15 A 39/2016 - 145

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: Maděra, spol. s r. o., IČ: 45474915 se sídlem Trávníky 158, 665 01, Rosice, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 567/33, 602 00, Brno, proti žalované: ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 24729035, se sídlem Teplická 874/8, 405 02, Děčín IV, zastoupené JUDr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 12. 2015, označenému jako Sdělení k odvolání a ke stížnosti, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ČEZ Distribuce, a. s., ze dne 31. 12. 2015, označené jako Sdělení k odvolání a ke stížnosti, a rozhodnutí žalované ČEZ Distribuce, a. s., ze dne 9. 11. 2015, označené jako Sdělení k žádosti o poskytnutí informací, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24.149 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím své zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 31. 12. 2015, označeného jako Sdělení k odvolání a ke stížnosti, a rozhodnutí žalované ze dne 9. 11. 2015, označeného jako Sdělení k žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném od 10. 9. 2015 (dále jen „informační zákon“). Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2015 žalovaná reagovala na žádost žalobkyně ze dne 24. 10. 2015, aby poskytla dokumenty, v nichž jsou obsaženy informace technické povahy, které vedly ke zrušení veřejné zakázky „Zdvojení vedení 110 kV, V598 Červenka – Šternberk, výchozí revizní zprávu a následující měsíční revizní zprávy pro všechny náhradní přenosové trasy 110 kV (tzv. náhradní vedení, neboli by-passy), které byly od 1. 1. 2013 provozovány žalovanou jako součást elektrizační soustavy, a jakékoli dokumenty vypracované od 1. 1. 2013, které se zabývají bezpečností náhradních přenosových tras. Rozhodnutím ze dne 31. 12. 2015 žalovaná reagovala na odvolání žalobkyně ze dne 24. 11. 2015 podané proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 11. 2015. V obou rozhodnutích argumentovala žalovaná tím, že není povinným subjektem ve smyslu § 2 informačního zákona a nemůže požadované informace poskytnout. Žalobkyně se v žalobě kromě zrušení obou rozhodnutí žalované domáhala také toho, aby soud uložil žalované povinnost poskytnout žalobkyni požadované informace a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. V žalobě žalobkyně předeslala, že rozhodnutí žalovaného nejsou formálně označena jako rozhodnutí, nicméně podle ustálené judikatury je nutno je s ohledem na jejich materiální znaky za rozhodnutí považovat. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 100/2014 - 52, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09. Žalobkyně namítala, že žalovaná je povinným subjektem ve smyslu § 2 informačního zákona jakožto veřejná instituce. Nutnost extenzivního výkladu tohoto pojmu zdůraznil Ústavní soud v nálezech ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02, a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, a formuloval pět kritérií pro určení, zda se jedná o veřejnou instituci, či nikoli, a to 1) způsob vzniku (zániku) instituce, 2) hledisko osoby zřizovatele, 3) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce, 4) existence, či neexistence státního dohledu nad činností instituce, 5) veřejný nebo soukromý účel instituce. Žalobkyně připomněla, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Ans 4/2009 - 93, konstatoval, že společnost ČEZ, a. s., naplňuje kritéria stanovená Ústavním soudem pro veřejnou instituci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 66/2013 - 25, splňuje předmětná kritéria také žalovaná a je povinným subjektem. Žalovaná tudíž napadeným rozhodnutím porušila právo žalobkyně na svobodný přístup k informacím stanovené v článku 17 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně dále tvrdila, že požadované informace nespadají pod žádný důvod pro odepření a musí být zpřístupněny. Upozornila na to, že nežádá informace, které by žalovaná získala od svých zákazníků a jichž by se týkala povinnost mlčenlivosti. Pokud jde o informace týkající se zrušení veřejné zakázky, žalobkyně podotkla, že žalovaná již vydala rozhodnutí, kterým tuto zakázku zrušila, proto poskytnutí informace nebrání § 11 odst. 1 písm. b) informačního zákona. Jedná se o dokumenty vytvořené vlastní aktivitou žalované za použití veřejných prostředků. Také ostatní požadované informace žalovaná podle žalobkyně má a je povinna je poskytnout. Žalobkyně současně navrhla, aby soud podle článku 95 Ústavy České republiky podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), a na vypuštění slovního spojení „chráněná informace“ z ostatních ustanovení energetického zákona, a to pro rozpor s ústavním pořádkem spočívající v tom, že institut chráněné informace totiž umožňuje povinnému subjektu v závislosti na jeho libovůli neposkytovat zásadní informace. Žalovaná k výzvě soudu předložila doručenky, neboť ostatní listiny z požadovaného správního spisu přiložila žalobkyně k žalobě. V obsáhlém písemném vyjádření k žalobě, aby soud žalobu odmítl, neboť napadené akty nejsou rozhodnutími přezkoumatelnými ve správním soudnictví, případně aby žalobu zamítl. Uvedla, že není povinným subjektem ve smyslu informačního zákona. Upozornila na to, že žalobkyní zmiňovaná rozhodnutí nejsou pro soud závazná. Žalovaná konstatovala, že pojem veřejná instituce není v žádném českém ani komunitárním předpisu definován a žalovaná nemůže být považována za veřejnou instituci, neboť nesplňuje žádné z rozhodných kritérií. Žalovaná totiž nevykonává veřejnou správu (nemá zákonem vymezenu žádnou působnost, ani svěřenu pravomoc), nesplňuje hledisko pro kvalifikaci zkoumané instituce jako veřejné (nesplňuje žádné z hledisek, která jsou podle Ústavního soudu relevantní pro zařazení mezi veřejné instituce), nesplňuje hledisko způsobu vzniku a zániku instituce (nejsou dány veřejnoprávní znaky způsobu vzniku a zániku žalované), nesplňuje hledisko kreace převážné části orgánů státem (představenstvo ani dozorčí rada nejsou utvářeny státem), nesplňuje hledisko státního dohledu (výkon akcionářských práv není vrchnostenským dohledem), nesplňuje hledisko veřejného účelu (je soukromoprávním subjektem podnikajícím v energetice) a nemá odvolací orgán. V důsledku nesprávné extenze výkladu pojmu veřejná instituce hrozí žalované vznik škody mimo jiné v podobě nákladů na zpracování a poskytování informací. V nesprávném výkladu pojmu veřejná instituce spatřovala žalovaná porušení svých ústavních práv a porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná v návaznosti na svou argumentaci navrhla, aby soud požádal Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce, zda může být čl. 2 odst. 1 a 2 směrnice č. 2003/98/ES, o opakovaném použití informací veřejného sektoru, interpretován tak, že předpokládá své provedení zákonem, popřípadě zákonným ustanovením, které by ukládalo povinnost poskytovat informace vztahující se k veškeré jejich činnosti také obchodním společnostem jakožto osobám soukromého práva, jejichž jediným akcionářem je společnost s určitou majetkovou účastí státu a jejichž účelem je pouze podnikání, a které ani nejsou financovány státem, ani v jejich představenstvu nebo dozorčí radě nejsou členové jmenovaní jinými veřejnoprávními subjekty. Žalovaná současně navrhla, aby soud podle článku 95 Ústavy České republiky podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 2 odst. 1 informačního zákona v rozsahu slov „a veřejné instituce“ z důvodu nejasného vymezení tohoto pojmu způsobujícího újmu právnickým osobám a zásah do jejich ústavně zaručených práv. Žalobkyně v replice ze dne 23. 5. 2016 upozornila na to, že judikatura se výkladem pojmu veřejná instituce opakovaně zabývala a konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu je pro krajské soudy závazná. Zmínila rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 2 As 155/2015, ve věci mateřské společnosti žalované (ČEZ, a. s.), podle kterého některým subjektům, které mají formu soukromoprávní společnosti, může v praxi dodržování postupů předepsaných informačním zákonem činit potíže, to však není důvodem k tomu, aby poskytování informací odmítaly. Argumentaci žalované, že jejím akcionářem není stát, ale ČEZ, a. s., označila žalobkyně za účelovou, neboť žalovaná naplňuje kritéria kladená na veřejnou instituci a je osobou ovládanou veřejnou institucí. Bylo by proti smyslu a účelu informačního zákona, kdyby se veřejná instituce mohl vyhnout své povinnosti plynoucí z tohoto zákona pouhým založením dceřiné společnosti. Žalovanou navrhované položení předběžné otázky se žalobkyni jeví zbytečným, neboť výklad dotčeného ustanovení unijního práva je jasný. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci CILFIT vs. Italské ministerstvo zdravotnictví (283/81). Žalovaná v rozsáhlé duplice ze dne 25. 7. 2016 označila názor Nejvyššího správního soudu, že společnost ČEZ, a. s., je veřejnou institucí, za nesprávný a pro projednávanou věc irelevantní. Žalovaná a společnost ČEZ, a. s., jsou odlišné subjekty a mají odlišné znaky. Podotkla, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 66/2013, ve kterém Nejvyšší správní soud bez důslednější argumentace vyslovil, že žalovaná je veřejnou institucí, není pro žalovanou závazné, neboť nebyla účastníkem daného řízení a neměla možnost se k tomu vyjádřit. Zdůraznila, že informační zákon nepočítá s tím, že by povinnými subjekty mohly být soukromoprávní společnosti nevykonávající veřejnou správu, přičemž žalovaná veřejnou správu nevykonává. Žalovaná vyjmenovala možné potíže, které při podřazování soukromoprávních společností pod povinné subjekty vznikají, a konstatovala, že je nelze překonat výkladem. Připomněla, že při jejím vzniku absentoval veřejnoprávní prvek, neboť o založení žalované rozhodlo představenstvo společnosti ČEZ, a. s., nikoli valná hromada, na které uplatňuje rozhodovací pravomoci stát jako jeden z akcionářů. Žalovaná poukázala také na to, že není dán veřejný účel její existence a jejího fungování, neboť žalovaná se zabývá výrazně jinými činnostmi než společnost ČEZ, a. s. Podle žalované nelze nijak dovodit vliv státu na kreaci jejích orgánů a její zánik, a to ani přímý, ani nepřímý, a neexistuje ani relevantní dohled státu nad žalovanou. Argumentaci žalobkyně, že by se veřejná instituce mohla vyhnout povinnostem podle informačního zákona zřízením dceřiné společnosti, označila žalovaná za zjednodušující a zdůraznila, že pokud se u žalované nedají dovodit znaky veřejné instituce, prostě o veřejnou instituci nejde. Žalovaná opětovně poznamenala, že není povinným subjektem a nevydala rozhodnutí, které by bylo možné napadat žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaná setrvala rovněž na svém požadavku na položení předběžné otázky. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 17. 10. 2016 jednak podala žalobu na nečinnost žalované, kterou se soud bude zabývat v jiném řízení, a jednak reagovala na předchozí podání žalované. Uvedla, že s obdobnými námitkami, jaké přednesla žalovaná, se několikrát vypořádal Nejvyšší správní soud, který ani ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 As 81/2014 - 103, nedal za pravdu společnosti ČEZ, a. s., a setrval na závěru, že je povinným subjektem ve smyslu informačního zákona. Zařazení některých soukromoprávních společností mezi povinné subjekty může podle Nejvyššího správního soudu působit jako odlišné zacházení, ale je podepřeno legitimním cílem, kterým je informování veřejnosti o působení společností, které jsou fakticky či právně ovládané státem, a tedy přímo nebo nepřímo hospodaří se státním majetkem. Žalobkyně dále citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 - 68, podle něhož lze z § 12 s. ř. s. dovodit povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech. Žalovaná ve vyjádření k doplnění žaloby ze dne 10. 11. 2016 uvedla, že nezávislý odborník v oblasti správního práva prof. JUDr. R. P., CSc., se na její žádost zabýval výkladem pojmu veřejná instituce a dospěl k závěru, že společnost mající srovnatelné znaky se společností ČEZ, a. s., nelze považovat za veřejnou instituci, neboť není nositelem veřejné moci a nemá žádnou působnost. Stejné závěry platí také pro žalovanou. Dále se žalovaná věnovala výkladu unijního práva a konstatovala, že ze směrnice č. 2003/98/ES nevyplývá, že by stát mohl rozšiřovat okruh povinných subjektů, tudíž nejde o acte clair. Podle žalované by měl soud položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky zaměřené na výklad pojmu veřejná instituce, na možnost řadit mezi ně obchodní společnosti, jejichž jediným akcionářem je společnost s majetkovou účastí státu, a ukládat jim povinnost poskytovat informace. Žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 81/2014, podle kterého se lze v případě, že povinný subjekt nevydal v reakci na žádost o informace a následnou stížnost žádné rozhodnutí, bránit jedině proti jeho nečinnosti. Žalovaná proto setrvala na názoru, že žaloba by měla být odmítnuta. Upozornila také na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 6/2011, podle kterého se soud může odchýlit od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, jestliže není v dané věci přímo zavázán právním názorem kasačního soudu, kterým bylo původní rozhodnutí soudu zrušeno. Zdůraznila, že se odlišuje od společnosti ČEZ, a. s., a přednesla argumentaci, kterou dosud žádný soud neposuzoval, a upozornila na stanoviska představitelů právní vědy, přičemž vše podporuje závěr, že ji nelze považovat za povinný subjekt ve smyslu informačního zákona. Při jednání konaném dne 16. 11. 2016 substituční zástupce žalobkyně uvedl, že žalobu považuje za projednatelnou, protože písemné reakce žalované splňují materiální znaky rozhodnutí, a současně za důvodnou, neboť žalovaná je povinným subjektem ve smyslu informačního zákona i z hlediska judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Soud by měl vzít v potaz i návrh žalobkyně na zahájení řízení o nečinnostní žalobě, který žalobkyně podala z procesní opatrnosti s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Právní zástupce žalované při tomtéž jednání zopakoval, že žalovaná se necítí být povinným subjektem, a to i s ohledem na stále aktuální judikaturu Ústavního soudu. Žalovaná v předmětné věci nevydala žádná rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a na podání žalobkyně reagovala prostými neformálními dopisy. Již z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět. S ohledem na tuto skutečnost se žalovaná nezabývala případnou výlukou z poskytování informací podle informačního zákona. Uplatnění nečinnostní žaloby prokazuje podle žalované nejistotu žalobkyně ohledně možného úspěchu v tomto řízení. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu soudního řádu správního, který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda je žaloba přípustná, konkrétně zda akt, který žalobkyně napadá, představuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., či nikoli. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu mohou být posuzovány jako rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. rovněž přípisy či sdělení správního orgánu, které nemají formu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Otázku, zda je správní akt rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., je nutno primárně posuzovat z hlediska jeho obsahu, nikoliv jeho formy. Nejedná se však o jediný aspekt, který by měl být posuzován. Dřívější ryze materiální pojetí rozhodnutí správního orgánu v judikatuře správních soudů totiž korigoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012 - 47, publ. pod č. 3104/2014 Sb. NSS, vyslovil, že je nutno posuzovat, zda má napadený úkon povahu individuálního správního aktu, je zde konkrétní individualizovaný adresát takového vrchnostenského aktu, tento úkon zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje jeho konkrétní práva, je vydán ve formalizovaném řízení, upraveném právními předpisy, správním orgánem v mezích jeho zákonem stanovené pravomoci jako materializovaný akt obsahující stanovené náležitosti, komunikovaný adresátovi. Tato kritéria následně zopakoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 100/2014 - 52, publ. pod č. 3151/2015 Sb. NSS, kde konstatoval, že „[t]yto aspekty je přitom nutno hodnotit z hlediska toho, jak je předpokládá právní úprava, nikoliv z hlediska toho, zda byly v konkrétním případě předpokládané aspekty skutečně zcela naplněny.“ V projednávané věci se jedná o akty žalované, jejichž vydání iniciovala žalobkyně žádostí o poskytnutí informací podle informačního zákona, resp. svým odvoláním reagujícím na neposkytnutí požadovaných informací. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 4. 2013, č. j. 6 Ans 16/2012 - 62, publ. pod č. 2959/2014 Sb. NSS, uvedl, že „… záměrem zákonodárce bylo stanovit pro poskytování informací podle citovaného zákona procesní postup, který by byl pružnější a rychlejší než postup v klasickém správním řízení a který by zároveň poskytl žadateli o informace dostatečnou ochranu jeho práva na informace proti případným obstrukcím povinného subjektu. Proces rozhodování o žádosti o informace je tedy méně formální než klasické správní řízení …“ Veden těmito úvahami dospěl soud k závěru, že žalobou napadené akty žalované jsou z materiálního hlediska rozhodnutími vydanými v řízení o žádosti žalobkyně o poskytnutí informací. Informační zákon totiž předpokládá, že pokud povinný subjekt neposkytne požadované informace, vydá jakožto správní orgán v mezích své zákonem stanovené pravomoci v řízení o žádosti poskytnutí informací rozhodnutí, jehož adresátem je žadatel o informace a jímž žádost odmítne (§ 15 odst. 1 informačního zákona). Toto rozhodnutí má povahu individuálního správního aktu s náležitostmi stanovenými zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zasahuje do práv žadatele o informace tím, že jednoznačně určuje, že požadované informace nebudou žadateli poskytnuty. Stejný charakter má též rozhodnutí o odvolání jakožto přípustném opravném prostředku proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti (§ 16 odst. 1 informačního zákona). Právní otázka, zda je žalovaná povinným subjektem, či nikoli, je sice v projednávané věci předmětem sporu, soud však v zájmu zachování přístupu žalobkyně k soudu vycházel při posuzování přípustnosti žaloby z předpokladu, že žalovaná povinným subjektem je. Opačný závěr by totiž znemožnil meritorní posouzení žaloby a odepřel žalobkyni přístup k soudu. Soud proto považoval napadené akty žalované za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a žalobu shledal přípustnou. Vzhledem k tomu, že podle žalované neexistuje žádný správní spis a podle shodného tvrzení účastnic řízení všechny listiny související se žádostí žalobkyně o poskytnutí informací, s výjimkou doručenek, předložila soudu žalobkyně, soud při ústním jednání namísto konstatování obsahu správního spisu provedl důkaz čtením těchto listin předložených žalobkyní a doručenek předložených žalovanou. Konkrétně se jednalo o následující listiny: a) žádost o poskytnutí informací ze dne 24. 10. 2015, b) sdělení ze dne 9. 11. 2015 k žádosti o poskytnutí informací, c) odvolání ze dne 24. 11. 2015 proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti, d) stížnost ze dne 24. 11. 2015 na postup při vyřizování žádosti o informace, e) sdělení ze dne 31. 12. 2015 k odvolání a ke stížnosti žalobkyně ve věci žádosti o poskytnutí informací, f) pověření zaměstnance žalované Mgr. Petra Pavelky ze dne 8. 9. 2015, g) doručenka ze dne 25. 10. 2015, ID 317065419 (adresát ČEZ Distribuce, a. s.), h) doručenka ze dne 10. 11. 2015, ID 320997794 (adresát MADĚRA, spol. s r. o.), i) doručenka ze dne 24. 11. 2015, ID 324842640 (adresát ČEZ Distribuce, a. s.), j) doručenka ze dne 31. 12. 2015, ID 332995027 (adresát MADĚRA, spol. s r. o.). Z provedených listinných důkazů soud ověřil průběh jednotlivých událostí vyvolaných žádostí žalobkyně o poskytnutí informací, včetně obsahu písemností, které si účastnice řízení mezi sebou vyměnily. Soud shledal, že mezi účastnicemi řízení nebyla sporná ani tak skutková stránka věci, jakož spíše její právní posouzení. Soud proto shledal nadbytečným provádět další listinné důkazy navržené žalobkyní [výpis z obchodního rejstříku žalované ke dni 26. 2. 2016, rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady žalované ze dne 25. 8. 2015, dopis žalobkyně ze dne 6. 2. 2016 adresovaný Ministerstvu průmyslu a obchodu, nazvaný Technický stav distribuční sítě elektřiny ČEZ Distribuce, a. s., včetně příloh – 1) rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 9. 11. 2015, č. j. MPO 50862/2015, 2) informace Státního úřadu inspekce práce, Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj, ze dne 25. 11. 2015, č. j. 23466/10.42/7.4, o výsledku kontroly, 3) dopis žalobkyně ze dne 30. 11. 2015 adresovaný Energetickému regulačnímu úřadu, nazvaný Technický stav distribuční sítě elektřiny ČEZ Distribuce, a. s. – výpočty uzemnění] a listinné důkazy navržené žalovanou [notářský zápis NZ 1176/2010 ze dne 12. 7. 2010, notářský zápis NZ 1177/2010 ze dne 12. 7. 2010, aktuální internetový výpis z obchodního rejstříku žalované, výsledky jednání řádných valných hromad společnosti ČEZ, a. s., konaných v letech 2009, 2010 a dne 12. 6. 2015, výpis z webových stránek společnosti ČEZ, a. s., výpis z obchodního rejstříku společnosti ČEZ, a. s., rozhodnutí jediného akcionáře žalované ze dne 29. 9. 2015, ze dne 8. 2. 2016 a ze dne 25. 2. 2016]. Na provedení dokazování listinami uvedenými v seznamu příloh k vyjádření k žalobě ze dne 2. 5. 2016 pod čísly 2 až 16 a posudkem prof. JUDr. R. P., CSc., žalovaná netrvala. Na tomto místě soud podotýká, že po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nezákonné ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. Jádro sporu spočívá v tom, zda je žalovaná povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona, podle kterého „[p]ovinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.“ Z uvedených variant přichází v případě žalované v úvahu toliko veřejná instituce, jak ostatně tvrdila žalobkyně. Pojmu veřejná instituce a jeho definici se v několika rozhodnutích věnoval Nejvyšší správní soud. Dříve, než se zdejší soud zaměří na obsah těchto rozhodnutí, považuje za potřebné zhodnotit, do jaké míry je judikatura Nejvyššího správního soudu závazná pro rozhodování zdejšího soudu v projednávané věci. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 - 68, vyplývá, že „[z]ajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem: zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. tedy lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech.“ Později Nejvyšší správní soud tento názor mírně korigoval, když vyslovil, že „[k]rajský soud se může odchýlit od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu k určité otázce, jestliže není v dané věci přímo zavázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) a jestliže svůj odlišný právní názor podepře komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak krajský soud zaujetím odlišného právního názoru neporuší § 12 s. ř. s.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011 - 347, publ. pod č. 2368/2001 Sb. NSS). Zdejší soud je tudíž oprávněn se odchýlit od judikatury Nejvyššího správního soudu pouze v případě, že svůj názor náležitě komplexně, racionálně a transparentně odůvodní. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud se výkladem pojmu veřejná instituce, užitého v informačním zákoně, zabýval opakovaně a podrobně přitom vypořádával velmi propracované námitky společnosti ČEZ, a. s., jíž se tato rozhodnutí týkala a která je mateřskou společností a ovládající osobou ve vztahu k žalované. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud otázku výkladu pojmu veřejná instituce posuzoval opakovaně a komplexně, přičemž reagoval na podobné námitky, jaké uplatnila v této věci žalovaná, a vycházel také z aktuální judikatury Ústavního soudu k dané problematice, jsou možnosti zdejšího soudu, pokud jde o nastolení komplexního konkurujícího výkladu, značně omezené. Zdejší soud navíc pokládá argumentaci Nejvyššího správního soudu za přesvědčivou a neshledává žádný důvod, aby se od ní odchýlil. Ve smyslu citovaných rozhodnutí a § 12 s. ř. s. se proto zdejší soud právním názorem Nejvyššího správního soudu na výklad pojmu veřejná instituce řídí. V rozsudku ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Ans 4/2009 - 93, publ. pod č. 1972/2010 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že společnost ČEZ, a. s., je ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona veřejnou institucí povinnou poskytovat informace vztahující se k její působnosti. Na tomto názoru Nejvyšší správní soud nic nezměnil ani na základě mnoha podrobně rozpracovaných námitek, které v následných řízeních uplatňovala společnost ČEZ, a. s. Tyto námitky nepřinesly změnu judikatury, Nejvyšší správní soud svou argumentaci pouze patřičně doplňoval a rozvíjel, což vyústilo v jeho rozsudek ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 As 155/2015 - 84, publ. pod č. 3405/2016 Sb. NSS. Jeho klíčovým závěrem je postulát, že „[z]ásadním kritériem pro podřazení soukromoprávní společnosti pod pojem veřejná instituce podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je efektivní ovládání této společnosti státem.“ Nejvyšší správní soud v naposledy citovaném rozsudku zkoumal, zda jsou v případě společnosti ČEZ, a. s., naplněna hlediska pro hodnocení toho, zda se jedná o veřejnou nebo soukromou instituci, formulovaná v nálezu Ústavní soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06. K těmto hlediskům se řadí způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti, či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), hledisko osoby zřizovatele (tj. zda je zřizovatelem stát, či nikoli), subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (zda dochází ke kreaci orgánů státem, či nikoli), existence, či neexistence státního dohledu nad činností instituce a veřejný nebo soukromý účel instituce. Ústavní soud však také dovodil, že „zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou tak musí vyplývat z „převahy“ znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické.“ V případě společnosti ČEZ, a. s., Nejvyšší správní soud shledal, že popsaná kritéria naplňuje a je veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona, tj. povinným subjektem. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „[v]eřejnou institucí jsou tedy i ty soukromoprávní právnické osoby, které jsou ovládané ve smyslu obchodního zákoníku státem nebo územním samosprávným celkem, příp. jinou veřejnou institucí, nebo u nichž stát, územní samosprávný celek, nebo jiná veřejná instituce fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo činnost této právnické osoby.“ Jednou z takových osob soukromého práva je podle názoru zdejšího soudu žalovaná, jejímž jediným akcionářem je společnost ČEZ, a. s., která je veřejnou institucí. Společnost ČEZ, a. s., vykonává rozhodující vliv na řízení a činnost žalované, neboť z pozice jediného akcionáře rozhoduje o složení orgánů žalované včetně statutárního orgánu a je vůči ní ovládající osobou. Vzhledem k tomu, že většinovým akcionářem společnosti ČEZ, a. s., je stát, vykonává stát prostřednictvím společnosti ČEZ, a. s., nepřímo rozhodující vliv také na žalovanou. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 66/2013 - 25, zabýval přímo otázkou, zda je žalovaná veřejnou institucí, přičemž dospěl k závěru, že žalovaná splňuje tato základní kritéria pro zařazení mezi veřejné instituce: hledisko osoby zřizovatele, subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce, existence státního dohledu nad činností instituce a veřejný účel instituce. Vyslovil, že u žalované, jakožto dceřiné společnosti společnosti ČEZ, a. s., převažují relevantní znaky ve prospěch podřazení tohoto subjektu mezi veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona. V podrobnostech odkazuje zdejší soud na shora zmíněné rozsudky Nejvyššího správního soudu, s jejichž závěry se plně ztotožňuje. Tyto rozsudky, zejména pak rozsudek ve věci sp. zn. 2 As 155/2015, poskytují dostatečné odpovědi na jednotlivé argumenty žalované, včetně úvah týkajících se unijního práva, přičemž zdejší soud nepovažuje za potřebné tyto odpovědi opisovat. Vypořádání námitek žalované odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu přitom nemůže být důvodem pro zrušení tohoto rozsudku, neboť uvedený postup umožňuje krajským soudům konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, podle které „… nevypořádá-li se soud s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však zatížit své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009 - 153, dostupný na www.nssoud.cz). Lze tedy shrnout, že zdejší soud ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu, jímž se v souladu s § 12 s. ř. s. cítí být vázán, považuje žalovanou za veřejnou instituci ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona povinnou poskytovat informace vztahující se k její působnosti. Tento závěr je podle názoru zdejšího soudu zcela jednoznačný a byl učiněn rovněž s přihlédnutím k příslušným unijním předpisům, jejichž výklad je jednoznačný a nevyžaduje položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Soud proto v projednávané věci nerozhodl o položení předběžné otázky a řízení nepřerušil, neboť nebyly splněny podmínky § 48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Soud současně neshledal důvod k podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení slov „a veřejné instituce“ v § 2 odst. 1 informačního zákona, neboť se neztotožnil s úvahami žalované, že vymezení tohoto pojmu je nejasné a způsobuje újmu právnickým osobám a zásah do jejich ústavně zaručených práv. Žalovaná ve svém rozhodnutí ze dne 31. 12. 2015, jímž reagovala na odvolání žalobkyně, konstatovala, že není povinným subjektem, a proto nemůže požadované informace poskytnout. Tento právní názor žalované se ukázal být nesprávným, což činí napadené rozhodnutí nezákonným ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že důvod zrušení napadeného rozhodnutí se přímo dotýká též prvostupňového rozhodnutí, soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí žalované ze dne 9. 11. 2015. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalované k dalšímu řízení, v němž je ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána závěrem soudu o tom, že je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 informačního zákona, a tudíž musí buď požadované informace poskytnout, nebo vydat řádně odůvodněné rozhodnutí o odmítnutí žádosti (§ 15 odst. 1 informačního zákona). Soud nepřistoupil na žalobkyní navrhovaný postup podle § 16 odst. 4 informačního zákona, který počítá s tím, že se společně se zrušením napadených rozhodnutí povinnému subjektu uloží požadované informace poskytnout. Tento postup totiž není namístě tam, kde nelze s ohledem na charakter požadované informace bez dalšího posoudit, zda by odmítnutí poskytnutí nesvědčil některý z důvodů předvídaných informačním zákonem, a to obzvlášť v případě, kdy žalovaná důvody pro odepření poskytnutí informací vůbec nezkoumala a vystačila si s nesprávným závěrem, že není povinným subjektem. K podobným závěrům dospěl také Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 2. 7. 2013, č. j. 62 A 55/2012 - 60, nebo Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 28. 8. 2013, č. j. 1 As 73/2013 - 36, a ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 - 73, publ. pod č. 1469/2009 Sb. NSS). Za dané procesní situace shledal soud předčasným zabývat se ostatními námitkami žalobkyně, stejně tak jako zvažovat podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení § 2 odst. 1 písm. d) energetického zákona a na vypuštění slovního spojení „chráněná informace“ z ostatních ustanovení téhož zákona. Na okraj soud poznamenává, že doplnění žaloby ze dne 17. 10. 2016 v části, jíž se žalobkyně domáhala ochrany proti nečinnosti žalované, posoudil podle obsahu jako novou samostatnou žalobu, kterou zaevidoval pod sp. zn. 15 A 175/2016 a o níž povede samostatné řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalované zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 24.149 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000 Kč, z částky 15.500 Kč za pět úkonů právní služby zástupkyně žalobkyně po 3.100 Kč podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby, podání repliky a podání doplnění žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d) a účast při jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], z částky 1.500 Kč jako náhrady hotových výdajů advokátky [pět režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006], z cestovních náhrad ve výši 579 Kč souvisejících s účastí při jednání soudu (jízdné vlakem z Brna do Ústí nad Labem a zpět) a z částky 3.570 Kč představující 21% DPH, kterou byla advokátka žalobkyně podle zvláštního právního předpisu povinna odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

Poučení