15 A 46/2022– 34

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: M. A., nar. X, státní příslušník Kyrgyzské republiky zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí se sídlem Praha 1, Loretánské nám. 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2022 č.j. 136645–8/2021–OPL takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení Velvyslanectví České republiky v Nur–Sultanu ze dne 27. 1. 2022 č.j. 1530–9/2021–NURS (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti (dále jen „žádost“) a v důsledku toho bylo zastaveno řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území České republiky.

2. Žalobce v žalobě uplatnil následující žalobní námitky:

3. V prvním žalobním bodě namítl, že žalovaný se měl více zabývat situací žalobce a vzít v potaz případný zásah do soukromého a rodinného života žalobce jiným způsobem. Žalobce neuváděl daný příklad jako doslovnou paralelu se svou situací, nýbrž jako korektiv toho, aby bylo ke skutkovému stavu přihlíženo, a tedy aby byl náležitě zjišťován. Vzhledem k tomu, že pouhým konstatováním nepřiléhavosti citovaného případu došlo k jisté formě rezignace na zjištění skutkového stavu, je možno konstatovat nezákonnost pro nesoulad se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu).

4. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které opomíjí způsob, jakým prvostupňový orgán vypořádal důvody uvedené v žádosti. V této souvislosti žalobce konstatoval, že na území České republiky žije již od roku 2000 a po tuto dobu neměl žádný negativní přínos pro Českou republiku. Na rozdíl od své domovské země, tj. Kyrgyzské republiky, má v České republice vytvořeno veškeré zázemí, a to především včetně rodinných vazeb, neboť zde žije jeho manželka, syn a dcera. Manželka a syn mají na území České republiky povolen trvalý pobyt a dcera je českou občankou. Všechny tyto okolnosti je třeba vzít v potaz a náležitě se jim věnovat, což nebylo učiněno. Pakliže správní orgán tvrdí, že žalobce svá tvrzení nedostatečně doložil, měl jej k tomu v souladu s ustanovením § 45 odst. 2 správního řádu vyzvat v průběhu řízení a nikoli uvedené konstatovat až v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

5. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný nesprávně konstatoval nepřiléhavost žalobcem odkazované judikatury, jmenovitě rozsudku ve věci Maslov proti Rakousku, stížnost č. 1638/03, Butt proti Norsku, stížnost č. 4701709 a Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09. Žalobce je v důsledku své situace rovněž uvržen do statusu neoprávněného pobytu, pročež mu nezbylo než iniciovat z vlastní vůle zahájení správního řízení na policii České republiky, odboru cizinecké policie, kde s ním bylo vedeno řízení o správním vyhoštění, následně překvalifikované na řízení o povinnosti opustit území České republiky. Žalobce tudíž také čelil, resp. čelí této hrozbě.

6. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný nedostatečně posoudil zásah do soukromého a rodinného života členů jeho rodiny. Žalovaný bagatelizuje dopad nepřítomnosti žalobce na členy jeho rodiny. Pokud žalovaný konstatoval, že tyto dopady nebyly dostatečně prokázány, měl žalobce vyzvat k dalšímu doložení těchto dopadů. Žalobci rovněž není známo, jakým způsobem žalovaný došel k závěru, že žalobcem odkazovaná judikatura je mimoběžná se skutkovou podstatou předmětného řízení.

7. V pátém žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný nesprávně aplikoval ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobci není známo, z jakého důvodu by jeho případ měl být vyloučen z přezkumu dle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. V tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017 č.j. 9 Azs 288/2016–30, ve kterém se k aplikaci § 174a zákona o pobytu cizinců uvádí, že uvedené ustanovení „stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat.“ 8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval průběh řízení a následně vypořádal odvolací námitky žalobce. Konstatoval, že žalobce ve své žádosti zmatečně naznačil, že je nezletilým dítětem, pokud argumentoval usnesením Generálního konzulátu České republiky v Šanghaji č.j. 733/2014–SHANG III ze dne 2. 12. 2014 (dále též „usnesení GK Šanghaj“). Uvedené usnesení bylo vydáno v autoremeduře bez bližšího odůvodnění, a proto z něj nelze vyvozovat závěry pro správní praxi. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Velvyslanectví ČR v Hanoji č.j. 1465/2019–HANOKO, žalovaný upozornil, že důvodem pro upuštění od osobní přítomnosti byly v tomto případě zdravotní problémy roční dcery žadatelky, v důsledku čehož byla její přítomnost na území ČR zásadní a cesta do země původu by byla nepřiměřenou zátěží.

9. K námitce nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí z důvodu absence řádného odůvodnění žalovaný předeslal, že žalobce argumentoval více než 20letým pobytem na území ČR, extrémní finanční náročností cesty, chybějícím zázemím v zemi původu i Kazachstánu, nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života jeho samého a jeho rodinných příslušníků, komplikacemi v souvislosti s koronavirovou pandemií a ztíženou dostupností Velvyslanectví v Nur–Sultan. Prvoinstanční orgán se nicméně ke všem těmto skutečnostem vyjádřil a vyložil své úvahy, na základě kterých dospěl k závěru, že tvrzené důvody nejsou dostatečně vážné, aby svědčily pro upuštění od osobního podání žádosti. Zdůraznil též, že žalobce některá svá tvrzení, například o extrémní finanční náročnosti cesty či ztížené dostupnosti zastupitelského úřadu, nepodpořil žádnými důkazy, ačkoli podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je to jeho povinností.

10. Žalovaný dále uvedl, že dlouhodobý pobyt na území ČR nemůže představovat relevantní důvod pro upuštění od osobního podání žádosti, neboť zastupitelské úřady by tak vyhověly všem žadatelům, kteří na území ČR dlouhodobě pobývají. Nelze přisvědčit ani námitce, že žalobce nemá v zemi původu žádné zázemí. Žalobce pobýval ve své rodné zemi většinu svého života, ovládá místní jazyk a osobnímu podání žádosti na zastupitelském úřadě nic nebrání. Na straně žalobce totiž neexistují žádné mimořádné okolnosti, které by mu znemožňovaly vycestovat či činily jeho nepřítomnost v ČR zásadní. Podle žalovaného nemůže obstát ani námitka, že žalobce by měl být považován za tzv. usídleného cizince (settled migrant), kterému svědčí větší míra ochrany ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobcem odkazované případy řešené Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) jsou nesrovnatelné s případem žalobce, neboť se týkají osob čelících vyhoštění, zatímco žalobce má pouze splnit zákonnou povinnost podat žádost na zastupitelském úřadě.

11. Žalovaný dále jako nedůvodnou odmítl námitku, že prvoinstanční orgán nedostatečně reflektoval dopady povinnosti osobního podání žádosti na rodinné příslušníky žalobce. V této souvislosti zmínil, že děti žalobce jsou již dávno dospělé, jeho manželka pracuje a konkrétní nepříznivé okolnosti, které by svědčily o nepřiměřeném dopadu do soukromého a rodinného života, žalobce netvrdil. Vycestování za účelem podání žádosti o pobytové oprávnění je sice určitým zásahem do soukromého a rodinného života, v dnešní době je však běžné, že členové rodin žijí po přechodnou dobu odděleně z pracovních či jiných důvodů a takové odloučení mohou dospělé osoby zvládnout bez větších problémů i s ohledem na existenci moderních prostředků komunikace. Případy Jeuness proti Nizozemsku (stížnost č. 12738/10 podaná u ESLP), rozsudek britského Nejvyššího soudu či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019 č.j. 9 A 52/2015–139, které žalobce zmínil v odvolání, se týkají neudělení, resp. neprodloužení povolení k pobytu, a míjejí se tedy se skutkovou podstatou předmětného řízení.

12. K námitce, že žalobce je sankcionován za to, že se nachází na území nelegálně, žalovaný zdůraznil, že každá žádost se posuzuje individuálně. Institut upuštění od osobního podání je vyhrazen pro výjimečné situace, ve kterých by trvání na osobním podání žádosti bylo tvrdé a nerozumné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015 č.j. 6 Azs 77/2015–36). Z prvostupňového rozhodnutí není seznatelné, že by neupuštění od osobního podání žádosti bylo prvoinstančním orgánem považováno za sankci za neoprávněný pobyt žalobce na území. Prvoinstanční orgán pouze konstatoval, že „okrajově připomíná, že se žadatel na území nachází dlouhodobě nelegálně.“ 13. Žalovaný uzavřel, že prvostupňové rozhodnutí není v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Rovněž odmítl námitku porušení § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení se na § 169d zákona o pobytu cizinců nevztahuje. Judikatura opakovaně potvrdila zákonnost povinnosti osobního podání žádosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č.j. 10 Azs 153/2016–52 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021 č.j. 2 Azs 265/2020–38). Tato povinnost proto sama o sobě nemůže znamenat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života a potažmo ani porušení čl. 8 Úmluvy, neboť jde pouze o dočasné odloučení od rodiny za účelem uspořádání pobytových poměrů účastníka řízení.

14. Ve vyjádření k žalobě pak žalovaný k první žalobní námitce uvedl, že není zřejmé, ke kterému konkrétnímu bodu napadeného rozhodnutí se tato námitka vztahuje. Obecně nicméně odmítl nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť posoudil veškeré žalobcem uplatněné důvody a ke všem jeho námitkám se dostatečně vyjádřil.

15. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že nebyl řádně vyhodnocen lidský rozměr a citlivost případu, žalovaný poukázal na běžnou a nikoli výjimečnou situaci, v níž se žalobce s ohledem na jím předestřené důvody nachází. Zdůraznil, že žalobce nedokládá zdravotní, sociální či jiné důvody, které by mu měly bránit v osobním podání žádosti na zastupitelském úřadě. Připomenul, že žalobce po většinu doby pobývá na území ČR neoprávněně či minimálně s nejistým pobytovým statusem, což nelze pominout. Skutečnost, že cizinec pobývá na území ČR, není z hlediska ustanovení § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců relevantní.

16. K žalobcem odkazovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019 č.j. 9 A 52/2015–139 žalovaný podotkl, že jeho meritem bylo vydání povolení k pobytu, a tudíž šlo o řízení vedené před jiným správním orgánem, přičemž i další skutkové okolnosti byly jiné – cizinec žil s manželkou a třemi nezletilými dětmi, jejichž pobytové oprávnění bylo odvislé od pobytového oprávnění cizince. Městský soud v Praze navíc vzhledem k soukromému a rodinnému životu shledal, že Ministerstvo vnitra se nezabývalo dopady na rodinné příslušníky cizince. Žalovaný se naopak v posuzovaném případě těmito dopady zabýval. V případu Jeunesse proti Nizozemsku (stížnost č. 12738/10) rozhodovaném ESLP šlo rovněž o skutkově jinou situaci, která se týkala udělení povolení k pobytu žadatelce, jež byla v minulosti nizozemskou občankou, občanství ztratila z důvodů nezávislých na její vůli a její děti byly občany Nizozemska. I další stížnosti řešené ESLP ve věcech Maslov proti Rakousku (stížnost č. 1638/03), Nunez proti Norsku (stížnost č. 55597/09), Butt proti Norsku (stížnost č. 4017/09) a Üner proti Nizozemsku (stížnost č. 46410/99) se týkaly skutkově zcela jiných případů, neboť stěžovatelé čelili vyhoštění s dobou zákazu pobytu na několik let. Pokud se žalobce považuje za tzv. settled migrand, žalovaný uvedl, že ESLP za tzv. settled migrand považuje pouze cizince, který byl dlouhodobě pobývajícím rezidentem, resp. byl v minulosti držitelem povolení k trvalému pobytu. Dále žalovaný upozornil, že ve všech výše uvedených případech existovaly další okolnosti (například stěžovatelé byli rodiči malých nezletilých dětí nebo pobývali v zemi od svých dětských let), které ve svém souhrnu vedly k tomu, že ESLP shledal (a to nikoli u všech případů) porušení čl. 8 Úmluvy. Nicméně i ESLP konstantně judikuje, že porušení čl. 8 Úmluvy nastává v případě vyhoštění pouze za výjimečných okolností. Zásadní odlišností případu žalobce je však odlišná povaha řízení. Nejedná se totiž o řízení o správním vyhoštění ani o řízení o vydání povolení k pobytu, nýbrž o řízení o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Čl. 8 Úmluvy tedy nemůže být dotčen, jelikož dočasným odloučením od rodiny, která je v dnešní době běžnou záležitostí, není dotčeno ani právo na sloučení rodiny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020 č.j. 8 Azs 351/2018–50).

17. Pokud jde o námitku týkající se aplikace § 174a zákona o pobytu cizinců, žalovaný odkázal na odstavec 3 uvedeného ustanovení a konstatoval, že při posuzování žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti se toto ustanovení zákona o pobytu cizinců neuplatní.

18. Při ústním jednání před soudem, které se konalo dne 17. 10. 2023, právní zástupce žalobce s odkazem na žalobní námitky setrval na podané žalobě. Uvedl, že správní orgány nezohlednily značnou vzdálenost mezi příslušným zastupitelským úřadem a zemí původu žalobce. Žalovaný rovněž pochybil, pokud ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců nezkoumal přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaný při jednání navrhl zamítnutí žaloby a v podrobnostech odkázal na své vyjádření k žalobě. Konstatoval, že prvoinstanční orgán se otázkou vzdálenosti zastupitelského úřadu zabýval, kdy poukázal na fungující dopravní spojení s tím, že žalobce po dobu vyřizování žádosti může pobývat v domovském státě. Stran ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců žalovaný zopakoval, že v posuzovaném případě se podle uvedeného ustanovení nepostupuje. Dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce byl ve smyslu čl. 8 Úmluvy správními orgány hodnocen.

19. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Při rozhodování soud vycházel zejména z této právní úpravy:

21. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.

22. Podle § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců osobním podáním žádosti se rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon. Povinnost osobního podání žádosti se vztahuje i na zákonného zástupce; zákonným zástupcem se rozumí i osoba, která osobně pečuje o nezletilého žadatele na území státu, jehož je nezletilý žadatel občanem. Podmínka osobního podání žádosti se považuje za splněnou v případě podání žádosti zastupitelskému úřadu prostřednictvím fyzické nebo právnické osoby, se kterou má Česká republika uzavřenou smlouvu o přijímání žádostí (dále jen "externí poskytovatel služeb"), jde–li o žádost takového druhu, jehož shromažďováním a předáváním je externí poskytovatel služeb pověřen.

23. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí–li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou–li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

24. Podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.

25. Podle § 45 odst. 1 správního řádu žádost musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí z ní být patrné, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Žadatel je dále povinen označit další jemu známé účastníky.

26. Podle § 45 odst. 2 správního řádu nemá–li žádost předepsané náležitosti nebo trpí–li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).

27. V rámci vypořádání prvního žalobního bodu soud nejprve připomíná, že žalovaný byl jako příslušný odvolací orgán povinen přezkoumat prvoinstanční rozhodnutí v rozsahu uplatněných odvolacích námitek (§ 89 odst. 2 správního řádu). Žalovaný je tak limitován nejen rozsahem námitek uvedených v odvolání, nýbrž též jejich faktickým obsahem, resp. i způsobem, jakým jsou tyto námitky formulovány. Řečeno jinými slovy, je to žalobce, kdo zásadně určuje kvantitativní a kvalitativní rozsah, v jakém má žalovaný jako nadřízený odvolací orgán přezkoumat správnost prvoinstančního rozhodnutí. Zároveň platí, že i žalobní argumentace musí být dostatečně určitá, aby se jí soud mohl náležitě věcně zabývat a jejím prostřednictvím přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí.

28. Soudu není zřejmé, jaké konkrétní nedostatky žalobce vytýká argumentaci obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud namítá, že žalovaný měl vzít v potaz zásah do soukromého a rodinného života žalobce „jiným způsobem“. Žalovaný přitom v intencích odvolací námitky vyhodnotil jako nepřiléhavý žalobcův odkaz na dvě rozhodnutí zastupitelských úřadů, jichž se žalobce v souvislosti s posouzením přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života dovolával. Žalobce však ani v žalobě nespecifikoval, jaké konkrétní skutkové či právní okolnosti měl žalovaný „vzít v potaz“ při hodnocení skutkového stavu věci, a tedy jaká konkrétní skutková zjištění mají ve skutkovém závěru, z něhož žalovaný vycházel, chybět. Pokud tvrdí, že případy řešené v odkazovaných rozhodnutích nepředstavovaly doslovnou paralelu se jeho situací, nýbrž že je uváděl jako korektiv pro náležité zjištění skutkového stavu, není zřejmé, co přesně tím má na mysli. Opět je nutno zdůraznit, že správní orgán ani správní soud si nemohou za žalobce domýšlet jeho úvahy a dotvářet obraz o relevantní skutkové realitě. V tomto kontextu soud rovněž podotýká, že žalobce v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí pouze konstatoval podobnost jeho případu s případem posuzovaným v usnesení GK Šanghaj, blíže však své tvrzení nekonkretizoval. Námitka, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro nesoulad se zásadou materiální pravdy, tedy obstát nemůže.

29. Soud nepřisvědčil ani druhé žalobní námitce. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť opomíjí, jakým způsobem se prvoinstanční orgán vypořádal s argumentací žalobce. I v souvislosti s vypořádáním této námitky je nutno předeslat, že kvalita a obsah posouzení věci soudem odpovídá kvalitě a míře konkretizace žalobních bodů ((k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Správní soud nemůže přezkoumávat žalobou napadené rozhodnutí mimo rámec žalobních námitek a provádět jakýsi generální přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce v této části žalobní argumentace jen zopakoval skutková fakta, která uvedl v žádosti a s nimiž se oba správní orgány vypořádaly. Prvoinstanční orgán i žalovaný hodnotili tvrzení žalobce, že v České republice žije od roku 2000 a na území žijí jeho rodinní příslušníci, a zabývali se rovněž tvrzením, že žalobce nemá v zemi původu vytvořené zázemí. Soud v předmětné žalobní námitce postrádá vylíčení konkrétních vad napadeného rozhodnutí, které mají dle náhledu žalobce zakládat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, žalobce nikterak nespecifikoval, které hodnotící úvahy správních orgánů považuje za nezákonné (nepřezkoumatelné) a především z jakého konkrétního důvodu. Pouhá proklamace, že všechny okolnosti soukromého a rodinného života měly být náležitě zohledněny, resp. pouhý nesouhlas žalobce se závěry, na nichž je napadené i prvoinstanční rozhodnutí vystavěno, nezakládá důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že v řízení o žádosti je to žadatel, kdo má povinnost tvrzení i důkazní, nikoli správní orgán. Pokud žalobce svá tvrzení nedoložil, nemůže očekávat, že jeho žádosti bude vyhověno. Postup podle § 45 odst. 2 správního řádu se týká neúplné či vadné žádosti, nikoli (ne)důvodnosti žádosti. Správní orgány proto nepochybily, pokud žalobce nevyzývaly k doložení jeho tvrzení.

30. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–76). Takovými vadami napadené rozhodnutí netrpí. Žalovaný v něm srozumitelným způsobem popsal skutková zjištění, ze kterých při rozhodování o odvolání vycházel, a uvedl, jaké právní předpisy na danou věc aplikoval. V dostatečném rozsahu se také vypořádal se všemi základními odvolacími námitkami. Jeho závěry jsou zcela jednoznačné a nevzbuzují jakékoli pochybnosti nad tím, jakými úvahami byl správní orgán ve svém rozhodování veden.

31. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že judikatura ESLP, které se žalobce dovolával, není na jeho případ aplikovatelná. Žalobce přehlíží podstatu rozhodnutí o jeho žádosti, neboť tou je splnění zákonné povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně na příslušném zastupitelském úřadě. Povinností žalobce, o kterou se v tomto řízení jednalo, tedy nebylo nucené opuštění území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění, jemuž čelily osoby v žalobcem označených rozhodnutích ESLP. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení, že žalobce potenciálně čelí v důsledku své situace hrozbě správního vyhoštění. Předně je nutno poznamenat, že je poněkud zavádějící, pokud žalobce uvádí, že „v důsledku své situace taktéž byl uvržen do situace neoprávněného pobytu“. Jak vyplývá z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, žalobce se do této situace dostal vlastním zaviněním, neboť neopustil území České republiky po neúspěšné žádosti o azyl a mnoha (rovněž neúspěšných) žádostech o různá pobytová oprávnění. Žalobce toto skutkové zjištění nijak nerozporoval, ani se k němu v souvislosti se třetí žalobní námitkou nevyjádřil. Uvedenou optikou je však třeba nahlížet na související tvrzení týkající se žalobcova pobytu na území ČR. Nelze totiž ignorovat skutečnost, že se na území ČR zdržuje, přestože si musel být vědom nelegálnosti svého pobytu. V tomto ohledu je pak irelevantní, že žalobce čelí možnému správnímu vyhoštění. Zbývá dodat, že tvrzení o zahájení řízení o správním vyhoštění a jeho následném překvalifikování na řízení o povinnosti opustit území žalobce uplatnil až v žalobě, a proto se k této dílčí námitce nemohl žalovaný či prvoinstanční správní orgán ve svém rozhodnutí vyjádřit.

32. Ve vztahu ke čtvrté námitce musí soud opět konstatovat, že žalobce svá tvrzení nerozvedl tak, aby bylo zřejmé, jakou konkrétní úvahou se měl žalovaný dopustit bagatelizace v souvislosti s hodnocením dopadu žalobcovy nepřítomnosti na členy jeho rodiny. Soud pouze v obecné rovině připomíná, že žalovaný se touto otázkou zabýval na straně 5 napadeného rozhodnutí. Mimo jiné poukázal na to, že v současné době je běžné přechodné odloučení členů rodiny z pracovních či jiných důvodů, přičemž žalobce konkrétní nepříznivé okolnosti, kdy jeho děti jsou již dospělé a manželka pracuje, netvrdil. Soud v tomto hodnotícím závěru neshledává jakékoli nelogické či jinak nepřípustné zjednodušení pohledu na věc ani opomenutí povinnosti reflektovat relevantní skutečnosti. Žalovaný též oprávněně uvedl, že na posuzovaný případ není přiléhavá žalobcem odkazovaná judikatura ESLP a Městského soudu v Praze, neboť ta se týká neudělení, resp. neprodloužení povolení k pobytu. Neobstojí proto námitka, že žalovaný svůj závěr o nepřípadnosti těchto rozhodnutí neobjasnil. Nutno dodat, že žalobce své tvrzení o faktické podobnosti srovnávaných případů s jeho věcí v žalobě blíže nekonkretizoval.

33. K páté námitce týkající se aplikace ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců soud uvádí, že klíčovým kritériem pro postup podle tohoto ustanovení je to, zda zákon o pobytu cizinců v konkrétních případech ukládá správnímu orgánu povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince (viz též žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017 č.j. 9 Azs 288/2016–30). V nyní posuzované věci byly správní orgány povinny postupovat podle § 169d zákona o pobytu cizinců, které nestanoví povinnost zkoumat otázku přiměřenosti dopadů jejich rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Závěr žalovaného, že ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců se na postup podle § 169d zákona o pobytu cizinců nevztahuje, je tedy správný. Lze jen doplnit, že přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se neposuzuje ani při zastavení řízení o žádosti vydání pobytového oprávnění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2022 č.j. 8 Azs 314/2019–39).

34. Námitku týkající se vzdálenosti příslušného Velvyslanectví ČR v Nur–Sultanu od země jeho původu žalobce uplatnil poprvé až při ústním jednáním před soudem, a tudíž opožděně ve smyslu § 71 odst. 2 věta druhá ve spojení s § 72 odst. 1 s.ř.s. Z žaloby není ani implicite patrno, že by žalobce posouzení tohoto dílčího skutkového tvrzení chtěl podrobit soudnímu přezkumu (v rámci druhého žalobního bodu pouze poukázal na rodinné vazby vytvořené na území ČR a absentující zázemí v domovské zemi). Pro úplnost a nad rámec nutného vypořádání žalobní argumentace soud dodává, že prvostupňový orgán se ve svém rozhodnutí zabýval též otázkou podání žádosti na území jiného než domovského státu.

35. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly.