15 A 47/2013 - 44

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D., v právní věci žalobce: I. P., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem v Praze, Václavské náměstí 21, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem v Praze, nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.3.2013, č.j. MV-70867-9/SO/sen-2012, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11.3.2013, č.j. MV-70867- 9/SO/sen-2012, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 14.4.2012, č.j. OAM-13601-8/TP-2011, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu“), neboť nebyla dodržena nepřetržitost pobytu ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 zákona o pobytu. Žalobce v žalobě uvedl, že podle ustanovení § 68 odst. 3 zákona o pobytu se do doby pobytu započítávají i období nepřítomnosti cizince na území v průběhu této doby pobytu. Žalobce pobývá na území počínaje od roku 1998 až do dneška. Období jeho nepřítomnosti na území ČR nikdy nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců, přičemž žalobce nesouhlasí ani s tím, že by ve svém souhrnu pobýval mimo území ČR po dobu celkem 789 dní, jak plyne z obsahu jeho cestovního dokladu. Správní orgán nejen, že se žalobcem neprovedl ústní jednání, kde by prověřil důvody nepřítomnosti žalobce na území České republiky, ale navíc ho ani nevyzval k doložení důvodů jeho nepřítomnosti ve smyslu odstranění vad žádosti. Správní orgány zjevně porušily svou poučovací povinnost, neboť žalobce nebyl nijak upozorněn nebo písemně vyzván k prokázání důvodů své nepřítomnosti spolu s potřebným poučením o následcích případného neodstranění vad. Žalovaný ani správní orgán I. stupně se rovněž nezabývali otázkou přiměřenosti, jak bylo jejich povinností. Žalobce považuje rozhodnutí rovněž za nepřezkoumatelné a v rozporu s ustanoveními § 3, § 36 odst. 3, § 64 odst. 2, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Dále žalobce uvedl, že některá období jeho nepřítomnosti byla následkem objektivních zdravotních komplikací, resp. léčby ve zdravotnickém zařízení mimo území České republiky, což by žalobce prokázal, pokud by mu byl dán prostor. Ze samotných razítek cestovního dokladu bez jakéhokoliv dalšího důkazu nelze dovozovat, že se účastník řízení na území v předmětnou dobu nenacházel, přičemž jeho vstup či výstup nebyl v cestovním dokladu zaznamenán. Správní orgány výslovně odmítly zjišťovat důvody nepřítomnosti žalobce na území České republiky, což je v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Správní orgán rozhodl ve věci čistě formalisticky bez toho, aby blíže zkoumal a zabýval se tím, že žalobce žije na území České republiky od roku 1998, konzumuje účel svého pobytu, má zde zázemí a tráví zde naprosto podstatnou, resp. zcela většinovou část svého života za posledních 14 roků. Ve vztahu k zákazu formalistického přístupu státních orgánů poukázal žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 19/98, III. ÚS 150/99. Účel zákonného zakotvení podmínky nepřetržitosti pobytu zjevně sleduje společenský zájem na tom, aby pouze cizinci, kteří mají vytvořeno opravdové zázemí v České republice, mohli na základě své svobodné vůle svou integraci do společnosti pozvednout o pomyslný stupeň výše. Žalobou napadené rozhodnutí nelze označit jinak než za nepřiměřené a nepřezkoumatelné, neboť zdůvodněním přiměřenosti se správní orgán I. stupně zabýval příliš stroze a žalovaný vůbec, a to rozhodně nikoliv v rozsahu požadovaném ustanovením § 174a zákona o pobytu. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný k věci uvedl, že stanovil dobu, po kterou žalobce pobýval mimo území České republiky na základě předloženého cestovního dokladu žalobce, který neprokázal, že by zaznamenané údaje nebyly pravdivé. Při posuzování splnění podmínky 5ti let nepřetržitého pobytu postupoval v souladu s ustanovením § 68 zákona o pobytu a čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice“). Doba pěti let nepřetržitého pobytu na území podle § 68 zákona o pobytu má bezprostředně předcházet podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Je irelevantní, že žalobce pobývá na území od roku 1998, neboť pro posouzení nepřetržitosti pobytu je rozhodné období od 14.11.2006 do 14.11.2011. Ze žalobcova cestovního dokladu vyplývá, že v této době žalobce opustil území na dobu celkem 789 dní, tedy ve svém souhrnu na více než zákonem tolerovaných 10 měsíců. Žalobce v odvolání tvrdil jednu svoji nepřítomnost ze zdravotních důvodů, kterou doložil lékařským potvrzením, přičemž k tomuto důvodu z procesní ekonomie žalovaný přihlédl, avšak i po odečtení jedné nejdelší nepřítomnosti žalobce na území ze zdravotních důvodů, činí zbývající období jeho nepřítomnosti více jak 17 měsíců. V případě zamítnutí žádosti podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o pobytu správní orgány nemají povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí podle § 174 zákona o pobytu. Žalovaný dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/11, z něhož vyplývá, že z Listiny ani z mezinárodních smluv o lidských právech neplyne cizincům právo na pobyt na území České republiky, a proto napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k porušení základních práv žalobce. Právní zástupkyně žalobce při jednání soudu odkázala na podanou žalobu a setrvala na dosavadních tvrzeních. Žalovaný se z jednání soudu řádně omluvil. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty třicet dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud si u žalovaného vyžádal správní spis a po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval procesními námitkami směřujícími k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a nenařízení ústního jednání. Ze žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vycházel při posuzování podmínky nepřetržitosti pobytu na území České republiky z cestovního dokladu žalobce č. KC324120, který shledal jako věrohodný a dostačující doklad pro určení délky pobytu žalobce mimo území České republiky. Takto zjištěný skutkový stav považovaly oba správní orgány za dostatečný, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rovněž se žalovaný vyjádřil i k důvodům nenařízení výslechu žalobce, které spočívaly především v pasivitě žalobce, který mohl doložit správnímu orgánu I. stupně potřebné důkazy o důvodech své nepřítomnosti, avšak neučinil tak a konkrétní závažné důvody ani netvrdil a nebylo tedy důvodu nařizovat ústní jednání. Soud považuje skutkové i právní závěry žalovaného za dostatečně srozumitelné a přezkoumatelné, jejichž věcnou správností se bude zabývat níže. K námitce nenařízení ústního jednání je nutno poukázat na ustanovení § 49 odst. 1 věta první správního řádu, podle kterého bylo vedeno předmětné správní řízení, a které normuje: „Ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné.“ Toto ustanovení blíže rozvádí zásadu písemnosti správního řízení, která je vyjádřena v ustanovení § 15 správního řádu a která spočívá v tom, že správní řízení je vedeno na základě písemných podkladů, které jsou postupně zařazovány do spisu. K zásadě písemnosti správního řízení je nutno podotknout, že v případech, kdy tak stanoví zákon nebo to vyžaduje povaha určitého úkonu, je tato zásada modifikována zásadou ústnosti, kdy je správním orgánem nařízeno ústní jednání podle uvedeného ust. § 49 správního řádu. V daném případě žádný zákon nestanoví povinnost nařídit v této věci ústní jednání, zbývá proto zabývat se otázkou, zda nařízení ústního jednání bylo nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Účelem řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu je bezpochyby rozhodnutí o této žádosti za skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu. Účastníku řízení musí být především dána možnost vyjádřit se k věci i prováděným důkazům. Jak zdejší soud uvedl již dříve (srov. např. rozsudek KS v Ústí nad Labem ze dne 29.3.2012, sp. zn. 15 A 18/2010; rozsudek NSS ze dne 6.8.2013, sp. zn. 8 As 72/2012, www.nssoud.cz), to, zda se ve věci uskuteční ústní jednání, či nikoliv, zákonodárce vyjma případů, kdy tak stanoví zákon, ponechal na úvaze správního orgánu, jejíž rámec je vymezen v ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu. Správní orgány pak musí svou úvahu řádně zachytit do odůvodnění svého rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu dne 14.11.2011. Přípisem ze dne 5.3.2012 byl žalobce vyrozuměn podle § 36 odst. 3 správního řádu o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Součástí spisového materiálu je i výpočet dnů pobytu žalobce mimo území České republiky. Žalobce svého práva seznámit se s podklady rozhodnutí využil dne 19.3.2012. K podkladům uvedl, že od 15.12.2011 do 19.3.2012 byl na Ukrajině, kde se mu stal úraz ukazováčku při hoblování dřeva a z tohoto důvodu do České republiky přijel až dne 19.3.2012. K odvolání žalobce přiložil Potvrzení č. 108 ze dne 6.6.2008 z něhož vyplývá, že žalobce byl na léčbě v Kušnycké PNVP-RL od 27.9.2007 do 6.6.2008 pro zlomeninu pravého bérce. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že žalobce měl možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí i se k nim vyjádřit, měl možnost navrhovat důkazy a k věci se písemně vyjádřit, což učinil, a to jak v řízení před správním orgánem I. stupně, tak i v řízení odvolacím. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl k čemu, resp. k jakému uplatnění jeho práv by mělo ústní jednání či jeho výslech sloužit, dospěl soud k závěru, že ústní jednání ani osobní výslech žalobce nebylo nutné k uplatnění práv žalobce. Soud proto shledal i tuto žalobní námitku nedůvodnou. K námitce, že správní orgán I. stupně měl žalobce vyzvat k odstranění pochybností, soud uvádí následující. Podle § 45 odst. 2 správního řádu nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64 správního řádu). Vzhledem k tomu, že žádost měla veškeré náležitosti ani neobsahovala jiné vady, které by bránily jejímu projednání, správní orgán I. stupně postupoval správně, když žalobce k doplnění žádosti nevyzýval. Za jinou vadu ve smyslu ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu nelze považovat možnou neúspěšnost žádosti, jako tomu bylo v projednávaném případě. Povinnost vyzvat žadatele o udělení trvalého pobytu v případě, že je správním orgánem zjištěno, že jeho pobyt mimo území České republiky přesahuje zákonem připuštěnou hranici, k tomu, aby tvrdil a doložil, že mu v přítomnosti na území České republiky bránily závažné důvody (viz níže § 68 odst. 3 zákona o pobytu), nevyplývá ani z ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu. Toto ustanovení, které zavazuje správní orgán poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné, se vztahuje toliko procesním právům a povinnostem. Správní řád sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy správního řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům řízení se musí dostat poučení zejména o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces. Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu (viz Vedral, J. Vedral, J. Správní řád. Komentář. BOVA POLYGON, Praha 2006, s. 77 - 79). Z judikatury správních soudů vyplývá, že z ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu nelze vyvodit, že poučovací povinnosti správního orgánu nezahrnuje poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit. To samozřejmě neznamená, že by správní orgány o tomto právu poučovat nesměly. Poučovací povinnost správních orgánů však nelze zaměňovat s právem účastníků na poskytování právních rad. Účastníkům řízení se může dostat návodu, co je třeba učinit, aby dosáhli žádaného účinku, v rámci právních služeb poskytovaných advokáty či jinými profesionály v oblasti práva (srov. rozsudky NSS ze dne 13.10.2010, sp. zn. 1 As 51/2010; ze dne 14.10.2010, sp. zn. 5 As 1/2010, www.nssoud.cz). Soud konstatuje, že žalobce byl dostatečně poučen o jeho procesních právech, přičemž poučovací povinnost ve vztahu k naplnění či nenaplnění podmínek pro udělení trvalého pobytu podle § 68 zákona o pobytu správní orgány nestíhala a lze tak uzavřít, že ani tato žalobní námitka není důvodná. K použití cestovního dokladu jako důkazu ve správním řízení žalovaný poukázal ve svém rozhodnutí na ustanovení § 2 odst. 1 věta první zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech (dále jen „zákon o cestovních dokladech“), které normuje, že cestovní doklad je veřejná listina opravňující občana k překračování státních hranic České republiky přes hraniční přechod, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána. Cestovním dokladem občan prokazuje své jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné číslo, podobu, státní občanství České republiky (dále jen "státní občanství") a další údaje zapsané nebo zpracované v cestovním dokladu podle tohoto zákona. K tomu je nutno uvést, že podle § 1 zákona o cestovních dokladech tento zákon upravuje vydávání cestovních dokladů státním občanům České republiky, jejich používání občany a vedení agendového informačního systému evidence cestovních dokladů a agendového informačního systému evidence diplomatických a služebních pasů. Žalobce není občanem České republiky a zákon o cestovních dokladech se tak na něj a jeho cestovní doklad nevztahuje. Cestovní doklady cizinců upravuje ustanovení § 108 a násl. zákona o pobytu, přičemž za splnění určitých podmínek [srov. ust. § 108 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu] jsou i cestovní doklady cizinců uznány za veřejné listiny (srov. ustanovení § 53 odst. 3 správního řádu). Podle § 108 odst. 2 zákona o pobytu za cestovní doklad podle odstavce 1 písm. b) lze pro účely tohoto zákona uznat veřejnou listinu vydanou cizím státem za účelem cestování do zahraničí, pokud z hlediska jejího provedení a jazyka, v němž jsou uvedeny údaje, odpovídá mezinárodním zvyklostem, její územní platnost zahrnuje území a lze z ní zjistit: a) údaje o státním občanství cizince, b) údaje o jeho totožnosti, c) fotografii držitele, d) údaj o době platnosti. V daném případě však žalobce záznamy v cestovním dokladu nijak konkrétně nezpochybnil a tak ztrácí na významu hodnocení, zda je cestovní doklad žalobce veřejnou listinou, neboť i v případě pouhé listiny (nikoliv veřejné) se jedná o důkaz, z něhož lze vycházet při zjišťování skutkového stavu. Ve věci však je nutno také poukázat na přímo aplikovatelné nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), které v článku 10 odst. 1 ukládá členským státům povinnost cestovní doklady příslušníků třetích zemí při vstupu a výstupu systematicky opatřovat otiskem razítka. Dle čl. 11 odst. 1 a 2 Schengenského hraničního kodexu není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě. Domněnku podle odstavce 1 je možné vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti mimo území členských států, o tom, že podmínky týkající se délky krátkodobého pobytu dodržel. Této úpravě odpovídají i povinnosti Policie ČR zakotvené přímo v zákoně o pobytu cizinců (srov. např. § 4 odst. 2 zákona o pobytu). Bylo na žalobci, aby nabídl důkazy, že v jeho případě záznamy v cestovním dokladu neodpovídají skutečnosti, a tak vyvrátil v něm uvedené údaje. Žalobce se však o to ani nepokusil a nikdy konkrétně nespecifikoval, které údaje v cestovním dokladu a proč jsou nesprávné, ačkoliv je podle § 52 správního řádu jeho povinností označit důkazy na podporu svých tvrzení. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, aniž by to doložil, že v období od 15.12.2011 do 19.3.2012 byl hospitalizován na Ukrajině. Vzhledem k tomu, že se jedná o období po podání žádosti v průběhu správního řízení, nemusely se správní orgány pravdivostí a relevantností důvodů absence v uvedeném období na území České republiky zabývat, neboť tato doba se do rozhodné doby nezapočítává (srov. čl. 4 odst. 1 směrnice). K potvrzení o hospitalizaci na Ukrajině ze dne 6.6.2008 lze konstatovat, že se jím žalovaný zabýval a uvedl, že i při odečtení doby hospitalizace od 27.9.2007 do 6.6.2008 je celková doba nepřítomnosti stále větší než 10 měsíců, a to konkrétně 539 dní. Soud s tímto hodnocením ztotožňuje a má tedy prokázané, že dle cestovního dokladu žalobce pobýval mimo území České republiky 539 dní. Podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území. Podle § 68 odst. 3 zákona o pobytu do doby pobytu podle odstavce 1 se započítávají i období nepřítomnosti cizince na území v průběhu této doby pobytu, pokud tato jednotlivá období nepřítomnosti nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců a pokud ve svém souhrnu nepřesáhla 10 měsíců, a dále období nepřítomnosti cizince na území, které nepřesáhlo 12 po sobě jdoucích měsíců, pokud byl cizinec pracovně vyslán do zahraničí. Nepřetržitost pobytu je dále zachována, pokud jedno období nepřítomnosti cizince na území nebylo delší než 12 po sobě jdoucích měsíců ze závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění anebo studium nebo odborné školení, přičemž toto období se do doby pobytu podle odstavce 1 nezapočítává. Žalobce dle žalobou napadeného rozhodnutí nesplnil podmínku spočívající v tom, aby období nepřítomnosti na území České republiky v průběhu po sobě jdoucích 5 let nepřesáhla ve svém souhrnu 10 měsíců. Soud konstatuje, že nepřetržitý pětiletý pobyt na území je nezbytnou podmínkou, bez níž nelze povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu vydat. V případě nesplnění této podmínky nemá správní orgán jinou možnost, než žádost podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu zamítnout, aniž by mohl posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice členské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let. Podle čl. 4 odst. 3 směrnice období nepřítomnosti na území dotyčného členského státu nepřerušují běh doby uvedené v odstavci 1 a budou zahrnuta do jejího výpočtu, nedosahuje-li délka uvedených období nepřítomnosti šesti po sobě jdoucích měsíců a nepřekračuje-li úhrnem délku deseti měsíců v rámci doby uvedené v odstavci 1. Nepřetržitý pobyt dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu je třeba chápat ve smyslu směrnice, tedy jako oprávněnou fyzickou přítomnost cizince na území. Tomuto výkladu svědčí mimo jiné bod č. 6 preambule směrnice, který uvádí, že pobyt cizince by měl být oprávněný a nepřetržitý, aby bylo možno prokázat, že dotyčná osoba se v zemi usídlila. Je zřejmé, že důraz je kladen především na existenci úzkého vztahu mezi cizincem a státem, přičemž tento vztah může vzniknout jen v důsledku dlouhodobého a oprávněného pobytu cizince na území. Oprávněností pobytu je zapotřebí rozumět takovou přítomnost cizince na území, kterou zákon předvídá a dovoluje (např. na základě vydaného platného povolení k pobytu). Nepřetržitost pobytu však může být za určitých podmínek zachována i v době faktické nepřítomnosti cizince (srov. rozsudek NSS ze dne 28.12.2011, sp. zn. 6 As 37/2011; rozsudek MS v Praze ze dne 19.1.2015, sp. zn. 5 A 267/2010, www.nssoud.cz). Z uvedené právní úpravy včetně směrnice je patrné, že jako podmínka pro udělení trvalého pobytu je stanoveno, že cizinec musí pobývat na území České republiky nepřetržitě po dobu 5 let, přičemž za nepřetržitý pobyt se považuje pouze pobyt, kdy cizinec pobýval v této době 5ti let mimo území České republiky po celkovou dobu kratší 10ti měsíců, což však žalobce nesplnil, neboť tuto stanovenou dobu přesáhl. Jeho pětiletý pobyt od podání žádosti zpětně tak nelze považovat za nepřetržitý. Žalovaný a správní orgán posoudili uvedenou podmínku správně, přičemž zákon o pobytu jim v tomto směru nedává prostor pro správní uvážení a nemohou tak zákonné podmínky modifikovat. Na tomto místě soud konstatuje, že žalobce konkrétně ve správním řízení neuváděl v dostatečné míře závažné důvody ve smyslu ustanovení § 68 odst. 3 zákona o pobytu, natož, aby je jakkoliv doložil, a neučinil tak ani v řízení před soudem. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení