15 A 56/2022– 146

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobců: 1) CONNECT–KUBA s.r.o. v likvidaci, IČO: 26496135 se sídlem Veltrusy, Fr. Novotného 483 2) J. K. oba zastoupeni Mgr. Danielem Bartošem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1 proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a za účasti: ŠKODA AUTO, a.s., IČO: 00177041 se sídlem Mladá Boleslav II, tř. Václava Klementa 869 zastoupený Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. 5. 2022 č.j. PUV 2014–29272/D21113586/2021/ÚPV takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl rozklad žalobců a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též jen „Úřad“) ze dne 26. 10. 2021 č.j. PUV 2014–29272/D17091697/2017/ÚPV (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto o návrhu osoby zúčastněné na řízení na výmaz užitného vzoru č. 26 851 (dále jen „návrh na výmaz“) o názvu „Těsnění plastového krytu montážního otvoru osobního automobilu“ (dále též „užitný vzor“, resp. „napadený užitný vzor“), jehož majiteli jsou žalobci, a to tak, že užitný vzor se podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech (dále jen „zákon o užitných vzorech“) vymazává z rejstříku užitných vzorů. Výmaz užitného vzoru z rejstříku užitných vzorů má účinky, jako by užitný vzor nebyl do rejstříku zapsán.

2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že Úřad jako důkazy stavu techniky akceptoval pouze namítané dokumenty D3 až D7, DW1 až DW8. O těchto dokumentech uvedl, že se jedná o dokumenty zveřejněné před datem práva přednosti napadeného užitného vzoru. Namítané dokumenty D1 a D2 a D8 Úřad odmítl připustit jako důkazy stavu techniky pro posuzování způsobilosti napadeného užitného vzoru k ochraně s odůvodněním, že nemají charakter veřejně dostupné listiny (dokumenty D2, D8), resp. že nebylo prokázáno jejich zpřístupnění veřejnosti před datem práva přednosti napadeného užitného vzoru (dokument D1).

3. Dokument D7 je německý užitný vzor DE 202011050813 U1 zveřejněný dne 20. 12. 2012, tedy před datem práva přednosti napadeného užitného vzoru, který byl do rejstříku užitných vzorů zapsán dne 25. 2. 2014. Tento dokument tedy představuje stav techniky pro napadený užitný vzor.

4. Dokumenty DW1 až DW8 jsou webové stránky zachycené internetovým archivem před datem práva přednosti napadeného užitného vzoru, jak vyplývá přímo z webové adresy těchto stránek, která za lomítkem zahrnuje datum zachycení stránky internetovým archivem ve formátu rrrrmmdd. Žalovaný se proto ztotožnil se závěrem Úřadu, že uvedené dokumenty byly zpřístupněny veřejnosti před datem práva přednosti napadeného užitného vzoru. Pro úplnost podotkl, že data zveřejnění těchto dokumentů byla uvedena v podání osoby zúčastněné na řízení ze dne 10. 1. 2020.

5. Žalovaný uvedl, že jednou z možností, jak se dobrat dodatečných informací o datu zpřístupnění dokumentů o stavu techniky veřejnosti, je využití internetového archivu „Wayback Machine“ (web.archive.org), je–li zde obraz zadané webové stránky archivován.

6. Za nepochybnou žalovaný označil toliko písařskou chybu (překlep) týkající se označení dokumentu D7 v návrhu na výmaz. Shledal, že v textu návrhu na výmaz jsou v německém jazyce citovány pasáže z dokumentu D7. K návrhu na výmaz přiložený dokument D7 je tak dokumentem, na který tento návrh odkazuje.

7. Dodatečné pořízení překladů namítaných dokumentů do českého jazyka na základě požadavku žalobců podle žalovaného neznamenalo ani změnu důvodů, ani doplnění nových důkazů, které zakazuje § 18 odst. 2 zákona o užitných vzorech. Totéž platí i o doplnění přeložených pasáží z dokumentu D7 do návrhu na výmaz. Dodatečné pořízení překladů je tak třeba pokládat za vyjasnění návrhu na výmaz, které nejde proti principu koncentrace řízení. Nejde ani o uplatnění nových důkazů, neboť navržené důkazy byly jednoznačně označeny při podání návrhu na výmaz.

8. E–mail od Ing. P. B. (dále jen „Ing. P. B.“) byl připojen k podání osoby zúčastněné na řízení ze dne 10. 1. 2020 za účelem prokázání data zveřejnění dokumentů D3, D8. Jedná se tedy o dokument předložený pouze za účelem vyjasnění návrhu na výmaz, přičemž Úřad nebral tento dokument v potaz při hodnocení novosti a přesahu rámce pouhé odborné dovednosti napadeného užitného vzoru. V prvoinstančním rozhodnutí je uvedený dokument zmíněn pouze v souvislosti se znakem „TA FR 20“ a v rámci posouzení, zda byl dokument D3 zpřístupněn veřejnosti, a zda tak představuje stav techniky pro napadený užitný vzor. Nedošlo proto k porušení zásady koncentrace řízení ve smyslu § 18 odst. 2 zákona o užitných vzorech.

9. Žalovaný dále konstatoval, že v řízení nebyl přítomný žádný tlumočník a všechny předložené překlady namítaných dokumentů byly úředně ověřené a pořízené certifikovanými soudními překladateli. Šlo tedy o nejvyšší možný standard překladu, žalobci přitom žádné výhrady ohledně správnosti překladu neuplatnili. Přitom dostali možnost vyjádřit se jak k původnímu návrhu na výmaz, tak i k podání osoby zúčastněné na řízení ze dne 10. 1. 2020 včetně překladů namítaných dokumentů, přičemž lhůta k vyjádření byla žalobcům třikrát prodloužena.

10. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2009 č.j. 6 As 2/2009–112 žalovaný poukázal na to, že formální novost koexistuje v úzké vazbě s dalším definičním pojmem užitného vzoru, a to přesahem rámce pouhé odborné dovednosti, který je obdobou pojmu vynálezecká činnost blíže definovaného v § 6 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích (dále jen „zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích“) jako způsob řešení technického problému, který pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky. S ohledem na definici novosti je potřeba zjistit, zda je předmět popsaný v namítaných listinách totožný s předmětem ochrany nároku, a není–li totožný, lze–li na podkladu namítané listiny dospět k předmětu nároku pouhým logickým úsudkem bez překročení rámce relevantního odborného vnosu, ať již rámce pouhé odborné dovednosti nebo rámce odborné zřejmosti. Technické řešení tedy není nové tehdy, je–li ze stavu techniky známo řešení, které obsahuje souhrn veškerých podstatných znaků vytvoření uvedených v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru.

11. Podstatou nezávislého nároku 1 na ochranu napadeného užitného vzoru je těsnění plastového krytu montážního otvoru bočních dveří osobního automobilu tvořené těsnicí páskou z napěněného polyethylenu TA FR 20 s uzavřenou vnitřní buněčnou strukturou, která je přilepená do žlábku tohoto plastového krytu.

12. Ohledně znaku „TA FR 20“ dospěl žalovaný shodně jako Úřad k závěru, že jde zřejmě o určité označení žalobců, které nic blíže nevypovídá o fyzikálních či chemických vlastnostech daného materiálu. Jediná zmínka o podobném označení je ze všech namítaných dokumentů uvedena v dokumentu D8, kde je uvedeno označení Alveolit TA FR 20 02. Obdobné označení (Alveolit TA FR 2002) je pak zmíněno i v e–mailu od Ing. P. B. Úřad tedy nepochybil, když uvedený znak při posuzování novosti nehodnotil.

13. Žádný jednotlivý dokument z namítaných dokumentů D3 až D7 a DW1 až DW8 ze stavu techniky dle žalovaného neobsahuje souhrn všech podstatných znaků uvedených v nezávislém nároku 1 napadeného užitného vzoru; technické řešení podle tohoto nároku je proto nové. Co se týče nároků 2 až 4, tyto nároky vzhledem ke své závislosti na nároku 1 přebírají všechny znaky tohoto nároku, a technická řešení podle nároků 2 až 4 jsou tedy rovněž nová.

14. Stran charakteristiky odborných kvalit odborníka v oboru žalovaný uvedl, že se jedná o odborníka, o němž se předpokládá, že je běžným průměrným profesionálem, který ve svém oboru, jímž je v dané věci konstrukce dveří osobních automobilů, disponuje běžnými obecnými odbornými znalostmi. Současně se předpokládá, že měl k datu práva přednosti všeobecný přehled v příslušném oboru (stav techniky), používá standardní odborné výrazy a je schopen provádět běžnou rutinní práci a experimentování pomocí rutinních prostředků za účelem doplnění dílčích mezer ve svých vědomostech, v zásadě však není nadán schopností kreativního myšlení, invence, neboť se nepřepokládá, že by průměrný odborník systematicky využíval kreativní myšlení, jeho odborná erudice spočívá především v reproduktivních schopnostech, méně v experimentování. Rutinní aplikace znalostí a rutinní práce uplatněná při překonávání překážek bránících odborníkovi vyřešit nastalý problém spadá do rámce pouhé odborné dovednosti odborníka v oboru, zatímco nutnost doplnit rutinní práci o kreativní myšlení rámec pouhé odborné dovednosti přesahuje. Musel–li tedy odborník pro vytvoření nárokovaného technického řešení vedle běžné rutinní práce uplatnit i kreativní myšlení, potom je podmínka přesahu rámce pouhé odborné dovednosti ve smyslu § 1 zákona o užitných vzorech splněna. Naopak pokud k vytvoření nárokovaného technického řešení postačovala jen rutinní práce odborníka, podmínka přesahu rámce pouhé odborné dovednosti naplněna není.

15. Přestože nebyl neurčitý právní pojem „odborník v oboru“ v prvoinstančním rozhodnutí podrobně vymezen, je z kontextu tohoto rozhodnutí zřejmé, o jakého odborníka se jedná, resp. z jakého oboru techniky. Žalovaný též podotkl, že vymezení uvedeného neurčitého právního pojmu bylo již v době podání návrhu na výmaz, tj. v roce 2017 součástí metodických pokynů pro řízení před Úřadem, a bylo tedy veřejně dostupné.

16. K vymezení pojmu „rámec pouhé odborné dovednosti“ žalovaný konstatoval, že z postupu Úřadu při posuzování splnění podmínky přesahu rámce pouhé odborné dovednosti, zejména z použité metody „problém a jeho řešení“, je zřejmé, jak Úřad v této konkrétní situaci postupoval při posuzování splnění uvedené podmínky. Doplnil, že metoda „problém a jeho řešení“ byla v roce 2017 součástí metodických pokynů pro řízení před Úřadem. Její podstatou je určení dokumentu nejbližšího stavu techniky, formulace objektivního technického problému, který má být vyřešen, a následné posouzení, zda by odborník v oboru k chráněnému řešení dospěl při znalosti řešení z nejbližšího stavu techniky na základě běžné rutinní činnosti, nebo zda by k nalezení chráněného řešení musel uplatnit i kreativní myšlení. Za nejbližší stav techniky se zpravidla pokládá ten dokument, jenž popisuje takovou kombinaci znaků, která představuje nejslibnější východisko pro dosažení cíle, jímž je zmírnění či eliminace nedostatků známého stavu techniky. Tento dokument musí mít stejný nebo alespoň podobný účel, resp. účinek, jako nárokované řešení.

17. Žalovaný se ztotožnil s Úřadem, který za nejbližší stav techniky pro napadený užitný vzor považoval dokument D7. Tento dokument řeší stejný technický problém, tj. problém průniku vody do „suché“ oblasti dveří motorového vozidla mezi plastovým krytem a montážním otvorem těchto dveří. Řešení spočívá v nalepení těsnicí pásky, která je v dokumentu D7 popsána tak, že se jedná o pásku vyrobenou z napěněného polyethylenu s uzavřenou buněčnou strukturou.

18. Ohledně nároku 1 napadeného užitného vzoru žalovaný přitakal závěru Úřadu, že znak „TA FR 20“ není pro posouzení rámce pouhé odborné dovednosti podstatný. Rovněž se ztotožnil s hodnocením pojmu „vnitřní“ uzavřená buněčná struktura, protože mezi uzavřené buněčné struktury nutně spadá i „vnitřní“ uzavřená buněčná struktura. Tyto pojmy jsou ekvivalentní. Materiálem těsnicí pásky je tedy napěněný polyethylen s uzavřenou buněčnou strukturou.

19. Podle dokumentu D7 je těsnicí páska nalepena na těsnicí plochu plastového výlisku, která může být ve výhodném provedení alespoň částečně zapuštěna. Materiálem může být napěněný polyethylen, výhodně s uzavřenou buněčnou strukturou. Je tak zjevné, že dokument D7 zahrnuje všechny znaky z nezávislého nároku 1 napadeného užitného vzoru kromě umístění těsnicí pásky do žlábku plastového krytu. Žlábek v plastovém krytu přitom představuje specifické provedení zapuštění těsnicí oblasti, dokument D7 tedy představuje pro odborníka v oboru konstrukce dveří motorových vozidel návod k přilepení těsnicí pásky do žlábku plastového krytu. Dokument D7 je tak pro odborníka v oboru jasným vodítkem k vyřešení problému s průnikem vody do „suché“ oblasti dveří osobního automobilu tím, že nalepí těsnicí pásku vyrobenou z napěněného polyethylenu s uzavřenou buněčnou strukturou do žlábku plastového krytu.

20. Nárok 2 napadeného užitného vzoru závisí na nároku 1, a přebírá tak všechny jeho znaky. Žalovaný konstatoval, že odborník v oboru by při znalosti dokumentu D7 byl schopen svou rutinní činností a rutinním experimentováním (tj. dimenzováním) přizpůsobit rozměry pásky konkrétním rozměrům plastového krytu a montážního otvoru tak, aby byl technický problém s průnikem vody do „suché“ oblasti dveří vyřešen, a to bez uplatnění kreativního myšlení.

21. Nárok 3 napadeného užitného vzoru závisí na nároku 1 a 2 a přebírá všechny jejich znaky. Použití permanentního flexibilního lepidla je pro odborníka na základě dokumentu D7 nasnadě a nepředstavuje uplatnění kreativního myšlení.

22. Nárok 4 napadeného užitného vzoru závisí na nárocích 1, 2 a 3 a přebírá všechny jejich znaky. Odborníkovi je na základě jeho obecných znalostí zřejmé, že polyethylen spadá mezi polyolefiny a ohnivzdornost je důsledkem přítomnosti retardéru hoření. Nárok 4 tedy nepřesahuje rámec pouhé odborné dovednosti vzhledem ke kombinaci dokumentu D7 s dokumentem DW8.

23. Žalovaný zdůraznil, že pokud lze požadovaných funkcí řešení dle napadeného užitného vzoru skutečně dosáhnout pouze za splnění všech znaků, jak uvedli žalobci, není zřejmé, proč všechny tyto znaky nebyly zahrnuty již v nezávislém nároku na ochranu.

24. Úřad posuzoval namítané dokumenty jednotlivě. Při hodnocení přesahu rámce pouhé odborné dovednosti je pak možno namítané dokumenty kombinovat, neboť nejbližší stav techniky může být určen na základě kombinace znaků více než jednoho dokumentu, pokud tyto dokumenty nejsou rozporné (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013 č.j. 8 As 70/2011–239 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017 č.j. 8 A 85/2014–70).

25. Žalovaný dále poukázal na to, že § 1 zákona o užitných vzorech uvádí tři podmínky způsobilosti užitného vzoru k ochraně, a to novost, přesah rámce pouhé odborné dovednosti a průmyslovou využitelnost. Tyto tři podmínky přitom musí být splněny kumulativně.

26. Při posuzování splnění podmínky novosti se zjišťuje, jestli jsou všechny znaky z nároku na ochranu obsaženy v namítaném dokumentu ze stavu techniky.

27. K argumentaci žalobců, že veškeré prvky byly uzpůsobeny přímo na míru stanoveným požadavkům, žalovaný uvedl, že uzpůsobení prvků na míru požadavkům představuje pouze dimenzování řešení, tj. rutinní činnost odborníka, která nepředstavuje přesah rámce pouhé odborné dovednosti. I určení vhodného rozměru pásky představuje pro odborníka v oboru rutinní činnost nepřesahující rámec pouhé odborné dovednosti.

28. Pokud jde o odstranění hlučnosti či umožnění snadné demontáže krytu jakožto problémy, které jsou dle žalobců řešeny napadeným užitným vzorem, tyto jsou uvedeny v dokumentu D7 (usnadnění demontáže) a v dokumentu DW8 (zvuková izolace těsnicí pásky).

29. Žalovaný rovněž uvedl, že výhody a přínosy řešení nepředstavují zákonnou podmínku zápisné způsobilosti, a nejsou tak znakem rozhodným pro zápis užitného vzoru či pro jeho zachování v rejstříku.

30. S odkazem na konkrétní znění návrhu na výmaz jako nedůvodnou žalovaný odmítl námitku žalobců, že původní návrh na výmaz jasně nevyznačuje petit včetně řádného odůvodnění. Ohledně námitky nesrozumitelnosti návrhu na výmaz uvedl, že případné dílčí rozpory v návrhu nezakládají jeho nesrozumitelnost jako celku, přičemž žalobcům nečinilo potíže se k návrhu vyjádřit. Z návrhu na výmaz je rovněž zřejmé, kdo tento návrh podal, přičemž ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o užitných vzorech provede Úřad výmaz užitného vzoru z rejstříku na návrh kohokoliv.

31. K uplatnění správního uvážení při posuzování otázky novosti a neveřejnosti dle žalovaného nedošlo, nadto žalobci ani nespecifikovali, v čem by tato úvaha správního orgánu měla spočívat.

32. S ohledem na to, že Úřad je ústředním orgánem státní správy specializovaným na ochranu práv duševního vlastnictví a k výkonu svých kompetencí je dostatečně odborně, personálně i technicky vybaven, a disponuje tak potřebnými odbornými znalostmi, shledal žalovaný nadbytečným požadavek žalobců na vypracování odborného posudku. Obdobně konstatoval nadbytečnost ve vztahu k žalobci navrženému důkazu ohledáním věci, neboť Úřadu byla ze strany žalobců zaslána fotodokumentace krytu v barevném provedení, z níž jsou seznatelné znaky tělesného vytvoření tohoto krytu.

33. Žalobci v žalobě nejprve shrnuli skutkový stav věci. Uvedli, že jsou od roku 2014 majiteli užitného vzoru, jehož předmětem je technické řešení spočívající v tom, že těsnění tvořené těsnící páskou o šířce 10 až 11 mm a tloušťce 1,5 až 2 mm vyrobené z napěněného polyetylénu TA FR 20 s uzavřenou vnitřní buněčnou strukturou a retardérem hoření s označením je přilepeno do žlábku plastového krytu montážního otvoru bočních dveří osobního automobilu po celém jeho obvodu, a to pomocí naneseného permanentního flexibilního lepidla. Toto technické řešení bylo vyvinuto žalobci na základě specifických požadavků osoby zúčastněné na řízení v reakci na problém s průnikem vody do suché oblasti montážního otvoru bočních dveří automobilu, jelikož stávající řešení osoby zúčastněné na řízení nezaručovalo ochranu proti zatékání. Hlavní konstrukční oddělení osoby zúčastněné na řízení jakožto předního výrobce osobních automobilů disponujícího odbornou personální kapacitou nebylo schopno přijít s adekvátním řešením na základě konceptu převzatého od Volkswagen Group. Mezi další požadavky osoby zúčastněné na řízení přitom patřila mimo jiné nutnost využitelnosti pro sériovou výrobu, zajištění požadované kvality a co nejnižší nákladovosti. Žalobci proto byli nuceni přijít s novým revolučním řešením.

34. Hlavní podstatou nového technického řešení je způsob umístění těsnění, tj. že těsnící páska je permanentně přilepena pouze do žlábku plastového krytu montážního otvoru stanoveným způsobem, který je patrný z výkresů, jež tvoří přílohu užitného vzoru. Při uchycení a montáži plastového krytu dochází k zacvaknutí plastového krytu do montážního krytu, nikoli k jeho připevnění montáží, oboustranně těsnícím páskem anebo lepidlem. Pro docílení požadovaného efektu jsou rozhodné i rozměry pásky a užitý materiál, ze kterého je vyrobena, jelikož i drobná odchylka může způsobit nedoléhání či odlepování pásků, a tedy i ztrátu požadovaných vlastností, což bylo zajištěno v rámci samotného vývoje těsnění, v rámci kterého se touto otázkou žalobci detailně zabývali, jelikož měli být následně pověřeni výrobou i montáží těsnění pro osobu zúčastněnou na řízení.

35. Na základě vynálezecké činnosti žalobců tedy bylo vyvinuto bez nutnosti úprav stávajícího montážního otvoru řešení, které splnilo jeho hlavní účel, tedy zamezení vniku vody a vlhkosti do vnitřního montážního otvoru, avšak toto řešení plně splňovalo i další, zejména logistické a ekonomické požadavky osoby zúčastněné na řízení. Navíc díky specifickému způsobu umístění umožňovalo demontáž a následnou zpětnou montáž krytu bez nutnosti výměny těsnění. Díky užitým materiálům navíc zcela odstranilo průchod hluku do kabiny automobilu tímto směrem. Pro docílení obdobných výsledků bylo v daném průmyslovém odvětví užíváno oboustranné lepení těsnících pásek, což znemožňovalo jeho demontáž bez opotřebení až poškození těsnění, tedy nutnosti jeho výměny.

36. V prvním žalobním bodě žalobci namítli nedostatky návrhu na výmaz. Uvedli, že návrh na výmaz nebyl podán v souladu s právním řádem, neboť osoba zúčastněná na řízení nerespektovala § 16 odst. 2 správního řádu. K návrhu na výmaz byly připojeny klíčové listiny pouze v cizím jazyce, přičemž jeho součástí nebyly úředně ověřené překlady těchto listin. Části textace těchto listin byly přitom i součástí samotného písemného vyhotovení návrhu na výmaz, přičemž takto byly označeny důvody a důkazy podle § 18 odst. 2 zákona o užitných vzorech. Jejich rozšíření je však nepřípustné. Takto byl nepřípustně posuzován důkaz označený jako D7, který ačkoli dle názoru žalobců naopak dotvrzuje novost a přesah odborné dovednosti v užitném vzoru, neměl být vůbec brán v potaz. Tímto důkazem je napadené rozhodnutí především odůvodněno. Žalobci byli zkráceni na svých právech, neboť nebyli schopni se k návrhu na výmaz kvalifikovaně vyjádřit. Úřad jim totiž postoupil návrh na výmaz společně s cizojazyčnou dokumentací a bez dalšího je vyzval, aby se k uvedenému vyjádřili. Úřad proto neměl k návrhu na výmaz, který obsahoval pasáže v cizím jazyce, v tomto rozsahu přihlížet. Současně měl návrh na provedení důkazů nezpůsobilými listinami odmítnut z důvodu nepřípustnosti, a tedy tvrzení osoby zúčastněné na řízení mělo být považováno za neprokázané a bezpředmětné. Žalobci rovněž nesouhlasí s postupem Úřadu, který dne 12. 11. 2019 vyzval osobu zúčastněnou na řízení k předložení úředně ověřeného překladu všech cizojazyčných listin. Tato skutečnost nic nemění na tom, že již nepochybně došlo do zásahu práv žalobců, a to jak ze strany osoby zúčastněné na řízení, tak zejména Úřadu (žalovaného), který se s vadami návrhu na výmaz nevypořádal. Žalobci namítli, že na přípis ze dne 10. 1. 2020, jímž osoba zúčastněná na řízení reagovala na výzvu Úřadu, je nutno nahlížet jako na návrh nový. Nelze opomenout ani to, že žalobcům bylo znemožněno se jakkoli vyjádřit k osobě tlumočníka. Tato skutečnost je významná, neboť z přiložených tlumočnických doložek není patrné, ke kterým listinám, resp. důkazním prostředkům, náleží. Nelze tak prokázat, že se jedná o úřední překlad listin, kterým osoba zúčastněná na řízení odůvodňuje svůj návrh.

37. Žalobci dále namítli, že předložené důkazní prostředky nelze ověřit co do jejich pravosti a datace vytvoření, potažmo zveřejnění, protože osoba zúčastněná na řízení nepředložila společně s návrhem na výmaz potvrzení provozovatele webových stránek (DW1 – DW8), že tyto informace v rozhodné době skutečně existovaly. Obdobně nebylo doloženo ani vydání letáků společnosti Sekisui – Alveo (D3 – D6). Tzv. soukromá webová stránka „Waybackmachine“, která používá doménu https://archive.org./web/, nemůže být brána v potaz jako věrohodný zdroj o datu zveřejnění. Žalobci poukázali na to, že po zadání webových stránek do prohlížeče nebyly tyto stránky nalezeny. Je tak s podivem, že takové důkazy převzal správní orgán za své. Tímto jednáním porušil zásadu koncentrace řízení, tedy zákaz důvody výmazu včetně důkazů dodatečně měnit dle § 18 odst. 2 zákona o užitných vzorech. Žalobci též zdůraznili, že zejména ve vztahu k dokumentu D7, který považuje žalovaný pro svůj závěr za klíčový, došlo v rámci nového podání osoby zúčastněné na řízení k četným úpravám, kdy byla do textace doplněna tvrzení, která původní návrh na výmaz neobsahoval, a současně byly učiněny změny samotného textu, kdy je i reagováno na dřívější vyjádření žalobců k návrhu na výmaz. Podání ze dne 10. 1. 2020 obsahuje označení a předložení důkazů, k jejichž doplnění nebyla osoba zúčastněná na řízení vyzvána, konkrétně pak například e–mail ze dne 10. 1. 2020.

38. Žalobci namítli rovněž, že návrh na výmaz neobsahuje základní náležitosti podání podle § 37 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 45 odst. 1 správního řádu. Konkrétně není explicitně zřejmé, kdo návrh podává, resp. zdali se jednalo o osobu oprávněnou jednat za osobu zúčastněnou na řízení. V návrhu na výmaz není dále zcela jasně vyznačen petit a absentuje i řádné odůvodnění návrhu. Návrh na výmaz je tak neurčitý, potažmo nesrozumitelný, kdy s přihlédnutím k „doplnění návrhu“, kterým byl obsah původního návrhu neoprávněně měněn, je nutné považovat návrh též za vnitřně rozporuplný.

39. Žalobci uvedli, že v případě důkazního prostředku označeného jako D7 nebyl návrh na jeho provedení řádně označen, neboť osoba zúčastněná na řízení označila přílohu jako „Užitný vzor firmy Carcoustics Techconsult GmbH DE2211050813U1, zveřejněný dne 29. 10. 2012 [D7]“, ačkoli přiložené listiny s tímto označením nekorespondují. Nelze proto ověřit autentičnost obsahu návrhu, protože uvedené označení není a nikdy nebylo zapsáno u německého ani jiného patentového či známkového úřadu. Současně se nelze ztotožnit s odůvodněním Úřadu, že se jedná o překlep.

40. Žalobce též poukázali na to, že důvodem pro odmítnutí návrhu na výmaz měla být jeho samotná povaha, resp. účel. Návrh na výmaz byl ze strany osoby zúčastněné na řízení podán zjevně čistě za účelem zbavení se odpovědnosti za kontinuální porušování užitného vzoru a nekalé soutěže, i povinnosti k odstranění následků tohoto protiprávního jednání, jelikož osoba zúčastněná na řízení předmětné technické řešení využívá v rámci své podnikatelské činnosti dodnes. Takovému jednání nelze v rámci právního řádu České republiky přisuzovat žádnou právní ochranu. Žalobci přitom na nekalý záměr osoby zúčastněné na řízení upozornili již v rámci úvodního vyjádření ze dne 3. 4. 2018; Úřad však této skutečnosti nepřiznal žádný význam.

41. Doplnění návrhu na výmaz nic nemění na skutečnosti, že osobou zúčastněnou na řízení nebyly řádně splněny její povinnosti dle § 18 odst. 2 zákona o užitných vzorech, neboť předložila důkazní prostředky, ke kterým nebylo možné přihlížet. Nedodržení jednacího jazyka a nedodržení povinností dle zákona je třeba přičítat k plné tíži osobě zúčastněné na řízení.

42. Žalobci dále namítli, že žalovaný se řádně nevypořádal s jejich veškerými důkazními návrhy, čímž jim bylo v rozporu s § 4 odst. 4 správního řádu znemožněno uplatnit práva a chránit své oprávněné zájmy.

43. Podle žalobců je jak napadené rozhodnutí, tak i prvoinstanční rozhodnutí nicotné, neboť postrádají zákonné náležitosti dle § 69 odst. 1 správního řádu, přičemž chybí podpis oprávněné osoby a otisk úředního razítka.

44. Žalobci též namítli, že žalovaný se v rámci předcházejícího a napadeného rozhodnutí nevypořádal s dalšími jejich návrhy, potažmo veškerými námitkami, které v průběhu řízení uvedli.

45. Dle žalobců není na místě držet se pouze samotného popisu nároků, ale je nutné též přihlédnout k dalším uvedeným vlastnostem užitného vzoru, a to i za účelem pochopení jeho smyslu jako celku. Nelze proto souhlasit se závěrem, že se v případě uvedených výhod a přínosů řešení uvedených v užitném vzoru nejedná o zákonnou podmínku zápisné způsobilosti, a proto k nim nelze při posuzování přihlížet. Posouzení, zda předmětné technické řešení, potažmo užitný vzor splňuje či nesplňuje podmínky způsobilosti k ochraně dle zákona o užitných vzorech, je otázkou právní, kterou však nelze bez řádného dokazování posoudit. Jelikož osoba zúčastněná na řízení nepředložila takové důkazní prostředky, ze kterých by bylo možné dovodit stav techniky v rozhodné době, a tedy i případně stanovit, zda konkrétní technické řešení přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti či nikoli, nelze bez dalšího právní otázku posoudit, přičemž posouzení pouhým správním uvážením na základě domněnek osoby zúčastněné na řízení nepřipadá v úvahu. Ačkoli Úřad dospěl k závěru, že technické řešení je ve všech ohledech nepochybně nové, neměla být otázka odborné dovednosti v daném případě relevantním tématem hodnocení, neboť otázka zjevné novosti a odborné dovednosti úzce souvisí a byla Úřadem dále zkoumána.

46. Ve vztahu k posouzení stavu techniky Úřad (žalovaný) dospěl k závěru, že se nejedná o originální technické řešení, které by nebylo možné ze stavu techniky dovodit. Žalobci namítli, že k tomuto závěru však správní orgán došel, aniž by objektivně hodnotil důkazní materiál, pouze spekulativně vyvozoval vlastní závěry, které nebyly nikterak relevantně podloženy. Úřad si vybral jako nejbližší stav techniky důkazní materiál D7, který ale již dříve označil jako důkazní materiál, vůči němuž je technické řešení předložené žalobci nové. Posouzení technického řešení provedené správními orgány považují žalobci za nesprávné. Nároky kladené na technické řešení by byly vlastní spíše patentu, nikoli však užitnému vzoru. Správní orgán si současně vypomáhá nekonkrétními, a tedy nepřípustnými termíny jako „všeobecné znalosti“, jež však nikterak nevyplývají jak z předloženého dokumentu D7 (obdobně DW8), tak ani z dalších závěrů Úřadu. Je zřejmé, že Úřad má tendenci význam technického řešení užitného vzoru bagatelizovat a zároveň na něj klade nároky, které zákon o užitných vzorech nevyžaduje, když posuzuje, zda byly překročeny profesionální schopnosti odborníka, ačkoli tento požadavek byl Nejvyšším správním soudem shledán za přísnější než požadavek přesahu pouhé odborné dovednosti v rovině obecné. Zatímco u patentu se vyžaduje, aby řešení bylo výsledkem vynálezecké činnosti, tedy nevyplývalo pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky, u užitných vzorů se vyžaduje pouze to, aby řešení přesahovalo rámec pouhé odborné dovednosti, což v daném případě zachováno prokazatelně bylo, a to i s přihlédnutím k dokumentu D7, jelikož jeho předmětem je sice ochrana plastového výlisku, avšak neplynou z něj vlastnosti, které jsou pro napadený užitný vzor typické, a to jak v jeho podstatných částech, tak i v uvedených příkladech, kdy zcela absentují totožné či obdobné vlastnosti těsnící pásky a především aplikačního mechanismu při montáži. Specifikace technického řešení definovaného v užitném vzoru je však zcela jiná než v dokumentu D7. Rovněž umístění těsnící pásky do žlábku plastového krytu po celém obvodu bočních dveří automobilu bez užití oboustranného lepení za pouhého zacvaknutí, resp. nasazení plastového krytu je zcela odlišné a inovativní. Pro závěr o nedostatku překročení rámce pouhé odborné dovednosti je dokument D7 zcela irelevantní a nelze k němu přihlížet. Totéž platí i ve vztahu k dokumentu DW8. S ohledem na územní účinnost a rozsah užitného vzoru dle dokumentu D7 nelze k takovému dokumentu ani přihlédnout ve vztahu k předmětnému užitnému vzoru na území ČR v rámci národní přihlášky a zápisu. Důkazní materiály doložené osobou zúčastněnou na řízení je nutno posuzovat ve vztahu k technickému řešení separátně, nikoli pouze celkově jako jeden kompletní plnohodnotný dokument. Z hlediska průměrného odborníka v daném oboru má přiložený důkazní materiál funkci pouze informativní, nijak jinak jej nelze považovat za plnohodnotné dokumenty popisující namítané technické řešení. Tento důkazní materiál neposkytuje informace, dle kterých by bylo jasné a zřetelné, jak má výsledný výrobek vypadat či jakou má plnit funkci. Z intuitivního sjednocení v jeden kompletní dokument nelze dovozovat, zda výsledek bude plně schopný kolize s technickým řešením užitného vzoru.

47. Žalobci považovali za vhodné vypracovat alespoň odborné vyjádření či znalecký posudek ve vztahu k technickému řešení, například k posouzení ekonomičnosti řešení, možnosti výměny dílu, délky a tloušťky pásky, mechanismu instalace apod., avšak k těmto jejich návrhům nebylo přihlédnuto.

48. Žalobci rovněž namítli, že metoda „problém solution and approach“ nemá oporu v zákoně, přičemž by se mělo jednat pouze o pomocný nástroj při komplexním posouzení problematiky. Žalovaný se této metodě věnuje zásadním způsobem, což je nutné považovat za významnou vadu napadeného rozhodnutí, potažmo postupu žalovaného. Žalovaný se zaobírá odbornými otázkami, k jejichž posouzení nemá náležité odborné znalosti. Obstát nemůže ani argumentace žalovaného, že je odbornou institucí oprávněnou k posuzování těchto otázek, jelikož tímto stanoviskem jen potvrzuje, že v daném případě bylo užito správní uvážení, když žalovaný není nestranným odborným orgánem, nýbrž orgánem, který rozhoduje ve věci samé.

49. Žalovaný rovněž nedefinoval, resp. neobjasnil ani obsah a význam neurčitého právního pojmu „rámec pouhé odborné dovednosti“. Tímto způsobem nepochybně v rozporu s § 2 odst. 2 a 4 správního řádu zasáhl do práv žalobců.

50. Žalobci též namítli, že závěr žalovaného o nároku 1 napadeného užitného vzoru se opírá toliko o obsah dokumentu D7. K závěru, že odborníkovi v oboru je zcela nasnadě použít technické řešení chráněné napadeným užitným vzorem, žalovaný dospěl, ačkoli dříve sám stanovil, že dokument D7 neobsahuje informaci o tom, že těsnící pásek je přilepen do žlábku plastového krytu, což je dle žalovaného podstatou nároku 1 napadeného užitného vzoru. Technické řešení popisované žalovaným s odkazem na dokument D7 je však naprosto odlišné od technického řešení chráněného napadeným užitným vzorem. Není nikterak stanoveno, jak lze na základě zjištění z obsahu dokumentu D7 dospět k vytvoření řešení dle napadeného užitného vzoru. Technickým problémem, který napadený užitný vzor řeší, není pouze zabránit průniku vody do suché oblasti bočních dveří osobního automobilu, ale současně aby takové řešení umožňovalo demontáž plastového krytu bez nebezpečí poškození krytu nebo jeho trvalého přilepení, což přímo vyplývá z popisu podstaty technického řešení. Technické řešení chráněné napadeným užitným vzorem bylo oproti stávajícímu stavu techniky revoluční a bezkonkurečně superiorní. Pokud by tento způsob řešení byl toliko „nasnadě“, jak tvrdí žalovaný, nevidí žalobci důvod, proč by odborníci předních společností na trhu automobilového průmyslu stále používali řešení, které nenabízí stejné benefity jako řešení v rámci napadeného užitného vzoru.

51. Žalobci nesouhlasí ani se závěrem ve vztahu k nároku 2 napadeného užitného vzoru, že konkrétní rozměr těsnící pásky nevede k lepšímu či horšímu výsledku z hlediska požadovaného technického problému, a tedy je nasnadě použít pásky v nárokovém rozměru. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný hodnotí nároky samostatně, ačkoli z popisu samotného napadeného užitného vzoru je jasné, že nároky spolu přímo souvisejí, kdy pouze za splnění veškerých znaků lze dosáhnout všech požadovaných funkcí technického řešení.

52. Žalobci dále namítli, že výše uvedeným jednáním došlo k narušení rovnosti zbraní a rovného zacházení s účastníky. V rozporu s § 7 správního řádu nebylo zaručeno rovné uplatnění procesních práv účastníků. Je zřejmý rozdíl ve způsobu vypořádání jejich návrhů, a to ve prospěch navrhovatele, přičemž nelze jednoznačně stanovit, že by žalovaný nahlížel na tvrzení účastníků nestranně. Většina žalovaným nesplněných povinností, které byly žalovaným neoprávněně „zhojeny“, plynuly navrhovateli. Tím došlo k porušení základních principů správního řízení a principů dobré správy.

53. Žalobci také namítli, že Úřad se dopustil chyby při doručování, jelikož přípis ze dne 2. 7. 2020 doručil předchozímu právnímu zástupci žalobců, ačkoli byl vyrozuměn o změně právního zastoupení. O lhůtě k vyjádření do 1. 8. 2020 se žalobci dozvěděli prostřednictvím svého zástupce až 28. 7. 2020, tedy krátce před koncem lhůty. Tímto postupem bylo zasaženo do práva žalobců se k návrhu kvalifikovaně vyjádřit.

54. Žalobci také namítli, že žalovaný postupoval v rozporu s § 6 odst. 1 správního řádu, neboť v řízení docházelo k neodůvodněným průtahům a celková délka řízení přesáhla 4 roky. Uvedli též, že poslední výzva k vyjádření byla učiněna dne 16. 12. 2020, tedy 10 měsíců před vydáním prvoinstančního rozhodnutí. Úřad proto měl žalobce znovu vyzvat k vyjádření podle § 36 odst. 3 správního řádu.

55. Žalobci namítli nezákonnost prvoinstančního a napadeného rozhodnutí. Uvedli, že postup žalovaného v řízení lze shledat významnou vadou řízení. Obě rozhodnutí obsahují rovněž několik dílčích rozporů v odůvodnění, které je činí nepřezkoumatelnými.

56. V poslední námitce žalobci uvedli, že rozhodnutí neměla zákonné náležitosti, jsou zasažena četností a závažností vad a vnitřní rozporuplností, pročež jsou nicotná.

57. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobci uváděné skutečnosti nejsou v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru nijak zohledněny. Nároky na ochranu napadeného užitného vzoru se týkají pouze přilepení pásky do žlábku plastového krytu a vůbec neřeší provedení upevnění na opačné straně pásky, resp. způsob upevnění krytu do montážního otvoru, a proto zahrnují obě žalobci uváděné eventuality, tedy jak jednostranné lepení, tak i oboustranné lepení. V řízení o zápisu do rejstříku užitných vzorů, které je návrhové, může přihlašovatel modifikovat náležitosti své přihlášky užitného vzoru. V řízení o výmaz užitného vzoru má přihlašovatel užitného vzoru prostor pro obranu proti vymazání předmětného vzoru, avšak rozsah jeho argumentů je vymezen jeho vlastní přihláškou užitného vzoru. To znamená, že přihlašovatel užitného vzoru nemůže v řízení o výmaz tohoto vzoru uvádět skutečnosti jiné, nové, či činit návrhy týkající se vlastní přihlášky užitného vzoru. A vice versa proto musí platit, že takto stanoveným rozsahem ochrany je limitován i žalovaný. Nedostatečné vymezení předmětu ochrany tak nemůže jít k tíži žalovaného.

58. Pokud jde o námitky týkající se cizojazyčných dokumentů, odkázal žalovaný na strany 23–26 napadeného rozhodnutí, kde se s uvedenou argumentací vypořádal. Konstatoval, že dodatečné pořízení překladů namítaných dokumentů do českého jazyka na základě požadavku žalobců neznamenalo ani změnu důvodů, ani doplnění nových důkazů, které zakazuje ustanovení § 18 odst. 2 zákona o užitných vzorech. Žalovaný se rovněž vypořádal s tvrzením žalobců, že přípisem ze dne 10. 1. 2020 došlo ve vztahu k dokumentu D7 k četným úpravám návrhu na výmaz, a to na stranách 24–25 napadeného rozhodnutí. Doplnění přeložených pasáží z dokumentu D7 do návrhu na výmaz nepředstavuje změnu návrhu na výmaz. Návrh na výmaz z přípisu ze dne 10. 1. 2020 se kromě doplněných překladů relevantních pasáží dokumentu D7 a provedeného formátování textu doslovně shoduje s původně podaným návrhem na výmaz. Formátování textu pak zjevně nemá vliv na obsah návrhu. Provedený překlad rovněž nijak nemění materiální obsah návrhu na výmaz. Klíčovým je obsah podání, nikoli jeho forma.

59. Tlumočnické doložky vždy následují za předloženým dokumentem, tudíž žalovaný neměl pochybnosti o tom, k jakému překladu a listině se ta která doložka váže.

60. K námitce týkající se použití soukromé webové stránky „waybackmaichne“ žalovaný odkázal na vypořádání příslušné rozkladové námitky na straně 21–22 napadeného rozhodnutí.

61. V námitce, že původní návrh na výmaz neobsahuje základní náležitosti podání a žalobcům mělo být znemožněno se k návrhu kvalifikovaně vyjádřit, žalobci jen zopakovali svou argumentaci v rozkladu, s níž se žalovaný vypořádal na stranách 40 a 41 napadeného rozhodnutí. Žalovanému není jasné, z čeho žalobci dovozují, že jim bylo znemožněno se vyjádřit, jestliže se v průběhu správního řízení v několika podáních k jeho průběhu vyjádřili.

62. Osoba zúčastněná na řízení ve svém podání ze dne 26. 4. 2021 uvedla, že se jedná o překlep v čísle dokumentu, a žalovaný neshledal žádný důvod, který by toto tvrzení osoby zúčastněné na řízení vyvracel. Pro úplnost přezkoumal obsah návrhu na výmaz a obsah přiloženého dokumentu D7, přičemž shledal, že v textu návrhu na výmaz jsou citovány v německém jazyce pasáže z dokumentu D7, konkrétně abstrakt odstavce [0031], [0034], [0036] a dále jsou v návrhu reprodukovány obrázky 1 až 3 uvedené v dokumentu D7. Není tedy pochyb o tom, že se v návrhu na výmaz vyskytla písařská chyba. Nepřihlédnutí k důkazu D7 kvůli zjevné písařské chybě by bylo nepřípustným formalismem.

63. K námitce, že nebylo prokázáno, že dokument D7 (tj. německý užitný vzor) vešel ve známost na území České republiky a nelze jej považovat za stav techniky, žalovaný konstatoval, že za stav techniky se považuje vše, co bylo před datem přednosti zveřejněno, přičemž není podstatné, na jakém území ke zveřejnění došlo.

64. Žalovaný uvedl, že řízení o výmazu užitného vzoru probíhá písemně, kdy žalovaný při zjišťování skutkového stavu vychází z podání, návrhů, vyjádření účastníků a zejména z namítaných dokumentů jako důkazů předložených navrhovatelem výmazu, které porovnává s napadeným užitným vzorem. Další důkazy provede tehdy, vyžaduje–li to povaha věci, zejména přispěje–li se tím k jejímu objasnění. Pokud tedy žalovaný některý důkaz navržený účastníkem řízení neprovede, nemůže tato skutečnost sama o sobě znamenat, že nebyl přesně, úplně a spolehlivě zjištěn stav věci. Žalovaný měl v dané věci již dostatek písemných podkladů pro rozhodnutí ve věci, z nichž bylo možné jasně a přesně zjistit skutkový stav, který tak byl bez důvodných pochybností postaven najisto. Správnímu orgánu I. stupně byla v podání ze dne 1. 8. 2020 předložena barevná fotodokumentace krytu, ze které Úřad jasně seznal znaky tělesného vytvoření krytu. Návrh na provedení důkazu ohledáním movité věci byl žalovaným oprávněně shledán jako nadbytečný. Zjištění, zda osoba zúčastněná na řízení neoprávněně užívá technické řešení chráněné užitným vzorem či nikoli, není pro řízení o výmazu užitného vzoru relevantní. Důkaz, kterým mělo být toto tvrzení žalobců prokázáno, proto nebyl proveden.

65. Žalovaný konstatoval, že tvrzení žalobců o změně úřední osoby, k níž se nemohli vyjádřit, se nezakládá na pravdě, neboť ke změně ve složení rozkladové komise nedošlo. Došlo toliko ke změně umístění spisu mezi jednotlivými členy rozkladové komise.

66. Absence úředního razítka a (ručního) podpisu oprávněné osoby nepředstavuje vadu předmětných rozhodnutí, jelikož obě byla doručována prostřednictvím datové schránky a opatřena elektronickým podpisem oprávněné osoby. Námitka údajné absence náležitostí podle § 69 odst. 1 správního řádu je tak lichá.

67. S odkazem na stranu 44 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se se všemi konkrétními a zásadními námitkami žalobců vypořádal. Za žalobce přitom nemůže ve spisovém materiálu dohledávat důkazy mající potvrzovat nekonkretizované a obecné námitky. Řízení o výmaz a řízení o žádosti o určení jsou dvě vzájemně neprostupná řízení, přičemž návrh na výmaz se podává podle § 17 a 18 zákona o užitných vzorech, žádost o určení se podává podle § 67 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích ve spojení s § 21 odst. 2 zákona o užitných vzorech. Vzhledem k odlišné právní úpravě obou institutů nebylo možno obě řízení spojit a vydat jediné rozhodnutí. Žalovaný doplnil, že došlé návrhy či žádosti se zpravidla vyřizují chronologicky v tom pořadí, v jakém mu byly doručeny.

68. Žalovaný dále uvedl, že na straně 38 napadeného rozhodnutí zdůraznil, že Úřad posuzoval znaky závislých nároků 2, 3, 4 v kombinaci se znaky nároků, na nichž tyto nároky závisejí, a odkázal na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí na straně 16 až 18.

69. Co se týká námitky chybného hodnocení důkazů, žalovaný odkázal na konkrétní strany napadeného rozhodnutí. Ohledně údajného rozporu v posuzování novosti žalovaný žádný takový rozpor neshledal, protože jak Úřad, tak i žalovaný dospěli ke stejnému závěru, že řešení podle napadeného užitného vzoru je nové.

70. Žalovaný podtrhl, že nezpochybňuje technické a ekonomické přínosy uváděné žalobci, nicméně konstatuje, že odlišnosti od stavu techniky, na které žalobci opakovaně poukazují a které podle nich tyto výhody způsobují, nejsou v nárocích napadeného užitného vzoru nijak zohledněny. Nelze proto než dospět k závěru, že technické řešení tak, jak je popsané v nárocích na ochranu napadeného užitného vzoru, nepřesahuje rámec pouhé odborné dovednosti vzhledem k osobou zúčastněnou na řízení doloženému stavu techniky, tedy vzhledem k dokumentu D7, případně ke kombinaci dokumentů D7 a DW8.

71. Nárok 2 napadeného užitného vzoru závisí na nároku 1, a přebírá tak všechny jeho znaky. Ve význakové části nárok 2 specifikoval rozměry těsnicí pásky. Horší či lepší výsledek není relevantní. Podstatné je, že odborník v oboru by při znalosti dokumentu D7 byl schopen svou rutinní činností a rutinním experimentováním (tj. dimenzováním) přizpůsobit rozměry pásky konkrétním rozměrům plastového krytu a montážního otvoru tak, aby byl technický problém s průnikem vody do „suché“ oblasti dveří vyřešen, a to bez uplatnění kreativního myšlení.

72. Stylizace nároků na ochranu je věcí majitelů užitného vzoru, přičemž je jen na nich, zda zvolí takovou stylizaci, aby napadený užitný vzor v řízení o výmazu obstál. Žalovaný podotkl, že pokud lze požadovaných funkcí řešení dle napadeného užitného vzoru skutečně dosáhnout pouze za splnění všech znaků, jak žalobci uvádějí, není zřejmé, proč všechny tyto znaky nebyly zahrnuty již v nezávislém nároku na ochranu.

73. Žalobci dle mínění žalovaného nespecifikovali svou námitku porušení zásady rovnosti. Sama skutečnost, že bylo rozhodnuto v neprospěch jednoho z účastníků řízení, nezakládá důvod pro závěr, že byla narušena rovnost stran a princip rovného zacházení s účastníky.

74. Z obsahu spisu vyplývá, že novému zástupci žalobců byla stanovena lhůta k vyjádření. Námitka ohledně zásahu do práva kvalifikovaně se vyjádřit tak není důvodná.

75. Délka řízení podle žalovaného nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí správním soudem. Jedná se tudíž o námitku, která není pro soudní řízení relevantní. Pro úplnost žalovaný doplnil, že bylo nutno v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu vyzvat osobu zúčastněnou na řízení k odstranění vad návrhu na výmaz, dále byla žalobcům opakovaně prodlužována a poskytována lhůta k vyjádření. I v řízení o rozkladu, který byl podán bez patřičného odůvodnění, byla žalobcům nejprve poskytnuta lhůta k doplnění odůvodnění rozkladu a poté jim byla tato lhůta na jejich žádost prodloužena. Délka řízení tak odráží jak tyto skutečnosti, tak i náročnost případu, zejména co se týče procesních okolností a vypořádání námitek žalobců ve věci.

76. Žalovaný podotkl, že k obecným námitkám žalobců ohledně nezákonnosti napadeného rozhodnutí se lze vyjádřit rovněž pouze v obecné rovině. Žalovaný neshledal, že by v průběhu řízení byli žalobci kráceni na svých právech nebo že by v důsledku nesplnění či porušení povinností žalovaného došlo k jejich porušení. Ohradil se také proti tvrzení, že neodkazoval na části rozhodnutí prvoinstančního orgánu bez dalšího, resp. bez bližšího odůvodnění, či na základě nepodložených konstrukcí. Doplnil, že by bylo nadbytečné a zbytečně prodlužující již tak dlouhé napadené rozhodnutí, aby relevantní části prvoinstančního rozhodnutí doslovně citoval, když postačil odkaz. Ohledně údajného předjímání výsledků řízení žalovaný uvedl, že tato námitka žalobců je zmíněna pouze v obecné rovině, aniž by žalobci označili části napadeného rozhodnutí, z nichž mají jimi tvrzené skutečnosti vyplývat.

77. Neurčité právní pojmy byly v napadeném rozhodnutí řádně vyloženy na straně 30 až 32.

78. Napadené i prvoinstanční rozhodnutí nejsou vnitřně rozporuplná a obsahují všechny zákonné náležitosti. V této části žaloby žalobci ohledně údajné četnosti a závažnosti vad opět uvádějí pouze obecné námitky bez jejich konkretizace. Žalovaný zdůraznil, že pouze závažné, kvalifikované nedostatky mají za následek nicotnost správního aktu, zatímco vady menší vážnosti ji nezpůsobují. Žádnou takovou vadou, která by představovala důvod nicotnosti rozhodnutí ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu, napadené rozhodnutí ani prvoinstanční rozhodnutí netrpí.

79. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného zopakovali část své žalobní argumentace týkající se namítané nerovnosti účastníků řízení, provedení důkazů a porušení koncentrace řízení.

80. Osoba zúčastněná na řízení (dále též „navrhovatel“) navrhla zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření k věci samé uvedla, že shrnutí skutkového stavu učiněného žalobci v žalobě je nepřesné a zavádějící, neboť znak spočívající v „přilepení, po celém (montážním otvoru) obvodu“ se v nárocích napadeného užitného vzoru nevyskytuje. Pokud je podle žalobců podstatou technického řešení chráněného užitného vzoru způsob umístění těsnění, nelze jej ve smyslu § 3 zákona o užitných vzorech chránit. V nárocích ani v popisu napadeného užitného vzoru není nikde uvedeno, že je těsnicí páska přilepena pouze do žlábku plastového krytu montážního otvoru bočních dveří osobního automobilu. Informace o uchycení a montáži plastového krytu navíc v napadeném užitném vzoru zcela absentuje. Pokud žalobci v přihlášce užitného vzoru nedostatečně vymezili předmět ochrany, nemůže jít takový nedostatek k tíži osoby zúčastněné na řízení. Skutečnost, že došlo k přizpůsobení rozměrů pásky konkrétní aplikaci, nezahrnuje žádnou invenci a toto řešení je odborníkovi zřejmé. Stejně tak užití známého materiálu, který má požadované vlastnosti a je znám ze stavu techniky pro využití v těchto a obdobných aplikacích pro totožný efekt, nezahrnuje žádnou invenci.

81. Doplnění úředně ověřeného překladu důkazní listiny není narušením koncentrace řízení ani porušením rovnosti stran, nýbrž běžný postup v souladu se zákony i judikaturou. Osoba zúčastněná na řízení odmítla, že by svým přípisem ze dne 10. 1. 2020 ve vztahu k dokumentu D7 doplnila svůj původní návrh. Poznamenala, že jednotlivé listiny překladů jsou opatřeny identifikací soudního překladatele.

82. Internetový archiv Wayback Machine je zcela standardním a akceptovatelným důkazem ohledně zveřejnění webové stránky. K dokumentům DW1–DW8 osoba zúčastněná na řízení v návrhu na výmaz explicitně uvedla, že jde o internetové prezentace z roku 2013. Co se týče dokumentů D3, D4, D5 a D6, má osoba zúčastněná na řízení za to, že tyto dokumenty jsou jasně datované samy o sobě. Ohradila se proti tvrzení žalobců, že by v průběhu řízení o výmazu byly doloženy nové listiny na rámec původního podání. Žalobci ani jednou neuvedli, v čem změnu a doplnění návrhu na výmaz spatřují.

83. Návrh na výmaz je dle osoby zúčastněné na řízení určitý, srozumitelný a bezvadný.

84. V případě označení důkazního prostředku D7 se jednalo o překlep v čísle předmětného užitného vzoru. Tomu nasvědčují pasáže, které jsou z přiloženého dokumentu D7 citovány. Stejně tak byl důkaz D7 bez překlepu označen v seznamu důkazů k podání při odeslání datovou schránkou. Nadto i žalobci dobře věděli, o jaký užitný vzor se jedná, protože se v prvoinstančním řízení k tomuto důkazu vyjadřovali.

85. Pokud jde o namítaný nekalý záměr, osoba zúčastněná na řízení uvedla, že vnitřní pohnutky potencionálních navrhovatelů výmazu užitného vzoru nijak nesouvisí s tím, zda konkrétní užitný vzor splňoval či nikoli podmínky zápisu. Jelikož Úřad věcné podmínky zápisu nikterak nezkoumá, je jedinou možností veřejnosti brojit proti registraci neoprávněně zapsaných užitných vzorů podáním návrhu na výmaz, jelikož užitné vzory jsou zveřejněny až po zápisu a veřejnost se s nimi může seznámit až ve chvíli, kdy vstoupí v platnost.

86. Pro posuzování stavu techniky nestanoví zákon o užitných vzorech žádné teritoriální omezení. Není proto důvodná námitka týkající se prokázání, že dokument D7 vešel ve známost na území České republiky.

87. Při výmazovém řízení je stěžejní pouze to, co je uvedeno přímo v užitném vzoru a nikoli předmět, který je event. podle předmětného užitného vzoru zhotoven. Pokud tedy žalobci nebyli schopni své technické řešení v užitném vzoru precizně popsat, jde to k jejich tíži. Údajné neoprávněné užívání užitného vzoru není pro řízení o výmaz užitného vzoru relevantní.

88. Napadená rozhodnutí nejsou dle názoru osoby zúčastněné na řízení nicotná. Obě rozhodnutí byla řádně elektronicky podepsána a doručena do datové schránky účastníků řízení.

89. Řízení o výmazu a řízení o určení jsou dvě navzájem zcela odlišná a nesouvisející řízení. Z podstaty řízení o určení navíc vyplývá, že toto nemá a ani nemůže mít vliv na řízení ve věci výmazu užitného vzoru.

90. Osoba zúčastněná na řízení poznamenala, že i kdyby dokumenty D3–D6 byly odmítnuty, ačkoli dle jejího názoru pro to nebyl důvod, na výsledku rozhodnutí by to nic nezměnilo, jelikož ani jeden z těchto dokumentů není součástí stavu techniky, ze kterého by žalovaný dovodil závěr o nesplnění podmínek kladených na užitný vzor. Uvedla dále, že v návrhu na výmaz nebyla důvodem pro výmaz „nenovost“ technického řešení, ale fakt, že řešení dle nároku 1 napadeného užitného vzoru je „v podstatě zveřejněno v dokumentu D7“. Odlišnosti řešení jsou zcela nepodstatného charakteru vzhledem k základní myšlence napadeného užitného vzoru a nejsou dostatečné pro přesáhnutí rámce pouhé odborné dovednosti. Tyto nepatrné rozdíly spočívají pouze v tom, že i) žlábek je v dokumentu D7 označen jiným termínem, a to termínem zapuštění a ii) nejasná zkratka TA FR 20 není v dokumentu D7 uvedena. Ostatní znaky nároku 1 napadeného užitného vzoru jsou v dokumentu D7 přítomné. Technické účinky řešení z napadeného užitného vzoru jsou totožné s těmi uvedenými v dokumentu D7. Nároky, jež žalobci akcentují, tj. umístění těsnící pásky bez užití oboustranného lepení za pouhého zacvaknutí, resp. nasazení plastového krytu, nejsou v nárocích napadeného užitného vzoru uvedeny. Z napadeného užitného vzoru rovněž nevyplývá, že nárok 1 „umožňuje demontáž plastového krytu bez nebezpečí poškození krytu nebo jeho trvalého přilepení, což přímo vyplývá z podstaty technického řešení“.

91. Metoda „problem and solution approach“ je součástí metodických pokynů pro posuzování inventivnosti Úřadu a taktéž EPÚ. Názor žalobců, že „žalovaný není nestranným odborným orgánem, ale správním orgánem“ označila osoba zúčastněná na řízení za unikátní s tím, že svědčí o naprosté neznalosti v této oblasti práva. Přestože je Úřad správním orgánem, je i nestranným odborným orgánem, v jehož kompetenci je posuzování odborných otázek.

92. K námitce týkající se rozměru těsnicí pásky osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že v dokumentu D7 sice není uvedena konkrétní šířka a tloušťka pásku, avšak rozměry uvedené v napadeném užitném vzoru jednak nepřináší žádný speciální efekt, jednak je úprava pásků na různé šířky pro odborníka v oboru běžnou rutinní záležitostí. Uvedené rozměry jsou bezpochyby dimenzovány pro díl dveří, a je tak zjevné, že pokud by rozměry plastového krytu byly odlišné, například žlábek byl hlubší, tak by i pásek musel být jiných rozměrů.

93. Samotný fakt, že žalobcům rozhodnutí nevyhovují, neznamená, že byla porušena rovnost stran. Osoba zúčastněná na řízení řádně plnila své procesní povinnosti. Výsledek řízení odpovídá špatně odvedené práci při formulaci nároků napadeného užitného vzoru.

94. K námitce chybného doručování osoba zúčastněná na řízení uvedla, že tato by byla důvodná v momentu, kdy by žalobcům kvůli chybnému doručení nebylo umožněno se k návrhu na výmaz vyjádřit. To se však nestalo, a tato námitka tak postrádá smysl.

95. K délce řízení osoba zúčastněná na řízení uvedla, že řízení trvalo dlouho jen kvůli obstrukčnímu procesnímu postupu žalobců.

96. Výmazové řízení v obou instancích proběhlo dle mínění osoby zúčastněné na řízení v souladu s právními předpisy a žalobci předkládají pouze vykonstruované a účelové argumenty. Jejich námitky nemají oporu ve spise.

97. Ve vztahu k námitce nicotnosti pak žalobci pouze parafrázují obecná ustanovení a zásady správního řízení, aniž by specifikovali konkrétní „četné a závažné vady“, o kterých mluví.

98. Při ústním jednání před soudem, které se konalo dne 21. 5. 2024, žalobci setrvali na své žalobní argumentaci. Rovněž žalovaný i osoba zúčastněná na řízení s odkazem na svá dosavadní vyjádření a odůvodnění napadeného rozhodnutí nezměnili svá procesní stanoviska.

99. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy:

100. Podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o užitných vzorech na návrh kohokoliv Úřad provede výmaz užitného vzoru z rejstříku, není–li technické řešení způsobilé k ochraně podle § 1 a 3.

101. Podle § 1 zákona o užitných vzorech technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná, se chrání užitnými vzory.

102. Podle § 3 zákona o užitných vzorech užitnými vzory nelze chránit a) technická řešení, která jsou v rozporu s obecnými zájmy, zejména se zásadami lidskosti a veřejné morálky, b) odrůdy rostlin a plemena zvířat, jakož i biologické reproduktivní materiály, c) způsoby výroby nebo pracovní činnosti.

103. Podle § 4 odst. 1 zákona o užitných vzorech technické řešení je nové, není–li součástí stavu techniky.

104. Podle § 4 odst. 2 zákona o užitných vzorech stavem techniky pro účely tohoto zákona je vše, co bylo přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli užitného vzory právo přednosti (§ 9), zveřejněno.

105. Podle § 9 odst. 1 zákona o užitných vzorech podáním přihlášky vzniká přihlašovateli právo přednosti.

106. Podle § 18 odst. 2 zákona o užitných vzorech návrh na výmaz užitného vzoru z rejstříku musí být věcně odůvodněn a současně musí být předloženy důkazní prostředky, o které se návrh na výmaz opírá. Důvody výmazu včetně označení důkazů, který se návrh dovolává, nemohou být dodatečně měněny.

107. Podle § 16 odst. 1 správního řádu v řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském.

108. Podle § 16 odst. 2 správního řádu písemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí účastník řízení předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Takové prohlášení může správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu.

109. V prvním námitkovém okruhu žalobci poukazovali na nedostatky návrhu na výmaz. V prvé řadě namítli, že Úřad neměl přihlížet k návrhu na výmaz, jelikož k tomuto návrhu nebyly předloženy listiny v jednacím jazyce, přičemž i samotný návrh obsahoval pasáže v cizím jazyce. Soud se s touto žalobní argumentací neztotožňuje. Předně je třeba zdůraznit, že z ustanovení § 16 odst. 2 správního řádu (a to ani ve spojení s § 18 odst. 2 zákona o užitných vzorech) nevyplývá, že návrh, který se opírá o cizojazyčné důkazní listiny, trpí zásadními vadami s dopady do jeho věcné (ne)projednatelnosti či je automaticky nedůvodný, jak naznačují žalobci. Úřad postupoval zcela v souladu s uvedeným ustanovením, pokud na základě požadavku žalobců navrhovatele vyzval k předložení úředně ověřených překladů dotčených cizojazyčných dokumentů do českého jazyka. V této souvislosti žalovaný přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2015 č.j. 9 As 12/2014–60, z něhož vyplývá jednoznačný závěr, že o vadu řízení se bude jednat pouze tehdy, bude–li proveden důkaz cizojazyčnou listinou, ačkoli účastník řízení včas uplatnil námitku, že cizojazyčnému obsahu listiny nerozumí. Žalobci tedy nemohli být postupem správního orgánu zkráceni na svých právech, neboť Úřad neprovedl důkaz listinami v původním (cizojazyčném) znění, nýbrž reflektoval právo žalobců porozumět obsahu těchto listin z jazykového hlediska a v rámci dokazování vycházel z úředně přeložených dokumentů. Žalobcům byla současně poskytnuta nová lhůta k vyjádření poté, kdy byly ze strany navrhovatele doloženy listiny přeložené do českého jazyka. Námitka, že i tak bylo zasaženo do práv žalobců, nemá jakékoli opodstatnění. Neobstojí totiž žalobci předestřená konstrukce, že návrh na výmaz byl v důsledku doplnění úředních překladů listinných důkazů v rozporu s § 18 odst. 2 věta druhá zákona o užitných vzorech nepřípustně změněn. Pouhé doplnění úředně ověřených překladů listin není již ze samotné logiky věci rozšířením nebo změnou návrhových tvrzení či důkazů.

110. Žalobcům nelze přisvědčit ani v tom, že navrhovatel předložil jiný důkaz, než který v návrhu na výmaz označil jako dokument D7, a že v souvislosti s překladem tohoto dokumentu změnil (nově upravil) svůj návrh na výmaz. Soud k tomu předesílá, že totožnou (rozkladovou) námitkou se zabýval žalovaný v napadeném rozhodnutí, přičemž uzavřel, že v návrhu na výmaz se při označení důkazu D7 vyskytla písařská chyba (překlep v čísle dokumentu). Po přezkoumání obsahu návrhu na výmaz a přiloženého dokumentu D7 je dle žalovaného zřejmé, že návrh na výmaz odkazuje právě na tento (a nikoli jiný) dokument. Žalobci přitom neuvedli, v čem spatřují nesprávnost argumentace žalovaného týkající se obsahové shody přiloženého dokumentu D7 a citací jeho pasáží v návrhu na výmaz. Soud k tomu dodává, že fakticky se při označení předmětného dokumentu jednalo jen o dílčí nepřesnost spočívající v neúplném číselném označení dokumentu D7 (v návrhu na výmaz je dokument specifikován označením DE 2211050813 U1, správně mělo být uvedeno označení DE 202011050813 U1), nikoli o zcela odlišné označení důkazu. Žalovaný dále konstatoval, že návrh na výmaz přiložený k podání ze dne 10. 1. 2020 obsahuje překlady relevantních pasáží dokumentu D7 a je učiněn v novém formátování. Žalobci svou rozkladovou námitku nijak nerozvinuli a ve své žalobní argumentaci setrvali na obecném a nekonkrétním tvrzení, že v návrhu na výmaz došlo k četným úpravám a doplněním, jež původní text návrhu na výmaz neobsahoval. Na tomto místě soud připomíná, že je to žalobce, kdo vymezuje rozsah soudního přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. Správní soud není povolán k tomu, aby za žalobce domýšlel jeho argumenty či aby prováděl generální přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí. Není–li žalobní námitka dostatečně konkrétní, resp. je–li koncipována toliko jako poukaz na obecnou či typovou nesprávnost postupu či argumentace správního orgánu, nemůže soud takovou námitku uchopit jinak, než také jen v obecné rovině (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78). Jinými slovy řečeno, žalovaný náležitě zdůvodnil, proč jako neopodstatněnou vyhodnotil rozkladovou námitku týkající se údajného porušení § 18 odst. 2 věta druhá zákona o užitných vzorech. Vzhledem k absenci konkrétní žalobní námitky, jež by zejména reagovala na vypořádání totožné rozkladové námitky, soud neshledal závěry žalovaného nesprávnými.

111. Nedůvodná je i dílčí námitka týkající se tlumočnických doložek, resp. osoby tlumočníka. Soud ze správního spisu ověřil, že tlumočnickou doložkou je opatřen každý jednotlivý dokument (důkaz). Není tedy pravdou, že by se žalobci nemohli vyjádřit k osobě tlumočníka či prověřit úřední formu překladu.

112. Žalobci dále prostřednictvím námitky porušení zásady koncentrace řízení brojí proti postupu Úřadu při ověřování data zveřejnění dokumentů pomocí internetového archivu „Wayback Machine“. Soud předně uvádí, že návrh na výmaz obsahuje konkrétní odkazy na webové stránky ve vztahu k označeným důkazům DW1–DW8. Úřad tedy nepochybil, pokud ohledně těchto dokumentů ověřil datum jejich zveřejnění za použití portálu web.archive.org. K tomu soud dodává, že odkazy, které uvedl Úřad v prvostupňovém rozhodnutí, jsou funkční a po kliknutí na ně se k příslušnému datu daný dokument zobrazí. Ostatně žalobci nefunkčnost těchto odkazů výslovně nenamítají, pouze uvádí, že se jim za pomoci internetového archivu nepodařilo najít webové stránky společnosti Sekisui–Alveo. Soud se pak ztotožňuje s žalovaným, že doložení okamžiku zveřejnění konkrétního dokumentu na internetu lze v intencích rozhodovací praxe EPÚ učinit prostřednictvím uvedeného internetového archivu. Se žalobci soud nicméně souhlasí v tom, že ohledně dokumentů D3–D6 Úřad překročil svou pravomoc, pokud přistoupil k ověření data zveřejnění těchto dokumentů pomocí internetového archivu. Navrhovatel totiž internetový odkaz na uvedené stránky uvedl až v podání ze dne 10. 1. 2020 a nikoli již v návrhu na výmaz. Jestliže Úřad navrhovatele vyzval k předložení důkazu o zveřejnění uvedených dokumentů (D3–D6), postupoval v rozporu se zákonem, neboť takový důkaz mohl navrhovatel s ohledem na koncentrační princip uplatnit pouze v návrhu na výmaz. Soud má však zároveň za to, že toto pochybení správních orgánů nemohlo zasáhnout do práv žalobců. Napadené i prvoinstanční rozhodnutí je postaveno na tom, že nároky 1 až 4 napadeného užitného vzoru nesplňovaly v době práva jeho přednosti podmínku přesahu rámce pouhé odborné dovednosti. Tento nosný závěr se opírá o hodnocení dokumentu D7 a ohledně závislého nároku 4 též o dokument DW8. Správní orgány současně dospěly k závěru, že navrhovatelem předložené dokumenty D3 až D7 a DW1 až DW8 nejsou způsobilé zpochybnit, že technické řešení uvedené v nezávislém nároku 1 i závislých nárocích 2 až 4 napadeného užitného vzoru je nové. Jakkoli tedy nemohlo být ze strany správních úřadů ověřováno zveřejnění dokumentů D3–D6 za použití internetového archivu, nemohla tato skutečnost mít vliv jednak na celkové posouzení věci, jednak je zřejmé, že tyto dokumenty nebyly hodnoceny „v neprospěch“ žalobců, neboť závěr o „nenovosti“ napadeného užitného vzoru z nich učiněn nebyl. Řečeno jinak, zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného pochybení by nemohlo nic změnit na nosném závěru o nedostatku přesahu rámce pouhé odborné dovednosti jako jedné z podmínek zápisné ochrany napadeného užitného vzoru ve smyslu § 1 zákona o užitných vzorech. Smyslem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu není detekce dílčích nedostatků rozhodnutí bez vazby na konkrétní dopady zjištěných pochybení správního orgánu do sféry veřejných subjektivních práv žalobce, nýbrž je třeba vždy zkoumat, zda důvody, pro které správní soud napadené rozhodnutí ruší, mohou v novém řízení před správním orgánem přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí.

113. Soud nemohl přitakat ani námitce, že návrh na výmaz neobsahuje základní náležitostí podání. K této obsahově zcela totožné námitce se vyjádřil žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 40 až 41. Žalobci ani v žalobě nespecifikovali, z jakých konkrétních důvodů má být navrhovaný petit neurčitý a nesrozumitelný, proč jim není jasné, čeho se navrhovatel domáhá, v jakých částech odůvodnění návrhu na výmaz postrádají řádné odůvodnění a co míní tím, pokud tvrdí, že z návrhu nelze zjistit, kdo jej podal. Soudu tak není zřejmé, co konkrétně žalobci vytýkají žalovanému, který se v napadeném rozhodnutí s jejich obsahově shodnou rozkladovou námitkou beze zbytku vypořádal.

114. K námitce, že navrhovatel podal návrh na výmaz z určitých pohnutek, v nichž žalobci spatřují nekalý záměr, lze stručně konstatovat, že (ne)důvodnost návrhu na výmaz lze posuzovat toliko z hlediska naplnění podmínek zápisné způsobilosti užitného vzoru ve smyslu § 1 zákona o užitných vzorech. Zákonná úprava týkající se výmazu užitného vzoru neumožňuje zkoumat, jaká je motivace navrhovatele k podání takového návrhu. Nutno zdůraznit, že splňuje–li přihláška užitného vzoru podmínky stanovené v § 8 zákona o užitných vzorech a není–li její předmět zjevně v rozporu s § 2, 3 a 5 téhož zákona, zapíše Úřad užitný vzor do rejstříku (viz § 11 zákona o užitných vzorech). Splnění podmínek zápisné způsobilosti pak může Úřad zkoumat teprve k návrhu na výmaz, který může podat kdokoli, kdo se po zveřejnění užitného vzoru v rejstříku dozví o důkazech nebo již má k dispozici důkazy, že užitný vzor nesplňuje podmínky zápisné způsobilosti, tedy není nový, nepřesahuje rámec pouhé odborné dovednosti, nebo není průmyslově využitelný. Z uvedeného lze dovodit, že výmaz užitného vzoru vychází z principu existence objektivních důvodů, které brání tomu, aby byl užitný vzor zapsán v rejstříku, nikoli z existence subjektivních důvodů na straně navrhovatele spočívajících ve sledování jeho individuálních cílů. Správní orgány tedy nepostupovaly v rozporu s § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

115. V rámci druhého námitkového okruhu žalobci namítali nedostatky dokazování. Jelikož v této části jejich žalobní argumentace do jisté míry opakuje námitky z předchozího námitkového okruhu, soud pouze připomíná, že správní orgány neporušily právo žalobců na jednací jazyk a toliko v dílčím a pro věc nikoli relevantním rozsahu provedly dokazování v rozporu s § 18 odst. 2 věta druhá zákona o užitných vzorech. Pokud jde o územní přesah dokumentu D7, soud ve shodě se žalovaným uvádí, že podle § 4 odst. 2 zákona o užitných vzorech je stavem techniky vše, co bylo zveřejněno přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli užitného vzoru právo přednosti, a je tak zjevné, že zákon stav techniky, tedy jeho posuzování, nijak územně neomezuje.

116. Soud nesouhlasí s tvrzením, že žalovaný se nevypořádal s důkazními návrhy žalobců. Nutno zdůraznit, že správní orgán nemá povinnost provést účastníkem navržené důkazy, musí však uvést, z jakého důvodu není třeba dokazování doplňovat. Tomuto požadavku žalovaný dostál, neboť na stranách 42–44 napadeného rozhodnutí zdůvodnil, proč nepovažoval provedení dalšího dokazování za potřebné. Žalobci přitom v žalobě neobjasnili, co myslí tím, že „vnímání technického řešení ve fyzické podobě se může lišit od vnímání pouhého výkresu, což může vést k přispění vyhnutí se nepochopení podstaty technického řešení …“ Na tomto místě je třeba podotknout, že pro posouzení zápisné způsobilosti je stěžejní to, jak je technické řešení popsáno v přihlášce, na základě které došlo k zápisu užitného vzoru do rejstříku. Přihlašovatel nemůže v řízení o výmazu užitného vzoru modifikovat náležitosti své přihlášky daného užitného vzoru; v tomto řízení má sice prostor pro obranu proti výmazu, avšak rozsah jeho argumentů je vymezen vlastní přihláškou užitného vzoru (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2005 č.j. 7 A 105/2002–63). Správní orgány přitom měly k dispozici i barevnou fotodokumentaci zobrazující kryt, z něhož byly seznatelné znaky tělesného vytvoření tohoto krytu. Soudu tak není zřejmé, jakou podstatu technického řešení měly, resp. mohly správní orgány reflektovat, pokud by učinily ohledání věci. K požadavku na vypracování znaleckého posudku soud k argumentaci žalovaného stran odborné kompetence Úřadu doplňuje, že prokazování neoprávněného užívání předmětného technického řešení nemá v řízení o výmaz užitného vzoru jakékoli opodstatnění. K tomu soud odkazuje rovněž na výše uvedenou argumentaci týkající se zápisné způsobilosti užitného vzoru a zkoumání naplnění jejích podmínek.

117. Ze správního spisu (konkrétně z přehledu položek řízení) je zřejmé, že ke změně ve složení rozkladové komise nedošlo, měnilo se pouze umístění spisu mezi jednotlivými členy rozkladové komise. Žalobci ostatně ani neuvedli jméno úřední osoby, která se měla stát členem rozkladové komise v krátkém časovém úseku před vydáním rozhodnutí, jak uvádí v žalobě. Žalobcům tedy nic nebránilo, aby se k jednotlivým členům rozkladové komise vyjádřili.

118. Nedůvodná je i námitka nicotnosti, kterou žalobci opřeli o ustanovení § 69 odst. 1 správního řádu s tím, že na obou rozhodnutích chybí podpis oprávněné osoby a otisk úředního razítka. Stran chybějícího podpisu oprávněné osoby soud uvádí, že obě rozhodnutí byla doručována elektronicky ve smyslu § 69 odst. 3 správního řádu, a byla tak opatřena elektronickým podpisem oprávněné osoby. Pokud jde o chybějící otisk úředního razítka, lze sice žalobcům přisvědčit, že i otisk úředního razítka je náležitostí rozhodnutí, absence uvedené náležitosti však není bez dalšího důvodem pro zrušení rozhodnutí, pakliže je zřejmé, kdo napadené rozhodnutí vydal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015 č.j. 1 As 229/2014–48).

119. Pokud žalobci dále namítali, že se žalovaný, případně Úřad nevypořádali s jejich návrhy a námitkami, musí i zde soud konstatovat, že tomu tak není. Úřad se na straně 20 prvoinstančního rozhodnutí vypořádal s návrhem žalobců na spojení řízení o návrhu na výmaz s řízením o žádosti o určení, kdy poukázal na to, že řízení o žádosti o určení se zpravidla odloží do rozhodnutí o návrhu na výmaz, neboli neshledal důvod pro vedení společného řízení o těchto věcech. Žalovaný ve vyjádření k žalobě též správně poukázal na odlišnou právní úpravu obou institutů, která vylučuje vydání jediného rozhodnutí. Soud současně ze správního spisu ověřil, že jeho součástí je usnesení ze dne 2. 6. 2022 č.j. PUV 2014–29272/D20071029/2020/ÚPV, jímž bylo řízení o žádosti o určení, zda předmět podle připojeného popisu spadá do rozsahu užitného vzoru č. 26 581, zastaveno. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že předmětná žádost byla podána dne 22. 7. 2020, tedy až po zahájení řízení o výmaz užitného vzoru. Již jen tato skutečnost opodstatňuje postup správních orgánů, které vyřizují žádosti chronologicky, podle data zahájení řízení. Zároveň je však třeba dodat, že Úřad se v určovacím řízení otázkou „právoplatnosti“, neboli otázkou způsobilosti užitného vzoru k ochraně nezabývá. I pokud by Úřad určil, že v žádosti o určení popsaný předmět nespadá do rozsahu ochrany užitného vzoru, neměla by tato okolnost žádný vliv na řízení o výmazu užitného vzoru, neboť otázka „právoplatnosti“ užitného vzoru není v řízení o určení posuzována. Jakékoli zjištění v určovacím řízení by mohlo mít vliv toliko na případné civilní řízení vedené ohledně nekalosoutěžních praktik (srov. rozsudek Městského soudu v Praze dne 13. 11. 2023 č.j. 18 A 4/2023–121).

120. Žalovaný též uvedl důvody, proč nepřistoupil k provedení výslechu Ing. P. B. (viz strana 44 napadeného rozhodnutí). V souvislosti s tímto důkazním návrhem, který je spojen se spornou otázkou týkající se zveřejnění dokumentů D3–D6, musí soud zopakovat svou argumentaci uvedenou výše, že správní orgány nemohly k těmto dokumentům přihlížet, resp. na ně nahlížet v kontextu prokázání data jejich zveřejnění prostřednictvím internetového archivu, a vyhodnotit je jako důkazy osvědčující stav techniky v rozhodném období. Výslech uvedené osoby, autora e–mailu, který byl navrhovatelem předložen až k podání ze dne 10. 1. 2020, tak byl zcela nadbytečný. Soud poukazuje též na odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 25, kde žalovaný sám konstatoval, že e–mail, který měl prokazovat zveřejnění dokumentů D3–D8, Úřad nebral v potaz při hodnocení novosti a přesahu rámce pouhé odborné dovednosti.

121. Soudu není zřejmé, jaké další „četné množství námitek“ mělo být správními orgány opomenuto, jelikož žalobci řádně nespecifikovali svá tvrzení a argumenty, k nimž postrádají konkrétní vypořádání ze strany Úřadu či žalovaného. Jedná se o zcela nekonkrétní námitku, k níž soud nemůže při posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí přihlížet.

122. Pro vypořádání námitky chybného hodnocení důkazů soud připomíná, že užitný vzor je v rejstříku zapsán se čtyřmi nároky v tomto znění: „1.Těsnění plastového krytu (1) montážního otvoru bočních dveří osobního automobilu, vyznačující se tím, že je tvořeno těsnicí páskou (2) z napěněného polyetylénu TA FR 20 s uzavřenou vnitřní buněčnou strukturou, přilepenou do žlábku plastového krytu (1).

2. Těsnění plastového krytu (1) montážního otvoru bočních dveří osobního automobilu podle nároku 1, vyznačující se tím, že napěněný polyetylén TA FR 20 je upravený na šířku pásku 10 až 11 mm při tloušťce pásku 1,5 až 2 mm.

3. Těsnění plastového krytu (1) montážního otvoru bočních dveří osobního automobilu podle nároku 1 a 2, vyznačující se tím, že je k plastovému krytu (1) přilepena těsnicí páska (2) pomocí naneseného permanentního flexibilního lepidla.

4. Těsnění plastového krytu (1) montážního otvoru bočních dveří osobního automobilu podle nároků 1, 2 a 3, vyznačující se tím, že těsnicí páska (2) je vyrobena z napěněného polyetylénu s uzavřenou vnitřní buněčnou strukturou TA FR 20 s retardérem hoření.“ 123. Žalobci namítli, že posouzení technického řešení bylo správními orgány provedeno nesprávně, neboť nároky na něj kladené jsou vlastní spíše patentu a nikoli užitnému vzoru, přičemž z dokumentu D7 nevyplývá termín „všeobecné znalosti“, který je nadto dle žalobců nekonkrétní a nepřípustný. Uvedli též, že otázka zjevné novosti a odborné dovednosti spolu úzce souvisí. Pakliže správní orgány dospěly k závěru o novosti technického řešení, otázka odborné dovednosti neměla být dále zkoumána.

124. Žalovaný se totožnou námitkou hodnocení odborné dovednosti, tj. posouzením přesahu rámce odborné dovednosti, zabýval na straně 39 napadeného rozhodnutí, kdy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009 č.j. 9 As 37/2008–153 uzavřel, že podmínka přesahu rámce pouhé odborné dovednosti je jednou ze tří podmínek, které musí být splněny kumulativně. Soud k tomu dodává, že znak užitného vzoru vyjádřený neurčitým právním pojmem přesah rámce pouhé odborné dovednosti není v případě užitných vzorů zákonem definován. Správní i soudní praxe však oba pojmy, tj. znak novosti i znak přesahu rámce pouhé odborné dovednosti, vztahuje k otázce, zda technické řešení pro odborníka vyplývá či nevyplývá ze stavu techniky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2023 č.j. 6 As 217/2021–126). Je tedy patrné, že stav techniky (definovaný v § 4 odst. 2 zákona o užitných vzorech) je východiskem pro posuzování jak znaku novosti, tak znaku přesahu rámce pouhé odborné dovednosti. Platí tak, že technické řešení, které není nové, protože je součástí stavu techniky ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o užitných vzorech, nebude logicky ani přesahovat rámec pouhé odborné dovednosti, neboť každému odborníkovi bude toto řešení ze stavu techniky zřejmé. Pokud ovšem technické řešení bude novým řešením, je třeba dále zkoumat, zda toto nové řešení zároveň přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti, tedy míru jeho inovativnosti, resp. „přidané hodnoty“, jak tvůrčí přínos původce nazývá usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 5. 2015 č.j. 7 As 69/2014–50. Ačkoli se označené usnesení týká primárně patentů dle zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil, že principiálně stejně je třeba řešit tyto dva samostatné znaky rovněž u užitných vzorů dle zákona o užitných vzorech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018 č.j. 6 As 244/2017–48).

125. S posouzením přesahu rámce pouhé odborné dovednosti úzce souvisí metoda „problem and solution approach“, neboli „problém a jeho řešení“. K použití této metody lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2023 č.j. 6 As 217/2021–126, v němž soud konstatoval, že: „…postup správních orgánů „problém–řešení“ vychází z praxe Evropského patentového úřadu, který tímto způsobem zkoumá, zda patent splňuje podmínku ochrany, tedy že je výsledkem vynálezecké činnosti. Hodnocení za použití metody „problém–řešení“ zahrnuje tři kroky:

1. Určení nejbližšího stavu techniky.

2. Stanovení objektivního technického problému, který má být řešen.

3. Posouzení, zda nárokované řešení, vycházející ze stavu techniky a objektivního technického problému, by bylo odborníkovi zřejmé. Judikatura Nejvyššího správního soudu již opakovaně dovodila, že postup „problém–řešení“ je namístě aplikovat i na zjištění, zda technické řešení přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti podle § 1 zákona č. 478/1992 Sb. Tento postup proto lze považovat za vhodný jak ve vztahu k užitným vzorům, tak k patentům, a sice s tím rozdílem, že v posledně uvedeném kroku je třeba u užitných vzorů posoudit, zda došlo k překročení rámce odborné dovednosti; a u patentů, zda dané řešení vyplývá pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013 č.j. 8 As 70/2011–239, bod 67)“. Na tomto místě soud zároveň zdůrazňuje, že Úřad je ústředním orgánem státní správy specializovaným na ochranu práv duševního vlastnictví a k výkonu svých kompetencí je dostatečně odborně vybaven. Žalobci neuvedli žádné konkrétní důvody, jimiž by zpochybnili odbornou správnost závěrů učiněných Úřadem či žalovaným, resp. opodstatnili potřebu provedení znaleckého posudku či odborného vyjádření. Nedůvodná je tak námitka, v níž žalobci brojí proti použití metody „problém a jeho řešení“ Úřadem a rozporují jeho odbornou způsobilost.

126. K námitce týkající se chybného zjištění skutkového stavu soud předesílá, že správní orgány se otázkou přesahu rámce pouhé odborné dovednosti, a tedy zkoumáním stěžejních skutkových okolností, podrobně zabývaly. Žalovaný konstatoval, že dokument D7 řeší stejný technický problém jako napadený užitný vzor, tedy problém průniku vody do „suché“ oblasti dveří motorového vozidla mezi plastovým krytem a montážním otvorem těchto dveří. Žalobci tento pro posouzení věci nosný závěr nerozporovali, neboť sami zdůraznili, že účelem technického řešení napadeného užitného vzoru je absolutní zamezení průniku vody do bočních dveří osobního automobilu. K nezávislému nároku 1 napadeného užitného vzoru pak žalovaný konkrétně uvedl, že žlábek v plastovém krytu představuje specifické provedení zapuštění těsnicí oblasti. Dokument D7 přitom představuje pro odborníka v oboru konstrukce dveří motorových vozidel návod k přilepení těsnicí pásky do žlábku plastového krytu, neboť podle tohoto dokumentu je těsnicí páska nalepena na těsnicí plochu plastového výlisku, která může být ve výhodném provedení alespoň částečně zapuštěna. Jinak řečeno, má–li být odstraněn problém se zatékáním do oblasti bočních dveří motorového vozidla, je klíčové přilepení těsnicího pásku tak, aby byl zajištěn kontakt plastového krytu (výlisku) s montážním otvorem (vnitřkem dveří). Soud tedy nesouhlasí se žalobci, že technické řešení popsané v dokumentu D7 je naprosto odlišné od technického řešení chráněného užitným vzorem. Současně je nutno zdůraznit, že nároky, jež mají (a mohou) být užitným vzorem chráněny, neobsahují znak mechanického zacvaknutí plastového krytu do montážního otvoru, resp. popis takového řešení, které by mělo umožnit demontáž plastového krytu bez nebezpečí poškození krytu nebo jeho trvalého přilepení.

127. Soud rovněž souhlasí se žalovaným, že je výhradně na přihlašovateli užitného vzoru, aby stylizoval svůj nárok na ochranu tak, aby v řízení o výmaz užitného vzoru tento nárok obstál. V napadeném rozhodnutí žalovaný v této souvislosti správně podotkl, že žalobci měli usilovat o zahrnutí všech znaků do nezávislého nároku, pokud nyní tvrdí, že požadovaných funkcí lze dosáhnout jen za splnění všech znaků, tj. i těch, které jsou nyní definovány v závislých nárocích 2 až 4 napadeného užitného vzoru. Neobstojí proto námitka, že nároky spolu přímo souvisejí a pouze za splnění všech znaků lze dosáhnout všech požadovaných funkcí. Soud se rovněž ztotožňuje se žalovaným, že určení konkrétních rozměrů těsnicí pásky souvisí s rutinním dimenzováním, a tedy pouhým přizpůsobením šířky a tloušťky pásky rozměrům plastového krytu a montážního otvoru, nikoli s uplatněním kreativního myšlení, jež by mělo přesahovat rámec pouhé odborné dovednosti.

128. Námitka, že v předmětném řízení došlo k narušení rovnosti zbraní a rovného zacházení, je veskrze obecná, neboť žalobci nijak nekonkretizovali své tvrzení, že jim nebylo v rozporu s § 7 správního řádu zaručeno rovné uplatnění jejich procesních práv. Jak již soud uvedl výše, správní orgány své procesní povinnosti neporušily, přičemž dílčí pochybení, které jim soud vytkl (viz výše), nemohlo mít dopad do práv žalobců. Soud tak neshledal, že by ve správním řízení došlo k porušení základních principů, jež toto řízení ovládají.

129. Co se týče námitky chybného doručování, poukazuje soud na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí (strana 20), kde se Úřad vypořádal se skutečností, že přípis ze dne 2. 7. 2020 byl zaslán předchozímu právnímu zástupci žalobců. Z obsahu správního spisu vyplývá, že novému právnímu zástupci žalobců byla k jeho žádosti stanovena nová lhůta k vyjádření, čímž byl uvedený procesní nedostatek zhojen.

130. Délka řízení a případné průtahy v řízení nejsou skutečnostmi, které by měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, resp. tyto skutečnosti nemohou být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, což by ostatně bylo i proti logice věci. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal také s obsahově totožnou námitkou, že žalobci měli být opětovně vyzváni ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu k seznámení se s podklady rozhodnutí. Soudu tak nezbývá než ve shodě s ním zopakovat, že žalobcům bylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž na uvedeném nic nemění ani to, že poslední výzva byla učiněna 10 měsíců před vydáním prvoinstančního rozhodnutí. Jelikož v tomto časovém úseku nebyly do správního spisu doplněny žádné další podklady, nebyl důvod žalobce znovu vyzývat ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobci ostatně ani netvrdí, že jim bylo upřeno právo vyjádřit se ke konkrétnímu podkladu.

131. Námitka nezákonnosti obou rozhodnutí je rovněž založena na obecných proklamacích bez náležité konkretizace skutkových a právních okolností, v nichž žalobci spatřují porušení konkrétních právních norem, ať v rovině procesní či hmotněprávní. Není rovněž pravdou, že by žalovaný nevyložil neurčité právní pojmy, neboť vysvětlení těchto pojmů je uvedeno na stranách 30 až 33 napadeného rozhodnutí. Pokud měli žalobci za to, že některý z těchto pojmů žalovaný dostatečně neobjasnil, či pokud jeho výklad považují za nekonzistentní, bylo jen na nich, aby takto konkretizovaný pohled vtělili do své žalobní argumentace. Soud znovu připomíná, že je oprávněn provádět přezkum napadeného rozhodnutí pouze v mezích konkrétně formulovaných žalobních námitek. Uvedené platí i pro námitku, že prvoinstanční i napadené rozhodnutí obsahují několik dílčích rozporů v odůvodnění.

132. K námitce nicotnosti napadeného rozhodnutí je nutno předeslat, že nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími a rovněž i nezhojitelnými. Nicotné rozhodnutí není „běžným“ nezákonným rozhodnutím, nýbrž rozhodnutím, které pro jeho vady vůbec nelze za rozhodnutí orgánu veřejné moci považovat a které nevyvolává veřejnoprávní účinky. V případě „obvyklých vad“ správních rozhodnutí se uplatní zásada presumpce správnosti a platnosti správních aktů. V rámci této zásady se na daná rozhodnutí hledí jako na existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky, a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů. Naopak v případě nicotných správních rozhodnutí se tato zásada neuplatní. Definičně lze za nicotný správní akt považovat akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec není schopen vyvolat žádné právní účinky (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008 č.j. 8 Afs 78/2006–74 či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013 č.j. 7 As 100/2010–65). Vadami, které způsobují nicotnost daného rozhodnutí, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva k něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č.j. 3 As 24/2012–22 či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č.j. 6 A 76/2001–96). Žalobci obecně namítaná absence zákonných náležitostí rozhodnutí, blíže nespecifikovaných vad a údajné vnitřní rozpornosti obou rozhodnutí nicotnost napadeného rozhodnutí či prvoinstančního rozhodnutí nezakládá.

133. Soud dodává, že důkazy, které žalobci v soudním řízení navrhli provést, shledal nadbytečnými. Účastnický výslech žalobců, jakož i výslech navržených svědků (zaměstnanců osoby zúčastněné na řízení) by nemohly nic změnit na výše uvedených závěrech, jejichž podstatou je to, že přihlašovatel užitného vzoru nemůže v řízení o výmaz užitného vzoru jakkoli doplňovat přihlášku užitného vzoru a dodatečně specifikovat technické řešení, které bylo zapsáno do registru užitných vzorů. Z téhož důvodu soud neprovedl ani listinné důkazy, které žalobci v žalobě označili. Pro úplnost soud konstatuje, že důkaz správním spisem se v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117).

134. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

135. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobci nebyli ve věci úspěšní a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

136. Soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. ve třetím výroku rozsudku rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.