15 A 60/2014 - 64

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: MS Barvář, občanské sdružení, IČ: 47792370, se sídlem Dělnická 4, 431 91, Vejprty, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 61/4, 360 20, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02, Ústí nad Labem, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem Jiráskova 413, 436 01, Litvínov, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2014, č. j. 2414/ZPZ/2014-3, JID: 108086/2014/KUUK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2014, č. j. 2414/ZPZ/2014-3, JID: 108086/2014/KUUK, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň (dále jen „městský úřad“) ze dne 12. 5. 2014, č. j. MUKK/19108/2014. Tímto rozhodnutím městský úřad podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), uložil žalobci jako uživateli honitby Vejprty pokutu ve výši 2.000 Kč za překročení normovaných stavů jelení zvěře v honitbě Vejprty a dále mu uložil povinnost nahradit náklady správního řízení 1.000 Kč. Žalobce v žalobě současně navrhl, aby soud zrušil také rozhodnutí městského úřadu a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. V žalobě žalobce namítal, že výrok napadeného rozhodnutí a rozhodnutí městského úřadu nemá oporu v zákoně o myslivosti. Podle žalobce ukládá § 3 odst. 2 zákona o myslivosti povinnost zajišťovat chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem především proto, aby uživatel honitby svým mysliveckým hospodařením trvale směřoval k dosahování určitých ze zákona přípustných početních stavů zvěře, a to především výší a skladbou lovu zvěře. Tuto povinnost žalobce průběžně řádně plnil, což dokazují vysoké počty ulovené zvěře, které městský úřad paradoxně vyhodnotil jako důkaz k prokázání domnělého protiprávního jednání žalobce. Podle žalobce zákonodárce při formulaci povinnosti podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti vědomě užil nedokonavý tvar „zajišťovat“, neboť trvalé dosažení stavů zvěře v předepsaném rozmezí je možné pouze v případě obory. Žalobce konstatoval, že zákonodárce neměl v úmyslu uložit povinnost, jíž z povahy věci nelze dostát. Uživatel honitby nemůže spolehlivě předvídat migraci zvěře, nemůže jí zabránit, ani za ni nemůže být hnán k odpovědnosti, jak to učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Momentální početní přítomnost jelení zvěře v honitbě ve vyhlášeném termínu sčítání je pouze jedním z podkladů pro myslivecké plánování a nemůže být považována za protizákonné překračování normovaného stavu zvěře. Účelem institutu minimálních a normovaných stavů zvěře ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o myslivosti je ochrana životního prostředí před poškozováním, které může způsobit zvěř, pokud se na určitém území vyskytuje populace v nepřípustně vysokých počtech. Žalobce podotkl, že zvěř nezná a nerespektuje hranice honiteb vytvořené člověkem a je v neustálém pohybu. Splnění účelu zákona izolovaně v jedné honitbě není trvale možné. Podle žalobce nemohou jako důkazy k prokazování jeho protiprávního jednání sloužit jeho důsledná opatření uživatele honitby směřující k důslednému snižování celkových početních stavů jelení zvěře ve volné krajině, a tím i k zajišťování předepsaného rozmezí stavů zvěře v honitbě. Takovým opatřením je především důsledný redukční odstřel migrující zvěře. Pokud by žalobce migrující zvěř ignoroval a lov plánoval a realizoval pouze v souladu s rozmezím mezi minimálním a normovaným stavem určeným pro honitbu Vejprty, neměl by městský úřad důkazní podporu, kterou užil při ukládání sankce. Tím by celá populace jelení zvěře začala prudce narůstat i v okolních honitbách a přibývaly by škody způsobené zvěří. Žalobce zdůraznil, že reálná migrace zvěře nemůže být důkazem toho, že překročil normované stavy. Žalovaný svým postupem podle žalobce nabádá k omezování lovu, aby největší zásluhy na početní redukci zvěře nebyly odměněny nejvyššími sankcemi. To považuje žalobce za popření účelu zákona o myslivosti a s interpretací žalovaného nesouhlasí. Podle žalobce správní orgány nepřípustně zneužily k dokazování údajného protiprávního jednání uživatele honitby skutečnost, že v honitbě Vejprty je vybudována přezimovací obůrka pro jelení zvěř, kterou žalobce provozuje po dohodě s držitelem honitby, který na její provoz přispívá. Účelem tohoto zákonem nedefinovaného mysliveckého zařízení je zachycení migrující zvěře na vhodném místě v průběhu zimy a na jejím konci. Jedná se o nákladnou, avšak mimořádně efektivní metodu předcházení škodám na lesních porostech. Žalobce vykázal jelení zvěř přechodně odchycenou a uzavřenou v přezimovací obůrce v jarním sčítání, neboť toto zařízení je součástí honitby. Žalobce je přesvědčen, že jej žalovaný nutí, aby v přezimovací obůrce zavřel ne více než 13 kusů jelení zvěře (normovaný stav), přičemž nelze připustit žádnou jinou zvěř v honitbě mimo tuto obůrku. Postup žalovaného je podle žalobce cestou k nebudování přezimovacích obůrek a k výraznému omezení možností předcházet škodám způsobeným zvěří v zimním období, kdy ji nelze lovit. Žalobce dále namítal, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nesprávně opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 95/2008 - 51, který není přiléhavý, neboť se týká obory, ve které je zvěř ohrazena a nemůže z ní unikat, ani do ní vnikat. Žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, konstatoval, že zvěř nelze spoutat a je nutno jí dát možnost volného pohybu bez ohledu na hranice pozemků. Za volný pohyb zvěře pak žalobce nemůže nést odpovědnost. Podle žalobce správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť při svém rozhodování vycházely pouze z dostupných evidencí, tedy z výsledku jarního sčítání zvěře, ze statistického listu Mysl (MZE) 1-01, z plánu chovu a lovu pro zvěř spárkatou na rok 2012, z vykázaného odlovu zvěře v honitbě za rok 2012 a z teoretických zpětných propočtů, přičemž opomenuly z povahy věci vhodný důkaz ohledáním honitby. Žalobce se neztotožnil s argumentací žalovaného, že ohledání honitby nemá opodstatnění, protože zvěř je plachá. Stejně jako při jarním sčítání není možno zjištění omezovat na fyzicky spatřenou zvěř, neboť by leckdy bylo obtížné dokázat, že jsou naplněny alespoň minimální stavy. Při zjišťování skutečného stavu zvěře je nutné se zaměřit na pobytové znaky zvěře, z nichž znalá osoba umí dovodit skutečný stav věci i bez přímého pozorování zvěře. Žalobce se proto domnívá, že správní orgány nezjistily všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu, a proto nemohly spolehlivě prokázat, že žalobce neplnil povinnost zajišťovat chov jelení zvěře v předepsaném rozmezí. Správní orgány podle žalobce nesprávně použily na podporu závěru o protiprávním jednání žalobce jako jeden z důkazů metodu zpětného propočtu, tedy úsudek na početní stav zvěře nutný k reprodukci, která z biologického hlediska umožňuje vykázaný lov zvěře. Tato metoda nemá žádnou legislativní oporu, ale může být v určitém případě důkazem podpůrným. Je dobře využitelná pro analýzu celkových početních stavů zvěře v populaci zaujímající více honiteb tvořících více méně uzavřený migrační areál, zejména tedy pro oblasti chovu zvěře vymezené v § 3 odst. 3 zákona o myslivosti. Žalobce dále namítal, že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši sankce. Podle žalobce je zdůvodnění uložené pokuty pouze schematické, vychází z obecného konstatování a nijak nekonkretizuje vztah k údajnému protiprávnímu jednání žalobce, které správní orgány nezákonně formulovaly. Žalobce rovněž konstatoval, že správní orgány zásadním způsobem porušily princip legitimního očekávání, neboť jim byly dlouhodobě známy reálné početní stavy zvěře na současné úrovni a byly po mnoho let srozuměny s námitkami žalobce, čemuž nasvědčuje skutečnost, že dosud nikdy k ukládání obdobné sankce nepřistoupily. Odkaz na právně nezávazný metodický pokyn Ministerstva zemědělství, jehož význam si správní orgány nepřípustně zjednodušily, podle žalobce neobstojí. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že k řešení vysokých stavů zvěře v krajině je třeba hledat nejprve cesty vedoucí ke zvýšené celoplošné redukci zvěře a sankcionovat až ty subjekty, které se na snižování stavů nepodílely. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že povinnost uživatele honitby zajišťovat chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaných stavem je stanovena jasně a není splněna tím, že žalobce vykazoval vysoké počty ulovené zvěře, když i přesto je patrné několikanásobné překročení normovaného (maximálního) stavu zvěře. Žalovaný se neztotožnil s výkladem žalobce, že § 3 odst. 2 zákona o myslivosti umožňuje vyvinění uživatele honitby s odkazem na migraci zvěře. Podotkl, že tvrzení o migraci jsou účelová, neboť všichni uživatelé honiteb v Ústeckém kraji sousedících s honitbou žalobce byli ve stejném období postiženi stejnou sankcí za stejné nedodržení zákona. K přezimovací obůrce žalovaný uvedl, že ani v případě jejího zřízení nelze připustit překročení normovaných stavů zvěře. Žalobce shromáždil v jedné lokalitě nepřípustný počet kusů jelení zvěře, a tím způsobil nejen porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, ale také poškození lesního porostu v důsledku této nepovolené koncentrace zvěře v honitbě. Podle žalovaného bylo možné v projednávané věci použít závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku sp. zn. 2 As 95/2008, neboť základní principy zákona o myslivosti lze shodně použít jak pro oboru, tak pro otevřenou honitbu. Žalovaný konstatoval, že není povinností činit ve správním řízení o uložení pokuty místní šetření, pokud bylo překročení normovaných stavů dostatečně prokázáno jinak. Žalovaný vycházel z výkazů předkládaných žalobcem a provedl zpětný propočet Lochmanovou metodou, na základě čehož bylo jednoznačně prokázáno porušení zákona o myslivosti. Ohledání na místě by podle žalovaného bylo zbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti. Ve vztahu k výši sankce žalovaný poznamenal, že městský úřad uložil sankci na samé dolní hranici a uvedl výčet skutečností, které takto mírnou sankci odůvodňují, o uložení pokuty tudíž bylo rozhodnuto zcela správně a přezkoumatelně. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný podotkl, že se jí zaobíral již v napadeném rozhodnutí, kde uvedl, že předchozí nečinnost správního orgánu nemůže zakládat očekávání žalobce k porušování jasně stanovené zákonné povinnosti. Podle žalovaného si žalobce musel být vědom skutečnosti, že z jeho strany dochází k porušení povinností a není možné se dovolávat toho, že vzhledem k předchozí nečinnosti státní správy již není nucen svou povinnost řádně plnit. Taková úvaha by zaváděla nebezpečný precedens pro rozhodování soudů v obdobných případech, kdy ad absurdum by delší porušování zákona znamenalo nižší možnost pachatele trestat. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že § 3 odst. 2 zákona o myslivosti je třeba vykládat s ohledem na účel zákona, kterým je nastolení přírodní rovnováhy a zabránění vzniku škod na zvěři a lesním porostu. Zákon výslovně nepočítá s exogenními vlivy a přirozenými ekologickými vlastnostmi některých druhů spárkaté zvěře (sezónní migrace, velikost honiteb). Úprava normování stavu zvěře je proto problematická a je předmětem odborné diskuze. K tomu žalobce odkázal na otevřený dopis ze dne 18. 2. 2014 adresovaný ministru zemědělství, který navrhl k důkazu. Žalovaný podle žalobce nijak nedoložil své tvrzení, že žalobce v jedné lokalitě soustředil nepřípustný počet kusů jelení zvěře, a tím způsobil poškození lesního porostu. Žalobce zdůraznil, že k žádným prokázaným škodám nedošlo. Vyjádření žalovaného označil žalobce za vnitřně rozporné, kdy žalovaný nepodloženě tvrdil, že žalobce udržoval stav zvěře dlouhodobě nad normovanou hranicí, a současně uvedl, že šlo o první prohřešek za dobu užívání honitby. Žalobce zopakoval, že k překročení normovaného stavu zvěře došlo v důsledku sezónní migrace, kdy právě přezimovací obůrka slouží k zachycení migrující zvěře, tedy nešlo o dlouhodobý stav, k čemuž žalovaný vůbec nepřihlédl. Uložení pokuty ve výši 2.000 Kč označil žalobce za nepřiměřenou tvrdost zákona, neboť v důsledku překročení normovaného počtu spárkaté zvěře nedošlo k narušení rovnováhy ekosystému ani ke škodám na lesních porostech a neexistovaly žádné podněty majitelů okolních pozemků ani žádosti o náhradu škody. K otázce legitimního očekávání žalobce poznamenal, že rozhodování žalovaného nebylo s ohledem na nesankcionování žalobce v předchozích letech předvídatelné. Podle povědomí žalobce orgány státní správy myslivosti v jiných krajích nepostihují překročení normovaného stavu zvěře způsobem, jak to činí žalovaný. Žalobce uzavřel, že překročení normovaného stavu zvěře nelze zjišťovat od stolu na základě metody zpětného propočtu, ale je třeba vycházet z reálných normovaných stavů zvěře; zmíněná metoda navíc nemá oporu v zákoně. Při jednání konaném dne 7. 12. 2016 právní zástupce žalobce zdůraznil, že ze strany správních orgánů došlo k nesprávné aplikaci § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, neboť žalobce naplňoval účel zákona o myslivosti a dodržoval normy ve vztahu k odstřelu zvěře. Poukázal na skutečnost, že zvěř migruje bez ohledu na hranice konkrétních honiteb a žalobce se i s ohledem na tuto skutečnost snažil o udržení normovaného stavu zvěře. Právní zástupce žalobce dále podotkl, že přezimovací obůrka byla v předmětné honitbě vytvořena za účelem ochrany životního prostředí. Poukázal na nedostatečně zjištěný stav věci, neboť nebylo provedeno ohledání na místě samém a nebylo provedeno posouzení pobytových znaků zvěře. Podle jeho názoru zpětný teoretický dopočet kusů zvěře nemůže postačovat. Dále namítl nedostatečné odůvodnění uložené sankce. Rovněž zdůraznil porušení zásady předvídatelnosti správních úkonů, když žalobce byl v legitimním očekávání, neboť v minulosti rovněž docházelo k překračování normovaných počtů zvěře, ale ze strany správních orgánů nebyla tato skutečnost sankcionována a sankce neukládal ani žádný jiný správní orgán v případě obdobného skutkového stavu. Právní zástupce žalovaného při tomtéž jednání zdůraznil, že při posouzení celé věci se zejména vycházelo z výkazů samotného žalobce a Lochmanova metoda byla použita pouze podpůrně. Samotná sankce za porušení povinností byla uložena při samé dolní hranici rozmezí, kdy tato sankce měla mít především výchovný charakter. Právní zástupce žalovaného podotkl, že v působnosti žalovaného se množí případy, kdy v důsledku neplnění povinností ze strany mysliveckých sdružení dochází k přemnožení zvěře, proto správní orgány přistoupily k ukládání sankcí za porušování těchto povinností právě se záměrem, aby tyto sankce měly výchovný charakter. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 1993, č. j. RŽP-mysl-522/93, Okresní úřad Chomutov uznal honitbu Vejprty a stanovil normovaný stav jelení zvěře na 14 kusů. Rozhodnutím městského úřadu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. ŽP-5178-2/02/03-K, bylo předchozí stanovení normovaných stavů jelena evropského nahrazeno počtem 15 kusů, koeficient přírůstku jelena evropského byl stanoven 0,8 a počty samčí zvěře 6 kusů, samičí zvěře 6 kusů a mladé zvěře 3 kusy. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2008 do 31. 3. 2009 činil celkový jarní stav jelení zvěře 69 kusů, odstřel 76 kusů a úhyn 5 kusů. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2009 do 31. 3. 2010 činil celkový jarní stav jelení zvěře 54 kusů, odstřel 85 kusů a úhyn 4 kusy. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2010 do 31. 3. 2011 činil celkový jarní stav jelení zvěře 85 kusů, odstřel 61 kusů a úhyn 3 kusy. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2011 do 31. 3. 2012 činil celkový jarní stav jelení zvěře 66 kusů, odstřel 78 kusů a úhyn 7 kusů. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 (za rok 2012) činil celkový jarní stav jelení zvěře k poslednímu dni tohoto období 70 kusů (z toho 23 kolouchů a 28 laní), odstřel 71 kusů (z toho 27 kolouchů a 36 laní) a úhyn 2 kusy (z toho 1 laň). Pouze poslední z uvedených výkazů je opatřen razítkem žalobce, podpisem a podacím razítkem, které potvrzuje podání tohoto výkazu městskému úřadu dne 2. 4. 2013. Z údajů obsažených v posledním výkazu vychází také ve spisu založený zpětný propočet podle Lochmana pro zjišťování potřebného počtu samic k vyprodukování přírůstku v roce 2012 v honitbě Vejprty, který počítá s přírůstkem 50 kolouchů (23 sečtených v roce 2013 a 27 odstřelených v roce 2012) a stanovuje potřebný počet samic na 62,5 kusu. Podle plánu mysliveckého hospodaření v honitbě na rok 2012 činil sčítaný stav zvěře k 31. 3. běžného roku 66 kusů, očekávaný přírůstek 21 kusů a plán lovu 72 kusů. Tento plán je opatřen razítkem žalobce, podpisem a podacím razítkem, které potvrzuje podání tohoto plánu městskému úřadu dne 15. 4. 2012. Po oznámení městského úřadu ze dne 6. 9. 2013, č. j. MUKK/34810/2013, o zahájení řízení ve věci uložení sankce, žalobce podáním ze dne 13. 9. 2013 městskému úřadu sdělil, že nesouhlasí se správním řízením, neboť normované stavy neporušil, proti tomuto se odvolává a navrhuje, aby bylo zastaveno. Uvedl, že honitba Vejprty se nachází v nadmořské výšce 700 až 1.050 m a součástí honitby je přezimovací obůrka, do které se zvěř stahuje. To bylo důvodem vyššího nasčítaného stavu jelení zvěře, kdy maximum této zvěře se nacházelo v přezimovací obůrce právě v době sčítání ve dnech 23. 2. 2013 a 9. 3. 2013. Přezimovací obůrka byla vybudována držitelem honitby a slouží ke krmení zvěře a k překonání zimního období (cca sedm měsíců), a to i pro zvěř ze sousedních honiteb. Po poučení ze dne 23. 9. 2013, č. j. MUKK/37328/2013, o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, žalobce podáním ze dne 16. 10. 2013 požádal o přerušení řízení. Uvedl, že ke dni 31. 3. 2013 nasčítal 70 kusů jelení zvěře, což je v rozporu s normovaným stavem ve výši 15 kusů. Tento nesoulad byl brán na zřetel při sestavení plánu mysliveckého hospodaření na rok 2013, ve kterém byl stanoven plán lovu 77 kusů. Žalobce konstatoval, že uvedený nesoulad s normovaným stavem dá do pořádku k 15. 4. 2014, aby byl v dalším období soulad s § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2013, č. j. MUKK/39692/2013, uložil městský úřad Mysliveckému sdružení Barvář Vejprty, IČ: 47792108, pokutu ve výši 2.000 Kč za překročení normovaného stavu jelení zvěře o 55 kusů. Toto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 3. 2014, č. j. 381/ZPZ/2014-3, zrušil a věc vrátil městskému úřadu k novému projednání a rozhodnutí zejména proto, že v napadeném rozhodnutí byl označen neexistující účastník s identifikačním číslem odlišným od žalobce. Přípisem ze dne 7. 4. 2014, č. j. MUKK-14399/2014, městský úřad oznámil žalobci zahájení nového projednání a poučil jej o jeho procesních právech. V podání ze dne 18. 4. 2014 žalobce namítal, že zákon o myslivosti ukládá chov zvěře na určité početní úrovni zajišťovat, nikoli zajistit, což žalobce v maximální možné míře plnil. Konstatoval, že uživatelé honiteb s největším podílem na redukci početních stavů jelení zvěře jsou trestáni sankcemi a nízký lov je zárukou beztrestnosti, čímž správní orgán vytváří kontraproduktivní tlak na minimalizaci zimní péče, zatajování stavů přebíhavé zvěře, případně rušení zvěře před sčítáním a její vytlačování z honitby. Podle žalobce má být sankce za nesplnění povinnosti podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti ukládána těm uživatelům honiteb, kteří jelení zvěř loví nedostatečně, a tím negativně posilují její populaci v Krušných horách. Sezónní a zonální migrace v průběhu roku však i v těchto případech velmi ztěžuje prokázání viny opravňující k uložení sankce. Žalobce dále upozornil na existenci přezimovací obůrky a její význam. Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2014, č. j. MUKK/19108/2014, městský úřad uložil žalobci pokutu ve výši 2.000 Kč za jiný správní delikt podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti, kterého se žalobce dopustil tím, že porušil § 3 odst. 2 téhož zákona, když v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistil v honitbě Vejprty chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem, který u jelení zvěře překročil o 55 kusů. Současně žalobci uložil povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění městský úřad konstatoval, že vycházel z výsledků sčítání zvěře, z předloženého ročního výkazu o honitbě, z plánu chovu a lovu pro spárkatou zvěř za rok 2012 a ze zpětných propočtů. Z porovnání normovaných stavů s jarním kmenovým stavem podle sčítání je patrné, že normovaný stav u jelení zvěře byl za rok 2012 překročen o 55 kusů i přesto, že byly naplněny počty odlovených kusů. Podle městského úřadu je proto třeba lov jelení zvěře radikálně navýšit. V posledních pěti letech bylo v honitbě Vejprty uloveno 392 kusů jelení zvěře (včetně úhynů), což je v průměru 78 kusů za rok. Zpětným propočtem Lochmanovou metodou lze deklarovat, že se v honitbě posledních pět let vyskytovala populace vysoké zvěře v počtu 245 kusů ročně. V metodě se počítá pouze s počty kolouchů a je užívána pro zjištění počtu samic potřebných k produkci přírůstku. Při koeficientu očekávané produkce 0,8 bylo na přírůstek 50 kolouchů potřeba 62,5 laně. Již tento počet laní několikrát převyšuje normované stavy v honitbě. Při poměru pohlaví 39:39:22 stanoveném v rozhodnutí pro honitbu Veprty lze určit konečné stavy, které se v honitbě v roce 2012 vyskytovaly 62:62:35, tj. 159 kusů. Skutečnost, že se v honitbě vyskytovaly překročené stavy jelení zvěře lze doložit i vypracovaným plánem lovu 72 kusů, který žalobce naplnil. Tento fakt lze brát jako snahu uživatele honitby o redukci jelení zvěře, ale současně jako důkaz, že se tyto počty jelení zvěře v honitbě vyskytují v průběhu celého roku. Nedodržení normovaných stavů u srnce obecného a prasete divokého vyhodnotil městský úřad jako početní nepřesnost. Městský úřad vypořádal námitky žalobce a uzavřel, že došlo k porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti překročením normovaného stavu vysoké zvěře o 55 kusů. Městský úřad přistoupil k udělení pokuty při spodní hranici z možné výše 200.000 Kč, neboť se jedná o první porušení zákona o myslivosti za celé období výkonu práva myslivosti žalobce, které městský úřad se žalobcem projednává. Dodal, že mu nikdy nebyl podán podnět ohledně náhrady škody způsobené zvěří v honitbě Vejprty. Přihlédl rovněž k tomu, že žalobce zpracovává a plní plány lovu s vysokými počty kusů. Zohlednil také snahu žalobce zabránit škodám na lesních porostech zbudováním přezimovací obůrky včetně nákladů na její provoz. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši sankce. Podle žalobce je zdůvodnění uložené pokuty pouze schematické, vychází z obecného konstatování a nijak nekonkretizuje vztah k údajnému protiprávnímu jednání žalobce. Této námitce soud nepřisvědčil. Vyšel přitom z kritérií stanovených v § 64 odst. 6 zákona o myslivosti, podle kterého „[p]ři rozhodování o výši pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům nesplnění nebo porušení povinností a k okolnostem, za nichž k nim došlo.“ Citované ustanovení jednoznačně určuje, jakými hledisky se musí správní orgány při ukládání pokut zabývat. To ovšem neznamená, že by musely zvlášť rozebírat a zdůvodňovat každé jednotlivé hledisko vyjmenované v tomto ustanovení. Aby byl výrok o uložení pokuty přezkoumatelný, postačí, pokud je z odůvodnění seznatelné, že správní orgány dostály své povinnosti k popsaným skutečnostem přihlížet. Soud zjistil, že v projednávané věci vzal městský úřad v potaz všechna uvedená kritéria. Jednak se zabýval závažností porušení povinnosti, když v odůvodnění (byť na jiném místě než v odstavci týkajícím se výše sankce) poukázal na to, že normovaný stav 15 kusů byl překročen o 55 kusů. S hodnocením závažnosti porušení povinnosti souvisí také argument, že nikdy nebyl podán podnět ohledně náhrady škody způsobené zvěří v honitbě Vejprty, což současně představuje posouzení hlediska následků porušení povinnosti. Ke způsobu porušení povinnosti lze vztáhnout argument, že se žalobce snažil zabránit škodám na lesních porostech zbudováním přezimovací obůrky. Dále městský úřad zhodnotil dobu trvání porušení povinnosti, neboť v jiné části odůvodnění poukázal na skutečnost, že normovaný stav jelení zvěře je v honitbě Vejprty překračován již několik let. K okolnostem, za kterých k porušení povinnosti došlo, městský úřad uvedl, že se jedná o první projednávané porušení zákona o myslivosti ze strany žalobce a že žalobce zpracovává a plní plány lovu s vysokými počty kusů. Tyto úvahy vedly městský úřad k závěru o uložení pokuty při spodní hranici zákonného rozpětí, a to ve výši 2.000 Kč z možných 200.000 Kč. Městský úřad tedy kladl důraz na okolnosti vyznívající ve prospěch žalobce a uložil velmi mírnou sankci. S ohledem na všechny tyto skutečnosti považuje soud odůvodnění výše sankce za dostatečné a přezkoumatelné a má za to, že je dostatečně individualizováno ve vztahu k žalobci a jeho protiprávnímu jednání. Dále se soud zabýval namítaným porušením procesních pravidel spočívajícím podle tvrzení žalobce v tom, že správní orgány nezjistily všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu, nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a spolehlivě neprokázaly, že žalobce neplnil povinnost zajišťovat chov jelení zvěře v předepsaném rozmezí. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že povinností správních orgánů bylo zjistit a prokázat, zda došlo k porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, podle kterého „[d]ržitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby (dále jen "uživatel honitby") je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby. Minimálním stavem zvěře je stav, při kterém není druh ohrožen na existenci a jeho populační hustota zabezpečuje biologickou reprodukci druhu. Normovaným stavem je nejvýše přípustný jarní stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby; uvádí v rámci jakostní třídy honitby i požadovaný poměr pohlaví a věkovou skladbu zvěře a koeficient očekávané produkce.“ Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce je uživatelem honitby Vejprty, tudíž je nositelem právě citované zákonné povinnosti zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. K prokázání skutečnosti, že žalobce tuto povinnost porušil tím, že překročil normovaný stav, musely správní orgány zjistit, jaký byl normovaný a skutečný stav jelení zvěře v předmětné honitbě. Normovaný stav byl určen pravomocným rozhodnutím městského úřadu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. ŽP-5178-2/02/03-K, počtem 15 kusů jelena evropského, z toho samčí zvěře 6 kusů, samičí zvěře 6 kusů a mladé zvěře 3 kusy. Skutečný stav jelení zvěře k 31. 3. 2013 zjistily správní orgány z ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 (za rok 2012), který předložil městskému úřadu sám žalobce a v němž uvedl celkový jarní stav jelení zvěře 70 kusů (z toho 23 kolouchů). V tomtéž výkazu je uveden také počet odstřelených kusů 71 (z toho 27 kolouchů) a počet uhynulých kusů 2. Vzhledem k tomu, že normovaný stav je podle citovaného ustanovení nejvýše přípustný jarní stav, postačilo ke zjištění, zda žalobce dodržel svou zákonnou povinnost, porovnat normovaný (nejvyšší přípustný jarní) stav se skutečným (celkovým jarním) stavem uvedeným v předmětném výkazu. Žádné další dokazování včetně ohledání honitby proto podle názoru soudu nebylo nezbytné a naopak by vedlo k bezdůvodnému prodlužování správního řízení a zvyšování jeho nákladů. To platí tím spíše za situace, kdy sám žalobce v některých svých podáních (např. v žádosti o přerušení řízení ze dne 16. 10. 2013) přiznal, že stav jelení zvěře nasčítaný k 31. 3. 2013 v počtu 70 kusů je v rozporu s normovaným stavem. Soud dodává, že provedení místního šetření či ohledání honitby, jak požadoval žalobce, rovněž postrádalo smysl, neboť nemohlo vést ke zjištění stavu jelení zvěře k datu 31. 3. 2013, což je koncové datum období, které bylo předmětem řízení o uložení sankce za porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, a současně datum, ke kterému se prování jarní sčítání stavů zvěře. Správní řízení o uložení sankce bylo zahájeno až dne 6. 9. 2013, kdy již bylo zcela vyloučeno, že by při místním šetření mohl být zjištěn stav jelení zvěře v honitbě ke dni 31. 3. 2013. Podle názoru soudu tedy správní orgány zjistily všechny rozhodné skutečnosti, jak jim ukládá § 50 odst. 3 správního řádu, a zjistily rovněž stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány také zcela spolehlivě prokázaly, že skutečný stav jelení zvěře v honitbě Vejprty činil ke dni 31. 3. 2013 celkem 70 kusů (z toho 23 kolouchů) a v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 bylo odstřeleno 71 kusů jelení zvěře (z toho 27 kolouchů) a uhynuly 2 kusy. S ohledem na tato čísla není podle názoru soudu pochyb o tom, že jarní počet kusů jelení zvěře v honitbě žalobce překračoval normovaný stav 15 kusů o celých 55 kusů, a z počtu odstřelených kusů vyplývá, že výrazně zvýšený stav trval po celé uvedené období. Zda tím žalobce porušil povinnost zajišťovat chov jelení zvěře v předepsaném rozmezí, již není otázkou skutkovou či předmětem dokazování, nýbrž otázkou právní. Soud proto shledal, že námitky zpochybňující zjištění skutkového stavu, nejsou důvodné. Žalobce dále namítal, že správní orgány nesprávně použily jako jeden z důkazů metodu zpětného propočtu, která nemá žádnou legislativní oporu a je využitelná pro oblasti chovu zvěře vymezené v § 3 odst. 3 zákona o myslivosti, tj. migrační areály tvořené více honitbami. Žalobci lze přisvědčit, že správními orgány použitá Lochmanova metoda zpětného propočtu nemá legislativní oporu, nicméně to podle názoru soudu nesnižuje její vypovídací hodnotu v projednávané věci. Soud dále podotýká, že provedený zpětný propočet nelze považovat za důkaz v procesním slova smyslu, ale spíše za argument podporující závěry správních orgánů učiněné na základě výše popsaných skutkových zjištění. V rámci zpětného propočtu správní orgány zcela správně vycházely z počtu kolouchů v rozhodném období, který určily jako součet počtu kolouchů zjištěných v honitbě k datu 31. 3. 2013 (23) a odstřelených v rozhodném období (27). Pravomocné rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. ŽP-5178-2/02/03-K, určuje kromě normovaných stavů jelena evropského také koeficient přírůstku jelena evropského, a to ve výši 0,8. Podle § 4 odst. 2 vyhlášky č. 491/2002 Sb., o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd, se koeficient očekávané produkce vztahuje pouze k dospělým samicím, což znamená, že v případě honitby Vejprty připadá podle normy na jednu dospělou samici 0,8 koloucha. Z počtu kolouchů v rozhodném období (50 kusů) lze proto určit počet laní potřebných k tomu, aby populace jelení zvěře narostla právě o těchto 50 kolouchů. Připadá-li na jednu laň 0,8 koloucha, k dosažení počtu 50 kolouchů je třeba 62,5 laně, což správní orgány ve prospěch žalobce zaokrouhlily na 62 laní. Tomuto výpočtu odpovídají i údaje ve výkazu předloženém žalobcem, podle kterého stav laní k datu 31. 3. 2013 činil 28 kusů a v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 bylo odstřeleno nebo uhynulo 37 laní, tj. celkem 65 kusů. Lze tedy uzavřít, že provedený zpětný propočet podporuje správnost zjištění správních orgánů, pokud jde o překročení normovaného stavu jelení zvěře. Soud se poté zaměřil na námitku žalobce, že výrok napadeného rozhodnutí a rozhodnutí městského úřadu nemá oporu v zákoně o myslivosti. K této námitce žalobce předestřel vlastní výklad § 3 odst. 2 zákona. Soud souhlasí se žalobcem v tom, že smyslem tohoto ustanovení je, aby uživatel honitby svým mysliveckým hospodařením trvale směřoval k dosahování určitých ze zákona přípustných početních stavů zvěře, a to především potřebnou výší a skladbou lovu zvěře. Podle názoru soudu užití slovesa „zajišťovat“ ukazuje, že se má jednat o trvalou, nikoli jednorázovou, aktivitu uživatele honitby směřující k dosažení stavů zvěře v předepsaném rozmezí. Vzhledem k tomu, že podle předmětného ustanovení jsou normované stavy nejvýše přípustnými jarními stavy, je třeba je každoročně porovnávat se zjištěným jarním stavem (podle prováděného sčítání). Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti tedy ukládá celoročně řádným plánováním lovu a jeho realizací cílit k tomu, aby statisticky vykazovaný jarní stav vyhovoval zákonnému požadavku udržovat počet jedinců jelení zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Tuto povinnost žalobce nesplnil, neboť jarní stav jelení zvěře v jeho honitbě překročil normovaný stav, který činil 15 kusů, o celých 55 kusů. Soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí městského úřadu má oporu v citovaném § 3 odst. 2 a v § 64 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti a v tomto smyslu není nezákonné. Podle názoru soudu se žalobce mýlí, pokud se domnívá, že takto pojaté povinnosti nelze dostát. Je sice pravdou, že uživatel honitby nemůže spolehlivě předvídat migraci zvěře a nemůže jí zabránit, nicméně by měl činit taková opatření, aby se migrace výrazněji neprojevila. Překročení normovaného stavu 15 kusů o 55 kusů již rozhodně nelze považovat za projev nepředvídatelné migrace, když i sám žalobce připustil, že tento stav souvisí s provozem přezimovací obůrky s plánovanou kapacitou přesahující normu stanovenou pro danou honitbu. Skutečnost, že plánovaná kapacita obůrky přesahuje normovaný stav jelení zvěře pro honitbu Vejprty, jednoznačně vyplývá z prohlášení žalobce ze dne 13. 9. 2013, že tato obůrka slouží i pro zvěř ze sousedních honiteb. Žalobce tedy vědomě v zimním období i při jarním sčítání udržoval ve své honitbě vyšší než normovaný stav zvěře, tudíž porušoval citované zákonné ustanovení. Výkladem § 3 odst. 2 zákona o myslivosti se zabýval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 95/2008 - 51, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „[p]ovinnost uživatele honitby zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře podle § 3 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, není v rozporu s ústavním pořádkem.“ Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, publ. pod č. 49/2007 Sb., jímž byl zamítnut návrh na zrušení některých ustanovení zákona o myslivosti. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval (zvýraznění doplněno zdejším soudem), že „[s]tát stanovuje celou řadu podmínek, resp. omezení, za kterých lze právo myslivosti vykonávat. Prvním, nejobecnějším omezením je, že právo myslivosti lze vykonávat jen v honitbě a mohou je vykonávat pouze subjekty, které splňují zákonem stanovené podmínky – nemůže je tedy vykonávat kdokoliv a kdekoliv. Podstatnější pro posouzení povahy práva myslivosti z hlediska souladu s ústavními garancemi jsou však jiné atributy, jež byly právu myslivosti zákonem propůjčeny. Myslivost není definována jako výrobní činnost či podnikání, ale jako vztah k volně žijící zvěři, jež tvoří součást ekosystému. Právo myslivosti tak nelze rozdělovat na 'komerční' a 'nekomerční' část, jednak proto, že zákon stanoví všechny složky jako integrální součást myslivosti, ale zejména proto, že jde o dvě strany téže mince; jednou je ochrana zvěře a péče o ni a druhou významně omezované právo lovu, jehož prvotním cílem je především regulace stavu zvěře. Zákon o myslivosti implikuje mechanismus, podle nějž by výnosy z myslivosti měly přibližně pokrýt náklady, jež vznikají v souvislosti s realizací povinností uložených zákonem. Rovněž pro tento důvod nelze rozdělovat skupiny činností realizovaných v rámci práva myslivosti na ty, jež slouží veřejnému zájmu, a jež mu neslouží. K dosažení svého účelu zákon o myslivosti stanoví celou řadu povinností, v prvé řadě ty, jež se týkají mysliveckého plánování. Základní zásadou chovu lovné zvěře je zachování rovnováhy výskytu všech druhů zvěře v mezích mezi tzv. stavem minimálním a stavem normovaným (tedy stavem, který odpovídá kvalitě životního prostředí a úživnosti honitby). Ne nepodstatnou okolností je rovněž nově zakotvená odpovědnost za jiný správní delikt, v jejímž rámci lze postihovat uložením pokuty nesplnění či překročení plánu. Realizace myslivecké činnosti podléhá rovněž dozoru na úseku státní správy myslivosti, v rámci jehož výkonu může být uloženo opatření k nápravě zjištěných nedostatků. … Z uvedených premis dle názoru Ústavního soudu plyne, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody.“ S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud dovodil, že ochrana zvěře je legitimním omezením vlastnického práva. Soud konstatuje, že uvedené závěry se rozhodně neomezují jen na určitý typ mysliveckého hospodaření, ale obecně vykládají povinnosti plynoucí ze zákona o myslivosti a týkají se nejen obor, jak uvádí žalobce, nýbrž také otevřených honiteb. Ostatně přímo zákon o myslivosti nečiní pro účely povinnosti zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem žádný rozdíl mezi oborou a otevřenou honitbou. Pokud žalobce s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodil, že za volný pohyb zvěře nemůže nést odpovědnost, neboť zvěř nelze spoutat a je nutno jí dát možnost volného pohybu bez ohledu na hranice pozemků, zdejší soud k tomu uvádí, že žalobce předmětný nález účelově dezinterpretuje. Ústavní soud totiž svou úvahu o volném pohybu zvěře vyslovil v souvislosti s tím, že v důsledku volného pohybu zvěře nelze ztotožnit vlastnické právo k pozemku, na němž se zvěř pohybuje, s vlastnickým právem ke zvěři. Tím však Ústavní soud nikterak nezpochybnil v citovaném nálezu rovněž zmiňovanou povinnost zachovávat rovnováhu výskytu všech druhů zvěře v mezích mezi tzv. stavem minimálním a stavem normovaným, kterou současně označil za základní zásadu chovu lovné zvěře a zařadil mezi zákonné povinnosti týkající se mysliveckého plánování. Soud připomíná, že podle názoru Ústavního soudu má myslivost a právo myslivosti sloužit k ochraně a rozvoji zvěře jako jedné ze složek životního prostředí. V tomto kontextu je pak třeba chápat i povinnost stanovenou v § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Důvodem, proč musí uživatel honitby zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem, je na jedné straně požadavek, aby nebyl daný druh zvěře ohrožen na existenci a byla zabezpečena jeho biologická reprodukce (minimální stav), a na druhé straně požadavek, aby nebyl překročen stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby (normovaný stav). Uvedené limity byly tedy do zákona o myslivosti vtěleny za účelem ochrany zvěře a je třeba je dodržovat. Tvrdí-li žalobce, že momentální početní přítomnost jelení zvěře v honitbě ve vyhlášeném termínu sčítání nemůže být považována za protizákonné překračování normovaného stavu zvěře, soud opakuje, že normovaný stav zvěře je nejvyšší přípustný jarní stav, který je nutno porovnávat opět s jarním stavem, tj. se stavem zjištěným sčítáním ve vyhlášeném termínu. V případě honitby žalobce se navíc nejedná o momentální stav, který by netrval po celé rozhodné období, neboť z počtu odstřelených kusů v tomto období (71) a ze stavu ke konci předchozího období (66) zřetelně vyplývá, že skutečný stav jelení zvěře byl po celou dobu významně vyšší než normovaných 15 kusů. Z výkazů za předcházející období pak jednoznačně plyne, že nadlimitní stavy jelení zvěře se v honitbě Vejprty vyskytují nejméně od roku 2008. V období od 1. 4. 2008 do 31. 3. 2009 totiž bylo v této honitbě odstřeleno 76 kusů a uhynulo 5 kusů jelení zvěře a celkový jarní stav činil 69 kusů, což znamená, že v tomto období se v honitbě vyskytovalo 150 kusů jelení zvěře. V období od 1. 4. 2009 do 31. 3. 2010 to bylo 143 kusů (jarní stav 54 kusů, odstřel 85 kusů a úhyn 4 kusy), v období od 1. 4. 2010 do 31. 3. 2011 to bylo 149 kusů (jarní stav 85 kusů, odstřel 61 kusů a úhyn 3 kusy) a v období od 1. 4. 2011 do 31. 3. 2012 se v honitbě Vejprty vyskytovalo 151 kusů (jarní stav 66 kusů, odstřel 78 kusů a úhyn 7 kusů). Soud přisvědčuje žalobci, že účelem institutu minimálních a normovaných stavů zvěře ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o myslivosti je ochrana životního prostředí před poškozováním, které může způsobit zvěř, pokud se na určitém území vyskytuje populace v nepřípustně vysokých počtech. Žalobce má pravdu i v tom, že zvěř nezná a nerespektuje hranice honiteb vytvořené člověkem a je v neustálém pohybu, s čímž pochopitelně zákon o myslivosti počítá. Tyto argumenty však podle názoru soudu nesvědčí ve prospěch žalobce, který nepřekročil normovaný stav vlivem migrace zvěře, nýbrž – jak sám uvedl – zejména v důsledku provozu přezimovací obůrky. Žalobce tedy vědomě udržoval na území honitby Vejprty větší množství jelení zvěře, než mu umožňovalo pravomocné rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 3. 2003 určující normované stavy zvěře v honitbě. Z uvedeného důvodu nepovažuje soud za podstatné, že žalobce průběžně snižoval početní stavy zvěře lovem. Počty odstřelených kusů jelení zvěře totiž nedosahovaly takové úrovně, aby umožňovaly nastolení souladu s § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. K námitce žalobce, že jako důkaz k prokázání jeho protiprávního jednání nemohou sloužit jeho důsledná opatření směřující ke snižování početních stavů jelení zvěře, soud poznamenává, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní právní překážku, která by správním orgánům bránila z těchto údajů vycházet. Ani soud žádnou takovou překážku nezjistil. Tvrzení žalobce, že žalovaný svým postupem nabádá k omezování lovu, považuje soud za účelovou dezinterpretaci. Omezení lovu by totiž rozhodně nemohlo vést ke snížení sčítáním zjištěných jarních stavů zvěře, které jsou po porovnání s normovanými stavy rozhodujícím údajem pro posouzení, zda uživatel honitby plní svou povinnost podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Navíc městský úřad ve svém rozhodnutí výslovně nabádal k radikálnímu zvýšení lovu jelení zvěře, což tvrzení žalobce jednoznačně vyvrací. K argumentaci žalobce týkající se přezimovací obůrky soud zdůrazňuje, že ačkoli toto zařízení není zákonem o myslivosti definováno, při jeho zřizování je nutno dodržovat veškeré povinnosti ze zákona vyplývající, a to včetně povinnosti nepřekračovat normovaný stav zvěře. Kapacita přezimovací obůrky by tudíž podle názoru soudu měla odpovídat úživnosti a kvalitě životního prostředí dané honitby (tedy nejvýše normovanému stavu zvěře pro tuto honitbu), a nikoli sloužit i pro zvěř ze sousedních honiteb. Žalobce si musel být vědom toho, že pokud ve své honitbě provozuje přezimovací obůrku pro větší množství zvěře, jakkoli lze tuto činnost považovat za záslužnou a efektivní při předcházení škodám na lesních porostech, nemůže při jarním sčítání vykázat takový stav jelení zvěře, který by odpovídal § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Soud nesouhlasí s názorem žalobce, že postup žalovaného je cestou k nebudování přezimovacích obůrek a k výraznému omezení možností předcházet škodám způsobeným zvěří v zimním období, kdy ji nelze lovit. Žalovaným užitá interpretace předmětného ustanovení zákona o myslivosti, se kterou se soud ztotožňuje, směřuje pouze k tomu, aby kapacita přezimovací obůrky korespondovala s normovaným stavem zvěře pro danou honitbu, což umožní nastolení přírodní rovnováhy a zabrání vzniku škod na zvěři a na lesním porostu při dodržení požadavků zákona o myslivosti. Soud nepovažuje za správné ani tvrzení žalobce, že správní orgány nepřípustně zneužily k dokazování údajného protiprávního jednání uživatele honitby skutečnost, že v honitbě Vejprty je vybudována přezimovací obůrka. Podle názoru soudu nelze hovořit o zneužití tohoto zjištění, které ostatně vychází z vlastního sdělení žalobce. Na tomto místě soud opakuje, že při provozu přezimovací obůrky je nutno dodržovat normované stavy zvěře, což žalobce neučinil, ačkoli tato povinnost je v zákoně o myslivosti stanovena jednoznačně a bez výjimek. Žalobci nic nebránilo v tom, aby si požádal o zvýšení normy, nicméně dokud nebylo pravomocné rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 3. 2003 změněno či nahrazeno novým rozhodnutím určujícím vyšší normované stavy, byl žalobce povinen původní rozhodnutí respektovat a v souladu s § 3 odst. 2 zákona o myslivosti zajišťovat, aby jarní stav jelení zvěře v honitbě Vejprty nepřekračoval 15 kusů. Namítal-li žalobce, že správní orgány zásadním způsobem porušily princip legitimního očekávání, neboť přes dlouhodobou znalost početních stavů zvěře dosud nikdy přistoupily k uložení obdobné sankce, soud konstatuje, že legitimní očekávání skutečně může vycházet ze správní praxe, která může spočívat i v nečinnosti správního orgánu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „[s]právní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz). V tomtéž usnesení však rozšířený senát současně vyslovil, že „[j]asná (pochybnosti nevzbuzující) slova zákona samozřejmě předčí (překonají) jakékoliv očekávání, ať už vzniklo jakkoliv.“ V daném případě zastává zdejší soud názor, že zákonná povinnost zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby, je v § 3 odst. 2 zákona o myslivosti stanovena natolik jasně, že žalobci nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že za porušení této povinnosti nebude postižen. V tomto kontextu je pak zcela irelevantní námitka žalobce směřující proti tomu, že se správní orgány odvolávaly na metodický pokyn Ministerstva zemědělství, neboť i bez odkazu na tento pokyn jim nic nebránilo v tom, aby realizovaly svou zákonnou povinnost kontrolovat dodržování jednotlivých ustanovení zákona o myslivosti a postihovat jejich porušování bez ohledu na to, zda nejprve hledaly jiné cesty vedoucí ke zvýšené celoplošné redukci zvěře. Žalobci lze přisvědčit v tom, že žalovaný nijak nedoložil své tvrzení uplatněné ve vyjádření k žalobě, že žalobce v jedné lokalitě soustředil nepřípustný počet kusů jelení zvěře, a tím způsobil poškození lesního porostu. Tato část vyjádření k žalobě podle zjištění soudu neodpovídá obsahu správního spisu, což však nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, které žádnou takovou úvahu neobsahuje. Právě naopak, městský úřad ve svém rozhodnutí ve prospěch žalobce zohlednil při stanovení výše pokuty skutečnost, že nikdy nebyl podán podnět ohledně náhrady škody způsobené zvěří v honitbě Vejprty, a žalovaný se s jeho závěry v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil. Soud dále neshledal namítaný rozpor ve vyjádření žalovaného, pokud jde o tvrzení, že žalobce udržoval stav zvěře dlouhodobě nad normovanou hranicí, a tvrzení, že šlo o první prohřešek za dobu užívání honitby. Žalovaný, potažmo městský úřad, totiž nehovořil o prvním prohřešku žalobce, ale o prvním projednávaném prohřešku, tedy o prvním porušení zákona o myslivosti, které bylo předmětem správního řízení vedeného proti žalobci. Z tohoto tvrzení pak rozhodně nelze dovodit, že by se žalobce v minulosti žádného jiného porušení povinností podle zákona o myslivosti nedopustil, nýbrž pouze to, že s ním žádné dřívější porušení zákona nebylo projednáváno. Námitkou, že uložení pokuty ve výši 2.000 Kč představuje nepřiměřenou tvrdost zákona, neboť nedošlo k narušení rovnováhy ekosystému ani ke škodám na lesních porostech a neexistovaly žádné podněty majitelů okolních pozemků ani žádosti o náhradu škody, námitkou, že rozhodování žalovaného nebylo s ohledem na nesankcionování žalobce v předchozích letech předvídatelné, a námitkou, že orgány státní správy myslivosti v jiných krajích nepostihují překročení normovaného stavu zvěře způsobem, jak to činí žalovaný, se soud nezabýval, neboť byly uplatněny až v replice k vyjádření žalovaného, tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Projednání takových námitek by znamenalo porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69, dostupný na www.nssoud.cz). Navržený důkaz otevřeným dopisem ze dne 18. 2. 2014 adresovaným ministru zemědělství soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl, neboť jej považoval za nadbytečný. Tímto důkazem chtěl žalobce prokázat své tvrzení, že úprava normování stavu zvěře je problematická a je předmětem odborné diskuze. Toto tvrzení však podle názoru soudu nemůže nic změnit na závěru, že žalobce vědomě udržoval ve své honitbě podstatně vyšší stavy jelení zvěře, než mu ukládalo pravomocné rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 3. 2003 o stanovení normovaných stavů zvěře pro honitbu Vejprty, čímž porušil svou povinnost podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Skutečnost, že tak činil vědomě, potvrzuje i prohlášení zástupce žalobce při jednání soudu, že v minulosti rovněž docházelo k překračování normovaných počtů zvěře, ale ze strany správních orgánů nebyla tato skutečnost sankcionována. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žalobcem tvrzené nedostatky a naopak zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalobu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení