15 A 61/2014 - 60

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: Belet, a. s., IČ: 47780321, se sídlem Dělnická 1253/37, 431 91, Vejprty, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 61/4, 360 20, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02, Ústí nad Labem, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem Jiráskova 413, 436 01, Litvínov, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2014, č. j. 2415/ZPZ/2014-3, JID: 98291/2014/KUUK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2014, č. j. 2415/ZPZ/2014-3, JID: 98291/2014/KUUK, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň (dále jen „městský úřad“) ze dne 13. 5. 2014, č. j. MUKK/19158/2014. Tímto rozhodnutím městský úřad podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), uložil žalobkyni jako uživateli honitby Vápenka pokutu ve výši 2.000 Kč za překročení normovaných stavů jelení zvěře v honitbě Vápenka a dále jí uložil povinnost nahradit náklady správního řízení 1.000 Kč. Žalobkyně v žalobě současně navrhla, aby soud zrušil také rozhodnutí městského úřadu a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. V žalobě žalobkyně namítala, že výrok napadeného rozhodnutí a rozhodnutí městského úřadu nemá oporu v zákoně o myslivosti. Podle žalobkyně ukládá § 3 odst. 2 zákona o myslivosti povinnost zajišťovat chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem především proto, aby uživatel honitby svým mysliveckým hospodařením trvale směřoval k dosahování určitých ze zákona přípustných početních stavů zvěře, a to především výší a skladbou lovu zvěře. Tuto povinnost žalobkyně průběžně řádně plnila, což dokazují vysoké počty ulovené zvěře, které městský úřad paradoxně vyhodnotil jako důkaz k prokázání domnělého protiprávního jednání žalobkyně. Podle žalobkyně zákonodárce při formulaci povinnosti podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti vědomě užil nedokonavý tvar „zajišťovat“, neboť trvalé dosažení stavů zvěře v předepsaném rozmezí je možné pouze v případě obory. Žalobkyně konstatovala, že zákonodárce neměl v úmyslu uložit povinnost, jíž z povahy věci nelze dostát. Uživatel honitby nemůže spolehlivě předvídat migraci zvěře, nemůže jí zabránit, ani za ni nemůže být hnán k odpovědnosti, jak to učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Momentální početní přítomnost jelení zvěře v honitbě ve vyhlášeném termínu sčítání je pouze jedním z podkladů pro myslivecké plánování a nemůže být považována za protizákonné překračování normovaného stavu zvěře. Účelem institutu minimálních a normovaných stavů zvěře ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o myslivosti je ochrana životního prostředí před poškozováním, které může způsobit zvěř, pokud se na určitém území vyskytuje populace v nepřípustně vysokých počtech. Žalobkyně podotkla, že zvěř nezná a nerespektuje hranice honiteb vytvořené člověkem a je v neustálém pohybu. Splnění účelu zákona izolovaně v jedné honitbě není trvale možné. Podle žalobkyně nemohou jako důkazy k prokazování jeho protiprávního jednání sloužit jeho důsledná opatření uživatele honitby směřující k důslednému snižování celkových početních stavů jelení zvěře ve volné krajině, a tím i k zajišťování předepsaného rozmezí stavů zvěře v honitbě. Takovým opatřením je především důsledný redukční odstřel migrující zvěře. Pokud by žalobkyně migrující zvěř ignorovala a lov plánovala a realizovala pouze v souladu s rozmezím mezi minimálním a normovaným stavem určeným pro honitbu Vápenka, neměl by městský úřad důkazní podporu, kterou užil při ukládání sankce. Tím by celá populace jelení zvěře začala prudce narůstat i v okolních honitbách a přibývaly by škody způsobené zvěří. Žalobkyně zdůraznila, že reálná migrace zvěře nemůže být důkazem toho, že překročila normované stavy. Žalovaný svým postupem podle žalobkyně nabádá k omezování lovu, aby největší zásluhy na početní redukci zvěře nebyly odměněny nejvyššími sankcemi. To považuje žalobkyně za popření účelu zákona o myslivosti a s interpretací žalovaného nesouhlasí. Podle žalobkyně správní orgány nepřípustně zneužily k dokazování údajného protiprávního jednání uživatele honitby skutečnost, že v honitbě Vápenka je vybudována přezimovací obůrka pro jelení zvěř, kterou žalobkyně provozuje po dohodě s držitelem honitby, který na její provoz přispívá. Účelem tohoto zákonem nedefinovaného mysliveckého zařízení je zachycení migrující zvěře na vhodném místě v průběhu zimy a na jejím konci. Jedná se o nákladnou, avšak mimořádně efektivní metodu předcházení škodám na lesních porostech. Žalobkyně vykázala jelení zvěř přechodně odchycenou a uzavřenou v přezimovací obůrce v jarním sčítání, neboť toto zařízení je součástí honitby. Žalobkyně je přesvědčena, že ji žalovaný nutí, aby v přezimovací obůrce zavřela ne více než 19 kusů jelení zvěře (normovaný stav), přičemž nelze připustit žádnou jinou zvěř v honitbě mimo tuto obůrku. Postup žalovaného je podle žalobkyně cestou k nebudování přezimovacích obůrek a k výraznému omezení možností předcházet škodám způsobeným zvěří v zimním období, kdy ji nelze lovit. Žalobkyně dále namítala, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nesprávně opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 95/2008 - 51, který není přiléhavý, neboť se týká obory, ve které je zvěř ohrazena a nemůže z ní unikat, ani do ní vnikat. Žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, konstatovala, že zvěř nelze spoutat a je nutno jí dát možnost volného pohybu bez ohledu na hranice pozemků. Za volný pohyb zvěře pak žalobkyně nemůže nést odpovědnost. Podle žalobkyně správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť při svém rozhodování vycházely pouze z dostupných evidencí, tedy z výsledku jarního sčítání zvěře, ze statistického listu Mysl (MZE) 1-01, z plánu chovu a lovu pro zvěř spárkatou na rok 2012, z vykázaného odlovu zvěře v honitbě za rok 2012 a z teoretických zpětných propočtů, přičemž opomenuly z povahy věci vhodný důkaz ohledáním honitby. Žalobkyně se neztotožnila s argumentací žalovaného, že ohledání honitby nemá opodstatnění, protože zvěř je plachá. Stejně jako při jarním sčítání není možno zjištění omezovat na fyzicky spatřenou zvěř, neboť by leckdy bylo obtížné dokázat, že jsou naplněny alespoň minimální stavy. Při zjišťování skutečného stavu zvěře je nutné se zaměřit na pobytové znaky zvěře, z nichž znalá osoba umí dovodit skutečný stav věci i bez přímého pozorování zvěře. Žalobkyně se proto domnívá, že správní orgány nezjistily všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu, a proto nemohly spolehlivě prokázat, že žalobkyně neplnila povinnost zajišťovat chov jelení zvěře v předepsaném rozmezí. Správní orgány podle žalobkyně nesprávně použily na podporu závěru o jejím protiprávním jednání jako jeden z důkazů metodu zpětného propočtu, tedy úsudek na početní stav zvěře nutný k reprodukci, která z biologického hlediska umožňuje vykázaný lov zvěře. Tato metoda nemá žádnou legislativní oporu, ale může být v určitém případě důkazem podpůrným. Je dobře využitelná pro analýzu celkových početních stavů zvěře v populaci zaujímající více honiteb tvořících více méně uzavřený migrační areál, zejména tedy pro oblasti chovu zvěře vymezené v § 3 odst. 3 zákona o myslivosti. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši sankce. Podle žalobkyně je zdůvodnění uložené pokuty pouze schematické, vychází z obecného konstatování a nijak nekonkretizuje vztah k údajnému protiprávnímu jednání žalobkyně, které správní orgány nezákonně formulovaly. Žalobkyně rovněž konstatovala, že správní orgány zásadním způsobem porušily princip legitimního očekávání, neboť jim byly dlouhodobě známy reálné početní stavy zvěře na současné úrovni a byly po mnoho let srozuměny s námitkami žalobkyně, čemuž nasvědčuje skutečnost, že dosud nikdy k ukládání obdobné sankce nepřistoupily. Odkaz na právně nezávazný metodický pokyn Ministerstva zemědělství, jehož význam si správní orgány nepřípustně zjednodušily, podle žalobkyně neobstojí. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že k řešení vysokých stavů zvěře v krajině je třeba hledat nejprve cesty vedoucí ke zvýšené celoplošné redukci zvěře a sankcionovat až ty subjekty, které se na snižování stavů nepodílely. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že povinnost uživatele honitby zajišťovat chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaných stavem je stanovena jasně a není splněna tím, že žalobkyně vykazovala vysoké počty ulovené zvěře, když i přesto je patrné několikanásobné překročení normovaného (maximálního) stavu zvěře. Žalovaný se neztotožnil s výkladem žalobkyně, že § 3 odst. 2 zákona o myslivosti umožňuje vyvinění uživatele honitby s odkazem na migraci zvěře. Podotkl, že tvrzení o migraci jsou účelová, neboť všichni uživatelé honiteb v Ústeckém kraji sousedících s honitbou žalobkyně byli ve stejném období postiženi stejnou sankcí za stejné nedodržení zákona. K přezimovací obůrce žalovaný uvedl, že ani v případě jejího zřízení nelze připustit překročení normovaných stavů zvěře. Žalobkyně shromáždila v jedné lokalitě nepřípustný počet kusů jelení zvěře, a tím způsobila nejen porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, ale také poškození lesního porostu v důsledku této nepovolené koncentrace zvěře v honitbě. Podle žalovaného bylo možné v projednávané věci použít závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku sp. zn. 2 As 95/2008, neboť základní principy zákona o myslivosti lze shodně použít jak pro oboru, tak pro otevřenou honitbu. Žalovaný konstatoval, že není povinností činit ve správním řízení o uložení pokuty místní šetření, pokud bylo překročení normovaných stavů dostatečně prokázáno jinak. Žalovaný vycházel z výkazů předkládaných žalobkyní a provedl zpětný propočet Lochmanovou metodou, na základě čehož bylo jednoznačně prokázáno porušení zákona o myslivosti. Ohledání na místě by podle žalovaného bylo zbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti. Ve vztahu k výši sankce žalovaný poznamenal, že městský úřad uložil sankci na samé dolní hranici a uvedl výčet skutečností, které takto mírnou sankci odůvodňují, o uložení pokuty tudíž bylo rozhodnuto zcela správně a přezkoumatelně. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný podotkl, že se jí zaobíral již v napadeném rozhodnutí, kde uvedl, že předchozí nečinnost správního orgánu nemůže zakládat očekávání žalobkyně k porušování jasně stanovené zákonné povinnosti. Podle žalovaného si žalobkyně musela být vědoma skutečnosti, že z její strany dochází k porušení povinností a není možné se dovolávat toho, že vzhledem k předchozí nečinnosti státní správy již není nucena svou povinnost řádně plnit. Taková úvaha by zaváděla nebezpečný precedens pro rozhodování soudů v obdobných případech, kdy ad absurdum by delší porušování zákona znamenalo nižší možnost pachatele trestat. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že § 3 odst. 2 zákona o myslivosti je třeba vykládat s ohledem na účel zákona, kterým je nastolení přírodní rovnováhy a zabránění vzniku škod na zvěři a lesním porostu. Zákon výslovně nepočítá s exogenními vlivy a přirozenými ekologickými vlastnostmi některých druhů spárkaté zvěře (sezónní migrace, velikost honiteb). Úprava normování stavu zvěře je proto problematická a je předmětem odborné diskuze. K tomu žalobkyně odkázala na otevřený dopis ze dne 18. 2. 2014 adresovaný ministru zemědělství, který navrhla k důkazu. Žalovaný podle žalobkyně nijak nedoložil své tvrzení, že žalobkyně v jedné lokalitě soustředila nepřípustný počet kusů jelení zvěře, a tím způsobila poškození lesního porostu. Žalobkyně zdůraznila, že k žádným prokázaným škodám nedošlo. Vyjádření žalovaného označila žalobkyně za vnitřně rozporné, kdy žalovaný nepodloženě tvrdil, že žalobkyně udržovala stav zvěře dlouhodobě nad normovanou hranicí, a současně uvedl, že šlo o první prohřešek za dobu užívání honitby. Žalobkyně zopakovala, že k překročení normovaného stavu zvěře došlo v důsledku sezónní migrace, kdy právě přezimovací obůrka slouží k zachycení migrující zvěře, tedy nešlo o dlouhodobý stav, k čemuž žalovaný vůbec nepřihlédl. Uložení pokuty ve výši 2.000 Kč označila žalobkyně za nepřiměřenou tvrdost zákona, neboť v důsledku překročení normovaného počtu spárkaté zvěře nedošlo k narušení rovnováhy ekosystému ani ke škodám na lesních porostech a neexistovaly žádné podněty majitelů okolních pozemků ani žádosti o náhradu škody. K otázce legitimního očekávání žalobkyně poznamenala, že rozhodování žalovaného nebylo s ohledem na nesankcionování žalobkyně v předchozích letech předvídatelné. Podle povědomí žalobkyně orgány státní správy myslivosti v jiných krajích nepostihují překročení normovaného stavu zvěře způsobem, jak to činí žalovaný. Žalobkyně uzavřela, že překročení normovaného stavu zvěře nelze zjišťovat od stolu na základě metody zpětného propočtu, ale je třeba vycházet z reálných normovaných stavů zvěře; zmíněná metoda navíc nemá oporu v zákoně. Při jednání konaném dne 9. 1. 2017 právní zástupce žalobkyně odkázal na písemné vyhotovení žaloby a zdůraznil, že žaloba byla podána důvodně, neboť rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nemají oporu v zákoně o myslivosti, došlo k procesním vadám i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dodal, že žalobkyně nemůže být bez dalšího považována za subjekt, který by se nepodílel na snižování stavu zvěře. Právní zástupce žalovaného se z účasti na jednání omluvil, neboť zahájení jednání se zpozdilo v důsledku neočekávaného prodloužení předchozího jednání a právní zástupce žalovaného musel odjet, aby stihl jednání u jiného soudu. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 1993, č. j. RŽP-mysl-526/93, Okresní úřad Chomutov uznal honitbu Vápenka a stanovil normovaný stav jelení zvěře na 20 kusů. Rozhodnutím městského úřadu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. ŽP-5162-2/02/03-K, bylo předchozí stanovení normovaných stavů jelena evropského nahrazeno počtem 19 kusů, koeficient přírůstku jelena evropského byl stanoven 0,8 a počty samčí zvěře 7 kusů, samičí zvěře 7 kusů a mladé zvěře 5 kusů. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2008 do 31. 3. 2009 činil celkový jarní stav jelení zvěře 71 kusů, odstřel 99 kusů a úhyn 8 kusů. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2009 do 31. 3. 2010 činil celkový jarní stav jelení zvěře 67 kusů, odstřel 103 kusy a úhyn 3 kusy. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2010 do 31. 3. 2011 činil celkový jarní stav jelení zvěře 78 kusů, odstřel 56 kusů a úhyn 8 kusů. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2011 do 31. 3. 2012 činil celkový jarní stav jelení zvěře 63 kusy, odstřel 71 kusů a úhyn 9 kusů. Podle ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 (za rok 2012) činil celkový jarní stav jelení zvěře k poslednímu dni tohoto období 65 kusů (z toho 17 kolouchů a 27 laní), odstřel 65 kusů (z toho 25 kolouchů a 30 laní) a úhyn 6 kusy (z toho 2 laně a 4 kolouchové). Pouze poslední z uvedených výkazů je opatřen razítkem žalobkyně, podpisem a podacím razítkem, které potvrzuje podání tohoto výkazu městskému úřadu dne 2. 4. 2013. Z údajů obsažených v posledním výkazu vychází také ve spisu založený zpětný propočet podle Lochmana pro zjišťování potřebného počtu samic k vyprodukování přírůstku v roce 2012 v honitbě Vápenka, který počítá s přírůstkem 46 kolouchů (17 sečtených v roce 2013, 25 odstřelených a 4 uhynulí v roce 2012) a stanovuje potřebný počet samic na 57,5 kusu. Podle plánu mysliveckého hospodaření v honitbě na rok 2012 činil sčítaný stav zvěře k 31. 3. běžného roku 63 kusy, upravený stav zvěře 65 kusů, očekávaný přírůstek 21 kusů a plán lovu 67 kusů. Tento plán je opatřen razítkem žalobkyně a podpisem. Po oznámení městského úřadu ze dne 6. 9. 2013, č. j. MUKK/34804/2013, o zahájení řízení ve věci uložení sankce, žalobkyně podáním ze dne 13. 9. 2013 městskému úřadu sdělila, že nesouhlasí se správním řízením, neboť normované stavy neporušila, proti tomuto se odvolává a navrhuje, aby bylo zastaveno. Uvedla, že honitba Vápenka se nachází v nadmořské výšce 700 až 1.050 m a součástí honitby je přezimovací obůrka, do které se zvěř stahuje. To bylo důvodem vyššího nasčítaného stavu jelení zvěře, kdy maximum této zvěře se nacházelo v přezimovací obůrce právě v době sčítání ve dnech 23. 2. 2013 a 9. 3. 2013. Přezimovací obůrka byla vybudována držitelem honitby a slouží ke krmení zvěře a k překonání zimního období (cca sedm měsíců), a to i pro zvěř ze sousedních honiteb. Po poučení ze dne 24. 9. 2013, č. j. MUKK/37603/2013, o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, žalobkyně podáním ze dne 16. 10. 2013 požádala o přerušení řízení. Uvedla, že ke dni 31. 3. 2013 nasčítala 65 kusů jelení zvěře, což je v rozporu s normovaným stavem ve výši 19 kusů. Tento nesoulad byl brán na zřetel při sestavení plánu mysliveckého hospodaření na rok 2013, ve kterém byl stanoven plán lovu 67 kusů. Žalobkyně konstatovala, že uvedený nesoulad s normovaným stavem dá do pořádku k 15. 4. 2014, aby byl v dalším období soulad s § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2013, č. j. MUKK/40513/2013, uložil městský úřad žalobkyni pokutu ve výši 2.000 Kč za překročení normovaného stavu jelení zvěře o 46 kusů. Toto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014, č. j. 378/ZPZ/2014-3, zrušil a věc vrátil městskému úřadu k novému projednání a rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a dále z důvodu nesprávného označení účastníka řízení. Přípisem ze dne 7. 4. 2014, č. j. MUKK-14484/2014, městský úřad oznámil žalobkyni zahájení nového projednání a poučil ji o jejích procesních právech. V podání ze dne 18. 4. 2014 žalobkyně namítala, že zákon o myslivosti ukládá chov zvěře na určité početní úrovni zajišťovat, nikoli zajistit, což žalobkyně v maximální možné míře plnila. Konstatovala, že uživatelé honiteb s největším podílem na redukci početních stavů jelení zvěře jsou trestáni sankcemi a nízký lov je zárukou beztrestnosti, čímž správní orgán vytváří kontraproduktivní tlak na minimalizaci zimní péče, zatajování stavů přebíhavé zvěře, případně rušení zvěře před sčítáním a její vytlačování z honitby. Podle žalobkyně má být sankce za nesplnění povinnosti podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti ukládána těm uživatelům honiteb, kteří jelení zvěř loví nedostatečně, a tím negativně posilují její populaci v Krušných horách. Sezónní a zonální migrace v průběhu roku však i v těchto případech velmi ztěžuje prokázání viny opravňující k uložení sankce. Žalobkyně dále upozornila na existenci přezimovací obůrky a její význam. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2014, č. j. MUKK/19158/2014, městský úřad uložil žalobkyni pokutu ve výši 2.000 Kč za jiný správní delikt podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti, kterého se žalobkyně dopustila tím, že porušila § 3 odst. 2 téhož zákona, když v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistila v honitbě Vápenka chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem, který u jelení zvěře překročila o 46 kusů. Současně žalobkyni uložil povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění městský úřad konstatoval, že vycházel z výsledků sčítání zvěře, z předloženého ročního výkazu o honitbě, z plánu chovu a lovu pro spárkatou zvěř za rok 2012 a ze zpětných propočtů. Z porovnání normovaných stavů s jarním kmenovým stavem podle sčítání je patrné, že normovaný stav u jelení zvěře byl za rok 2012 překročen o 46 kusů i přesto, že byly naplněny počty odlovených kusů. Podle městského úřadu je proto třeba lov jelení zvěře radikálně navýšit. V posledních pěti letech bylo v honitbě Vápenka uloveno 428 kusů jelení zvěře (včetně úhynů), což je v průměru 85 kusů za rok. Zpětným propočtem Lochmanovou metodou lze deklarovat, že se v honitbě posledních pět let vyskytovala populace vysoké zvěře v počtu 266 kusů ročně. V metodě se počítá pouze s počty kolouchů a je užívána pro zjištění počtu samic potřebných k produkci přírůstku. Při koeficientu očekávané produkce 0,8 bylo na přírůstek 46 kolouchů potřeba 57,5 laně. Již tento počet laní několikrát převyšuje normované stavy v honitbě. Při poměru pohlaví 39:39:22 stanoveném v rozhodnutí pro honitbu Vápenka lze určit konečné stavy, které se v honitbě v roce 2012 vyskytovaly 57:57:22, tj. 141 kusů. Skutečnost, že se v honitbě vyskytovaly překročené stavy jelení zvěře lze doložit i vypracovaným plánem lovu navýšeným na 67 kusů, který žalobkyně naplnila. Tento fakt lze brát jako snahu uživatele honitby o redukci jelení zvěře, ale současně jako důkaz, že se tyto počty jelení zvěře v honitbě vyskytují v průběhu celého roku. Nedodržení normovaných stavů u srnce obecného a prasete divokého vyhodnotil městský úřad jako početní nepřesnost. Městský úřad vypořádal námitky žalobkyně a uzavřel, že došlo k porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti překročením normovaného stavu vysoké zvěře o 46 kusů. Městský úřad přistoupil k udělení pokuty při spodní hranici z možné výše 200.000 Kč, neboť se jedná o první porušení zákona o myslivosti za celé období výkonu práva myslivosti žalobkyně, které městský úřad se žalobkyní projednává. Dodal, že mu nikdy nebyl podán podnět ohledně náhrady škody způsobené zvěří v honitbě Vápenka. Přihlédl rovněž k tomu, že žalobkyně zpracovává a plní plány lovu s vysokými počty kusů. Zohlednil také snahu žalobkyně zabránit škodám na lesních porostech zbudováním přezimovací obůrky včetně nákladů na její provoz. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši sankce. Podle žalobkyně je zdůvodnění uložené pokuty pouze schematické, vychází z obecného konstatování a nijak nekonkretizuje vztah k údajnému protiprávnímu jednání žalobkyně. Této námitce soud nepřisvědčil. Vyšel přitom z kritérií stanovených v § 64 odst. 6 zákona o myslivosti, podle kterého „[p]ři rozhodování o výši pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům nesplnění nebo porušení povinností a k okolnostem, za nichž k nim došlo.“ Citované ustanovení jednoznačně určuje, jakými hledisky se musí správní orgány při ukládání pokut zabývat. To ovšem neznamená, že by musely zvlášť rozebírat a zdůvodňovat každé jednotlivé hledisko vyjmenované v tomto ustanovení. Aby byl výrok o uložení pokuty přezkoumatelný, postačí, pokud je z odůvodnění seznatelné, že správní orgány dostály své povinnosti k popsaným skutečnostem přihlížet. Soud zjistil, že v projednávané věci vzal městský úřad v potaz všechna uvedená kritéria. Jednak se zabýval závažností porušení povinnosti, když v odůvodnění (byť na jiném místě než v odstavci týkajícím se výše sankce) poukázal na to, že normovaný stav 19 kusů byl překročen o 55 kusů. S hodnocením závažnosti porušení povinnosti souvisí také argument, že nikdy nebyl podán podnět ohledně náhrady škody způsobené zvěří v honitbě Vápenka, což současně představuje posouzení hlediska následků porušení povinnosti. Ke způsobu porušení povinnosti lze vztáhnout argument, že se žalobkyně snažila zabránit škodám na lesních porostech zbudováním přezimovací obůrky. Dále městský úřad zhodnotil dobu trvání porušení povinnosti, neboť v jiné části odůvodnění poukázal na skutečnost, že normovaný stav jelení zvěře je v honitbě Vápenka překračován již několik let. K okolnostem, za kterých k porušení povinnosti došlo, městský úřad uvedl, že se jedná o první projednávané porušení zákona o myslivosti ze strany žalobkyně a že žalobkyně zpracovává a plní plány lovu s vysokými počty kusů. Tyto úvahy vedly městský úřad k závěru o uložení pokuty při spodní hranici zákonného rozpětí, a to ve výši 2.000 Kč z možných 200.000 Kč. Městský úřad tedy kladl důraz na okolnosti vyznívající ve prospěch žalobkyně a uložil velmi mírnou sankci. S ohledem na všechny tyto skutečnosti považuje soud odůvodnění výše sankce za dostatečné a přezkoumatelné a má za to, že je dostatečně individualizováno ve vztahu k žalobkyni a jejímu protiprávnímu jednání. Dále se soud zabýval namítaným porušením procesních pravidel spočívajícím podle tvrzení žalobkyně v tom, že správní orgány nezjistily všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu, nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a spolehlivě neprokázaly, že žalobkyně neplnila povinnost zajišťovat chov jelení zvěře v předepsaném rozmezí. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že povinností správních orgánů bylo zjistit a prokázat, zda došlo k porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, podle kterého „[d]ržitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby (dále jen "uživatel honitby") je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby. Minimálním stavem zvěře je stav, při kterém není druh ohrožen na existenci a jeho populační hustota zabezpečuje biologickou reprodukci druhu. Normovaným stavem je nejvýše přípustný jarní stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby; uvádí v rámci jakostní třídy honitby i požadovaný poměr pohlaví a věkovou skladbu zvěře a koeficient očekávané produkce.“ Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně je uživatelem honitby Vápenka, tudíž je nositelem právě citované zákonné povinnosti zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. K prokázání skutečnosti, že žalobkyně tuto povinnost porušila tím, že překročila normovaný stav, musely správní orgány zjistit, jaký byl normovaný a skutečný stav jelení zvěře v předmětné honitbě. Normovaný stav byl určen pravomocným rozhodnutím městského úřadu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. ŽP-5162-2/02/03-K, počtem 19 kusů jelena evropského, z toho samčí zvěře 7 kusů, samičí zvěře 7 kusů a mladé zvěře 5 kusů. Skutečný stav jelení zvěře k 31. 3. 2013 zjistily správní orgány z ročního výkazu o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 (za rok 2012), který předložila městskému úřadu sama žalobkyně a v němž uvedla celkový jarní stav jelení zvěře 65 kusů (z toho 17 kolouchů). V tomtéž výkazu je uveden také počet odstřelených kusů 65 (z toho 25 kolouchů) a počet uhynulých kusů 6 (z toho 4 kolouchové). Vzhledem k tomu, že normovaný stav je podle citovaného ustanovení nejvýše přípustný jarní stav, postačilo ke zjištění, zda žalobkyně dodržela svou zákonnou povinnost, porovnat normovaný (nejvyšší přípustný jarní) stav se skutečným (celkovým jarním) stavem uvedeným v předmětném výkazu. Žádné další dokazování včetně ohledání honitby proto podle názoru soudu nebylo nezbytné a naopak by vedlo k bezdůvodnému prodlužování správního řízení a zvyšování jeho nákladů. To platí tím spíše za situace, kdy sama žalobkyně v některých svých podáních (např. v žádosti o přerušení řízení ze dne 16. 10. 2013) přiznala, že stav jelení zvěře nasčítaný k 31. 3. 2013 v počtu 65 kusů je v rozporu s normovaným stavem. Soud dodává, že provedení místního šetření či ohledání honitby, jak požadovala žalobkyně, rovněž postrádalo smysl, neboť nemohlo vést ke zjištění stavu jelení zvěře k datu 31. 3. 2013, což je koncové datum období, které bylo předmětem řízení o uložení sankce za porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, a současně datum, ke kterému se prování jarní sčítání stavů zvěře. Správní řízení o uložení sankce bylo zahájeno až dne 6. 9. 2013, kdy již bylo zcela vyloučeno, že by při místním šetření mohl být zjištěn stav jelení zvěře v honitbě ke dni 31. 3. 2013. Podle názoru soudu tedy správní orgány zjistily všechny rozhodné skutečnosti, jak jim ukládá § 50 odst. 3 správního řádu, a zjistily rovněž stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány také zcela spolehlivě prokázaly, že skutečný stav jelení zvěře v honitbě Vápenka činil ke dni 31. 3. 2013 celkem 65 kusů (z toho 17 kolouchů) a v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 bylo odstřeleno 65 kusů jelení zvěře (z toho 25 kolouchů) a uhynulo 6 kusů (z toho 4 kolouchové). S ohledem na tato čísla není podle názoru soudu pochyb o tom, že jarní počet kusů jelení zvěře v honitbě žalobkyně překračoval normovaný stav 19 kusů o celých 46 kusů, a z počtu odstřelených kusů vyplývá, že výrazně zvýšený stav trval po celé uvedené období. Zda tím žalobkyně porušila povinnost zajišťovat chov jelení zvěře v předepsaném rozmezí, již není otázkou skutkovou či předmětem dokazování, nýbrž otázkou právní. Soud proto shledal, že námitky zpochybňující zjištění skutkového stavu, nejsou důvodné. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány nesprávně použily jako jeden z důkazů metodu zpětného propočtu, která nemá žádnou legislativní oporu a je využitelná pro oblasti chovu zvěře vymezené v § 3 odst. 3 zákona o myslivosti, tj. migrační areály tvořené více honitbami. Žalobkyni lze přisvědčit, že správními orgány použitá Lochmanova metoda zpětného propočtu nemá legislativní oporu, nicméně to podle názoru soudu nesnižuje její vypovídací hodnotu v projednávané věci. Soud dále podotýká, že provedený zpětný propočet nelze považovat za důkaz v procesním slova smyslu, ale spíše za argument podporující závěry správních orgánů učiněné na základě výše popsaných skutkových zjištění. V rámci zpětného propočtu správní orgány zcela správně vycházely z počtu kolouchů v rozhodném období, který určily jako součet počtu kolouchů zjištěných v honitbě k datu 31. 3. 2013 (17) a odstřelených (25) a uhynulých (4) v rozhodném období. Pravomocné rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. ŽP-5162-2/02/03-K, určuje kromě normovaných stavů jelena evropského také koeficient přírůstku jelena evropského, a to ve výši 0,8. Podle § 4 odst. 2 vyhlášky č. 491/2002 Sb., o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd, se koeficient očekávané produkce vztahuje pouze k dospělým samicím, což znamená, že v případě honitby Vápenka připadá podle normy na jednu dospělou samici 0,8 koloucha. Z počtu kolouchů v rozhodném období (46 kusů) lze proto určit počet laní potřebných k tomu, aby populace jelení zvěře narostla právě o těchto 46 kolouchů. Připadá-li na jednu laň 0,8 koloucha, k dosažení počtu 46 kolouchů je třeba 57,5 laně, což správní orgány ve prospěch žalobkyně zaokrouhlily na 57 laní. Tomuto výpočtu odpovídají i údaje ve výkazu předloženém žalobkyní, podle kterého stav laní k datu 31. 3. 2013 činil 27 kusů a v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 bylo odstřeleno nebo uhynulo 32 laní, tj. celkem 59 kusů. Lze tedy uzavřít, že provedený zpětný propočet podporuje správnost zjištění správních orgánů, pokud jde o překročení normovaného stavu jelení zvěře. Soud se poté zaměřil na námitku žalobkyně, že výrok napadeného rozhodnutí a rozhodnutí městského úřadu nemá oporu v zákoně o myslivosti. K této námitce žalobkyně předestřela vlastní výklad § 3 odst. 2 zákona. Soud souhlasí se žalobkyní v tom, že smyslem tohoto ustanovení je, aby uživatel honitby svým mysliveckým hospodařením trvale směřoval k dosahování určitých ze zákona přípustných početních stavů zvěře, a to především potřebnou výší a skladbou lovu zvěře. Podle názoru soudu užití slovesa „zajišťovat“ ukazuje, že se má jednat o trvalou, nikoli jednorázovou, aktivitu uživatele honitby směřující k dosažení stavů zvěře v předepsaném rozmezí. Vzhledem k tomu, že podle předmětného ustanovení jsou normované stavy nejvýše přípustnými jarními stavy, je třeba je každoročně porovnávat se zjištěným jarním stavem (podle prováděného sčítání). Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti tedy ukládá celoročně řádným plánováním lovu a jeho realizací cílit k tomu, aby statisticky vykazovaný jarní stav vyhovoval zákonnému požadavku udržovat počet jedinců jelení zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Tuto povinnost žalobkyně nesplnila, neboť jarní stav jelení zvěře v její honitbě překročil normovaný stav, který činil 19 kusů, o celých 46 kusů. Soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí městského úřadu má oporu v citovaném § 3 odst. 2 a v § 64 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti a v tomto smyslu není nezákonné. Podle názoru soudu se žalobkyně mýlí, pokud se domnívá, že takto pojaté povinnosti nelze dostát. Je sice pravdou, že uživatel honitby nemůže spolehlivě předvídat migraci zvěře a nemůže jí zabránit, nicméně by měl činit taková opatření, aby se migrace výrazněji neprojevila. Překročení normovaného stavu 19 kusů o 46 kusů již rozhodně nelze považovat za projev nepředvídatelné migrace, když i sama žalobkyně připustila, že tento stav souvisí s provozem přezimovací obůrky s plánovanou kapacitou přesahující normu stanovenou pro danou honitbu. Skutečnost, že plánovaná kapacita obůrky přesahuje normovaný stav jelení zvěře pro honitbu Vápenka, jednoznačně vyplývá z prohlášení žalobkyně ze dne 13. 9. 2013, že tato obůrka slouží i pro zvěř ze sousedních honiteb. Žalobkyně tedy vědomě v zimním období i při jarním sčítání udržovala ve své honitbě vyšší než normovaný stav zvěře, tudíž porušovala citované zákonné ustanovení. Výkladem § 3 odst. 2 zákona o myslivosti se zabýval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 95/2008 - 51, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „[p]ovinnost uživatele honitby zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře podle § 3 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, není v rozporu s ústavním pořádkem.“ Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, publ. pod č. 49/2007 Sb., jímž byl zamítnut návrh na zrušení některých ustanovení zákona o myslivosti. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval (zvýraznění doplněno zdejším soudem), že „[s]tát stanovuje celou řadu podmínek, resp. omezení, za kterých lze právo myslivosti vykonávat. Prvním, nejobecnějším omezením je, že právo myslivosti lze vykonávat jen v honitbě a mohou je vykonávat pouze subjekty, které splňují zákonem stanovené podmínky – nemůže je tedy vykonávat kdokoliv a kdekoliv. Podstatnější pro posouzení povahy práva myslivosti z hlediska souladu s ústavními garancemi jsou však jiné atributy, jež byly právu myslivosti zákonem propůjčeny. Myslivost není definována jako výrobní činnost či podnikání, ale jako vztah k volně žijící zvěři, jež tvoří součást ekosystému. Právo myslivosti tak nelze rozdělovat na 'komerční' a 'nekomerční' část, jednak proto, že zákon stanoví všechny složky jako integrální součást myslivosti, ale zejména proto, že jde o dvě strany téže mince; jednou je ochrana zvěře a péče o ni a druhou významně omezované právo lovu, jehož prvotním cílem je především regulace stavu zvěře. Zákon o myslivosti implikuje mechanismus, podle nějž by výnosy z myslivosti měly přibližně pokrýt náklady, jež vznikají v souvislosti s realizací povinností uložených zákonem. Rovněž pro tento důvod nelze rozdělovat skupiny činností realizovaných v rámci práva myslivosti na ty, jež slouží veřejnému zájmu, a jež mu neslouží. K dosažení svého účelu zákon o myslivosti stanoví celou řadu povinností, v prvé řadě ty, jež se týkají mysliveckého plánování. Základní zásadou chovu lovné zvěře je zachování rovnováhy výskytu všech druhů zvěře v mezích mezi tzv. stavem minimálním a stavem normovaným (tedy stavem, který odpovídá kvalitě životního prostředí a úživnosti honitby). Ne nepodstatnou okolností je rovněž nově zakotvená odpovědnost za jiný správní delikt, v jejímž rámci lze postihovat uložením pokuty nesplnění či překročení plánu. Realizace myslivecké činnosti podléhá rovněž dozoru na úseku státní správy myslivosti, v rámci jehož výkonu může být uloženo opatření k nápravě zjištěných nedostatků. … Z uvedených premis dle názoru Ústavního soudu plyne, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody.“ S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud dovodil, že ochrana zvěře je legitimním omezením vlastnického práva. Soud konstatuje, že uvedené závěry se rozhodně neomezují jen na určitý typ mysliveckého hospodaření, ale obecně vykládají povinnosti plynoucí ze zákona o myslivosti a týkají se nejen obor, jak uvádí žalobkyně, nýbrž také otevřených honiteb. Ostatně přímo zákon o myslivosti nečiní pro účely povinnosti zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem žádný rozdíl mezi oborou a otevřenou honitbou. Pokud žalobkyně s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodila, že za volný pohyb zvěře nemůže nést odpovědnost, neboť zvěř nelze spoutat a je nutno jí dát možnost volného pohybu bez ohledu na hranice pozemků, zdejší soud k tomu uvádí, že žalobkyně předmětný nález účelově dezinterpretuje. Ústavní soud totiž svou úvahu o volném pohybu zvěře vyslovil v souvislosti s tím, že v důsledku volného pohybu zvěře nelze ztotožnit vlastnické právo k pozemku, na němž se zvěř pohybuje, s vlastnickým právem ke zvěři. Tím však Ústavní soud nikterak nezpochybnil v citovaném nálezu rovněž zmiňovanou povinnost zachovávat rovnováhu výskytu všech druhů zvěře v mezích mezi tzv. stavem minimálním a stavem normovaným, kterou současně označil za základní zásadu chovu lovné zvěře a zařadil mezi zákonné povinnosti týkající se mysliveckého plánování. Soud připomíná, že podle názoru Ústavního soudu má myslivost a právo myslivosti sloužit k ochraně a rozvoji zvěře jako jedné ze složek životního prostředí. V tomto kontextu je pak třeba chápat i povinnost stanovenou v § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Důvodem, proč musí uživatel honitby zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem, je na jedné straně požadavek, aby nebyl daný druh zvěře ohrožen na existenci a byla zabezpečena jeho biologická reprodukce (minimální stav), a na druhé straně požadavek, aby nebyl překročen stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby (normovaný stav). Uvedené limity byly tedy do zákona o myslivosti vtěleny za účelem ochrany zvěře a je třeba je dodržovat. Tvrdí-li žalobkyně, že momentální početní přítomnost jelení zvěře v honitbě ve vyhlášeném termínu sčítání nemůže být považována za protizákonné překračování normovaného stavu zvěře, soud opakuje, že normovaný stav zvěře je nejvyšší přípustný jarní stav, který je nutno porovnávat opět s jarním stavem, tj. se stavem zjištěným sčítáním ve vyhlášeném termínu. V případě honitby žalobkyně se navíc nejedná o momentální stav, který by netrval po celé rozhodné období, neboť z počtu odstřelených kusů v tomto období (65) a ze stavu ke konci předchozího období (63) zřetelně vyplývá, že skutečný stav jelení zvěře byl po celou dobu významně vyšší než normovaných 19 kusů. Z výkazů za předcházející období pak jednoznačně plyne, že nadlimitní stavy jelení zvěře se v honitbě Vápenka vyskytují nejméně od roku 2008. V období od 1. 4. 2008 do 31. 3. 2009 totiž bylo v této honitbě odstřeleno 99 kusů a uhynulo 8 kusů jelení zvěře a celkový jarní stav činil 71 kusů, což znamená, že v tomto období se v honitbě vyskytovalo 178 kusů jelení zvěře. V období od 1. 4. 2009 do 31. 3. 2010 to bylo 173 kusů (jarní stav 67 kusů, odstřel 103 kusy a úhyn 3 kusy), v období od 1. 4. 2010 do 31. 3. 2011 to bylo 142 kusů (jarní stav 78 kusů, odstřel 56 kusů a úhyn 8 kusů) a v období od 1. 4. 2011 do 31. 3. 2012 se v honitbě Vápenka vyskytovalo 143 kusů (jarní stav 63 kusů, odstřel 71 kusů a úhyn 9 kusů). Soud přisvědčuje žalobkyni, že účelem institutu minimálních a normovaných stavů zvěře ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o myslivosti je ochrana životního prostředí před poškozováním, které může způsobit zvěř, pokud se na určitém území vyskytuje populace v nepřípustně vysokých počtech. Žalobkyně má pravdu i v tom, že zvěř nezná a nerespektuje hranice honiteb vytvořené člověkem a je v neustálém pohybu, s čímž pochopitelně zákon o myslivosti počítá. Tyto argumenty však podle názoru soudu nesvědčí ve prospěch žalobkyně, která nepřekročila normovaný stav vlivem migrace zvěře, nýbrž – jak sama uvedla – zejména v důsledku provozu přezimovací obůrky. Žalobkyně tedy vědomě udržovala na území honitby Vápenka větší množství jelení zvěře, než jí umožňovalo pravomocné rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 3. 2003 určující normované stavy zvěře v honitbě. Z uvedeného důvodu nepovažuje soud za podstatné, že žalobkyně průběžně snižovala početní stavy zvěře lovem. Počty odstřelených kusů jelení zvěře totiž nedosahovaly takové úrovně, aby umožňovaly nastolení souladu s § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. K námitce žalobkyně, že jako důkaz k prokázání jejího protiprávního jednání nemohou sloužit její důsledná opatření směřující ke snižování početních stavů jelení zvěře, soud poznamenává, že žalobkyně neuvedla žádnou konkrétní právní překážku, která by správním orgánům bránila z těchto údajů vycházet. Ani soud žádnou takovou překážku nezjistil. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný svým postupem nabádá k omezování lovu, považuje soud za účelovou dezinterpretaci. Omezení lovu by totiž rozhodně nemohlo vést ke snížení sčítáním zjištěných jarních stavů zvěře, které jsou po porovnání s normovanými stavy rozhodujícím údajem pro posouzení, zda uživatel honitby plní svou povinnost podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Navíc městský úřad ve svém rozhodnutí výslovně nabádal k radikálnímu zvýšení lovu jelení zvěře, což tvrzení žalobkyně jednoznačně vyvrací. K argumentaci žalobkyně týkající se přezimovací obůrky soud zdůrazňuje, že ačkoli toto zařízení není zákonem o myslivosti definováno, při jeho zřizování je nutno dodržovat veškeré povinnosti ze zákona vyplývající, a to včetně povinnosti nepřekračovat normovaný stav zvěře. Kapacita přezimovací obůrky by tudíž podle názoru soudu měla odpovídat úživnosti a kvalitě životního prostředí dané honitby (tedy nejvýše normovanému stavu zvěře pro tuto honitbu), a nikoli sloužit i pro zvěř ze sousedních honiteb. Žalobkyně si musela být vědoma toho, že pokud ve své honitbě provozuje přezimovací obůrku pro větší množství zvěře, jakkoli lze tuto činnost považovat za záslužnou a efektivní při předcházení škodám na lesních porostech, nemůže při jarním sčítání vykázat takový stav jelení zvěře, který by odpovídal § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že postup žalovaného je cestou k nebudování přezimovacích obůrek a k výraznému omezení možností předcházet škodám způsobeným zvěří v zimním období, kdy ji nelze lovit. Žalovaným užitá interpretace předmětného ustanovení zákona o myslivosti, se kterou se soud ztotožňuje, směřuje pouze k tomu, aby kapacita přezimovací obůrky korespondovala s normovaným stavem zvěře pro danou honitbu, což umožní nastolení přírodní rovnováhy a zabrání vzniku škod na zvěři a na lesním porostu při dodržení požadavků zákona o myslivosti. Soud nepovažuje za správné ani tvrzení žalobkyně, že správní orgány nepřípustně zneužily k dokazování údajného protiprávního jednání uživatele honitby skutečnost, že v honitbě Vápenka je vybudována přezimovací obůrka. Podle názoru soudu nelze hovořit o zneužití tohoto zjištění, které ostatně vychází z vlastního sdělení žalobkyně. Na tomto místě soud opakuje, že při provozu přezimovací obůrky je nutno dodržovat normované stavy zvěře, což žalobkyně neučinila, ačkoli tato povinnost je v zákoně o myslivosti stanovena jednoznačně a bez výjimek. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby si požádala o zvýšení normy, nicméně dokud nebylo pravomocné rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 3. 2003 změněno či nahrazeno novým rozhodnutím určujícím vyšší normované stavy, byla žalobkyně povinna původní rozhodnutí respektovat a v souladu s § 3 odst. 2 zákona o myslivosti zajišťovat, aby jarní stav jelení zvěře v honitbě Vápenka nepřekračoval 19 kusů. Namítala-li žalobkyně, že správní orgány zásadním způsobem porušily princip legitimního očekávání, neboť přes dlouhodobou znalost početních stavů zvěře dosud nikdy přistoupily k uložení obdobné sankce, soud konstatuje, že legitimní očekávání skutečně může vycházet ze správní praxe, která může spočívat i v nečinnosti správního orgánu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „[s]právní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz). V tomtéž usnesení však rozšířený senát současně vyslovil, že „[j]asná (pochybnosti nevzbuzující) slova zákona samozřejmě předčí (překonají) jakékoliv očekávání, ať už vzniklo jakkoliv.“ V daném případě zastává zdejší soud názor, že zákonná povinnost zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby, je v § 3 odst. 2 zákona o myslivosti stanovena natolik jasně, že žalobkyni nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že za porušení této povinnosti nebude postižena. V tomto kontextu je pak zcela irelevantní námitka žalobkyně směřující proti tomu, že se správní orgány odvolávaly na metodický pokyn Ministerstva zemědělství, neboť i bez odkazu na tento pokyn jim nic nebránilo v tom, aby realizovaly svou zákonnou povinnost kontrolovat dodržování jednotlivých ustanovení zákona o myslivosti a postihovat jejich porušování bez ohledu na to, zda nejprve hledaly jiné cesty vedoucí ke zvýšené celoplošné redukci zvěře. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že žalovaný nijak nedoložil své tvrzení uplatněné ve vyjádření k žalobě, že žalobkyně v jedné lokalitě soustředila nepřípustný počet kusů jelení zvěře, a tím způsobila poškození lesního porostu. Tato část vyjádření k žalobě podle zjištění soudu neodpovídá obsahu správního spisu, což však nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, které žádnou takovou úvahu neobsahuje. Právě naopak, městský úřad ve svém rozhodnutí ve prospěch žalobkyně zohlednil při stanovení výše pokuty skutečnost, že nikdy nebyl podán podnět ohledně náhrady škody způsobené zvěří v honitbě Vápenka, a žalovaný se s jeho závěry v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil. Soud dále neshledal namítaný rozpor ve vyjádření žalovaného, pokud jde o tvrzení, že žalobkyně udržovala stav zvěře dlouhodobě nad normovanou hranicí, a tvrzení, že šlo o první prohřešek za dobu užívání honitby. Žalovaný, potažmo městský úřad, totiž nehovořil o prvním prohřešku žalobkyně, ale o prvním projednávaném prohřešku, tedy o prvním porušení zákona o myslivosti, které bylo předmětem správního řízení vedeného proti žalobkyni. Z tohoto tvrzení pak rozhodně nelze dovodit, že by se žalobkyně v minulosti žádného jiného porušení povinností podle zákona o myslivosti nedopustila, nýbrž pouze to, že s ní žádné dřívější porušení zákona nebylo projednáváno. Námitkou, že uložení pokuty ve výši 2.000 Kč představuje nepřiměřenou tvrdost zákona, neboť nedošlo k narušení rovnováhy ekosystému ani ke škodám na lesních porostech a neexistovaly žádné podněty majitelů okolních pozemků ani žádosti o náhradu škody, námitkou, že rozhodování žalovaného nebylo s ohledem na nesankcionování žalobkyně v předchozích letech předvídatelné, a námitkou, že orgány státní správy myslivosti v jiných krajích nepostihují překročení normovaného stavu zvěře způsobem, jak to činí žalovaný, se soud nezabýval, neboť byly uplatněny až v replice k vyjádření žalovaného, tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Projednání takových námitek by znamenalo porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69, dostupný na www.nssoud.cz). Navržený důkaz otevřeným dopisem ze dne 18. 2. 2014 adresovaným ministru zemědělství soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl, neboť jej považoval za nadbytečný. Tímto důkazem chtěla žalobkyně prokázat své tvrzení, že úprava normování stavu zvěře je problematická a je předmětem odborné diskuze. Toto tvrzení však podle názoru soudu nemůže nic změnit na závěru, že žalobkyně vědomě udržovala ve své honitbě podstatně vyšší stavy jelení zvěře, než jí ukládalo pravomocné rozhodnutí městského úřadu ze dne 5. 3. 2003 o stanovení normovaných stavů zvěře pro honitbu Vápenka, čímž porušila svou povinnost podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žalobkyní tvrzené nedostatky a naopak zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalobu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný, jemuž na rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení