15 A 62/2011 - 32

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobce: V. H. N., t.č. ZZC Bělá-Jezová, Bělá pod Bezdězem, zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Rumburk, Rolnická 1, Rumburk, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.9.2011, č.j. KRPU- 98492-8/ČJ-2011-040022-RBK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29.9.2011, č.j. KRPU-98492-8/ČJ-2011-040022-RBK, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce se zajišťuje za účelem správního vyhoštění a byla stanovena doba trvání zajištění na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Žalobce v podané žalobě namítá, že žalovaný své rozhodnutí odůvodnil velice stručně, prakticky pouze odkazem na dikci příslušného ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tvrzením že by žalobce mohl stěžovat nebo mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť cizinec pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza od 14.6.2011 do 29.9.2011, přičemž vzhledem k výše uvedenému je u správního orgánu vyvolána domněnka, že i nadále by mohl pokračovat v protiprávním jednání na území České republiky, neboť se prý stejného jednání dopustil i v období od 29.8.2008 do 26.5.2010 a dále, že (dle žalobce bez jakékoliv opory v provedených důkazech) v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestoval a je evidován informačním systému smluvních států. Žalobce trvá na tom, že žalovaným prezentovaná aplikace § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je nezákonná, neboť ignoruje interpretaci hlavy XI. zákona o pobytu cizinců, Listinu základních práv a svobod a relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 15.4.2009, sp. zn. 1 As 12/2009), případně judikaturu Ústavního soudu, která vyžaduje, aby základní práva byla vykládána široce a výjimky z těchto práv naopak restriktivně. Současně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaného pod spisovou značkou 9 As 5/2010 zdůrazňuje, že zajištění cizince představuje mimořádný institut, kterým se zasahuje do ústavně chráněného práva na osobní svobodu. S odkazem na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že neoprávněný pobyt či vstup na území ČR, respektive zahájení řízení o vyhoštění je pouze základním předpokladem pro úvahu o případném zajištění cizince. Žalobce poukazuje na skutečnost, že plně spolupracoval s pracovníky správního orgánu, řízení nijak nekomplikoval, nesnažil se prezentovat jinou identitou a sdělil svoji řádnou adresu pobytu. Dle jeho názoru tedy neexistovalo tak intenzivní porušení zákona z jeho strany, aby bylo nutné uvažovat o tak radikálním kroku, jako je zbavení osobní svobody, respektive jednoznačně bylo možno zajištění důvodně a bezpečně alternovat mírnějšími prostředky plně v korelaci s relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25.4.2006, sp.zn. 4 Azs 235/2005 a na rozhodnutí ze dne 15.4.2009, sp. zn. 1 As 12/2009, ve kterých je konstatováno, že zajištění cizince je krajním a posledním řešením, řešením mimořádným, jehož je možno využít pouze při naplnění a dostatečném odůvodnění obou podmínek § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž je výslovně uvedeno, že důvody pro zajištění je třeba vykládat restriktivně. Dle žalobcova názoru žalovaný tento výklad zákona nerespektoval. Dále žalobce namítá, že došlo rovněž k porušení ustanovení § 2 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), neboť v identických případech většinou řeší žalovaný neoprávněný pobyt na území ČR pouze zahájením řízení o správním vyhoštění, přičemž však toto řízení je vedeno s účastníkem řízení bez omezení jeho svobody, tedy bez zajištění. Dále namítá, že flagrantní porušení zákona o pobytu cizinců spatřuje v tom, že jej správní orgán zajistil dle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b), c) a e), což nemá oporu v realitě, neboť v napadeném rozhodnutí uvedeným rozhodnutím o správním vyhoštění účastníka ze dne 2.8.2010, č.j. CPUL-4321/ČJ-2010-0464PR-SV bylo uloženo správní vyhoštění žalobce na dobu jednoho roku, což v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 3.1.2011, č.j. 8 As 69/2010-163) činí dobu jednoho roku ode dne vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. V tomto případě tak byl konec doby, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území ČR stanoven na 3.8.2011. Trvá tedy na tom, že v době vydání napadeného rozhodnutí již neexistovalo žádné rozhodnutí o správním vyhoštění, které by mu ukládalo povinnost nevstupovat na území ČR. Nemůže tedy mařit žádné rozhodnutí a nemá být taktéž evidován v informačním systému smluvních států. Žalobce tedy byl zajištěn na základě neexistující nesplněné povinnosti uložené mu uvedeným rozhodnutím o správním vyhoštění, které již pozbylo své platnosti, aniž by s ním bylo případně zahájeno řízení o správním vyhoštění. Neexistoval tedy důvod k zajištění účastníka dle § 124 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona o pobytu cizinců. Dále namítá žalobce, že se žalovaný vůbec nezabýval reálnými a dokonce samotným účastníkem do protokolu ze dne 29.9.2011, č.j. KRPU-98492-8/ČJ-2011-040022-RBK, navrhovanými zvláštními opatřeními za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců, tedy zejména uložením povinností cizinci, popř. složením finančních prostředků ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním. Tímto návrhem se žalovaný vůbec nezabýval, nikterak jej v napadeném rozhodnutí nezohlednil a pouze se formálně vyjádřil k nedostatečnosti případných zvláštních opatření, a to ze stejných důvodů, ze kterých došlo k samotnému zajištění. Dle žalobce má správní orgán zcela jednoznačně povinnost zvažovat možnost uložení zvláštních opatření vždy, a to adresně, tedy ve vztahu ke konkrétnímu účastníku a konkrétnímu zvláštnímu opatření, což se nestalo a rozhodnutí je tedy nezákonné a nepřezkoumatelné i z tohoto důvodu. Namítá rovněž i samotný postup vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že napadené rozhodnutí bylo sepsáno již před vyjádřením účastníka v této věci a před jeho návrhem. Zápis předmětného protokolu totiž započal dne 29.9.2011 v 18.25 hod. a byl ukončen v 19.00 hod. a samotné napadené rozhodnutí bylo žalobci, resp. právnímu zástupci předáno již v 19.00 hod. stejného dne. Je tedy dle žalobce evidentní, že žalovaný předjímal své rozhodnutí bez ohledu na vyjádření účastníka a jeho návrh, což je zcela nepřípustné a v rozporu se základními zásadami správního řízení, neboť rozhodnutí dle časové posloupnosti muselo být hotové již před provedeným dokazováním. Z dikce § 123b zákona o pobytu cizinců je dle žalobce zcela evidentní, že o zvláštních opatřeních rozhoduje správní orgán, který je v této souvislosti povinen zjistit stav věci minimálně ve smyslu možnosti uložení takových opatření. Dle žalobce však žalovaný žádné kroky v tomto směru neprovedl a nepoučil žalobce o možnosti uložení těchto opatření. A následně, když sám účastník použití takových opatření navrhl, nebylo k možnosti uložení těchto opatření přihlédnuto. Žalobce zdůrazňuje, že bylo na správním orgánu, aby zjistil stav věci, a to v rozsahu, který je nezbytný pro předmětné rozhodnutí. Dle žalobce žalovaný o možnosti uložení zvláštních opatření neuvažoval, přičemž dle jeho názoru pro zákonnost rozhodnutí je nezbytné, aby se správní orgán nejen zbýval konkrétními skutkovými a právními důvody pro případné využití či nevyužití uvedeného institutu, ale aby se k možnosti či nemožnosti použít zvláštní opatření vyjádřil v rámci svého rozhodnutí. To žalovaný dle jeho názoru neučinil, a proto považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný trvá na tom, že žalobce prokazatelně mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění vedeného pod č.j. CPUL-4321-42/ČJ-2010-0464PR-SV, které nabylo právní moci dne 20.1.2011 a je od 14.6.2011 vykonatelné. Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z území ČR se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit vstup na území na 1 rok, lhůta k vycestování byla stanovena na 30 dní od nabytí právní moci daného rozhodnutí. Lhůta k vycestování tedy marně uplynula dne 19.2.2011. Žalobce však podal v zákonné lhůtě žalobu proti rozhodnutí ve správním soudnictví, a proto bylo rozhodnutí o správním vyhoštění nevykonatelné. O žalobě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 20/2011 a rozsudek nabyl právní moci dne 13.6.2011. Dle žalovaného je tedy rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné až od 14.6.2011 a od tohoto dne pobýval žalobce na území ČR neoprávněně bez víza i bez oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to až do doby jeho zajištění dne 29.9.2011. Mařil tedy výkon rozhodnutí o správním vyhoštění vedeného pod č.j. CPUL-4321-42/ČJ- 2010-0464PR-SV. Žalovaný trvá na tom, že byly splněny všechny podmínky pro zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Poukazuje na skutečnost, že žalobcovo jednání v minulosti dosáhlo takové intenzity, že je lze považovat za hrubé porušení zákona o pobytu cizinců. Jednalo se o neoprávněný vstup na území ČR bez platného víza v roce 2002, účelově uzavřené manželství s cílem obejít zákon o pobytu cizinců a získat tak povolení k pobytu, opakovaný neoprávněný pobyt na území ČR bez platného víza, maření výkonu správního rozhodnutí o správním vyhoštění, pobyt na území ČR i přes udělené pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, dvojí manželství žalobce a odsouzení žalobce za pokus trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu výtržnictví. Žalovaný tedy v souladu s názory obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 12/2009 předchozí jednání žalobce posoudil jako hrubé porušení zákona o pobytu cizinců a celé řízení vedené pod č.j. CPUL-4321-42/ČJ-2010-0464PR-SV vzal jako podkladový materiál při rozhodování ve věci zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Žalovaný rovněž nesouhlasí s názorem, že by svým jednáním porušoval ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Trvá na tom, že žalobce naplnil svým jednáním všechny zákonné podmínky pro zajištění za účelem správního vyhoštění. Rovněž nesouhlasí s názorem žalobce, že postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, tedy že nepostupoval v obdobných případech stejně. Podotýká, že zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zcela zásadním zásahem do základních lidských práv a svobod, a z tohoto důvodu je nutné zajištění posuzovat zcela individuálně u jednotlivých případů vzhledem k jednotlivým okolnostem daných případů, závažnostem jednání cizinců a naplnění podmínek zajištění, zejména posoudit, zda se jedná o prvé nebo opakované hrubé porušení zákona o pobytu cizinců a také zda bylo cizinci umožněno dobrovolné vycestování v souladu s tzv. návratovou směrnicí (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí), tedy i zvážení případných mírnějších opatření než je zajištění. Dále odkázal na řízení, ve kterých za obdobného skutkového stavu rozhodoval obdobným způsobem (sp. zn. KRPU-61895/ČJ- 2011-040022, KRPU-95180/ČJ-2011-04022-SV. Žalovaný zcela zásadně nesouhlasí s názorem žalobce, že doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, se začíná počítat již ode dne vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy v době, kdy ještě není ani v právní moci a taktéž není vykonatelné. Žalobce opírá svůj názor o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.1.2011, č.j. 8 As 69/2010- 163. Žalovaný však naproti tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.2011, č.j. 1 As 106/2010-74, kterým byla věc předložena k rozhodnutí rozšířenému senátu, ve kterém je vysloven názor, že běh lhůty, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, se po dobu, po kterou nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat, staví. Rovněž uvedl, že otázka vykonatelnosti rozhodnutí a přerušení či nepřerušení doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, byla řešena v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vydaném pod č.j. 15 A 20/2011-41. Ze závěrů obsažených v tomto rozhodnutí žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí vycházel. Žalovaný se zabýval i návrhem žalobce na uložení zvláštního opatření, dospěl však k názoru, že zvláštní opatření za účelem vycestování by bylo nepostačující a zcela by ohrozilo výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, a to zejména s přihlédnutím k relevantní historii žalobcova pobytu na území ČR. Žalovaný vzal při rozhodování o možnosti uložení zvláštního opatření v úvahu dosavadní jednání žalobce, kdy sám dobrovolně nevycestoval z území ČR v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, ačkoli mu to bylo umožněno, opakovaně pobýval na území ČR v rozporu se zákonem bez platného víza, ačkoli k tomu nebyl oprávněn a svůj pobyt si nijakým způsobem nelegalizoval, dále zohlednil skutečnost, že žalobce vstoupil ilegálně na území ČR, uzavřel účelové manželství s cílem obejít právní předpisy ČR. Žalovaný po řádném zvážení všech informací o současném i dřívějším pobytu žalobce na území ČR dospěl k závěru, že uložení zvláštního opatření je nepostačující a samotné by ohrozilo výkon správního vyhoštění žalobce. Žalobce soustavně porušuje právní předpisy ČR, nerespektuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, z jeho jednání v minulosti je žalovanému známo, že podniká veškeré kroky, aby nemusel sám dobrovolně opustit území ČR. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl žalovaný k závěru, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by samo o sobě ohrozilo výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a dále je zde důvodné nebezpečí, že by žalobce dané opatření nerespektoval, tak jak to činí i s nerespektováním nejen rozhodnutí o správním vyhoštění, ale i s nerespektováním zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dále uvedl, že rovněž zvážil možnost realizace výkonu správního vyhoštění vzhledem k rodinnému a soukromému životu žalobce, kdy má žalovaný prokázáno, že realizací správního vyhoštění nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého ani do rodinného života žalobce vzhledem k jeho přístupu k rodinnému životu (účelově uzavřené manželství v době, kdy byl ženatý se současnou manželkou, absolutní nesoučinnost manželky se správním orgánem v řízení o správním vyhoštění žalobce, z které i soud usoudil na naprostou lhostejnost, zda žalobce bude pobývat na území ČR či bude vyhoštěn), z těchto důvodů je dle žalovaného rozhodnutí o správním vyhoštění jednoznačně v daném případě realizovatelné, což je předpokladem pro zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Žalovaný rovněž uvedl, že realizace správního vyhoštění je uskutečnitelná v době zajištění cizince, který vlastní platný cestovní doklad, o jeho správním vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto a je i vykonatelné. Právní zástupce žalobce při jednání soudu přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení. Dále uvedl, že je si vědom toho, že žalobce a krajský soud v daném případě interpretují odlišně relevantní právní úpravu, nicméně v tomto případě by se mělo vycházet z interpretace, která je v konečném důsledku pro žalobce mírnější. Dále zdůraznil, že u žalobce nebylo zajištění namístě, když v jeho případě byl nepochybně dán prostor pro zvláštní opatření v podobě slibu zdržování se v místě bydliště s manželkou a jejich společným dítětem a té v podobě finanční záruky. Tato zvláštní opatření sice byla žalobcem navrhována, avšak žalovaný se v napadeném rozhodnutí s těmito návrhy nikterak konkrétně nevypořádal. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání soudu přednesl vyjádření shodně jako v jeho písemném vyhotovení. Dále uvedl, že trvá na tom, že napadené rozhodnutí je zcela zákonné, a to s ohledem na dosavadní minulost žalobce při jeho pobytu na území České republiky. Žalobce totiž v roce 2002 nelegálně vstoupil na území České republiky, dále zde neúspěšně žádal o azyl, následně uzavřel účelový sňatek, na základě kterého mu byl povolen a následně zrušen trvalý pobyt, poté mu byl v srpnu 2008 udělen výjezdní příkaz, ovšem žalobce nevycestoval. Následovalo řízení o správním vyhoštění žalobce, které bylo završeno v lednu 2011 rozhodnutím zdejšího soudu ohledně toho, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno zákonně. Od té doby žalobce nadále pobýval na území České republiky nezákonně, třebaže ve Vietnamu požádal o udělení pobytu za účelem sloučení rodiny, což však pro předmětný případ dle žalovaného nemá žádný význam. Dále zdůraznil, že žalovaný dospěl k závěru, že u žalobce nepostačuje přijetí zvláštních opatření, s čímž se vypořádal na straně 3 předmětného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Primárně se soud zabýval námitkami žalobce směřujícími do nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K námitce žalobce, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahovalo úvahu žalovaného, proč v daném případě nepostačilo ve vztahu k žalobci uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, namísto jeho zajištění, soud uvádí následující. V ustanovení § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je uvedeno, že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je cizinec evidován v informačním systému smluvních států. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že jednou z podmínek, které musejí být splněny, aby mohl být cizinec zajištěn za účelem správního vyhoštění, je mimo jiné i skutečnost, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Po přezkoumání obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že tato námitka žalobce je nedůvodná, neboť otázkou možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců se žalovaný ve svém rozhodnutí výslovně zabýval. Žalovaný v rozhodnutí (v posledním odstavci na straně 3 rozhodnutí) podrobně rekapituloval skutkový stav a historii pobytu žalobce na území České republiky z hlediska oprávněnosti a legálnosti tohoto pobytu. Konstatoval, že ze strany žalobce došlo k opakovanému porušování právních předpisů vztahujících se k pobytu cizinců na území České republiky a nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění, které má za následek ukončení pobytu cizince na území České republiky a které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území České republiky a stanovením doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. A právě s poukazem na předchozí nedodržování právních předpisů a nerespektování správních rozhodnutí ze strany žalobce dospěl žalovaný k závěru, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování z území České republiky by v žalobcově případě bylo neúčelné, neboť existuje důvodná obava, že by uložená opatření nerespektoval. Tuto svoji úvahu žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl (poslední věta na straně 3 rozhodnutí), když výslovně napsal: „Po zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěl správní orgán k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců je z hlediska jednání účastníka správního řízení nedostačující a není zde záruka, že by cizinec z území vycestoval… Uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle shora citovaného ustanovení by v tomto případě bylo neúčelné. Neúčelnost těchto opatření spatřuje správní orgán v tom, že cizinec mařil výkon správního rozhodnutí a nerespektoval právní normy platné v České republice, opakovaně pobýval na území ČR neoprávněně a nevycestoval v době stanovené mu v rozhodnutí o správním vyhoštění…“ Dle názoru soudu výše citované odůvodnění zcela dostatečně srozumitelným způsobem vyjadřuje, jakými úvahami byl žalovaný veden a jaké měl důvody k závěru, že v daném případě není na místě užití zvláštního opatření za účelem vycestování jako mírnějšího prostředku, než je zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Své zdůvodnění žalovaný opřel o zcela konkrétní důvody vztahující se k předchozímu konkrétnímu jednání žalobce, které bylo v napadeném rozhodnutí jednoznačným způsobem popsáno. Proto soud dospěl k závěru, že uvedená námitka žalobce není důvodná a napadené rozhodnutí je v tomto směru plně přezkoumatelné. K námitce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný v jeho odůvodnění nereagoval na žalobcův konkrétní návrh na využití zvláštního opatření spočívajícího v prohlášení žalobce, že se bude zdržovat na adrese 5. května 15, Varnsdorf a složí peněžitou záruku ve výši 50 000,- Kč, kterou může v případě nutnosti navýšit o dalších 20 – 30 000,- Kč, soud uvádí následující. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně nevyplývá, že by se žalovaný k tomuto konkrétnímu návrhu žalobce výslovně vyjádřil. Ovšem jak bylo uvedeno výše, žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí dle soudu zcela dostatečně obecně s možností uplatnění veškerých zvláštních opatření. Pokud se tedy žalovaný zabýval možností aplikace zvláštních opatření v daném konkrétním případě a dospěl k závěru, že vůbec nepřipadá v úvahu využití žádného z těchto zvláštních opatření, není dle názoru soudu na překážku přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí skutečnost, že se žalovaný výslovně nezabýval konkrétním zvláštním opatřením, jehož využití navrhoval v rámci ústního jednání žalobce. Tuto námitku tedy soud rovněž vyhodnotil jako nedůvodnou a neshledal z žalobcem uváděného důvodu napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Rovněž soud vyhodnotil jako nedůvodnou námitku žalobce směřující do nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, ve které namítal, že rozhodnutí je odůvodněno velice stručně, prakticky pouhým odkazem na dikci zákona a tvrzením, že žalobce se zdržoval na území ČR neoprávněně. Dle názoru soudu z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývají důvody, které vedly žalovaného k rozhodnutí o zajištění žalobce. Současně je v něm vylíčen rozhodný skutkový stav a jeho vyhodnocení ve vztahu k právní úpravě. Dle názoru soudu je tedy napadené rozhodnutí plně přezkoumatelné. K námitce žalobce, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nerespektoval výklad zákona o pobytu cizinců a relevantní judikaturu, která zdůrazňuje, že zajištění cizince představuje mimořádný institut, kterým se zasahuje do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, soud uvádí následující. Soud zcela souhlasí s názorem žalobce, že neoprávněný pobyt či vstup na území ČR a zahájení řízení o vyhoštění jsou pouze základními předpoklady pro úvahu o případném zajištění cizince. Dle názoru soudu musí z obsahu správního spisu vyplývat ještě další skutečnosti, ze kterých je nutno ze strany správních orgánů přistoupit k zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, kterým je krajním prostředkem. Z obsahu správního spisu vyplývá, že o správním vyhoštění cizince bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím Policie ČR, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátem cizinecké policie Rumburk vydaným pod č.j. CPUL-4321-42/ČJ-2010-0464PR-SV. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Ředitelstvím služby cizinecké policie jako odvolacím orgánem rozhodnutím ze dne 30.12.2010, č.j. CRP-12195-2/ČJ-2010-9CRP-V238. Uvedená rozhodnutí nabyla právní moci dne 20.1.2011. Rozhodnutí odvolacího orgánu bylo žalobcem napadeno správní žalobou a tato žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.5.2011, č.j. 15 A 20/2011-41, zamítnuta. Rozsudek soudu nabyl právní moci dne 13.6.2011. Důvodem pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění byla skutečnost, že dle zjištění policejních orgánů žalobce pobýval na území ČR v době od 29.8.2008 do dne 26.5.2010 bez platného víza či povolení k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Dle zjištění policie se pak žalobce zdržoval opět na území ČR v období od 14.6.2011 do 29.9.2011, kdy nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a ve stanoveném termínu neopustil území ČR. Z výše uvedeného tedy dle soudu jednoznačně vyplývá, že žalobce opakovaně porušoval předpisy vztahující se k pobytu cizinců na území ČR a nerespektoval povinnost vycestovat z území ČR, respektive zákaz vstupu na území ČR, který mu byl uložen pravomocným správním rozhodnutím. V rozhodnutí o správním vyhoštění byla žalobci poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území ČR. Této lhůty žalobce nevyužil a po jejím marném uplynutí na území ČR opět nelegálně pobýval. Z popsaného jednání žalobce tedy dle názoru osudu tedy jednoznačně vyplývá důvodnost obav žalovaného z toho, že žalovaný bude mařit výkon správního vyhoštění. Rovněž hrubé porušování právních předpisů a nerespektování správního rozhodnutí ze strany žalobce dle názoru soudu odůvodňuje přikročení k mimořádnému prostředku k zajištění možnosti realizace správního vyhoštění ve formě zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Dle názoru soudu tedy žalovaný přikročil k aplikaci zajištění cizince v daném případě zcela v souladu s právními předpisy a v duchu stávající judikatury. Předmětnou námitku tedy soud považuje rovněž za nedůvodnou. K námitce, že ze strany žalovaného došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť v identických případech většinou řeší žalovaný neoprávněný pobyt na území ČR pouze zahájením řízení o správní vyhoštění, přičemž však toto řízení je vedeno s účastníkem řízení bez omezení jeho svobody, soud uvádí následující. Na tomto místě považuje soud za nutné zdůraznit, že zajištění cizince je zásadním zásahem do základních lidských práv jednotlivce a jak správně ve svém vyjádření uvedl žalovaný je nutno každý případ posuzovat individuálně. Zejména je nutno přihlížet ke skutečnosti, zda jde o první porušení zákona o pobytu cizinců, nebo se jedná o opakované porušení tohoto zákona spočívající v neoprávněném pobytu. Žalobce poukazoval na případy, kdy po zjištění neoprávněného pobytu na území ČR bylo s cizinci řízení o správním vyhoštění vedeno na svobodě. Ovšem v jeho případě se jedná o případ skutkově odlišný. S žalobcem totiž nejen bylo zahájeno, ale dokonce proběhlo celé řízení o správním vyhoštění završené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. Toto správní řízení bylo s žalobcem vedeno na svobodě. Žalobci byla dána možnost k tomu, aby sám respektujíc pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění opustil území ČR. Žalobce ovšem území ČR neopustil a nadále, opakovaně, pobýval na území ČR v rozporu správními předpisy. Proto přistoupil správní orgán k realizaci správního vyhoštění a s přihlédnutím k předchozímu žalobcovu jednání, kdy nerespektoval ani právní předpisy ani rozhodnutí o správním vyhoštění, přikročil k zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal i tuto žalobcovu námitku jako nedůvodnou. K námitce žalobce vztahující se k běhu lhůty, po kterou nelze umožnit jeho vstup na území ČR, která byla stanovena v rozhodnutí o správní vyhoštění ze dne 2.8.2010, č.j. CPUL- 4321/ČJ-2010-0464PR-SV, soud uvádí následující. Ve výroku citovaného rozhodnutí je uvedeno, že žalobci se ukládá správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, se s ohledem na ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců stanoví na jeden rok s tím, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Dále je ve výroku citovaného rozhodnutí uvedeno, že dle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se stanovuje lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že v případě vynětí cizince z působnosti zákona o pobytu cizinců, z důvodu uvedeného v ustanovení § 2 tohoto zákona počíná běžet uvedená lhůta ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Spornou otázkou mezi účastníky je otázka počátku a konce běhu doby, po kterou dle výše uvedeného rozhodnutí nešlo žalobci umožnit vstup na území ČR. Žalobce trvá na tom, že předmětná lhůta běží již od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy od 2.8.2010, bez ohledu na jeho právní moc a vykonatelnost a opírá svůj názor o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.1.2011, č.j. 8 As 69/2010-163. Žalovaný oproti tomu trvá na tom, že běh předmětné lhůty se po dobu, po kterou nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat staví. V souladu s tímto jeho názorem trvá na tom, že předmětná lhůta s přihlédnutím ke skutečnosti, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo napadeno odvoláním a následně i správní žalobou, počala běžet až 30 dnů od právní moci rozsudku soudu v rámci správního soudnictví, tedy ode dne 14.6.2011. Posouzení běhu uvedené lhůty je podstatné pro posouzení skutečnosti, zda v době zajištění žalobce ještě trvala lhůta, po kterou mu nešlo umožnit vstup, a tedy ani pobyt, na území ČR. Žalobce trvá na tom, že konec předmětné roční lhůty připadl na 3.8.2011, a proto ke dni zajištění cizince již neexistovalo žádné rozhodnutí o správním vyhoštění, které by mu ukládalo povinnost nevstupovat na území ČR. Uvedenou otázkou se zdejší soud již zabýval ve svém rozsudku ze dne 11.5.2011, č.j. 15 A 20/2011-41 a neshledal žádné důvody k tomu, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil. Zákon o pobytu cizinců ve znění účinném do 23. 11. 2005 v ustanovení § 118 odst. 1 definoval správní vyhoštění tak, že „doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí“. Judikatura Nejvyššího správního soudu na podkladě této právní úpravy dovodila, že počátek běhu „vyhošťovací“ lhůty je vázán na nabytí platnosti, nikoli na nabytí účinnosti rozhodnutí o správním vyhoštění (viz. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2008, č.j. 4 As 24/2008-77). Novelizací provedenou zákonem č. 428/2005 Sb., která vstoupila v účinnosti dnem 24. 11. 2005, však byla tato definice změněna tak, že nyní „dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince.“ Doktrína obvykle rozlišuje u správních aktů jejich platnost, právní moc, účinnost a vykonatelnost (srov. např. Hendrych, D. a kol. 2006 Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, str. 218 – 228). Teprve účinný správní akt způsobuje zamýšlené právní důsledky. U konstitutivních správních aktů to znamená, že oprávnění přiznaná správním aktem je možné po právu vykonat a uložené povinnosti je nutno plnit. Správní akt, jehož vykonatelnost je odložena, tyto důsledky dosud nezpůsobuje. V případě, že je odložena vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění (například z důvodu podání žaloby proti tomuto rozhodnutí), není nutno plnit uloženou povinnost opustit území České republiky. Stejně tak však nemůže nastat ani právní následek další části výroku rozhodnutí správního orgánu, v němž je určena doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Odložením vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění dochází k zastavení běhu „vyhošťovací“ lhůty. Tento právní názor vyjádřil 1. senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 2. 2. 2011, č.j. 1 As 106/2010-74. Nejvyšší správní soud dále v předmětném usnesení konstatoval, že „tak je tomu z povahy věci a není proto nutné vyžadovat na zákonodárci, aby v zákoně výslovně uvedl, že k zastavení běhu doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, v daném případě dochází. Dřívější výklad dospěl k závěru, že k takovému stavění běhu uvedené lhůty nedocházelo, na podkladě výše citované dikce § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Novelizací uvedeného ustanovení však zákonodárce zjevně zamýšlel tento stav změnit (viz důvodová zpráva k zákonu č. 428/2005 Sb.: Podle dosavadní právní úpravy doba, po kterou byl cizinci omezen vstup na území, počíná běžet okamžikem vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. ještě za jeho pobytu na území. Tímto způsobem fakticky dochází k neodůvodněnému zkracování doby takového omezení ještě před jeho realizací)“. Dřívější právní úprava, respektive výklad, ke kterému vedla, byl z hlediska svých praktických důsledků nelogický. Umožňoval cizinci, jemuž bylo správní vyhoštění uloženo, aby si „vyhošťovací“ dobu přinejmenším zkrátil tím, že činil úkony mající za následek odklad vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše citovaném usnesení „použijeme-li argument reductione ad absurdum, pak lze tvrdit, že za tohoto výkladu nemělo ani smysl ukládat vyhoštění na kratší doby (na rok, možná ani na dva), neboť takto postižený cizinec se vyhoštění mohl jednoduše vyhnout již jen tím, že podal správní žalobu a počkal, až mu uběhla „vyhošťovací“ lhůta. Takový stav byl jistě nežádoucí a zřejmě představoval jeden z motivů výše uvedené novelizace zákona o pobytu cizinců. Zdejší soud si je vědom, že na předmětnou otázku má zcela opačný názor 8. senát Nejvyššího správního soudu, který svůj právní názor vyjádřil v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2011, č.j. 8 As 69/2010-163. 8. senát v uvedeném rozsudku nepřisvědčil stěžovateli (Ministerstvu vnitra), že by k naplnění podmínky uplynutí poloviny nebo alespoň tří let z doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, bylo zákonem o pobytu cizinců jednoznačně vázáno na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. že by doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, stanovená v rozhodnutí o správním vyhoštění, byla přerušena po dobu, po kterou nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat. 1. senát Nejvyššího správního soudu v této souvislosti ve svém výše citovaném usnesení uvedl, že je přesvědčen, že běh lhůty, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, se na dobu, po kterou nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat, staví. Zdejší soud se s právním názorem 1. senátu Nejvyššího správního soudu ztotožňuje. Zdejší soud se podrobně seznámil jak s právní argumentací 8. senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 3. 1. 2011, č.j. 8 As 69/2010-163, tak s právní argumentací 1. senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 2. 2. 2011, č.j. 1 As 106/2010-74, a přiklání se k právnímu názoru 1. senátu Nejvyššího správního soudu, tj., že běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, se staví po dobu, kdy je rozhodnutí o správním vyhoštění nevykonatelné. Jestliže je výkon takového rozhodnutí z určitého důvodu odložen, cizinec nemusí opouštět území České republiky. Sankce vyhoštění tak prozatím nepůsobí, a proto by neměla běžet ani doba této sankce. Pokud by tomu bylo opačně, míjela by se sankce účinkem. Odlišný výklad zaujala starší judikatura zejména s ohledem na původní definici správního vyhoštění, obsaženou v zákoně o pobytu cizinců až do jeho novelizace provedené zákonem č. 428/2005 Sb. Poté, co zákonodárce tuto definici, jak vyplývá z důvodové zprávy, záměrně opustil, není důvodu k dalšímu zachovávání výkladu, jehož praktickým důsledkem může být až popření účelu správního vyhoštění. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že v daném konkrétním případě v době zajištění cizince ještě nedošlo k uplynutí lhůty, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky. V souvislosti s tím, tedy byla splněna zákonná podmínka pro zajištění cizince, že o správním vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto a toto rozhodnutí v době zajištění bylo vykonatelné. Proto také dle názoru soudu nedošlo k pochybení ze strany žalovaného, když žalobce zajistil dle § 124 odst. 1 písm. b), c) a e), neboť v době vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nevycestoval ve stanovené době z území ČR a s odkazem na již výše popsaný skutkový stav se soud ztotožňuje i názorem žalovaného, že existovalo reálné nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Současně se soud domnívá, že vzhledem k trvání vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění byl žalobce rovněž zcela v souladu s platnými právními předpisy a skutkovým stavem evidován v informačním systému smluvních států. Tuto námitku žalobce tedy soud rovněž shledal jako nedůvodnou. K námitce ve které žalobce napadá samotný postup vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí v tom směru, že napadené rozhodnutí muselo být hotové již před provedeným dokazování, neboť ústní jednání ve věci skončilo v 19 hodin a rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobce předáno rovněž v 19 hodin téhož dne, soud uvádí následující. Dle názoru soudu tato námitka nemá oporu ve skutkovém stavu. Z obsahu protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 29.9.2011, č.j. KRPU-98492-7/ČJ-2011-040022-RBK, vyplývá, že výslech účastníka byl zahájen v 18.25 hodin a byl ukončen v 19.00 hodin. Tato skutečnost se s tvrzením žalobce shoduje. Ovšem na stejnopise napadeného rozhodnutí založeném ve spise je vyznačeno, že bylo vyhotoveno dne 29.9.2011 v 19.15 hodin (stejný údaj je i na kopii napadeného rozhodnutí, kterou předložil žalobce současně s podanou žalobou). Dále soud konstatuje, že není pochybením správního orgánu ani porušením procesních předpisů, pokud správní orgán má již před ústním jednáním připraven koncept svého rozhodnutí. Podstatné je, aby samotné následně vydané rozhodnutí bylo přezkoumatelné a svým obsahem bylo v souladu s příslušnými právními předpisy. Dle názoru soudu je podstatné, aby po proběhlém ústním jednání správní orgán vyhodnotil námitky a návrhy vznesené účastníkem jednání a zvážil jejich eventuelní zapracování do připraveného konceptu rozhodnutí. Dle názoru soudu v daném případě z obsahu správního spisu či obsahu napadeného rozhodnutí dle soudu nevyplývá, že by v důsledku namítaného postupu žalovaného došlo k porušení práv žalobce. Proto i tuto námitku soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.

Poučení