15 A 62/2020–65

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobců: a) K. F. T.–T., narozen „X“, bytem „X“, b) PAPER FREE s.r.o., IČO: 04454332, sídlem Pražská 5382, 430 01 Chomutov, oba zastoupeni doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, 430 01 Chomutov, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) I. H., narozena „X“, bytem „X“, zastoupena Ing. V. S., narozen „X“, sídlem „X“, II) J. T., narozen „X“, bytem „X“, III) Lesy České republiky, s.p., IČO: 42196451, sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, IV) Ing. E. P., narozena „X“, bytem „X“, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2020, č. j. KUUK/152973/2020/ZPZ, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 10. 2020, č. j. KUUK/152973/2020/ZPZ, a rozhodnutí Městského úřadu Kadaň ze dne 14. 7. 2020, č. j. MUKK/28995/2020, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 12 546,90 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 12 546,90 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 10. 2020, č. j. KUUK/152973/2020/ZPZ, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň (dále jen „městský úřad“) ze dne 14. 7. 2020, č. j. MUKK/28995/2020, včetně jeho příloh. Tímto rozhodnutím městský úřad podle § 30 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“) čtyřmi výroky přičlenil ze zaniklé honitby Kojetín – Vlkáň do honitby Vinaře 258,3591 ha honebních pozemků, do honitby Rokle přičlenil 83,8448 ha honebních pozemků a do honitby Špičák přičlenil zbývající honební pozemky o výměře 384,1561 ha. Žaloba 2. Žalobci uvedli, že v řízení šlo o přičlenění honebních pozemků zaniklé honitby Kojetín – Vlkáň k sousedním, již existujícím a uznaným honitbám. Městský úřad podle nich správně zjistil, že nejdelší společnou hranici s přičleňovanými pozemky (a sice 6 030 metrů) má honitba Špičák, jejímž držitelem je žalobce a). Na základě svého správního uvážení pak městský úřad dospěl k závěru, že (byť znatelně kratší) společné hranice jiných držitelů honiteb (honebních společenství) jsou vedeny nepřehledným terénem, v hustě zarostlém lese, kdy hranice nejsou v terénu nijak identifikovány, a proto je přičlenil k těmto jiným honitbám, „aby došlo k narovnání hranice... zhojení vad při určování hranic v předchozích řízeních o uznání honiteb“. Žalovaný se s tímto závěrem ztotožnil.

3. Podle žalobců však zákon takovýto postup neumožňuje. V rozsudku sp. zn. 2 As 169/2016, publ. pod č. 3653/2017 Sb. NSS, totiž Nejvyšší správní soud dovodil, že kritérium délky společné hranice je kritériem zásadním a prioritním. Zásady řádného mysliveckého hospodaření naopak podle citovaného judikátu podobným kritériem ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o myslivosti nejsou, ale představují jen nutný korektiv pro zcela výjimečné případy, kdy by postup podle základní zákonné směrnice byl v rozporu se společenským účelem myslivosti (zajišťovaným respektováním zásad řádného mysliveckého hospodaření).

4. Smysl myslivosti přitom podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/2003, sp. zn. Pl. ÚS 3/2006 a dalších směřuje k ochraně zvěře. Nejvyšší správní soud rozvedl tyto ústavní zásady v rozhodnutí sp. zn. 9 As 14/2010, podle něhož obhospodařování zvěře směřuje k její ochraně, tj. konkrétně „k ochraně volně žijící zvěře jako součásti ekosystému“. Myslivost je proto nutné chápat jako cílevědomou a striktně regulovanou činnost směřující k ochraně přírody (podobně judikoval Nejvyšší správní soud již pod sp. zn. 1 As 43/2007, ale i v řadě dalších rozhodnutí, nověji srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 78/2016).

5. Při rozhodování, zda je nutné se odchýlit od zákonem stanoveného a zásadně preferovaného kritéria nejdelší společné hranice, nejde podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 169/2016, publ. pod č. 3653/2017 Sb. NSS, o správní uvážení správního orgánu, ale o nezbytnost dokazováním zjistit, zda zákonem požadovaný stav odporuje účelu myslivosti, tj. ochraně volně žijící zvěře jako součásti ekosystému, a jak. Přitom ani nevhodnost hranice pole – les při vytváření honiteb sama o sobě nevylučuje prioritu kritéria nejdelší společné hranice, a podle uvedeného rozsudku může být i znalecky zkoumáno, nakolik by znamenala vyšší škody na zemědělských plodinách oproti stavu zákonem preferovanému. Žalobci k tomu namítají, že správní orgány obou stupňů však jen konstatovaly, že hranice honiteb při respektování zákonného pravidla by byla v terénu nezřetelná, protože jde o špatně prostupné lesní pozemky, jež viditelnou hranici v krajině netvoří.

6. Zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu dále vymezuje také obsah pojmu zásady řádného mysliveckého hospodaření jakožto činnosti, jejímž primárním cílem je ochrana zvěře jako přírodního bohatství, péče o kvalitu genofondu zvěře, péče o kvalitu životního prostředí atd. Městský úřad ani žalovaný nevyložili nikde ve svých rozhodnutích, v čem může hranice pozemků, jež není v krajině dobře viditelná, negativně ovlivnit genofond zvěře, kvalitu životního prostředí nebo třeba zákonnou ochranu zvěře. Podle přesvědčení žalobců se tak stalo proto, že zde žádný takový vztah není a ani být nemůže: hranice pozemků, v terénu obtížně viditelná, logicky nemůže mít žádný vliv jak na kvalitu genofondu zvěře, tak ani na její ochranu nebo na péči o kvalitu životního prostředí.

7. Žalobci se tedy domnívají, že skutečnost, že „hranice mezi přičleňovanými pozemky a honitbou Vinaře je v terénu nezřetelná, tvoří ji pomyslné hranice katastru [...]“, nemůže sama o sobě znamenat, že tato hranice je v rozporu s požadavkem ochrany zvěře, ochrany a zkvalitňování genofondu zvěře a ochranou životního prostředí, a nemůže tak být důvodem, proč ignorovat zákonem dané pravidlo přičleňování. Správní orgány podle nich vycházely jen z toho, že hranice dosavadních honiteb prochází „neudržovaným lesem“, a tuto skutečnost fakticky využily k tíži subjektu, jemuž svědčí zákonná priorita při přičleňování pozemků, ačkoli ji tento subjekt logicky (neboť se nejedná o jeho pozemky ani honitbu) nemohl nijak ovlivnit. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Popsal, že při místním šetřením provedeném dne 6. 3. 2020 bylo zjištěno, že hranice zaniklé honitby jsou nejasné a v terénu nezřetelně rozlišitelné. Pokud by nepřičleněné honební pozemky byly přičleněny k honitbě Špičák, nejasnost původních hranic s honitbami Rokle a Vinaře by narušovala zásady správného mysliveckého hospodaření (například stavbou mysliveckých zařízení v dvěstěmetrovém pásmu kolem hranice, lovem v cizí honitbě) a v budoucnu by byla nutně příčinou sporů mezi uživateli sousedních honiteb. Městský úřad proto vyhledal na mapách a v terénu zcela zřetelně viditelné a rozlišitelné hranice a honební pozemky ze zaniklé honitby Kojetín – Vlkáň přičlenil k sousedním honitbám Špičák, Vinaře a Rokle, vyjma honitby Račetice. Žalovaný uzavřel, že jestliže dojde ke kolizi zásad správného mysliveckého hospodaření a pravidla nejdelší společné hranice, je třeba dát přednost uplatnění zásad mysliveckého hospodaření, které umožňují rozhodnout o přičlenění optimálně podle individuálních okolností daného případu, nikoli mechanicky. Replika žalobců 9. V replice ze dne 2. 3. 2021 žalobci zopakovali svou argumentaci již uvedenou v žalobě. Na vyjádření žalovaného reagovali tak, že tvrzení o tom, že by nejasně vedená hranice uživatelům honiteb způsobovala zásadní problémy, označili za neodůvodněné a nepodložené. Podle žalobců nelze pominout, že hranice donedávna existující honitby Kojetín – Vlkáň byla taková, jakou ji městský úřad zjistil, tedy v terénu obtížně viditelná, avšak k žádným následkům předvídaným žalovaným nikdy v minulosti nedocházelo. Neprojevily se ani žádné „zásadní problémy ve správném mysliveckém hospodaření“ a žádné správní orgány je nikdy v minulosti neřešily. Je proto podle žalobců otázkou, proč by se za nezměněného faktického stavu měly tyto problémy zčistajasna objevit, když je tento stav nikdy dříve nevyvolával. Pro závěry správních orgánů chybí opora v dokazování. Správní orgány tedy podle žalobců nezjistily nic, co by mělo vést k odchýlení od zásady, že kritérium délky společné hranice je zásadní a prioritní. Vyjádření osob zúčastněných na řízení 10. Osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřily. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobci s tímto postupem výslovně souhlasili a žalovaný soudu do dvou týdnů od doručení příslušné výzvy nesdělil svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří–li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

12. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady přitom vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

14. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že městský úřad oznámil zahájení řízení o přičlenění honebních pozemků, které se nacházely v hranici neuznané honitby Kojetín – Vlkáň, a dále pozemků p. č. „X“, p. č. „X“, p. č. „X“, p. č. „X“ a p. č. „X“ v k. ú. Úhošťany. Zájem o přičlenění pozemků projevili žalobce a), Honební společenstvo Račetice i Honební společenstvo Rokle. Honební společenstvo Vinaře v souvislosti s přičleňováním pozemků požádalo o úpravu hranic honitby.

15. Dne 6. 3. 2020 městský úřad za účasti zástupců zainteresovaných honiteb uskutečnil místní šetření, a to – podle svých slov – za účelem posouzení skutečného stavu viditelnosti hranic původní honitby Kojetín – Vlkáň v terénu a zjištění možných hranic, které by odpovídaly zásadám mysliveckého hospodaření. Při tomto místním šetření tedy městský úřad provedl kontrolu hranic původní honitby Kojetín – Vlkáň s honitbami Vinaře, Špičák, Rokle a Račetice.

16. Městský úřad rozhodnutím ze dne 14. 7. 2020, č. j. MUKK/28995/2020, jehož součástí jsou přílohy, čtyřmi výroky přičlenil z bývalé honitby Kojetín – Vlkáň do honitby Vinaře 258,3591 ha honebních pozemků, do honitby Rokle přičlenil 83,8448 ha honebních pozemků a do honitby Špičák přičlenil zbývající honební pozemky o výměře 384,1561 ha. Vycházel přitom ze žalobci nesporovaného zjištění, že hranice mezi přičleňovanými pozemky původní honitby Kojetín – Vlkáň a honitbou Vinaře je v terénu z velké části nezřetelná. Hranici mezi přičleňovanými pozemky a honitbou Vinaře mají pomyslně tvořit hranice katastru Vinaře u Kadaně a Radonice u Kadaně, které prochází napříč polními pozemky a v severním směru špatně prostupnými lesními porosty. Hranice nelze identifikovat ani postavit najisto. Nejedná se o v terénu jasně rozeznatelnou hranici.

17. Městský úřad byl přesvědčen, že popsaná zjištění odůvodňují se odchýlit od prioritního kritéria nejdelší společné hranice, neboť zásady řádného mysliveckého hospodaření, mezi které patří určení přesných hranic v terénu, vyžadovaly jiné přičlenění. Spornou ve správním řízení nebyla skutečnost, že nejdelší hranici s honebními pozemky ze zaniklé honitby Kojetín – Vlkáň měla honitba Špičák, a to o délce 6 030 m oproti délce 2 853 m v případě honitby Vinaře, délce 2 077 m v případě honitby Rokle a délce 424 m v případě honitby Račetice. Přičlenění pozemků k honitbě Špičák by však podle městského úřadu zásadám řádného mysliveckého hospodaření odporovalo, neboť nelze najisto postavit průběh celé východní hranice honitby tak, aby byla identifikovatelná v krajině. Zřetelnost hranic je podle něj pro myslivecké hospodaření nutností (viz § 17 odst. 4 zákona o myslivosti), neboť umožňuje snadnější určení 200 m od hranic honiteb a současně zamezuje sousedským sporům o průběh hranic např. z hlediska dosledu a dohledání zvěře. Přičlenění části pozemků do honitby Vinaře městský úřad odůvodnil tak, že tím dojde k narovnání hranic ve smyslu zákona o myslivosti, zajištění zásad řádného mysliveckého hospodaření a zhojení vad při určování hranic v předchozích řízeních o uznání honiteb. Důvodem pro přičlenění pozemků do honitby Rokle byla podle městského úřadu především snaha zabránit vzniku nevhodné hranice pole – les.

18. V závěru svého rozhodnutí městský úřad shrnul, že musel „v prvé řadě posoudit zřetelnost hranice honitby pro přičlenění honebních pozemků [a – pozn. soudu] zároveň posoudit jejich vliv na řádné myslivecké hospodaření a dále musel vzít v potaz nejdelší společnou hranici přičleňovaných honebních pozemků s hranicí honiteb“. Honební pozemky k jednotlivým honitbám přičlenil tak, aby byly zabezpečeny zásady řádného mysliveckého hospodaření, pod které podřadil zřetelnost hranice honitby v terénu, a hranici zároveň vymezil tak, aby vyloučil rozhraní pole – les, kterému se má podle zákona o myslivosti bránit.

19. Žalobce a) podal proti prvostupňovému rozhodnutí včasné odvolání z toho důvodu, že k honitbě Špičák nebyly přičleněny všechny honební pozemky, o které žádal. Žalobkyně b) podala včasné odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí z toho důvodu, že pozemky (včetně těch v jejím vlastnictví, jak vyplývá z příloh prvostupňového rozhodnutí – pozn. soudu) nebyly přičleněny k honitbě Špičák, jejímž držitelem je žalobce a), ale k jiné honitbě.

20. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s posouzení věci tak, jak je provedl městský úřad. Přičlenění všech pozemků k honitbě Špičák by podle něj mělo za následek stav, kdy by v uvedených honitbách s ohledem na nejasné vytyčení „ochranného příhraničního dvěstěmetrového pásma“, v němž je zakázáno umisťování mysliveckých zařízení, nebylo možné řádně myslivecky hospodařit. Hrozilo by také nebezpečí sousedských sporů vyvolaných nejasnostmi o tom, kudy hranice skutečně vede.

21. Podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění.

22. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2017, č. j. 2 As 169/2016–49, publ. pod č. 3653/2017 Sb. NSS, ve kterém dospěl k závěru, podle kterého je při přičleňování pozemků, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, kritérium nejdelší společné hranice kritériem prioritním, zatímco zásady řádného mysliveckého hospodaření hrají roli korektivu. Jinými slovy, pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, se přičlení k honitbě, která má s pozemky nejdelší společnou hranici, a pouze pokud je takovéto řešení v rozporu se zásadami řádného mysliveckého hospodaření, zvolí se řešení jiné.

23. Podle Nejvyššího správního soudu „zákon předpokládá, že správní orgán bude primárně postupovat tak, že celek nepřičleněných pozemků přičlení k té honitbě, s níž má tento celek nejdelší společnou hranici. Správní orgán tedy netvoří novou honitbu, neurčuje přesný průběh hranice, a nemá tedy takový prostor pro úvahu jako v případě uznání honitby dle § 17 zákona o myslivosti (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, čj. 1 As 43/2007–95, č. 2429/2011 Sb. NSS)“ a též platí, že „v řízení o přičlenění honebních pozemků dle § 31 [správně § 30 – pozn. zdejšího soudu] zákona o myslivosti se zkoumá délka hranic stávajících honiteb sousedících s přičleňovanými pozemky, nikoli však samotná hranice těchto honiteb ve smyslu jejího průběhu“.

24. Osvětlen v uvedeném rozsudku rovněž byl onen neurčitý právní pojem „zásady řádného mysliveckého hospodaření“. Podle uvedeného rozsudku je třeba „zásadami řádného mysliveckého hospodaření rozumět zásady hospodaření, které směřují primárně k ochraně zvěře jakožto přírodního bohatství státu a k udržení stability ekosystémů, ve kterých tato zvěř žije. Za tím účelem je třeba zajistit řádnou péči a chov zvěře spočívající v regulaci populací jednotlivých druhů zvěře, udržování kvality genofondu zvěře, zlepšování životních podmínek zvěře a zajištění řádné tvorby honiteb. Součástí zásad řádného mysliveckého hospodaření musí rovněž být udržování kvality životního prostředí a s tím související omezování škod způsobených zvěří na lesních a zemědělských pozemcích. Při jakémkoli mysliveckém hospodaření je rovněž třeba dbát udržení historické a kulturní úrovně a tradic české myslivosti. Hlavnímu cíli zákonné úpravy myslivosti a jednotlivým zásadám řádného mysliveckého hospodaření pak slouží jednotlivé instituty práva myslivosti jako lov zvěře, zazvěřování, přikrmování či výstavba krmných a jiných mysliveckých zařízení. S ohledem na výše uvedené se tedy nelze ztotožnit s doktrinárním výkladem zásad řádného mysliveckého hospodaření, dle kterého zásadami mysliveckého hospodaření nelze rozumět nic jiného než obecné zásady tvorby honiteb uvedené v § 17.“ 25. Zásady řádného mysliveckého hospodaření je proto třeba ve shodě se závěry výše citovaného rozsudku považovat za nepoměrně širší problematiku, než jsou pouhé zásady tvorby honiteb, které tvoří toliko jednu z jejich součástí.

26. Podle § 17 zákona o myslivosti mimo jiné platí, že při tvorbě honiteb se nepřihlíží k hranicím katastrálních území, územních obvodů obcí nebo krajů. Hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými, například vodoteče, cesty, silnice (odst. 4). Honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset. I pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou (odst. 5). Při tvorbě honiteb se musí přihlížet k jejich tvaru. Nelze vytvořit ani uznat honitbu, která má tvar úzkého pozemkového pruhu v nejširším místě širokém jen 500 m, i když by dosahovala stanovené minimální výměry. Stejně je nutno bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Za tím účelem se při tvorbě honiteb provádí vyrovnání hranic honiteb výměnou honebních pozemků nebo jejich přičleněním (odst. 6). Minimální výměra honitby se stanoví pro oboru 50 ha, pro ostatní honitby 500 ha (odst. 7).

27. Při přezkumu rozhodnutí v nyní projednávané věci zdejší soud dospěl k závěru, že správní orgány při přičleňování pozemků zásady řádného mysliveckého hospodaření vymezily příliš úzce a odtrženě od podstaty zákonné úpravy myslivosti, když je v zásadě redukovaly na otázku seznatelnosti hranic honiteb v terénu, resp. zamezení vytvoření hranice pole – les. Za klíčové je třeba považovat to, že správní orgány nijak neodůvodňují, z jakého důvodu upřednostnily úpravu hranic sousedních honiteb tak, aby hranice byly zřetelné v terénu a nedocházelo k vytvoření hranice pole – les, když tyto zásady jsou pouze dílčím aspektem jedné ze zásad řádného mysliveckého hospodaření, tj. řádné tvorby honiteb, a to aniž by vymezily (vyložily) aspekty další a těmi se zabývaly. Vznik hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků, přitom zákon o myslivosti kategoricky nezapovídá, jen apeluje, aby k tomu docházelo jen ve výjimečných případech. Stejně tak zákon ani při tvorbě honiteb bezpodmínečně netrvá na tom, aby se hranice honiteb kryly s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými.

28. Důvody, které správní orgány k jejich rozhodnutím vedly, soud považuje za obecné a nepodložené, v případě tvrzené hrozby nebezpečí sousedských sporů až za spekulativní. S ohledem na to, že myslivecká zařízení mají statickou povahu, a jejich umisťování tak je záležitostí spíše jednorázovou, soud s ohledem na identifikovatelnost hranic honiteb (byť v některých místech komplikovanou, avšak za použití například GPS zařízení a např. následného vyznačení bodů hranic barvou stále možnou, jak vyplynulo z místního šetření) nemůže ani přisvědčit argumentu, že zrovna okolnosti související s jejich umisťováním by mohly bránit řádnému mysliveckému hospodaření.

29. Soud nezpochybňuje, že nevhodnost hranice pole – les či potřebu identifikace hranic dotčených honiteb v terénu je třeba zohlednit v celkovém posouzení, je však třeba tento aspekt vážit s ohledem na ostatní zásady řádného mysliveckého hospodaření a ve vztahu ke konkrétní posuzované situaci. Samotné výsledné posouzení, zda zásady řádného mysliveckého hospodaření vyžadují jiné přičlenění než k honitbě s nejdelší společnou hranicí, soud nijak nepředjímá. Na základě vydaných rozhodnutí však tento závěr učinit nelze.

30. Z tohoto důvodu soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s. ř. s. Současně zrušil i rozhodnutí městského úřadu ze dne 14. 7. 2020, č. j. MUKK/28995/2020, neboť popsané nedostatky se vztahují i k tomuto rozhodnutí [§ 78 odst. 3 s. ř. s.]. V dalším řízení bude pak žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

31. Žalobci měli v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první a § 35 odst. 2 s. ř. s. uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z nich do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 12 546,90 Kč. Náhrada se skládá vždy ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, z částky 7 440 Kč za tři úkony právní služby zástupce žalobců po 2 480 Kč (tj. 80 % z částky 3 100 Kč) podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 12 odst. 4 a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) a podání repliky – § 11 odst. 1 písm. d)], z částky 450 Kč jako náhrady hotových výdajů zástupce žalobců [polovina z částky 900 Kč odpovídající třem režijním paušálům po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu] a z částky 1 656,90 Kč představující 21% DPH z výše uvedených částek kromě soudního poplatku, jelikož zástupce žalobců je plátcem DPH.

32. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení nebyly soudem osobám zúčastněným na řízení uloženy žádné povinnosti.