15 A 67/2012 - 49

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Gabriely Vršanské a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: JUDr. M. V., nar. „X“, „X“, proti žalovanému: Krajskému státnímu zástupci v Ústí nad Labem, se sídlem Palác Zdar, Dlouhá 1, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti písemné výtce udělené žalovaným žalobci ze dne 24.4.2012, č.j. 5 SPR 141/2012, takto:

Výrok

I. V řízení, které bylo přerušeno usnesením podepsaného soudu ze dne 4.12.2013, č.j. 15 A 67/2012-37, se pokračuje.

II. Žaloba se zamítá .

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení písemné výtky žalovaného ze dne 24.4.2012, č.j. 5 SPR 141/2012, která mu byla uložena dle ustanovení § 30 odst. 3 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), za porušení povinnosti zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství spočívající v tom, že v trestní věci Juliuse Gulyáse, vedené pod sp. zn. 2 KZV 5/2010, po přezkoumání a nevyhovění jeho návrhu na podání dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), ředitelem odboru mimořádných opravných prostředků Nejvyššího státního zastupitelství v Brně JUDr. Tomášem Havlíkem, sepsal sdělení a návrh Krajskému soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.3.2012 pod č.j. 2 KZV 5/2010-608, ve kterém předsedovi senátu soudu oznámil nepodání dovolání v neprospěch odsouzeného J. G., k tomuto sdělení přiložil kopii písemného oznámení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 6.3.2012 s požadavkem na založení do trestního spisu a v dalším nepřiměřeně hodnotil jeho argumentaci jako právně irelevantní, alibistickou a nerespektující platnou právní úpravu včetně mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a své vyjádření uzavřel slovy, že „… je bez jakékoliv diskuse naplněn dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu…“; toto sdělení a návrh pak rozeslal předsedovy senátu krajského soudu, Krajskému ředitelství Policie České republiky Ústeckého kraje, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových – odloučenému pracovišti v Chomutově, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně. K otázce pravomoci soudu rozhodovat v předmětné věci žalobce uvedl, že dle jeho názoru udělení výtky není projevem pracovně právního poměru žalobce, ale jde o disciplinární opatření. Žalobce uvedl, že zákonodárce svěřil pravomoc rozhodovat o kárném provinění, za které lze uložit státnímu zástupci podle závažnosti některé z kárných opatření uvedených v § 30 odst. 1 zákona o státním zastupitelství nikoli do rukou zaměstnavatele, ale do rukou kárného senátu zřízeného u Nejvyššího správního soudu. Z uvedeného dovodil žalobce, že i rozhodování o deliktní odpovědnosti státního zástupce za kárné provinění, kterým nepochybně je i tzv. drobný nedostatek a poklesek ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, je autoritativním správním aktem orgánu veřejné moci. Dle žalobce tedy žalovaný vystupoval v předmětné věci v postavení orgánu veřejné moci. V tomto směru odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 15.9.2009, č.j. 12 Ksz 1/2008-97, kde je v odůvodnění uvedeno, že písemná výtka uložená podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství je „rozhodnutím“ o méně závažné formě kárného provinění, když vlastnímu vydání rozhodnutí má předcházet „řízení“ o disciplinárním deliktu. Žalobce uvedl, že ve svém podání ze dne 16.3.2012, č.j. 2 KZV 5/2010-608, adresovaném Krajskému soudu v Ústí nad Labem ke sp. zn. 49 T 18/2010, které bylo v konkrétní trestní věci návrhem na zrušení zajištění majetku odsouzeného, vyjádřil vlastní odůvodněný právní názor k obsahu podání Nejvyššího státního zastupitelství, jímž byl podnět žalobce k dovolání odmítnut, a bylo tak umožněno odsouzenému pachateli zvlášť závažného zločinu disponovat se zajištěným majetkem v řádu několika milionů korun, který získal trestnou činností. Žalobce trvá na tom, že předmětný přípis nebyl koncipován jako kritika závěrů Nejvyššího státního zastupitelství, ale jako pečlivě odůvodněný procesní návrh, kterému soud v plném rozsahu vyhověl. K výtce, že předmětný návrh ze dne 16.3.2012 žalobce zaslal policejnímu orgánu, který vedl vyšetřování a vydal rozhodnutí o zajištění majetku, Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ústí nad Labem, odbor odloučené pracoviště Chomutov, který spravoval zajištěný majetek, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které bylo ve věci činné v odvolacím řízení a Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které posuzovalo podnět k dovolání, a tím měl porušit povinnost podle § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, žalobce uvedl, že je takový závěr pro něho nepochopitelný a považuje jej za nesprávný. Žalobce odmítá, že použití běžně se vyskytujících pojmů a slovních spojení „právně irelevantní, alibistický a nerespektující platnou právní úpravu“ by bylo možno považovat za nepřiměřenou kritiku ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. Poukázal současně na to, že uvedená spojení se běžně vyskytují v rozhodnutích Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu (např. Cdo 2217/2011, 33 Nd 43/2012, 6 Tdo 348/2012, 1 As 51/2012, II. ÚS 291/05). Vzhledem k tomu, že předmětný návrh žalobce byl doručen pouze subjektům zainteresovaným v předmětné věci, a to ke konkrétním spisovým značkám, nelze v žádném případě hovořit o veřejné kritice, jak předpokládá ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. Žalobce uvedl, že podstatou ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství je, aby jednání státního zástupce bylo v mezích obecně uznávaných pravidel slušného chování při zachování práva na svobodu projevu a šíření informací adresovaných oprávněným osobám. Dle jeho názoru jeho jednání popsané ve výroku napadeného rozhodnutí nevykazuje znaky deliktního jednání, jímž by mohlo dojít k porušení povinností ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. Žalobce trvá na tom, že konal zcela v souladu s body č. 2, 6 a 8 Mravního kodexu státních zástupců vydaného občanským sdružením Unií státních zástupců České republiky, když nevybočil z mezí pravidel slušného chování a v procesním návrhu vyjádřil svůj pečlivě odůvodněný právní názor, jímž reagoval na konkrétní zjevně nesprávný postup ze strany žalobci blíže neznámého státního zástupce odboru mimořádných opravných prostředků Nejvyššího státního zastupitelství, který by měl být nejen odbornou autoritou a vzorem pro státní zástupce podřízených státních zastupitelství, ale měl by také při výkladu a aplikaci právních přepisů vycházet z jejich pravého smyslu a bránit se byrokratickým, rutinním a alibistickým řešením tak, jak předpokládá povinnost státních zástupců vymezená v bodě 2 Mravního kodexu státních zástupců. Žalobce podotkl, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí až na podkladě popudu Nejvyššího státního zastupitelství. Tomu odpovídá i skutečnost, že vydání rozhodnutí předcházela dvoudenní pracovní porada ve dnech 19. – 20. 4. 2012, na které byl žalovaný po celou dobu přítomen a žalobci ani náznakem nic nevytkl. Rovněž tomu odpovídá skutečnost, že žalovaný a jeho náměstkyně sami aprobovali podání žalobce ze dne 16.3.2012. Žalobce považuje vydání napadeného rozhodnutí za záměrné a vědomé šikanózní jednání, kterým došlo k autoritativnímu zásahu do práv žalobce včetně jeho práva na svobodu projevu a práva na nerušený výkon veřejné funkce a tím do nezávislosti státního zástupce. Dále žalobce zdůraznil, že vzhledem ke skutečnosti, že žádný obecně závazný právní předpis nestanoví procesní postup pro vydání rozhodnutí, jímž se podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství ukládá písemná výtka, byl žalovaný povinen aplikovat ustanovení zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalovaný se žalobcem vůbec nejednal a prvním úkonem ve vztahu k žalobci bylo vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobci tak nebylo umožněno realizovat základní práva účastníka řízení, a to vyjádřit se k podstatě věci, činit návrhy, seznámit se s podklady rozhodnutí a uplatnit tak svou obhajobu vůči postupu žalovaného. Žalobce namítá, že v žalobou napadeném rozhodnutí v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu zcela absentují úvahy, kterými se žalovaný jako správní orgán řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí a při výkladu právních přepisů. Dle žalobce postupoval žalovaný ústavně nekonformním způsobem, když v postavení orgánu veřejné moci uplatňoval státní moc nikoli v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Žalobce rovněž namítl, že napadené rozhodnutí je nicotné, protože nebylo vydáno osobou, která má z hlediska hmotného práva postavení krajského státního zástupce v Ústí nad Labem. Žalobce poukázal na skutečnost, že JUDr. J. J. byl dne 13.3.2008 na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti odvolán z funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem. Počínaje dnem 10.4.2008 byl na vlastní žádost JUDr. J. přeložen k Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích. V mezidobí byl do funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem jmenován JUDr. J. K. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2011 bylo zrušeno rozhodnutí ministra spravedlnosti o odvolání JUDr. J. J. z funkce krajského státního zástupce. Rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 2.3.2011 byl JUDr. J. J., doposud jako státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, trvale přidělen ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem a opětovně začal vykonávat funkci krajského státního zástupce v Ústí nad Labem společně s JUDr. J. K., který byl následně v rámci obnovy řízení odvolán ministrem spravedlnosti z funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem. Žalobce trvá na tom, že krajským státním zástupcem jakožto vedoucím státním zástupcem může být jen státní zástupce, který je současně přidělen k výkonu funkce státního zástupce k příslušnému krajskému státnímu zastupitelství. Vzhledem k tomu, že byl JUDr. J. J. na základě vlastní žádosti trvale přeložen ke dni 10.4.2008 k Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích, pozbyl od uvedeného data dle žalobce zákonné předpoklady k tomu, aby mohl vykonávat funkci vedoucího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Na tom dle žalobce nic nemění ani snaha mistra spravedlnosti zhojit daný právní stav ex post rozhodnutím o trvalém přeložení JUDr. J. J. na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Žalobce trvá na tom, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2011 sám o sobě neumožňoval návrat JUDr. J. J. do funkce krajského státního zástupce. Nezbytnou kompetenční náležitostí správního aktu je dle žalobce to, že byl vydán věcně, místně i funkčně příslušným orgánem veřejné moci. Nemá-li správní akt všechny zákonem stanovené náležitosti, je nepochybně vadný. Žalobce zdůraznil, že pokud akt orgánu veřejné moci má takové vady, že správní akt fakticky nevznikne, vznikne namísto něho paakt, který však účastníky řízení ani nikoho jiného právně nezavazuje. Žalobce tak s ohledem na výše uvedené trval na tom, že JUDr. J. J. nebyl osobou oprávněnou vystupovat v pozici krajského státního zástupce v Ústí nad Labem a nebyl tak osobu oprávněnou vydat napadené rozhodnutí. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud podanou žalobu odmítl dle § 46 odst. 2 popřípadě dle § 46 odst. 1 písm. c) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Žalovaný uvedl, že po předložení dozorového spisu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a vyhodnocení písemnosti žalobce ze dne 16.3.2012 dospěl k závěru, že žalobce bezdůvodně a záměrně v písemnosti znehodnocoval postup a odborné znalosti státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Důvodem k vydání výtky byl obsah a formulace návrhu a sdělení ze dne 16.3.2012, jehož autorem byl žalobce. Žádné důkazy než vyhodnocení samotné písemnosti ze dne 16.3.2012 žalovaný neprováděl. Žalovaný trval na tom, že žalobou napadená písemná výtka není rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s. podléhajícím soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví. Písemnou výtkou se nezakládají, nemění ani neruší žalobcova práva a povinnosti. Písemná výtka ani nevytváří prostor k situaci, že by ke změně práv a povinností mohlo dojít. Písemná výtka má pouze charakter upozornění a neobsahuje žádnou sankci vůči státnímu zástupci. Žalovaný dále trval na tom, že obsah písemnosti ze dne 16.3.2012 byl natolik výmluvný a jasný, že nebylo nutné vést žádné dokazování dle správního řádu ohledně naplnění důvodů pro udělení výtky pro porušení ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. Dle názoru žalovaného tak nedošlo k porušení § 3 správního řádu, dle kterého správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Rovněž konstatoval, že při osobním jednání před předáním výtky s žalobcem celou věc ústně projednal v rozhoru, který proběhl v řádu několika minut. Žalovaný trvá na tom, že tedy nedošlo ani k porušení zásady vyjádřené v § 36 odst. 2 správního řádu. Žalovaný dále zdůraznil, že nevytýkal žalobci veřejnou kritiku jiného státního zástupce. K tvrzení, že sám aproboval předmětnou písemnost ze dne 16.3.2012, žalovaný uvedl, že ji skutečně aproboval, ovšem až 23.3.2012, kdy již tato písemnost byla rozeslána různým institucím (k rozeslání došlo dne 20.3.2012). Žalovaný dále zdůraznil, že při posuzování jednání státních zástupců nelze hodnotit jen přípustnost či nepřípustnost použité terminologie, ale i ostatní souvislosti jejího použití. Žalobce dle žalovaného zcela nepochopitelně v návrhu na rozhodnutí o zajištěných věcech soudu bez jakéhokoliv důvodu se záměrem znehodnotit postup a odbornost státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně označil závěry tohoto zástupce za právně irelevantní, alibistické a platnou právní úpravu nerespektující. Toto učinil dle žalovaného pouze z důvodu, že se nedokázal vyrovnat s odlišným právním názorem jiného státního zástupce, a proto, že chtěl tuto křivdu dát na vědomí orgánům, kterým písemnost rozeslal. Rozhořčení žalobce pak dokumentuje i požadavek na založení vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v Brně do trestního spisu, k čemuž nebyl žádný právní ani věcný důvod. Ve vztahu k otázce postavení JUDr. J. J. jako krajského státního zástupce v Ústí nad Labem žalovaný uvedl, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2011, č.j. 10 Ca 102/2008-117, nabyl právní moci dne 8.3.2011. Vzhledem ke skutečnosti, že dne 2.3.2011 byl JUDr. J. J. (jak připouští i žalobce) trvale přidělen ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, ke dni nabytí právní moci rozsudku, kterým bylo zrušeno jeho odvolání z funkce krajského státního zástupce, byl JUDr. J. J. přidělen k výkonu funkce státního zástupce na příslušném krajském zastupitelství a právní mocí rozsudku došlo k automatickému obnovení jeho funkce krajského státního zástupce. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou, ve které navrhl, aby byl z Ministerstva spravedlnosti vyžádán spis týkající se trvalého přeložení JUDr. J. J. k výkonu funkce k Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích a jeho následného opětovného přeložení k výkonu funkce státního zástupce ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem. Dále předložil Mravní kodex státních zástupců a stanovisko občanského sdružení Unie státních zástupců k jednání Mgr. V. N. Vzhledem ke skutečnosti, že ani chování Mgr. V. N. a její výzva k odstoupení vůči nejvyšší státní zástupkyni JUDr. V. nebyla posouzena jako kárné provinění ani jako drobný nedostatek či poklesek ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, vyjádřil žalobce domněnku, že nemohl legitimně očekávat, že jeho jednání by mohlo být posouzeno jako disciplinární delikt. Řízení před soudem bylo usnesením ze dne 4.12.2013, č.j 15 A 67/2012-37, přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 A 357/2011. Městským soudem v Praze bylo v předmětné věci rozhodnuto rozsudkem ze dne 14.4.2015, č.j. 6 A 357/2011-62. Proti tomuto rozsudku byla podána včasná kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4.8.2015, č.j. 2 As 100/2015-37, který nabyl právní moci dne 18.8.2015. Přestože tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, byl v kasačním rozsudku formulován právní názor závazný pro Městský soud v Praze při dalším rozhodování ve věci, který se týkal významu soudního zrušení odvolání z funkce ve vztahu k „obnovení“ pravomocí nezákonně odvolaného funkcionáře. S ohledem na tento právní názor závazný pro další rozhodování Městského soudu v Praze dospěl zdejší soud k závěru, že odpadl důvod pro přerušení řízení a ve věci může být dále jednáno. Proto bylo výrokem ad I. rozhodnuto o pokračování v řízení. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť žalobce i žalovaný výslovně souhlasili s rozhodnutím věci bez jednání. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly, jak bude uvedeno níže, zjištěny. Primárně se soud zabýval otázkou, zda písemná výtka dle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství podléhá soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví. Charakterem písemné výtky se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27.11.2015, č.j. 4 As 173/2015-31. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že „výtka je svou povahou nejmírnějším stupněm kárného opatření (v obecném smyslu slova), jehož účelem je možnost flexibilně postihnout ty nedostatky, jež svojí menší závažností neodůvodňují zahájení kárného řízení.“ Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda výtka naplňuje ve smyslu s.ř.s. materiální znaky rozhodnutí správního orgánu. V tomto směru Nejvyšší správní soud konstatoval následující: „Základní normy zakládající pravomoc správních soudů k přezkoumání aktu orgánu veřejné moci dle § 2, § 4 a § 65 s. ř. s. vyžadují naplnění čtyř podmínek: (i) správní akt vydal orgán moci výkonné či jiný z orgánů popsaných v definici, (ii) orgán rozhodoval o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, (iii) rozhodování se odehrávalo v oblasti veřejné správy a (iv) činností správního orgánu musela být dotčena veřejná subjektivní práva fyzických nebo právnických osob (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 2 As 52/2010 - 59, č. 2133/2010 Sb. NSS). Vzhledem k materiálnímu pojetí rozhodnutí v soudním řádu správním dále není významné označení správního aktu či jeho forma. Žalobní legitimace dle § 65 odst. 1 s. ř. s. je založena navíc nejen v případech, kdy je žalobce zkrácen na svých hmotných subjektivních právech, ale i ve všech případech, kdy je dotčena právní sféra žalobce (viz cit. usnesení zdejšího soudu č. 906/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud shledal, že institut výtky odpovídá jmenovaným podmínkám. Prvně výtku ukládá dohledový orgán, který tak zajišťuje výkon veřejné správy na daném úseku (první a třetí podmínka). Udělená výtka zároveň svým charakterem zasahuje do sféry postižené osoby, která zároveň vystupuje v pozici vykonavatele veřejné moci (zde soudního exekutora), což je s ohledem na citovanou judikaturu zdejšího soudu dostatečné pro naplnění zákonných kritérií (druhá a čtvrtá podmínka).“ Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k výslovnému závěru, že výtka je svojí povahou správním aktem, který soudy přezkoumávají v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s.ř.s. a násl. Zdejší soud neshledal důvody k tomu, aby se odchýlil od závěrů zaujatých výše Nejvyšším správním soudem a dospěl k závěru, že není důvod žalobou odmítat pro nedostatek věcné působnosti a přistoupil k meritornímu přezkumu v dané věci. Následně se soud zabýval námitkou nicotnosti žalobou napadené výtky. Žalobce namítal, že předmětná výtka je nicotným aktem, neboť byla vydána osobou, která k tomu nebyla vůbec věcně příslušná. V ustanovení § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství je uvedeno, že drobné nedostatky a poklesky může vedoucí státní zástupce státnímu zástupci písemně vytknout, aniž by podal návrh na zahájení kárného řízení. Žalobce v době vydání žalobou napadené výtky vykonával funkci státního zástupce u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Jeho vedoucím státním zástupcem tedy byl krajský státní zástupce v Ústí nad Labem. Mezi účastníky je nesporné, že JUDr. J. J. byl řádně jmenován do funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem a tuto funkci řádně vykonával až do svého odvolání ke dni 13.3.2008. Po odvolání JUDr. J. J. požádal o přeložení k výkonu funkce státního zástupce k Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích, kam byl na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti počínaje dnem 10.4.2008 předložen. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.1.2011, č.j. 10 Ca 102/2008-117, rozhodnutí ministra spravedlnosti o odvolání JUDr. J. J. z funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem zrušil. Mezi účastníky je sporné, zda JUDr. J. J. ke dni vydání žalobou napadené výtky, řádně vykonával funkci krajského státního zástupce v Ústí nad Labem a byl tedy věcně oprávněn k vydání předmětné výtky či nikoli. Pro posouzení dané otázky je podstatné, že rozsudek ze dne 31.1.2011, č.j. 10 Ca 102/2008-117, nabyl právní moci dne 8.3.2011. Rozhodnutím ze dne 2.3.2011 byl pak JUDr. J. J. přeložen ministrem spravedlnosti dnem 8.3.2011 ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem. Z uvedeného tedy vyplývá, že ke dni nabytí právní moci rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o odvolání JUDr. J. J. z funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem, byl JUDr. J. J. opět předložen z Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem. Nenastal tedy rozpor, na který žalobce poukazoval ve své žalobě, že by měl funkci krajského státního zástupce vykonávat státní zástupce přidělený k okresnímu státnímu zastupitelství. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku ze dne 4.8.2015, č.j. 2 As 100/2015-37, výslovně uvedl, že „pokud má správní soudnictví být vskutku efektivním nástrojem ochrany subjektivních práv jednotlivců, je třeba účinky zrušení nezákonného správního rozhodnutí soudem vykládat tak, aby co možná nejvíce působily zpětně v tom smyslu, aby se zrušením nezákonného rozhodnutí v co možná největší dosažitelné míře obnovil stav existující předtím, než byl takovýmto správním rozhodnutím změněn. Opačný výklad by naopak měl krajně nežádoucí důsledky – veřejná správa by již jen prostým vydáváním objektivně nezákonných rozhodnutí, o nichž by věděla, že budou v případě napadení s velkou pravděpodobností v budoucnu zrušena, takříkajíc „získávala čas“ na nezákonnou změnu reality „tady a teď“ a vytvoření stavů a jejich důsledků, které by již zpětně bylo možno odstranit jen obtížně nebo dokonce vůbec. To však nelze připustit. V případech soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání z veřejné funkce je proto třeba vykládat účinky zrušení takovéhoto rozhodnutí tak, že ten, kdo byl z funkce nezákonně odvolán, v ní musí okamžikem zrušení svého odvolání takříkajíc „obživnout“, a to v plném rozsahu.“ S ohledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že ke dni vydání žalobou napadené výtky vykonával JUDr. J. J. zcela oprávněně funkci krajského státního zástupce v Ústí nad Labem a s ohledem na to nemohla předmětná výtka být stižena nicotností pro nedostatek kompetence osoby, která ji vydala. Tuto námitku shledal soud jako nedůvodnou. Dále žalobce namítal, že při vydání písemné výtky byla porušena jeho práva, neboť nebyla řádně aplikována ustanovení z části druhé správního řádu v řízení předcházejícím vydání předmětné výtky. Otázkou míry aplikace právní úpravy obsažené ve správním řádu na řízení o vydání písemné výtky se zabýval již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.11.2015, č.j. 4 As 173/2015-31. Nejvyšší správní soud k této otázce konstatoval: „Přestože výtka je svojí povahou rozhodnutím správního orgánu, její specifický charakter vylučuje aplikaci klasického správního řízení podle části druhé a třetí zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Nejvyšší správní soud předně poukazuje na skutečnost, že výtka je svým charakterem a systematickým zařazením (vyjma systematiky exekučního řádu, což ale bylo výše osvětleno) aktem analogickým kárným opatřením, která jsou (s výjimkou notářů) ukládána výlučně v rámci procesu upraveného zákonem o kárném řízení, na nějž se nevztahuje správní řád. Právní ustanovení týkající se výtky je ale ve vztahu k obecným pravidlům o kárném řízení speciální (srovnej např. § 7a a § 121 odst. 1 exekučního řádu nebo § 88a a § 90 zákona o soudech a soudcích) a upravuje její uložení zcela mimo standardní kárné řízení. Tato zvláštní úprava odpovídá účelu výtky jako neformalizovaného „manažerského“ nástroje řešení méně závažných pochybení. Efektivní využívání výtky vedoucím či dohledovým orgánem je totiž myslitelné pouze za podmínky, že zůstane zachována určitá neformálnost jejího ukládání. Pokud by totiž uložení výtky podléhalo formálnímu správnímu řízení, tento institut by vedle kárného řízení před Nejvyšším správním soudem postrádal svůj smysl. Pro orgány dohledu by totiž bylo snadnější podávat i v případě zjištění drobných pochybení kárný návrh, což by nepochybně bylo v rozporu se zásadou proporcionality, neboť již vedení kárného řízení znamená pro soudního exekutora, soudce či státního zástupce značnou zátěž a podání kárného návrhu musí být prostředkem ultima ratio pro případy, které není možno řešit jiným způsobem, včetně právě výtky (srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 16 Kss 8/2013 - 45). Zároveň by nebylo vedle samotného kárného řízení upraveného zákonem o kárném řízení, v rámci něhož je možné uložit různě tvrdá kárná opatření, účelné dovozovat existenci i jiného formalizovaného řízení se všemi kroky předvídanými v části druhé a třetí správního řádu, včetně opravného prostředku, přičemž jediným myslitelným výsledkem takového řízení by bylo uložení nejmírnějšího opatření – výtky. Jelikož ale jakákoli činnost veřejné moci musí podléhat zákonným omezením (srovnej čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí se uplatnit při i ukládání výtky základní zásady činnosti správních orgánů v § 2 až § 8 správního řádu (srovnej § 177 odst. 1 správního řádu). Jejich aplikací jsou – s ohledem na neformální povahu výtky – dostatečně zajištěna práva adresáta tohoto aktu proti případné libovůli správního orgánu.“ Soud se s výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu plně ztotožnil a neshledal jediný důvod se od nich odchýlit. Tím, že žalovaný nepostupoval při vydání žalobou napadené výtky dle části druhé a části třetí správního řádu nedošlo k porušení procesních práv žalobce, kterých se domáhal žalobce v podané žalobě. Současně dle soudu nedošlo ze strany žalovaného při vydání žalobou napadené výtky k porušení zásad obsažených v části první správního řádu. Tuto námitku tedy rovněž shledal soud jako nedůvodnou. Následně se soud zabýval otázkou, zda jednáním žalobce došlo k naplnění podmínek pro uložení písemné výtky dle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství z důvodu porušení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. V ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství je uvedeno, že státní zástupce je povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům, jiným osobám vykonávajícím právnické povolání, k ostatním zaměstnancům státního zastupitelství a dalším osobám, s nimiž při výkonu své funkce jedná; je povinen zejména zdržet se nepřiměřené veřejné kritiky státního zastupitelství a výkonu jeho působnosti, jiných státních zástupců, soudců, advokátů a notářů. Předně je třeba zdůraznit, že z obsahu výtky jednoznačně vyplývá, že byla žalobci uložena za porušení povinnosti zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům a nikoli za nepřiměřenou veřejnou kritiku státního zastupitelství a výkonu jeho působnosti. Argumentaci žalobce, že jeho písemný projev obsažený ve sdělení a návrhu ze dne 16.3.2012 nebyl učiněn veřejně, považuje tedy soud za zcela nepřiléhavou. Dále je dle soudu nutno zdůraznit, že obsahem sdělení a návrhu ze dne 16.3.2012, č.j. 2 KZV 5/2010-608, byl návrh příslušnému krajskému soudu, aby v důsledku toho, že nebylo v předmětné věci podáno dovolání, zrušil zajištění bytové jednotky odsouzeného J. G. a členského družstevního podílu odsouzeného J. G. a E. G. ve stavebním bytovém družstvu. V tomto směru považuje soud za přiléhavé odůvodnění ze strany žalobce v předmětné písemnosti, kde uvádí, že náprava postupu vrchního soudu byla možná pouze prostřednictvím mimořádného opravného prostředku – dovolání, které v rámci soustavy státního zastupitelství může podat výlučně nejvyšší státní zástupce. Dále považuje soud za přiléhavé odůvodnění, že v důsledku nepodání dovolání nemohl žalobce učinit soudu jiný návrh, než aby předseda senátu krajského soudu zrušil zajištění bytové jednotky a členského družstevního podílu. Z procesního hlediska však nebylo věcně na místě, aby žalobce jakkoli v předmětném sdělení a návrhu hodnotil argumentaci a důvody, které vedly Nejvyšší státní zastupitelství k závěru, že dovolání v dané věci nepodá. Toto hodnocení závěrů Nejvyššího státního zastupitelství nikterak nesouviselo s procesním návrhem, který žalobce danou písemností činil. Je třeba rovněž uvést, že žalobce nebyl ani v procesním postavení, ve kterém by měl věcnou a místní příslušnost závěry Nejvyššího státního zastupitelství přezkoumávat a hodnotit. Z uvedeného tedy vyplývá, že nebyl žádný právní důvod, aby předmětný návrh hodnocení důvodů pro nepodání dovolání v předmětné věci ze strany žalobce mělo obsahovat. Nelze ani souhlasit s žalobcem, že formulace „argumentace Nejvyššího státního zastupitelství je právně irelevantní, alibistická a nerespektující platnou právní úpravu včetně mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána v oblasti odčerpávání výnosů z trestné činnosti.“ a tvrzení, že byl „bez jakékoli diskuse naplněn dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu“ je vlastním odůvodněným právním názorem žalobce k obsahu podání Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedené formulace neobsahují žádnou relevantní právní argumentaci či polemiku. Jedná se jednoznačně pouze o zcela subjektivní žalobcovo hodnocení předmětného úkonu ze strany Nejvyššího státního zastupitelství. Evidentně jde o projev ryze osobního nesouhlasu žalobce se skutečností, že nadřízeným státním zastupitelstvem nebylo vyhověno jeho návrhu na podání mimořádného opravného prostředku v předmětné věci. Soud se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobce, že použité formulace „irelevantní, alibistická argumentace nerespektující právní úpravu“ nelze považovat za neuctivé, ale že jde o běžně používané hodnotící formulace s poukazem na to, že je používají i vysoké soudy ve svých rozhodnutích. Soud nesporuje skutečnost, že vysoké soudy obdobné formulace ve svých rozhodnutích skutečně někdy používají, ovšem vždy se jedná o případy, kdy jsou povolány k hodnocení rozhodovací činnosti nižších soudů a uvedené formulace používají výlučně v případech, kdy shledají, že ze strany nižších soudů došlo k zásadním pochybením majícím vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, a co je zásadní, vždy jsou taková hodnocení opřena o podrobné odůvodnění a přesvědčivou právní argumentaci. Na rozdíl od těchto případů pasáž hodnotící postup Nejvyššího státního zastupitelství byla včleněna do písemnosti ze dne 16.3.2012, jak již bylo uvedeno výše, zcela bez jakéhokoliv právního důvodu a bez jakéhokoliv odůvodnění či právní argumentace. V tomto kontextu je nutno souhlasit s obsahem písemné výtky, že takové formulace je nutno chápat jako neuctivé, překračující mez případné kolegiální kritiky, porušující povinnost uloženou státnímu zástupci § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství a odpovídající drobnému poklesku ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství. K tvrzení žalobce, že rozesláním písemnosti ze dne 16.3.2012 nemohl porušit povinnost dle § 24 odst. 4 zákona o státních zástupcích, soud poznamenává, že v samotném rozeslání písemností ze dne 16.3.2012 institucím, které byly nějak dotčeny předmětnou kauzou, neshledává soud porušení povinností žalobce dle § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, ovšem skutečnost, že předmětná písemnost ze dne 16.3.2012 byla rozeslána uvedeným institucím, dokresluje závažnost žalobcova jednání, které výše soud shledal neuctivým, neboť písemnost se dostala na celou řadu institucí, kde se s jejím obsahem mohl seznámit široký okruh osob. Nešlo tedy o projev, který by byl učiněn k úzkému kruhu adresátů. Pro úplnost soud poznamenává, že sice v písemnosti ze dne 16.3.2012 samotné není uvedeno konkrétní jméno státního zástupce, jehož práci žalobce hodnotil, ovšem z uvedené písemnosti vyplývá, že žalobce k ní připojil k založení do spisu sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, odboru mimořádných opravných prostředků ze dne 6.3.2012, č.j. 1 NZO 5015/2012-11, které bylo podepsáno konkrétním státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství. Ve spojení těchto listin je pak naprosto jednoznačně patrné, čí výsledek práce žalobce v předmětné písemnosti ze dne 16.3.2012 hodnotí. Lze proto s přihlédnutím k výše uvedenému hodnotit žalobcovo jednání jako neuctivé jednání ve vztahu ke konkrétnímu státnímu zástupci tak, jak to učinil žalovaný v žalobou napadené písemné výtce. Tyto námitky tedy shledal soud rovněž jako nedůvodné. K tvrzení žalobce, že žalobou napadenou výtkou dochází k zásahu do jeho ústavou zaručeného práva na svobodu projevu, musí soud konstatovat, že i ústavou zaručovaná práva jednotlivce jsou omezena mimo jiné v okamžiku, kdy by jejich výkonem mělo dojít k zásahu do stejně chráněných práv jiného, či v rozsahu stanoveném zákonem. Proto nelze uplatňovat obecně právo na svobodu projevu v okamžiku, kdy se dostává výkon tohoto práva do střetu s právem jiného na ochranu osobnostních práv a dobré pověsti konkretizovanou v daném případě ustanovením § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. Písemnou výtkou jako nejmírnějším kázeňským opatřením byl žalobce upozorněn na skutečnost, že v daném případě uvedenou křehkou hranici překročil. K porušení žalobcova práva na svobodu projevu tedy dle názoru soudu v daném případě jednoznačně nedošlo. Tím spíše nedošlo předmětnou výtkou k zásahu do práva žalobce na nerušený výkon veřejné funkce a do nezávislosti státního zástupce, neboť jak bylo výše uvedeno, formulace za které byla výtka udělena, byly v písemnosti ze dne 16.3.2012 uvedeny bez zřejmého právního vztahu k předmětné věci a nadbytečně. Výtka tedy nebyla uložena v souvislosti s činností a návrhy prováděnými v předmětném trestním řízení žalobcem z pozice příslušného státního zástupce a nemohlo tedy dojít k zásahu do žalobcova práva na nerušený výkon jeho funkce státního zástupce. Rovněž soud konstatuje, že s ohledem na skutečnost, že dospěl k závěru, že předmětná písemná výtka byla žalobci udělena v souladu se zákonem, nejednalo se vůči žalobci o šikanózní jednání ze strany žalovaného. Tyto námitky shledal soud také nedůvodnými. Pro úplnost soud k poukazu žalobce, že žalobou napadená výtka byla vydána až na podkladě popudu Nejvyššího státního zastupitelství, uvádí, že za situace, kdy bylo soudem shledáno, že předmětná písemná výtka byla žalobci udělena v souladu se zákonem, není podstatné, na základě jakého podnětu k udělení předmětné výtky žalovaný přistoupil. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad II. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad III. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení