15 A 69/2014 - 47

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: F. P., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Evou Krahulíkovou, advokátkou,se sídlem Ke Skalkám 3080/58, 106 00, Praha 10, proti žalovanému: Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem, se sídlem Moskevská 1531/15, 400 01, Ústí nad Labem, JUDr. Soňou Rákosovou, advokátkou, se sídlem Dobětická 2333/10, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí v řízení o žádosti žalobce ze dne 21. 7. 2014, doručené žalovanému dne 22. 7. 2014, zaevidované pod č. j. 9716, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17.197,63 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého tehdejšího zástupce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Uvedl, že se dne 21. 7. 2014 obrátil na žalovaného se žádostí o poskytnutí informací z působnosti žalovaného jakožto povinného subjektu. Dopisem ze dne 4. 8. 2014 žalovaný sdělil žalobci, že je připraven mu vyhovět v bodech 1) a 2) žádosti a vyzval jej ke sdělení, v jaké formě informace požaduje, přičemž v případě vynětí požadovaných informací z celku požadoval žalovaný úhradu 2.700 Kč. Dopisem ze dne 22. 8. 2014 žalobce žalovanému sdělil, že požaduje vynětí informací z celku a jejich poskytnutí v písemné podobě na hlavičkovém papíře s podpisem oprávněné osoby. Současně podal žalobce stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace, neboť nesouhlasil s výší úhrady za poskytnutí informací. Tuto stížnost žalovaný ani jeho nadřízený orgán dosud řádně nevyřídili. Žalovaný namísto toho dopisem ze dne 29. 9. 2014 opětovně vyzval žalobce k úhradě nákladů za poskytnutí informací v částce 2.700 Kč s tím, že pokud nebude tato částka uhrazena do 60 dnů od doručení výzvy, žalovaný poskytne požadované informace jako celek v elektronické podobě. To je podle žalobce zcela nepřijatelné, neboť žalobce výslovně sdělil, že požaduje vynětí informací z celku a jejich poskytnutí v písemné podobě. Žalobce podotkl, že žalovaný v rozporu s informačním zákonem ani nepředložil podanou stížnost nadřízenému orgánu. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012 - 14, a dodal, že jím podanou stížnost je třeba považovat za vyčerpaný opravný prostředek, a proto je možné nečinnostní žalobou se domáhat rozhodnutí přímo po žalovaném. Žalobce navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí do sedmi dnů od právní moci rozsudku. Současně požadoval též náhradu nákladů řízení. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že žalobce dlouhodobě a vědomě zahlcuje žalovaného nejrůznějšími žádostmi o poskytnutí informací, stížnostmi a dalšími podáními, čímž značně zatěžuje zaměstnance žalovaného (odborné laboratorní pracovníky), kteří nemohou řádně vykonávat svou obvyklou činnost. Žalovaný zdůraznil, že informace požadované žalobcem v tomto případě musí odborný zaměstnanec žalovaného, mající stálé pracoviště v Ústí nad Labem, vyjmout z velkého souboru dat uloženého v počítači v Děčíně a zpracovat je do písemné formy. To představuje pro žalovaného značnou zátěž, a proto žalobce přípisem ze dne 4. 8. 2014 vyzval k úhradě nákladů na zpracování a zaslání požadovaných informací v částce 2.700 Kč. Žalobce odmítl této výzvě vyhovět a podal stížnost. Žalovaný nesouhlasil s vytýkanou nečinností, neboť zcela regulérně požádal o zaplacení své činnosti předem a do doby, než bude tato činnost uhrazena, ji z logiky věci nemůže vyvinout. Nečinnost spatřoval žalovaný na straně žalobce, který namísto zaplacení podal žalobu. Jelikož nedošlo k úhradě, žalovaný místo odložení žádosti navrhl žalobci, že mu bezplatně poskytne veškerá dostupná data v předmětné věci v elektronické podobě. Tuto nabídku však žalobce odmítl. Podle žalovaného stojí za zvážení, zda ze strany žalobce nejde o zneužívání práva na informace a zda na žalobce a další osoby, jež podávají obdobné žádosti, nelze pohlížet jako na osoby, jež práva v konkrétním případě nerealizují, a dopouštějí se šikanózního jednání. Žalovaný upozornil na to, že i přes velké množství osob a podání ve věci dosud nedošlo ani k jediné úhradě za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, a je proto otázkou, zda jim na poskytnutí informací skutečně záleží. Závěrem podotkl, že náklady tohoto soudního řízení nepochybně převyšují výdaj za vyhledání požadovaných informací žalovaným. Žalobce v replice označil vyjádření žalovaného za účelové a zkreslené, popřípadě nepravdivé. Zdůraznil, že informace požadované v žádosti ze dne 21. 7. 2014 nikdy předtím nežádal a nikdy mu nebyly poskytnuty. Připomněl, že žalovaný má právní oddělení, proto vyřizování žádostí nemůže ležet jen na odborných laboratorních pracovnících žalovaného; jejich činnost při vyřizování žádosti žalobce není vůbec potřebná. Těchto pracovníků má navíc žalovaný dostatek. Podle žalobce není pravdou, že pracoviště v Děčíně nedisponuje odborným pracovníkem – hlukařem, který by mohl vyjmout požadované informace ze souboru dat uložených v tamním počítači. Žalobce označil za nemyslitelné, že by měl žalovaný provádět jakoukoli verifikaci vyhledaných dat s celkem, neboť požadovaná data byla podkladem pro stanovení výsledků měření hluku a při vypracování příslušného protokolu již byla verifikována. Žalobce dále namítal, že žalovaný se v přípisu ze dne 4. 8. 2014 vůbec nezmínil o bodu 3) žádosti žalobce o informace a dosud informace k tomuto bodu neposkytl, ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí této části žádosti. Žalobce poukázal také na to, že sdělení žalovaného ze dne 4. 8. 2014 o výši úhrady postrádá náležité odůvodnění, a tudíž je nezákonné. Žalobce zpochybnil rovněž výzvu k úhradě nákladů ze dne 29. 9. 2014, neboť nebyla vydána ve lhůtě patnácti dnů od doručení žádosti [§ 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona]. Žalovaný tak podle žalobce v souladu s § 17 odst. 4 informačního zákona ztratil nárok na úhradu nákladů. Dále žalobce uvedl, že vyhledání dat ohledně pouhých 60 výstřelů uložených ve formátu xls a jejich převedení do písemné podoby může trvat maximálně několik minut. Rozhodně se tedy nejedná o mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. Žalobce požaduje tyto informace za účelem ověření správnosti protokolů o měření hluku, které byly vypracovány žalovaným a na které byly vynaloženy značné finanční prostředky z veřejných rozpočtů. Podle žalobce je nepřijatelné a v rozporu s informačním zákonem, aby si žadatel vyhledával požadované informace sám. Žalobce uzavřel, že jeho stížnosti nebyly dosud řádně vyřízeny, proto byla žaloba podána po právu. Při jednání konaném dne 23. 11. 2016 právní zástupkyně žalobce zdůraznila, že žalobce není chronickým stěžovatelem, chtěl pouze využít svého práva na informace a nechtěl jednat šikanózně. Žalobci jde pouze o kontrolu dat týkajících se konkrétního protokolu, který byl následně na jeho podnět revidován. K žádosti o poskytnutí informací vedla žalobce skutečnost, že v protokolu o předchozím měření hluku byly z jeho pohledu zásadní nesrovnalosti v počtu výstřelů a hodnocených výstřelů. Zástupkyně žalobce zdůraznila, že lhůta pro poskytnutí informací uplynula, aniž byly informace v požadovaném rozsahu poskytnuty, nebo bylo jinak rozhodnuto ve věci. Právní zástupkyně žalovaného při tomtéž jednání uvedla, že žalobce vyvíjí rozsáhlou činnost směřující k tomu, aby byla uzavřena střelnice v Ludvíkovicích, přičemž od žalovaného vyžaduje i taková data, která objektivně neexistují. Žalovaný se pokusil o smírné řešení a nabídl žalobci opakované měření hluku, pro které však žalobce navrhl neakceptovatelné podmínky. Zástupkyně žalovaného označila žalobu za předčasnou, neboť nebyly vyčerpány všechny prostředky ochrany před nečinností, neboť žalovaný se neobrátil na nadřízený orgán žalovaného. Závěrem zástupkyně žalovaného konstatovala, že žalobce opakovaně využívá svého práva šikanózním způsobem a výše požadované úhrady byla odůvodněná. Soud předesílá, že žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce může po bezvýsledném vyčerpání prostředků k nápravě nečinnosti ve správním řízení domáhat, aby soud uložil příslušnému nečinnému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Žalovaným je podle odst. 2 téhož ustanovení ten správní orgán, jenž má podle žalobního tvrzení povinnost rozhodnutí vydat. Podle § 81 odst. 1 s. ř. s. soud o této žalobě rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu jsou podle názoru soudu splněny, neboť žalobce podal žalobu včas a po bezvýsledném vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu totiž platí, že v případě, kdy žalovaný vyzval žadatele podle § 17 odst. 3 informačního zákona k úhradě nákladů na poskytnutí informace a odvolací orgán v zákonné lhůtě nerozhodl o stížnosti podané podle § 16a informačního zákona, je třeba tuto stížnost považovat za vyčerpaný prostředek k ochraně proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 odst. 1 s. ř. s., a proto je možné se nečinnostní žalobou domáhat rozhodnutí přímo po žalovaném (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012 - 14, dostupný na www.nssoud.cz). Popsaná situace nastala v projednávané věci, kdy žalovaný podle § 17 odst. 3 informačního zákona rozhodnutím ze dne 4. 8. 2014, č. j. ZUUL-9716/2014, a také přípisem ze dne 29. 9. 2014, č. j. ZUUL-12278/2014, vyzval žalobce k úhradě nákladů ve výši 2.700 Kč a žalobce na to reagoval stížnostmi na postup při vyřizování žádosti o informace podle § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona, o kterých dosud nebylo rozhodnuto. Prostředky ochrany proti nečinnosti tak byly bezvýsledně vyčerpány. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 22. 7. 2014 byla žalovanému pod č. j. 9716 doručena žádost žalobce ze dne 21. 7. 2014 o poskytnutí informací: 1) naměřené hodnoty LAE (dB) u každého jednotlivého výstřelu v MM1 (RD Ludvíkovice č. p. 276), které byly podle protokolu č. 12897/2009 v tomto měřícím místě korektně naměřeny (tj. 60 výstřelů), 2) přesný časový údaj (hodina, minuta, sekunda) u každého jednotlivého korektně naměřeného výstřelu v MM1 (RD Ludvíkovice č. p. 276) podle protokolu č. 12897/2009 (tj. 60 výstřelů), 3) přesný popis korelace hodnot měřících míst podle protokolu č. 12897/2009 (včetně uvedení všech použitých hodnot pro toto určení). Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2014, č. j. ZUUL-9716/2014, žalovaný sdělil žalobci, že je připraven jeho žádosti ve všech bodech vyhovět a vyzval žalobce, aby sdělil, v jaké formě tyto informace požaduje. Pokud by žalobce žádal o vynětí těchto informací z celku, vyzval jej žalovaný podle § 17 odst. 1, 3 informačního zákona k uhrazení nákladů spojených s poskytnutím žalobcem požadovaných údajů, a to ve výši 2.700 Kč. Dále žalobce poučil o tom, že bude-li požadovat vynětí informací z celku a neuhradí částku 2.700 Kč do 60 dnů od doručení této výzvy, budou mu požadované informace poskytnuty jako celek v elektronické podobě. Podáním ze dne 22. 8. 2014, doručeným žalovanému dne 25. 8. 2014, žalobce oznámil, že informace uvedené v bodech 1) a 2) žádosti požaduje poskytnout v písemné podobě na hlavičkovém papíře a s podpisem oprávněné osoby; žádá tedy o jejich vynětí z celku. Současně v tomto podání žalobce uplatnil stížnost podle § 16a informačního zákona, ve které namítal neopodstatněnost, neodůvodněnost a nepřijatelnost výše požadované úhrady. Žalovaný přípisem ze dne 29. 9. 2014, č. j. ZUUL-12278/2014, opětovně žalobce vyzval k úhradě nákladů ve výši 2.700 Kč s tím, že nebude-li tato částka uhrazena do 60 dnů od doručení výzvy, budou požadované informace poskytnuty jako celek v elektronické podobě. Výzva byla žalobci doručena dne 3. 10. 2014. Na tuto výzvu reagoval žalobce stížností ze dne 31. 10. 2014 na postup při vyřizování žádosti o informace, podanou žalovanému prostřednictvím pošty téhož dne a zaslanou rovněž na vědomí Ministerstvu zdravotnictví. O této žádosti nebylo rozhodnuto. Na základě popsaných zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Jednotlivá tvrzení žalobce přesně odpovídají obsahu správního spisu, ze kterého je zcela zjevné, že o stížnostech žalobce podle § 16a informačního zákona, ani o samotné žádosti o poskytnutí informací dosud nebylo rozhodnuto. Podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona „[p]ovinný subjekt posoudí žádost a nerozhodne-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění; je-li zapotřebí licence podle § 14a, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku.“ Podle § 15 odst. 1 informačního zákona, „[p]okud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.“ Podle § 17 odst. 5 věty druhé informačního zákona, „[p]okud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží.“ Z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá povinnost žalovaného jakožto povinného subjektu reagovat na podanou žádost o poskytnutí informací, kterou nebylo třeba doplňovat ani upřesňovat a která se vztahovala k jeho působnosti, jedním ze zákonem vyjmenovaných způsobů. Žalovaný tedy mohl buď požadované informace poskytnout v plném rozsahu, nebo je poskytnout zčásti a ve zbytku žádost odmítnout podle § 15 odst. 1 informačního zákona, nebo informace neposkytnout vůbec a žádost v celém rozsahu odmítnout podle téhož ustanovení, případně žádost podle § 17 odst. 5 věty druhé informačního zákona odložit pro nezaplacení předepsané úhrady ve lhůtě 60 dnů ode dne oznámení její výše. V této souvislosti soud podotýká, že odložením žádosti podle zmíněného ustanovení nelze rozumět pouhý faktický úkon správního orgánu, nýbrž o odložení žádosti musí správní orgán vydat rozhodnutí. S vydáním rozhodnutí o odložení věci počítá i konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, která uvádí, že takové rozhodnutí je možné napadnout žalobou ve správním soudnictví (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008 - 90, publ. pod č. 2164/2011 Sb. NSS, nebo usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 9. 2010, č. j. Konf 115/2009 - 34, publ. pod č. 2301/2011 Sb. NSS, obojí dostupné na www.nssoud.cz). Sám žalovaný však ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobci místo odložení žádosti navrhl, že mu bezplatně poskytne veškerá dostupná data v předmětné věci v elektronické podobě. Není tedy pochyb o tom, že žalovaný žádost žalobce neodložil z důvodu nezaplacení požadované úhrady. Správní spis neobsahuje ani rozhodnutí o úplném či částečném odmítnutí žádosti, natožpak jakýkoli doklad o poskytnutí informací žalobci. Žalovaný ostatně ani netvrdil, že by na základě žádosti žalobce ze dne 21. 7. 2014 žalobci nějaké informace skutečně poskytl. Částí žádosti uvedenou pod bodem 3) se žalovaný s výjimkou prohlášení o připravenosti vyhovět žádosti žalobce ve všech bodech, uvedeného v rozhodnutí ze dne 4. 8. 2014, č. j. ZUUL-9716/2014, vůbec nezabýval. Soud zdůrazňuje, že žalovaný se nemůže odvolávat na údajnou nečinnost žalobce, který nezaplatil úhradu za poskytnutí informací v předepsané výši, neboť právě pro tyto účely počítá informační zákon s vydáním rozhodnutí o odložení žádosti. Pokud žalovaný žalobci nabídl, že mu v případě nezaplacení úhrady poskytne veškerá dostupná data v elektronické podobě, záviselo na uvážení žalovaného, zda vzhledem k negativnímu stanovisku žalobce k této nabídce žádost odloží, nebo zda poskytne data ve větším rozsahu a v jiné podobě, než jakou žalobce požadoval. Bylo však povinností žalovaného některou z těchto možností zvolit, a dát tak žalobci prostor k případné procesní obraně. K tvrzení žalovaného o jeho dlouhodobém zatěžování ze strany žalobce soud uvádí, že tato skutečnost (ať se zakládá na pravdě, či nikoli) nezbavuje žalovaného povinnosti postupovat při vyřizování žádostí o poskytnutí informací v souladu s informačním zákonem. Totéž platí i ve vztahu k žalovaným nabízenému smírnému řešení v podobě opakovaného měření hluku, které však nebylo realizováno, neboť žalobce podle žalovaného navrhl neakceptovatelné podmínky. Ani zmíněná nabídka smírného řešení nic nemění na tom, že žalovaný byl povinen dodržet procesní postupy podle informačního zákona. To však žalovaný nesplnil, neboť žádným způsobem nevypořádal žádost žalobce a ani nepředložil jeho stížnosti podle § 16a informačního zákona nadřízenému orgánu. Poukazuje-li žalovaný na administrativní či finanční zátěž, soud připomíná, že informační zákon mu umožňuje požadovat úhradu za poskytnutí informací a v případě nezaplacení úhrady žádost odložit. Tohoto postupu, který rozhodně nelze považovat za příliš administrativně náročný, však žalovaný nevyužil. Argumentuje-li žalovaný tím, že žalobce a další osoby opakovaně žádají o informace, aniž by platili žalovaným požadované úhrady, soud opět konstatuje, že právě v těchto případech je namístě aplikovat § 17 odst. 5 větu druhou informačního zákona a žádost odložit. Za situace, kdy žalovaný zcela zjevně nedodržel zákonem předepsaný procesní postup, nemůže se odvolávat ani na domnělé zneužívání práva na informace žalobcem. Zneužití práva na informace navíc neznamená, že povinný subjekt může zůstat nečinným; může toliko poskytnutí požadovaných informací odepřít (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 12/2015 - 46, publ. pod č. 3310/2015 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Žalovanému rovněž nepřísluší hodnotit, zda náklady tohoto soudního řízení převyšují výdaj za vyhledání požadovaných informací, či nikoli, neboť žalobce je oprávněn svobodně zvážit, zda zaplatí úhradu za poskytnutí informací, nebo zda se bude bránit soudní cestou, a to včetně podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Soud má za prokázané, že v projednávané věci zcela zjevně nebylo vydáno rozhodnutí o odložení žádosti, ani jiné rozhodnutí o věci samé, ani nedošlo k poskytnutí požadovaných informací. Pokud žalovaný řádně uplatněnou žádost žalobce nevyřídil ani o ní nerozhodl žádným z uvedených způsobů, zůstal nečinným ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. Návrhy žalobce na provedení důkazu protokoly o měření hluku ze dne 12. 10. 2012, č. 12897/2009, ze dne 21. 9. 2009, č. 9519/2009, a ze dne 5. 9. 2012, č. 11186/2011 a č. 11187/2011, print screenem internetové stránky http://www.zuusti.cz/kontakty/, print screenem internetové stránky http://www.zuusti.cz/pracoviste/decin-brezinova-4443/ a ročními zprávami žalovaného za roky 2012, 2013 a 2014 soud pro nadbytečnost zamítl, neboť neměly žádný vztah k předmětu sporu, jímž je toliko posouzení, zda žalovaný byl, či nebyl nečinný. K ostatním důkazům uvedeným v žalobě a v replice zástupkyně žalobce při ústním jednání výslovně uvedla, že na jejich provedení netrvá. Soud pro nadbytečnost zamítl také návrhy žalovaného na provedení důkazu emailovou korespondencí mezi žalobcem a žalovaným, která prokazuje smírčí jednání mezi stranami sporu, a výslechy svědků Mgr. D. K., Ing. P. B., Ing. R. B. a Ing. J. N., neboť tyto důkazy nejsou způsobilé zvrátit jednoznačný závěr soudu o tom, že žalovaný byl nečinný. K důkazu seznamem podání ve věci měření hluku střelnice Ludvíkovice včetně kopií podání (76 listů), který byl navrhován ve vyjádření k žalobě, zástupkyně žalovaného při ústním jednání výslovně uvedla, že na jeho provedení netrvá. S ohledem na uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žalovaný je ke dni vydání tohoto rozsudku nečinný, neboť nerozhodl o žádosti žalobce ze dne 21. 7. 2014 o poskytnutí informací. Soud proto shledal žalobu důvodnou a žalovanému v souladu s § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce v přiměřené lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Při stanovení lhůty pro vydání rozhodnutí soud přihlédl k tomu, že informační zákon počítá s patnáctidenní lhůtou pro poskytnutí informace [§ 14 odst. 5 písm. d) zákona]. Tím ovšem soud rozhodně nikterak nepředjímá, jak má žalovaný se žádostí žalobce naložit. Na okraj soud poznamenává, že mu nepřísluší se v tomto řízení vyjadřovat k jiným právním otázkám než k té, zda byl žalovaný nečinný. Soud nemůže v tomto řízení hodnotit správnost postupu žalovaného v řízení o podané žádosti, ani oprávněnost požadavku na úhradu za poskytnutí informací či přiměřenost výše této úhrady, neboť tím by nepřímo zavazoval správní orgán k vydání rozhodnutí určitého obsahu, což podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003 - 80, publ. pod č. 456/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 17.197,63 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč, z částky 12.400 Kč za tři úkony právní služby realizované zástupcem žalobce JUDr. Jiřím Blažkem, advokátem, a jeden úkon právní služby realizovaný zástupkyní žalobce Mgr. Evou Krahulíkovou, advokátkou, po 3.100 Kč podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „AT“), [převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, podání žaloby a repliky podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a účast při jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) AT], z částky 1.200 Kč jako náhrady hotových výdajů advokátů [čtyři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 AT], z částky 600 Kč jako náhrady advokátce za promeškaný čas strávený cestou k jednání soudu a zpět [6 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT] a z částky 997,63 Kč jako cestovného k jednání soudu z Prahy do Ústí nad Labem a zpět. Cestovní náhrady stanovil soud podle § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Zástupkyně žalobce podnikla k jednání soudu cestu z Prahy do Ústí nad Labem a zpět (celkem 182 km) vozidlem Ford Galaxy, RZ 6C8 6095, palivo NM, spotřeba pro kombinovaný provoz 5,7 l na 100 km. Vzhledem k tomu, že předložený technický průkaz vozidla byl sestaven podle metodiky EU č. 692/2008A, představuje spotřebu pro kombinovaný provoz třetí údaj o spotřebě v tomto technickém průkazu uvedený, nikoli aritmetický průměr všech tří hodnot, z něhož vycházel výpočet zástupkyně žalobce. Podle vyhlášky č. 385/2015 Sb. činí pro rok 2016 sazba základní náhrady za 1 km 3,80 Kč a cena motorové nafty byla 29,50 Kč/l. Cestovné k jednání, které se skládá ze základní náhrady 691,60 Kč (3,80 Kč/km, 182 km) a z náhrady za spotřebovanou naftu 306,03 Kč (5,7 l/100 km, 29,50 Kč/l, 182 km), tedy dosahovalo částky 997,63 Kč.

Poučení