15 A 69/2021– 102

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: Městská část Praha 7 se sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 za účasti: 1) KNIGHT INVEST ONE s.r.o., IČO 09413847 se sídlem Gogolova 228/8, Praha 6 zastoupená advokátem Mgr. Alešem Kocourem se sídlem Gogolova 228/8, Praha 6 2) L. S., bytem X 3) J. M., bytem X 4) M. F., bytem X 5) L. F., bytem X 6) L. Š., bytem X v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2021 č. j. MHMP 755424/2021 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2021 č. j. MHMP 755424/2021 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 (dále jen „stavební úřad“) ze dne 12. 6. 2020, č. j. MČ P7 142367/2020/SU/Sou (dále jen „společné povolení“). Společným povolením stavební úřad schválil stavební záměr na stavbu v projektové dokumentaci nazvanou „Nástavba objektu č.p. XA v k.ú. XXC a související stavební úpravy Praha 7, k.ú. XXC č.p. XA, ulice XXA“ (dále jen „stavební záměr“). Žalobkyně nesouhlasí s tím, aby došlo k nástavbě spočívající ve zvýšení stávající rohové budovy o dvě nadzemní podlaží.

2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že stavební záměr spočívá v nástavbě a stavební úpravě dokončené stavby – bytového domu na nároží ulic XXA a XXB v X (dále též „rohový dům“). Stávající stavba (o jednom podzemním podlaží, čtyřech nadzemních podlažích a půdě) má být navýšena o dvě nadzemní podlaží (NP). Navrhované 5. NP má svým tvaroslovím fasády kopírovat uliční a dvorní fasádu stávajícího 4. NP a navrhované 6. NP má být ve dvorní části ustoupené. Součástí záměru jsou další související úpravy stavby, jako např. balkóny ve dvoře či vestavba výtahu do stávajícího světlíku (proti těm však žalobkyně ničeho nenamítá).

3. Vydání společného povolení bylo podmíněno závaznými stanovisky orgánu státní památkové péče a orgánu územního plánování. Odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „OPP“) vydal dne 18. 7. 2019 pod č. j. MHMP 1415692/2019 souhlasné závazné stanovisko (dále jen „závazné stanovisko OPP“). Jeho závěry potvrdilo v odvolacím řízení Ministerstvo kultury v závazném stanovisku ze dne 5. 10. 2020, č. j. MK 59808/2020 (dále jen „závazné stanovisko MK“). Odbor územního plánování Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „UZR“) vydal souhlasné závazné stanovisko dne 11. 6. 2020 pod č. j. MHMP 869466/2020 (dále jen „závazné stanovisko UZR“), které v odvolacím řízení potvrdilo Ministerstvo pro místní rozvoj závazným stanoviskem ze dne 31. 12. 2020, č. j. MMR–48152/2020–81–2 (dále jen „závazné stanovisko MMR“).

4. Žalovaný nepřisvědčil žádné odvolací námitce žalobkyně. Je přesvědčen, že studie zastínění zpracovaná ateliérem DEKPROJEKT s.r.o. dne 26. 9.2019, autorizovaná Ing. Z., Ph.D. (dále jen „studie zastínění“), která je součástí projektové dokumentace ke stavebnímu záměru, proběhla správně, jelikož stavební záměr je umisťován do tzv. proluky. Při posuzování toho, zda je stavební záměr umisťován do proluky, vycházel žalovaný z metodické příručky Ministerstva pro místní rozvoj a technických norem. Stavební záměr představuje nástavbu již částečně zastavěné části nárožního pozemku, který však může být s ohledem na povahu okolní zástavby a svou rohovou polohu zastavěn stavbou vyšší. Klíčové podle žalovaného je, že stavby v širším okolí jsou v zásadě vyšší než stavba, na níž má být realizován stavební záměr. Proluka může být tvořena i nedokončenou stavbou, která je nižší než stavby v širším okolí, nikoliv nižší než jen dvě přilehlé stavby. Žalovaný poukázal na to, že požadavek na povinné denní osvětlení obytných místností byl k 8. 11. 2018 zrušen, nicméně ani před novelou Pražských stavebních předpisů[1] nebylo nutné v obytných místnostech stávajících budov dodržet podmínky na proslunění, pokud šlo o doplnění souvislé zástavby v prolukách. Dům, na němž má být provedena nástavba, je nejnižší v celé zástavbě. Vzhledem k uvedenému je studie zastínění provedena správně a správně byl namodelován i tzv. referenční objekt zastínění, protože se jedná o zástavbu proluky.

5. Odvolací námitka žalobkyně, že nedošlo k řádnému posouzení oslunění sousedních domů, není dle žalovaného důvodná. I v tomto případě žalovaný vycházel z toho, že se jedná o proluku v zástavbě. V takovém případě obecně platí, že výsledné (nové) hodnoty denního osvětlení (Dw) nesmějí být nižší, než jsou pro stav stínění při úplném souvislém zastavění vymodelovaném referenčním objektem. Jinými slovy řečeno, hodnoty úrovně denního osvětlení sousedních budov byly posuzovány podle stavu stínění, které by nastalo při úplném souvislém zastavění zohledňujícím výšku a hloubku zastavění okolní zástavby, nikoli dle reálného původního stavu. Studie zastínění posuzovala úrovně denního osvětlení jak na fasádách stávajících objektů směrem do vnitrobloku, tak na fasádách domů naproti v ulicích. Nejnepříznivější hodnota Dw v rámci uliční fasády objektů č.p. XB, XC a XD (na pozemcích parc.č. YB, YC a YD) je při zastínění referenčním objektem 30,5 % a při zastínění navrhovanou nástavbou 30,6 %. Nejnepříznivější hodnota Dw v rámci uliční fasády objektů č.p. XE, XF a XG (na pozemcích parc.č. YE, YF a YG), u níž došlo posouzení zastínění referenčním objektem a navrhovanou nástavbou ke změně, je při zastínění referenčním objektem 26,5 % a při zastínění navrhovanou nástavbou 26,6 %. V tomto případě se jedná o úroveň 1.NP v rámci severozápadní fasády, kde jsou z důvodu stávajícího způsobu zastavění již v současné době úrovně denního osvětlení z hlediska současných normových hodnot nevyhovující. To však nemůže být důvodem nepřípustnosti navrženého záměru. Předložená studie posoudila rovněž hodnoty proslunění v kritických bytech, tj. v bytech v nejnižším podlaží stíněném posuzovaným objektem, tedy v nejnižším podlaží sousedního objektu č.p. XH a v nejnižším podlaží domu č.p. XC naproti přes ulici XXA. Oba body budou jak při zastínění referenčním objektem, tak při zastínění navrženou nástavbou podle výsledků studie prosluněny po dobu min. 3 hodin (proslunění musí trvat dle ČSN 73 0581 dne 1. března min. 1,5 h). Doba oslunění okna v nejnižším podlaží sousedního objektu č.p. XH bude při zastínění referenčním objektem shodná jako při zastínění navrženou nástavbou, tj. 3 h 7 min a doba oslunění okna v nejnižším podlaží objektu č.p. XC bude při zastínění referenčním objektem 3 h 23 min a při zastínění navrženou nástavbou 3 h 36 min.

6. V rámci vypořádání odvolacích námitek týkajících se toho, že stavební záměr nerespektuje stabilizované území, žalovaný plně odkázal na závazná stanoviska URZ a MMR. Citoval pasáž závazného stanoviska MMR, které označil za dostatečné, přesvědčivé a věcně správné. MMR v něm uvedlo, že v daném území se nacházejí stavby obdobných výšek, jakou má mít stavební záměr, což plyne z ortofotosnímků a projektové dokumentace. MMR zohlednilo rovněž to, že stavební záměr bude hmotově působit jako stávající objekty v daném území. Svou výškovou úrovní nevybočuje z charakteru zástavby, a neodporuje proto regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury, jímž je definováno stabilizované území. Vzhledem k tomu, že se jedná o zastavěnou plochu, která se stavebním záměrem nemění, MMR zároveň dospělo k závěru, že se nejedná o rozsáhlou stavební činnost, která je ve stabilizovaném území nepřípustná.

7. V odvolací námitce proti závaznému stanovisku OPP žalobkyně především vytkla OPP, že se vůbec nevypořádal s naprosto opačným odborným názorem Národního památkového ústavu (dále jen „NPÚ“) prezentovaným ve vyjádření ze dne 31. 5. 2019, č. j. NPÚ – 311–34753/2019 (dále jen „vyjádření NPÚ“). Žalovaný tuto námitku neshledal důvodnou a v napadeném rozhodnutí plně odkázal na závazné stanovisko MK, které zcela potvrdilo závěry OPP. OPP ve svém závazném stanovisku odkázalo na svou ustálenou rozhodovací praxi, v níž v zásadě povoluje realizaci jednopodlažních nástaveb do ulice a dvoupodlažních do dvora, je–li dána prostorová rezerva pro nástavbu mezi sousedními domy. Prostorová rezerva přitom byla doložena – výšková hladina okolních domů je různorodá. Nárožní objekty byly historicky zvýrazněné a vyšší, urbanisticky je proto nástavba v pořádku. Esteticky je stavební záměr též vyhovující, protože vykazuje návaznost na původní fasádu. Stavební záměr je kultivovaným architektonickým projevem, řemeslné detaily odráží estetické cítění inspirované slohovými trendy aktuálními v době výstavby objektu. Stavební záměr působí autenticky. Střecha spoluvytváří architektonickou podobu. MK se se závěry OPP zcela ztotožnilo. Podle něj nedojde k umenšení estetického výrazu stávající budovy. K rozporu závazného stanoviska OPP s vyjádřením NPÚ MK uvedlo, že vyjádření NPÚ je sice podklad, který je orgán státní památkové péče povinen si opatřit, nicméně jeho obsahem vázán není a hodnotí jej jako každý jiný důkaz v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Samotné rozdílné posouzení oproti vyjádření NPÚ tedy nevede k nezákonnosti či nesprávnosti závazného stanoviska OPP, který své závěry srozumitelně odůvodnil. Je zřejmé, z jakých důkazů vycházel OPP, a co z nich dovodil.

8. V žalobě, kterou se domáhala toho, aby soud napadené rozhodnutí i společné povolení zrušil, žalobkyně uplatnila celkem tři žalobní body.

9. V prvním žalobním bodu namítla, že se žalovaný vadně a nedostatečně vypořádal s otázkou umístění stavebního záměru do stabilizovaného území. Stavební záměr dle žalobkyně odporuje územnímu plánu[2], což má za následek i rozpor s § 169 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“), podle kterého jsou orgány povinny respektovat územně plánovací dokumentaci. Textová část platného územního plánu stanoví, že „ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy (dále ÚAP).“ Žádný ze správních orgánů dle přesvědčení žalobkyně dostatečně nevyložil neurčité právní pojmy zachování, dotvoření či rehabilitace stávající urbanistické struktury. V závazném stanovisku UZR je pouze uvedeno, že stavební záměr těmto pojmům neodporuje, a to (pouze) s ohledem na výčet výšek domů v okolí. Žalovaný odůvodnil pojmy dotváření stávající urbanistické struktury a rozsáhlá stavební činnost citací závazného stanoviska MMR tak, že hodnotil výškovou hladinu a podlažnost okolních staveb. Přestože mnoho přilehlých domů (nejen sousedící) jsou objekty čtyřpodlažní, žalovaný uzavřel, že jelikož se v území nacházejí i stavby „s obdobnými výškovými charakteristikami jako má navržený objekt, záměr neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury.“ 10. Žalobkyně má za to, že žalovaný nerespektoval své povinnosti vyplývající z § 18 stavebního zákona a jeho interpretace neodpovídá smyslu definice stabilizovaného území. Obsah těchto pojmů, jak správně uvádí závazné stanovisko MMR, se bude lišit v různých částech Prahy, a právě proto musí být stavební záměr hodnocen v kontextu okolní zástavby nejen co do výškových regulativů, ale i s ohledem na urbanisticko–architektonický kontext.

11. Posuzovaný stavební záměr je zasazen do klasické blokové zástavby budované převážně v druhé polovině 19. a začátkem 20. století, jež je charakteristická kompaktní zástavbou 4 – 6 podlažních bytových domů, která stanovuje uliční a uzavřenou stavební čáru vymezující hranici uličních prostranství a bloků. Tuto strukturu je kromě míst proluk a nedokončených bloků možné považovat za dokončenou. Nástavbu rohového domu, která zvedá uliční římsu a zvyšuje úroveň zástavby o dvě patra, navíc v kontextu dvou přilehlých domů, které jsou stejné výškové úrovně jako řešený objekt, nelze chápat jako dotváření stávající urbanistické struktury.

12. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že na nároží lze z architektonicko–kompozičního i urbanistického důvodu připustit výškovou akcentaci a určitou gradaci hmoty. Nárožní sekce podle něj bývají často v rámci uzavřeného stavebního bloku výškovou dominantou, a pokud nepřevyšují navazující sousední stavby výškově, bývá jejich nárožní pozice zdůrazněna alespoň odlišným (zpravidla výraznějším) ztvárněním střešních vikýřů apod. Takový závěr je dle žalobkyně v rozporu s charakterem dané lokality a není nijak podložen. Pro tuto část XXD (XXE) vyšší nárožní domy naopak nejsou typické; nárožní stavby na křižovatce ulic XXB a XXA jsou v tomto směru výjimkou.

13. Žalobkyně dodala, že žalovaný svou interpretací předpisů umožňuje v památkové zóně poměrně masivní nástavbu, aniž by byly musely být řešeny dopady na infrastrukturu (stavebník například nemusel splnit počet parkovacích stání dle § 32 PSP). V daném území jsou přitom překročeny kapacity dopravní i další veřejné infastruktury.

14. Ve druhém žalobním bodu namítla žalobkyně rozpor napadeného rozhodnutí s předpisy památkové péče. Stavební záměr nebyl v tomto směru řádně posouzen. Podle vyjádření NPÚ se v dané lokalitě nesmí zástavba navyšovat, architektonicky a urbanisticky je stavební záměr necitlivý a objemově nadstandardní. Střecha se do exteriéru nezačleňuje, je v ahistorickém sklonu. NPÚ dokonce stavební záměr označuje za soubor nepochopení klasických architektonických principů. Orgány památkové péče přesto dospěly k závěru zcela opačnému. Žalobkyně připustila, že vyjádřením NPÚ nejsou orgány památkové péče vázány, mají však povinnost si jej opatřit a pokud se s jeho obsahem vůbec nevypořádají, je smysl zákonné podmínky opatření si tohoto podkladu vyprázdněn. Žalobkyně připustila i to, že odborné názory se mohou lišit, obzvláště v oblasti obsahující řadu neurčitých právních pojmů. Proto je stěžejní, aby odborné názory byly řádně odůvodněny. To se však nestalo, a žalobkyně proto označila závazná stanoviska OPP i MK, jakož i napadené rozhodnutí, které z nich bez dalšího vycházelo, za nepřezkoumatelné. Doplnila, že se (ona ani NPÚ) nesnaží stavebníkovi bránit s úpravou stávajících půdních prostor. Její námitky směřují k navyšování pater a zásahu do střešní krajiny a urbanistického konceptu památkových zón. Každé další navýšení je totiž záminkou pro navyšování budoucí. Žalobkyně namítla, že se stavební záměr nachází v dokončené klasické blokové zástavbě z přelomu 19. a 20. století v památkové zóně Dejvice, XXC, XXD (XXE).

15. Námitky obsažené ve třetím žalobním bodu se týkají vadného posouzení vlivu stavebního záměru na denní osvětlenost sousedních staveb. Tato vada dle žalobkyně tkví v tom, že rohový dům je mylně označován za proluku. Stav po nástavbě se tedy porovnával s imaginárním stavem úplné souvislé zástavby, což mělo zásadní vliv na výsledky studie zastínění. Imaginární (modelový) stav je totiž vyšší než samotný navrhovaný stavební záměr, proto studie zastínění zákonitě vychází příznivěji pro stavební záměr. Realita je ovšem taková, že oproti nynějšímu (skutečnému) stavu se denní osvětlení sousedních staveb zhorší. Žalobkyně neví, zda bude zhoršení v souladu s příslušnou normou či nikoliv, faktem však zůstává, že vliv stavebního záměru na oslunění sousedních staveb zjištěn nebyl.

16. Žalobkyně je přesvědčena, že stavební záměr neřeší zástavbu proluky. Odkázala v tomto směru na Pražské stavební předpisy, technické normy i judikaturu Nejvyššího správní soudu. Podle ní pojem proluka standardně označuje nezastavěný pozemek v zástavbě, rozhodně ne dokončenou čtyřpodlažní stavbu ve stabilizovaném území a památkové zóně, která pochází z přelomu 19. a 20. století a je obklopena stejně vysokými stavbami. Proluka může vzniknout vybouráním nebo ponecháním volné parcely v zastavěné řadě. Žalovaný si je patrně vědom toho, že jeho teorie o proluce pokulhává, proto označil předmětný rohový činžovní dům jako již částečně zastavěnou část nárožního pozemku, což zjevně není pravda.

17. Ve vyjádření k žalobě žalovaný k prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že je obsahově zcela vypořádán v napadeném rozhodnutí. MMR v závazném stanovisku zodpovědělo všechny odvolací námitky žalobkyně. Žalovaný závazné stanovisko MMR hodnotil, nelze tedy říci, že na něj pouze odkázal. Nad rámec uvedeného žalovaný zdůraznil, že realizací stavebního záměru vznikne 7 bytů, výška hřebene se zvýší jen o 3,53 metru a v uliční části zůstane zachován sklon původních střech. Nejde tudíž o rozsáhlou výstavbu. K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že vycházel z věcně správných a přesvědčivých závazných stanovisek orgánů památkové péče. V napadeném rozhodnutí se vypořádal též s odklonem OPP od názoru NPÚ. Ani třetí žalobní bod nepovažuje žalovaný za důvodný. Otázkou osvětlení sousedních staveb se v napadeném rozhodnutí zabýval. Pražské stavební předpisy (§ 45 odst. 3) rozumí prolukou v souvislosti s hodnocením denního osvětlení nejen nezastavěný pozemek, ale i pozemek, který již zastavěn je, avšak stávající zástavba je nižší než stavby okolní. Z předložené dokumentace plyne, že stávající rohový dům je v okolí nejnižší. Bylo proto možné a zároveň správné posuzovat úroveň denního osvětlení sousedních budov ve stávající zástavbě za použití referenčního objektu (slovy žalobkyně imaginárního). Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

18. V replice ze dne 9. 11. 2022 žalobkyně vyjádřila nesouhlas s tím, jak žalovaný vyložil § 45 odst. 3 Pražských stavebních předpisů. Částečná zastavěnost míří na situace, v nichž je pozemek zastavěn horizontálně např. pouze do úrovně jedné poloviny či třetiny výšky okolních staveb, anebo pokud jde o stavbu výrazně nižší, než je okolní zástavba. Považuje za absurdní označovat za proluku dokončený čtyřpodlažní činžovní dům, který je stejně vysoký jako domy k němu přilehlé.

19. Osoba zúčastněná na řízení 1), která je vlastníkem pozemku, na němž se nachází stavební záměr, se v podání ze dne 6. 9. 2023 plně ztotožnila s vyjádřením žalované.

20. K žalobě se vyjádřily také osoby zúčastněné na řízení 2) – 5), tedy vlastníci sousedních staveb, a to samostatnými podáními, jejichž obsah lze shrnout tak, že tyto osoby nesouhlasí s realizací stavebního záměru, tudíž ani s napadeným rozhodnutím. Osoba zúčastněná na řízení 2) souhlasí se žalobou v tom směru, že byl nedostatečně posouzen a propočítán vliv na zastínění okolních domů. Protější dům č. p. XC je také čtyřpodlažní a z vyšších pater má už nyní omezený výhled. Nástavba je podle ní necitlivá, nebyl brán v úvahu ani problém s parkovacími místy. Osoby zúčastněné na řízení 3) – 5) zaslaly soudu obsahově shodná podání, v nichž označují stavební záměr za necitlivý a nežádoucí z důvodu už tak plné kapacity parkovacích míst či míst ve školách a školkách. Osoba zúčastněná na řízení 6) se k věci nevyjádřila.

21. Při rozhodování ve věci samé soud vycházel zejména z této právní úpravy:

22. Podle § 169 odst. 1 stavebního zákona jsou právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu [§ 2 odst. 2 písm. e)] stanovené prováděcími právními předpisy.

23. Podle § 94o odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavební úřad ve společném územním a stavebním řízení posuzuje, zda je stavební záměr v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů.

24. Podle § 43 odst. 1 stavebního zákona územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen "urbanistická koncepce"), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy přestavby, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Záležitosti nadmístního významu, které nejsou řešeny v zásadách územního rozvoje, mohou být součástí územního plánu, pokud to krajský úřad ve stanovisku podle § 50 odst. 7 z důvodu významných negativních vlivů přesahujících hranice obce nevyloučí.

25. Podle § 43 odst. 5 stavebního zákona územní plán je závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu zastupitelstvem obce, pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí. Poskytování prostředků z veřejných rozpočtů podle zvláštních právních předpisů na provedení změn v území nesmí být v rozporu s vydaným územním plánem. Územní plán hlavního města Prahy je závazný též pro územní plán vydaný pro vymezenou část území hlavního města Prahy.

26. Podle oddílu 6 bodu 1 územního plánu je území hlavního města Prahy územním plánem děleno na zastavitelná a nezastavitelná území. Zastavitelná území jsou rozvojová, stabilizovaná, transformační a nerozvojová.

27. Podle oddílu 7 bodu 3 územního plánu ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy (dále ÚAP).

28. Podle § 2 písm. r) Pražských stavebních předpisů se pro účely tohoto nařízení rozumí prolukou chybějící část zástavby, a to: 1. blok nebo část bloku dosud nezastavěný v území jinak převážně zastavěném, určený k zastavění, nebo 2. nezastavěná nebo částečně zastavěná část pozemku nebo souboru pozemků včetně nároží ve stávající zástavbě, určená k zastavění, vymezená stavebními čarami a hranicemi sousedních pozemků zastavěných nebo k zastavění určených.

29. Podle § 45 odst. 2 písm. a) a b) Pražských stavebních předpisů v obytných místnostech a jednotkách dlouhodobého ubytování navrhovanou stavbou ovlivněných musí být splněna: úroveň denního osvětlení podle normy uvedené v § 84 nebo činitel denní osvětlenosti roviny zasklení okna podle normy uvedené v § 84.

30. Podle § 45 odst. 3 Pražských stavebních předpisů ve stávající zástavbě ovlivněné nově umisťovanou stavbou v proluce nebo změnou stavby v proluce v uliční frontě musí být v obytných místnostech a jednotkách dlouhodobého ubytování splněna úroveň denního osvětlení nebo činitel denní osvětlenosti roviny zasklení okna odpovídající stavu stínění, které by nastalo při úplném souvislém zastavění (výškou a hloubkou zastavění odpovídající okolní zástavbě).

31. Podle § 20 odst. 1 Pražských stavebních předpisů při umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce.

32. Podle § 84 Pražských stavebních předpisů se vybrané požadavky uvedené v … § 45 odst. 2 … považují za splněné, postupuje–li se ve shodě s určenou normou nebo její částí oznámenou ve Věstníku Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, která obsahuje podrobnější technické požadavky.

33. Podle § 14 odst. 6 věty první zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“) orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska.

34. Podle § 50 odst. 3 správního řádu správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

35. Podle 50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

36. Podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

37. Podle § 149 odst. 2 správního řádu závazné stanovisko obsahuje závaznou část a odůvodnění. V závazné části dotčený orgán uvede řešení otázky, která je předmětem závazného stanoviska, ustanovení zákona, které zmocňuje k jeho vydání a další ustanovení právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. V odůvodnění uvede důvody, o které se opírá obsah závazné části závazného stanoviska, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen.

38. Podle § 149 odst. 7 věty první správního řádu jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska.

39. Poté, co soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

40. Námitkami uvedenými v prvním žalobním bodu žalobkyně zpochybnila, že stavební záměr lze umístit do stabilizovaného území, a zároveň namítla, že orgány územního plánování, stavební úřad a ani žalovaný uspokojivě nevyložili neurčité právní pojmy, jimiž je v prováděcích předpisech stabilizované území definováno. Žalobkyně má za to, že stavební záměr musí být hodnocen v kontextu okolní zástavby nejen co do výškových regulativů, ale též s ohledem na urbanisticko–architektonický kontext, což se nestalo.

41. Soud tyto námitky považuje za důvodné. Žalobkyni je nutno přisvědčit v tom, že pro posouzení souladu stavebního záměru s textovou částí územního plánu citovanou shora v bodě 9 odůvodnění tohoto rozsudku nejsou podstatné jen hodnoty výškové hladiny, ale též stávající urbanistická struktura, jež určuje charakter (stabilizovaného) území, v němž má být stavební záměr realizován. Žalovaný, jenž v napadeném rozhodnutí v tomto směru vyšel ze závazného stanoviska MMR, se však vymezením stávající urbanistické struktury území v podstatě vůbec nezabýval (stejně jako se jím blíže nezabývalo závazné stanovisko MMR) a svůj závěr o tom, že stavební záměr neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury, opřel výlučně o to, že v dané lokalitě se vyskytují také objekty s obdobnou výškovou hladinou a podlažností, jakou má mít rohový dům po realizaci stavebního záměru.

42. Rohový dům v současné době nijak nepřevyšuje bezprostředně sousedící domy a rozhodně o něm nelze říci, že by byl v rámci uzavřeného stavebního bloku jeho výškovou dominantou. Realizací stavebního záměru má ale nastat přesně opačný stav, kdy rohový dům v důsledku nástavby o dvě nadzemní podlaží oba bezprostředně sousedící domy znatelně převýší a bude ve srovnání s nimi působit mnohem masivnějším dojmem. Teze žalovaného, že u nárožní budovy lze z architektonicko–kompozičního i urbanistického důvodu připustit výškovou akcentaci a určitou gradaci hmoty, a že nárožní sekce bývají často v rámci uzavřeného stavebního bloku výškovou dominantou, jsou toliko obecným konstatováním, které nijak nezohledňuje konkrétní urbanistickou strukturu území, v němž má být stavební záměr realizován. Žalobkyně v tomto směru argumentuje tím, že pro tuto část XXD (XXE) vyšší nárožní domy nejsou typické. Žalovaný a před ním ani MMR se pohříchu této otázce, která je bezpochyby zásadní pro vymezení stávající urbanistické struktury daného území, vůbec nevěnovali. Pokud by ovšem bylo zjištěno, že v dané lokalitě nárožní domy zpravidla nepřevyšují bezprostředně sousedící domy, a nejsou tedy z hmotového a výškového hlediska dominantou stavebního bloku, pak by posuzovaný stavební záměr rozhodně nebylo možné označit za dotváření stávající urbanistické struktury, neboť by se urbanistické struktuře charakteristické pro dané území vymykal.

43. Napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné v části, v níž žalovaný při posouzení souladu stavebního záměru s územním plánem vycházel ze závazného stanoviska MMR, neboť v tomto závazném stanovisku chybí vymezení stávající urbanistické struktury dotčeného území ve shora naznačeném směru.

44. Žalobkyně blíže nerozvedla, proč stavební záměr považuje za masivní (tj. rozsáhlou) stavební činnost. Dle náhledu soudu stavební záměr, jehož podstatou je vytvoření (pouhých) sedmi bytových jednotek, tomuto žalobnímu tvrzení neodpovídá. Soud k tomu na okraj podotýká, že prohlášení určité lokality za stabilizované území neznamená, že toto území zůstane navždy neměnné. I ve stabilizovaném území je stavební činnost v omezeném rozsahu možná.

45. Soud shledal důvodnými rovněž námitky vtělené do druhého žalobního bodu, namířené proti posouzení souladu stavebního záměru z pohledu památkové péče. Žalobkyně v nich brojila proti tomu, že se žádný z orgánů státní památkové péče (OPP ani MK) nevypořádal s naprosto opačnými odbornými závěry obsaženými ve vyjádření NPÚ. Žalobkyně totéž namítala již v odvolání proti společnému povolení, od Ministerstva kultury se jí však v závazném stanovisku dostalo pouze konstatování, že vyjádření NPÚ je pro orgány památkové péče podklad sice obligatorní, avšak nezávazný. V tom má Ministerstvo kultury nepochybně pravdu – orgán památkové péče skutečně není obsahem vyjádření vydaného podle § 14 odst. 6 památkového zákona vázán, a hodnotí jej proto v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu).

46. Soud vzal při posouzení důvodnosti tohoto žalobního bodu v potaz specifickou povahu závazných stanovisek a také úlohu dotčených orgánů při jejich vydávání. Na obsah závazného stanoviska nelze v plném rozsahu vztáhnout požadavky, které správní řád klade na správní rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013–97, č. 3137/2015 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 As 49/2017–32 Nejvyšší správní soud uvedl, že „dotčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení, jejich úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, a to v otázkách, v nichž disponují dostatečnými znalostmi a kompetencemi. (…) Nelze po správních orgánech rozumně požadovat, aby do textu svých stanovisek popisovaly posouzení všech v úvahu přicházejících aspektů, které by mohly vyvolat zásah do některého ze zákonem chráněných zájmů. Pokud je však narušení určitých hodnot účastníkem řízení namítáno, mají dotčené orgány, resp. jim nadřízené správní orgány, povinnost se těmito námitkami zabývat a vydat k nim odborné stanovisko, které se stane podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, jenž řízení vede.“ 47. Nelze připustit, aby orgán památkové péče rozhodl dočista opačně, než jak indikuje vyjádření NPÚ, a přitom obsah tohoto vyjádření naprosto pominul. Vyjádření NPÚ je svým charakterem srovnatelné se znaleckým posudkem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2013 č. j. 1 As 91/2011–119, bod 41) a takový důkaz je třeba skutečně hodnotit. OPP to však ve svém závazném stanovisku neučinil. Lakonická zmínka v závazném stanovisku OPP, že se s „písemným vyjádřením NPÚ HMP neztotožnil“, je zcela nedostačující a nepřezkoumatelná a nelze ji považovat za řádné hodnocení tohoto důkazu. Dle ustálené judikatury správních soudů „nesouhlasí–li žalovaný se závěry znaleckého posudku, musí v rozhodnutí dostatečným a srozumitelným způsobem vyložit, v čem konkrétně neodpovídají závěry znaleckého posudku faktickému provedení stavby a v čem závěry znaleckého posudku neodpovídají požadavkům stanoveným právními předpisy. (…) Nezabýval–li se tedy správní orgán zcela konkrétně tím, že by zpochybnil a vyvrátil závěry žalobkyní předloženým znaleckým posudkem, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné.“ (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007 č. j. 30 Ca 258/2005–37, č. 1597/2008 Sb. NSS, z novějších rozhodnutí srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019 č. j. 48 A 118/2016–200, 3902/2019 Sb. NSS, bod 37).

48. V rozsudku ze dne 4. 3. 2015 č. j. 6 As 72/2014–88 se Nejvyšší správní soud zabýval případem, v němž vyjádření NPÚ sice označovalo zamýšlenou stavbu z pohledu ochrany kulturních památek za vyloučenou, Ministerstvo kultury však v kladném závazném stanovisku tento rozpor důkladně vypořádalo. Důkaz v podobě vyjádření NPÚ tedy patřičně ohodnotilo, své závěry odůvodnilo, a skutečnost, že se vyjádřením NPÚ neřídilo, nebyla v takovém případě vadou závazného stanoviska. Soud vzal na vědomí též rozsudek Nejvyššího správního soudu, podle něhož postačí, když se orgán památkové péče a následně orgány rozhodující v příslušném stavebním řízení vymezí proti vyjádření vydanému podle § 14 odst. 6 památkového zákona poměrně stroze (rozsudek ze dne 24. 5. 2018 č. j. 9 As 53/2017–83, bod 38). V nyní posuzované věci se však jedná o situaci, kdy žádný z orgánů veřejné správy (ani orgány památkové péče, ani orgány rozhodující o stavebním záměru ve společném řízení) neřekl k vyjádření NPÚ věcně vůbec nic.

49. Nelze přitom pominout, že vyjádření NPÚ a závazné stanovisko OOP prezentují zcela protichůdná stanoviska, pokud jde o přípustnost stavebního záměru z pohledu památkové péče. Závazné stanovisko OPP uvádí, že dle projektové dokumentace existuje prostorová rezerva pro nástavbu, a že nárožní objekty bývaly historicky vyšší. NPÚ naopak uvádí, že stavební záměr představuje nevhodnou hmotovou a výškovou dominantu a že nadstavba nemá ve více než 100 let staré zástavbě žádnou tradici. Závazné stanovisko OPP uvádí, že stavební záměr reprezentuje architekturu s kultivovaným architektonickým projevem i jemnými řemeslnými detaily, zatímco NPÚ se domnívá, že návrh představuje soubor nepochopení klasických architektonických principů, když surově likviduje výzdobný prvek atiky. OPP má za to, že nově navrhovaná střecha spoluvytváří architektonickou podobu, kdežto NPÚ míní, že stavební záměr zvedá šikminu střechy do absurdního, ahistorického sklonu. Ze závazného stanoviska přitom OPP plyne, že tento orgán památkové péče vycházel výhradně z projektové dokumentace a výkresů a rozvinutých uličních pohledů, které jsou její součástí.

50. Krajně negativní postoj NPÚ ke stavebnímu záměru dokonale ilustrují následující věty obsažené v jeho vyjádření, jež žalobkyně citovala v žalobě: „Nástavba podlaží v mechanické imitaci slohu o více než 100 let staršího nemá žádnou tradici a v památkové zóně nemá naprosto žádné oprávnění. Návrh představuje soubor nepochopení klasických architektonických principů, když surově likviduje výzdobný prvek atiky, zvedá z naprosto utilitárních důvodů šikminu střechy do absurdního, ahistorického sklonu a vytváří uliční 5. NP, které je nižší než 4. NP pod ním. Ani v dobách, které pseudoslohy opovrhovaly, neexistovala při řešení nástaveb taková ignorace elementárních výtvarných a estetických principů historických slohů. (.......) Předložený návrh představuje nevhodnou hmotovou i výškovou dominanci z důvodu ryze účelového a objemově nadstandardního stavebního programu, degradaci historického domu, nevhodný kontrast s okolní zástavbou a ztrátu památkových hodnot předmětné lokality. Realizací předloženého záměru nástavby by došlo k nenahraditelnému ochuzení a narušení prostředí památkové zóny. Z hlediska památkové péče je nutné trvat na zachování stávajícího kompozičního celku střechy, fasád, polohy korunních říms a respektování stávající výšky hřebene střechy. Objemná nástavba objektu by znamenala likvidaci historických konstrukcí a nevratnou změnu objektu, který vykazuje nesporné památkové, architektonické a urbanistické hodnoty. Památková hodnota horních podlaží a dotčené střechy spočívá v sourodém začlenění do exteriéru domu, hmotové skladby střešní krajiny daného historického urbanistického celku, spoluvytváří architektonickou podstatu daného objektu a je nedílnou součástí jeho kompozice s charakteristickou hmotou a proporcemi.“ 51. Lze shrnout, že vyjádření NPÚ orgány památkové péče nehodnotily – k závěrům v něm obsaženým zkrátka bez jakéhokoliv komentáře zaujaly opačný postoj. Soud dává za pravdu žalobkyni, že zákonná povinnost opatřit si podklad, k němuž následně správní orgán (věcně) neztratí ani slovo, by byla takovým postupem zcela vyprázdněna.

52. Žalobkyně se přitom neomezila na pouhé citování (jí zjevně názorově bližšího) vyjádření NPÚ. Vytkla závazným stanoviskům OPP i MK rovněž to, že se v jejich odůvodnění orgány památkové péče vůbec nezabývaly charakterem okolní historické zástavby ani charakteristikami předmětného domu. Odkázala (v žalobě i odvolání) na usnesení Zastupitelstva městské části Praha 7 ze dne 4. 3. 2019, č. 0019/19–Z, jímž byl schválen koncepční dokument Pravidla pro půdní vestavby, půdní nástavby a nástavby objektů v památkové zóně na území Městské části Praha 7, dle kterého je změna tvaru střech v dané lokalitě obecně nežádoucí a nepřípustná. Žalobkyně tudíž opakovaně přednesla relevantní argumentaci, z níž vyvozuje nepřípustnost realizace stavebního záměru v památkové zóně, nicméně tato zůstala v průběhu řízení o žádosti o vydání společného povolení opomenuta.

53. Vzhledem k výše uvedenému soud považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné v části, v níž žalovaný vycházel ze závazného stanoviska MK. Žalovaný přitom nemohl nahradit chybějící odbornou skutkovou úvahu orgánu památkové péče úvahou vlastní, neboť k tomu není odborně způsobilý (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013 č. j. 5 A 241/2011–69, č. 3018/2014 Sb. NSS). V dalším řízení bude na žalovaném, aby si opatřil takové závazné stanovisko orgánu památkové péče, z něhož bude patrné, jak tento orgán hodnotí odborný názor NPÚ a k němu se upínající odvolací námitky žalobkyně. Soud považuje za potřebné dodat, že skutečnost, že určitý stavební záměr je z hlediska výškového souladný s územně plánovací dokumentací, neznamená, že je současně v souladu též s hodnotami památkové péče.

54. Soud považuje za důvodné rovněž námitky vtělené do třetího žalobního bodu. Ze shora citované právní úpravy plyne, že před provedením stavebního záměru musí stavebník doložit, že se navrhovanou stavbou nezhorší denní osvětlení sousedních staveb pod standardy předpokládané v § 84 Pražských staveních předpisů. Toto pravidlo však neplatí, pokud je stavební záměr umisťován do proluky. V důsledku proluky je totiž denní osvětlení sousedních budov výjimečně (nepřirozeně) příznivé – je daleko příznivější, než kdyby byla zástavba dokončena. Zástavbou proluky se zastínění sousedních budov zákonitě významně zhorší. Proto je třeba si při výpočtu hodnot zastínění okolních staveb dopomoci fiktivním modelem úplné souvislé zástavby a porovnávat stav po provedení stavby právě s tímto smyšleným modelem.

55. S termínem proluka stavební zákon počítá, jeho přesnou definici však neposkytuje. To je pochopitelné; z povahy věci totiž plyne, že je vždy třeba individuálně posoudit, zda ten který prostor je či není prolukou. To mj. plyne také z Metodické pomůcky MMR k Umisťování staveb v prolukách, která uvádí, že „(v) pochybnostech, zda se v případě konkrétního pozemku jedná o proluku, je určující stanovisko příslušného stavebního úřadu.“. Obecnou definici proluky lze nalézt ve shora citovaném § 2 písm. r) Pražských stavebních předpisů, anebo v poznámce k čl. 4.3.4. technické normy ČSN 73 4301: „Prolukou se rozumí dočasně nezastavěný prostor ve stávající souvislé zástavbě, který je určen k zastavění. Pro nezastavěné nároží (např. při blokové zástavbě) lze použít termín rohová proluka.“ Jedná se tak o neurčitý právní pojem, při jehož aplikaci je správní orgán povinen vymezit jeho obsah a řádně odůvodnit, proč zjištěný skutkový stav pod obsah neurčitého právního pojmu spadá či nikoliv (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014 č. j. 8 As 37/2011–154). Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem podléhá soudnímu přezkumu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007 č. j. 7 As 78/2005–62).

56. Soud má ve shodě s názorem žalobkyně za to, že žalovaný v posuzované věci nesprávně vycházel z předpokladu, že se stavební záměr umisťuje do proluky. Pozemek, na němž má být stavební záměr proveden (ani na něm stojící stavba) žádnou prolukou není, žalovaný tudíž neurčitý právní pojem proluka na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávně.

57. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 6 As 37/2015–25 vyložil, že pojem proluka může mít v zásadě dva významy; je to buď 1) prostor po dřívější odstraněné zástavbě, nebo 2) záměrně vynechané místo pro budoucí stavbu tam, kde dosud žádná nestála. Do první množiny případů nyní projednávaná věc zjevně nespadá, protože rohový dům není pozůstatek po jakémkoliv bourání. Soud je ovšem přesvědčen, že rohový dům nespadá ani do množiny druhé. Stavební záměr byl v celém společném povolení označován jako „změna dokončené stavby spočívající v nástavbě bytového domu“. Teprve žalovaný ve snaze účelově naroubovat skutkový stav na definici proluky začal pracovat s pojmem „částečně zastavěná část pozemku“, přestože zhola nic nenasvědčuje tomu, že pozemek parc. č. YH je zastavěn pouze částečně. Rohový dům, který na něm stojí, je zjevně plnohodnotnou součástí zástavby v dané lokalitě, byť je (řádově o desítky centimetrů či nižší jednotky metrů) nižší než sousední budovy. Je čtyřpodlažní, přičemž domy v okolí jsou vesměs čtyř a pětipodlažní. Dále soud nemohl pominout, že dům je součástí stabilizovaného území a v Územně analytických podkladech pozemek parc. č. YH jako proluka označen není (což není skutečnost určující, soud ji však hodnotí jako indikativní). Ve stabilizovaném území se a priori nepočítá se stavební činností (byť vyloučena není), z čehož lze usuzovat, že ani v nynějším případě se s jakoukoliv dostavbou rohového domu nepočítalo. V neposlední řadě je třeba vzít v potaz, že daná lokalita je jako celek označena za památkovou zónu. Rohový dům je součástí zástavby z přelomu 19. a 20. století. Je zjevně dokončený a jeho výška neznačí záměr pro budoucí nadstavbu. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 37/2015–25 uvedl také, že „(p)roluku může představovat i téměř jedna chybějící polovina domovního bloku v souvislé městské zástavbě, jako je tomu v daném případě, jestliže je doloženo, že historicky se jednalo o kompletní domovní blok a volné místo vzniklo stržením několika domů“. Také z tohoto závěru soud dovozuje, že kompletní domovní blok může jen stěží obsahovat proluku, nebylo–li do něj následně zasaženo.

58. Žalovaný vycházel primárně z toho, že budovy v okolní zástavbě jsou vyšší než rohový dům, jehož se týká stavební záměr. V tom má sice pravdu; v rámci bloku mají budovy obvodové linie střech směrem do ulice ve výšce pohybující se mezi 15,8 m (dům na pozemku parc. č. YI) a 22,5 m (dům na pozemku parc. č. YJ). Původní výška obvodové linie střechy rohového domu směrem do ulice činí 15,17 m, stavebním záměrem se měla zvýšit na 18,68 m. Žalovaný v této souvislosti poukázal na rozsudek ze dne 6. 3. 2020 č. j. 4 As 391/2019–32, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že „nelze při posuzování záměru přihlížet pouze k zástavbě bezprostředně sousedící s umísťovanou stavbou, ale je třeba brát v úvahu také širší okolí stavby.“ Výška okolní zástavby však nemůže být jediným vodítkem pro závěr, že pozemek představuje proluku. Žalobkyně důvodně namítla, že žalovaný citovanou větu z rozsudku Nejvyššího správního soudu vytrhl z kontextu. Ve věci řešené zmíněným rozsudkem totiž šlo o situaci, kdy pozemek, na němž měla být umístěna sporná stavba, skutečně představoval dočasně nezastavěný prostor ve stávající souvislé zástavbě určený k zastavění. Stavba měla doplnit stávající souvislou zástavbu a její umístění bylo v souladu s cílem úpravy tamního územního plánu, kterým byla postupná změna původně venkovského charakteru zástavby na městský s posílení blokové zástavby (v podrobnostech viz body 26 a 28 rozsudku ze dne 6. 3. 2020 č. j. 4 As 391/2019–32). Nejvyšší správní soud zde vysvětlil, že prolukou může být i prázdný prostor nacházející se v zástavbě mezi řadovými a samostatně stojícími rodinnými domy, a že není možné vycházet pouze z povahy zástavby bezprostředně sousedící s umísťovanou stavbou. Tento závěr považuje soud v obecné rovině za správný, avšak na nyní projednávanou věc jej nelze aplikovat. Oproti případu, jemuž se věnoval Nejvyšší správní soud, se nyní posuzovaný stavební záměr umisťuje do prostoru, který není záměrně vytvořenou „mezerou“ pro další stavební činnost. Jde o zcela dokončený dům v bloku činžovních domů se čtyřmi až pěti podlažími v památkové zóně.

59. Soud podpůrně vycházel též z Metodické pomůcky MMR k Umisťování staveb v prolukách, v níž se uvádí: „Základním požadavkem však je, že se umisťovanou stavbou skutečně doplňuje stávající souvislá zástavba, která předurčuje objemové parametry umisťované stavby, což je smyslem ustanovení o proluce, včetně proluky nárožní. Musí se jednat o doplnění celku o v zásadě stejnorodou část. Předpokladem pro použití ustanovení o umisťování staveb v prolukách je tedy přítomnost existujících sousedních staveb, které nějakým způsobem předem determinují objem, výšku a půdorys nové zástavby“. Je patrné, že určující je relativní výška, objem a půdorys okolních existujících staveb, nikoliv jakási „přesná výšková linie“, z níž jakékoliv vybočení by bylo možné nazvat prolukou. Pozornosti soudu v této souvislosti neuniklo, že žalovaný se plně ztotožnil s územně–plánovacím závazným stanoviskem MMR, v němž je mj. uvedeno, že je „v rámci blokové zástavby v daném území běžné, že se sousední objekty v rámci bloku převyšují.“ To, že je rohový dům v rámci těchto běžných rozdílů o něco nižší než domy okolní, neznamená, že nespadá do hladinové výšky v dané lokalitě a že je možné jej označit za proluku.

60. Vadný závěr žalovaného o proluce měl bezpochyby negativní vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Protože se v dané věci o proluku nejedná, zastínění sousedních budov stavebním záměrem (resp. vliv na jejich denní osvětlení) nemělo být posuzováno podle § 45 odst. 3 Pražských stavebních předpisů. Ve společném řízení mělo být naopak ve smyslu § 45 odst. 2 Pražských stavebních předpisů řešeno, zda po realizaci stavebního záměru budou sousední budovy nadále vyhovovat požadavkům denního osvětlení podle § 84 téhož podzákonného předpisu. To se však nestalo – v napadeném rozhodnutí žalovaný vyšel ze závěrů studie zastínění, která ve svých výpočtech rovněž vycházela z nesprávného závěru, že jde o realizaci stavebního záměru v proluce, a proto hodnoty Dw při zastínění navrhovanou nástavbou rohového domu porovnávala s hodnotami při zastínění modelovým objektem a nikoliv s hodnotami dle současného stavu. Současný stav hodnot zastínění nebyl brán v potaz, protože se počítalo s fiktivním modelem úplné souvislé zástavby. V řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, tudíž nebylo ověřeno, zda realizace stavebního záměru nepovede ke zhoršení zastínění v porovnání se současným stavem. Pokud by bylo takovým porovnáním zjištěno, že současný stav normám vyhovuje a stavebním záměrem by se podmínky osvětlení staly nevyhovujícími normě ČSN 73 0580–1, stavební záměr by provést nešlo.

61. Soud pouze na okraj připomíná, že technické normy jsou závazné (pouze) v situaci, kdy je dodržování takové normy vyžadováno právními předpisy, resp. kdy takový předpis na normu výslovně odkáže (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2017, č. j. 8 As 218/2016–61). Ustanovení § 84 Pražských stavebních předpisů počítá s tím, že hodnoty minimálního denního osvětlení jsou splněny, jsou–li v souladu s tabulkou B.1 normy ČSN 73 0580–1 62. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že studie zastínění přinesla data, která nic nevypovídají o tom, zda se v důsledku stavebního záměru zastínění sousedních budov zhorší či nikoliv a zda nový stav bude vyhovovat podmínkám § 84 Pražských stavebních předpisů. Bude na žalovaném, aby v dalším řízení s využitím příslušných instrumentů stavebního zákona zajistil novou studii zastínění, která bude porovnávat navrhovaný stav se stavem skutečným, a na jejím základě si učinil úsudek o tom, zda stavební záměr splňuje požadavky zastínění sousedních staveb podle § 84 Pražských stavebních předpisů, a zda je tedy možné povolit jeho realizaci.

63. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí při soudním přezkumu neobstálo co do odůvodnění souladu stavebního záměru s územním plánem a s hodnotami chráněnými státní památkovou péčí. V této části soud zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný dále dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že se stavební záměr umisťuje do proluky, a v návaznosti na to nemohou obstát jeho závěry týkající se ovlivnění stupně denního osvětlení okolních staveb. Byl tedy rovněž dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s.

64. Právním názorem vysloveným v tomto zrušovacím rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

65. Pro úplnost soud uvádí, že žalobní námitky, jimiž byl vymezen rozsahu soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, se netýkaly kapacity parkovacích míst či míst ve školách a školkách, a soud se proto těmito otázkami, na něž ve svých podáních poukázaly některé osoby zúčastněné na řízení, zabývat nemohl.

66. Ve druhém výroku rozsudku soud v souladu s § 60 odst. 1 věta první s.ř.s. přiznal žalobkyni, která měla ve věci úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení, které jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za řízení o žalobě ve výši 3 000 Kč.

67. Soud neuložil žádné z osob zúčastněných na řízení žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by některé z nich mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.