15 A 7/2015 - 33

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: M. K., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, ul. Na Zlatnici č. p. 301/2, PSČ 147 00, proti žalovanému: Krajské mu úřadu Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 3118/48, PSČ 400 02, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinendo třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku vydat rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 30. 6. 2014 proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 16. 5. 2014, č. j. MmM/063952/2014/OSČ-P/PŠ.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 10.228,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě podal prostřednictvím svého právního zástupce žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, kterou se domáhal, aby soud rozsudkem vyslovil, že žalovanému se ukládá povinnost vydat rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 16. 5. 2014, č. j. MmM/063952/2014/OSČ-P/PŠ, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. V žalobě uvedl, že Magistrát města Mostu dne 16. 5. 2014 vydal rozhodnutí pod č. j. MmM/063952/2014/OSČ-P/PŠ, vůči němuž žalobce prostřednictvím K. S., svého zmocněnce, podal odvolání ze dne 30. 5. 2014, které bylo učiněno z elektronické adresy: „X“ na elektronickou adresu elektronické podatelny Magistrátu města Mostu. Z této skutečnosti žalobce dovozuje, že Magistrát města Mostu byl povinen následně spis ve lhůtě do 30 dnů předat žalovanému, jakožto nejbližšímu nadřízenému správnímu orgánu příslušnému k jeho projednání, jak plyne z ust. § 88 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný pak byl povinen ve lhůtě do 30 dnů vydat rozhodnutí, jak plyne z ust. § 90 odst. 6 správního řádu. Žalovaný tak ovšem neučinil, a proto byl nečinný. Dle žalobce přitom na věci nic nemůže měnit ani stanovisko Magistrátu města Mostu, dle kterého nebylo odvolání podáno oprávněnou osobou pro absenci doložení zmocnění, neboť dle ust. § 92 odst. 1 správního řádu má opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítnout. V návaznosti na právě uvedené skutečnosti žalobce vyjádřil přesvědčení, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, když zmocněnec žalobce podáním ze dne 14. 5. 2014, učiněným z elektronické adresy: „X“ na elektronickou adresu elektronické podatelny Magistrátu města Mostu předložil správnímu orgánu naskenovanou plnou moc, kterou jej žalobce zmocnil ke svému zastupování. Taková plná moc je přitom dostatečná, neboť k prokázání oprávnění zmocněnce zastupovat ve správním řízení účastníka postačí plná moc předložená v prosté kopii, pokud správní orgán nemá na základě konkrétních okolností případu pochybnosti, zda plná moc byla účastníkem řízení skutečně udělena. Na podporu tohoto závěru žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 26. I v případě, že by správní orgán pro konkrétní pochybnosti dospěl k názoru, že absence originálu podpisu, elektronického podpisu, nebo doložky autorizované konverse představuje natolik zásadní vadu plné moci, pro kterou na tuto plnou moc nelze pohlížet jako na dostatečně věrohodné osvědčení o právu zmocněnce vystupovat v řízení jménem účastníka, tak měl dle žalobce za povinnost jej vyzvat k odstranění vady podání ve smyslu ust. § 37 odst. 3 správního řádu. Správní orgán sice takovou výzvu vyhotovil, avšak zastal právní názor, že je dostatečné tuto výzvu doručit zmocněnci účastníka. Žalobce ovšem zastává názor, že takovou výzvu je nutné doručit přímo účastníku řízení, nikoliv osobě, kterou zatím nelze za zástupce účastníka požadovat, když ust. § 37 odst. 3 správního řádu hovoří o výzvě učiněné „podateli“. Podatelem může být jak účastník řízení, tak zmocněnec, ovšem zmocněnec jen tehdy, není-li o jeho zmocnění pochyb. Plnou moc vystavil zmocněnci právě žalobce, proto byl tím, kdo učinil správním orgánem zpochybněný úkon, v důsledku čehož právě on měl vadu odstranit. Tomu nasvědčuje též znění ust. § 34 odst. 2 správního řádu, dle kterého se písemnosti zástupci doručují jen tehdy, nemá-li zastoupený něco v řízení osobně vykonat. Doplnění originálu podpisu žalobce, jakožto účastníka řízení, na plné moci je přitom osobním úkonem daného účastníka. Proto požadoval-li správní orgán dodání originálu plné moci, nemohl vyzvat k jejímu dodání zmocněnce, kterého touto výzvou zpochybňoval, nýbrž musel tak učinit vůči žalobci, jakožto účastníku řízení, tedy vůči tomu, kdo byl pro správní orgán v danou chvíli jedinou relevantní osobou v řízení. Učiněním výzvy zpochybněné osobě by správní orgán popíral sám sebe, tedy popíral by nutnost provedení této nápravy. Nadto jedině výzva doručená přímo účastníku řízení je dostatečnou k ochraně jeho práv. V této souvislosti žalobce zmínil, že Nejvyšší správní soud zastává názor, že aby výzva k odstranění vady podání byla právně účinná, musí obsahovat identifikaci vady podání, lhůtu k odstranění vady podání, poučení o následcích neodstranění vady podání a musí být adresována jak zástupci, tak přímo účastníku řízení. Dále žalobce podotkl, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, č. j. 4 As 27/2011 – 37, ve zcela identické věci konstatoval, že výzva k doložení bezvadné plné moci učiněná toliko zástupci je nedostatečná. Dle žalobce se Magistrát města Mostu tedy měl spokojit s neověřenou kopií plné moci, přičemž teprve pokud měl konkrétní pochybnosti o existenci zastoupení, měl k doložení originálu plné moci vyzvat jak jeho zmocněnce, tak i žalobce samotného. Magistrát města Mostu ovšem nevyzval k doložení originálu plné moci žalobce ani jeho zmocněnce, neboť zmocněnec žalobce totiž požádal správní orgán podáním ze dne 14. 5. 2014 o doručování na elektronickou adresu: „X“, na kterou správní orgán výzvu nevypravil. Z toho důvodu nebylo možné uplatnit účinky doručení fikcí při doručení na adresu trvalého pobytu. Závěrem žalobce poznamenal, že bezvýsledně vyčerpal prostředek ochrany proti nečinnosti, neboť dne 13. 11. 2014 podal „Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti úřadu“ k Ministerstvu dopravy. Nečinnost žalovaného nebyla způsobena žalobcem, ale pochybením žalovaného a jemu podřízeného správního orgánu. Žalovaný se měl spokojit s kopií plné moci a v opačném případě měl dostatek času k tomu, aby žalobce řádně vyzval k odstranění vady podání. Žalovaný k výzvě soudu předložil příslušný spisový materiál spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl její odmítnutí, když mu není známo, zda žalobce skutečně vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany proti jím tvrzené nečinnosti, jelikož je třeba, aby Ministerstvo dopravy rozhodlo o jeho žádosti o opatření proti nečinnosti, popř. navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. K věci žalovaný uvedl, že dne 16. 5. 2014 bylo vyhotoveno Magistrátem města Mostu rozhodnutí pod č. j. MmM/063952/2014/OSČ-P/PŠ, zn. OSČ-Př/025483/1290/2014/PŠ, které bylo zasláno žalobci, jenž si toto rozhodnutí převzal dne 27. 5. 2014. Dne 30. 5. 2014 bylo doručeno správnímu orgánu odvolání podané K. S. vůči dotyčnému rozhodnutí ze dne 16. 5. 2014. Správní orgán zaslal K. S. vyrozumění a výzvu k doplnění odvolání, neboť e- mailové zpráva, která byla opatřena zaručeným elektronickým podpisem, obsahovala přílohu s blanketním odvoláním proti dotyčnému rozhodnutí ze dne 16. 5. 2014, kdy tato příloha nebyla podepsána platným elektronickým podpisem. Odvolání neobsahovalo náležitosti dané ust. § 37 odst. 2 a 4 správního řádu, a proto bylo žádáno o doplnění důvodů odvolání a splnění náležitostí podání dle ust. § 37 odst. 4 správního řádu do pěti dnů od doručení dané výzvy. Dále byl K. S. upozorněn, že nedisponuje platnou plnou mocí k zastupování pana K. (viz vyrozumění ze dne 12. 5. 2014 a 23. 5. 2014), a tudíž není osobou oprávněnou k učinění podání a na toto podání doručené dne 30. 5. 2014 z tohoto důvodu nebude brán zřetel. Ve stanovené lhůtě přitom nebylo odvolání odůvodněno ani nebyly odstraněny další nedostatky podání, a proto dotyčné rozhodnutí ze dne 16. 5. 2014 nabylo právní moci dne 12. 6. 2014. Dále žalovaný uvedl, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4 Ads 5/2012 – 16, vyplývá, že právní úprava připouští odvolání podané prostou elektronickou cestou, tj. obyčejným e-mailem, nicméně vyžaduje, aby v pětidenní lhůtě bylo takto podané odvolání potvrzeno zákonem stanoveným způsobem; v opačném případě se k němu nepřihlíží. Podle Nejvyššího správního soudu za daných okolností nezbývá odvolacímu správnímu orgánu než k odvolání podanému bez zaručeného elektronického podpisu nepřihlížet, neboť nebylo ve stanovené lhůtě zákonem stanoveným způsobem potvrzeno. Z judikatury dle žalovaného dále vyplývá, že správní orgány nejsou povinny vyzývat podatele k tomu, aby ve lhůtě pěti dnů provedli potvrzení svého podání zákonem stanoveným způsobem, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 – 70. Je tedy na odvolateli nebo jeho zástupci, zda bude v uplatňování svých práv aktivní. Vedle toho je nutné trvat na tom, aby úkon, kterým se zahajuje odvolací řízení, byl učiněn zákonem stanoveným způsobem. Zvolenému zmocněnci žalobce vyplývala povinnost doplnit či potvrdit své podání učiněné elektronickou formou bez zaručeného elektronického podpisu přímo ze zákona, a to z ust. § 37 odst. 4 správního řádu, a proto nebylo povinností správního orgánu vyzývat ho k doplnění či potvrzení jeho podání. Přesto jej správní orgán v průběhu řízení několikrát vyzýval. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce s takovým postupem výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. se lze domáhat po bezvýsledném vyčerpání prostředků k nápravě nečinnosti ve správním řízení, aby v případě nečinnosti správního orgánu soud uložil příslušnému nečinnému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Žalovaným je podle odst. 2 téhož ustanovení ten správní orgán, jenž má podle žalobního tvrzení povinnost rozhodnutí vydat. Podle ust. § 81 odst. 1 s. ř. s. soud o této žalobě rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Z právě uvedeného vyplývá, že v tomto řízení vedeném podle části třetí hlavy druhé dílu druhého s. ř. s. se nelze domáhat uložení povinnosti vydat jakékoliv rozhodnutí či osvědčení, nýbrž jen těch rozhodnutí a osvědčení, která lze považovat za správní akty jako výsledky činnosti správních orgánů při výkonu veřejné správy. Zcela základním předpokladem pro uložení povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí či osvědčení je tedy skutečnost, že správní orgán je nečinný při vydání takových rozhodnutí nebo osvědčení ve smyslu ust. § 65 a násl. s. ř. s. Tj. musí se jednat o materiální správní akt, kterým se zakládá, mění či závazným způsobem určuje veřejné subjektivní právo či povinnost, popř. jiným způsobem se zasahuje do právní sféry účastníka správního řízení. Dále je třeba mít na paměti, že v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu je soud oprávněn zkoumat pouze to, zda v příslušné věci samé došlo ve stanovené lhůtě k vydání rozhodnutí nebo jestli vůbec takové rozhodnutí mělo být na žádost žalobce vydáno. To jinými slovy znamená, že soud není oprávněn posuzovat formální náležitosti již vydaných rozhodnutí a rovněž je vyloučeno, aby soud posuzoval, zda-li měl správní orgán svým rozhodnutím či osvědčením žalobci vyhovět. V této souvislosti soud podotýká, že v daném případě neshledal, že by žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, a to s ohledem na skutkové a právní okolnosti případu. Rovněž tak soud neshledal naplnění podmínek, aby soud předmětnou žalobu z jiných důvodů odmítl, popř. řízení o ní zastavil. V daném případě žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředek ochrany proti nečinnosti, neboť dne 13. 11. 2014 podal „Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti úřadu“ k Ministerstvu dopravy, což soudu potvrdilo i toto ministerstvo, kdy uplatněným prostředkem ochrany proti nečinnosti se dosud nedomohl nápravy. Podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany proti nečinnosti správního orgánu pro přípustnost nečinnostní žaloby přitom není vázána až na rozhodnutí nadřízeného správního orgánu o uplatněném prostředku ochrany, jak dovozoval žalovaný, nýbrž pouze na bezvýsledné uplatnění prostředku ochrany u nadřízeného správního orgánu. Na tomto místě soud předesílá, že po vyhodnocení skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že na základě podané žaloby je třeba shledat u žalovaného nepřípustnou nečinnost, ovšem ze zcela jiných důvodů, než které dovozoval žalobce v žalobě, neboť jeho námitky a argumentace mířily na nepodstatné aspekty z dosud proběhnuvšího správního řízení. Při vyhodnocení žaloby soud zohledňoval judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu obsažené např. v jeho rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 – 70, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2041/2010 a také na www.nssoud.cz, na nějž pak bylo navázáno dalšími rozsudky Nejvyššího správního soudu, a to např. ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4 Ads 5/2012 – 13, který je dostupný na www.nssoud.cz. V prvně citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009 bylo přitom vysloveno, že podání učiněné prostřednictvím veřejné datové sítě – internetu – bez zaručeného elektronického podpisu podle ust. § 37 odst. 4 správního řádu je úkonem způsobilým vyvolat právní účinky jen za podmínky jeho následného doplnění (do 5 dnů) některou z kvalifikovaných forem podání, tj. písemně, ústně do protokolu nebo elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, aniž by přitom bylo nutné k takovému doplnění podatele vyzývat. V daném případě bylo pro posouzení (ne)důvodnosti žaloby klíčové zjištění soudu prokazatelně vyplývající ze správního spisu, a to že poté, co dne 16. 5. 2014 bylo vydáno Magistrátem města Mostu rozhodnutí pod č. j. MmM/063952/2014/OSČ-P/PŠ, zn. OSČ- Př/025483/1290/2014/PŠ, a které bylo žalobci doručeno dne 27. 5. 2014, tak dne 30. 5. 2014 bylo Magistrátu města Mostu doručeno elektronickou cestou podání z téhož dne nazvané „Odvolání proti rozhodnutí“, které bylo podáno K. S., jakožto zmocněncem žalobce, vůči dotyčnému rozhodnutí ze dne 16. 5. 2014. Žalobcovo odvolání ze dne 30. 5. 2014 podané jeho zmocněncem vůči dotyčnému rozhodnutí ze dne 16. 5. 2014 elektronickou cestou přitom v žádné své části neobsahovalo platný elektronický podpis, a proto bylo správnímu orgánu doručeno tzv. prostou elektronickou cestou, tj. obyčejným e-mailem. Na tomto místě soud poznamenává, že žalovaný v písemném vyjádření k žalobě nepřesně a v rozporu s obsahem správního spisu, který soudu předložil, uvedl, že dotyčné e-mailové podání bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, ovšem jeho přílohy již nebyly opatřeny zaručeným elektronickým podpisem. Takovéto učinění odvolání pomocí jiných technických prostředků, než které jsou předvídány v ust. § 37 odst. 4 věta první správního řádu, bez použití uznávaného elektronického podpisu, právní úprava sice připouští, nicméně vyžaduje, jak výslovně plyne z ust. § 37 odst. 4 věta druhá správního řádu, aby v pětidenní lhůtě bylo takto podané odvolání potvrzeno zákonem stanoveným způsobem; v opačném případě se k němu nepřihlíží. Ze strany žalobce, čili jím samým ani jeho zmocněncem, však odvolání ze dne 30. 5. 2014 ve stanovené pětidenní lhůtě, která skončila ve středu dne 4. 6. 2014, nebylo potvrzeno písemně, ústně do protokolu či elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, jak správní řád vyžaduje v ust. § 37 odst. 4 věta druhá. Na základě této skutečnosti pak Magistrát města Mostu dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí ze dne 16. 5. 2014, které bylo žalobci doručeno dne 27. 5. 2014, nebylo napadeno odvoláním, a proto marně uplynula odvolací lhůta ve středu dne 11. 6. 2014 a přikročil k vyznačení doložky právní moci na daném rozhodnutí s tím, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 6. 2014. V daném případě ovšem žalobce posléze učinil písemné vlastnoručně podepsané podání ze dne 30. 6. 2014 označené jako „Žádost o uznání úkonu“, které Magistrát města Mostu obdržel dne 1. 7. 2014 a v němž žalobce jednak požádal o uznání úkonu v podobě e-mailového odvolání ze dne 30. 5. 2014 učiněného K. S., jakožto jeho zmocněncem, a jednak tímto podáním se odvolal vůči rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 16. 5. 2014. Skutečnost, že žalobce se v podání ze dne 30. 6. 2014 mj. odvolal vůči rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 16. 5. 2014 je zřejmá z věty o následujícím obsahu: „Proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 16. 5. 2014 se tímto také odvolávám“. Na tomto místě soud poznamenává, že pokud žalobce v rámci své žádosti označené jako „Žádost o uznání úkonu“ obsažené v jeho podání ze dne 30. 6. 2014 zahrnul i podání odvolání, tj. úkonu, ohledně jehož uznání žádal, měl tento jeho procesní postup z pohledu ust. § 41 odst. 2 správního řádu, které pojednává o žádosti o prominutí zmeškání úkonu, jíž se z hlediska obsahu nejvíce blížila žalobcova žádost označená jako „Žádost o uznání úkonu“, což ostatně dovodil i Magistrát města Mostu, jak soud rozvede níže, vnitřní logiku, a to bez ohledu na důvodnost žádosti či včasnost odvolání, neboť dle ust. § 41 odst. 2 správního řádu je třeba spolu se žádostí o prominutí zmeškání úkonu učinit i samotný zmeškaný úkon, jinak se danou žádostí správní orgán nezabývá. Aby se žalobcovou žádostí označenou jako „Žádost o uznání úkonu“ tedy správní orgán vůbec zabýval, bylo zapotřebí, aby současně s ní žalobce podal odvolání, neboť k předchozímu jeho odvolání ze dne 30. 5. 2014 pro jeho nedoplnění z hlediska formálních náležitostí nemohlo být vůbec přihlíženo, jak již soud rozvedl výše. Na základě žalobcova podání ze dne 30. 6. 2014 obsahující mj. jeho odvolání, a to svébytné odvolání ve vztahu k jeho předchozímu odvolání ze dne 30. 5. 2014, k němuž pro jeho nedoplnění z hlediska formálních náležitostí nemohlo být vůbec přihlíženo, vůči rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 16. 5. 2014 proto bylo zapotřebí, aby o tomto odvolání bylo rozhodnuto žalovanou stranou. Z obsahu správního spisu ovšem v tomto směru vyplývá, že o podaném odvolání, a to bez ohledu na blanketní podání, jeho případnou opožděnost apod., nebylo Magistrátem města Mostu ani žalovaným Krajským úřadem Ústeckého kraje rozhodnuto ke dni vydání tohoto rozsudku. Je sice pravdou, že Magistrát města Mostu na základě žalobcova podání ze dne 30. 6. 2014, které vyhodnotil jako žádost o prominutí zmeškání úkonu dle ust. § 41 správního řádu, přikročil k vydání usnesení ze dne 30. 7. 2014, č. j. OSČ-Př/025483/1290/2014/PŠ, jímž žalobcově žádosti o uznání úkonu v podobě e-mailového odvolání ze dne 30. 5. 2014 učiněného K. S., jakožto jeho zmocněncem, nevyhověl a zmeškání úkonu ve věci jeho rozhodnutí ze dne 16. 5. 2014 neprominul. Odvoláním žalobce, které bylo rovněž obsaženo v podání žalobce ze dne 30. 6. 2014, se Magistrát města Mostu v daném usnesení nikterak nezabýval a ani tak dosud neučinil v jiném samostatném rozhodnutí. Citované usnesení Magistrátu města Mostu ze dne 30. 7. 2014 pak bylo přes žalobcem podané odvolání potvrzeno v rámci odvolacího řízení rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 10. 2014, č. j. 4683/Ds/2014, JID: 148551/2014/KUUK/Bre, přičemž ani žalovaný se v tomto potvrzujícím rozhodnutí ze dne 23. 10. 2014 nikterak nezabýval odvoláním žalobce ze dne 30. 6. 2014 a ani tak dosud neučinil v jiném samostatném rozhodnutí. Vzhledem k uplatněným žalobním námitkám soud směrem k žalobci považuje za potřebné ještě podotknout, že pokud žalobce popř. jeho zmocněnec či zástupce volí cestu komunikace prostou elektronickou cestou, musí počítat s tím, že se bude vyžadovat jejich další aktivita. Přitom, jak vyplývá i z judikatury, správní orgány nejsou povinny vyzývat podatele k tomu, aby ve lhůtě pěti dnů provedl potvrzení svého podání zákonem stanoveným způsobem. Bylo proto na žalobci, zda bude v uplatňování svých práv aktivní. Ten však potvrzení podání ze dne 30. 5. 2014 učinil až podáním ze dne 30. 6. 2014, ohledně něhož nebylo vyhověno správním orgánem žalobcově žádosti o prominutí zmeškání úkonu, takže okolnosti, proč tak učinil později, nejsou relevantní. Není přitom rozhodné, zda žalobce v předchozích případech komunikoval se správním orgánem elektronickou cestou bez zaručeného elektronického podpisu, neboť oproti běžné korespondenci mezi žalobcem a prvoinstančním správním orgánem je nutné trvat na tom, aby úkon, kterým se zahajuje odvolací řízení, byl učiněn zákonem stanoveným způsobem. Pokud jde o námitky žalobce směřující proti doručování výzvy správního orgánu prvního stupně k doplnění odvolání zaslaného e-mailem dne 30. 5. 2014, tak k tomu soud uvádí, že okolnosti týkající se doručování této výzvy považuje za irelevantní pro souzenou věc. Žalobci vyplývala povinnost doplnit či potvrdit své podání učiněné elektronickou formou bez zaručeného elektronického podpisu přímo ze zákona, tedy z ust. § 37 odst. 4 věta druhá správního řádu, a proto nebylo povinností správního orgánu vyzývat jej k doplnění či potvrzení jeho podání. Pokud tak správní orgán prvního stupně učinil, bylo to toliko projevem jeho dobré vůle. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti soud proto uzavírá, že u žalovaného shledal nepřípustnou nečinnost ve smyslu ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. Proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti předmětné žalobě vyhověl a podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. žalovanému uložil, aby vydal rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 30. 6. 2014 proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 16. 5. 2014, č. j. MmM/063952/2014/OSČ- P/PŠ, kdy soud není nikterak oprávněn předjímat, včasnost či opožděnost daného odvolání či jeho věcné opodstatnění. Soudem stanovená 30 denní lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 30. 6. 2014 je ve smyslu ust. § 81 odst. 2 s. ř. s. lhůtou přiměřenou, když plně koresponduje s lhůtami, které předvídá správní řád. Jelikož žalobce měl v projednávané věci úspěch, soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.228,- Kč. Náhrada nákladů řízení se skládá z částky 2.000,-Kč za uhrazený soudní poplatek za žalobu, dále z částky 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby právního zástupce žalobce po 3.100,-Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění po 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)]; z částky 600,-Kč za 2 s tím související režijní paušály po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 1, odst. 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 1.428,-Kč odpovídající 21% DPH, kterou byl právní zástupce žalobce podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány.

Poučení