15 A 70/2014 - 36

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera, v právní věci žalobkyně: M. L., nar. „X“, bytem „X“, zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Řetězová 2, 405 02 Děčín I, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.6.2014, č.j. 2146/DS/2014, JID: 89811/2014/KUUK/Hyk, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 23.6.2014, č.j. 2146/DS/2014, JID: 89811/2014/KUUK/Hyk, a rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru kontroly, ze dne 12.2.2014, sp.zn. MM/OK/PD/116709/13/R, se pro vady řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15.342,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 23.6.2014, č.j. 2146/DS/2014, JID: 89811/2014/KUUK/Hyk, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru kontroly (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 12.2.2014, sp.zn. MM/OK/PD/116709/13/R, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měla jako provozovatel vozidla tovární značky BMW, r.z. „X“, dopustit tím, že v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla v provozu na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, když uvedeným vozidlem překročil blíže neustanovený řidič dne 29.6.2013 v 8:07:34 hodin v obci Ústí nad Labem, ul. Klíšská, směr Ovčí vrch, nejvyšší dovolenou rychlost v obci 50 km/h, jak bylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, který naměřil rychlost 78 km/h, resp. po zohlednění možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h rychlost 75 km/h, čímž řidič porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. S ohledem na to byla žalobkyni uložena pokuta v celkové výši 2.000,- Kč a stanovena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se v projednávané věci správní orgán I. stupně nepokusil provést žádný úkon, jenž by směřoval k potrestání skutečného pachatele, a to ačkoliv mu žalobkyně sdělila jméno osoby, jež se měla přestupkového jednání dopustit. Správní orgán řidiče prvně řádně nepředvolal k podání vysvětlení, když předvolání doručil v rozporu s právními předpisy jeho zástupci (nadto bezdůvodně nevyhověl žádosti zástupce o doručování na jeho elektronickou adresu), následně pak nepředvolal ani žalobkyni jako provozovatele vozidla za účelem zjištění, zda své tvrzení, že vozidlo řídil jí oznámený řidič, může prokázat. Tím prvostupňový orgán postupoval v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, dle nějž je nutné primárně zjišťovat skutečného přestupce. Není přitom na volbě správních orgánů, zda budou oznámené protiprávní jednání posuzovat jako přestupek či správní delikt provozovatele vozidla, neboť musí být nejprve aktivní v šetření přestupku, a teprve tehdy, jsou-li veškeré prostředky pro zjištění a potrestání řidiče vozidla vyčerpány, zahájit řízení o správním deliktu. Správní orgán I. stupně rovněž pochybil, pokud žalobkyni nepředvolal k ústnímu jednání, čímž porušil její právo účastníka být přítomen při provádění dokazování, vyjadřovat se k jednotlivým důkazním prostředkům aj. Žalobkyně toliko obdržela výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, v níž ovšem nebyla poučena o tom, že po marném uplynutí lhůty bude vydáno rozhodnutí. Takovýto postup proto nelze, než hodnotit jako překvapivý. Stejně tak nebyla žalobkyně poučena o možnosti namítat podjatost úřední osoby (úřední osoba, která se rozhodováním ve věci zabývala, má neshody s matkou žalobkyně), navrhovat důkazy, vyslýchat svědky aj. V důsledku toho nemohla žalobkyně řádně realizovat svá práva v průběhu správního řízení. Správní orgány se nevěnovaly ani dostatečnému zjištění skutkového stavu, kdy především z výroku rozhodnutí není zřejmé, k jakému porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích mělo dojít, obdobně v odůvodnění rozhodnutí není uveden žádný důkaz, z něhož měl prvoinstanční orgán vycházet. Ve spise je založena toliko fotodokumentace pořízená neznámým správcem kamerového systému, na níž je sice viditelné vozidlo žalobkyně, údaj o rychlosti však součástí fotografie není, ale nachází se pod ní, z čehož lze předpokládat, že byl doplněn manuálně. Dále není patrné, která fotografie byla tou, na které bylo vozidlo změřeno, zda se jednalo o úsekové měření a kde tento úsek započal a skončil, jestli bylo zařízení certifikované, jak bylo kalibrováno aj. Z uvedeného žalobkyně dovodila, že není splněna podmínka pro projednávání přestupku dle definice ve smyslu ust. § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, tj. porušení pravidel, jež bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Žalobkyně konečně poukázala i na to, že z rozhodnutí není zřejmé, v jakém místě mělo k porušení povinností řidiče dojít. Ve výroku tento údaj zcela absentuje, v odůvodnění je pak shora uvedená specifikace nedostatečná. Ulice Klíšská v Ústí nad Labem je totiž dlouhá 1,4 km a kříží se minimálně s deseti dalšími ulicemi. Nelze tak jednoznačně dovodit, kde bylo měření prováděno a jaká byla nejvyšší dovolená rychlost v daném úseku. Vymezení přestupkového jednání tedy trpí vadou nesrozumitelnosti, neboť není specifikováno jako nezaměnitelné s jiným, přičemž není ani zřejmé, z jakých skutečností správní orgán dovozoval, že byla v úseku stanovena nejvyšší dovolená rychlost obecnou úpravou. Výrok pak obsahuje i další vady, zejména v něm není uvedeno, v čem mělo spočívat porušení povinností řidiče a jaká je kvalifikace přestupku, jehož znaky jednání vykazovalo. I v tom žalobkyně spatřuje nesrozumitelnost výroku prvoinstančního rozhodnutí. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu jednání. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí a dále uvedl, že není důvodná námitka žalobkyně, že by řízení o správním deliktu nebylo možné zahájit. Správní orgán I. stupně obdržel výtisk z automatizovaného technického prostředku bez obsluhy používaného při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, kdy z přiložené fotodokumentace bylo zřejmé, že řidič předmětného vozidla nedodržel maximální stanovenou rychlost v obci 50 km/h, čímž porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán tedy žalobkyni, jakožto provozovatele vozidla, vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů uhradila určenou částku 2.000,- Kč, popřípadě aby ve stejné lhůtě sdělila údaj o totožnosti řidiče. Na tuto výzvu reagovala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce, spol. FLEET Control, s.r.o. tím, že do datové schránky prvostupňového orgánu doručila písemnost nazvanou jako „Vyjádření k řízení“ spolu s plnou mocí k zastupování. Další přílohou pak bylo sdělení pana J. K., jednatele jmenované společnost, že vozidlo řídil pan M. H. L., bytem „X“, a že jeho zmocněnec, pan P. K. (zastoupení doloženo přiloženou plnou mocí), trvale bytem „X“, adresa pro doručování „X“, prokáže, že jednání jeho zmocnitele nebylo přestupkem. Dne 21.10.2013 vypracoval správní orgán I. stupně výzvu k podání vysvětlení, kterou adresoval zmocněnci pana L., zásilka byla doručena náhradním doručením prostřednictvím fikce. Na tuto výzvu však zmocněnec údajného řidiče nereagoval, a správní orgán proto pokračoval v řízení, přičemž pro závěr o tom vycházel i z vlastních poznatků. Uvedení řidiče z USA bylo společností FLEET Control, s.r.o., resp. jejím jednatelem J. K., jenž dále zmocňuje svého bratra, pana P. K., užito i v jiných případech s evidentním úmyslem obstrukčního jednání v rámci správního řízení. Správní orgán řidiče nepředvolal, neboť mu bylo z jeho úřední činnosti známo, že se k jednání opakovaně nedostavuje a navíc figuruje v mnoha přestupkových jednáních. Namísto toho proto přistoupil k vydání příkazu, v níž provozovateli vozidla (žalobkyni) uložil pokutu za spáchání správního deliktu, příkaz byl žalobkyni doručen dne 27.11.2014. Tím byly dle žalovaného naplněny podmínky pro postup v souladu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, tedy „učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku“. Po zrušení příkazu na základě odporu podaného zástupcem žalobkyně, zaslal prvoinstanční orgán zástupci výzvu k seznámení se s podklady pro rozhodnutí v termínu 28.1.2014. Zástupce ani žalobkyně se však ke správnímu orgánu nedostavili, na základě čehož nelze souhlasit s námitkou, že by žalobkyni nebyla dána možnost se k věci vyjádřit. K další námitce žalovaný konstatoval, že řízení o správním deliktu je založeno na principu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, z čehož plyne, že není třeba provádět dokazování, ani ve výzvě k úhradě určené částky uvádět znaky a popis přestupku, neboť provozovateli se v této fázi řízení žádný přestupek neklade za vinu. Z tohoto důvodu není na místě ani nařizovat ústní jednání, neboť provozovatel je až na výjimky dané liberací za správní delikt odpovědný vždy. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně namítla, že se nedopustila žádného obstrukčního jednání – ostatně pokud by tomu tak bylo, správní orgán I. stupně by nepředvolával řidiče prostřednictvím jeho zástupce k podání vysvětlení (tento postup, jak již navíc již uvedla v žalobě, nadto není přípustný, neboť se jedná o úkon před zahájením řízení). Ani další jednání žalobkyně a jejího zástupce nesvědčí o snaze v řízení taktizovat či je uměle prodlužovat – v této souvislosti zejména konstatovala, že řidič L. je skutečně účasten mnoha řízení o přestupcích, neboť v rámci své pracovní činnosti nabízí službu odvozu vozidel opilých řidičů. Dle žalobkyně tak žalovaný nikterak nevyvrátil žalobní tvrzení, že správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem o silničním provozu, když namísto řidiče učinily odpovědnou za správní delikt žalobkyni, přestože měly předvolat jim známou osobu řidiče vozidla. Závěrem žalobkyně zopakovala, že je pochybením, pokud správní orgány neprováděly dokazování a neuvedly ve výroku rozhodnutí jednání, jež dle nich mělo vykazovat znaky přestupku. Možnost zahájit řízení o správním deliktu je totiž navzdory tvrzení žalovaného podmíněna prokázáním přestupkového jednání – absentuje-li proto informace o něm ve výroku rozhodnutí, je takovéto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ohledně liberačních důvodů pak doplnila, že žalobou nezpochybňuje skutečnost, že by se správní orgány měly zabývat jejich existencí a případným naplněním, ale to, že pro zahájení řízení o správním deliktu nebyly splněny zákonné požadavky. Vzhledem k uvedenému žalobkyně setrvala na podané žalobě. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a právní zástupce žalovaného nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Soud si u žalovaného vyžádal správní spis a po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Z blíže neoznačené listiny bylo zjištěno, že obsahuje dvě fotografie vozidla r.z. „X“ pořízené dle popisu dne 29.6.2013 v čase 8:07:17.514 (levá) a 8:07:17.653 (pravá) na křižovatce silnic Panská-Klíšská, Panská, směr Klíšská. Pod fotografiemi se nachází další informace – datum a čas: „29.6.2013, 8:07:34“, místo: „Ústí nad Labem, Klíšská, směr Ovčí vrch, výjezd, pruh 1“, rychlost: „78 km/h“, max. povolená: „50 km/h“ – a zvětšený výřez registrační značky. Z karty vozidla odpovídající této registrační značce vyplynulo, že jeho provozovatelem je žalobkyně. Dne 19.9.2013 zaslal správní orgán I. stupně žalobkyni výzvu k zaplacení určené částky ve smyslu ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, v níž jí vyzval k zaplacení peněžité částky 1.500,- Kč do 15 dnů ode dne doručení této výzvy, popřípadě ve stejné lhůtě ke sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla tovární značky BMW, r.z. „X“, jehož je provozovatelem, a který měl dne 29.6.2013 v 8:07 hodin v obci Ústí nad Labem, ul. Klíšská, překročit nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více, jak bylo zjištěnou automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Uvedená výzva byla žalobkyni vložena do schránky dne 1.10.2013. Dne 10.10.2013 žalobkyně prostřednictvím svého zástupce, spol. FLEET Control, s.r.o., IČO: 24149322, sídlem Smetanovo nábřeží 327/14, 110 00 Praha 1, jednající J. K., jednatelem, prvoinstančnímu orgánu sdělila, že v uvedené době měl vozidlo řídit pan M. H. L., bytem „X“. Současně požádala, aby dotčený řidič byl za účelem řízení o přestupku kontaktován prostřednictvím svého zástupce, pana P. K., bytem „X“, adresa pro doručování „X“, a k prokázání jeho zmocnění doložila plnou moc pro P. K. ze dne 11.7.2013 od M. H. L. Dne 21.10.2013 proto správní orgán I. stupně zaslal zmocněnci pana L. výzvu k podání vysvětlení na adresu jeho trvalého bydliště, výzva se však vrátila jako nedoručená. Dne 19.11.2013 vydal prvoinstanční orgán příkaz, jímž žalobkyni uložil pokutu ve výši 2.000,- Kč podle ust. § 125f zákona o silničním provozu za porušení povinností provozovatele vozidla zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Proti tomuto příkazu podala žalobkyně dne 29.11.2013 odpor. Dne 6.12.2013 zaslal správní orgán I. stupně zástupci pana L. výzvu k seznámení se podklady pro vydání rozhodnutí dne 2.1.2014 v 9:00 hodin, stejnou výzvu na den 28.1.2014, 9:00 hodin, pak doručil i zástupci žalobkyně. Uvedeného práva pan L. ani žalobkyně nevyužili. Dne 12.2.2014 proto správní orgán vydal pod sp.zn. MM/OK/PD/116709/13/R rozhodnutí, jímž žalobkyni uznal vinnou tím, že jako provozovatelka vozidla v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, čímž se dopustila správního deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání jí byla uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč a stanovena povinnost uhradit náklady správního řízení. V odůvodnění prvostupňový orgán uvedl, že dne 29.6.2013 v 8:07:34 hodin bylo automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích zjištěno, že v obci Ústí nad Labem, ul. Klíšská, směr Ovčí vrch, překročil blíže neustanovený řidič vozidla, jehož provozovatelem je žalobkyně, nejvyšší dovolenou rychlost v obci 50 km/h, když mu byla naměřena rychlost 78 km/h, resp. po zohlednění možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h rychlost 75 km/h. Tím měl porušit ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán dále doplnil, že zástupci žalobkyní tvrzeného řidiče zaslal výzvu k podání vysvětlení na adresu jeho trvalého bydliště, nikoliv na jeho e-mailovou adresu, neboť nebylo možné zaručit, kdo a jakým způsobem ji převezme. K samotné osobě řidiče pak uvedl, že se dle jeho názoru jedná o institut tzv. osoby vzdálené, a tedy o obstrukční jednání žalobkyně v úmyslu vyhnout se odpovědnosti za přestupek. S ohledem na to, že žalobkyně další skutečnosti, jež by odůvodňovaly projednání přestupku, neuvedla, má proto správní orgán I. stupně její vinu za správní delikt provozovatele vozidla za prokázaný. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, jak bylo uvedeno shora. V odůvodnění se k námitkám žalobkyně týkajícím se nenařízení ústního jednání a nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu vyjádřil v tom smyslu, že bylo v souladu s právními předpisy, pokud správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu, jestliže uvedení řidiče žijícího v USA vyhodnotil jako obstrukční krok. Je pravdou, že v takovém případě mělo být řízení o přestupku vedeném proti uvedené osobě odloženo dříve, než bude zahájeno řízení o správním deliktu, nicméně ani takovéto pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. S ohledem na uvedené žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V přezkoumávané věci se soud nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že jí označený řidič, pan M. H. L., nebyl v rámci správního řízení řádně předvolán k podání vysvětlení, jestliže správní orgán I. stupně doručoval předvolání toliko jeho zástupci, panu P. K. Dle ust. § 60 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“), je každý povinen podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku. Dle ust. § 33 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), si účastník může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce. Zmocnění může být uděleno pro neurčitý počet řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v určené době nebo bez omezení v budoucnu; podpis na plné moci musí být v tomto případě vždy úředně ověřen a plná moc musí být do zahájení řízení uložena u věcně příslušného správního orgánu, popřípadě udělena do protokolu. Jak vyplynulo ze správního spisu, údaje o totožnosti domnělého řidiče Lamberta, jenž se měl dopustit předmětného přestupku, sdělila správnímu orgánu I. žalobkyně prostřednictvím svého zástupce, spol. FLEET Control, s.r.o. Současně uvedla, že prokázání toho, že jednání řidiče nebylo přestupkem, správnímu orgánu objasní jeho zástupce, pan P. K. Správní orgán proto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 přestupkového zákona vyzval přímo pana P. K., aby se v určenou dobu dostavil k podání vysvětlení. Tato skutečnost je přitom dle soudu zcela zásadní, neboť k podání vysvětlení nebyl předvolán pan Lambert prostřednictvím svého zmocněnce, jak tvrdila žalobkyně, ale osobně osoba pana P. K. Dle citovaného ust. § 60 odst. 1 je totiž k prověření podezření ze spáchání přestupků povinen vysvětlení podat každý, kdo o něm může mít nějaké relevantní informace. S ohledem na to, že sama žalobkyně prvoinstančnímu orgánu sdělila, že tyto informace by měl mít k dispozici pan P. K., byl správný postup správního orgánu, jestliže předvolání k vysvětlení doručoval této osobě, neboť byla přímo tou, od níž měly, resp. mohly, být získány. Tím se tento případ liší od situace, kdy jak naznačuje žalobkyně, by správní orgán zamýšlel skutečně předvolat k vysvětlení údajného řidiče L., a činil by tak zasláním výzvy jeho zástupci. K uvedenému postupu se nicméně prvostupňový orgán neuchýlil, přičemž bylo toliko na jeho rozhodnutí, zda požadované informace získá od řidiče či jiné osoby, jež by o nich měla mít povědomí. V důsledku této skutečnosti pozbyla proto námitka žalobkyně o nedostatku zmocnění k doručování zástupci řidiče před zahájením správního řízení ve smyslu ust. § 33 správního řádu relevanci, když se v dané věci nejednalo o úkon učiněný vůči řidiči prostřednictvím jeho zástupce, ale o úkon realizovaný přímo vůči jiné osobě. Soud se jí proto dále nezabýval. S uvedenou námitkou souvisí i další otázka, zda správní orgán I. stupně doručoval panu P. K. výzvu k podání vysvětlení v souladu s právními předpisy, zvláště měl-li k dispozici jeho elektronickou adresu pro doručování „X“. Dle ust. § 19 odst. 1 – 3 správního řádu doručuje písemnost správní orgán, který ji vyhotovil. Správní orgán doručí písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Nelze-li písemnost takto doručit, může ji doručit správní orgán sám; v zákonem stanovených případech může písemnost doručit prostřednictvím obecního úřadu, jemu naroveň postaveného správního orgánu nebo prostřednictvím policejního orgánu příslušného podle místa doručení. Není-li možné písemnost doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, lze ji doručit také prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Dle ust. § 20 odst. 1 správního řádu se fyzické osobě písemnost doručuje na adresu pro doručování (ust. § 19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že není povinen zasílat písemnosti na neoficiální e-mailové adresy, u nichž není zaručeno, kdo a jakým způsobem je převezme. K tomu soud uvádí, že mu není zřejmé, jak by dle tohoto názoru měla vypadat „oficiální“ adresa fyzické osoby (zvláště je-li ve tvaru jmeno.prijmeni@...), rovněž tak není pravdou, že by volba v užití či neužití účastníkem sdělené elektronické adresy pro doručování byla zcela na správním orgánu. Ust. § 19 odst. 3 správního řádu totiž jednoznačně stanoví, že v případně žádosti účastníka správní orgán doručování na elektronickou adresu vyhoví, nevylučuje-li to zákon či povaha věci. V případě řízení o přestupcích toto oprávnění účastníka vyloučeno není a nelze ani dovodit, že by jeho aplikaci znemožňovalo specifikum přezkoumávané věci. Obecně lze tedy říci, že správní orgán by na základě žádosti měl písemnosti na elektronickou adresu doručovat. Nelze však přehlédnout, že podmínky pro vyhovění žádosti o doručování do e-mailové schránky ve smyslu § 19 odst. 3 správního řádu nebyly v dané věci splněny. Citované ustanovení totiž stanoví předpoklad, že o zasílání písemností touto formou požádá přímo osoba, které uvedené oprávnění svědčí, prohlášení v tomto smyslu nelze přenášet na osoby jiné. Ve vyjádření k výzvě o sdělení totožnosti řidiče vozidla to však byla toliko žalobkyně, nikoliv zástupce pana L., pan K., kdo vedle adresy jeho trvalého bydliště správní orgán I. stupně informoval o možné adrese pro doručování „X“. Takovéto sdělení nicméně nelze považovat za žádost dle ust. § 19 odst. 3 správního řádu, a proto k ní ani prvoinstanční orgán nemohl přihlížet. Jestliže se mu nicméně nezdařilo zmocněnce pana L. úspěšně kontaktovat s výzvou k podání vysvětlení na adrese jeho trvalého bydliště „X“ (pozn. soudu – jedná se o adresu ohlašovny úřadu městské části Praha 6), měl využít dalších jemu známé elektronické adresy, a pokusit se panu K. doručovat jejím prostřednictvím. Nečinnost v tomto směru totiž vedla k jeho následnému pochybení, jemuž se soud bude věnovat při posouzení další námitky. Žalobkyně namítala, že řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (žalobkyně) zahájil správní orgán v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá právnická nebo fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Dle ust. § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dle ust. § 125h odst. 1 vyzve obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Dle odst. 5 citovaného ustanovení platí, že je-li určená částka uhrazena nejpozději v den splatnosti, obecní úřad obce s rozšířenou působností věc odloží. V opačném případě obecní úřad s rozšířenou působností pokračuje v šetření přestupku. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. Dle odst. 6 citovaného ustanovení platí, že neuhradí-li provozovatel vozidla určenou částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. Ze shora uvedené právní úpravy tak vyplývá, že pro možnost vést řízení o správním deliktu provozovatele vozidla subsidiárně namísto řízení o přestupku řidiče daného vozidla je nutno splnit několik podmínek, resp. jednotlivých kroků (srov. např. BUŠTA, Pavel, KNĚŽÍNEK, Jan. Zákon o silničním provozu (ve znění 42 novel) s komentářem. Praha: JUDr. Pavel Bušta, 2016. ISBN 978-80-906024-1-0): „1. Je zjištěno porušení pravidel vykazující znaky přestupku, nejde o dopravní nehodu a toto porušení bylo zjištěno automatizovaným systémem bez obsluhy nebo při nedovoleném zastavení nebo stání (ust. § 125f odst. 2) a totožnost řidiče (pachatele přestupku) není známa.

2. Správní orgán bezodkladně vyzve provozovatele k uhrazení určené částky; ta je splatná do 15 dnů (ust. § 125h odst. 1 a 3); jde-li však o přestupek, za který se ukládá zákaz činnosti, body 2 až 4 se neuplatní a rovnou se postupuje podle bodu 5.

3. Zaplatí-li provozovatel včas určenou částku, správní orgán přestupkovou věc odloží podle ust. § 125h odst. 5, který představuje lex specialis vůči § 66 zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

4. Nezaplatí-li provozovatel nebo nezaplatí-li včas, pokračuje správní orgán v šetření přestupku. V takovém případě provozovatel může, ale nemusí, (písemně) sdělit správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče - pachatele přestupku, což se považuje za podání vysvětlení.

5. Správní orgán musí každopádně učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku (ust. § 125f odst. 4).

6. Správní přestupkový orgán věc odloží, nyní již podle ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, pokud do 60 dnů nezjistí skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, popřípadě probíhající řízení zastaví, pokud (přes veškerou snahu podle ust. § 125h odst. 5 a ust. § 125f odst. 4) neprokáže spáchání skutku obviněnému (domnělému řidiči).

7. Správní orgán teprve poté může zahájit řízení o správním deliktu vůči provozovateli (postupuje podle správního řádu). Od tohoto okamžiku již v zásadě nelze zahájit řízení o přestupku vůči řidiči (ust. § 125g odst. 1).

8. Provozovatel může prokázat liberační důvody podle ust. § 125f odst. 5; pokud se tak stane, lze teoreticky opět zahájit řízení o přestupku proti řidiči – pachateli přestupku (ust. § 125g odst. 1).

9. Jinak správní orgán uloží rozhodnutím provozovateli vozidla pokutu, jejíž výše se určí podle ust. § 125f odst. 3 (výší určené částky podle bodu 2 není vázán).

10. Odpovědnost za správní delikt provozovatele může zaniknout v důsledku plynutí času za podmínek stanovených v ust. § 125e odst. 3, kde je stanovena dvouletá subjektivní a čtyřletá objektivní promlčecí doba.“ V daném případě mělo být jednání, kterým se tvrzený řidič vozidla žalobkyně dopustil údajného přestupku, zjištěno automatizovaným systémem bez obsluhy – dopravní kamerou. Již jen z povahy fungování tohoto systému je zřejmé, že jeho užití prakticky vylučovalo přímé zjištění totožnosti řidiče, neboť při záznamu dochází toliko k rozpoznání registrační značky vozu, nikoliv identity dané osoby. To však správní orgán nezbavovalo povinnosti zjistit její totožnost jiným způsobem. Správní orgán I. stupně sice nejprve správně vyzval žalobkyni ke sdělení identity řidiče (či uhrazení určené částky), po jejím označení však již vyvíjel toliko minimální snahu uvedené tvrzení ověřit. Osobu pana M. H. L. k podání vysvětlení nekontaktoval vůbec, jeho zástupci P. K., o němž mu bylo známo, že by měl mít o spáchání přestupku další informace, zaslal výzvu pouze na adresu jeho trvalého pobytu, a to ačkoliv měl k dispozici jeho elektronickou adresu pro doručování, a rovněž tak kapituloval na výslech žalobkyně za účelem prokázání, zda jí uváděné skutečnosti týkající se řidiče jsou pravdivé. S ohledem na to lze uzavřít, že prvoinstanční orgán v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu neučinil dostatečné kroky ke zjištění pachatele přestupku, a to ačkoliv uvedená podmínka pro možnost projednání správního deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu jednoznačně vyplývá z právní úpravy. Správní orgán se nemůže bez dalšího spokojit s identifikací provozovatele vozidla, jímž byl spáchán přestupek, a zahájit proti němu správní řízení pro správní delikt, když musí nejprve po pachateli přestupku aktivně pátrat, jsou-li dostatečné indicie, které by mohly vést k identifikaci přestupce. Rovněž je povinen dodržet časovou posloupnost stanovenou zákonem o silničním provozu a po neúspěšném ztotožnění řidiče, který se dopustil přestupku, do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku správní orgán dozvěděl, řízení o přestupku dle ust. § 66 odst. 3 písm. g) přestupkového zákona odložit. Teprve poté může být zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. To ale správní orgán I. stupně neučinil, a aniž by přestupek proti panu Lambertovi odložil, zahájil řízení o správním deliktu žalobkyně s odůvodněním (uvedeným nicméně až v jím vydaném rozhodnutí), že označení osoby řidiče, jenž má bydliště v USA, je toliko obstrukčním jednáním s cílem vyhnout se odpovědnosti za přestupek. K tomu žalovaný ve vyjádření k žalobě doplnil, že obdobná procesní „taktika“ užívání řidiče z USA je mu ze strany spol. FLEET Control, s.r.o. známa i z dalších řízení, přičemž za takovéto situace by musel pan L. řídit různá vozidla ve stejnou dobu v odlišných částech republiky. Takováto tvrzení ale nemají oporu ve správním spise a z napadených rozhodnutí ani nevyplývá, na základě jakých skutečností k uvedeným závěrům správní orgány dospěly. Soud nezpochybňuje, že správní orgán může dojít k závěru o bezúčelnosti výslechu určité osoby označené jako přestupce, musí však mít pro svůj závěr dostatečné podklady obsažené ve správním spise a jejich relevance musí být následně promítnuta do odůvodnění rozhodnutí. To samozřejmě platí i v případě, že se jedná o skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti. V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12.4.2011, č.j. 1 As 33/2011-58 (dostupné též na www.nssoud.cz), kde jmenovaný soud mimo jiné konstatoval, že správní orgán musí uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé tzv. úřední skutečnosti. Pokud je aplikuje, musí náležitě v odůvodnění rozhodnutí vyložit, odkud takovéto skutečnosti zná, resp. odkud se o nich dozvěděl. Judikatura Nejvyššího správního soudu současně požaduje, aby účastníkům správního řízení byly známy všechny skutečnosti, z nichž bude správní orgán ve svém rozhodnutí vycházet. Bude-li touto skutečností určitá okolnost, jež je mu známa z úřední činnosti, a má-li být použita v jeho rozhodnutí, je třeba účastníka správního řízení o tomto informovat a poskytnout mu možnost se k ní vyjádřit a uplatnit odlišná tvrzení, popř. navrhnout provedení důkazů k prokázání odlišných tvrzení. Opačný postup by byl v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí, resp. ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné (srov. k těmto ústavněprávním požadavkům spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 věty prvé Listiny základních práv a svobod, např. nález Ústavního soudu ze dne 31.7.2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, dostupný též na www.usoud.cz). Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že správní orgány vzaly za prokázaný skutkový stav spočívající v účelovém označení pana M. L. jako řidiče vozidla, jímž měl být spáchán přestupek, s cílem pouze se vyvinit ze správního deliktu, ačkoliv pro tento závěr neexistovala opora ve správním spise. Spis tak vyžaduje zásadní doplnění, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zatíženo vadou ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. Současně se tím správní orgány dopustily i dalšího zásadního pochybení, neboť v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu započetí řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nepředcházelo řádné prošetření skutečností vedoucích ke zjištění osoby, která se skutečně přestupkového jednání dopustila. Teprve pakliže by této zákonné povinnosti dostály a přesto totožnost řidiče vozidla nezjistily, mohly přestupek odložit a vést řízení o správním deliktu proti žalobkyni. V opačném případě lze ale konstatovat, že k zahájení řízení z jejich strany (resp. konkrétně správního orgánu I. stupně) došlo předčasně, a tedy v rozporu se zákonem, neboť pro něj nebyly splněny zákonné předpoklady. Tím se správní orgány dopustily podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., jež mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Konečně se soud taktéž zabýval námitkou žalobkyně, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně nesplňuje potřebné zákonné náležitosti. Úprava správních deliktů je na rozdíl od přestupků značně roztříštěna a nezahrnuje žádný obecný předpis, jenž by upravoval procesní otázky související s jejich projednáním a vydáním rozhodnutí. Protože jsou však správní delikty svým charakterem nejvíce podobné právě přestupkům (mimo jiné se oba druhy deliktů projednávají ve správním řízení, obdobná je i míra společenské nebezpečnosti, na rozdíl např. od trestných činů), lze určité zásady platné pro přestupky užít i v případě správních deliktů. Ačkoliv tedy žádný právní předpis neurčuje, jakou podobu má mít výrok rozhodnutí v případě správního deliktu, lze analogicky užít nejbližší ustanovení přestupkového zákona (ust. § 77), potažmo obecně i správního řádu. Zmiňované ust. § 77 přestupkového zákona pak v takovém případě stanoví, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce – a stejné musí platit i pro správní delikt. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006-73 (dostupném též na www.nssoud.cz): „Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. […] V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. […] Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě. Ze všech výše uvedených důvodů je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou li tyto náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. […] Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován […], je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.“ V daném případě obsahoval výrok prvoinstančního rozhodnutí toliko vymezení samotného správního deliktu žalobkyně dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu v tom smyslu, že se jmenovaná měla dopustit porušení s ust. § 10 odst. 3 zákona, když nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Takováto definice správního deliktu je však zcela nedostačující, neboť není splněna podmínka, aby uvedené protiprávní jednání nebylo zaměnitelné s jiným. Ve výroku tedy zcela absentuje, jakého konkrétního jednání se mělo nezajištění dodržování povinností řidiče a pravidel silničního provozu týkat – v daném případě šlo o překročení maximální povolené rychlosti, jež bylo třeba vymezit identifikací dotčeného vozidla, časem a přesným místem spáchání přestupku a současně i paragrafovým zněním povinnosti dle zákona o silničním provozu, kterou měl řidič svým jednáním porušit. Obecný odkaz na ust. § 10 odst. 3 zákona tak nebyl schopen sám přestupek řidiče a s ním související správní delikt žalobkyně dostatečně postihnout (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9.4.2015, č.j. 60 A 10/2014-33, dostupný též na www.nssoud.cz, dle něhož je nutno obecně formulovanou povinnost dle zákona o silničním provozu [zde provozovatele vozidla] doplnit též o ustanovení právní normy, která byla zaviněným jednáním porušena). Správní orgán I. stupně se tedy nedostatečným vymezením správního deliktu ve výroku rozhodnutí dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Nejedná se přitom o nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost dle písm. a) citovaného ustanovení, neboť takovouto vadou by mohlo být postiženo pouze rozhodnutí neobsahující specifikaci skutku ani ve výroku, ani v odůvodnění (srov. závěry již výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006-73). S ohledem na uvedené skutečnosti soud napadené rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně výrokem ad I) zrušil pro vadu řízení ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. b) a c) s.ř.s. a podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Spolu s tím dle ust. § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť předmětné vady jsou natolik závažné, že je nelze odstranit toliko v řízení před odvolacím orgánem. S ohledem na jejich charakter se soud nadále nemohl zabývat dalšími námitkami uváděnými žalobkyní v žalobě, neboť v důsledku nesprávného zahájení řízení o správním deliktu a nedostatečného vymezení spáchaného skutku v prvoinstančním rozhodnutí bude třeba vést řízení znovu – v právě přezkoumávaném však nadále pozbyly svou relevanci. V dalším řízení po zrušení rozhodnutí pak budou správní orgány podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. Výrok ad II) o náhradě nákladů řízení byl stanoven na základě ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně měla ve věci úspěch, a soud proto žalovanému uložil zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení o předmětné žalobě ve výši 15.342,- Kč. Tato částka se sestává z částky 3.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek; dále z částky 9.300,- Kč za 3 úkony právní služby právního zástupce žalobkyně, Mgr. Jaroslava Topola, po 3.100,- Kč dle ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb [převzetí a příprava zastoupení – ust. § 11 odst. 1 písm. a), sepis žaloby – ust. § 11 odst. 1 písm. d), sepis repliky k vyjádření žalovaného – ust. § 11 odst. 1 písm. d)], dále z částky 900,- Kč za 3 s tím související náhrady hotových výdajů po 300,- Kč dle ust. § 13 odst. 1, 3 citované vyhlášky, a z částky 2.142,- Kč odpovídající 21% DPH, kterou je advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány, mimo soudního poplatku.

Poučení