15 A 96/2013 - 52

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Gabrielou Vršanskou v právní věci žalobkyně: J. K., nar. „X“, bytem „X“, zastoupené Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze, Ve svahu 531/1, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Město Lovosice, se sídlem Školní 407/2, Lovosice, zastoupené JUDr. Vladimírem Formánkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6-8; 2) Povodí Labe, státní podnik, se sídlem Víta Nejedlého 951, Hradec Králové, 3) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Čerčanská 12, Praha 4, 4) Společnost ochránců životního prostředí, se sídlem Nerudova 34, Litoměřice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.6.2013, č.j. 1219/ZPZ/2013/ODV- 367, JID 89160/2013/KUUK takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 27.6.2013, č.j. 1219/ZPZ/2013/ODV-367, JID 89160/2013/KUUK, se pro vadu řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9.800,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 27.6.2013, č.j. 1219/ZPZ/2013/ODV-367, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odboru životního prostředí, ze dne 8.2.2013, č.j. OŽP 358/2012/VV, ev.č. MULO 4685/2013, kterým bylo Povodí Labe, státnímu podniku, vydáno stavební povolení k provedení stavby „Lovosicko – LOVOSICE protipovodňová ochrana na Q 100 na Labi – změna úseku 7 a 8“. V žalobě žalobkyně namítala, že se žalovaný věcně nevypořádal s konkrétními námitkami, které žalobkyně v odvolání uplatnila, pročež je rozhodnutí žalovaného v tomto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pro nevyřešení vznesených námitek trpí žalované rozhodnutí (a stejně tak i prvostupňové) nezákonností, neboť povoluje stavbu ohrožující vlastnické právo žalobkyně. Konkrétní námitky, které žalobkyně uplatnila již v odvolání, s nimiž se žalovaný nevypořádal, spočívaly zejména v nedostatečném zjištění geologické situace v místě stavby (konkrétně základových poměrů); nezjištění rizika ujíždění stavby a stržení svahu břehu řeky Modly, včetně stržení pozemku žalobkyně zatíženého vzrostlými stromy. K argumentaci žalovaného „statickým výpočtem konstrukce“ (součástí přílohy F. 10) žalobkyně uvedla, že jde o odhad, provedený bez znalosti geologické struktury svahu řeky (geologická sonda byla provedena jinde), který působí nepřesvědčivě již pro to, že neuvádí použitou výpočtovou metodu a uvádí nerovnosti, které matematicky neplatí (např. 2,825 < 1,5 pro současný stav atd.) a z těchto nerovností dovozuje, že toto z hlediska stability vyhovuje. Dále žalobkyně namítala nevypořádání námitky týkající se absence podkladů k posouzení vlivu stavby na podzemní vody [viz. Technická zpráva ze dne 20. 11. 2012 na str. 9 (část d) pro úsek 8]. Tímto postupem porušil práva žalobkyně a toto se mohlo projevit na nezákonnosti vydaného rozhodnutí (jeho správnosti). Žalobkyně rovněž namítala nevypořádání námitky týkající se logických rozporů odůvodnění zamítnutí námitky žalobkyně vodoprávním úřadem, o poškození kořenového systému topolů rostoucích na svahu břehu Modly na jejím pozemku, kterou vznesla jak proti původně plánovanému způsobu zakládání (převrtávané piloty), tak i proti nově navrženému způsobu založení stavby beraněnými štětovnicemi. Žalobkyně uvedla, že námitku směřující vůči původně navrženému technickému řešení - převrtávaným pilotám vodoprávní úřad zamítl, s odůvodnění, že „dle sdělení projektanta byla konstrukce linie PPO navržena právě s ohledem na minimalizaci zásahu do vzrostlé zeleně“, přičemž následující námitku vůči zakládání beraněnými štětovnicemi, zamítl s tím, že „změna konstrukce linie PPO byla navržena právě s ohledem na minimalizaci zásahu do vzrostlé zeleně“. V opomenutí své námitky rozporující závěr souhrnné technické zprávy ze dne 20.11.2012, o tom, že „nedojde k poškození stromů v sousedství stavby“, žalobkyně shledávala nevypořádání námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vodoprávního úřadu. Žalobkyně v této souvislosti poukazovala na stavebníkem předložený posudek zpracovaný RNDr. J. V. (součást dokumentace). Z tohoto vyplývá, že dojde u nejbližších stromů k redukci kořenového systému až o 1/5, což může způsobit postupné odumření těchto stromů v průběhu několika let po zásahu. Žalobkyně rovněž namítala, že se žalovaný ani vodoprávní úřad nevypořádal s jejím výslovným nesouhlasem s provedením stavby a námitkou překročení pravomoci stavebního úřadu řešením žalobkyní uplatněné občanskoprávní námitky (přímého zásahu do vlastnictví žalobkyně, tj. zasažením jejich stromů). Žalobkyně zdůraznila, že vodoprávní úřad argumentoval tím, že „hodnota těchto dřevin nepřevážila nad stavbou PPO, která je definována jako veřejně prospěšná stavba…“, pročež si je zjevně vědom, že povoluje přímý zásah (poškozování) vlastnictví žalobkyně a musí vědět o překročení své kompetence. Žalobkyni bylo tímto postupem upřeno právo řešení její občanskoprávní námitky civilním soudem, a rozhodnutí žalovaného (vodoprávního úřadu) je v této části nicotné. Žalobkyni tak bylo rovněž upřeno právo řešení jejího částečného vyvlastnění v řízení o vyvlastnění. Žalobkyně namítala, že se žalovaný nevypořádal s její námitkou, že dokumentace technického řešení částečného zatrubnění toku Modly neřeší dopady na životní prostředí. Žalobkyně rovněž namítala nevypořádání její námitky nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti stanoviska Městského úřadu Lovosice, odboru životního prostředí, ze dne 27.4.2012, č.j. MULO 12023/2012 evid. č. OŽP 204/2011 BF, kterým byl dán souhlas se zásahem do významného krajinného prvku — údolní nivy na pozemcích parc. č. 2915, 862/23 a 864/1 v k.ú. Lovosic. Poukázala na to, že stanovisko se nijak nezabývá důsledky stavby (na přírodu), nezabývá se změnou koryta/břehu způsobenou jeho plánovaným opevněním (viz str. 2 rozhodnutí) a důsledky opevnění na ekosystém, nezabývá se tím, že povolovanou trvalou stěnou dojde k naprostému oddělení toku Modly od okolní krajiny a tedy k podstatnému narušení funkce vodního toku jako významného krajinného prvku (přirozeného biokoridoru). Žalobkyně nesouhlasila s postupem žalovaného, který neoznámil žalobkyni, že si opatřil nové stanovisko (nadřízeného správního orgánu potvrzující prvostupňové závazné stanovisko) a neumožnil žalobkyni se k němu vyjádřit, čímž jí upřel právo na seznámení se všemi podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobkyně závěrem namítala, že se žalovaný nevypořádal s její námitkou nezákonnosti stavebního povolení z důvodu absence stanoviska EIA (či závěru zjišťovacího řízení o nepotřebnosti posuzování) pro změněný projekt, když protipovodňová stěna byla posunuta do břehu řeky. Žalovaný přitom v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že se námitkou zabýval, a že mu nepřísluší přezkoumávat stanoviska Krajského úřadu, jako orgánu EIA, o nepotřebě zjišťovacího řízení, neboť záměr výstavby „nemění významně charakter toku a ráz krajiny“, aniž se zabýval věcnou podstatou námitky. Nevyjádřil se, zda je nezbytné posouzení EIA a nenechal přezkoumat podkladové stanovisko a fakticky tak žalovaný „přezkoumával“ své vlastní stanovisko namísto k tomu kompetentního Ministerstva životního prostředí, a proto je jeho rozhodnutí v této části nicotné. Žalovaný přitom zcela ignoroval, že uvedené vyjádření bylo vydáno k projektu, kdy protipovodňové opatření bylo vedeno nad hranou břehového svahu a ne v tomto svahu. Žalobkyni tak bylo upřeno právo na zákonné vypořádání jejích námitek a rozhodnutí žalovaného je v tomto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. To vedlo k zásahu do práva žalobkyně na příznivé životní prostředí. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření k podané žalobě zejména uvedl, že všechny námitky měla žalobkyně uplatnit již v rámci územního řízení, přesto se s nimi vodohospodářský úřad I. stupně i žalovaný náležitě vypořádaly, ačkoliv se k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře nebo územního opatření o asanaci území, nepřihlíží. K jednotlivým bodům odvolání žalovaný zejména odkazoval na odůvodnění prvoinstančního a svého rozhodnutí. K námitce nedostatečného zjištění geologické situace žalovaný zdůraznil, že námitky žalobkyně v průběhu stavebního řízení nebyly nikdy doloženy odborným posouzením a byly vždy obecné. Doplnil, že žádost o stavební povolení byla zpracována a doložena v souladu s vyhláškou č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu. Projektová dokumentace stavby byla zpracovaná oprávněnou osobou. K žalobkyní vytýkané absenci podkladu, ze kterého byl převzat údaj o vlivu na podzemní vody, žalovaný nad rámec odkazu na své rozhodnutí a prvoinstanční rozhodnutí doplnil, že žalobkyní uplatněné námitky jsou neurčité a nebyly doloženy odborným posudkem či vyjádřením, přičemž žalovanému nevznikly pochyby o kvalitě projektové dokumentaci, která byla zpracována oprávněnou osobou. Ve vztahu k žalobkyní namítanému zásahu do vlastnictví žalobkyně spočívajícím v redukci kořenového systému topolů ve vlastnictví žalobkyně o 1/5 žalovaný na rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ke kácení předmětných stromů bylo již vydáno povolení. Z tohoto důvodu prvoinstanční vodoprávní úřad usoudil, že hodnota stromů nepřevažuje nad hodnotou veřejně prospěšné stavby. Nadto posunutím stavby budou zachovány jiné stromy. Žalovaný dále odkázal na závěr odborného posudku, dle kterého by k poškození došlo vždy, neboť velká část kořenového systému topolů kanadských je umístěna příliš blízko povrchu terénu. Žalovaný přisvědčil tvrzení žalobkyně, že nebyla seznámena s výsledkem přezkumu závazného stanoviska v odvolacím řízení, přestože se jednalo o nový podklad rozhodnutí a účastníci tedy měli právo seznámit se s ním a vyjádřit se k němu. Zároveň žalovaný poukázal na to, že tento podklad byl pro rozhodnutí o odvolání závazný a vodoprávní úřad není oprávněn zohlednit žádnou námitku, či návrh účastníků týkající se tohoto stanoviska. Je tedy zřejmé, že skutečnost, že žalovaná neměla možnost se seznámit s tímto podkladem, není vadou řízení, která by mohla způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Osoby zúčastněné na řízení se k věci blíže nevyjádřily. Zúčastněné osoby Povodí Labe, státní podnik a Ředitelství silnic a dálnic ČR odkázaly na vyjádření žalovaného. Společnost ochránců životního prostředí označila rozhodnutí za protiprávní a navrhla jeho zrušení. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalovaný vyslovil k výzvě soudu s tímto postupem souhlas a žalobkyně nesdělila v soudem stanovené lhůtě svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli oba účastníci byli ve výzvě soudem výslovně poučeni, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí soudu ve lhůtě 90 dnů podle ust. § 1 odst. 3 a § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury (dále jen „zákon o urychlení výstavby infrastruktury“), soud pro úplnost uvádí, že v daném případě neshledal podmínky pro postup podle zákona o urychlení infrastruktury. Ze spisové dokumentace předložené soudu žalovaným jednoznačně vyplývá, že správní řízení, z něhož vzešlo žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí, nebylo vedeno v režimu zákona o urychlení výstavby infrastruktury. Aplikace ust. § 2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby infrastruktury, které mj. stanoví, že lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle tohoto zákona se zkracují na polovinu (tj. v daném případě na 1 měsíc), a dále že o těchto žalobách rozhodne soud ve lhůtě 90 dnů, tak v daném soudním řízení nebyla dána. Aplikace ust. § 2 odst. 5 zákona o urychlení infrastruktury je dána jedině tehdy, pokud je správní řízení vedeno na základě zákona o urychlení výstavby infrastruktury. Pokud tomu tak není a celé správní řízení bylo vedeno v běžném režimu s běžnými lhůtami, je vyloučeno, aby v následném soudním řízení byla náhle dána aplikace zákona o urychlení výstavby infrastruktury, který mimo jiné přináší výrazné zkrácení lhůty k podávání žalob ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud přitom ve svém rozsudku ze dne 20.8.2014, č.j. 8 As 48/2014 – 27, dostupném na www.nssoud.cz, judikoval, že „pokud bylo třeba vedle zákona o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě aplikovat rovněž zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, muselo uvedené poučení obsahovat rovněž informaci o zkrácení lhůt pro podání žalob na polovinu“. Pro aplikaci ust. § 2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby infrastruktury přitom není určující charakter stavby, o němž se řízení vede, nýbrž to, zda vlastní řízení je vedeno v režimu zákona o urychlení výstavby infrastruktury, jak vyplývá z celkového systematického a gramatického a teleologického výkladu tohoto zákona. Po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Před posouzením jednotlivých námitek žalobkyně týkajících se vad žalobou napadeného rozhodnutí soud zejména zdůrazňuje, že žaloba byla podána proti rozhodnutí o odvolání proti stavebnímu povolení, nikoliv proti rozhodnutí o umístění stavby. V rámci stavebního řízení žalobkyně mohla podle § 114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), uplatňovat jen svá práva účastníka řízení, vyplývající z § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona (podle tohoto ustanovení je účastníkem stavebního řízení „vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno“). Neurčitý právní pojem „přímo dotčen na vlastnickém právu“ uvedený v § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona je třeba vykládat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti spočívající v povaze stavby a jejích možných dopadech na okolí [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2008, č.j. 1 As 16/2008 - 48, který se věnoval otázce účastenství v řízení o změně územního rozhodnutí podle § 34 odst. 1 předchozího stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.)]. Blíže se Nejvyšší správní soud věnoval výkladu tohoto pojmu např. v rozsudku ze dne 19.6.2009, č.j. 5 As 67/2008 - 111, č. 2029/2010 Sb. NSS, v němž uvedl, že „přímým dotčením lze nepochybně rozumět především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé imise (§ 127 odst. 1 občanského zákoníku). Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům.“ Podle § 114 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném k 31.12.2012, „účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě.“ Citované ustanovení tedy neopravňuje účastníka řízení podle § 109 odst. 1 stavebního zákona k podání jakýchkoliv námitek, ale jen takových, které jsou spojeny s přímým dotčením na právech zakládajících její účastenství (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 17.12.2008, č.j. 1 As 80/2008 - 68, publ. pod č. 1787/2009 Sb. NSS.). Stavební úřad musí postupem podle § 111 až 115 stavebního zákona přezkoumat podanou žádost o stavební povolení a připojené doklady z toho hlediska, zda je možné podle nich stavbu provést, ověří rovněž účinky užívání stavby, přičemž se nezabývá irelevantními námitkami, tj. námitkami překračujícími rozsah stanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona, ať již je zamítne bez dalšího nebo k nim nepřihlíží, stejně tak jako v souladu se zásadou koncentrace řízení vyjádřenou v § 114 odst. 2 stavebního zákona, nepřihlíží k námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území (§ 114 odst. 2 stavebního zákona); mezi takové námitky přitom jistě patří i námitky týkající se podmínek pro umístění navrhované stavby na pozemku, jejího odstupu od hranic sousedních pozemků, jejího vlivu na podzemní vody a významný krajinný prvek, resp. posouzení vlivu na životní prostředí. Pokud tedy žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nevypořádání jejích námitek: 1) nedostatečného zjištění geologické situace v místě stavby [konkrétně základových poměrů], 2) absence podkladů k posouzení vlivu stavby na podzemní vody, 3) nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti stanoviska Městského úřadu Lovosice, odboru životního prostředí ze dne 27.4.2012, č.j. MULO 12023/2012, evid. č. OŽP 204/2011 BF, kterým je dáván souhlas se zásahem do významného krajinného prvku — údolní nivy na pozemcích parc. č. 2915, 862/23 a 864/1 v k.ú. Lovosic a 4) absence stanoviska EIA (či závěru zjišťovacího řízení o nepotřebnosti posuzování) pro změněný projekt, nejedná se pro danou věc o relevantní námitky. Jak opakovaně uvedl Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 22.5.2008, č.j. 1 As 21/2008-81, ze dne 15.12.2011, č.j. 1 As 133/2011-127, nebo ze dne 19.6.2013, č.j. 4 As 7/2013-30, dostupné na www.nssoud.cz), smysl územního řízení je odlišný od smyslu řízení stavebního. V územním řízení se rozhoduje o umístění stavby – stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území a pro další přípravu a realizaci stavby; zkoumá přitom, zda je stavební záměr žadatele v souladu s kritérii dle § 90 stavebního zákona. Právě v tomto řízení, a nikoli stavebním, se posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, zejména pak s charakterem území, s požadavky na ochranu zdraví, životního prostředí, architektonických a urbanistických hodnot v území, s obecnými požadavky na využívání území, s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, s požadavky zvláštních právních předpisů a stanovisky dotčených orgánů popř. s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Ve stavebním řízení se následně zkoumá splnění požadavků pro samotné provádění a užívání stavby a soulad předložené dokumentace s výsledky územního řízení; ověřuje se přitom naplnění kritérií dle § 111 stavebního zákona. Ve stavebním řízení se tedy stavba do území již neumísťuje, neboť je v něm již umístěna na základě územního rozhodnutí a jsou stanoveny i její objemové parametry a odstupy od sousedních nemovitostí. Žalobkyní namítaná problematika nedostatečného zjištění geologické situace v místě stavby (absence podkladů pro zpracování projektové dokumentace, konkr. statického výpočtu konstrukce, a dále nevyužitelnost informací získaných provedenou geologickou sondou), včetně absence výpočtu stability svahu břehu potoka Modla je právě otázkou související s umístěním stavby. Žalobkyně přitom neuvedla žádnou specifickou okolnost, pro kterou uplatnila předmětné námitky až ve stavebním řízení. Bylo by přitom v rozporu s požadavkem právní jistoty, pokud by účastník stavebního řízení mohl uplatňovat námitky, které již byly nebo měly být vypořádány v některém z předchozích řízení, a v podstatě tak mít možnost derogovat pravomocné správní rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2012, č.j. 8 As 54/2011 – 344, publikovaný na www.nssoud.cz). V dané věci nebylo sporu, že v době vydání stavebního rozhodnutí existovalo pravomocné územní rozhodnutí ze dne 16.8.2012, č.j. MULO 27446/2012 (právní moc 18.9.2012), kterým bylo rozhodnuto o umístění předmětné stavby „Lovosicko-Lovosice protipovodňová ochrana na Q100 na Labi – změna úseku 7 a 8“. Proto pro posouzení žádosti o vydání stavebního povolení bylo rozhodující, zda předložená projektová dokumentace a další podklady odpovídají územnímu rozhodnutí. V případě shora uvedených námitek ad 1) až ad 3) se tedy nepochybně jedná o námitky, které mohly být uplatněny v územním řízení, neboť se vztahují k umístění stavby, na tom nic nemění skutečnost, že vodoprávní úřad i žalovaný se i k těmto námitkám vyjádřili ve svých rozhodnutích. Stejně tak k námitce absence stanoviska EIA, či závěru zjišťovacího řízení o nepotřebnosti posuzování pro změněný projekt soud odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, který ve svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 23.9.2014, č.j. 1 As 176/2012 – 140, mj. konstatoval: „Stanovisko EIA je v prvé řadě podkladem pro územní řízení, v něm se také rozhoduje o umístění stavby na přesně určené pozemky (§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření). Otázka, které se týká námitka stěžovatele (tj. stanovení konkrétní trasy dálnice D8), byla předmětem územního řízení. Její posouzení ze strany správních orgánů mohlo být přezkoumáno soudem pouze v souvislosti s žalobou proti územnímu rozhodnutí. K souboru námitek stěžovatele týkajících se procesu SEA a stanoviska EIA, pokud se týkají výběru trasy dálnice D8, nelze ve stavebním řízení přihlédnout (§ 114 odst. 2 nového stavebního zákona). Předmětem stavebního řízení není umísťování stavby do území (v daném případě tedy výběr konkrétní trasy dálnice), nýbrž stanovení závazných podmínek pro provedení a užívání stavby (§ 115 odst. 1 stavebního zákona). … Je třeba zopakovat, že mezi územním řízením a stavebním řízením, ačkoliv jejich výstupy představují řetězící se správní akty, existuje z hlediska věcného bariéra striktně oddělující tato dvě řízení. Správní soudy se mohou při přezkumu stavebního povolení zabývat toliko těmi námitkami, které mají přímý vztah k předmětu stavebního řízení. Nemohou posuzovat zákonnost stavebního povolení z pohledu otázek, které se věcně neupínají k předmětu stavebního řízení. I kdyby se jevil soudní přezkum územního rozhodnutí v konkrétním případě stěžovateli jako neefektivní, nemohou být ad hoc prolomeny uvedené zásady soudního řízení správního a kogentní norma obsažená v § 114 odst. 2 stavebního zákona.“ Pokud tedy žalobkyně uplatnila shora uvedené námitky až v rámci stavebního řízení, resp. při přezkumu stavebního povolení, soudu nezbylo než ve shodě se shora uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu konstatovat, že se nejedná o námitky, které by bylo možné zohledňovat ve stavebním řízení, a tedy ani v řízení o opravných prostředcích proti tomuto rozhodnutí. Soud proto uvedené žalobní námitky hodnotil jako irelevantní, přestože se vodoprávní úřad i žalovaný k těmto námitkám vyjádřili ve svých rozhodnutích. K námitce nezákonnosti rozhodnutí žalované v důsledku procesní vady spočívající v neseznámení žalobkyně se všemi podklady rozhodnutí a odepření práva se k nim vyjádřit soud uvádí následující. Podle § 36 odst. 3 věty prvé před středníkem zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), který se dle § 192 stavebního zákona použije i ve stavebním řízení, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. V posuzované věci žalovaný – odvolací orgán po podání odvolání opatřil stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 24.5.2013, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko Městského úřadu Lovosice, odboru životního prostředí ze dne 27.4.2012, č.j. MULO 12023/2012, kterým byl udělen souhlas se zásahem do významného krajinného prvku, které se jak vyplývá ze str. 5 napadeného rozhodnutí stalo podkladem pro jeho vydání, ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu. Žalovaný proto měl v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu vyzvat účastníky řízení, aby se s tímto podkladem seznámili a umožnit jim se k němu vyjádřit. Žalovaný však této povinnosti nedostál, protože nevyzval žalobkyni, aby se vyjádřila k podkladům opatřeným po podání odvolání, čímž zatížil řízení vadou spočívající ve zkrácení procesního práva žalobkyně. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu však může důvodně namítaná procesní vada vést ke zrušení správního rozhodnutí pouze v případě, že mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 4.6.2003, č.j. 6 A 12/2001 – 51, č. 23/2003 Sb. NSS, ze dne 18.3.2004, č.j. 6 A 51/2001 – 30, č. 94/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 8.2.2007, č.j. 2 Afs 93/2006 – 75). Smyslem soudní ochrany ve správním soudnictví je totiž ochrana veřejných subjektivních práv, tj. práv hmotných, nikoliv procesněprávních vztahů, které slouží pouze k prosazení hmotných práv (viz např. rozsudek ze dne 15.8.2012, č.j. 1 As 100/2012 – 31). O vadu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) a § 103 odst. 1 písm. b) s.ř.s., tj. o porušení ustanovení o řízení, které mohlo ovlivnit zákonnost, se nejedná, lze-li dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i tehdy, pokud by k vadě řízení vůbec nedošlo (viz rozsudky ze dne 14.10.2005, č.j. 8 As 54/2012 – 44, č.j. 6 Ads 57/2004 – 59, nebo obdobně rozsudek ze dne 4.1.2011, č.j. 2 As 80/2010 – 49). Namítala-li žalobkyně v posuzované věci nemožnost seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí, bylo v návaznosti na výše uvedené právní závěry pro úspěšnost dané námitky nezbytné, aby žalobkyně jednak specifikovala podklady, jež neměla k dispozici, a rovněž tvrdila, jakým způsobem namítané pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.6.2011, č.j. 8 As 28/2011 – 78). Žalobkyně však sama nevysvětlila, jak se procesní pochybení žalovaného, v situaci, kdy nově vydaným závazným stanoviskem bylo potvrzeno stanovisko původní, mohlo promítnout do meritorního rozhodnutí, a jak se mohlo dotknout jejího hmotněprávního postavení, soud proto neshledal, že porušení práva žalobkyně vyjádřit se k žalobkyní uvedenému novému podkladu pro rozhodnutí (stanovisko nadřízeného správního orgánu potvrzující závazné stanovisko Městského úřadu Lovosice, odboru životního prostředí ze dne 27.4.2012, č.j. MULO 12023/2012, kterým byl udělen souhlas se zásahem do významného krajinného prvku) představovalo vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, pro kterou by bylo důvodné zrušit napadené rozhodnutí. Žalobkyně v neposlední řadě namítala, že se žalovaný nevypořádal s její námitkou, že projektová dokumentace nepopisuje a neřeší dopady dočasného částečného zatrubnění toku Modly (k vytvoření dočasné pracovní lavice) na životní prostředí. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že se prvoinstanční orgán předmětnou námitkou žalované zabýval podrobně a její zamítnutí odůvodnil. Je zřejmé, že vodoprávní úřad poukázal na to, že dočasné zatrubnění toku Modly je v projektové dokumentaci řešeno, a to v příloze F.1, F.4 a F.

5. Uvedené řešení je podle něho standardním technickým řešením, v jehož důsledku nedojde k trvalému zásahu do životního prostředí. Vodoprávní úřad uvedl, že dočasný zásah do životního prostředí je minimalizován v projektové dokumentaci stanovením použití separační geotextilie pod dočasný násyp pracovní lavice. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že předmětný úsek sousedí s velmi frekventovanou silnicí I/15 a leží v blízkosti průmyslového areálu Lovochemie a dále argumentoval závěry odborného posudku RNDr. Jiřího Vávry, že zatrubnění a částečné zasypání toku v délce cca 70m během výstavby na dobu nezbytně nutnou (2-3 měsíce), nepovede k vytvoření významné bariéry v krajině ani významné změně toku, který je v dotčeném úseku silně antropicky přeměněn, břehy jsou přetvořené člověkem, voda toku je silně fekálně znečištěna a stavební záměr dále negativně neovlivní biologickou hodnotu biotopů souvisejících s tokem. K žalobkyní formulované námitce soud uvádí, že k žádosti o vydání stavebního povolení je stavebník povinen předložit projektovou dokumentaci stavby vypracovanou osobou oprávněnou k výkonu vybraných činností ve výstavbě podle autorizačního zákona, jejíž rozsah a obsah byl v rozhodné době stanoven přílohou č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění účinném do 28.3.2013, z níž vyplývá, že součástí dokumentace je Souhrnná technická zpráva (část B) zahrnující údaje o vlivu stavby na životní prostředí a řešení jeho ochrany a Technická zpráva [část F - dokumentace (stavebních) objektů] obsahující vliv objektu a jeho užívání na životní prostředí a řešení negativních důsledků. Z uvedeného tedy vyplývá, že vlivy stavby na životní prostředí musí být vypořádány zejména souhrnně a u jednotlivých stavebních objektů, nikoliv u jednotlivých způsobů technického řešení. Soud dále v této souvislosti opět připomíná, že ve stavebním řízení stavební úřad nepřihlíží k námitkám, které překračují rozsah stanovený v § 114 odst. 1 věta první stavebního zákona. Ze znění uvedeného ustanovení přitom vyplývá, že i námitky žalobkyně proti projektové dokumentaci byly pro vodoprávní úřad relevantní pouze v případě, že v důsledku namítaných skutečností bylo přímo dotčeno její vlastnické právo. Žalobkyně tak byla při formulaci námitky povinna uvést nejen to, proti jaké z řešených otázek námitka směřuje, ale i to z čeho dovozuje dotčení svého vlastnického práva. V tomto směru neuplatnila žalobkyně žádné konkrétní tvrzení, tedy neuvedla, jak se jí tvrzená vada dokumentace může projevit v její právní sféře a zůstala pouze u obecné námitky, jejíž součástí není tvrzení o porušení subjektivních práv žalobkyně. Soud proto k takto obecné námitce pouze konstatoval, že žalobkyně ve stavebním řízení nebyla oprávněna dovolávat se ochrany veřejného zájmu – ochrany životního prostředí a žalovaný ani vodoprávní úřad prvního stupně nepochybili, když námitce žalobkyně nevyhověli. Soud, stejně jako správní orgány, nepřisvědčil žalobkyni v tom, že jí uplatněná námitka poškození stromů rostoucích na jejím pozemku je občanskoprávní námitkou, o níž není vodoprávní úřad (stavební úřad) oprávněn rozhodnout, a proto neshledal nicotnost rozhodnutí žalovaného v této části. V této věci soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 25.7.2007, č.j. 9 As 84/2007 - 111, rozsudek ze dne 11.7.2007, č.j. 2 As 10/2007 – 83, nebo rozsudek ze dne 7.3.2007, č.j. 3 As 68/2006 – 90, všechny dostupné na www.nssoud.cz), která vychází z premisy, že posouzení námitek typu „budoucích, očekávaných imisí“ spadá do kompetence stavebního úřadu a civilnímu soudu přísluší rozhodovat o nich teprve tehdy, pokud již nastaly (a tedy existují a trvají). Nejčastěji jde o námitky proti předpokládanému zastínění sousedních pozemků či stávajících staveb stavbou budoucí, námitky proti hlučnosti či prašnosti způsobené jejím provozem apod. Oporu pro řešení těchto problematických otázek lze najít v prováděcích předpisech. Jako rozhodné kritérium pro určení intenzity těchto účinků na okolí je zde tzv. ‚přípustná míra‘, kterou je třeba rozumět míru přípustnou podle právních předpisů, včetně § 127 odst. 1 občanského zákoníku (např. usnesení NS ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99). Z ust. § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přitom vyplývá, že mezi tzv. budoucí imise (tj. formy obtěžování nad míru přiměřenou poměrům či vážného ohrožování výkonu práv jiného), jichž se vlastník věci (v tomto případě pozemku) musí zdržet, patří i nešetrné, popřípadě v nevhodné roční době prováděné odstraňování kořenů stromu ze své půdy. Bylo tedy na stavebním úřadu, aby námitku týkající se žalobkyní tvrzeného poškození jejích stromů vyřešil, resp. posoudil intenzitu zásahu do vlastnického práva žalobkyně s využitím kritérií stanovených technickou normou a kritéria „přípustné míry“. S ohledem na shora uvedené naproti tomu musel přiznat důvodnost žalobkyní uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného v části, v níž žalovaný rozhodl o námitkách týkajících jí uplatněné občanskoprávní námitky zásahu do vlastnického práva, včetně namítané nepřezkoumatelnosti závěru vodoprávního úřadu o přípustnosti zásahu do vlastnictví žalobkyně, jen proto, že byl změnou konstrukce linie protipovodňového opatření minimalizován, stejně jako o námitce nepřípustnosti zásahu do vlastnického práva žalobkyně bez jejího souhlasu, resp. o namítaném částečném vyvlastnění. Soud rovněž přisvědčil žalobkyni, že se vodoprávní úřad prvního stupně nevypořádal se zcela konkrétní námitkou rozporu odborného posudku zpracovaného RNDr. J. V. se závěrem souhrnné technické zprávy ze dne 20.11.2012, v níž je uvedeno výslovně, že „nedojde k poškození stromů v sousedství stavby“, což nenapravil ani žalovaný ve svém rozhodnutí o odvolání, ačkoliv žalobkyně tuto odvolací námitku uplatnila. Podle ust. § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přitom konstantně judikuje, že smyslem a účelem odůvodnění je především ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí být zřejmé, proč správní orgán považuje námitky účastníka řízení za nedůvodné nebo vyvrácené, resp. proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem řízení za nerozhodné či nesprávné (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23.7.2009, č.j. 9 As 71/2008 - 109, a ze dne 16.6.2006, č.j. 4 As 58/2005 - 65). V dané věci však námitky žalobkyně nebyly dostatečným způsobem vypořádány, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí úvahy, na základě nichž dospěl žalovaný ve vztahu k výše uvedeným námitkám k závěru vyjádřenému ve výroku rozhodnutí a omezil se pouze na odkaz na obsah a důvody uvedené v odborném posudku, aniž by sám k těmto závěrům zaujal stanovisko. Soud proto v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu vyhodnotil, že napadené rozhodnutí v této části postrádá vyjádření věcných důvodů, pro které byly uvedené odvolací námitky posouzeny jako nedůvodné. I v případě, že se žalovaný zcela ztotožnil s názorem prvoinstančního vodoprávního úřadu, bylo nutné jej přezkoumatelným způsobem vyjádřit v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Takové odůvodnění by již splňovalo zákonný požadavek ve smyslu ust. § 68 odst. 3 správního řádu a bylo by jej možné považovat za dostatečně jasné, určité a srozumitelné. Právní úprava náležitostí odůvodnění správního rozhodnutí v ust. § 68 odst. 3 správního řádu totiž představuje neopomenutelnou kategorii, která zajišťuje, aby byl adresát rozhodnutí odpovídajícím způsobem seznámen se skutkovými a právními závěry správního orgánu v jeho věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.5.2010, č.j. 8 As 60/2009 - 73). Žalovaný tedy nemohl námitky žalobkyně vypořádat pouhým vypsáním závěrů odborného posudku, který přisvědčuje žalobkyni v tom, že připouští poškození kořenového systému stromů při zakládání stavby, ale již vůbec neřeší (ani nemůže) přípustnost takového zásahu. Rozhodnutí žalovaného obsahující pouze obecný okaz na odborný posudek, bez jeho zhodnocení a vyvození závěrů z něj vyplývajících pro daný případ, je tak v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek jeho důvodů. Na základě shora uvedeného soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle ust. § 76 odst. 1 s.ř.s. pro vady řízení spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.]. Současně soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Při novém projednání věci je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s., proto soud uložil žalovanému zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 9.800,- Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000,- Kč, z částky 6.200,- Kč za dva úkony právní služby zástupce žalobkyně po 3.100,- Kč podle § 7 a § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a podání žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], z částky 600,- Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [dva režijní paušály po 300,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2006].