15 Ad 2/2020– 67

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: kpt. Mgr. Bc. A. D zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Pfeiferem se sídlem Křenová 53, Brno proti žalovanému: ředitel Sekce podpory Ministerstva obrany se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2019, č.j. MO 346926/2019 – 3416 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Agentury logistiky Stará Boleslav (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 7. 2019, č.j. MO 211560/2019–551200 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce podle § 51 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích“) uznán vinným ze spáchání dvou dopravních přestupků, za což mu byla uložena pokuta 7 000 Kč a povinnost uhradit paušální částku náhrady nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně rozhodoval ve správním řízení vedeném proti řidiči vozidla tov. zn. BMW 320d, RZ 2 AF 0747 (dále jen „předmětné vozidlo“), jehož je žalobce provozovatelem, a které neznámý řidič parkoval na místech, kde je to příslušnou dopravní značkou zakázáno, a to: dne 8. 10. 2018 v čase 11:20 v objektu VZ 5512 Stará Boleslav (Jaselská kasárna)(dále jen „JK“) na přilehlé pozemní komunikaci chráněného objektu vedoucí souběžně s ním. Silniční provoz je v tomto úseku upraven dopravní značkou č. IZ 8a – „Zóna s dopravním omezením“ a dopravní značkou č. B 28 „Zákaz zastavení“. Předmětné vozidlo mělo za předním sklem kartu s textem „Vojenské zařízení 5512 Pardubice ev. č. 5/73/1/24/2016–5512–50“. Řidič dopravní značení nerespektoval a dopustil se přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“); a dne 13. 11. 2018 v čase od 9:30 do 11:35 u objektu JK na ulici Boleslavská, která je souběžnou pozemní komunikací s chráněným objektem a navazující na silnici č. II/610. V tomto úseku je provoz upraven dopravní značkou č. IP 12 – „Vyhrazené parkoviště“ se symbolem č. 225, doplněnou vodorovnou dopravní značkou č. V 10f „vyhrazené parkoviště pro osobu přepravující osobu těžce postiženou nebo osobu těžce pohybově postiženou“. Předmětné vozidlo nebylo označeno průkazem pro osoby se zdravotním postižením. Místo je součástí parkoviště označeného dopravní značkou č. IP 11c s dodatkovou tabulkou E13 s textem „pro návštěvníky AČR, pouze se zapůjčenou parkovací kartou VZ 5512 Stará Boleslav u ostrahy JK“. Předmětné vozidlo nebylo označenou kartou s povolením parkování na uvedeném parkovišti, ale opět mělo za předním sklem shora uvedenou kartu. Řidič dopravní značení nerespektoval a dopustil se přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu.

3. Správní orgán I. stupně následně vyzval žalobce jako provozovatele předmětného vozidla k úhradě určené částky 1 000 Kč za každý přestupků a poučil jej o možnosti sdělit totožnost řidiče. Dne 20. 12. 2018, resp. 16. 1. 2019, obdržel od žalobce vysvětlení, v nichž žalobce uváděl, že přestupky byly zjištěny na základě nezákonných a nepoužitelných důkazů, na místech mimo pravomoc vojenské policie (dále též jen „VP“) a nenaplňovaly znaky přestupku. Jako osobu řidiče žalobce označil společnost VISION stav s.r.o., IČO: 059 82 561 (dále jen „společnost VISION stav s.r.o.“). Správní orgán I. stupně poté rozhodl usnesením ze dne 6. 3. 2019, č.j. MO 72513/2019–551200 o spojení řízení o přestupcích ke společnému projednání a dne 8. 4. 2019 rozhodl usnesení č.j. MO 108908/2019–551200 o odložení dopravních přestupků spáchaných neznámým řidičem, neboť se řidiče nepodařilo ztotožnit.

4. Následně vydal správní orgán I. stupně příkaz ze dne 10. 4. 2019, č.j. MO 111911/2019–551200 o uložení pokuty žalobci ve výši 7 000 Kč. Žalobce podal proti příkazu odpor, v němž za řidiče opět označil společnost VISION stav s.r.o. Tím došlo ke zrušení příkazu a správní orgán I. stupně dne 14. 5. 2019 oznámil žalobci zahájení správního řízení a předvolal jej k ústnímu jednání. Při ústním jednání dne 3. 6. 2019 žalobce uvedl, že označil jako řidiče právnickou osobu a požadoval, aby ji správní orgán I. stupně vyzval ke sdělení jména řidiče. Namítl, že důkazy o přestupcích byly získány mimo působnost VP, a nemají tedy oznamovací ani procesní hodnotu. Nesouhlasil s uloženým kázeňským trestem ani s jeho výší. Následně vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí.

5. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce namítl, že již v podaném odporu i při ústním jednání požadoval, aby správní orgán I. stupně oslovil společnost VISION stav s.r.o. Popřel, že by hlídce VP odmítl sdělit jméno řidiče, pouze se k celé věci odmítl vyjádřit. Zopakoval, že shromážděné důkazy nemají procesní hodnotu, protože byly VP zajištěny mimo její působnost. Kartu povolení k vjezdu nepovažoval za důkaz prokazující, že předmětné vozidlo řídil voják či že bylo užito ke služebním účelům. Hlídka VP neměla oprávnění předmětné vozidlo lustrovat a zjišťovat majitele. K dopravnímu značení uvedl, že nesplňovalo zásady pro dopravní značení na pozemních komunikacích – Technické parametry ministerstva dopravy č.j. 2816/02–120 ze dne 20. 9. 2020 a vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb a dopravní značka č. V 10f byla v místě parkování vozidla zakryta nečistotou. Žádal o doložení materiálního aspektu zjištěných přestupků, uvedení konkrétního porušení předpisů a ohrožených zájmů společnosti. Nesouhlasil s výrokem prvostupňového rozhodnutí ani s výší uložené pokuty.

6. K námitce zpochybňující legitimitu zajištěných důkazů žalovaný uvedl, že VP zjistila uvedené přestupky v rámci plnění služebních povinností při ochraně JK, kterou plnila ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) zákona č. 300/2013 Sb., o vojenské policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojenské policii“). Při kontrole zjistila řidiče (míněno zřejmě majitele a provozovatele – pozn. soudu) všech zaparkovaných vozidel lustrací, aby mohla provést zajištění rychlého a neodkladného odstranění nebezpečí vůči chráněnému objektu. Současně zjistila, že zaparkovaná vozidla ohrožují chráněný objekt a jsou parkována na místech, kde to příslušné dopravní značky nedovolují. Dopravního přestupku se dopustil řidič předmětného vozidla, jehož majitelem a provozovatelem je voják z povolání (žalobce) služebně zařazený v objektu JK. VP provedla neodkladné úkony k přeparkování vozidel, přestupky zdokumentovala a oznámila je správnímu orgánu I. stupně.

7. Žalobce dle žalovaného jméno konkrétní fyzické osoby – řidiče – nesdělil, vždy uváděl společnost VISION stav s.r.o., čímž ztěžoval možnost neodkladného přeparkování vozidla a působil průtahy v řízení o přestupcích. Přestupky byly spáchány řidiči předmětného vozidla, jehož je žalobce majitelem a provozovatelem. Při nezjištění jména konkrétní osoby – řidiče je pachatelem přestupku majitel a provozovatel vozidla, tj. fyzická osoba, která se dopustila přestupku tím, že jako provozovatel a majitel v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Skutková podstata § 125f zákona o silničním provozu postihuje provozovatele vozidla za přestupek, který se může své odpovědnosti zprostit za podmínek uvedených v § 125f odst. 6 téhož zákona. Žalobce je vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla, z čehož mu plynou i další závazky soukromoprávního a veřejnoprávního charakteru.

8. Naplněna byla také materiální stránka přestupku. Společenská škodlivost dosahuje v posuzovaném případě stupně vyššího než nepatrného. Ohrožení či porušení chráněného zájmu je dáno porušením konkrétního zákazu či příkazu za běžných okolností, neboť již naplněním formálních znaků je ohrožen či porušen zájem společnosti. Žalobce rezignoval na povinnost stanovenou zákonem, aby zajistil, že při užití vozidla na pozemních komunikacích budou dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu.

9. K tvrzení žalobce o umístění karty o povolení vjezdu žalovaný uvedl, že VP z ní nedovozovala skutečnost, že řidičem je voják. Vždy provedla lustraci předmětného vozidla, čímž zjistila jméno majitele. Následným dotazem byl zjištěn žalobce, který je služebně zařazen v JK a tento objekt je také jeho pracovištěm. Žalobce byl při řešení přeparkování vozidla v obou případech přítomen a dne 13. 11. 2018 dokonce vykonával službu stálého operačního důstojníka útvaru. Při zjišťování totožnosti řidiče nespolupracoval a popřel, že by s předmětným vozidlem sám přijel a zaparkoval jej. K umístěné kartě za předním sklem žalovaný uvedl, že tato držitele pouze opravňuje parkovat s vozidlem v daném objektu a její užívání mimo něj je nezákonné. Neprokazuje skutečnost, že řidičem předmětného vozidla byl voják z povolání.

10. Technické parametry dopravních značek žalovaný nekontroloval, ale má za to, že řidiče před zaparkováním vozidla informovaly dostatečně. K částečnému zakrytí dopravní značky č. V10f uvedl, že dané parkovací místo je současně označeno svislou dopravní značkou č. IP 12 se symbolem č. O1, kterou musel řidič před zaparkováním vozidla včas vidět. Z fotodokumentace plyne, že předmětné vozidlo parkovalo na prvním parkovacím místě označeném oběma uvedenými značkami. Odmítl také námitku žalobce, že VP provedla oznámení zjištěných přestupků a jejich zdokumentování mimo svou pravomoc.

11. K námitce vynětí žalobce z působnosti přestupkového zákona uvedl, že v případě zjištění přestupku vojáka z povolání se postupuje dle § 4 odst. 5 písm. b) uvedeného zákona. Žalovaný neřešil žalobcem namítanou subsidiární povahu přestupku dle § 125f odst. 5 silničního zákona, neboť žádná ze skutečností uvedených v § 125f odst. 5 písm. a) a b) téhož zákona nebyla zjištěna.

12. Žalobce v průběhu řízení označil jako řidiče předmětného vozidla pouze společnost VISION stav s.r.o., která řidičem být nemohla. VP při pátrání po řidiči vozidla vždy vypátrala žalobce přítomného na jeho pracovišti. Žalobce správním orgánům nedoložil žádný doklad, ani nesdělil informaci o tom, kdo si předmětné vozidlo od něj k užívání převzal. Správní orgán I. stupně tak označil žalobcem uvedeného řidiče za osobu, kterou nelze dohledat, i když indicie potvrzují, že řidičem byl žalobce, který byl době spáchání přestupku vždy přítomen na svém pracovišti. Správní orgán I. stupně učinil nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče, ale byl neúspěšný. Odkazy žalobce na jím namítanou judikaturu proto označil za irelevantní.

II. Obsah žaloby

13. Žalobce v žalobě namítl, že byl uznán vinným z přestupků, které měly subsidiární povahu a byly založeny na objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Žalobce by však bylo možno činit odpovědným až poté, co by na základě důkazů a indicií nebylo možno zjistit totožnost skutečného řidiče a vést proti němu správní řízení. Žalobce správnímu orgánu I. stupě sdělil informace o společnosti VISION stav s.r.o., která měla předmětné vozidlo v dočasném užívání. Správní orgány však tyto informace neakceptovaly, jednání žalobce bylo vyhodnoceno jako obstrukční a věc byla v řízeních proti řidičům odložena. Při akceptaci názoru správních orgánů, že označit jako skutečného řidiče právnickou osobu nelze, by bylo ad absurdum možno dojít k závěru, že provozovatel autopůjčovny bude při pronájmu vozidla právnické osobě vždy odpovědný za přestupky fakticky spáchané jeho klienty. Žalobce nemohl vědět, kdo skutečně předmětné vozidlo řídil, protože uzavřel smlouvu se společností VISION stav s.r.o., aniž by mu bylo sděleno jméno konkrétní osoby, která bude předmětné vozidlo užívat. Upozornil na zákaz přepjatého formalismu a uvedl, že dle Komplexního metodického stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 8. 2. 2017 by správní orgán měl kontaktovat provozovatelem uvedenou právnickou osobu a pokusit se zjistit totožnost skutečného řidiče. Dle stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 3. 7. 2019 pak má orgán s kázeňskou pravomocí dle § 51 odst. 2 zákona o vojácích projednat přestupek provozovatele vozidla pouze tehdy, učinil–li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán I. stupně měl dostatek informací ke zjištění osoby skutečného řidiče, a odložení věci tak nebylo správným postupem. Při nesplnění podmínek v § 125f odst. 5 silničního zákona nelze řízení o přestupku provozovatele vozidla zahájit. Po zahájení řízení s provozovatelem vozidla pak nelze zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, že by se správní orgán I. stupně pokusil označeného řidiče kontaktovat. Označil–li správní orgán I. stupně informace o totožnosti řidiče za irelevantní, znamená to, že se jimi nezabýval a nesplnil tak zákonnou povinnost. Správní orgány nesprávně vyhodnotily sdělení žalobce o totožnosti skutečného řidiče jako ztěžování řízení, protože uplatnění subjektivních práv – sdělení informace o totožnosti skutečného řidiče – není obstrukcí s cílem zapříčinit průtahy v řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2015, č.j. 2 As 47/2015 – 30). Správní řízení se žalobcem tak vůbec nemělo být vedeno a z důvodů procesních pochybení správního orgánu I. stupně, která nebyla žalovaným reflektována, jsou správní rozhodnutí nezákonná.

14. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, když tvrdil, že z něj není zřejmé, z jakých skutečností správní orgán I. stupně vycházel při stanovení výše uložené pokuty. Správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce byl již jednou kázeňsky potrestán, současně však uvedl, že při ukládání trestu bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že byl trestán již dvakrát.

15. Obsahem poslední námitky pak bylo tvrzení žalobce, že důkazní prostředky získané VP nemohly být podkladem napadeného rozhodnutí, protože byly získány v rozporu se zákonem. VP je zajistila mimo území vojenského prostoru, tedy mimo svou působnost. Nadto nemohla předpokládat, že řidičem, příp. provozovatelem předmětného vozidla je voják z povolání. Postup VP dle § 3 písm. a) zákona o vojenské policii tak nebyl správný. Vzhledem k tomu, že předmětné vozidlo bylo zaparkováno mimo vojenský prostor a nelze připustit extenzivní výklad § 3 písm. b) zákona o vojenské policii, neměla VP pravomoc postupovat dle § 73 a 74 přestupkového zákona. VP tak činila kroky v území mimo svou působnost a vůči osobě, o níž nemohla předpokládat, že se jedná o vojáka v činné službě. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č.j. 10 As 15/2018 – 36 označil získané důkazy za nezákonné a procesně nepoužitelné.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

16. Žalovaný soudu ve vyjádření k žalobě soudu navrhl, aby žalobu zamítl. Odmítl, že by správní orgán I. stupně měl před zahájením správního řízení se žalobcem dostatek informací k zjištění osoby skutečného řidiče. Žalobce označil za řidiče společnost VISION stav s.r.o., která řidičem být nemohla, a protože neuvedl informace o osobě, která si od něj předmětné vozidlo převzala, vyhodnotil správní orgánu I. stupně poskytnuté informace jako irelevantní a neakceptoval je. Poté žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č.j. 8 As 110/2015 – 46 a dodal, že se v této věci jedná o řetězení označených osob.

17. Za nedůvodnou označil také námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Správní orgán I. stupně uznal v prvostupňovém rozhodnutí námitku žalobce vznesenou v odporu proti příkazu, když konstatoval, že rozhodnutí o přestupku překročení rychlosti ze dne 11. 8. 2016 ještě v době vydání příkazu nenabylo právní moci. Pravomocné bylo pouze rozhodnutí o přestupku překročení rychlosti ze dne 10. 6. 2017. V den vydání prvostupňového rozhodnutí však již byla pravomocná obě tato rozhodnutí, a správní orgán I. stupně tak správně přihlížel k tomu, že žalobce byl kázeňsky trestán dvakrát.

18. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou týkající se působnosti VP. Předmětné vozidlo bylo v obou případech zaparkováno na komunikaci, která bezprostředně přiléhá k vojenskému chráněnému objektu. Protože měla VP podezření, že neznámý řidič spáchal přestupek podle zákona o silničním provozu, postupovala v souladu s § 74 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona. Provedla lustraci předmětného vozidla a v obou případech zjistila, že jeho provozovatelem je voják z povolání v činné službě, vůči němuž má dle § 3 písm. a) zákona o vojenské policii působnost.

IV. Replika žalobce

19. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zopakoval, že řádně označil konkrétní osobu, která měla v danou dobu předmětné vozidlo v užívání. Odmítl odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č.j. 8 As 110/2015 – 46 s tím, že z něj vyplývá, že „bude–li mít správní orgán reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit“. Nebyly dány žádné indicie, že by označení právnické osoby žalobcem zjevně nevedlo k nalezení pachatele přestupku. Řetězení osob nelze presumovat ze skutečnosti, že právnická osoba nemůže být řidičem.

20. K nedostatku působnosti vojenské policie žalobce v replice doplnil, že ji nelze rozšiřovat na komunikace, jež s vojenským prostorem nesouvisí. Předmětné vozidlo bylo zaparkováno cca 20 m od plotu vojenského areálu, a zjevně se tedy nejednalo o prostor, který k vojenskému objektu bezprostředně přiléhá. VP tedy nebyla oprávněna totožnost provozovatele vozidla zjišťovat.

V. Ústní jednání před soudem

21. Při ústním jednání před soudem konaném dne 3. 2. 2022 setrvaly obě strany na svých procesních stanoviscích. Zástupce žalobce vznesl při ústním jednání námitku, že dopravní značení (dopravní značka IP 11c) umístěné před JK je neplatné a k tomuto tvrzení předložil stanovisko vedoucího odboru investic a správy majetku města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav ze dne 27. 1. 2022.

22. Soud při jednání usnesením zamítl návrhy na žalobce na doplnění dokazování Komplexním metodickým stanoviskem Ministerstva dopravy ze dne 8. 2. 2017, č.j. 25/2017–160–OST, stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 3. 7. 2019, č.j. MV–91874–2/LG–2019 a stanoviskem vedoucího odboru investic a správy majetku města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav ze dne 27. 1. 2022, neboť shledal, že jejich provedení je pro posouzení věci nadbytečné.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

23. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.).

24. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy:

25. Podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

26. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

27. Podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

28. Podle § 3 zákona o vojenské policii vojenská policie působí vůči a) vojákům v činné službě (dále jen „voják“), b) osobám, které se nacházejí ve vojenských objektech a v prostoru, kde ozbrojené síly plní své úkoly nebo kde se koná vojenské cvičení nebo kde je zajišťována bezpečnost chráněné osoby (dále jen „chráněný objekt“), c) osobám, které jsou podezřelé, že spáchaly nebo páchají trestné činy nebo přestupky proti vojákům ve vojenském objektu nebo prostoru, kde ozbrojené síly plní své úkoly nebo kde se koná vojenské cvičení, nebo trestné činy nebo přestupky spolu s vojáky nebo proti vojenskému objektu, vojenskému materiálu nebo ostatnímu majetku státu, s nímž je příslušné hospodařit ministerstvo, pokud tento zákon nestanoví jinak.

29. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

30. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost v tom, že správní orgán I. stupně nejprve uvedl, že byl žalobce kázeňsky potrestán jednou a na jiném místě téhož rozhodnutí konstatoval, že byl potrestán již dvakrát. To však není pravda, neboť z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán I. stupně v něm přihlédl ke skutečnosti, že žalobce byl již za stejný přestupek dvakrát kázeňsky potrestán. Žalobcem namítané tvrzení, že správní orgán I. stupně jinde v prvostupňovém rozhodnutí konstatuje, že byl žalobce již jednou kázeňsky potrestán, se v prvostupňovém rozhodnutí vykytuje toliko ve vypořádání dané námitky uplatněné žalobcem v podaném odporu. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán I. stupně se pečlivě zabýval všemi kritérii pro stanovení výše pokuty a její výši stanovil v zákonném rozmezí. Přihlédl přitom ke všem podstatným okolnostem případu, k povaze protiprávního jednání i k dalším rozhodným kritériím. Soud tedy nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí v žalobcem namítaném rozsahu neshledal.

31. Důvodnou soud neshledal ani námitku žalobce, že nebylo možno jej jako provozovatele vozidla potrestat, protože jasně označil řidiče vozidla, který v době spáchání přestupků předmětné vozidlo řídil, a sice společnost VISION stav s.r.o., a že správní orgán I. stupně pochybil, jestliže se ani nepokusil totožnost řidiče zajistit a řízení proti nezjištěnému řidiči odložil, aniž by provedl jakýkoliv úkon ke zjištění jeho totožnosti.

32. V projednávané věci je spor o to, zda správní orgán prvního stupně učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku dle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. K této otázce se již mnohokrát vyjadřoval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015 – 46, například uvedl, že „při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích […] Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají–li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou–li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.“ Lze shrnout, že právní úprava odpovědnosti provozovatele za přestupek byla zavedena z toho důvodu, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána. K tomu však má dojít pouze v případě, že nelze skutečného řidiče zjistit, o což se mají správní orgány pokusit.

33. Judikatura rovněž dospěla k závěru, že je třeba velmi důsledně odlišovat případy, které prokazatelně naplňují znaky obstrukčního jednání ze strany provozovatele vozidla, resp. jeho opakovaně takto jednajících zástupců, od případů, v nichž ke zneužití práva zjevně nedochází (bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 311/2018, a dále viz v daném rozsudku citovaná judikatura). Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, čj. 3 As 61/2016 – 44, je třeba „rozlišovat mezi skutečným splněním povinnosti označit řidiče vozidla, jímž byl spáchán přestupek, a obstrukčními postupy, které jako akt zneužití práva nelze aprobovat a jež (po ověření a zdůvodnění, že jde právě o takový případ) překážku pro uložení správního deliktu provozovateli vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu nevytvářejí.“ V případě nejrůznějších obstrukčních praktik je namístě nečinit takové procesní úkony, které se s ohledem na povahu sdělených informací, dřívější poznatky z úřední činnosti či jednání samotných provozovatelů vozidel jeví jako neefektivní, bezúčelné či nehospodárné.

34. V posuzovaném případě se dle názoru soudu právě o takovou situaci jedná. Za splnění povinnosti označit řidiče vozidla není možno považovat označení právnické osoby. Jak přiléhavě poznamenal žalovaný, právnická osoba řidičem motorového vozidla z podstaty věci být nemůže, a správní orgán I. stupně tak na základě žalobcem sdělených údajů nemohl zahájit řízení s konkrétní osobou – řidičem jakožto pachatelem zjištěných přestupků. Vzhledem k tomu, že žalobce správnímu orgánu I. stupně uvedeným postupem de facto žádné informace, které by mohly přímo vést ke zjištění pachatele přestupku, neposkytl, je možno jeho jednání označit za obstrukční ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu. Dle názoru soudu se v posuzovaném případě jednalo o případ zneužití práva, který překážku pro projednání přestupku provozovatele vozidla nevytváří. Strohé informace poskytnuté žalobcem zjevně nemohly přímo vést k nalezení a usvědčení konkrétního pachatele přestupku, přičemž jak konstatoval Nejvyšší správní soud, po správních orgánech nelze požadovat, aby činily rozsáhlé kroky směřující ke zjištění totožnosti přestupce. Dle názoru soudu tak byly v posuzovaném případě podmínky pro aplikaci § 125f zákona o silničním provozu splněny a správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, jestliže zahájily správní řízení se žalobcem jakožto provozovatelem předmětného vozidla, kterým byly přestupky spáchány.

35. Soud nepřisvědčil ani námitce týkající se nedostatku působnosti VP. Jak vyplývá z § 3 písm. a) zákona o vojenské policii, působí vojenská policie vůči vojákům v činné službě, kterým žalobce v době spáchání přestupku nepochybně byl, resp. byl provozovatelem vozidla, kterým ke spáchání přestupku došlo. Již na základě této skutečnosti byla dána působnost vojenské policie ke zjišťování okolností, za kterých byl přestupek spáchán a k zajištění důkazů. Předmětné vozidlo bylo navíc v případě druhého přestupku zaparkováno na místě, které bylo vyhrazeno pro návštěvníky vojenského objektu. V prvém případě zase bylo zaparkováno na místě, kde bylo dopravní značkou zakázáno zastavení. Soud tedy nemá pochybnost o tom, že v posuzovaném případě byla VP oprávněna zajistit důkazy o spáchaných přestupcích, které byly následně v souladu s § 4 odst. 5 písm. b) přestupkového zákona předány k projednání správnímu orgánu I. stupně vzhledem k tomu, že žalobce je dle předmětného ustanovení vyňat z působnosti přestupkového zákona jako osoba podléhající vojenské kázeňské pravomoci. V tomto smyslu neobstojí tvrzení žalobce, že VP nemohla v době spáchání přestupku vědět, že řidičem vozidla byl voják z povolání. VP na základě provedené lustrace v registru motorových vozidel zjistila, že vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla, kterým byl zjištěných přestupek spáchán, je žalobce, který nesporně byl (a nadále je) vojákem v činné službě ve smyslu § 3 zákona o vojenské policii. Toto zjištění bylo založení působnosti VP zcela postačující. VP tedy nepostupovala mimo svou působnost a naopak zcela v souladu se zákonem zajistila důkazy o zjištěných přestupcích, které následně předala orgánu příslušnému k jejich projednání.

36. Pokud žalobce až při ústním jednání namítl neplatnost dopravního značení, je nutno konstatovat, že tuto námitku uplatnil opožděně, tj. po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty k rozšíření žalobních bodů (§ 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s.ř.s.), a proto k ní soud nemůže přihlížet. Pouze na okraj soud uvádí, že stanovisko vedoucího odboru investic a správy majetku města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav ze dne 27. 1. 2022 je vyjádřením názoru, který se vztahoval k situaci existující ke dni jeho vydání, nikoliv ke dni, který je rozhodný pro posouzení věci soudem, tedy ke dni spáchání přestupků, resp. ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Pro posouzení projednávané věci tedy uvedené vyjádření nemůže mít žádnou relevanci.

37. Soud tedy nepřisvědčil žádné ze žalobních námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

38. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly.