15 Ad 2/2020–50

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: Ing. E. B., narozena X, bytem X, zastoupena advokátkou JUDr. Ing. Evou Radovou, sídlem Na Příkopě 988/31, 110 01 Praha 1, proti žalované: Generální ředitelka Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 7, 117 22 Praha 1, 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2020, č. j. 18292/20/7400–11196–403266, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím své právní zástupkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2020, č. j. 18292/20/7400–11196–403266, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ředitele Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 12. 2019, č. j. 108590/19/7425–20290–505839, kterým byla žalobkyně výrokem I. s účinností od 1. 1. 2020 převedena dle § 61 odst. 1 písm. c) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“), v rámci Finančního úřadu pro Ústecký kraj, na služební místo č. 251244 odborný rada v Sekci Územní pracoviště v Mostě, Odboru kontrolního, Oddělení kontrolní II, s výkonem služby na Finančním úřadu pro Ústecký kraj, v oboru služby Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění a hazardní hry, se službou na služebním místě na dobu neurčitou, se služebním označením odborný rada, se služebním působištěm v Mostě s nástupem do služby na služebním místě dne 2. 1. 2020. Dále byla žalobkyně výrokem II. uvedeného rozhodnutí s účinností ode dne 1. 1. 2020 zařazena do 11. platové třídy, 8. platového stupně, s celkovým měsíčním platem ve výši 44 340 Kč (včetně osobního příplatku a zvláštního příplatku).

2. Shora uvedeným rozhodnutím o odvolání nebyla výrokem II. přiznána náhrada nákladů právního zastoupení žalobkyni a dále výrokem III. bylo rozhodnuto, že postupem dle § 70 ve spojení s § 93 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), se opravuje zřejmá nesprávnost ve výroku I. rozhodnutí spočívající v chybném uvedení zákonného ustanovení, dle něhož byla žalobkyně převedena na jiné služební místo, a to tak, že návětí výroku I. znělo nově: „I. podle § 61 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě se státní zaměstnanec s účinností od dne 1. ledna 2020 převádí…“ Ve zbytku byl ponechán výrok I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně beze změny. Žaloba 3. V žalobě žalobkyně uvedla, že její dosavadní služební místo představeného bylo v rámci systemizace vyhlášeného usnesením vlády č. 811, č. j. 74412/19/7400–20181–050409, ze dne 18. 11. 2019 (dále jen „systemizace“), zrušeno. Po rozhodnutí o odvolání ze služebního místa představeného bylo vydáno rozhodnutí o převedení žalobkyně na nové služební místo, které je předmětem této žaloby.

4. Rozhodnutí žalovaného je dle žalobkyně nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť v případě odkazu na § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě v rozhodnutí správního orgánu I. stupně se nejednalo o zřejmou nesprávnost písemného vyhotovení, neboť toto ustanovení prostupuje celým odůvodněním tohoto rozhodnutí. Žalobkyně zároveň citovala pasáže z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde je na § 61 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru odkazováno.

5. V daném případě měl být aplikován § 61 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě v souladu s čl. 37 odst. 1 Metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 1/2016, kterým se stanoví podrobnosti ke změnám služebního poměru (č. j. MV–36310–1/OSK/2016, dále jen „metodický pokyn 2016“), nikoliv § 61 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru. Tento závěr potvrzuje i čl. 54 odst. 1 Metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 2/2019, kterým se stanoví podrobnosti ke změnám služebního poměru (č. j. MV–168091–1/OSK–2019, dále jen „metodický pokyn 2019“). V rozhodnutí správního orgánu I. stupně je tedy uveden zcela jiný zákonný důvod převedení žalobkyně, než měl být aplikován. Tím, že žalovaná změnila pouze výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně a nijak nezměnila odůvodnění, zatížila řízení nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

6. Žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné i co do splnění zákonných požadavků na vhodnost služebního místa, na které byla žalobkyně převedena. Rozhodnutí o převedení a související správní spis nezmiňuje ani neobsahuje seznam potenciálně volných míst, na něž bylo možno žalobkyni převést. Dle čl. 54 metodického pokynu 2016 musí být rozhodnutí o převedení založeno na relevantních podkladech, které budou jako podklady pro vydání rozhodnutí součástí spisového materiálu. Jde o podklady, které budou dokládat počet a druh volných služebních míst na témže služebním úřadě, tzn. jejich seznam (např. formou seznamu se specifikací volných služebních míst nebo výpisu z informačního systému o státní službě), přičemž konkrétní podklad musí dokládat, jaká konkrétní služební místa byla k dispozici ke dni vydání rozhodnutí. Obdobnou úpravu obsahuje i čl. 62 odst. 5 metodického pokynu 2019. Rozhodnutí o převedení ve svém odůvodnění toliko uvádí, že služební místo, na které byla žalobkyně převedena, je jediné vhodné. Žalobkyni bylo přitom známo, že v důsledku systemizace byla zrušena i další místa kolegů ze stejného odboru služebního úřadu, přičemž tito zaměstnanci byli od 1. 1. 2020 převedeni na služební místa v nově vzniklém Oddělení majetkových daní – tato nově vytvořená místa však nebyla žalobkyni nabídnuta ani v rozhodnutí správního orgánu I. stupně zohledněna. V rozhodnutí o odvolání je zmíněno, že žalobkyni bylo z důvodu systemizace dříve nabídnuto místo specialisty v Oddělení majetkových daní, přičemž žalobkyně toto místo odmítla. Žalobkyně však nesouhlasila ani s převedením na služební místo č. 25144 odborný rada v Odboru kontrolním a není zřejmé, proč tedy žalovaná neposoudila také vhodnost tohoto služebního místa dříve nabídnutého žalobkyni a nezdůvodnila, proč je pro ni z hlediska kvalifikace a zkušeností umístění v Odboru kontrolním nejvhodnější. Ze žalobou napadeného rozhodnutí tak není seznatelné, na základě jakých skutečností žalovaná dospěla k závěru, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jemu předcházející řízení bylo v daném ohledu v souladu s požadavky zákona o služebním poměru a metodickými pokyny, což zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

7. Uvedený zvolený postup správního orgánu I. stupně nese znaky diskriminace a svévole. V důsledku systemizace byl zrušen celý Odbor majetkových daní – oddělení majetkových daní I a II, přičemž zrušení služebních míst se týkalo nejen žalobkyně, ale i jejích kolegů: ředitelky odboru Ing. I. S., vedoucí Oddělení majetkových daní II. E. K. a její zástupkyně Ing. G. M. a zástupce žalobkyně M. M. V rámci nově zřízeného Oddělení majetkových daní byla volná místa mimo jiné i vedoucí tohoto oddělení, na které byla převedena bývalá kolegyně Ing. I. S. a na pozici zástupce byla převedena E. K. Ani jedno z uvedených služebních míst nebylo při převedení žalobkyně bráno do úvahy jako místo volné, natož pro žalobkyni potenciálně vhodné.

8. Z metodického pokynu 2019 vyplývá, že za situace, kdy je vícero státních zaměstnanců, kteří splňují odborná kritéria na výkon určitého služebního místa, a kteří nemohou vykonávat službu na dosavadním služebním místě, má být vyhlášeno na dané služebním místo výběrové řízení. Žalovaná argumentovala tím, že přinejmenším manažerské a vedoucí zkušenosti Ing. S. jsou prokazatelně vyšší než žalobkyně. Žalovaná vůbec nebrala v potaz, že kandidáti na služební místo nemusí splňovat kritéria ve shodné míře a nijak blíže se nezabývala odbornými znalostmi, zkušenostmi a erudicí žalobkyně, aby byla schopna posoudit, zda žalobkyně nesplňuje kritéria pro převedení na služební místo, na které byla převedena Ing. S. V případě ustanovení paní E. K. na místo představeného – zástupce paní Ing. I. S. buď zákonný požadavek, že musí být vybíráno z podřízených představené, nebyl splněn, neboť E. K. nebyla Ing. S. formálně podřízena, anebo E. K. byla nejprve převedena na jiné služební místo nově vzniklého Oddělení majetkových daní, ovšem v takovém případě toto služební místo rovněž nebylo žalobkyni vůbec nabídnuto ani zvažováno z hlediska vhodnosti. Správní orgán I. stupně tak umožnil obsazovat volná služební místa zcela svévolně, bez ohledu na zákonné postupy a požadavky upravené zákonem o státní službě a metodickými pokyny. Vyjádření žalované k žalobě 9. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž uvedla, že z předloženého spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že k převedení žalobkyně došlo ve vazbě na její odvolání ze služebního místa představeného. Ze zápisu z ústního jednání se žalobkyní ze dne 29. 11. 2019 je zřejmé, že žalobkyně byla informována, že s účinností od 1. 1. 2020 dojde ke zrušení stávajícího služebního místa a že následně bude převedena podle § 62 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě. Při zpracování rozhodnutí o převedení došlo ke zřejmé chybě v psaní, a to nesprávnému uvedení § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě. Žalovaná pouze napravila dílčí administrativní pochybení tak, aby rozhodnutí po opravě odpovídalo průběhu správního řízení. Výrok žalobou napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelný, a to i ve vazbě na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, a nelze ho označit za nepřezkoumatelné. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je výslovně uvedeno, že na základě změny systemizace bylo ke dni 31. 12. 2019 zrušeno služební místo představeného, na které byla žalobkyně jmenována. Zrušené místo představeného je označeno unikátním identifikátorem, tedy číslem systemizovaného místa č. 251051 a také názvem a je tak nezaměnitelné s jiným systemizovaným místem. Skutečnost, že se jednalo o služební místo představeného, je v rozhodnutí vícekrát zmiňována. Zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně pouze z formálních důvodů by při existenci dostatečného množství podkladů mohlo být dokonce hodnoceno jako nezákonné rozhodnutí.

10. K posouzení kritéria vhodnosti žalovaná uvedla, že setrvává na argumentaci uvedené ve svém žalobou napadeném rozhodnutí. Správní orgán I. stupně posoudil na základě shromážděných podkladů vhodnost volného služebního místa a dospěl k závěru, že místo je pro žalobkyni vhodné. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně dříve výslovně nesouhlasila s převedením na služební místo specialisty v Oddělení majetkových daní. Žalovaná respektovala metodická doporučení obsažená v metodickém pokynu 2016 a metodickém pokynu 2019. Nelze však odhlédnout od toho, že metodická doporučení jsou gramaticky formulována v podmiňovacím způsobu, navíc ve spise jsou založeny dokumenty, které metodickým pokynem stanovená doporučení naplňují.

11. Správní orgán I. stupně dostál i požadavkům uvedeným v čl. 62 odst. 5 metodického pokynu 2019, ve kterém je také mimo jiné uvedeno, že nelze po služebním orgánu spravedlivě požadovat, aby detailně rozebíral každé volné služební místo a odůvodňoval, proč na něj státního zaměstnance nepřevedl. Nelze po služebním orgánu spravedlivě požadovat, aby zdůvodňoval, proč státního zaměstnance nepřevedl na zbytek všech potencionálně vhodných služebních míst, kterých může být i několik desítek. V této souvislosti žalovaná poukázala na čl. 63 odst. 2 písm. j) metodického pokynu 2019, který jako jedno z relevantních kritérií vhodnosti služebního místa upravuje zájem na řádném výkonu služby. Pakliže správní orgán I. stupně jednal v rámci svých diskrečních pravomocí a převedl žalobkyni na určité vhodné volné služební místo, nelze v tomto postupu bez dalšího shledávat znaky diskriminace, netransparentnosti a libovůle.

12. K obsazení místa vedoucího nově vzniklého Oddělení majetkových daní, Sekce územní pracoviště v Mostě, a jeho zástupce (Ing. I. S. a E. K.) poukázala na čl. 62 odst. 5 metodického pokynu 2019 s tím, že je doporučeno vyhlásit výběrové řízení na služební místo, pokud je v rozhodné době více státních zaměstnanců, kteří splňují kritéria pro převedení na služební místo ve shodné míře (tj. ani u jednoho z dotyčných státních zaměstnanců nejsou kritéria pro převedení na dané služební místo splněna ve zjevně převažující míře oproti ostatním zaměstnancům). Takováto situace však nenastala, navíc jak vyplývá ze shora uvedeného, služební orgán není povinen převést státního zaměstnance na místo, které on sám považuje pro sebe za nejvhodnější, ale je povinen jej převést na vhodné služební místo, přičemž zvažuje i zájem úřadu a dalších státních zaměstnanců. Z tohoto důvodu není služební orgán povinen v rozhodnutí o převedení na jiné služební místo uvádět úvahu, zda je jiné služební místo vhodnější než jiné.

13. V doplnění vyjádření žalovaná poukázala na recentní judikaturu správních soudů, která podporuje její názor, co se týká vhodnosti nového služebního místa, a to jak ohledně jeho vyhledávání služebním orgánem, tak i vlastního převedení státního zaměstnance na takové služební místo. Jednalo se o rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 5 Ad 2/2018–93 a č. j. 10 Ad 5/2020–52, a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 423/2019–70. Posouzení věci soudem 14. O žalobě rozhodl soud v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaná s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasily.

15. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

16. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Před vlastním meritorním posouzením se musí soud zabývat otázkou, zda je žalobou rozhodnutí přezkoumatelné a zda neobsahuje vady, které by bránily meritornímu přezkumu.

18. Žalobkyně namítla, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost založenou výrokem III. žalobou napadeného rozhodnutí.

19. Podle § 70 správního řádu opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká–li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení anebo opravnému rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo.

20. Podle § 61 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě se státní zaměstnanec převede na jiné služební místo, nemůže–li vykonávat službu na dosavadním služebním místě, v důsledku odvolání ze služebního místa představeného.

21. Podle § 61 odst. 1 písm. c) se státní zaměstnanec převede na jiné služební místo, nemůže–li vykonávat službu na dosavadním služebním místě, v důsledku zrušení jeho služebního místa z důvodu změny systemizace.

22. Z recentní judikatury správních soudů vyplývá, že institut opravy zřejmých nesprávností podle § 70 správního řádu lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení naopak nelze měnit vlastní obsah rozhodnutí. Za zjevnou nesprávnost tak může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009–541; ze dne 3. 11. 2011, č. j. 4 Ads 139/2011–400).

23. Porovnáme–li výrok a obsah odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně o převedení žalobkyně, v obou částech rozhodnutí je uvedeno ustanovení § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě. Ustanovení § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě je v odůvodnění citováno a je na něj i výslovně odkazováno. Dále je jako důvod převedení žalobkyně uváděna systemizace, což je důvod uvedený v ustanovení § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že ve výroku uvedené písm. c) jako důvod převedení žalobkyně nebyl uveden omylem z důvodů nepozornosti, přehlédnutí či překlepu, ale jednalo se o záměr správního orgánu I. stupně. Z uvedeného plyne, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 70 správního řádu, a žalovaný tak zatížil své rozhodnutí procesní vadou. Soud pak ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zvažoval, jaký vliv měla tato vada na vlastní rozhodnutí.

24. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 26. 11. 2019, jímž byla žalobkyně odvolána ze služebního místa představeného podle § 60 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě, vyplývá, že ke zrušení uvedeného místa představeného došlo v důsledku systemizace. V zápise z ústního jednání se žalobkyní ze dne 29. 11. 2019 je rovněž uvedeno, že došlo ke zrušení místa žalobkyně z důvodu systemizace a že žalobkyně bude podle § 61 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě převedena na služební místo č. 251244 v Odboru kontrolním, Oddělení kontrolním II, Sekce Územního pracoviště v Mostě Finančního úřadu pro Ústecký kraj. Žalobkyně s tím vyslovila nesouhlas, neboť dle jejího názoru místo nesplňovalo všechna kritéria vhodnosti, byla opomenuta její kvalifikace, schopnosti a dosavadní zkušenosti a v neposlední řadě přístup k převedení a zájem na řádném výkonu služby.

25. V případě žalobkyně je zřejmé, že důvody převedení uvedené v § 61 odst. 1 písm. b) a c) zákona o státní službě spolu úzce souvisí, neboť v daném případě bylo zrušení místa představeného zapříčiněno systemizací přijatou usnesením vlády České republiky. Zatímco státní zaměstnanci Finančního úřadu pro Ústecký kraj, kteří nebyli ve funkci představeného, byli převáděni podle písm. c) uvedeného ustanovení zákona o státní službě, žalobkyně jako představená podle písm. b) uvedeného ustanovení zákona o státní službě; tyto změny však byly provedeny jako důsledek jedné systemizace. Vzhledem k minimálnímu a toliko formálnímu rozdílu v postupu správního orgánu I. stupně se žalovaná snažila tuto vadu zhojit institutem opravy zřejmých nesprávností, ačkoliv měla postupovat podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu ve spojení s ustanovením § 160 zákona o státní službě a měla rozhodnutí správního orgánu I. stupně svým rozhodnutím změnit. Ačkoliv se soud neztotožňuje se zvoleným postupem nápravy, má zároveň za to, že se jedná o pochybení, které nemělo dopad do veřejných subjektivních práv žalobkyně a nemohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a proto rozhodnutí z tohoto pohledu přezkumu obstojí. Žalobkyně věděla z jakých důvodů je převáděna a že se jedná o důvod dle § 61 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě. Soud tedy konstatuje, že zjištěná vada nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

26. Stěžejní namítanou vadou žalobou napadeného rozhodnutí byla nevhodnost nového služebního místa pro žalobkyni. Nejprve je třeba vymezit rozsah přezkumu správním soudem co do posuzování vhodnosti místa, na nějž byl státní zaměstnanec převeden.

27. Zákon o státní službě představeným ani dalším státním zaměstnancům neposkytuje jistotu zachování stávajícího služebního místa. Naopak v případě schválení nové systemizace a organizační struktury služebního úřadu umožňuje služební zařazení státních zaměstnanců změnit a v krajních případech jejich služební poměr z organizačních důvodů ukončit. Souhlas státního zaměstnance s převedením v takových případech není třeba. Povinností správních soudů jako ochránců veřejných subjektivních práv je náležitě posoudit, zda příslušná systemizace a organizační struktura služebního úřadu nejsou ve vztahu k následnému rozhodnutí ve věcech státní služby výrazem libovůle služebních orgánů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 4 Ads 423/2019–70; rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, č. j. 43 Ad 1/2020–64). V jednotlivých případech vyplývá z § 62 odst. 1 zákona o státní službě a z metodických pokynů 2016 a 2019 povinnost služebního orgánu vždy při převedení posuzovat vhodnost místa pro státního zaměstnance (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 10 Ad 16/2019–110; rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 15 Ad 4/2016–65).

28. Pokud služební orgán, který se řídil metodickými pokyny a řádně shromáždil podklady do spisu, nalezl vhodné volné služební místo pro státního zaměstnance, a tak již dále neprováděl další zjišťování vhodných volných služebních míst, je takovýto postup možný. Překážkou převedení není, pokud státní zaměstnanec činnost, kterou má nově vykonávat, dosud nevykonával. Státní zaměstnanec nemá právo na to, aby byl převeden na služební místo pro něj subjektivně nejvhodnější, nýbrž může být převeden na kterékoli jiné pro něj vhodné služební místo (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 5 Ad 2/2018–93; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 10 Ad 16/2019–110).

29. Vzhledem k tomu, že metodický pokyn 2019 ze dne 27. 11. 2019 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně až dne 13. 12. 2019, má soud za to, že se v daném případě se aplikuje metodický pokyn 2019, nikoliv metodický pokyn 2016.

30. Posuzování vhodnosti nového služebního místa je uvedeno v čl. 62 a čl. 63 metodického pokynu 2019. Ve vztahu k projednávanému případu jsou relevantní následující části.

31. Podle čl. 62 odst. 3 metodické pokynu 2019 platí, že: „Rozhodnutí o převedení musí být rovněž založeno na relevantních podkladech, které budou jako podklady pro vydání rozhodnutí součástí spisového materiálu – jde o podklady, které budou dokládat počet a druh volných služebních míst v témže služebním úřadě, tzn. jejich seznam (např. formou seznamu se specifikací volných služebních míst nebo výpisu z evidence obsazovaných služebních míst informačního systému o státní službě, popř. z personálního systému), přičemž konkrétní podklad musí dokládat, jaká konkrétní volná služební místa jsou aktuálně (v době rozhodování) k dispozici; je–li však služebnímu orgánu známo, že nějaké služební místo v době rozhodování ještě neexistuje, ale že bude existovat v době převedení, měl by je do svých úvah zahrnout (např. vydává před koncem kalendářního roku rozhodnutí o převedení s účinností od 1. ledna následujícího roku z důvodu, že služební místo státního zaměstnance bude na základě systemizace zrušeno dnem 31. prosince, ale současně ví, že 1. ledna vznikají nová služební místa). Součástí spisu musí být též další podklady, na jejichž základě služební orgán posuzuje vhodnost služebního místa, týkající se osoby státního zaměstnance (zejména dokumenty z jeho osobního spisu, např. doklady o vzdělání, charakteristiky služebních míst, na kterých byl dosud zařazen, služební hodnocení apod. – lze řešit i tím, že osobní spis bude na dobu řízení o převedení učiněn přílohou správního spisu ve věci převedení ve smyslu § 17 odst. 1 SŘ).“ 32. Čl. 62 odst. 4 metodického pokynu 2019 mimo jiné stanoví: „Pokud nastanou důvody převedení uvedené v § 61 ZSS, služební orgán ve služebním úřadu, v němž je státní zaměstnanec zařazen, by měl nejprve posoudit, zda existuje vhodné volné služební místo v rámci téhož služebního úřadu, neboť to odpovídá též zásadě procesní ekonomie a lze předpokládat, že i z hlediska vhodnosti služebního místa dle níže uvedených kritérií bude v zásadě vždy vhodnější, aby státní zaměstnanec zůstal zařazen v témže služebním úřadu….“ 33. Podle čl. 62 odst. 5 metodického pokynu 2019 platí, že: „…V první fázi služební orgán zjišťuje s ohledem na v úvahu přicházející kritéria vhodnosti služební místa, která by reálně přicházela v úvahu pro převedení konkrétního státního zaměstnance, tj. opatřuje do spisu podklady, ze kterých jsou tato místa zřejmá [soupisy výběru těch volných služebních míst (na která není vyhlášeno výběrové řízení) ve služebním úřadu, v němž je státní zaměstnanec zařazen, případně i v dalších služebních úřadech, která by zřejmě přicházela v daném případě v úvahu s ohledem na kritéria vhodnosti]. Ve druhé fázi pak služební orgán ze zjištěného souhrnu zřejmě v úvahu přicházejících vhodných služebních míst učiní jakýsi „užší výběr“, v rámci něhož by se měl zaměřit na detailnější posouzení vhodnosti či nevhodnosti daných služebních míst pro státního zaměstnance. Pokud se služební orgán po prvotním posouzení zaměří na konkrétní služební místo, o němž má za to, že je pro státního zaměstnance vhodné, musí učinit součástí spisu rovněž podklady, na základě kterých lze přezkoumat tuto bližší úvahu. Ta pak musí být součástí odůvodnění rozhodnutí, popř. služební orgán musí v odůvodnění rozhodnutí v rámci svých úvah odkázat na konkrétní relevantní skutečnosti, které jsou mu coby služebnímu orgánu v daném služebním úřadu známy jakožto skutečnosti známé z jeho úřední činnosti (blíže k použití skutečností známých z úřední činnosti jako podkladu pro vydání rozhodnutí viz článek 122 odst. 6 až 9 tohoto metodického pokynu). Současně by měl služební orgán učinit součástí spisu takové podklady, případně uvést do odůvodnění rozhodnutí takové jemu známé skutečnosti z úřední činnosti, na základě kterých lze přezkoumat úvahu o nevhodnosti jiných služebních míst, která byla v „užším výběru“ při rozhodování o převedení. Na druhou stranu nelze po služebním orgánu spravedlivě požadovat, aby detailně rozebíral každé volné služební místo a odůvodňoval, proč na něj státního zaměstnance nepřevedl, když už z prvotního seznamu je zřejmé, že takové služební místo je z důvodu své povahy zcela mimo rámec možných úvah o převedení státního zaměstnance. Nelze tedy po služebním orgánu spravedlivě požadovat, aby zdůvodňoval, proč státního zaměstnance nepřevedl na zbytek všech potencionálně vhodných služebních míst, kterých může být i několik desítek.“ 34. Podle čl. 62 odst. 6 metodického pokynu 2019 platí, že: „V praxi mohou nastat situace, kdy by na volné služební místo mohl být převeden státní zaměstnanec, který nemůže vykonávat službu na dosavadním služebním místě (např. z důvodu zrušení služebního místa), neboť se toto služební místo pro něho jeví jako vhodné, nicméně takových státních zaměstnanců, kteří splňují ve shodné míře kritéria pro převedení na dané služební místo, je v rozhodné době více (tj. ani u jednoho z dotyčných státních zaměstnanců nejsou kritéria pro převedení na dané služební místo splněna ve zjevně převažující míře oproti ostatním státním zaměstnancům). Pak se s ohledem na zásady, na nichž je ZSS založen (např. zásada transparentnosti, zákaz diskriminace apod.), doporučuje nerozhodovat o převedení konkrétního státního zaměstnance, ale vyhlásit na dané služební místo výběrové řízení, kterého se uvedení státní zaměstnanci mohou zúčastnit.“ 35. V následujícím čl. 63 metodického pokynu 2019 jsou demonstrativním výčtem uvedena a rozebrána kritéria vhodnosti, jimiž jsou zdravotní hledisko a zdravotní způsobilost, požadované vzdělání a kvalifikace, obor/obory služby, schopnosti státního zaměstnance a jeho dosavadní zkušenosti, resp. vykonávané správní činnosti, stejný nebo jiný služební úřad, služební působiště, resp. místo výkonu služby, zařazení do platové třídy, přístup státního zaměstnance k převedení, zájem na řádném výkonu služby.

36. Ve správním spise se nachází „Posouzení vhodnosti zaměstnance z více vhodných“ ze dne 29. 11. 2019 podle § 61 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě. V něm je mimo jiné uvedeno, že žalobkyni bylo nabídnuto místo specialisty v Oddělení majetkových daní. Vzhledem k odmítnutí této pozice žalobkyní bylo hledáno jiné vhodné místo, přičemž bylo vybráno místo č. X specialisty v Odboru kontrolním. Ve spise je založena i Charakteristika služebního místa pro státního zaměstnance č. X a dále již zmíněný Zápis z ústního jednání ze dne 29. 11. 2019.

37. K vhodnosti nového služebního místa pro žalobkyni ve svém rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl mimo jiné, že žalobkyně působí u Finanční správy od 14. 10. 2002 dosud. Nastoupila jako pracovník pro správu daní v oddělení dotací, kde působila postupně v pozici referenta, vedoucího referátu a vedoucího oddělení. Od 11. 7. 2013 nastoupila jako referent správy daní v oddělení majetkových daní a od 1. 1. 2014 byla jmenována na pozici vedoucího oddělení majetkových daní. Vzhledem k předchozí praxi na oddělení dotací, kde žalobkyně prováděla a koordinovala kontrolu dotací, a dále zkušeností jako představeného oddělení majetkových daní, kde vždy prokazovala komplexní znalosti právních předpisů i stanovených postupů, bylo vybráno systemizované místo č. 251244, a to vzhledem k tomu, že není jiné vhodné systemizované místo ke dni vydání rozhodnutí, resp. ke dni, kdy správní orgán I. stupně vhodnost posuzoval.

38. Soud konstatuje, že ze správního spisu je zřejmé, že vhodná se jevila dvě služební místa, a to v oddělení majetkových daní a v oddělení kontrolním, z nichž obě žalobkyně odmítala. Správní orgán I. stupně pak v rámci svého uvážení na základně předchozí praxe zvolil zařazení žalobkyně do oddělení kontrolního a svoji úvahu dostatečně odůvodnil. Soud konstatuje, že úkolem soudu je ochrana veřejných subjektivních práv osob, nikoliv přezkum správnosti organizace a systemizace míst ve veřejné správě. Jinými slovy soud nemůže určovat, na jaké místo by byl ten který zaměstnanec vhodnější než jiný. Pokud orgán veřejné správy dojde k závěru, že pro určité místo je vhodný konkrétní státní zaměstnanec a toto místo splňuje kritéria vhodnosti a nejedná se o rozhodnutí diskriminační nebo svévolné, soud musí tuto volbu respektovat.

39. S ohledem na situaci u správního orgánu I. stupně, kdy k dispozici byla pouze dvě služební místa, považuje soud za nadbytečné, aby byl vypracován zvláštní seznam volných míst, jak požaduje čl. 62 odst. 5 zákona o státní službě, proto má soud za to, že požadavky metodického pokynu 2019 byly co do cíle naplněny.

40. Jak vyplývá z rozhodnutí o jmenování žalobkyně na služební místo představeného ze dne 23. 3. 2017 a rozhodnutí o převedení na jiné služební místo ze dne 13. 12. 2019, jedná se o místa ve shodných oborech služby, shodně se službou na dobu neurčitou, se stejným služebním označením odborný rada, s působištěm u Územního pracoviště v Mostě i se srovnatelnou výší určeného platu. Soud tak konstatuje, že nové místo splňuje požadavek vhodnosti pro žalobkyni, neboť souhlas s převedením není podmínkou pro tento úkon a služební orgán může v tomto případě dvojího odmítnutí nepochybně v zájmu řádného výkonu služby jedno z vhodných míst vybrat.

41. Pokud se jedná o nové místo vedoucího oddělení majetkových daní, kam byla převedena bývalá ředitelka odboru majetkových daní Ing. I. S., správní orgán I. stupně posoudil tuto osobu jako kvalifikovanější a nejvhodnější na tuto pozici, aniž by toto služební místo shledal jako volné a vhodné pro žalobkyni. Vzhledem k tomu, že ani zákonem o státní službě, ani metodickým pokynem 2019 není stanoveno obligatorní výběrové řízení, ale lze toto služební místo obsadit přímo převedením, což se stalo, nepovažuje soud tento postup za nezákonný. Stejný závěr platí i ohledně nového místa zástupce vedoucího Oddělení majetkových daní, na který byla převedena E. K., s tím, že navíc platí, že podle § 9 odst. 7 zákona o státní službě si svého zástupce určí přímo představený a ani v tomto případě není stanoveno obligatorní výběrové řízení.

42. S ohledem na výše uvedené tak soud uzavírá, že neshledal žalobní námitky důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaná náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalované k žalobě Posouzení věci soudem