15 Af 1/2016 - 37

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: DISCRET, s. r. o., IČ: 26026309, se sídlem Keblice č. p. 44, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2015, č. j. 37010/15/5300-21444-7114298, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2015, č. j. 37010/15/5300-21444-7114298, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 15. 7. 2015, č. j. 1702963/15/2506-50523-501043. Tímto rozhodnutím správce daně podle § 106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „zákon o DPH“), rozhodl, že žalobkyně se s účinností od data nabytí právní moci tohoto rozhodnutí stává nespolehlivým plátcem. Žalobkyně se současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. V žalobě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť výklad neurčitého právního pojmu „závažný způsob“ užitého v § 106a zákona o DPH nepřísluší Generálnímu finančnímu ředitelství, ale pouze soudu. Informace Generálního finančního ředitelství ze dne 4. 1. 2013, č. j. 101/13-121002-506729, proto není pro žalobkyni závazná. Podle žalobkyně přísluší správním orgánům toliko aplikace právní normy, nikoli její výklad. Žalovaný nepostupoval v souladu s právními předpisy, a tím porušil § 5 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť se odvolává na výklad neurčitého právního pojmu podaný Generálním finančním ředitelstvím. Žalobkyně dále označila za nesprávný závěr žalovaného o seznatelnosti míry porušení povinností z odůvodnění rozhodnutí. Podle žalobkyně musí být při vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci ve výroku uvedeno, že příjemce rozhodnutí závažným způsobem porušil povinnosti při správě daní, a nepostačí pouhé uvedení § 106a zákona o DPH. Skutečnost, že ono závažné porušení je uvedeno v odůvodnění, činí výrok rozhodnutí nepřezkoumatelným. Podle žalobkyně byl žalovaný povinen přihlédnout k tomu, že v měsících únoru, březnu, dubnu a červenci 2015 žalobkyně plnila své daňové povinnosti a v řádném termínu zaplatila daň. Skutečnost, že tyto částky byly použity na nejstarší nedoplatky, nemůže jít k tíži žalobkyně. Pokud by se žalovaný zajímal o důvody neplacení DPH, zjistil by, že nedoplatky vznikly proto, že odběratelé neplatí za provedené služby. Žalobkyně má tedy povinnost zaplatit státu DPH, ačkoli ji nedostala zaplacenu, a příjemce zdanitelného plnění má právo na vrácení této daně, ačkoli ji žalobkyni, která má tuto daň odvést, nezaplatil. Na základě toho žalobkyně podotkla, že institutem nespolehlivého plátce se rovné konkurenční prostředí nevytváří. Dodala, že napadené rozhodnutí je vůči ní nespravedlivé. Žalobkyně má za to, že v jejím případě nebyla naplněna zmíněná Informace Generálního finančního ředitelství, podle níž jednotlivá porušení daňových povinností posoudí správce daně vždy s ohledem na osobu plátce daně a své dosavadní zkušenosti s tímto plátcem. Pokud by podle toho správce daně postupoval, v rámci vyhledávací činnosti by zjistil, že žalobkyně má nedoplatky z důvodu neplacení odběrateli za poskytnuté služby. K této skutečnosti však nebylo přihlédnuto, a proto rozhodnutí vychází z neúplného skutkového stavu. Žalobkyně uzavřela, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena na svých právech, neboť je označována za nespolehlivého plátce a tato informace je zveřejněna v příslušném registru, a to na základě rozhodnutí, které se neopírá o právní normu, nýbrž o neurčitý právní pojem vykládaný tím, komu to nepřísluší. Podle žalobkyně tak nemohl být naplněn ani cíl institutu nespolehlivého plátce. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal celý průběh řízení a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že v daném případě existoval skutkový základ pro vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci, neboť žalobkyně je plátcem DPH a po dobu nejméně tří po sobě jdoucích měsíců u ní byl evidován kumulativní nedoplatek na DPH minimálně ve výši 500.000 Kč bez příslušenství daně, a to z daňových povinností vyměřených po 1. 1. 2013, a tento stav trval i v době vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci, kdy neuhrazená daňová povinnost žalobkyně činila 1.438.845 Kč. Podle žalovaného je výklad neurčitého právního pojmu „závažným způsobem“ prováděn výkladovými stanovisky Generálního finančního ředitelství, která zajišťují jednotný postup správců daně a rovný přístup ke všem daňovým subjektům. Žalovaný poznamenal, že žalobkyní uvedené překážky plnění povinností ve stanovené lhůtě (tj. že odběratelé neplatí), nelze v daném řízení považovat za relevantní. Žalovaný odmítl, že by napadené rozhodnutí bylo vůči žalobkyni nespravedlivé, a dodal, že celkový daňový nedoplatek na DPH včetně předepsaných úroků z prodlení činil ke dni 23. 2. 2013 částku 3.227.253,35 Kč. Tato aktuální zjištění podle žalovaného plně podpořila správcem daně uplatněný institut nespolehlivého plátce při naplnění zákonných podmínek. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy a že se on sám v jeho odůvodnění vypořádal se všemi odvolacími důvody. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného zopakovala, že správnímu orgánu přísluší pouze aplikace právní normy, nikoli její výklad. Zdůraznila, že neurčitý právní pojem „závažný způsob“ neodpovídá definici prof. Hendrycha, neboť v zákoně není uveden žádný charakteristický znak takového pojmu, tudíž je vytvořen neomezený prostor pro správce daně, jak takový pojem vymezit. O této neomezenosti a nepředvídatelnosti svědčí skutečnost, že v Informaci Generálního finančního ředitelství byla hranice ohroženého zájmu na řádném výběru nedoplatků dána částkou 10 miliónů Kč a dodatkem č. 2 byla tato hranice posunuta na 500.000 Kč. Podle žalobkyně tak ohrožený zájem může představovat jakoukoli hranici, kterou si správce daně stanoví. Žalovaný neuvedl, o co opírá svůj nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že předmětná Informace Generálního finančního ředitelství není pro ni závazná. Informace o aktuálním stavu nedoplatku nejsou předmětem tohoto sporu, tudíž nebyl dán důvod si je vyžadovat. Žalobkyně požádala o to, aby soud k výši nedoplatku ke dni 23. 2. 2016 nepřihlížel. Při jednání konaném dne 14. 12. 2016 právní zástupce žalobkyně zdůraznil, že výklad neurčitého právního pojmu nepřísluší v žádném případě moci výkonné, v daném případě Generálnímu finančnímu ředitelství, nýbrž pouze soudu, popř. moci zákonodárné, která by učinila přesnější definici. Dodal, že moc výkonná při tomto výkladu neustále snižuje rozhodnou hranici pro zařazení daňového subjektu mezi nespolehlivé plátce daně, když rozhodná hranice začala na 5.000.000 Kč a v současné době osciluje kolem 500.000 Kč. Tento posun ve výkladu daného institutu žalobkyně považuje za nepřijatelný, neboť dává možnost, aby se rozhodná hranice neustále snižovala v neprospěch plátců daně. Podle žalobkyně nesmí být dáván prostor moci výkonné pro vymezení rozhodné hranice pro zařazení daňového subjektu mezi nespolehlivé plátce daně. Právní zástupce žalobkyně dále výslovně uvedl, že s ohledem na provedený referát ze správního spisu, již netrvá na tom, aby soud ve věci prováděl dokazování tak, jak bylo navrhováno v žalobě. Pověřený zaměstnanec žalovaného při tomtéž jednání setrval na argumentaci uvedené v písemném vyjádření k žalobě. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Podle výkazu nedoplatků č. j. 204719/15/2507-50521-506936, sestaveného ke dni 19. 1. 2015, evidoval správce daně nedoplatek žalobkyně na DPH splatné dne 25. 11. 2014 ve výši 190.895 Kč (platební výměr ze dne 9. 12. 2014, č. j. 2306813/14/2507-50521-506936) a nedoplatek na DPH splatné dne 29. 12. 2014 ve výši 181.803 Kč (platební výměr na DPH ze dne 7. 1. 2015, č. j. 2401868/14/2507-50521-506936). Podle výkazu nedoplatků č. j. 1463503/15/2506- 50523-501043, sestaveného ke dni 18. 5. 2015, evidoval správce daně nedoplatek žalobkyně na DPH splatné dne 25. 3. 2015 ve výši 162.628 Kč (platební výměr ze dne 30. 3. 2015, č. j. 847715/15/2507-50521-506936) a nedoplatek na DPH splatné dne 27. 4. 2015 ve výši 190.051 Kč (platební výměr na DPH ze dne 4. 5. 2015, č. j. 1365299/15/2507-50521- 506936). Podle výkazu nedoplatků č. j. 1559299/15/2506-50523-501043, sestaveného ke dni 8. 6. 2015, evidoval správce daně nedoplatek žalobkyně na DPH splatné dne 25. 5. 2015 ve výši 182.689 Kč (platební výměr na DPH ze dne 1. 6. 2015, č. j. 1499538/15/2507-50521- 506936). Podle výkazu nedoplatků č. j. 1649652/15/2506-50523-501043, sestaveného ke dni 30. 6. 2015, evidoval správce daně nedoplatek žalobkyně na DPH splatné dne 25. 6. 2015 ve výši 196.927 Kč (platební výměr na DPH ze dne 30. 6. 2015, č. j. 1639900/15/2507-50521- 506936). Platebním výměrem na DPH ze dne 28. 1. 2015, č. j. 307513/15/2507-50521- 506936, vyměřil správce daně žalobkyni DPH za prosinec 2014 ve výši 199.234 Kč. Platebním výměrem na DPH ze dne 26. 2. 2015, č. j. 531000/15/2507-50521-506936, vyměřil správce daně žalobkyni DPH za leden 2015 ve výši 190.895 Kč. Výkazy nedoplatků k těmto dvěma platebním výměrům nejsou ve správním spisu založeny. Z přehledu párování předpisů a plateb ze dne 28. 8. 2015 vyplynulo, že dne 8. 7. 2015 byla na daňový nedoplatek ve výši 190.895 Kč, splatný dne 25. 11. 2014, započítána platba ve výši 4.780 Kč. Žádná jiná platba výše uvedených daňových nedoplatků nebyla ke dni 15. 7. 2015 evidována. Rozhodnutím dne 15. 7. 2015, č. j. 1702963/15/2506-50523-501043, správce daně podle § 106a odst. 1 zákona o DPH rozhodl, že žalobkyně se s účinností od data nabytí právní moci tohoto rozhodnutí stává nespolehlivým plátcem. V odůvodnění správce daně vyjmenoval shora uvedené daňové nedoplatky a konstatoval, že z daňového nedoplatku ve výši 190.895 Kč, splatného dne 25. 11. 2014, zbývá ke dni 8. 7. 2015 uhradit 186.115 Kč a ostatní zmíněné daňové povinnosti nebyly uhrazeny vůbec. Správce daně konstatoval, že ve výše uvedených případech došlo ze strany žalobkyně k ohrožení veřejného zájmu na řádném výběru DPH, neboť je u ní evidován nedoplatek na DPH bez příslušenství celkem více než 500.000 Kč a tento stav trvá souvisle více než tři po sobě jdoucí kalendářní měsíce. Tím byly podle správce daně naplněny podmínky § 106a odst. 1 zákona o DPH. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 10. 2015 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v zákoně o DPH není upřesněno, co se považuje za závažné porušení povinností podle § 106a zákona. Výklad tohoto neurčitého pojmu je podle žalovaného prováděn výkladovými stanovisky Generálního finančního ředitelství. Podle Informace Generálního finančního ředitelství ze dne 4. 1. 2013 se za závažné porušení plnění povinností plátce pro účely institutu nespolehlivého plátce mimo jiné považuje situace, kdy dochází k ohrožení veřejného zájmu na řádném výběru DPH, neboť u plátce je po dobu nejméně tří kalendářních měsíců po sobě jdoucích evidován kumulativní nedoplatek na DPH ve výši minimálně 10 miliónů Kč bez příslušenství, a to z daňových povinností vyměřených nebo doměřených po 1. 1. 2013, a tento stav v době vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci trvá. Podle dodatku č. 2 k Informaci Generálního finančního ředitelství, který byl zveřejněn dne 22. 8. 2014, došlo ke změně výše minimálního kumulativního nedoplatku na DPH z 10 miliónů na 500.000 Kč s tím, že podle tohoto dodatku se posuzují nedoplatky, jejichž splatnost nastala od 1. 10. 2014. Tyto podmínky byly podle zjištění žalovaného beze zbytku naplněny, rozhodnutí o přidělení statusu nespolehlivého plátce je proto zákonné. Žalovaný dále upozornil na skutečnost, že platby žalobkyně v březnu, dubnu a červenci 2015 byly v souladu s § 152 daňového řádu započítány na nejstarší nedoplatky. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zaměřil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že závažné porušení povinnosti při správě daní je uvedeno v odůvodnění, nikoli ve výroku rozhodnutí správce daně. Této námitce soud nepřisvědčil. Výrok představuje závaznou část rozhodnutí, která jediná nabývá právní moci a může být vykonána. Ve výroku meritorního rozhodnutí proto musí být jednoznačně uvedeno, jak bylo o předmětu řízení rozhodnuto. Podle § 106a odst. 1 zákona o DPH platí, že „[p]oruší-li plátce závažným způsobem své povinnosti vztahující se ke správě daně, správce daně rozhodne, že tento plátce je nespolehlivým plátcem.“ Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že předmětem řízení je posouzení, že je plátce nespolehlivý, tudíž takto musí být formulován výrok jeho rozhodnutí. Porušení povinností ze strany plátce představuje toliko důvod pro vydání předmětného rozhodnutí, tudíž logicky musí být uvedeno v jeho odůvodnění, nikoli ve výroku. Podle § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu výrok má součást výroku tvořit uvedení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, a jde-li o platební povinnost, také částka a číslo účtu příslušného poskytovatele platebních služeb, na který má být částka uhrazena. V daném případě nešlo o platební povinnost, tudíž součástí výroku měla být pouze deklarace toho, že žalobkyně se stává nespolehlivým plátcem, od kdy se jím stává, a podle jakého právního předpisu bylo rozhodnuto. Výrok rozhodnutí správce daně tyto náležitosti obsahuje, a proto jej nelze považovat za nepřezkoumatelný, natožpak tuto domnělou nepřezkoumatelnost vztahovat k žalobou napadenému rozhodnutí. K námitce žalobkyně, že výklad neurčitého právního pojmu „závažným způsobem“ užitého v § 106a zákona o DPH nepřísluší Generálnímu finančnímu ředitelství, ale pouze soudu, soud poukazuje na rozsáhlou judikaturu k neurčitým právním pojmům. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 - 73, publ. pod č. 701/2005 Sb. NSS, dostupného na www.nssoud.cz, platí, že„[p]ři interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit.“ V rozsudku ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 As 10/2003 - 58, publ. pod č. 896/2006 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že teprve poté, kdy správní orgán neurčitý právní pojem vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu a činit vlastní závěry. Z citovaných rozsudků zcela jednoznačně vyplývá, že správním orgánům, tedy i správci daně a žalovanému, přísluší oprávnění a současně povinnost při aplikaci právní normy zahrnující neurčitý právní pojem nejprve tento pojem vyložit z hlediska jeho obsahu a významu, následně jej konfrontovat se skutkovými zjištěními a teprve poté učinit závěr o tom, zda konkrétní okolnosti případu naplňují znaky předmětného neurčitého právního pojmu a zda lze danou právní normu aplikovat. Interpretace (výklad) neurčitého právního pojmu je tudíž nedílnou součástí procesu jeho aplikace. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud se domnívá, že správní orgány nejsou na rozdíl od soudu oprávněny k výkladu neurčitých právních pojmů. Žalovanému, ani správci daně nelze vytýkat, že postupovali v souladu s metodickým pokynem obsaženým v Informaci Generálního finančního ředitelství ve znění jejího dodatku. Smyslem tohoto metodického pokynu, jehož vydání předvídá i důvodová zpráva k zákonu č. 502/2012 Sb., kterým byl do českého právního řádu zaveden institut nespolehlivého plátce, je podrobná úprava hledisek a kritérií, jež mají všichni správci daně při rozhodování o nespolehlivosti plátce posuzovat. Zmíněná Informace Generálního finančního ředitelství tak slouží ke sjednocení správní praxe a odchýlení se od ní by znamenalo, že správce daně rozhodl v rozporu se zásadou zákazu libovůle a zásadou rovného zacházení (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010 - 185, publ. pod č. 2397/2011 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Není proto podstatné, zda je tato Informace Generálního finančního ředitelství závazná i pro žalobkyni, neboť správce daně a žalovaný byli povinni se jí řídit, aby jejich rozhodnutí nebyla porušením povinnosti rovného zacházení nebo projevem libovůle. Správce daně v projednávané věci zkoumal, zda jsou splněna kritéria uvedená v předmětné Informaci Generálního finančního ředitelství, a na základě svých zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně naplnila podmínky § 106a odst. 1 zákona o DPH. Žalovaný část zmíněné Informace Generálního finančního ředitelství citoval, čímž vyložil neurčitý právní pojem „závažným způsobem“ z hlediska jeho obsahu a významu, poté porovnal takto vyložený neurčitý právní pojem se skutkovými zjištěními správce daně, aby nakonec potvrdil, že podmínky § 106a odst. 1 zákona o DPH skutečně byly naplněny. Podle názoru soudu tím žalovaný dodržel požadovaný postup při aplikaci neurčitého právního pojmu, a to na rozdíl od správce daně, který se výkladem pojmu „závažným způsobem“, uvedeného v § 106a odst. 1 zákona o DPH, dostatečně nezabýval. Vzhledem k tomu, že daňové řízení v prvním stupni a odvolací řízení tvoří dohromady jeden celek, mohly být nedostatky, jichž se dopustil správce daně v prvním stupni, napraveny v rámci odvolacího řízení, což se také stalo. Obdobný názor vyslovil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7 A 124/2000 - 39, publ. pod č. 5/2003 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz. K námitce žalobkyně, že z odůvodnění rozhodnutí není dostatečně seznatelná míra porušení povinností, soud konstatuje, že žalovaný ve svém rozhodnutí zcela jednoznačně popsal veškerá kritéria pro hodnocení závažnosti porušení povinností vztahujících se ke správě daně a jejich porovnáním se skutkovým stavem v projednávané věci zjistil, že tato kritéria byla naplněna. Žalovaný vycházel z toho, že za závažný způsob porušení povinností vztahujících se ke správě daně se považuje situace, kdy dochází k ohrožení veřejného zájmu na řádném výběru DPH, neboť u plátce je po dobu nejméně tří kalendářních měsíců po sobě jdoucích evidován kumulativní nedoplatek na DPH ve výši minimálně 500.000 Kč bez příslušenství, a to z daňových povinností vyměřených nebo doměřených po 1. 10. 2014 (podle dodatku č. 2 k Informaci Generálního finančního ředitelství), a tento stav v době vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci trvá. Vycházeje z výkazů nedoplatků, založených ve správním spisu, soud shledal, že správce daně nejpozději od 26. 3. 2015 evidoval na účtu žalobkyně splatný nedoplatek na DPH ve výši nejméně 535.326 Kč (do této částky soud nezahrnul nedoplatek na DPH ve výši 199.234 Kč za prosinec 2014 a 190.895 Kč za leden 2015, neboť k těmto dvěma nedoplatkům nejsou ve správním spisu založeny výkazy nedoplatků potvrzující jejich vykonatelnost). S dalšími výkazy nedoplatků evidovaný dluh žalobkyně tvořený daňovými povinnostmi vyměřenými nebo doměřenými po 1. 10. 2014 rostl, neboť veškeré platby ze strany žalobkyně byly v souladu s § 152 odst. 4 daňového řádu započítány na splatné daňové pohledávky s dřívějším datem splatnosti, tj. na pohledávky splatné před 1. 10. 2014, které správce daně ani žalovaný nebrali při rozhodování o nespolehlivosti žalobkyně v potaz. Kumulativní nedoplatek na DPH přesahující částku 500.000 Kč tedy na účtu žalobkyně trval nejméně od 26. 3. 2015, tj. ke dni rozhodnutí správce daně více než tři po sobě jdoucí kalendářní měsíce, a dne 15. 7. 2015, kdy správce daně rozhodl, že žalobkyně je nespolehlivým plátcem, výše tohoto nedoplatku přesahovala 1.100.000 Kč (opět bez příslušenství a bez nedoplatků na DPH za prosinec 2014 a leden 2015). Soudu tak nemá pochybnosti o tom, že výše předestřená kritéria byla splněna. Nezaplacení daně do data její splatnosti představuje jednoznačné porušení povinností plátce vztahujících se ke správě daně. Pokud tento stav trvá po stanovenou dobu a nedoplatek převyšuje částku 500.000 Kč, lze mít podle názoru soudu za to, že předmětná povinnost byla porušena závažným způsobem, čímž byly naplněny podmínky § 106a odst. 1 zákona o DPH. Žalobkyně se mýlí, pokud tvrdí, že nemůže jít k její tíži skutečnost, že její platby realizované v měsících únoru, březnu, dubnu a červenci 2015 byly použity na nejstarší nedoplatky. Započítání plateb na nejstarší daňové nedoplatky je zákonem stanovený a obecně známý postup, kterého si žalobkyně musela být vědoma. Žalobkyně je odpovědná za všechny své daňové nedoplatky včetně těch nejstarších, proto skutečnost, že je nezaplatila dříve, a platby žalobkyně provedené v měsících únoru, březnu, dubnu a červenci 2015 se tak nemohly započíst na mladší daňové nedoplatky a ovlivnit naplnění kritérií podle § 106a odst. 1 zákona o DPH, jde výlučně k tíži žalobkyně. Soud dále konstatuje, že žalobkyně je plně odpovědná za plnění svých povinnosti vztahujících se ke správě daní a také za to, jaké si zvolí své obchodní partnery, jaké závazky s nimi sjedná a jak dohlíží na jejich plnění. Podle názoru soudu proto tvrzení žalobkyně, že její odběratelé neplatí za provedené služby, nemůže nic změnit na tom, že žalobkyně závažným způsobem porušila své daňové povinnosti, a nemůže tudíž ani ovlivnit závěr o tom, že žalobkyně je nespolehlivým plátcem ve smyslu § 106a odst. 1 zákona o DPH. Žalobkyně teoreticky mohla za podmínek stanovených v § 156 daňového řádu požádat o posečkání daně, což však neučinila. Soud zastává názor, že v řízení o nespolehlivosti plátce nebylo třeba přihlížet k čistě soukromoprávním problémům žalobkyně s jejími odběrateli a zjišťovat jakékoli další skutečnosti. Žalobkyně se proto mýlí, pokud se domnívá, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu. Bylo pouze na žalobkyni, jak si nastavila vztahy se svými obchodními partnery, proto soud neshledal důvodnou ani námitku, že napadené rozhodnutí je vůči ní nespravedlivé. Namítá-li žalobkyně, že nebyla naplněna zmíněná Informace Generálního finančního ředitelství, podle níž jednotlivá porušení daňových povinností posoudí správce daně vždy s ohledem na osobu plátce daně a své dosavadní zkušenosti s tímto plátcem, soud zdůrazňuje, že přesně takto bylo v projednávané věci postupováno. Je totiž zcela zjevné, že žalobkyně měla po delší dobu nedoplatky na DPH, které částku stanovenou v dodatku č. 2 k Informaci Generálního finančního ředitelství převyšovaly k datu rozhodnutí o nespolehlivém plátci více než dvojnásobně a které žalobkyně splácela se značným zpožděním, když její platba připsaná na účet správce daně dne 8. 7. 2015 byla započtena na nejstarší nedoplatky tak, že pouze částka 4.780 Kč byla použita k úhradě DPH za říjen 2014, splatné dne 25. 11. 2014. Zbývající část nedoplatku na DPH za říjen 2014 ve výši 186.115 Kč a všechny pozdější nedoplatky na DPH nebyly k datu 15. 7. 2015 uhrazeny. Dosavadní zkušenosti správce daně se žalobkyní tak jednoznačně svědčí pro závěr, že žalobkyně je nespolehlivým plátcem. V situaci, kdy žalobkyně byla za nespolehlivého plátce označena oprávněně, nepovažuje soud za relevantní její poznámku, že institutem nespolehlivého plátce se rovné konkurenční prostředí nevytváří. K obecnému tvrzení žalobkyně, že nemohl být naplněn ani cíl institutu nespolehlivého plátce, soud podotýká, že cílem tohoto institutu bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 502/2012 Sb. reagovat na situace, kdy plátce neplní své povinnosti, nicméně nemůže být sankcionován zrušením registrace plátce, neboť je plátcem ex lege. Důvodová zpráva výslovně uvádí: „Zatímco v případě dobrovolných plátců je sankcí za neplnění povinností zrušení registrace (viz nové znění § 106 odst. 2), tak v případě těch, kterým plátcovství vzniká ex lege, je potřeba zvolit sankci jinou. Proto se navrhuje vytvořit nový právní institut „nespolehlivého plátce“, který bude na tuto situaci reagovat. Tento institut má sloužit především jako efektivní nástroj při boji s daňovými úniky, který působí nejen represivně, ale i preventivně.“ Preventivní působení spočívá v tom, že se informace o nespolehlivosti plátce zveřejňuje podle § 106a odst. 6 písm. a) zákona o DPH, tudíž ji mohou třetí osoby brát v potaz při volbě svých obchodních partnerů. Soud má za to, že v případě žalobkyně byl cíl institutu nespolehlivého plátce naplněn, neboť žalobkyně skutečně vykazuje znaky nespolehlivého plátce a je žádoucí, aby o této skutečnosti byli její potenciální obchodní partneři informováni. Soud přisvědčil žalobkyni, že informace o aktuálním stavu nedoplatků na DPH nejsou předmětem tohoto sporu, tudíž nebyl dán důvod si je vyžadovat. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Soud proto ve shodě s požadavkem žalobkyně nepřihlížel k výši nedoplatků ke dni 23. 2. 2016, neboť rozhodující byl stav ke dni 30. 10. 2015, kdy bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Námitkou, že neurčitý právní pojem „závažný způsob“ neodpovídá definici prof. Hendrycha, neboť v zákoně není uveden žádný charakteristický znak takového pojmu, tudíž je vytvořen neomezený prostor pro správce daně, jak takový pojem vymezit, a námitkou, že o této neomezenosti a nepředvídatelnosti svědčí skutečnost, že v Informaci Generálního finančního ředitelství byla hranice ohroženého zájmu na řádném výběru nedoplatků dána částkou 10 miliónů Kč a dodatkem č. 2 byla tato hranice posunuta na 500.000 Kč, se soud nezabýval, neboť byly uplatněny až v replice k vyjádření žalovaného, tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Stejně tak soud nepřihlížel k námitkám uplatněným až při jednání spočívajícím v tom, že uvedený posun ve výkladu daného institutu dává možnost, aby se rozhodná hranice neustále snižovala v neprospěch plátců daně, a že nesmí být dáván prostor moci výkonné pro vymezení rozhodné hranice pro zařazení daňového subjektu mezi nespolehlivé plátce daně. Rovněž tyto námitky vyhodnotil soud jako opožděné, neboť byly uplatněny až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Projednání všech těchto námitek by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69, dostupný na www.nssoud.cz). S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žalobkyní tvrzené nedostatky, ani domnělé porušení jejích práv a naopak zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, tudíž nedošlo ani k porušení § 5 odst. 1 daňového řádu. Žalobu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení