15 Af 13/2021–51

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: J. S., narozený X, bytem X, zastoupený advokátem JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, sídlem Kostelní náměstí 233/1, 412 01 Litoměřice, proti žalované: Okresní správa sociálního zabezpečení Litoměřice, sídlem Seifertova 2063/3, 412 01 Litoměřice, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 8. 2021, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice ze dne 2. 8. 2021, č. j. X, kterým žalovaná podle § 181 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném“), zamítla návrh žalobce na zastavení exekuce a nevyhověla námitce promlčení. Současně žalobce navrhl, aby soud uložil žalované povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 1. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky promlčení a nepřezkoumatelnosti. Uvedl, že podal návrh na zastavení exekuce a žalovaná neměla žádný právní důvod, aby výrokem napadeného rozhodnutí nevyhověla námitce promlčení, neboť žalobce žádnou takovou námitku nepodal. Žalovaná proto podle názoru žalobce rozhodovala o něčem, o čem neměla právo rozhodovat, a proto bylo napadené rozhodnutí nezákonné pro nepřezkoumatelnost, případně nicotné.

2. Žalobce zdůraznil, že jediným důvodem zamítnutí návrhu na zastavení exekuce byla premisa žalované, že promlčenou pohledávku lze vymáhat, k promlčení nedochází uplynutím promlčecí lhůty, ke zjišťování promlčení nedochází z moci úřední a § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu nelze aplikovat. Tuto premisu považoval žalobce za mylnou. Uvedl, že mezi ním a žalovanou je nesporné, že nařízená exekuce podle exekučního příkazu je exekucí podle daňového řádu, tedy správní (daňovou) exekucí. Daňový řád nepřevzal institut promlčení z § 70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „ZSDP“), včetně výslovného práva dlužníka promlčení namítat. Žalobce dále odkázal na § 181 odst. 2 daňového řádu, podle něhož se daňová exekuce zcela nebo zčásti zastaví z moci úřední, a proto písm. e) tohoto ustanovení ukládá žalované aplikační povinnost. Žalovaná se tak podle názoru žalobce mýlí, že promlčenou pohledávku vymáhat lze, neboť ji podle daňového řádu vymáhat nelze. Žalovaná je podle daňového řádu vždy povinna z moci úřední zjišťovat, zda právo na vymáhání nezaniklo a nečekat na to, zda námitku promlčení někdy vznese dlužník. Žalovanou odkazovaný judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 7/2011–48, považoval žalobce za nepřiléhavý, neboť tento se týká soudní exekuce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), nikoli správní exekuce podle daňového řádu. Žalobce pokračoval, že právní úprava promlčení obsažená v § 18 zákona o pojistném se jeví při aplikaci daňového řádu jako úplná. Tato úprava je shodná jak u práva předepsat dlužné pojistné (odst. 1), tak u práva vymáhat pojistné (odst. 2), přičemž délka promlčecí lhůty je stejná, tj. deset let, při počátku běhu lhůty v prvním případě ode dne splatnosti, ve druhém od pravomocného vyměření. Žalobce dospěl k závěru, že při vyměření dlužného pojistného neplatí, jak tvrdí žalovaná u vymáhání, že promlčené pojistné předepsat lze, že k tomuto předpisu nedochází uplynutím promlčecí doby, ke zjišťování promlčení předpisu nedochází z moci úřední a k tomuto promlčení se přihlédne jen, je–li předpis dlužníkem namítán. Pokud by toto platilo, jednalo by se podle názoru žalobce o absurditu.

3. Žalobce zdůraznil, že pojem promlčení je třeba ve veřejném právu chápat jako prekluzi, tedy zánik práva, přičemž o tomto pojetí svědčí i např. přestupková promlčecí lhůta v § 25e zákona o pojistném. Dle žalobce je jisté, že právo uložit pokutu za přestupek po uvedené lhůtě zaniká. Žalobce poznamenal, že zákon o pojistném nepřiznává právo námitky promlčení, na kterou apeluje žalovaná. Zákonodárce podle názoru žalobce s takovým právem dlužníka nepočítal právě proto, že po uvedené lhůtě právo dlužné pojistné vyměřit nebo vymáhat zaniká, není proto oslabeno námitkou dlužníka. Žalobce na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí ze dne 15. 6. 2021, č. j. 1599758/21/2507–00540–506661, kterým byla z moci úřední podle § 181 daňového řádu zastavena daňová exekuce vůči žalobci pro zánik práva nedoplatek vymáhat. Podle žalobce není důvod, aby žalovaná podle stejného zákona takovou pravomoc neměla. Žalobce se domníval, že žalovanou tvrzená premisa svědčí o tom, že se žalovaná nezabývala skutkovými okolnostmi případu, počátkem běhu promlčecí lhůty a jejím koncem. Žalobce uzavřel, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 181 daňového řádu a § 18 zákona o pojistném, přičemž žalovaná nesprávně posoudila právní otázku zániku práva vymáhat dlužné pojistné. Vyjádření žalované 4. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě shrnula průběh správního řízení a uvedla, že o návrhu na zastavení exekuce a námitce promlčení rozhodovala na základě posouzení obsahu návrhu na zastavení exekuce. Žalobce v návrhu výslovně navrhl zastavit exekuci z důvodu promlčení podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném. Žalovaná proto správně posoudila otázku promlčení a v dané věci rozhodla. K námitce žalobce, že měla žalovaná rozhodnout podle § 181 daňového řádu z moci úřední, žalovaná uvedla, že § 181 odst. 1 daňového řádu řeší odložení či částečné odložení exekuce, jak na návrh dlužníka, tak z moci úřední, a to v případech, kdy jsou šetřeny skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce, vyloučení předmětu exekuce ze soupisu věcí nebo podmínky pro posečkání úhrady nedoplatku. V případě žalobce se však nejednalo ani o jednu z uvedených situací.

5. Žalovaná dále uvedla, že žalobce v žalobě blíže neupřesnil, v čem spatřuje nepřezkoumatelnost, případně nicotnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí obsahuje všechny předepsané náležitosti. Žalovaná dále uvedla, že nicotnost směřuje vždy do výrokové části rozhodnutí a žalobce neuvedl, v čem spatřuje tak závažné nedostatky a pochybení výroku, jejichž důsledkem by mohla být neexistence samotného právního aktu. Žalovaná dále shrnula na případ dopadající právní úpravu a uvedla, že žalobce nesprávně uváděl § 18 odst. 1 zákona o pojistném, který řeší promlčení práva předepsat platební výměr. U promlčení pohledávky dochází k oslabení práva vymáhat na základě vznesené námitky promlčení. Žalovaná přisvědčila názoru žalobce, že právní úprava promlčení obsažená v § 18 zákona o pojistném se jeví při aplikaci daňového řádu jako úplná. Z toho lze dovodit, že při promlčení se postupuje výhradně podle této právní úpravy, z logiky věci proto není možné akceptovat tvrzení žalobce, že promlčení ve veřejném právu je třeba chápat jako prekluzi, tedy zánik práva. Žalobce nesprávně interpretuje § 25e zákona o pojistném, které však řeší odpovědnost za přestupek, nikoli vymáhání peněžitého plnění. K odkazu žalobce na rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj č. j. 1599758/21/2507–00540–506611 žalovaná uvedla, že při vymáhání pohledávek využívá podpůrně ustanovení daňového řádu, které řeší oblast vymáhání, nikoli lhůt pro placení daně. Promlčecí lhůta na vymožení pojistného je výslovně stanovena v § 18 odst. 2 zákona o pojistném, a nelze tedy aplikovat ustanovení daňového řádu uvedené v § 160 z oblasti lhůt pro placení daně, které uvádí, že nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. V tomto případě se jedná o prekluzivní lhůtu, kdy k zániku práva dochází uplynutím času.

6. Žalovaná zdůraznila, že rozdíl mezi promlčením pojistného na sociální zabezpečení a prekluzí daní je takový, že v případě prekluze daní zaniká naturální obligace. Při plnění na prekludované právo se jedná o bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že úhrada pojistného na sociální zabezpečení má mj. vliv na přiznání budoucích důchodových nároků pojištěnců, v případě prekluze pojistného by dlužník ztratil možnost si v budoucnu uhradit pojistné pro získání potřebné doby pojištění pro nárok na důchod. Z uvedeného důvodu se proto podle názoru žalované v případě pojistného na sociální zabezpečení jedná vždy o institut promlčení, kdy pouze zaniká vymahatelnost a pohledávka se stává naturální obligací. Pohledávku však lze v budoucnu kdykoli uhradit.

7. Žalovaná uvedla, že se nad rámec důvodu uvedeného v návrhu na zastavení exekuce zabývala i dalšími důvody, pro které by mohla exekuci z moci úřední zastavit v souladu s § 181 odst. 2 daňového řádu. Žalovaná dále podotkla, že ke zjišťování promlčení dluhu nedochází z moci úřední a k promlčení pohledávky dochází až na základě vznesené námitky promlčení, a to za předpokladu, že bude ze strany správního orgánu shledána oprávněnou. Žalovaná upozornila na to, že novelou zákona o pojistném bylo do § 18 odst. 2 zákona o pojistném přidáno, že promlčecí doba neběží ani po dobu provádění exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem, přičemž se jednalo pouze o zpřesnění stávajícího stavu za účelem posílení právní jistoty. Odkázala k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 7/2011–48. Žalovaná dále uvedla, že exekuce k vymožení dluhu na pojistném a penále v celkové výši 7 514 570,5 Kč byla nařízena srážkami ze mzdy exekučním příkazem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 26003–220–9010–10664–07/MBR/ESŘ/184, podle § 73 odst. 6 písm. b) a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Dle § 18 odst. 2 zákona o pojistném tedy promlčecí doba neběžela od 18. 4. 2007 a dále po celou dobu provádění exekuce na peněžitá plnění. Námitka promlčení dluhu je tak podle žalované neoprávněná, neboť exekuce nebyla do dnešního dne zastavena a dlužné pojistné a penále tak nemůže být promlčené.

8. Žalovaná závěrem svého vyjádření popsala průběh vymáhání a shrnula, že při posuzování otázky zániku práva vymáhat dlužné pojistné na sociální zabezpečení postupovala v souladu s platnými ustanoveními zákona o pojistném. Pouze podpůrně využívala ustanovení daňového řádu týkající se vymáhání, a to pouze tam, kde to zákon o pojistném neupravuje. Žalovaná soudu navrhla zamítnutí žaloby a uložení povinnosti žalobci uhradit žalované náklady soudního řízení. Replika žalobce k vyjádření žalované 9. Žalobce v replice uvedl, že z obsahu žaloby je zřejmé, že uvedení § 181 odst. 1 daňového řádu namísto § 181 odst. 2 téhož zákona je zjevnou chybou v psaní. Žalobce pokračoval, že v žalobě uvedl, v čem spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nebyl totiž žádný právní důvod, aby ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaná nevyhověla námitce promlčení, která nebyla v návrhu vznesena. Podle žalobce dále není namístě, aby žalovaná argumentovala námitkou promlčení, neboť § 70 odst. 3 ZSDP již pozbylo platnosti. Žalovaná se podle názoru žalobce mýlila, pokud tvrdila, že žalobce zaměňuje promlčecí dobu uvedenou v § 18 odst. 1 zákona o pojistném s dobou uvedenou v § 18 odst. 2 téhož zákona. V obou případech se jedná o stejný právní pojem. Žalobce připomněl, že je žádoucí chápat promlčení ve veřejném právu jako prekluzi, tedy zánik práva. Žalovaná se jistě shodne se žalobcem, že úhrada penále nemá žádný vliv na budoucí důchodové nároky. Žalobce rovněž zdůraznil, že se žalovaná nevyjádřila k nepřiléhavosti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 7/2011–48. Ústní jednání soudu 10. Při jednání soudu konaném dne 30. 8. 2023 právní zástupce žalobce uvedl, že v posuzované věci jde o to, jak vykládat právní předpisy. Zdůraznil, že když může finanční úřad zastavit exekuci dle daňového řádu z důvodu prekluze, není důvod, proč by stejným způsobem nemohla postupovat žalovaná.

11. Pověřená pracovnice žalované při tomtéž jednání uvedla, že žalovaná v případě promlčení vychází z právní úpravy obsažené v zákoně o pojistném, nikoli z úpravy prekluze dle daňového řádu.

12. Soud k návrhu žalobce v souladu s § 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), provedl dokazování rozhodnutím o zastavení exekuce Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště v Litoměřicích, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 1599758/21/2507–00540–506661, z něhož soud zjistil, že daňová exekuce srážkami ze mzdy nařízená exekučním příkazem ze dne 13. 3. 2007, č. j. 28993/07/196940/6299, byla zcela zastavena, neboť u daňových nedoplatků žalobce uplynula dvacetiletá lhůta podle § 160 daňového řádu a zaniklo právo je dále vymáhat. Posouzení věci soudem 13. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.

14. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po uskutečněném jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. Nejprve se soud zabýval namítanou nicotností napadeného rozhodnutí. Podle § 105 odst. 2 daňového řádu je nicotné rozhodnutí, pokud a) správce daně nebyl k jeho vydání vůbec věcně příslušný, b) trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo c) je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně.

16. K nicotnosti přitom správní soud (stejně jako správní orgán) přihlíží nejen k námitce, nýbrž i z úřední povinnosti (§ 105 odst. 1 a 2 daňového řádu). Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Jde o vady, které jej činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž jej nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 1 As 27/2014–31, publ. pod č. 3049/2014 Sb. NSS, „nicotností (nulitou) rozhodnutí je třeba rozumět případ, kdy dané rozhodnutí trpí takovými závažnými vadami, pro něž je nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo s to vyvolat určité právní následky. Nicotnost je vyhrazena jen pro ojedinělé případy a je výjimkou ze zásady presumpce správnosti individuálního správního aktu. Nicotnost se po příslušném zjištění prohlásí pouze tehdy, jestliže rozhodnutí trpí natolik intenzivními a zřejmými vadami, že po subjektech dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby jej respektovaly.“ 17. Soud konstatuje, že z rozhodnutí žalované, která měla pravomoc k jeho vydání a byla k jeho vydání i místně a věcně příslušná, přitom jasně plyne, o jakém návrhu žalobce rozhodla, opírá se o relevantní ustanovení zákona a obsahuje všechny formální náležitosti. Žádnou kvalifikovanou vadu, jež by měla za následek nicotnost rozhodnutí žalované, zdejší soud neshledal.

18. Soud dále poukazuje na to, že žalobce v návrhu na zastavení exekuce ze dne 14. 7. 2021 navrhl zastavení exekuce nařízené exekučním příkazem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 26003–220–9010–10664–07/MBR/ESŘ/184, „z důvodu promlčení podle ustanovení § 18 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na politiku zaměstnanosti, ve znění platném do 31. 12. 2017.“ Z citované části textu návrhu na zastavení exekuce dle soudu plyne, že žalobce vznesl u žalované námitku promlčení práva vymáhat pohledávku, neboť právě z tohoto důvodu navrhl zastavit exekuci vedenou žalovanou proti jeho osobě. Soud tak nesouhlasí se žalobcem, že žalovaná neměla žádný právní důvod, aby výrokem napadeného rozhodnutí nevyhověla námitce promlčení, neboť žalobce žádnou takovou námitku nepodal. Uvedená námitka žalobce proto není důvodná.

19. Soud se dále zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. V této souvislosti soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci dle názoru soudu dostála, neboť z jejího rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházela, jak o nich uvážila a proč dospěla k závěru, proč nelze vyhovět návrhu žalobce na zastavení exekuce.

20. Žalovaná k tomu, proč nedošlo k promlčení práva vymáhat po žalobci dlužné částky, v napadeném rozhodnutí mimo jiné uvedla, že „se zabývala i dalším uváděným důvodem, pro který by mohla exekuci z moci úřední zastavit, uvedeným v ustanovení § 181 odst. 1 daňového řádu. Promlčení je právní institut, kterým dochází k oslabení určitého práva v důsledku marného uplynutí času, takzvané promlčecí lhůty. Promlčenou pohledávku vymáhat lze. K promlčení pohledávky dochází, namítne–li dlužník, že je právo promlčeno nikoliv pouze uplynutím promlčecí lhůty. Dlužníkem citované ustanovení daňového řádu nelze v uvedené věci aplikovat, jelikož toto ustanovení se vztahuje na šetření rozhodných skutečností pro zastavení daňově exekuce, vyloučení předmětu exekuce ze soupisu atd. Ke zjišťování promlčení dluhu nedochází z moci úřední a k promlčení pohledávky dochází až na základě vznesené námitky promlčení, za předpokladu, že bude se strany úředního orgánu shledána oprávněnou. U všech vykonatelných titulů byl běh promlčecí doby přerušen od 18.04.2007, a to na základě nařízení exekuce srážkami ze mzdy vydaném pod č. j. 26003–220–9010–10664–07/MBR/ESŘ/184 ze dne 18.04.2007, které doposud probíhá (ustanovení § 187 odst. 4 daňového řádu), čímž běh promlčecí doby nemohl uplynout.“ Z citované části odůvodnění rozhodnutí žalované dle názoru soudu jednoznačně plyne závěr žalované, proč nevyhověla návrhu žalobce na zastavení exekuce, a to z důvodu, že běh promlčecí lhůty pro výkon rozhodnutí nemohl uplynout.

21. Pokud jde o větu v citované části odůvodnění rozhodnutí žalované, že promlčenou pohledávku vymáhat lze, soud zdůrazňuje, že jde o obecné konstatování žalované týkající se znaku a povahy promlčení jako právního institutu, který nemá vztah k projednávané věci. Znakem promlčení totiž je, že se nárok stane nevymahatelným, pokud příslušná osoba (ten kdo má na základě nároku plnit) promlčení namítne, tj. učiní příslušný projev vůle vůči tomu, komu má být plněno. K účinnosti námitky promlčení je nezbytné, aby se o ní subjekt, vůči kterému je uplatňována, dozvěděl. V případě, že věřitel uplatní svůj promlčený nárok u příslušného orgánu a dlužník nevznese námitku promlčení, bude věřiteli nárok přiznán, případně může být jemu přiznaný nárok vymáhán. Jak je však zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaná dospěla k závěru, že k promlčení výkonu rozhodnutí nedošlo, a nejednalo se tudíž o promlčený nárok žalované. Není tudíž pravdou tvrzení žalobce, že jediným důvodem zamítnutí návrhu na zastavení exekuce je premisa žalované, že promlčenou pohledávku vymáhat lze.

22. Soud tedy uzavírá, že shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelným.

23. Soud se dále zabýval argumentací žalobce, že zaniklo právo vymáhat dlužné pojistné. Podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném, ve znění účinném do 31. 12. 2008, platilo, že právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. V právní úpravě účinné od 1. 1. 2009 do 31. 1. 2018 bylo příslušné ustanovení dále rozšířeno o větu druhou, podle níž platilo, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Konečně dle právní úpravy účinné od 1. 2. 2018 byla věta druhá ustanovení změněna tak, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu a po dobu provádění exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem.

24. Podle § 104c odst. 1 věty první zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci“), platí, že o pojistném, zálohách na pojistné, penále a o přirážce k pojistnému na sociální zabezpečení rozhoduje okresní správa sociálního zabezpečení formou platebního výměru, s výjimkou rozhodování o placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, zrušení pravděpodobné výše pojistného, vrácení přeplatku na pojistném, přeplatku na zálohách na pojistné a o snížení záloh na pojistné.

25. Podle § 104g odst. 1 věty první zákona o organizaci platí, že dlužné částky na pojistném a penále může okresní správa sociálního zabezpečení předepsat k úhradě též výkazem nedoplatků.

26. Podle § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu správce daně na návrh příjemce exekučního příkazu nebo z moci úřední daňovou exekuci zcela nebo zčásti zastaví, pokud zaniklo právo vymáhat nedoplatek.

27. Při posouzení této námitky soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Ads 188/2018–88, který se předmětnou problematikou zabýval. K charakteru lhůty podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném v bodě 17 rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „pro posouzení charakteru této zákonné lhůty není podstatná změna právní úpravy ke dni 1. 1. 2009, jelikož soudní praxe jednoznačně například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 Ads 74/2016 – 28, konstatovala: ‚Tím, že zákonodárce s účinností od 1. 1. 2009 do § 18 odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nakonec vložil pravidlo, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu, pouze z legislativního hlediska odstranil dosavadní nejasnost ohledně promlčení pohledávky podle tohoto ustanovení. Ve vztahu k témuž zákonu ve znění účinném do 31. 12. 2008 tuto nejasnost odstranila judikatura.’ […] [P]odrobnější úprava institutu promlčení musí být v tomto případě posuzována pomocí analogie legis podle obecné úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku. Taktéž je judikatura Nejvyššího správního soudu jednotná v tom, že lhůta stanovená v § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. jak do 31. 12. 2008, tak po 1. 1. 2009 byla a je promlčecí lhůtou. Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatele, že lhůta obsažená v § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008 byla prekluzivní, zdůrazňuje, že speciální právní předpis, v tomto případě zákon č. 589/1992 Sb. nestanovil, že by právo na vymáhání pohledávky uplynutím stanovené doby zaniklo; tudíž lhůta zde uvedená je toliko lhůtou promlčecí. Dále Nejvyšší správní soud poznamenává, že promlčení i prekluze práva mají ve své podstatě pro dlužníka ty samé následky, když uplynutím zákonem stanovené doby nebude věřitel úspěšný při vymáhání prekludované či promlčené dlužné částky; přitom v případě prekluze je soud sám povinen přihlédnout k uplynutí této lhůty a v případě promlčení musí tuto námitku vznést dlužník.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 4 Ads 301/2021–29).

28. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že lhůty obsažené v § 18 odst. 1 a 2 zákona o pojistném jsou lhůtami promlčecími. Žalobce se tak mýlí, jestliže tvrdí, že lhůty stanovené ve zmíněném ustanovení zákona o pojistném jsou lhůtami prekluzivními.

29. Soud dále konstatuje, že námitkami žalobce zpochybňuje právní závěry žalované o zániku práva vymáhat dlužné pojistné. Žalobce zejména dovozoval, že exekuce měla být podle § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu zastavena z důvodu promlčení podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném.

30. Ze správního spisu soud zjistil, že exekučním příkazem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 26003–220–9010–10664–07/MBR/ESŘ/184, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2007, byl po žalobci vymáhán vykonatelný nedoplatek ve výši 7 514 570,50 Kč. Tento nedoplatek byl po žalobci vymáhán na základě vykonatelných výkazů nedoplatků ze dne 18. 5. 2000, č. j. 3076/00, ze dne 17. 7. 2001, č. j. 3658/01, a ze dne 7. 3. 2005, č. j. 2249/05, a vykonatelných platebních výměrů ze dne 24. 7. 2002, č. j. 523/02–OSVČ, ze dne 13. 11. 2003, č. j. 842/03–OSVČ, ze dne 13. 11. 2003, č. j. 843/03–OSVČ, ze dne 2. 9. 2004, č. j. 1371/04–OSVČ, ze dne 21. 9. 2005, č. j. 1479/05, a ze dne 7. 9. 2006, č. j. 1001/06.

31. S ohledem na výše uvedenou judikaturu je zřejmé, že podrobnější úprava institutu promlčení musí být v tomto případě posuzována pomocí analogie legis podle obecné úpravy promlčení obsažené v zákoně č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“). Podle § 112 občanského zákoníku platilo, že uplatní–li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je–li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

32. Soud dále doplňuje, že podle § 104h zákona o organizaci, nadepsaného jako výkon rozhodnutí, vykonatelná rozhodnutí ve věcech pojistného a vykonatelné výkazy nedoplatků jsou titulem pro soudní nebo správní výkon rozhodnutí. Správní výkon rozhodnutí ve věcech pojistného provádí ten orgán, který rozhodnutí vydal v prvním stupni; to platí obdobně pro výkazy nedoplatků.

33. Jelikož na řízení o vydání výkazu nedoplatků, včetně výkonu rozhodnutí, se nevztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, postupovala žalovaná (jakožto příslušný správní orgán) v souladu s právní úpravou, pokud na výkon rozhodnutí aplikovala tehdy platný a účinný ZSDP, konkrétně § 73 o vymáhání daňových nedoplatků (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 4 Ads 121/2010–112). Podle § 73 odst. 6 písm. b) ZSDP pak platilo, že daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu na srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod.

34. Vydáním exekučního příkazu ze dne 18. 4. 2007, č. j. 26003–220–9010–10664–07/MBR/ESŘ/184, tedy došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Promlčecí doba podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném neběžela od vydání exekučního příkazu, tj. ode dne 18. 4. 2007, a opětovně běžet nezačala, neboť v exekučním řízení se nadále pokračovalo. Podle názoru soudu je zřejmé, že k tomuto datu ani u jednoho z výše specifikovaných výkazů nedoplatků či platebních výměrů (tj. ani v případě nejdříve vydaného výkazu nedoplatků ze dne 18. 5. 2000) neuplynula desetiletá promlčecí doba. Na závěru soudu nemění nic ani fakt, že v rozhodné době neobsahoval § 18 odst. 2 zákona o pojistném výslovné pravidlo, že k běhu promlčecí doby nedochází po dobu vedení exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem. I v této situaci musí být podrobnější úprava institutu promlčení v tomto případě posuzována pomocí analogie legis podle obecné úpravy promlčení obsažené v § 112 občanského zákoníku (obdobnou úpravu obsahuje též § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014).

35. S přihlédnutím k výše uvedenému soud konstatuje, že ke dni 2. 8. 2021, kdy bylo vydáno rozhodnutí žalované, promlčecí lhůta pro vymáhání dluhu podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném neuplynula, neboť v případě „nejstaršího“ výkazu nedoplatků ze dne 18. 5. 2000, č. j. 3076/00, se stále staví (neběží) promlčecí lhůta ode dne 18. 4. 2007, kdy byl vydán exekuční příkaz, neboť se v dané exekuci i nadále pokračuje, celkem tedy z desetileté promlčecí doby neuplynulo ani sedm let. Desetiletá promlčecí lhůta podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném tedy ke dni vydání rozhodnutí žalované neuplynula, a to ani u uvedeného výkazu nedoplatků, ani u ostatních později vydaných výkazů nedoplatků a platebních výměrů, které jsou předmětem exekuce srážkami ze mzdy. Žalovaná tak nepochybila, pokud návrh žalobce na zastavení exekuce zamítla, neboť nebyl naplněn důvod pro zastavení exekuce stanovený v § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu.

36. K odkazu žalobce na rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 15. 6. 2021, č. j. 1599758/21/2507–00540–506661, soud uvádí, že zastavení daňové exekuce pro uplynutí prekluzivní lhůty pro úhradu daňových nedoplatků dle § 160 daňového řádu nelze v posuzované věci použít. V projednávané věci totiž nejde o daňový nedoplatek dle § 153 daňového řádu, nýbrž o dluh a penále na pojistném na sociální zabezpečení., který nelze považovat za daň. Tento závěr ostatně potvrzuje i komentářová literatura, podle které „[d]aňový řád opustil původní přívlastek ‚daňový‘ a nadále používá pouze pojem nedoplatek, přičemž vymezení tohoto pojmu je obecné, tj. nikoli omezené pouze na daňový řád (definice pro účely daného zákona). Přesto nelze dovozovat, že daňový řád přináší univerzální definici pojmu nedoplatek, neboť s tímto pojmem se lze setkat i u jiných peněžitých plnění, která nemají formálně charakter daně (např. nedoplatky na odvodech sociálního či zdravotního pojištění). Použitelnost definice obsažené v § 153 odst. 1 je tudíž omezena pouze na tzv. daňové zákony (blíže k tomuto pojmu srov. komentář k § 4)“ (srov. Baxa J. a kol. Daňový řád. Komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2011, komentář k § 153).

37. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobce na § 25e zákona o pojistném, neboť toto ustanovení samostatně upravuje zánik odpovědnosti za přestupky podle zákona o pojistném, tedy prekluzi odpovědnosti za přestupek. V tomto ustanovení zákona o pojistném konstruovanou lhůtu pro zánik odpovědnosti nelze zaměňovat s promlčecí lhůtou obsaženou v § 18 odst. 2 téhož zákona, která je dle výše uvedené judikatury Nejvyššího správního jednoznačně považována za promlčecí lhůtu.

38. Soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji výrokem I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud výrokem II. tohoto rozsudku vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalované Replika žalobce k vyjádření žalované Ústní jednání soudu Posouzení věci soudem