15 Af 158/2013 - 53

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobkyně: MINOREC, k. s., IČO: 62242032, sídlem v Ústí nad Labem, ul. U Tonasa č. p. 172/2, PSČ 403 31, zastoupené JUDr. Miloslavem Kuchlerem, advokátem se sídlem v Kladně, ul. Saskova č. p. 1625, PSČ 272 01, proti žalovanému: Generálnímu ředitelství c e l, se sídlem v Praze 4, ul. Budějovická č. p. 7, PSČ 140 96, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2013, č. j. 38907-2/2013-900000-304.8, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého tejdejšího právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného Generálního ředitelství cel ze dne 22. 8. 2013, č. j. 38907-2/2013-900000-304.8, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí – platební výměr – Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 6. 2013, č. j. 62254/2013-620000-31, jímž byla žalobkyni vyměřena spotřební daň z minerálních olejů – odpadních olejů kódu nomenklatury 2710 91 až 2710 99 – v množství 193.540 litrů, předmětu daně podle ust. § 45 odst. 1 písm. d) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“), za zdaňovací období červen 2009 v celkové výši 127.737,- Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že k jejímu založení došlo v roce 1995 ze strany mateřské společnosti Mineralölhandel Hans Schmidt GmbH&Co. se sídlem v Německu. Podniká zejména v oboru odstraňování odpadních olejů z malých a středních podniků, přičemž část z nich následně vyváží do Spolkové republiky Německo, kde jsou odebírány její mateřskou společností. S ohledem na to, že zákon o spotřebních daních je nesrozumitelný, neurčitý a obtížně vykladatelný, žalobkyně vždy usilovala o to, aby postupovala v souladu s platnou legislativou a za tímto účelem konzultovala svůj postup s relevantními správními orgány. Od roku 2004 bylo žalobkyni postupně vydáno několik zvláštních povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od spotřební daně. Před skončením platnosti každého z nich vždy správní orgán I. stupně provedl kontrolu, přičemž na straně žalobkyně nezjistil žádné pochybení, a to ačkoliv ke kontrole přikládala veškeré doklady týkající se vývozu odpadních olejů do Německa. Stejně tak nebyla na případný rozpor se zákonnou úpravou upozorněna i přes to, že každé čtvrtletí předkládala seznamy dodavatelů a odběratelů (kde figuruje i její mateřská společnost). Žalobkyně tedy nikdy nezatajovala, kam odpadní oleje vyváží a navíc ani nezkrátila stát o žádný daňový příjem, neboť pokud by byla ze strany správního orgánu I. stupně řádně poučena o povinnosti podávat daňová přiznání, mohla rovněž žádat o vrácení zaplacené daně. Žalobkyně nerozporovala, že porušila podmínky zvláštního povolení, nicméně neučinila tak úmyslně. K tomu dále poukázala na to, že i její mateřská společnost používá dodané minerální oleje v režimu osvobození od spotřební daně ve Spolkové republice Německo, proto v žádném z obou států ke zkrácení spotřební daně nemohlo dojít. Přes uvedené skutečnosti však správní orgán I. stupně žalobkyni spotřební daň doměřil, což lze označit za neúměrně přísné uplatňování velice komplikovaného a neurčitě formulovaného zákona. Sám ale oproti žalovanému ani nevykládal zákon o spotřební dani jednotně, což však nemůže být k tíži daňového poplatníka. Kromě toho pak svými chybnými vyjádřeními způsobil žalobkyni i škodu spočívající v nepodání žádosti na vrácení spotřební daně poté, co by žalobkyně při řádném výkladu zákona nejprve podala přiznání k dani. S ohledem na uvedené skutečnosti proto žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu projednání. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že ze spisového materiálu nelze prokázat, že by s ním nebo se správním orgánem I. stupně žalobkyně uvedenou problematiku konzultovala. Nevyloučil, že určitý dialog mohl proběhnout ústně či telefonicky, nicméně z něj neexistuje žádný záznam. Existuje toliko část e-mailové komunikace, jíž ale nelze považovat za oficiální stanovisko správního orgánu, když dotazy z ní vyplývající nebyly podány písemnou formou. Rovněž tak není pravdivé tvrzení žalobkyně, že vždy předkládala veškeré doklady o dodávkách odpadních olejů do Spolkové republiky Německo – např. v rámci místního šetření, jež se uskutečnilo dne 5. 3. 2008, byla z její strany předložena toliko evidence příjmu a výdeje odpadních olejů. Žalovaný nepopírá, že žalobkyně správním orgánům zasílala každé kalendářní čtvrtletí seznam stovek jejích obchodních partnerů, mezi nimiž mohla i figurovat zmiňovaná mateřská společnost, tento údaj však nemusel být správními orgány zaznamenán, a to zejména z důvodu, že informace o odběratelích a dodavatelích nemají přímý vliv na vydání zvláštního povolení. Okolnost, že zahraniční odběratel používá odpadní oleje v režimu osvobození od spotřební daně, nemá dle žalovaného na danou věc vliv, neboť relevantní je toliko skutečnost, že žalobkyně tyto vybrané výrobky osvobozené od daně použila v rozporu se zvláštním povolením, když je dopravila do jiného státu. Rovněž tak žalovaný popřel, že by zákon o spotřebních daních vykládaly správní orgány nejednotně – žalobkyni byl srozumitelným způsobem vysvětlen a popsán postup pro vrácení daně, pro kterýžto však nesplňovala zákonné podmínky. Na základě uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a tehdejší právní zástupce žalobkyně nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy s takovým projednáním věci svůj nesouhlas, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Na základě opakovaných zvláštních povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně vydávaných Celním ředitelstvím Ústí nad Labem (např. ze dne 19. 3. 2008, č. j. 1133-5/08- 200100-23/ZP1) bylo žalobkyni ze strany příslušného správního orgánu povoleno přijímání vybraných výrobků osvobozených od daně podle ust. § 49 odst. 1, 3 zákona o spotřebních daních – odpadních olejů, kódu nomenklatury 2710 91 až 2710 99 – za účelem jejich dalšího prodeje podle ust. § 53 odst. 1, 3 zákona o spotřebních daních. V souvislosti s tím byly žalobkyni stanoveny podmínky užití těchto výrobků takto:

1. Příjem vybraných výrobků osvobozených od daně podle ust. § 49 odst. 1, 3 zákona o spotřebních daních za účelem dalšího prodeje uživatelům, kterým bylo také vydáno zvláštní povolení pro přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně za účelem dalšího prodeje podle ust. § 53 odst. 1 zákona o spotřebních daních; 2. Příjem vybraných výrobků osvobozených od daně podle ust. § 49 odst. 1 zákona o spotřebních daních za účelem dalšího prodeje uživatelům, kterým bylo také vydáno zvláštní povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně podle ust. § 53 odst. 1 zákona o spotřebních daních; 3. Příjem vybraných výrobků osvobozených od daně podle ust. § 49 odst. 3 zákona o spotřebních daních za účelem dalšího prodeje uživatelům, kteří pro přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně povolení podle ust. § 53 odst. 3 zákona o spotřebních daních mít nemusí; 4. Prodej provozovateli daňového skladu, který přijímá a užívá odpadní oleje osvobozené od daně podle ust. § 49 odst. 1 zákona o spotřebních daních bez zvláštního povolení podle ust. § 53 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Součástí žádostí o vydání shora uvedených zvláštních povolení byly rovněž přílohy obsahující mimo jiné seznam partnerů pro provoz žalobkyně, v němž figuruje i zahraniční společnost ze Spolkové republiky Německo Mineralölhandel Hans Schmidt GmbH&Co. Uvedená zahraniční společnost byla žalobkyní pravidelně vykazována i v Seznamech dodavatelů zasílaných čtvrtletně Celnímu úřadu Ústí nad Labem, resp. Celnímu ředitelství Ústí nad Labem, přičemž součástí správního spisu jsou i další dokumenty doložené žalobkyní, z nichž vyplývá její úmysl provádět přeshraniční převoz odpadních olejů, např. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o souhlasu s přepravou odpadu ze dne 25. 8. 2010, č. j. 44187/ENV/10; 5493/Ski. Dne 5. 3. 2008 provedl správní orgán I. stupně v souvislosti s podanou žádostí o zvláštní povolení v sídle žalobkyně místní šetření, o němž byl sepsán protokol č. j. 2784/08- 206300-024. Ze zápisu nevyplývá, že by se žalobkyně na problematiku osvobození od spotřební daně ve vztahu k vývozu odpadních olejů do zahraničí jakkoliv dotazovala, přeložila toliko listinu s názvem „Seznam odpadů“, kde opět figuruje spol. Mineralölhandel Hans Schmidt GmbH&Co. Až dne 12. 4. 2012 zaslala žalobkyně Celnímu ředitelství Ústí nad Labem e-mailovou zprávu obsahující dotaz ohledně možné změny legislativy týkající se odpadních olejů, resp. jejich vývozu do Spolkové republiky Německo. Na tento dotaz jí bylo ze strany pověřené osoby zodpovězeno telefonicky, že k novelizaci legislativy v daném roce nedošlo. Současně byla žalobkyně upozorněna, že se prodejem odpadních olejů do Spolkové republiky Německo dopouští porušení ust. § 9 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, neboť tím dochází k jejich užití jiným způsobem, než na který se vztahuje osvobození od daně na základě zvláštního povolení – to lze totiž aplikovat toliko na daňové území České republiky. Prodejem olejů do zahraničí proto poplatníku vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň. O předmětné telefonické odpovědi byl učiněn úřední záznam a následně dne 22. 5. 2012 sdělilo Celní ředitelství Ústí nad Labem žalobkyni uvedené skutečnosti i písemně. Dne 23. 4. 2012 a následně dne 17. 5. 2012 provedl správní orgán I. stupně v sídle žalobkyně další místní šetření za účelem prověření účelu použití odpadních olejů ve vztahu ke zvláštnímu povolení vydanému žalobkyni. V rámci něj žalobkyně správnímu orgánu sdělila, že odpadní oleje jsou prodávány 3 společnostem, přičemž vývoz odpadních olejů do Spolkové republiky Německo je prováděn v režimu vývozního povolení Ministerstva životního prostředí. Uvedené skutečnosti žalobkyně doložila daňovými doklady vystavenými zahraničnímu partneru, na nichž byla uvedena poznámka „Spotřební daň 0,- Kč“. Dne 21. 5. 2012 zaslal správní orgán I. stupně žalobkyni výzvu k podání řádného daňového tvrzení, v níž ji vyzval, aby do 15 dnů ode dne doručení této výzvy podala řádné daňové přiznání, neboť na základě provedených místních šetření bylo zjištěno, že daňový subjekt prodejem vybraných výrobků – odpadních olejů – do Německa porušuje podmínky uvedené ve zvláštním povolení, čímž mu vznikla povinnost daň z těchto výrobků přiznat a zaplatit. Proti uvedené výzvě podala žalobkyně dne 4. 6. 2012 námitky, jež byly prvoinstančním orgánem vyhodnoceny jako stížnost ve smyslu ust. § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), a následně shledány nedůvodnými. Dne 22. 6. 2012 zahájil správní orgán I. stupně daňovou kontrolu za účelem stanovení spotřební daně z minerálních olejů (odpadních olejů). Kontrolou bylo zjištěno porušení podmínek zvláštního povolení, a prvostupňový orgán proto žalobkyni dne 13. 6. 2013 vystavil platební výměr č. j. 62254/2013-620000-31, jímž žalobkyni vyměřil spotřební daň z minerálních olejů – odpadních olejů kódu nomenklatury 2710 91 až 2710 99 – v množství 193.540 litrů za zdaňovací období červen 2009 v celkové výši 127.737,- Kč. Do uvedeného platebního výměru podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, jak je uvedeno shora. Dle ust. § 9 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit u vybraných výrobků osvobozených od daně okamžikem jejich použití pro jiné účely, než na které se osvobození od daně vztahuje. Dle ust. § 13 odst. 1 zákona o spotřebních daních lze s výjimkou případů podle ust. § 11 odst. 3, § 32, § 53 odst. 4 až 11, § 73 odst. 2, § 87, § 98 a 105a vybrané výrobky přijímat a užívat pouze na základě zvláštního povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně vydaného správcem daně, a to na základě návrhu. Dle ust. § 45 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních jsou předmětem spotřební daně odpadní oleje uvedené pod kódy nomenklatury 2710 91 až 2710 99. Dle ust. § 49 odst. 1, 3 zákona o spotřebních daních ve znění účinném ke dni vydání zvláštního povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně ze dne 19. 3. 2008, č. j. 1133-5/08-200100-23/ZP1, jsou od daně osvobozeny minerální oleje uvedené v § 45 odst. 1, 2 a 6 používané pro jiné účely, než je pohon motorů nebo výroba tepla. Od daně jsou osvobozeny odpadní oleje uvedené v § 45 odst. 1 písm. d), které jsou určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo použity k mineralogickým postupům nebo v metalurgických procesech. Dle ust. § 53 odst. 1, 3, 4 zákona o spotřebních daních ve znění účinném ke dni vydání zvláštního povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně ze dne 19. 3. 2008, č. j. 1133-5/08-200100-23/ZP1, lze minerální oleje osvobozené od daně na základě zvláštního povolení (§ 13) také prodávat uživatelům, kterým bylo také vydáno zvláštní povolení, a uživatelům, kteří pro přijímání a užívání minerálních olejů osvobozených od daně zvláštní povolení mít nemusí. Minerální oleje osvobozené od daně podle § 49 odst. 3, 6, 10, 12, 14 a 17 a § 63 se přijímají a užívají bez zvláštního povolení. Pokud jsou však přijímány za účelem dalšího prodeje, zvláštní povolení se vyžaduje. Provozovatel daňového skladu, který přijímá a užívá odpadní oleje osvobozené od daně podle § 49 odst. 1, přijímá a užívá tyto oleje bez zvláštního povolení. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že odpadní oleje užívané pro jiné účely, než je pohon motorů nebo výroba tepla, a jež jsou na základě zvláštního povolení osvobozeny od daně, lze dále prodávat za podmínek stanovených v tomto povolení, resp. v ust. § 53. V judikatuře soudů se lze opakovaně setkat s názory, že osvobození od daně je vázáno toliko na území České republiky, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 5 Afs 2/2015-76, který je dostupný na www.nssoud.cz, jenž se sice zabývá především dopravou minerálních olejů, jeho závěry jsou však obecně aplikovatelné i na předmětný případ. V právě citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud totiž dovodil, že dopravovat minerální oleje osvobozené od spotřební daně podle ust. § 49 odst. 10 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 9. 2009, lze pouze na daňovém území České republiky, což odpovídá způsobům předpokládaným v § 50 odst. 1 tohoto zákona. Dále z daného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že uživatel, který minerální oleje dopravuje v rozporu s tímto ustanovením, přichází o nárok na jejich osvobození od spotřební daně z minerálních olejů. Žalobkyně by měla vzít v potaz skutečnost, že právě předestřené závěry Nejvyššího správního soudu odpovídají skutečnosti, že předmětné osvobození lze, stejně jako jiná osvobození od daně, vnímat jako dobrodiní zákonodárce ve vztahu k některým druhům zboží či způsobům jejich použití, které se zákonodárce rozhodl nezatížit spotřební daní, kterou jinak obecně daný druh zboží zatěžuje. Dále by žalobkyně měla vzít v potaz, že daňový subjekt ovšem může takové osvobození využívat jen tak dlouho, dokud dodržuje zákonem stanovené způsoby nakládání a další podmínky, neboť právě jejich respektováním je podmíněno trvání osvobození samotného. V přezkoumávané věci přitom není mezi účastníky sporné, že žalobkyně podmínky zvláštního povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně ze dne 19. 3. 2008, č. j. 1133-5/08-200100-23/ZP1, vystaveného jí Celním ředitelstvím Ústí nad Labem porušila tím, že nakoupené odpadní oleje dále prodávala zahraničnímu subjektu. Na druhou stranu však žalobkyně poukazovala na svou dobrou víru, kdy se od počátku svým záměrem netajila a informace o spolupráci se zahraničním partnerem uváděla ve svých čtvrtletních přehledech dodavatelů a odběratelů, aniž by tento postup byl ze strany správních orgánů jakkoliv rozporován. K předmětné námitce je soud nucen především konstatovat, že dodržování podmínek stanovených ve zvláštním povolení je nepochybně založeno na objektivní odpovědnosti, zavinění se tudíž pro závěr o jejich porušení nevyžaduje. S uvedenou problematikou pak rovněž souvisí i právní zásada „ignorantia legis non excusat“ („neznalost zákona neomlouvá“). Bylo proto především na odpovědnosti žalobkyně, aby podmínky určené ve zvláštním povolení dodržovala a aby v rámci své činnosti jednala v souladu se zákonem o spotřebních daních – tuto odpovědnost nelze přenášet na správní orgány. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalobkyně skutečně spolupráci s německou společností Mineralölhandel Hans Schmidt GmbH&Co. vykazovala nejen ve čtvrtletních přehledech seznamu odběratelů a dodavatelů (a to v rozporu s tvrzením žalovaného dokonce i na předních místech), ale i v přílohách, jež byly součástí jí podávaných žádostí o vydání zvláštních povolení. Správní orgány tedy teoreticky měly k dispozici veškeré informace pro případné upozornění, že postup žalobkyně je s těmito povoleními v rozporu. Zde je nicméně třeba uvést, že žádná taková povinnost pro správce daně z právní úpravy nevyplývá. Dle ust. § 5 odst. 3 daňového řádu sice musí správce šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob, tuto povinnost ale nelze vztahovat k cílenému vyhledávání hrozících pochybení poplatníků za účelem plnění jeho možné prevenční povinnosti. Rovněž v daném případě nelze ani aplikovat ust. § 132 daňového řádu upravující obecně tzv. „závazné posouzení právních důsledků“, které mohou vyplynout pro daňový subjekt na základě nastalých nebo očekávaných daňově rozhodných skutečností. Podmínkou pro vydání závazného posouzení totiž je, aby bylo příslušné oprávnění upraveno zvláštním zákonem, přičemž ale zákon o spotřebních daních žádnou úpravu pro závazná posouzení daňových důsledků neobsahuje. I pokud by však obsahoval, musela by si žalobkyně k tomuto účelu podat žádost, což neučinila. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by její postup byl způsoben důsledkem nesprávných informací poskytovaných jí správcem daně, neboť ze správního spisu takovéto skutečnosti nevyplývají. Jak již uvedl i žalovaný, žalobkyně mohla vznést relevantní dotazy k právní úpravě týkající se osvobození od spotřební daně ve vztahu k jejímu zahraničnímu partnerovi např. již 5. 3. 2008 při místním šetření uskutečněném za účelem vydání zvláštního povolení. Jak nicméně vyplývá z protokolu pořízeného v rámci šetření, kroky v tomto směru neučinila. Prvotní dotaz (že se jedná o prvotní lze dovodit již jen z textu dotazu, kdy se žalobkyně táže, zda snad nedošlo k novelizaci právní úpravy, jež jí měla doposud umožňovat nepřiznávat spotřební daň při vývozu odpadních olejů do Německa) v tomto směru učinila žalobkyně až dne 12. 4. 2012. Bezprostředně poté zahájil správní orgán I. stupně šetření k prověření porušení podmínek daných zvláštním povolením, není proto pravdou, že by jím byla žalobkyně opakovaně ujišťována o správnosti svého postupu a následně v rozporu s dosavadním aplikovaným postupem podrobena z jeho strany nějakým represím. Lze proto uzavřít, že námitka žalobkyně směřující k jí tvrzeným skutečnostem o postupu v souladu se sděleními, jež jí měly být poskytovány ze strany správních orgánů, je nedůvodná. Naopak bylo zcela jednoznačně prokázáno, že se žalobkyně dopustila porušení podmínek stanovených ve zvláštním povolení, čímž jí dle ust. § 9 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit. Uvedenou námitku proto soud shledal nedůvodnou. Pokud pak žalobkyně rovněž poukazovala na skutečnost, že v případě přiznání a úhradě daně by jí dle ust. § 14 zákona o spotřebních daních vznikl nárok na vrácení daně, soud konstatuje, že řešení této otázky s předmětem přezkoumávané věci nesouvisí. Zcela na okraj je tak proto nutné toliko poznamenat, že aby mohla být daň poplatníku vrácena, je třeba, aby nejprve došlo k jejímu zaplacení. To ale žalobkyně v daném případě neučinila. Na základě veškerých shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a tudíž ji výrokem rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadoval.

Poučení