15 Af 35/2014 - 72

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: J. N., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Pravoslavem Svobodou, advokátem, se sídlem Údolní 1946/8, 400 01, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7891/14/5000-14104-711507, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7891/14/5000-14104-711507, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 5. 9. 2013, č. j. 1672541/13/2514-24801-501038. Tímto rozhodnutím správce daně podle § 119 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítl návrh žalobce na obnovu řízení ve věci předepsaného příslušenství daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005 (penále) ukončených pravomocnými rozhodnutími Finančního úřadu v Teplicích ze dne 15. 2. 2012, č. j. 29087/12/210911507465 a č. j. 29088/12/210911507465. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. V žalobě žalobce namítal, že vydání žalobou napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně bránila překážka věci rozhodnuté, neboť o odvolání proti zamítnutí obnovy rozhodl dne 26. 7. 2013 ředitel Finančního úřadu v Teplicích tak, že odvolání v plném rozsahu vyhověl a rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení zrušil. Správce daně měl podle žalobce následně zahájit řízení o obnově, namísto toho však dne 5. 9. 2013 rozhodl, že obnova řízení se nepovoluje. Žalobce konstatoval, že se správce daně dostatečně nezabýval věcnými argumenty a důkazy uvedenými v odvolání proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení ze dne 5. 9. 2013 a žalovaný se nevypořádal s odvoláním, které z formálních důvodů, zejména pro údajné nedodržení subjektivní promlčecí lhůty a nemožnost správního uvážení při vyměření penále, odmítl. Podle žalobce se jednalo o zneužití mocenské pozice státního orgánu vůči poplatníkovi, který se věnoval především výhodným nákupům a dovozu květin, přičemž důvěřoval své účetní, jíž udělil plnou moc. Žalobce podotkl, že správce daně nerespektoval podklady od holandského finančního úřadu a neopravil chybně počítanou výši dodávek pro žalobce. Tyto nové skutečnosti nebo důkazy, které vyšly bez zavinění žalobce najevo až po pravomocném doměření daně, měly vést k novému posouzení věci. Opačný závěr je podle žalobce v rozporu s § 54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“); k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 4/2011. Žalobce zaměřil svou žádost o obnovu řízení na vyměření penále, kde šestiletá lhůta pro jeho sdělení běží až do 31. 12. 2017. Podle žalobce nelze v právním státě vyúčtovat penále z nesprávně vyměřené daně, to však žalovaný nevzal v úvahu. Žalobce namítal, že argument nedodržením subjektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení neobstojí, neboť neexistuje žádný důkaz, že byl žalobce seznámen s podanou žádostí o sjednání daně před 26. 3. 2013, kdy spolu se svým daňovým poradcem získal prvně možnost nahlédnout do spisu správce daně a zjistil, že podpis na žádosti o sjednání daně není jeho. Žádost o povolení obnovy podal žalobce dne 17. 4. 2013, tj. v rámci šestiměsíční subjektivní lhůty podle § 118 odst. 2 daňového řádu. Žalobce dodal, že se jedná o natolik závažné porušení jeho stěžejních práv včetně práva na spravedlivý proces, že připadá v úvahu i tříletá subjektivní lhůta podle § 119 daňového řádu. Podle žalobce byl naplněn zákonný předpoklad obnovy, neboť podpis na rozhodujícím dokumentu byl zfalšovaný a vyšly najevo nové důkazy, k nimž nebylo v řízení přihlédnuto. Důvod pro obnovu řízení je o to vážnější, že se mohlo jednat o trestný čin. Správce daně jednal pouze s účetní žalobce, která sice měla plnou moc, ale získal od ní neověřené údaje o činnosti žalobce v Holandsku, s níž nebyla dostatečně seznámena. Když zjistil, že nemá dost podkladů, získal údajně od této účetní i žádost o sjednání daně podepsanou falešným podpisem žalobce, kterou ovšem sama nebyla schopna takto zpracovat bez návodu a konceptu správce daně. Tímto způsobem správce daně ukončil kontrolu, jejíž závěry se podstatně odchylovaly od daňového přiznání i od výměrů daně za poslední léta, a to bez dostatečného informování žalobce. Správce daně poté delší dobu odmítal žalobce seznámit s výsledky kontroly a místo věcného řešení obhajoval svůj nesprávný postup. Žalobci tak byla odňata možnost se v zákonné lhůtě bránit proti kontrolním zjištěním a správce daně ani nepřihlédl ke skutečnostem ve prospěch žalobce, jak mu ukládá § 16 odst. 8 daňového řádu. Žalobce předpokládal, že bude přizván k jednání a bude mít dost času při protokolárním sjednání dohody uplatnit své připomínky a námitky k výsledkům kontroly. Jeho zástupkyně jej ujistila, že proti zprávě o kontrole podala odvolání, poté onemocněla a následně odjela do Švédska. Žalobce poprvé viděl dohodu o sjednání daně opatřenou jeho napodobeným podpisem až dne 26. 3. 2013, přičemž z textu zprávy o kontrole nemohl zjistit, že návrh byl podepsán napodobeným podpisem. Tvrzení žalovaného, že žalobce mohl z jiných podkladů zjistit, jaká daň mu bude vyměřena a z toho poznat obsah dohody o sjednání daně, vychází z představy o vědomostech žalobce na úrovni pracovníků žalovaného, resp. z předpokládaného zájmu zástupce žalobce jej včas a správně informovat. K tomu však nedošlo. Neobvyklý přístup zástupkyně žalobce musel být pracovníkům správce daně zřejmý a měl je vést k ostražitosti. Žalobce konstatoval, že subjektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení byla zachována. Dále žalobce zpochybňoval vlastní vyměření daně a penále z důvodu nesprávného právního posouzení, pro rozpor s dobrými mravy a porušení zásady legitimního očekávání. Namítal, že daňové orgány zcela pominuly fakt, že neexistuje platná žádost o sjednání daně a že některá zjištění ve zprávě o daňové kontrole, z nichž tato žádost vycházela, byla chybná a že správce daně vyměřil daň na základě neúplně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, přičemž si špatně vyložil podklady získané z Holandska. Podle žalobce mělo být správci daně nápadné úmyslné uvedení či odsouhlasení nesprávných údajů zmocněnou účetní a její nekompetentnost. Ke zmeškání lhůt pro odvolání i přezkoumání daňového rozhodnutí došlo pochybením pracovnic Finančního úřadu v Teplicích, které odmítly žalobce seznámit s výsledky daňové kontroly, a učinily tak až po uplynutí lhůt. Žalobce nesouhlasil se zdůvodněním žalovaného, že penále vzniká přímo ze zákona, a konstatoval, že penále lze účtovat pouze ze správně stanovené daně. Žalobce závěrem poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 231/96, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 5 A 37/99, týkající se obnovy správního řízení. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal celý průběh řízení a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že zásada rei iudicatae nebyla porušena. Prvním rozhodnutím správce daně rozhodl o návrhu na obnovu řízení týkajícího se vyměření daně, nikoli jejího příslušenství, jak navrhoval žalobce. Toto rozhodnutí poté sám zrušil a následně rozhodl o návrhu na obnovu řízení týkajícího se platebních výměrů na příslušenství daně. Žalovaný připomněl, že obnovené řízení se zahajuje vydáním rozhodnutí o povolení obnovy, které však v daném případě vydáno nebylo. Zdůraznil, že obnovu řízení lze povolit jen na základě taxativně vymezených důvodů a ve stanovených lhůtách. Žalovaný podotkl, že skutkový stav a právní posouzení se zohledňují až ve fázi obnoveného řízení, proto by se správce daně mohl zabývat skutečnostmi tvrzenými žalobcem, které by bylo možné podřadit pod § 117 odst. 1 písm. b) a c) daňového řádu, až tehdy, pokud by bylo vydáno rozhodnutí o povolení obnovy. To však z důvodu uplynutí subjektivní lhůty není možné. Správce daně totiž dne 7. 3. 2012 předal žalobci fotokopii zprávy o kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005, což žalobce potvrdil svým podpisem. V této zprávě se uvádí, že zástupce žalobce předal dne 12. 2. 2008 správci daně žádost o uzavření dohody a o sjednání základu daně a daně podle § 31 odst. 7 ZSDP. Podstatná část předmětné žádosti je ve zmíněné zprávě citována včetně odkazu na ústní jednání, při kterém byla správci daně žádost předána. Podle žalovaného tedy žalobce mohl již dne 7. 3. 2012 zjistit, že mu daň byla stanovena na základě žádosti o uzavření dohody a mohl se s předmětnou listinou u správce daně seznámit. Žalovaný konstatoval, že proto není možné přisvědčit tvrzení žalobce, že se o skutečnosti, že žádost o uzavření dohody o sjednání daně nepodepsal, dozvěděl až dne 26. 3. 2013. Dodal, že žalobce si svou zástupkyni zvolil sám a skutečnost, že jej řádně neinformovala o průběhu daňového řízení, nelze přičítat k tíži správce daně, jemuž nepříslušelo posuzovat, do jaké míry byl přístup zmocněnkyně k žalobci obvyklý. Námitky žalobce týkající se průběhu a výsledku daňové kontroly a tvrzení, že nebyl včas seznámen se zprávou o daňové kontrole, jsou podle žalovaného pro projednávanou věc právně nevýznamné. Žalovaný upozornil na skutečnost, že u předpisu penále není správce daně nadán diskreční pravomocí a i kdyby bylo řízení ohledně platebních výměrů na penále obnoveno, zkoumalo by se pouze to, zda bylo penále vypočteno za správné období a ze správné výše daňové povinnosti, přičemž řízení, ve kterém byla tato daňová povinnost určena, již není možné obnovit. Podle žalovaného má žalobce možnost požadovat náhradu škody po osobě, která zfalšovala jeho podpis, v rámci adhezního trestního řízení nebo v rámci civilního řízení. Nelze však požadovat po správci daně, aby po uplynutí zákonné lhůty přezkoumával svá rozhodnutí. Takový postup by byl nepřiměřeným zásahem do principu právní jistoty a je zákonem vyloučen. Žalovaný nesouhlasil s námitkou, že se měl zfalšováním podpisu zabývat, neboť k tomu jsou příslušné orgány činné v trestním řízení. Žalovanému dále nelze vytýkat, že zmocněnkyně žalobce nepostupovala v souladu s pokyny žalobce. Způsob, jakým si žalobce upravil se zmocněnkyní vzájemná práva a povinnosti, je obsahem jejich soukromoprávního vztahu a správce daně nemá žádnou pravomoc posuzovat, zda zmocněnkyně postupuje obvyklým způsobem. S ohledem na existenci platné plné moci, která nebyla v době do ukončení daňové kontroly vypovězena, nebyl správce daně povinen informovat žalobce o průběhu řízení. Žalobce byl prostřednictvím své zmocněnkyně seznámen i s podklady pro rozhodnutí, tudíž ani toto právo mu nebylo upřeno. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného upozornil na skutečnost, že v závěru zprávy o daňové kontrole je uvedeno, že základ daně sjedná správce daně v dohodě se žalobcem, která bude sjednána protokolárně. To žalobce uklidnilo, neboť počítal s tím, že při sjednávání dohody bude mít příležitost uvést věci na pravou míru. Když došel dodatečný výměr na daň, sdělila žalobci jeho zástupkyně, že proti němu podala odvolání. Teprve později se žalobce dozvěděl, že se tak nestalo. Žalobce nezná důvod, proč byla žádost o uzavření dohody o sjednání daně opatřena napodobeným podpisem žalobce, namísto podpisu jeho zástupkyně. Jedná se však o nicotný neplatný dokument, který nemůže být jediným podkladem pro vyměření daně. Skutečnost, že na žádosti o sjednání daně je napodobený podpis, zjistil žalobce až při nahlédnutí do spisu dne 26. 3. 2013. V tento den se dozvěděl důvod obnovy a požádal o její povolení s přesvědčením, že když se prokáže nesprávnost vyměření daně, bude změněn alespoň výměr na daňové penále, který ho finančně zcela zlikvidoval. Žalovaným tvrzenou možnost seznámit se se žádostí o sjednání daně poté, kdy byla žalobci předána kopie zprávy o kontrole, označil žalobce za hypotetickou a konstatoval, že tehdy ještě neměl podezření o nekalém jednání své zástupkyně a důvěřoval jejímu tvrzení, že podala odvolání. Žalobce zdůraznil, že zákon spojuje počátek subjektivní lhůty s okamžikem, kdy se dozvěděl o skutečnosti zakládající důvod pro podání návrhu na obnovu řízení, nikoli kdy se o ní mohl dozvědět. Podle žalobce spočívala první fáze obnovy řízení v rozhodnutí ze dne 26. 7. 2013, jímž bylo zrušeno původní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení a které žalobce pokládá za rozhodnutí o povolení obnovy. Poté žalobce očekával zahájení druhé fáze řízení o obnově, tudíž další rozhodnutí ze dne 5. 9. 2013 se již mělo meritorně zabývat skutkovým stavem. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 A 24/2002 - 34. Žalobce dále namítal výraznou nerovnost stran, kdy žalobce, jako poměrně prostý poplatník, pro nával běžných starostí spojených s provozem podnikání neměl dostatečnou kapacitu na kontrolu své zástupkyně a na včasná kvalifikovaná odvolání proti přehmatům pracovníků správce daně. Mezitím byl dodatečnými výměry daně a jejího příslušenství na částky kolem pěti milionů Kč pod hrozbou exekucí zcela finančně zlikvidován. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že tu jsou skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení a mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Konstatoval, že žalovaný porušil zásadu zákonnosti a spravedlivého procesu, když před rozhodnutím nedal žalobci možnost se k věci vyjádřit a jednal pouze s jeho zmanipulovanou zástupkyní, u níž muselo být zřejmé, že jedná v rozporu se zájmy žalobce. K tomu žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08. Při jednání konaném dne 30. 11. 2016 právní zástupce žalobce uvedl, že v případě žalobce byl zjevně naplněn zákonný předpoklad obnovy daňového řízení, a zdůraznil, že daňové orgány chybně dovodily údajné nedodržení subjektivní lhůty k povolení obnovy, když její počátek stanovily nesprávně již od momentu ukončení daňové kontroly, o kterém nebyl žalobce zpraven. Podle žalobce počala subjektivní lhůta běžet až nahlédnutím žalobce do daňového spisu, neboť teprve tehdy se dozvěděl o padělání podpisu na listině, díky které celý problém vznikl. Žalobce doměřenou daňovou povinnost nikdy bezvýhradně neakceptoval a cítí se být poškozen postupem daňových orgánů, neboť ani nemohl náležitě uplatnit své námitky. Právní zástupce žalobce poukázal také na rozdíly mezi zprávou o daňové kontrole a žádostí o uzavření dohody o sjednání daně a upozornil na to, že ve spisu není založena platná generální plná moc pro paní Maděrovou. Podotkl, že princip daňové správy stojí na tom, že daň má být vyměřována ve správné výši, což se v případě žalobce nestalo, neboť za identické plnění v souvislosti s prodejem květin byla daň odvedena dvakrát. Závěrem zdůraznil, že napadené rozhodnutí je v rozporu s klíčovými občanskoprávními zásadami a ústavními principy. Právní zástupce žalobce při jednání výslovně uvedl, že netrvá na provedení dokazování všemi důkazními prostředky vyjmenovanými v žalobě, neboť všechny tyto listiny tvoří nedílnou součást správního spisu, který byl při jednání referován. Navrhl však provedení důkazu výslechem svědků Ing. W. a Ing. R. a doplněním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví o posouzení originálu žádosti o uzavření dohody o sjednání daně ze dne 11. 2. 2008. V písemných podáních předložených soudu při jednání žalobce namítal, že ačkoli se musel několikrát z Holandska vrátit, aby převzal doporučené dopisy z finančního úřadu s bezvýznamnými zprávami, finanční úřad jej nikdy nezavolal, aby jej seznámil s údaji týkajícími se milionových částek doměřené daně, které se podstatnou měrou odchylovaly od jeho daňového přiznání a byly v markantním rozporu s jeho zájmy. Tím finanční úřad podle žalobce porušil § 5 odst. 3 daňového řádu. Dále uvedl, že zjištěný podstatně vyšší rozsah jeho příjmů by se v hmotné podobě (květiny) nevešel do jeho skladu a jeho automobily by jej nebyly schopny přepravit. Žalobcova holandská nákupní firma totiž nedodávala všechno zboží jen jeho české firmě, ale především dalším českým velkoobchodníkům, za které na burze nakupovala. Toto zboží však čeští kontroloři zahrnuli do závěrů kontroly jako nákup a prodej žalobcovy české firmy. Žalobce připomněl, že v závěru zprávy o daňové kontrole bylo uvedeno, že základ daně správce daně v dohodě s daňovým subjektem sjedná protokolárně, což se však nikdy nestalo. Zopakoval, že žádost o uzavření dohody o sjednání daně nebyla podepsána žalobcem ani jeho zástupkyní, a proto nemůže být řádným podkladem pro vyměření daně. Žalobce zdůraznil, že plná moc pro paní M. není založena ve správním spisu, a namítal, že pokud tato plná moc neexistuje, bylo by celé řízení počínaje daňovou kontrolou zmatečné. Podle žalobce je toto řízení sporem dvou naprosto nerovných subjektů. Žalobce konstatoval, že rozhodnutí správce daně, jímž bylo plně vyhověno jeho odvolání a zrušeno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, považoval v souladu s ujištěním ředitele Ing. W. za povolení obnovy. K závěru žalovaného, že penále vzniká automaticky a správce daně nemá možnost o něm jakkoli rozhodovat, žalobce uvedl, že podmínkou je správné vyměření penále ze správně vyměřené daně, což v tomto případě nebylo splněno. Vyúčtovat daňové penále ze základu daně, jehož výše byla na první pohled nesprávná, bylo podle žalobce v rozporu s dobrými mravy. Při ústním jednání konaném dne 30. 11. 2016 se k věci osobně vyjádřil také žalobce. Uvedl, že celý případ vnímá jako velkou nespravedlnost a křivdu k jeho osobě, neboť v souvislosti s obchodováním s květinami uhradil daňovou povinnost za všech pět obchodujících subjektů. Ve vztahu k paní M. uvedl, že ta sice byla celé roky jeho účetní, nicméně ke konci jejich spolupráce měla tendenci daňové otázky bagatelizovat a ve výsledku pak pro žalobce přestala být kontaktní. Žalobce se nemůže smířit s tím, že mu byla Ing. W. neformálně přislíbena obnova řízení, a to v plném rozsahu, ovšem v konečném výsledku k tomu nedošlo. Žalobce dále poznamenal, že disponuje doklady, které prokazují, že v den údajného podpisu žádosti o sjednání daně nebyl v České republice, nýbrž v Nizozemí. Pověřená zaměstnankyně žalovaného při tomtéž jednání trvala na tom, že nebyla splněna šestiměsíční subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení, a proto nebylo možno návrhu žalobce vyhovět. Tato lhůta počala plynout dne 7. 3. 2012, kdy byla žalobci předána kopie zprávy o daňové kontrole, na základě které byl žalobce prokazatelně seznámen s relevantními skutečnostmi pro případnou následnou obnovu řízení. Převážnou část žalobních námitek označila pověřená zaměstnankyně žalovaného za irelevantní, neboť se nevztahují k otázce povolení obnovy daňového řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího orgánu soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro posouzení (ne)důvodnosti žaloby. Finanční úřad v Teplicích dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 60334/08/210912/5353, doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 2.108.057 Kč. Dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 60343/08/210912/5353, Finanční úřad v Teplicích doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 306.024 Kč. Oba dodatečné platební výměry byly při jednání dne 27. 3. 2008 doručeny zástupkyni žalobce Daně Maděrové, DiS., která se současně vzdala práva na odvolání. K dodatečnému vyměření daně došlo na základě zprávy o kontrole daně z příjmů fyzických osob ze dne 27. 3. 2008, č. j. 53213/08/210931/6166, která byla se zástupkyní žalobce projednána při ústním jednání konaném dne 27. 3. 2008, kdy Finanční úřad v Teplicích zároveň se žalobcem prostřednictvím jeho zástupkyně sjednal základ daně a daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005. Při sjednání daně vycházel Finanční úřad v Teplicích ze žádosti o uzavření dohody o sjednání daně ze dne 11. 2. 2008 opatřené podpisem žalobce, předložené jeho zástupkyní při jednání konaném dne 12. 2. 2008. Dne 24. 4. 2008 a dne 23. 5. 2008 požádal žalobce prostřednictvím své zástupkyně o splátky dluhu. Na základě toho Finanční úřad v Teplicích rozhodnutím ze dne 18. 6. 2008, č. j. 109228/08/210912/5353, povolil žalobci zaplatit daň ve splátkách. Finanční úřad v Teplicích dále rozhodnutím ze dne 1. 7. 2008, č. j. 116552/08/210940/2730, k zajištění pohledávek za žalobcem v celkové výši 2.551.176 Kč zřídil zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví žalobce. Toto rozhodnutí žalobce převzal osobně dne 4. 7. 2008. Dne 2. 12. 2009 vydal Finanční úřad v Teplicích na žádost podepsanou žalobcem rozhodnutí o povolení splátek daně č. j. 164937/09/210911500771. Dne 30. 12. 2010 vydal Finanční úřad v Teplicích na žádost podepsanou zástupcem žalobce Ing. M. Ř. rozhodnutí o povolení splátek daně č. j. 172533/10/210911500771. Rozhodnutím o posečkání úhrady daně ze dne 2. 12. 2011, č. j. 233373/11/210911507465, Finanční úřad v Teplicích na žádost žalobce povolil rozložení úhrady daně na splátky. Platebním výměrem ze dne 8. 2. 2012, č. j. 29087/12/210911507465, Finanční úřad v Teplicích sdělil žalobci výši penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 2.241.094 Kč. Platebním výměrem ze dne 10. 2. 2012, č. j. 29088/12/210911507465, Finanční úřad v Teplicích sdělil žalobci výši penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 325.653 Kč. Proti těmto platebním výměrům, které byly dne 15. 2. 2012 osobně předány zástupkyni žalobce Y. R., nebylo podáno odvolání. Dne 7. 3. 2012 požádal žalobce o vydání fotokopie zprávy o kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005, která mu byla následně téhož dne vydána. Dne 26. 3. 2013 se konalo ústní jednání, při kterém správce daně předložil žalobci a jeho daňovému poradci k nahlédnutí jimi požadované listiny včetně žádosti o uzavření dohody o sjednání daně ze dne 11. 2. 2008. V podání ze dne 17. 4. 2013 žalobce navrhl povolit obnovu řízení, přičemž uvedl, že žádost o uzavření dohody o sjednání daně byla podána bez jeho vědomí a je opatřena napodobeným podpisem. Žalobce poukázal na porušení procesního předpisu Finančním úřadem v Teplicích a porušení svých práv. Jako nový důkaz dále navrhl přípis Finančního úřadu v Limburgu (Heerlenu) ze dne 29. 11. 2012. Správce daně rozhodnutím ze dne 24. 5. 2013, č. j. 1285880/13/2514-24801-501038, návrh na obnovu řízení ukončených pravomocnými rozhodnutími Finančního úřadu v Teplicích ze dne 27. 3. 2008, č. j. 60334/08/210912/5353 a č. j. 60343/08/210912/5353, zamítl s odůvodněním, že dne 31. 12. 2010 uplynula lhůta pro stanovené daně, a proto nelze obnovu řízení povolit. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce, ve kterém poukázal na to, že se jeho návrh netýkal vyměření daně, ale jejího příslušenství. Správce daně rozhodnutím ze dne 26. 7. 2013, č. j. 1610190/13/2514-24801-501038, podanému odvolání v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. V odůvodnění konstatoval, že návrh na obnovu řízení bude opětovně posouzen a bude vydáno nové rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 5. 9. 2013, č. j. 1672541/13/2514-24801-501038, správce daně zamítl návrh žalobce na obnovu řízení ukončených pravomocnými rozhodnutími Finančního úřadu v Teplicích č. j. 29087/12/210911507465 a č. j. 29088/12/210911507465, vydanými dne 15. 2. 2012. V odůvodnění uvedl, že uplynula subjektivní lhůta pro povolení obnovy, pokud jde o zfalšování podpisu, a že žalobcem uváděné skutečnosti obsažené v přípisu Finančního úřadu v Limburgu nejsou nové a shodují se se sdělením téhož úřadu z roku 2007 pro Finanční úřad v Teplicích. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7891/14/5000-14104-711507. V odůvodnění žalovaný uvedl, že nebyla zachována subjektivní lhůta pro povolení obnovy řízení. Žalobci byla dne 7. 3. 2012 předána fotokopie zprávy o kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005, ve které se uvádí, že dne 12. 2. 2008 předala zástupkyně žalobce Finančnímu úřadu v Teplicích žádost o uzavření dohody o sjednání základu daně a daně podle § 31 odst. 7 ZSDP. Podle žalovaného proto nelze přisvědčit žalobci, že se o skutečnost, že tuto žádost nepodepsal, mohl dozvědět až dne 26. 3. 2013. Pokud žalobce tuto listinu skutečně nepodepsal, mohl již dne 7. 3. 2012 zjistit, že daň byla stanovena na základě žádosti o uzavření dohody, a mohl se s předmětnou listinou seznámit. Žalobce byl v daňovém řízení zastoupen jím zvoleným zástupcem a skutečnost, že jej zástupce řádně neinformoval o průběhu daňového řízení, nelze přičítat k tíži správce daně. K námitce, že o povolení obnovy bylo pravomocně rozhodnuto dne 26. 7. 2013, žalovaný uvedl, že obnova řízení může nastat pouze výslovným rozhodnutím správce daně o jejím povolení, ke kterému ovšem nedošlo. Žalovaný dále poznamenal, že výše penále je objektivně dána zákonem a penále vzniká ze zákona, proto je jakákoli úvaha správce daně vyloučena. K ostatním námitkám žalovaný uvedl, že v řízení o povolení obnovy je správce daně oprávněn posuzovat pouze otázku, zda byly splněny podmínky pro povolení obnovy. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zaměřil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2013. K tvrzení žalobce, že se správce daně dostatečně nezabýval věcnými argumenty a důkazy uvedenými v odvolání proti rozhodnutí ze dne 5. 9. 2013, soud podotýká, že tímto rozhodnutím bylo řízení před správcem daně ukončeno. Povinnost vypořádat jednotlivé námitky uvedené v odvolání tudíž nesvědčila správci daně, ale přímo žalovanému, který o odvolání rozhodoval. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že se žalovaný s odvoláním nevypořádal a z formálních důvodů je odmítl. Především je třeba poznamenat, že odvolání nebylo odmítnuto, nýbrž zamítnuto, a to nikoli z formálních důvodů, ale pro svou nedůvodnost, když žalovaný shledal, že správce daně postupoval v souladu se zákonem. Soud dále konstatuje, že správce daně ve svém rozhodnutí ze dne 5. 9. 2013 řádně reagoval na oba žalobcem uplatněné důvody obnovy řízení (žalobcovo tvrzení o zfalšovaném podpisu, žalobcem tvrzené nové skutečnosti plynoucí z přípisu Finančního úřadu v Limburgu) a žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce. Oba daňové orgány se přitom omezily pouze na zjišťování toho, zda byly naplněny zákonné podmínky pro obnovu řízení, což je plně v souladu s daňovým řádem, neboť předmětem řízení byl právě návrh žalobce na obnovu řízení a dokud není obnova řízení pravomocně povolena, nelze přezkoumávat správnost postupu a závěrů Finančního úřadu v Teplicích v rámci pravomocně skončených řízení. To ostatně žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž konstatoval. Vytýkanou nepřezkoumatelnost proto soud neshledal. Žalobce dále namítal, že správce daně rozhodnutím ze dne 26. 7. 2013 v plném rozsahu vyhověl odvolání žalobce a zrušil napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, čímž podle žalobce obnovu řízení povolil. Žalobce byl proto přesvědčen, že vydání rozhodnutí správce daně ze dne 5. 9. 2013 bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. Této námitce soud nepřisvědčil. Podle § 119 odst. 1 daňového řádu „[o]bnovu řízení povolí nebo nařídí správce daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni, a neshledá-li důvod povolení obnovy, návrh zamítne.“ Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že obnovené řízení může být vedeno pouze za předpokladu, že správce daně obnovu řízení povolí (na základě návrhu) nebo nařídí (z úřední povinnosti). Vzhledem k tomu, že se jedná o zásah do právní jistoty založené pravomocným správním rozhodnutím, musí být obnova řízení povolena nebo nařízena rozhodnutím, a to výslovně, aby nevznikaly žádné pochybnosti. Řízení o návrhu na obnovu řízení se tedy posouvá do fáze obnoveného řízení až právní mocí rozhodnutí, jímž byla obnova povolena nebo nařízena. Žádné takové rozhodnutí však v projednávané věci vydáno nebylo, žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že správce daně obnovu řízení povolil. Žalobcem zdůrazňované rozhodnutí správce daně ze dne 26. 7. 2013, jímž zrušil předchozí rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, bylo vydáno v režimu § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že „[s]právce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním napadeno, rozhodne o odvolání sám, pokud mu v plném rozsahu vyhoví a toto rozhodnutí není v rozporu s vyjádřením příjemců rozhodnutí podle § 111 odst. 4.“ Správce daně v daném případě zjistil, že prvotní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení (rozhodnutí ze dne 24. 5. 2013) se týkalo dodatečně vyměřených daní z příjmů za zdaňovací období let 2004 a 2005, ačkoli žalobce požadoval obnovit řízení, ve kterých mu bylo předepsáno penále za pozdní úhradu těchto daní. Na toto pochybení upozornil žalobce v odvolání, proto správce daně v rámci autoremedury podle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu zmíněné prvotní rozhodnutí zrušil, když současně v tomto smyslu odvolání žalobce vyhověl. Vydání tohoto autoremedurního rozhodnutí bylo plně v souladu se zásadou procesní ekonomie, kdy správce daně nejrychlejším a nejúspornějším možným způsobem odstranil své předchozí chybné rozhodnutí, aniž v této souvislosti jakkoli zatěžoval odvolací orgán. Na okraj soud poznamenává, že žalobce ve svých podáních v průběhu daňového řízení, ani v průběhu soudního řízení nenamítal, že by nebyly splněny podmínky pro postup podle § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu, proto se soud blíže nezabýval otázkou, zda bylo odvolání v plném rozsahu vyhověno, či nikoli. Soud však podotýká, že žalobce nebyl vydáním autoremedurního rozhodnutí nijak zkrácen na svých právech, neboť věc se vrátila zpět do fáze zkoumání podmínek pro povolení obnovy, která byla ukončena vydáním podrobně odůvodněného rozhodnutí ze dne 5. 9. 2013, jímž byl návrh žalobce na obnovu řízení znovu zamítnut. Dále se soud zaměřil na otázku včasnosti podaného návrhu na obnovu řízení, pokud jde o žalobcovo zjištění o napodobení jeho podpisu na žádosti o uzavření dohody o sjednání daně. V této souvislosti soud připomíná, že obnova řízení může být povolena jen za předpokladu, že je návrh podán před uplynutí zákonem stanovených lhůt. Jedná se o lhůtu subjektivní, jejíž plynutí je vázáno na zjištění navrhovatele, a lhůtu objektivní, která plyne zcela nezávisle vůli či aktivitě navrhovatele. Objektivní lhůtu, ve které musí být návrh na povolení obnovy řízení podán, upravuje § 119 odst. 4 daňového řádu, podle kterého „[o]bnovu nalézacího řízení lze povolit nebo nařídit, pokud neuplynula lhůta pro stanovení daně. Obnovu řízení při placení daní lze povolit nebo nařídit, pokud neuplynula lhůta pro placení daně. V ostatních případech lze obnovu řízení povolit nebo nařídit do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí ukončujícího toto řízení.“ Subjektivní lhůta je pak kogentně stanovena v § 118 odst. 2 daňového řádu, podle kterého „[n]ávrh na povolení obnovy řízení lze podat do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodech obnovy řízení.“ Tyto dvě lhůty nelze navzájem směšovat, ani zaměňovat. Jejich význam spočívá v ochraně právní jistoty založené pravomocným rozhodnutím ukončujícím řízení, jehož obnovy se navrhovatel domáhá. Možnost povolení obnovy řízení je tedy časově omezena, a to tím způsobem, že návrh musí být podán před uplynutím subjektivní i objektivní lhůty. Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že subjektivní lhůta je v daném případě tříletá. Daňový řád totiž počítá pouze s jednou délkou subjektivní lhůty, tj. se lhůtou šestiměsíční. Žalobcem zmiňovaný § 119 (myšlen patrně odstavec 4, pozn. soudu) poslední věta daňového řádu upravuje lhůtu objektivní, jak již bylo výše zmíněno. V projednávané věci však nebyl spor o to, zda žalobce podal svůj návrh před uplynutím objektivní lhůty, nýbrž zda dodržel kogentně stanovenou lhůtu subjektivní. Plynutí této lhůty se zjišťuje samostatně ve vztahu ke každému uplatněnému důvodu obnovy řízení. Žalobce v návrhu ze dne 17. 4. 2013 přednesl dva důvody pro obnovu řízení, a to jednak tvrzení, že rozhodnutí o sjednání daně bylo učiněno na základě žádosti opatřené padělaným podpisem žalobce, a jednak nové skutečnosti vyplývající z přípisu Finančního úřadu v Limburgu. Zatímco druhý důvod uplatněný žalobcem hodnotil správce daně po věcné stránce a zcela správně dospěl k závěru, že se nejedná o nové skutečnosti ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu, první z těchto důvodů byl podle správce daně i žalovaného uplatněn až po uplynutí subjektivní šestiměsíční lhůty, neboť žalobce se o sjednání daně dozvěděl nejpozději dne 7. 3. 2012, kdy mu byla vydána kopie zprávy o kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005, obsahující podstatnou část žádosti o sjednání daně včetně odkazu na ústní jednání, při kterém byla tato žádost Finančnímu úřadu v Teplicích předložena. Soud se plně ztotožňuje s názorem žalovaného, že pokud žalobce skutečně žádnou žádost o uzavření dohody o sjednání daně nepodepsal, mohl toto tvrzení uplatnit jako důvod obnovy řízení již dne 7. 3. 2012, neboť nejpozději v tento den zjistil, že základ a výše daně byly mezi ním a Finančním úřadem v Teplicích sjednány na základě jeho žádosti. Žalobce však i přes toto zjištění nevyvinul žádnou aktivitu a teprve dne 26. 3. 2013 (tj. o více než rok později) se znovu obrátil na správce daně, aby mu poskytl další podklady ze správního spisu. Žalobce tedy zcela bezdůvodně zůstal více než jeden rok nečinný. V tomto směru je podle názoru soudu třeba klást důraz na ochranu právní jistoty ve smyslu důvěry v právo, která byla založena pravomocnými rozhodnutími (zde konkrétně dodatečnými platebními výměry ze dne 27. 3. 2008 a platebními výměry na penále ze dne 8. 2. 2012 a 10. 2. 2012), a neumožnit její narušení obnovením pravomocně ukončených řízení na základě návrhu, který žalobce mohl podat mnohem dříve. Soud zdůrazňuje, že žalobce zcela mimo jakoukoli pochybnost věděl o žádosti o uzavření dohody o sjednání daně nejpozději od 7. 3. 2012, kdy obdržel příslušnou zprávu o daňové kontrole, v níž se o této žádosti hovoří. Žalobce rovněž věděl, že na základě této zprávy mu byla dodatečnými platebními výměry pravomocně stanovena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005, neboť dne 4. 7. 2008 osobně převzal rozhodnutí o zřízení zástavního práva ke svým nemovitostem za účelem zajištění daňových pohledávek za žalobcem v celkové výši 2.551.176 Kč, zahrnující rovněž nezaplacené nedoplatky na daních z příjmů za roky 2004 a 2005. Žalobce také tyto pohledávky postupně splácel a v letech 2009 a 2011 osobně žádal o povolení splátek s odůvodněním, že není schopen daňové nedoplatky zaplatit najednou. Ze zprávy o daňové kontrole získané dne 7. 3. 2012 tak žalobce mohl zjistit, že mu daň z příjmů za roky 2004 a 2005 byla stanovena na základě sjednání daně, a pokud věděl, že o takový postup nežádal, měl se okamžitě obrátit na správce daně s návrhem na obnovu řízení nebo se žádostí o další podklady, nikoli setrvávat další rok v pasivitě a teprve poté se opožděně snažit o prolomení právní jistoty (důvěry v právo) vytvořené pravomocnými rozhodnutími. To platí tím spíše za situace, kdy žalobce pravomocně doměřené daně z příjmů za roky 2004 a 2005 splácel od roku 2008 a – jak sám uvádí – celé je zaplatil. Subjektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení, pokud jde o žalobcem tvrzené nesplnění podmínek pro sjednání daně spočívající v napodobeném podpisu žalobce na žádosti o uzavření dohody o sjednání daně, počala plynout dne 8. 3. 2012 a skončila dne 7. 9. 2012. Soud proto dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení ze dne 17. 4. 2013 byl v tomto ohledu podán po uplynutí subjektivní lhůty kogentně stanovené v § 118 odst. 2 daňového řádu. Pokud žalobce namítá, že z textu zprávy o daňové kontrole nemohl zjistit, že žádost o uzavření dohody o sjednání daně byla podepsána napodobeným podpisem, soud opakuje, že ze zprávy o daňové kontrole je seznatelné, že daň byla sjednána na základě žádosti žalobce. Pokud tedy žalobce žádnou žádost nepodepsal, měl se okamžitě po obdržení zprávy o daňové kontrole bránit, případně si vyžádat další podklady, ne však zůstat nečinný po dobu více než jednoho roku. K námitce žalobce, že jej správce daně delší dobu odmítal seznámit s výsledky daňové kontroly, je nutno poznamenat, že žalobce toto tvrzení nijak nedoložil, a zejména pak zdůraznit, že to nemá žádný vliv na běh subjektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení. Žalobce navíc zprávu o daňové kontrole obdržel dne 7. 3. 2012, tj. ještě před uplynutím lhůty pro podání odvolání proti platebním výměrům na penále, vůči nimž následně s ročním odstupem podal návrh na obnovu řízení. Žalobci tudíž nic nebránilo v tom, aby tyto platební výměry napadl odvoláními, což však neučinil. Pokud spoléhal na sdělení své tehdejší zástupkyně, že odvolání podala, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži správce daně ani žalovaného. Závisí totiž výlučně na vůli daňového subjektu, zda si pro řízení zvolí zástupce a komu udělí plnou moc. Správce daně ani žalovaný nejsou povinni jednat přímo s daňovým subjektem, pokud má tento zástupce a není-li třeba, aby v řízení učinil něco osobně. Žádný z úkonů provedených zástupkyněmi a zástupci žalobce v průběhu daňových řízení není podle názoru soudu natolik neobvyklý, aby jej daňové orgány musely vyhodnotit jako postup v rozporu se zájmy zastoupeného subjektu, které ostatně nebyly daňovým orgánům známy. Samotná skutečnost, že zástupkyně žalobce přistoupila na sjednání daně nebo že nepodala odvolání proti platebním výměrům na penále, není ničím nestandardním či jakkoli podezřelým, natožpak dokladem o domnělé zmanipulovanosti zástupkyně žalobce. Žalobce ani nespecifikoval, v čem měla podle něj spočívat neobvyklost či dokonce nekalost postupu jeho zástupkyně. Pokud zástupkyně žalobce (ať již ta, která jej zastupovala v roce 2008, nebo ta, která jej zastupovala v roce 2012) postupovala v rozporu s jeho pokyny a způsobila mu nějakou škodu, jedná se čistě o soukromoprávní vztah mezi žalobcem a jeho zástupkyní, do kterého nemohou daňové orgány nijak zasahovat. Předpoklad žalobce, že bude přizván k jednání a bude mít dost času při protokolárním sjednání dohody uplatnit své připomínky a námitky proti výsledkům kontroly, shledal soud zcela neopodstatněným. Ze zprávy o daňové kontrole sice vyplývá, že daň bude se žalobcem sjednána protokolárně, žalobce však dne 7. 3. 2012, kdy tuto zprávu obdržel, musel vědět, že předmětná daň již byla stanovena pravomocně, neboť tuto daň od roku 2008 splácel, opakovaně žádal o povolení splátek a osobně si převzal rozhodnutí o zřízení zástavního práva, které uvádělo daňovou pohledávku státu vůči žalobci 2.551.176 Kč, zahrnující daň z příjmů za roky 2004 a 2005. Na okraj soud podotýká, že podmínkou pro sjednání daně podle § 31 odst. 7 ZSDP nebyla žádost daňového subjektu o tento postup, natožpak žádost vlastnoručně podepsaná. Zákon pouze vyžadoval, aby dohoda o sjednané dani byla zachycena protokolárně, což v daném případě nastalo, neboť tato dohoda je obsažena v protokolu o ústním jednání konaném dne 27. 3. 2008, který zahrnuje rovněž žádost o sjednání této dohody a je řádně podepsán tehdejší zástupkyní žalobce. Soud proto zastává názor, že napodobený podpis žalobce na žádosti o uzavření dohody o sjednání daně nepředstavuje dostatečný důvod pro obnovu řízení. Předmětnou žádost ze dne 11. 2. 2008 navíc rozhodně nelze považovat za podklad pro vyměření daně (natož za podklad jediný), neboť daň byla vyměřena na základě dohody o základu daně a sjednání daně uzavřené při ústním jednání dne 27. 3. 2008. Vzhledem k tomu, že základ daně i její výše byly mezi žalobcem a Finančním úřadem v Teplicích sjednány, což znamená, že žalobce prostřednictvím své tehdejší zástupkyně výši daně výslovně odsouhlasil, ztrácí podle názoru soudu na významu i žalobcem tvrzené nové skutečnosti vyplývající z přípisu Finančního úřadu v Limburgu ze dne 29. 11. 2012, které navíc podle správce daně odpovídají zjištěním Finančního úřadu v Teplicích zahrnutým ve zprávě o kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005. K námitkám žalobce týkajícím se vlastního vyměření daně a penále včetně tvrzení o neposkytnutí možnosti vyjádřit se a uplatnit námitky, tvrzení o tom, že daň za identické plnění v souvislosti s prodejem květin byla odvedena dvakrát, tvrzení o rozdílech mezi zprávou o daňové kontrole a žádostí o uzavření dohody o sjednání daně, tvrzení o porušení § 5 odst. 3 daňového řádu tím, že finanční úřad žalobce nikdy nezavolal, aby jej seznámil s údaji týkajícími se milionových částek doměřené daně, a včetně argumentace proti závěru žalovaného, že penále vzniká přímo ze zákona, soud připomíná, že předmětem tohoto řízení je rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Soudní přezkum se proto omezuje jen na to, zda byly, či nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení. Soud se naopak nemůže zabývat námitkami, které napadají postup daňových orgánů v pravomocně skončeném řízení, jehož obnovu žalobce navrhoval, neboť to není předmětem řízení v projednávané věci. V této souvislosti soud poukazuje na žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 A 24/2002 - 34, publ. pod č. 885/2006 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz, podle kterého „[n]apadá-li žalobce rozhodnutí vydané v prvním stadiu řízení o obnově, může účinně namítat pouze to, že existují podmínky její přípustnosti z hlediska ustanovení § 62 správního řádu, nikoliv však okolnosti týkající se skutkového stavu věci, které lze uplatnit až ve druhém stadiu řízení o obnově, v němž by se znovu rozhodovalo ve věci.“ Také v dalším žalobcem zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil, že „… v řízení o povolení obnovy se nezkoumá, zda rozhodnutí vydané v původním řízení je v souladu se zákonem nebo zda rozhodnutí předcházelo úplné zjištění skutkového stavu věci. Správce daně se může zabývat toliko otázkou, zda jsou pro povolení obnovy řízení dány zákonem taxativně vymezené důvody a zda jsou splněny i ostatní zákonné podmínky pro povolení obnovy, tedy zejména, zda dosud neuplynuly lhůty pro povolení obnovy. … Za dané situace bylo tedy na finančních orgánech, aby se se stěžovatelem uvedenými skutečnostmi a navrženými důkazy řádně vypořádaly a posoudily, zda odůvodňují obnovu řízení, která byla ukončena pravomocným doměřením daně“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2012, č. j. 5 Afs 4/2011 - 50, dostupný na www.nssoud.cz). Přesně tímto způsobem postupoval správce daně v projednávané věci, přičemž shledal, že zákonné podmínky pro obnovu řízení splněny nebyly. Správci daně ani žalovanému tedy nepříslušelo zkoumat, zda byly pravomocné dodatečné platební výměry a platební výměry na penále vydány v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Odkazoval-li žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 231/96, dostupný na www.nalus.usoud.cz, soud podotýká, že Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval obnovou správního řízení, jejíž zákonné podmínky a důvody byly stanoveny odlišně od obnovy daňového řízení. Závěry Ústavního soudu proto nelze v projednávané věci použít. Rovněž poukaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 5 A 37/99, shledal soud irelevantním, neboť tento rozsudek se zabývá novými skutečnostmi jako důvodem pro obnovu řízení, přičemž správce daně v projednávané věci správně konstatoval, že skutečnosti uplatněné žalobcem v návrhu na obnovu řízení nejsou novými skutečnostmi, tudíž podle názoru soudu nemohou být ani důvodem pro obnovu řízení ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. K odkazu žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08, dostupný na www.nalus.usoud.cz, soud uvádí, že úkolem soudu skutečně je rozhodovat v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, což ovšem nic nemění na nutnosti dodržovat také ostatní právní principy včetně principu právní jistoty (důvěry v právo), k jehož ochraně slouží zákonem jednoznačně stanovené podmínky pro povolení obnovy řízení. Tyto podmínky však žalobce nesplnil, proto byl jeho návrh na obnovu řízení zcela po právu zamítnut. Námitky žalobce, že toto řízení je sporem dvou naprosto nerovných subjektů, že ve správním spisu není založena generální plná moc pro paní M. a že v případě neexistence této plné moci by celé řízení počínaje daňovou kontrolou bylo zmatečné, soud shledal opožděnými, neboť byly uplatněny až v replice k vyjádření žalovaného, resp. při jednání, tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Projednání těchto námitek by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69, dostupný na www.nssoud.cz). Pouze na okraj soud poznamenává, že samotná skutečnost, že předmětná plná moc není založena ve správním spisu předloženém soudu, neznamená, že tato plná moc neexistuje. Žalobce by měl vzít v potaz skutečnost, že žalovaný předložil soudu pouze tu část spisového materiálu, která se týká předmětu soudního řízení, tj. přezkumu rozhodnutí daňových orgánů o návrhu žalobce na obnovu řízení ve věci daňového penále, pravomocně ukončeného v roce 2012. Je proto logické, že v této části správního spisu se nenachází plná moc, na základě které paní M. zastupovala žalobce v řízení o dodatečném vyměření daně, které pravomocně skončilo již v roce 2008. Soud zdůrazňuje, že žalobce nikdy v průběhu daňového řízení, ani v průběhu soudního řízení až do dne konání ústního jednání v této věci netvrdil, že by paní M. neudělil plnou moc. Naopak ve svých podáních opakovaně paní M. označoval za svou zástupkyni (zmocněnkyni), a proto soud považuje předmětnou námitku, která se navíc ani netýká splnění, či nesplnění podmínek obnovy řízení, za účelovou. Návrh žalobce na provedení důkazu výslechem svědků Ing. W. a Ing. R. a doplněním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví o posouzení originálu žádosti o uzavření dohody o sjednání daně ze dne 11. 2. 2008 soud podle § 52 odst. 1 s. ř. s. zamítl, neboť výslechy obou svědků shledal irelevantními pro projednávanou věc a doplnění posudku vyhodnotil jako nadbytečné, když žádný z těchto důkazů není způsobilý jakkoli ovlivnit výše uvedené závěry soudu. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žalobcem tvrzené nedostatky a naopak zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, aniž byla porušena práva žalobce. Žalobu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, kterému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení