15 Af 90/2016 - 64

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: PROTON K s. r. o., IČO: 25411632, sídlem Jitravská 579/13, 180 00 Praha 8, zastoupena JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2016, č. j. 33883/16/5300-22441-701848, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím své právní zástupkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 8. 2016, č. j. 33883/16/5300-22441-701848, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 6. 2015, č. j. 1553668/15/2502-50524-505858. Tímto dodatečným platebním výměrem správce daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 1. čtvrtletí rohu 2012 ve výši 166 667 Kč a vyslovil, že podle § 251 odst. 1 písm. a), b) daňového řádu vznikla žalobkyni povinnost uhradit penále 33 333 Kč. Žalobkyně v žalobě zároveň navrhla, aby jí soud přiznal náhradu nákladů soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že správce daně postupoval v rozporu s § 3, § 5 a § 86 daňového řádu, neboť se neřídil zásadami posuzovat každý úkon jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížet při tom ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, a vycházet ze skutečného obsahu právních jednání nebo jiných skutečností rozhodných pro správu daní. Podle žalobkyně je ve věci zcela zásadní otázkou posouzení charakteru zápisu v registru vozidel ve vztahu k vlastnictví daného vozidla. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem daňových orgánů, že předmětný zápis má konstitutivní účinky obdobně jako zápis v „registru nemovitostí“. Podle žalobkyně má naopak zápis pouze podpůrné účinky, přičemž rozhodnou v daném směru je kupní smlouva, jejíž uzavření žalobkyně prokázala. Správce daně však nevycházel z provedených důkazů a zkonstruoval si vlastní skutkový děj, který v provedeném dokazování neměl oporu. Podle žalobkyně bylo řízení vedeno formálně, bez snahy zjistit skutečný stav věci a skutečný obsah smlouvy, výslechy svědků nebyly provedeny řádně a žalovaný se nesnažil o odstranění nejasností, na které poukázal až v konečném rozhodnutí ve věci. Správce daně navíc neprovedl všechny žalobkyní navrhované důkazy, aniž tento postup řádně zdůvodnil. Podle žalobkyně postupoval správce daně šikanózně a v rozporu se zásadou ukládající šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob a co nejméně je zatěžovat.

3. Žalobkyně popsala, že předmětné vozidlo koupila od dodavatele RADICAL PRODUCTION s. r. o., který je koupil z Německa. Podotkla, že správce daně navzdory jejímu návrhu neověřil prodej předmětného vozidla z Německa uvedenému dodavateli. Žalobkyni toto vozidlo přivezl v srpnu 2011 pan R., její zástupce si vozidlo vyzkoušel a rozhodl se je zakoupit. Společně s tím byla provedena evidenční technická prohlídka k ověření identifikačních znaků vozidla jako podmínka pro přihlášení do registru vozidel. Vozidlo bylo následně přihlášeno do registru vozidel na žalobkyni. Ještě před odjezdem zástupce dodavatele pana R. žalobkyně zjistila, že se na palubní desce vozidla rozsvěcí poruchová kontrolka, a proto závadu reklamovala a vozidlo od pana R. nepřevzala s tím, že závada bude co nejdříve odstraněna, bezvadné vozidlo přivezeno, a žalobkyně je teprve poté převezme. To vše se podle žalobkyně mělo odehrát nejpozději do deseti dnů, a proto vozidlo zůstalo registrováno na žalobkyni. Dodavatel vozidla však nepřivezl vozidlo opravené ani do konce roku 2011, na což si žalobkyně postěžovala více známým a jeden z nich, M. M. z Litvínova, projevil zájem vozidlo koupit i se závadou. Žalobkyně proto kontaktovala dodavatele, že vozidlo převezme i se závadou, která stále nebyla odstraněna. Začátkem února 2012 přijel s vozidlem stejný zástupce dodavatele, schůzky se účastnil i pan M., žalobkyně umístila uzamčené vozidlo na dvoře svého sídla a zaplatila zástupci dodavatele zálohu. V následujících dnech zaplatila ještě další dvě zálohy a pak dne 4. 2. 2012 doplatek, přičemž obdržela daňový doklad o platbě. Se zaplacením doplatku předal zástupce dodavatele žalobkyni klíče a doklady od vozidla a žalobkyně písemně potvrdila převzetí vozidla. Žalobkyně zdůraznila, že již v původním řízení navrhla, aby správce daně tento doklad vyžádal od dodavatele vozidla, když ona sama si kopii nebrala. Připomněla, že v řízení byl vyslechnut zástupce dodavatele pan R., který přiznal prodej vozidla, převzetí kupní ceny, vystavení daňového dokladu i to, že dodavatel nepřiznal a neodvedl DPH z prodeje daného vozidla. Žalobkyně proto namítala, že správce daně měl požadovat plnění DPH od jejího dodavatele, nikoli od ní.

4. V další části žaloby se žalobkyně vyjádřila k jednotlivým odstavcům odůvodnění napadeného rozhodnutí. K odstavci 3 uvedla, že časový posun jistě svědčí pro pochybnost, která však byla provedenými důkazy rozumně vysvětlena a odstraněna; zopakovala, že registr vozidel nemá intabulační charakter a není důkazem o vlastnictví. K odstavci 13 konstatovala, že správce daně neunesl důkazní břemeno důvodnosti pochyb, když časový nesoulad mezi zápisem do registru vozidel a datem uskutečnění zdanitelného plnění podle daňového dokladu, v němž správce daně spatřoval pochybnost vyjádřenou jeho výzvou ze dne 17. 1. 2014, byl provedenými důkazy vysvětlen. K odstavci 14 žalobkyně poznamenala, že nejde o situaci, v níž by dodavatel předmětného vozidla nebyl kontaktní, neboť tento dodavatel kontaktní byl a sám po řádném poučení přiznal, že prodej vozidla neuvedl ve svém daňovém přiznání. K odstavci 15 podotkla, že pokud správce daně pochyboval o tom, že plnění uskutečnila jiná osoba než dodavatel uvedený na daňovém dokladu, neunesl své důkazní břemeno ohledně důvodnosti pochyb, neboť nikdo jiný než dodavatel nebyl před nákupem daného vozidla žalobkyní jeho vlastníkem. K odstavci 16 žalobkyně uvedla, že svědci se ve svých výpovědích nerozcházeli v otázkách zásadních pro posouzení uskutečnění plnění tak, jako v případě popsaném v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 57/2012, dodavatel nebyl nekontaktní, ani neměl virtuální sídlo a předložil i své účetnictví. Podle žalobkyně navíc jde o zcela jiný případ (subdodávky stavebních prací, nikoli dodání hmotné věci – vozidla) a žalobkyně na rozdíl od stěžovatele ve zmíněné věci se správcem daně plně spolupracovala, vysvětlovala a předkládala i navrhovala důkazy.

5. K odstavci 20 napadeného rozhodnutí žalobkyně konstatovala, že byla dostatečně obezřetná, ověřila si totožnost zástupce dodavatele, který jí přivezl vozidlo, ověřila si, že dodavatel je registrován jako plátce DPH a že má k vozidlu doklady. K odstavci 24 zopakovala, že zápis v registru vozidel neosvědčuje vlastnictví k vozidlu. K odstavci 26 poznamenala, že důkazem vlastnictví jsou shodná vyjádření německého dodavatele, zástupce jejího dodavatele A. R., žalobkyně a pana M., nikoli zápisy v registru vozidel. Dodala, že především německý dodavatel musí vědět, komu vozidlo v Německu prodal, což také doložil. K odstavci 42 žalobkyně uvedla, že rozpory ve výpovědích slyšených svědků byly nepodstatné, správce daně se chytal drobností, které podle ní lze vysvětlit značným odstupem času mezi prodejem vozidla a dobou vedení řízení. Žalobkyně zopakovala, že správce daně rozhodně neposuzoval každý úkon jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlížel ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. K odstavci 43 podotkla, že zástupce dodavatele vozidla potvrdil, že dodavatel byl jeho vlastníkem (bez ohledu na registr vozidel), vozidlo dodal a prodal žalobkyni, kterou zná, a vystavil daňové doklady i doklady o úhradě ceny. K odstavci 45 žalobkyně konstatovala, že kupní smlouva byla ústní a byla uzavřena až v únoru 2012; v srpnu 2011 byl proveden pouze přepis a po zjištění závady si dodavatel vozidlo odvezl s tím, že je opraví a znovu přiveze, což daňové orgány zřejmě nepochopily. K odstavci 47 žalobkyně uvedla, že vozidlo bylo bourané a ještě před jeho prodejem žalobkyni došlo k výměně přístrojové desky, přičemž oprava zřejmě nebyla provedena řádně, když po evidenční prohlídce v srpnu 2011 se rozsvítila kontrolka airbag. Doplnila, že M. M. od ní vozidlo se signalizací vady kupoval, nikoli prodával. K odstavci 48 žalobkyně poznamenala, že podstatnými znaky ústní kupní smlouvy je předmět koupě, smluvní strany a cena nebo způsob jejího stanovení; minimálně tyto nezbytné znaky přitom potvrdily obě smluvní strany.

6. Ve vztahu k odstavci 50 napadeného rozhodnutí žalobkyně nesouhlasila s tím, že správce daně hodnotil výpověď svědka M. jako nekonkrétní, a dodala, že správce daně tento závěr ani nezdůvodnil. Upozornila na to, že každý má jinou schopnost vnímat a zapamatovat si jednotlivé události a s časovým odstupem cca čtyř let si vzpomenout a reprodukovat to, co kdysi vnímal. Podle žalobkyně je na správci daně, jak svědkovi klade otázky, jak výslech vede, a pokud svědek neodpoví konkrétně, má správce daně položit doplňující otázku tak, aby pochybnosti či nejasnosti byly odstraněny. K odstavci 51 žalobkyně konstatovala, že správce daně nezdůvodnil svůj závěr o nevěrohodnosti svědka H., a vysvětlila, že sice tohoto svědka pověřila prohlídkou vozidla, nicméně nebylo dohodnuto, že svědek vše provede sám a osobně; podle žalobkyně si k tomu mohl přibrat někoho s potřebnými zkušenostmi. Rozpor v přihlašování vozidla v srpnu 2011 (rok 2010 označila žalobkyně za překlep) lze podle ní snadno vysvětlit časovým odstupem mezi událostí a výpovědí svědka. K odstavci 57 žalobkyně uvedla, že žalovaný nijak nezdůvodnil svůj názor, že vystavení faktury neprokázalo, že došlo k plnění smlouvy a k prodeji vozidla; v tomto směru je podle žalobkyně napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a navíc není zřejmé, jak jinak by žalovaný chtěl dané skutečnosti prokázat, pokud mu nevyhovuje ani daňový doklad a výslech svědků.

7. K odstavci 58 napadeného rozhodnutí žalobkyně poznamenala, že jí nelze klást k tíži postup německého plátce při deklaraci prodeje vozidla, neboť o tom nemohla vědět. K odstavci 60 uvedla, že v době koupě vozidla nevěděla, od koho a za jakou cenu je koupil její dodavatel. Dodala, že pan M. o signalizaci závady věděl, neboť s ní to vozidlo od žalobkyně kupoval. Žalobkyni nezajímalo, zda a komu pan M. vozidlo prodal, po problému se závadou byla ráda, že našla kupce. K odstavci 61 podotkla, že jde o konstrukci, kterou lze krok po kroku vyvrátit. K odstavci 63 namítala, že proti hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti svědčí ignorování faktu, že žalobkyně fakticky nemohla vozidlo koupit od jiného dodavatele než od RADICAL PRODUCTION s. r. o., neboť posledním prokázaným vlastníkem daného vozidla před žalobkyní byl právě tento dodavatel. K odstavci 69 žalobkyně konstatovala, že se jedná o skutečnosti, které jí v době koupě vozidla nebyly známy. Odstavec 70 napadeného rozhodnutí označila žalobkyně za podstatný. Celý případ se totiž podle ní nemohl odehrát jinak, než jak sama tvrdila. Zdůraznila, že pokud dokazování vede k absurdnímu cíli, není možné z něj činit závěr, že žalobkyně něco neprokázala, a pokud argumentace vede k absurdnímu závěru, nelze ji použít. Podle žalobkyně se opět jedná o porušení zásady hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti. K odstavci 71 žalobkyně uvedla, že argumentace žalovaného formální pravdou představuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť u prokazování plnění formálním dokladem žalovaný tuto zásadu nepoužil, zatímco k prosazení absurdního závěru ano. Podle žalobkyně je přitom zjevné, že transakce se nemohla odehrát jinak, než jak od počátku tvrdí v podstatných věcech všechny zúčastněné smluvní strany, tj. RADICAL PRODUCTION s. r. o. koupila vozidlo od K., žalobkyně je koupila od RADICAL PRODUCTION s. r. o. a prodala panu M. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal průběh řízení a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný popřel, že by v napadeném rozhodnutí argumentoval konstitutivním charakterem zápisu v registru vozidel, nicméně uvedl, že provedením takového zápisu je deklarován určitý právní stav, který odpovídá (měl by odpovídat) stavu skutečnému. Pokud tedy bylo z registru vozidel zjištěno, že předmětné vozidlo bylo poprvé přihlášeno v České republice dne 23. 8. 2011 a jako první vlastník byla zapsána žalobkyně, podle žalovaného se jedná o informaci, na jejímž základě lze důvodně předpokládat, že vozidlo bylo přivezeno ze zahraničí a žalobkyně byla v době jeho registrace jeho prvním vlastníkem na území České republiky. Tato skutečnost pak podle žalovaného vzbuzuje dostatečně důvodné pochybnosti o tom, zda k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je uvedeno na faktuře č. 001/2012, tedy zda žalobkyně koupila předmětné vozidlo ke dni 4. 2. 2012 od RADICAL PRODUCTION s. r. o. Žalovaný proto konstatoval, že správce daně jednoznačně unesl důkazní břemeno prokázání důvodnosti jeho pochyb o správnosti údajů uvedených v přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2012, a bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala, že tyto údaje jsou správné.

9. Podle žalovaného není možné se ztotožnit s tvrzením žalobkyně, že německý dodavatel doložil, komu vozidlo prodal, neboť předložené doklady neprokazují, že skutečně došlo k plnění tak, jak bylo deklarováno. Žalovaný připustil, že některé rozpory mezi svědeckými výpověďmi byly zanedbatelné a vysvětlitelné časovým odstupem, nicméně řada rozporů mezi svědeckými výpověďmi a tvrzeními žalobkyně měla zásadní vliv na posouzení unesení důkazního břemene žalobkyní, přičemž se jednalo o rozpory, které těžko vznikly jen v důsledku časového prodlení s výpověďmi. Tyto rozpory spatřoval žalovaný v tom, že ačkoli se měl pan R. (jednatel společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o.) podle tvrzení žalobkyně setkat s jejím jednatelem J. K. nejméně pětkrát, v rámci svědecké výpovědi uvedl, že pana K. nikdy neviděl, na což tehdy přítomný pan K. nijak nereagoval. Další významný rozpor spatřoval žalovaný v tom, že podle výpovědi pana R. bylo vozidlo předáno dne 4. 2. 2012 a předtím nebyla uzavřena žádná kupní smlouva, jak uváděla žalobkyně. Výpověď svědka H., že jel s panem K. na technickou kontrolu a přihlásit předmětné vozidlo do registru vozidel, je pak podle žalovaného v rozporu s listinami, že kterých vyplývá, že žádost o schválení technické způsobilosti byla podána jménem B. S., jednatelky společnosti CAORLE INVEST s. r. o. Žalovaný podotkl, že rozpory ve výpovědi svědka H. dostatečně odůvodňují závěr o jeho nevěrohodnosti. Tyto i další v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsané rozpory považoval žalovaný za zásadní, a proto dospěl k závěru, že svědecké výpovědi neodstranily pochybnosti o faktickém uskutečnění zdanitelného plnění.

10. Tvrzení žalobkyně o uzavření ústní kupní smlouvy v únoru 2012 označil žalovaný za nepravděpodobné s ohledem na skutečnost, že již od srpna 2011 byla žalobkyně vedena v registru vozidel jako vlastník předmětného vozidla. Pokud bylo žalobkyni ze strany jejího dodavatele umožněno, aby byla v registru vozidel zapsána jako vlastník, muselo podle žalovaného dojít k dohodě o prodeji předmětného vozidla již před zápisem žalobkyně jako vlastníka. Žalovaný poznamenal, že v průběhu řízení byly zjištěny skutečnosti, které nenasvědčují tvrzení žalobkyně, že vozidlo koupila od dodavatele RADICAL PRODUCTION s. r. o., a žalobkyně tak neprokázala přijetí zdanitelného plnění od tohoto dodavatele. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 102/2012 a 5 Afs 148/2006 žalovaný uvedl, že pokud žalobkyně tvrdila, že k nákupu vozidla nemohlo dojít jinak, než jak je uvedeno na dokladu, bylo na ní, aby toto své tvrzení prokázala. Žalovaný dodal, že hodnocení důkazů prováděl ve vzájemných souvislostech, přičemž žalobkyně nepředložila jediný důkaz, který by jednoznačně svědčil o tom, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je deklarováno na daňovém dokladu. Žalobkyně tudíž podle žalovaného neunesla důkazní břemeno. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného 11. V replice ze dne 18. 11. 2016 žalobkyně uvedla, že z vyjádření žalovaného plyne, že zápis v registru vozidel deklaruje určitý právní stav, nicméně podle žalobkyně je možné prokázat jiný právní stav, jiného vlastníka vozidla, a údaje v registru vozidel na tom nemohou nic změnit. V projednávané věci tomu tak bylo, žalobkyně svá tvrzení doložila listinnými důkazy, které dohromady tvoří logický celek, a žalovaný přesto trval na stanovisku, že zápis v registru vozidel odpovídá skutečnému stavu věci. Dodavatel RADICAL PRODUCTION s. r. o. podle žalobkyně dovezl předmětné vozidlo do České republiky s úmyslem je zde prodat, a proto je ani neregistroval na sebe; s ohledem na závadu na vozidle však k převodu vlastnictví nedošlo, ačkoli byla provedena přeregistrace vozidla. Žalobkyně zdůraznila, že listinnými důkazy, které si žalovaný navzdory jejímu návrhu neopatřil a které musela vyžádat sama žalobkyně, prokázala, že předmětné vozidlo koupil v Německu právě zmíněný dodavatel. Žalobkyně byla přesvědčena, že v daňovém řízení vysvětlila, proč k zápisu v registru vozidel došlo dne 23. 8. 2011, když toho dne mělo dojít ke koupi vozidla, avšak při návratu z registrace se projevila vada, pro kterou k převodu vlastnického práva nakonec toho dne nedošlo, a pan R. přislíbil, že vozidlo opraví a žalobkyni předá v řádném stavu. Svůj slib ovšem nedodržel a žalobkyni se podařilo najít kupce, který měl o vozidlo zájem i s vadou, a tak k převodu vlastnického práva a k fyzickému předání vozidla došlo až v únoru 2012. Tyto skutečnosti podle žalobkyně potvrzují předložené dokumenty i výslechy svědků, při jejichž správném hodnocení není možné dojít k jinému závěru o stavu věci, než jaký od počátku tvrdí žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně položila otázku, proč by např. svědek R. potvrzoval předání vozidla, kdyby s ním jeho společnost neměla nic do činění.

12. Žalobkyně nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že neprokázala, jak došlo k prodeji vozidla. Z dokumentů předložených německým vlastníkem vozidla totiž vyplývá, že vozidlo prodal společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o. (poslední známý vlastník podle dokladů od německého prodejce), a současně je zřejmé, že vozidlo později nabyla žalobkyně, tudíž podle ní není důvod pochybovat o jejím tvrzení, že vozidlo koupila právě od uvedené společnosti. Žalobkyně podotkla, že jediný „důkaz“, který by mohl svědčit o opaku, je záznam v registru vozidel, který ovšem neprokazuje, kdo byl skutečně vlastníkem vozidla, podobně jako údaj o trvalém bydlišti nesvědčí o tom, kde se daná osoba zdržuje. V obou případech se podle žalobkyně jedná o údaj evidenční, u něhož je možné prokázat jiný než zapsaný stav. Zdůraznila, že záleží na konkrétním znění smlouvy, k jakému okamžiku přejde vlastnictví a jak bude provedena změna v registru. Podle žalobkyně není vyloučeno, aby změna v registru předcházela přechodu vlastnictví, a to zejména za situace, kdy jednání stran nepochybně směřuje k uzavření smlouvy, ale nepředvídatelné okolnosti způsobí zmaření jejího uzavření a obě strany v evidenci nic nemění, neboť předpokládají brzké uzavření smlouvy. V této souvislosti připomněla, že podle § 8 odst. 3 daňového řádu správce daně vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Žalobkyně zopakovala své přesvědčení, že svá tvrzení v daňovém řízení dostatečně doložila.

13. Podle žalobkyně je v případě pochybností žalovaného vždy nutné posuzovat, nakolik jsou opodstatněné a s jakou mírou jistoty je vůbec možné je vyvrátit. Z postoje žalovaného dovodila, že vše záleží jen na náhledu správce daně na situaci a předložené dokumenty, přičemž jakákoli sebemenší pochybnost by znamenala neúspěch při prokazování tvrzeného, neboť daňové orgány vždy mohou pochybovat o pravosti předložených dokumentů nebo o správnosti skutkového děje. Podle žalobkyně by měl být každý správní orgán vázán zásadami správního řízení a zásadami logiky, a proto by měl jednotlivé možné verze posuzovat podle míry pravděpodobnosti s tím, že jeho pochybnosti by měly být alespoň v nezbytné míře podloženy. Žalobkyně vyjmenovala základní zásady při správě daní a dodala, že úvahy daňových orgánů nesmějí odporovat logice. Zopakovala, že nezná jediný důvod k pochybnostem o prohlášení německého vlastníka vozidla a neví, od koho měla vozidlo nabýt, pokud ne od dodavatele RADICAL PRODUCTION s. r. o. Podle žalobkyně by důvody pochybností o verzi skutkového stavu měly být zřejmé z písemností žalovaného, měly by mít oporu v provedeném dokazování a především by měly vycházet z jiné – pravděpodobnější – verze skutkového děje. Pokud by taková verze neexistovala, žalobkyni nebylo zřejmé, jaký by v tu chvíli byl důvod pochybností žalovaného a na čem by se mohly zakládat. Žalobkyně konstatovala, že i při zásadě formální pravdy, jíž je daňové řízení ovládáno, nemůže být hodnocení důkazů libovolné, a pokud se na základě provedených důkazů nabízejí dvě možné verze, nemůže žalovaný verzi odpovídající tvrzením žalobkyně zamítnout s tím, že se obchodní transakce mohla uskutečnit i jinak, aniž by o tomto jiném průběhu měl konkrétní důkazy. Žalobkyně uzavřela, že předložila dostatek důkazů, jimiž doložila, že ke koupi vozidla došlo tak, jak tvrdila. Ústní jednání soudu 14. Při jednání soudu konaném dne 12. 6. 2019 právní zástupkyně žalobkyně zdůraznila, že považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Podle jejího názoru je možné jednání daňových orgánů ve vztahu k žalobkyni jednoznačně považovat za šikanózní. Podotkla, že žalobkyně postupovala v daňovém řízení aktivně a vstřícně k daňovým orgánům a řádně prokázala veškeré rozhodné skutečnosti. Konstatovala, že žalobkyně neporušila žádné své povinnosti, kdy předmětné vozidlo řádně převzala, zaplatila a následně při prodeji řádně uhradila příslušnou daň. Skutečnost, že daň nebyla odvedena jiným subjektem, nemohla žalobkyně nikterak ovlivnit.

15. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání uvedl, že po vznesení pochybností ze strany daňových orgánů žalobkyni tížilo důkazní břemeno. Poznamenal, že v případě plátců DPH je předpokládána určitá vyšší míra odbornosti. Poukázal na to, že převody v předmětném případě byly hrazeny výhradně v hotovosti a kupní smlouvy byly uzavírány v ústní podobě, přičemž i tyto skutečnosti podle pověřeného pracovníka žalovaného přispěly k tomu, že se žalobkyni nepodařilo unést v daňovém řízení její důkazní břemeno. Správní spis 16. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Dne 23. 9. 2013 zahájil správce daně u žalobkyně daňovou kontrolu DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2012 v plném rozsahu. Při této daňové kontrole byly prověřovány mimo jiné okolnosti nákupu vozidla tovární značky NISSAN, obchodní označení GT-R, VIN: „X“, a dalších vozidel, nicméně předmětem sporu v projednávané věci byl výhradně nárok žalobkyně na odpočet DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2012 týkající se vozidla NISSAN GT-R, a proto se další rekapitulace správního spisu omezí jen na toto vozidlo.

17. Z Osvědčení o registraci vozidla (technický průkaz) č. „X“ týkajícího se předmětného vozidla NISSAN vyplynulo, že toto vozidlo bylo prvně registrováno v České republice dne 23. 8. 2011 (RZ „X“) a jako jeho vlastník byla při této registraci zapsána žalobkyně (první vlastník). Technická způsobilost vozidla byla schválena dne 12. 8. 2011 pod č. j. MUBI 14847/2011/No. Podle přihlášky k registraci ze dne 23. 8. 2011 žalobkyně požádala, aby byla zapsána v registru silničních vozidel jako vlastník předmětného vozidla, v kolonce předchozí vlastník bylo přitom uvedeno „DOVOZ“. Dne 23. 8. 2011 uzavřela žalobkyně k předmětnému vozidlu pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a to u pojišťovny Kooperativa; jako vlastník vozidla je v této smlouvě označena žalobkyně.

18. Podle faktury č. 001/2012 ze dne 4. 2. 2012, splatné téhož dne v hotovosti, dodavatel RADICAL PRODUCTION s. r. o. fakturoval žalobkyni jako odběrateli částku 1 000 000 Kč (bez DPH 833 333,40 Kč, 20% DPH 166 666,60 Kč) za předmět fakturace označený: „osobní automobil Nissan GT-R, WIN: „X““, a to s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 4. 2. 2012. K této faktuře se vztahují příjmové pokladní doklady ze dne 1. 2. 2012, 2. 2. 2012, 3. 2. 2012 a 4. 2. 2012, vždy na částku 250 000 Kč, kterou od žalobkyně přijal dodavatel RADICAL PRODUCTION s. r. o. a v nichž je jako účel platby uvedeno: „ Fa č. Nisan“.

19. Z faktury č. 120006 ze dne 5. 2. 2012, splatné převodem téhož dne, vyplynulo, že žalobkyně jakožto dodavatel fakturovala odběrateli M. M. částku 1 000 000 Kč (bez DPH 833 300 Kč, 20% DPH 166 700 Kč) za předmět fakturace označený: „prodej vozu NISAN WIN: „X““, a to s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 5. 2. 2012. Podle této faktury bylo zálohou uhrazeno 0 Kč, zbývá uhradit 1 000 000 Kč. K této faktuře se vztahují tři příjmové pokladní doklady vystavené žalobkyní a potvrzující přijetí plateb žalobkyní od M. M., v nichž je jako účel platby uvedeno: „120006 – Úhrada faktury vydané“. Jedná se o příjmový pokladní doklad č. CP12003 ze dne 1. 2. 2012 na částku 350 000 Kč (DPH 0 Kč), příjmový pokladní doklad č. CP12004 ze dne 2. 2. 2012, na částku 350 000 Kč (DPH 0 Kč) a příjmový pokladní doklad č. CP12005 ze dne 3. 2. 2012, na částku 300 000 Kč (DPH 0 Kč).

20. Při jednání se správcem daně konaném dne 17. 12. 2013 jednatel žalobkyně J. K. na otázky správce daně odpověděl, že koupě vozidla od společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o. byla náhodná, akorát si ověřil, že dodavatel byl plátcem DPH, jednatel si nepamatoval, s kým jednal, ani kdy a kde bylo vozidlo převzato. K dotazu správce daně, na základě jakých skutečností žalobkyně dne 23. 8. 2011 přihlásila vozidlo do registru vozidel, když deklarovala jeho nákup fakturou ze dne 4. 2. 2012, jednatel žalobkyně uvedl, že vozidlo převzali dříve, pak dostali fakturu, nevěděl, zda existuje doklad o převzetí vozidla, u přepisu osobně nebyl, poslal známého, ovšem nepamatoval si koho.

21. Výzvou k prokázání skutečností ze dne 17. 1. 2014 správce daně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů prokázala níže uvedené skutečnosti potřebné pro správné stanovení daně. Správce daně popsal, že má pochybnosti, zda žalobkyně přijala zdanitelné plnění od společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o. deklarované na faktuře – daňovém dokladu č. 001/2012 ze dne 4. 2. 2012 (datum uskutečnění zdanitelného plnění 4. 2. 2012) – nákup vozidla Nissan GT-R, VIN: „X“. Správce daně dále upozornil na to, že žalobkyně podala přihlášku k registraci uvedeného vozidla do registru silničních vozidel dříve (23. 8. 2011), než je pořídila (4. 2. 2012), a na přihlášce je deklarována jako vlastník. Správce daně upozornil také na to, že předmětné vozidlo bylo dne 5. 2. 2012 prodáno M. M. Zdůraznil, že žalobkyně své tvrzení, že ke koupi vozidla došlo, doložila pouze daňovým dokladem, jiné důkazní prostředky nepředložila a neobjasnila ani okolnosti týkající se pořízení vozidla. Na základě toho vznikly správci daně pochybnosti o tom, zda bylo skutečně přijato zdanitelné plnění tak, jak deklaruje zmíněná faktura, tj. že došlo k faktickému plnění dodavatelem RADICAL PRODUCTION, s. r. o. Žalobkyni proto správce daně vyzval, aby prokázala, že nárok na odpočet DPH uplatnila v souladu s § 72 a § 73 zákona o DPH, a to předložením důkazních prostředků, které prokazují, že jí bylo plnění deklarované na faktuře skutečně dodáno deklarovaným dodavatelem. Správce daně dále žalobkyni uložil, aby prokázala, komu a kde předávala peníze za úhradu faktury, a aby předložila doklad o převzetí vozidla od osoby, která vozidlo přivezla, tj. od koho bylo vozidlo převzato, a doklad o tom, co žalobkyni opravňovalo dne 23. 8. 2011 přihlásit předmětné vozidlo do registru silničních vozidel.

22. V reakci na tuto výzvu žalobkyně v podání ze dne 2. 2. 2014 popřela existenci pochybností a uvedla, že vozidlo přivezl v srpnu 2011 jednatel dodavatele RADICAL PRODUCTION s. r. o. A. R. Jednatel žalobkyně J. K. si vozidlo vyzkoušel a rozhodl se je koupit pro vlastní potřebu žalobkyně. Společně byla provedena evidenční technická prohlídka, vozidlo bylo přihlášeno do registru vozidel na žalobkyni, ovšem ještě před odjezdem jednatele dodavatele bylo zjištěno, že se na palubní desce vozidla rozsvěcí poruchová kontrolka. Jednatel žalobkyně závadu ještě před odjezdem jednatele dodavatele reklamoval a vozidlo od něj nakonec nepřevzal; dohodli se, že dodavatel závadu co nejdříve odstraní, bezvadné vozidlo přiveze a žalobkyně je převezme. S tímto předpokladem zůstalo vozidlo registrováno na žalobkyni, avšak dodavatel je do konce roku 2011 nepřivezl. O této situaci se jednatel žalobkyně zmínil několika svým známým, přičemž M. M. z Litvínova projevil zájem o vozidlo i se závadou. Žalobkyně proto kontaktovala dodavatele, začátkem února 2012 přijel opět jednatel dodavatele A. R. s předmětným vozidlem, schůzky se zúčastnil i M. M. Žalobkyně umístila uzamčené vozidlo na dvoře svého sídla a zaplatila jednateli dodavatele zálohu. Další dvě zálohy zaplatila v následujících dvou dnech (bez účasti M. M.) a dne 4. 2. 2012 zaplatila doplatek. Současně s tím předal jednatel dodavatele žalobkyni fakturu, klíče a doklady od vozidla a žalobkyně písemně potvrdila převzetí vozidla na listinu předloženou dodavatelem (touto listinou žalobkyně nedisponuje, nepotřebovala listinu o převzetí, neboť měla vozidlo). K dotazu správce daně, co opravňovalo žalobkyni dne 23. 8. 2011 přihlásit vozidlo do registru silničních vozidel, žalobkyně uvedla, že o registraci rozhodl příslušný orgán, žalobkyně žádné zvláštní oprávnění neměla, ani nevěděla, že by něco takového musela mít. Žalobkyně prostě navrhla registraci vozidla a správní orgán je zaregistroval.

23. Dne 20. 3. 2014 byl jako svědek vyslechnut M. M. Uvedl, že v únoru 2012 od žalobkyně koupil vozidlo Nissan GT-R, jednal přímo s jednatelem žalobkyně J. K. Svědek popsal, že se dozvěděl, že pan K. prodává auto, nepamatoval si však, kdo mu to řekl. Svědek jej pak potkal u hotelu „LEV“ v Bílině a projevil o vozidlo zájem, to bylo asi týden před uzavřením smlouvy – smlouvou myslel svědek fakturu. Pan K. svědkovi nabídl konečnou cenou 1 000 000 Kč a svědek souhlasil. Asi druhý den po zmíněném setkání se šel svědek na vozidlo podívat na dvůr v Bílině, při prohlídce zjistil, že jsou „bouchlé“ airbagy, přesto vozidlo koupil. Následně svědek zjišťoval cenu airbagů, byly drahé, a proto vozidlo dále prodal do Německa (na prodeji vydělal asi 1 000 Eur). Vozidlo prodal S. K., kterého znal už dlouho osobně, protože svědek už od něj auta kupoval. Vozidlo svědek převzal poté, kdy zaplatil poslední splátku, tj. dne 7. 2. 2012 (svědek k tomu měl příjmové pokladní doklady č. CP 12003 ze dne 5. 2. 2012, č. CP 12004 ze dne 6. 2. 2012 a č. CP 12005 ze dne 7. 2. 2012). Kupní cena byla podle svědka placena v hotovosti v kanceláři pana K. Svědek potvrdil, že splátky uhradil skutečně v uvedených dnech a v uvedené výši, na místo předání peněz jezdil tři dny po sobě. Vozidlo pořídil pro soukromé účely. Svědek potvrdil, že se účastnil schůzky pana K. s dodavatelem vozidla, byl to špinavý blonďák ve věku 20 až 30 let, jmenoval se A. a byl z Liberce. Svědek byl přítomen i u toho, když si vyřizovali nějakou platbu, podrobnosti nevěděl. Schůzka se odehrála v rozmezí tří dnů od 5. do 7. 2. 2012 v Bílině, v budově naproti pizzerii, kde je název Koupelny, bylo to v kanceláři nebo na dvoře. Svědek nevěděl, zda se mu pan K. zmínil o závadě vozidla, sám svědek závadu zjistil při prohlídce, jinou závadu si nepamatoval. Na otázku, proč vozidlo nekoupil rovnou od dodavatele a kupoval je přes žalobkyni, svědek odpověděl, že nevěděl, co mezi sebou mají, viděl technický průkaz, ve kterém byla uvedena žalobkyně.

24. Svědek A. R. při výslechu dne 11. 6. 2014 realizovaném prostřednictvím dožádaného správce daně uvedl, že prodej předmětného vozidla (Nissan GT-R) si již nepamatuje, žalobkyni zná, ale nezná její činnost, zná ji pouze z prodeje auta, zkontaktoval se s ní přes známého, nepamatoval si, s kým za žalobkyni jednal. Svědek po předložení faktury č. 001/2012 ze dne 4. 2. 2012 potvrdil, že tuto fakturu vystavil, stejně jako příjmové pokladní doklady ze dne 1. 2. 2012, 2. 2. 2012, 3. 2. 2012 a 4. 2. 2012. Uvedl, že datum uskutečnění zdanitelného plnění 4. 2. 2012 bylo stanoveno po dohodě se zmocněncem žalobkyně. Svědek byl osobně účasten při prodeji, automobil byl nabízen na internetu a měl být umístěn v autobazaru v Teplicích, internetové stránky bazaru si svědek nepamatoval. Vozidlo bylo žalobkyni předáno dne 4. 2. 2012 v Teplicích, předány byly i klíče, žádný doklad o předání vozidla nebyl vystaven, dokladem byla pouze faktura. Podle svědka bylo vozidlo pojízdné, v dobrém technickém stavu a nemělo žádné závady. Svědek konstatoval, že o prodeji vozidla jednal se zmocněncem žalobkyně, který měl u sebe plnou moc. K dotazu správce daně, zda svědek zná přítomnou osobu (ukázáno na jednatele žalobkyně), svědek uvedl, že jej osobně nezná, nikdy se s ním nesetkal. Svědek si nepamatoval, zda byla při předávání vozidla přítomna ještě nějaká další osoba, ale nevyloučil to. Svědek podotkl, že žádnou evidenční prohlídku předmětného vozidla s panem K. nedělal, platbu za evidenční prohlídku provedl nejspíš pan K., svědek nebyl účasten registrace uvedeného vozidla. K dotazu na závady při předávání vozidla panu K. svědek uvedl, že žádné závady zjištěny nebyly, vozidlo panu K. nepředával, předal je zmocněné osobě. Podle svědka nebyla ze strany kupující uplatněna žádná reklamace. Svědek potvrdil, že mu byly předány částky 4x 250 000 Kč ve dnech 1. až 4. 2. 2012, někde v Teplicích, pro peníze si jezdil čtyři dny po sobě, vyplácel mu je zmocněnec žalobkyně, který rovněž na místo jezdil čtyři dny po sobě. Na přítomnost další osoby při úhradě si svědek nepamatoval. Svědek popřel, že by svítila nějaká kontrolka, dodal, že u vozidla byla nová přístrojová deska. Zopakoval, že peníze přebíral v Teplicích.

25. K nákupu předmětného vozidla z Německa žalobkyně doložila listiny, z nichž vyplývá, že toto vozidlo koupila společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o. dne 19. 3. 2011 od dodavatele AUTO – KLEINERT S. K. za cenu 29 500 Eur.

26. V reakci na seznámení s výsledkem kontrolního zjištění žalobkyně navrhla, aby byl jako svědek vyslechnut M. H., který zřejmě dával žádost o schválení způsobilosti předmětného vozidla a pomáhal zajišťovat administrativu s nákupem aut.

27. Svědek M. H. při výslechu dne 19. 11. 2014 uvedl, že žalobkyni zná z Bíliny asi patnáct let, jednal s ní mnohokrát převážně prostřednictvím pana K., který je jejím majitelem či jednatelem. Na otázku, zda zajišťoval pro žalobkyni registraci vozidla Nissan do registru silničních vozidel, svědek odpověděl asi ano, dodal, že to bylo na žádost pana K. asi v roce 2011, přesné datum si nepamatoval. Svědek zařizoval i technickou prohlídku vozidla a schválení technické způsobilosti, protože jej o to požádal pan K. Nevěděl, jestli to proběhlo ve stejný den. Svědkovi bylo známo, že žalobkyně vozidlo pořídila od nějaké firmy z Liberce. K dotazu správce daně, zda svědek zajišťoval nákup předmětného vozidla, svědek uvedl, že to bylo v souvislosti se vším, staral se o technickou prohlídku, přihlášení a byl s panem K. u toho, když ten člověk přijel, a svědek zkontroloval vozidlo z hlediska technického stavu. Potvrdil, že byl přítomen při předávání vozidla, s prodávajícím nejednal sám, byl tam s panem K., který jednal s prodávajícím, svědek se staral jen o auto. Podle svědka probíhal nákup vozidla tak, že prodávající přijel do Bíliny, ulice Břežánská, svědek s panem K. na vozidlo koukli, svědek je potom kontroloval, pan K. se nějak domluvil s prodávajícím a potom svědkovi řekl, aby zajel na technickou a přihlásit vozidlo. Za prodávajícího jednal mladší kluk, blonďák s delšími vlasy na mikádo. Předmětným vozidlem sám přijel, svědek a pan K. mu nabízeli, že jej odvezou, ale odmítl. Když se vraceli z technické prohlídky, rozsvítila se podle svědka kontrolka airbagu, tak jeli do Teplic ke známému na diagnostiku; ten ovšem neměl konektor potřebný k provedení diagnostiky, tak se vrátili zpět do Bíliny. Pan K. se pak s prodávajícím domluvil, že závadu odstraní, prodávající nabízel slevu, ale to bylo odmítnuto, protože nedokázali odhadnout cenu opravy. Prodávající proto vozidlem odjel s tím, že je opraví a doveze zpět. Svědek uvedl, že osoba za prodávajícího se účastnila technické prohlídky (čekala venku) i přihlášení vozidla (čekala před úřadem). Svědek věděl, že vozidlo bylo panu K. vráceno zpět, ovšem myslel si, že prodávající je neopravil. Pan K. nechtěl podle svědka tak dlouho čekat a našel si někoho jiného, kdo vozidlo koupil i se závadou. U opětovného přivezení vozidla a následného prodeje další osobě (někomu z Litvínova) svědek přítomen nebyl. Svědek popřel, že by vozidlo bylo předáno jemu, nepodepisoval ani doklad o předání, on pouze vyřizoval technickou prohlídku vozidla, ověřoval, jestli nebylo bourané, jestli všechno funguje, kontroloval optický stav vozidla. Přitom svědek zjistil, že byla lakována přední kapota a nárazník, jinak bylo vše v pořádku. Svědek popsal, že když jeli na technickou, předal mu prodávající německý technický průkaz, klíčky od vozidla, servisní knížku a návod k obsluze. Svědek za vozidlo prodávajícímu neplatil, přesně nevěděl ani cenu, bylo to něco kolem milionu. Popřel, že by byl žalobkyní zplnomocněn k nákupu vozidla, neobdržel v souvislosti s touto koupí ani žádnou odměnu. Svědek na předložené fotografii poznal osobu, která vozidlo prodávala, pamatoval si, že se jmenoval A., svědkovi se představil, jezdili spolu čtyři hodiny v autě. K dotazu zástupce žalobkyně, jestli si vzpomene na název liberecké firmy, jestli byl český nebo anglický, jedno nebo více slovný, svědek uvedl, že to byl nějaký „RADIKAL“, celý název nevěděl, bylo to s. r. o. Podle svědka byl prodávající přítomen, když se projevila závada, byl tím překvapen, stalo se to až po přihlášení vozidla.

28. Dne 9. 3. 2015 byl opětovně vyslechnut svědek A. R., který konstatoval, že trvá na své předchozí výpovědi ze dne 11. 6. 2014. Vypověděl, že v souvislosti s dalšími vozidly byl bílým koněm, s J. Č. z Prahy nakoupili vozidla a ten je sám bez vědomí svědka prodal. Nákupu vozidel se svědek osobně účastnil, k nákupu vozidla Nissan GT-R pro RADICAL PRODUCTION s. r. o. svědek uvedl, že vozidlo objednal pan Č., svědek si nepamatoval, zda vozidlo přebíral a zda za ně platil. Nevěděl ani, zda zajišťoval prodej tohoto vozidla žalobkyni. Na předložené fotografii svědek identifikoval pana M., dodal, že s ním jednal, ovšem nikoli ohledně vozidla Nissan. Svědek si nepamatoval, od koho bylo předmětné vozidlo pořízeno, v jakém bylo technickém stavu a jak probíhal odvoz od prodávajícího. Podle svědka bylo provozuschopné, bourané na předek. Svědek potvrdil, že zná firmu S. K. (AUTO-KLEINERT), Wilsdruff, Německo, od této firmy bylo předmětné vozidlo koupeno, ale svědek si nepamatoval, zda u toho byl. Od doby nákupu předmětného vozidla do jeho prodeje žalobkyni měla být na tomto vozidle provedena oprava, říkal to panu Č., který měl opravu zajišťovat. Svědek nevěděl, kdo, kdy ani jakou opravu prováděl, ani v jakém rozsahu a ceně byla provedena, dával mu peníze za opravy všech aut, která byla opravována. Oprava předmětného vozidla byla řešena subdodavatelsky, subdodavatele by mohla identifikovat účetní. Svědek dále popsal, že prodej vozidla Nissan zařizoval pan Č., proto svědek nevěděl, jak prodej probíhal, kdo projevil zájem za žalobkyni, kdy a jakou formou, od kdy bylo vozidlo nabízeno na internetu a kdo je nabízel, v jakém autobazaru v Teplicích bylo vozidlo umístěno. Svědek nevěděl, kdy, kde a s kým proběhla první schůzka ohledně prodeje tohoto vozidla, ani kde bylo vozidlo umístěno v době od 19. 3. 2011 do 4. 2. 2012 – zařizoval to pan Č. Svědek nevěděl, z jakého důvodu bylo vozidlo dne 23. 8. 2011 přihlášeno žalobkyní do registru silničních vozidel, pan Č. to svědkovi asi neřekl. Na otázku, kolikrát byl v roce 2011 a 2012 v sídle žalobkyně v Bílině, svědek odpověděl, že si myslí, že tam nebyl, ale už je to docela dlouho. K dotazu, zda byla u vozidla zjištěna nějaká závada, svědek uvedl, že neví, zařizoval to pan Č., svědek pouze věděl, že tam blikala kontrolka. Svědek neznal společnost CAORLE INVEST s. r. o. ani B. S., popřel, že by dne 23. 8. 2011 jel s někým na technickou prohlídku (evidenční kontrolu) vozidla Nissan a přihlásit toto vozidlo do registru. Nevěděl, proč byla společnost CAORLE INVEST s. r. o. označena v uvedených dokumentech jako žadatel, nejspíš ji a paní S. oslovil pan Č. K dotazu, kde konkrétně v Teplicích bylo vozidlo předáváno, svědek uvedl, že neví, byl to pan Č. Nevěděl ani, jak se jmenoval zmocněnec žalobkyně, jemuž bylo vozidlo předáno, plnou moc si od zmocněnce ofotil asi pan Č., svědek ji u sebe nemá. Nová přístrojová deska byla do předmětného vozidla namontována až po nákupu tohoto vozidla společností RADICAL PRODUCTION s. r. o., svědek na to dal panu Č. peníze, důvodem montáže bylo, že byly „vystřelené“ airbagy. Svědek nevěděl, zda byla při předávání vozidla žalobkyni přítomna jedna nebo více dalších osob, ani zda bylo toto vozidlo předáváno žalobkyni prostřednictvím zmocněnce jen jednou, to podle svědka bude vědět pan Č. K dotazu zástupce žalobkyně, zda bylo vozidlo Nissan v únoru 2012 mezi společností RADICAL PRODUCTION s. r. o. a žalobkyní prodáno, dodáno a zaplaceno, svědek uvedl, že vozidlo bylo předáno, prodáno i zaplaceno.

29. Z protokolu o technické prohlídce č. „X“ ze dne 11. 8. 2011 vyplynulo, že žadatel CAORLE INVEST s. r. o. požádal o evidenční kontrolu vozidla Nissan GT-R, VIN: „X“, evidenční kontrola byla posuzována podle německého osvědčení o registraci díl I. a II. č. „X“. Podle protokolu o technické prohlídce č. „X“ ze dne 12. 8. 2011 požádala společnost CAORLE INVEST s. r. o. o technickou prohlídku předmětného vozidla před registrací, bylo provedeno měření emisí, na vozidle nebyly zjištěny žádné závady, vozidlo bylo shledáno způsobilým pro další provoz a vyhovujícím z hlediska evidenční kontroly. V protokolu o měření emisí č. 1425/11 ze dne 12. 8. 2011 je jako provozovatel předmětného vozidla uvedena společnost CAORLE INVEST s. r. o. V žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla, týkající se předmětného vozidla, která byla dne 12. 8. 2011 (žádost obsahuje chybu v datovém razítku – rok 2010) podána u Městského úřadu Bílina, figuruje jako žadatelka B. S..

30. Svědkyně B. S. při výslechu konaném dne 20. 4. 2015 uvedla, že neví, proč je na uvedených dokumentech označena společnost CAORLE INVEST s. r. o. a svědkyně. Dodala, že je možné, že ji pan K. oslovil, aby mu s tím pomohla. Zmíněná společnost nebyla vlastníkem předmětného vozidla. Svědkyně připustila, že ona sama a společnost CAORLE INVEST s. r. o. vyřizovala / zajišťovala k předmětnému vozidlu technickou způsobilost jednotlivě dovezeného vozidla, technické prohlídky a měření emisí, jak deklarují uvedené dokumenty. Podotkla, že už si to nepamatuje, jsou to čtyři roky. O vyřízení / zajištění technické prohlídky (evidenční a před registrací) a měření emisí požádal svědkyni asi pan K., vozidlo asi převzala také od něj, ale nevybavovala si to. Žádost o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla svědkyně nepodepsala, nejde o její podpis, ale je možné, že někomu udělila plnou moc; nepamatovala si komu. Svědkyni byla předložena fotografie A. R., svědkyně uvedla, že osobu na fotografii nezná, v souvislosti s vozidlem Nissan s ní nejednala. Konstatovala dále, že nezná společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o. a nikdy s ní ona ani společnost CAORLE INVEST s. r. o. neobchodovaly.

31. Z protokolu o technické prohlídce č. „X“ ze dne 2. 2. 2012 vyplynulo, že žadatel M. M. uvedeného dne požádal o evidenční kontrolu vozidla Nissan GT-R, VIN: „X“; při prohlídce nebyly na vozidle zjištěny žádné závady, vozidlo z hlediska evidenční kontroly vyhovuje.

32. Při ústním jednání konaném dne 24. 4. 2015 jednatel žalobkyně J. K. k dotazu správce daně uvedl, že vozidlo Nissan GT-R bylo zakoupeno s tím, že je chtěl vyzkoušet pro potřebu firmy, později si to rozmyslel. Uvedl, že objednání vozidla vyřizoval asi on nebo pověřil pana H. Úhradu kupní ceny prováděl patrně pan K. Popřel, že by požádal B. S. o zajištění schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla, technické prohlídky a měření emisí. J. K. nevěděl, z jakého důvodu již dne 2. 2. 2012 žádal M. M. o provedení evidenční kontroly, když faktura vztahující se k nákupu vozidla žalobkyní deklaruje datum uskutečnění zdanitelného plnění až dne 4. 2. 2012 a faktura vztahující se k jeho prodeji M. M. deklaruje datum uskutečnění zdanitelného plnění až dne 5. 2. 2012. Dodal, že byl odhlásit vozidlo na pana M. a dal mu papíry. J. K. se nedokázal vyjádřit k tomu, jak se pan M. dostal k vozidlu dne 2. 2. 2012, když podle předchozího vyjádření žalobkyně bylo uzamčené vozidlo až do 4. 2. 2012 umístěno na dvoře sídla žalobkyně a klíče od vozidla byly zástupcem dodavatele předány žalobkyni až dne 4. 2. 2012. V písemném vyjádření ze dne 7. 5. 2015 k tomu žalobkyně doplnila, že pan M. si chtěl zřejmě koupi vozidla „pojistit“, tak získal od J. K. za žalobkyni souhlas k provedení STK s tím, že A. R. bude požádán o zapůjčení klíčů a dokladů od vozidla, což se také s největší pravděpodobností při příležitosti návštěvy pana R., který si přijel pro jednu z plateb, stalo, klíče a doklady přivezl a STK se dne 2. 2. 2012 mohla uskutečnit. Žalobkyně vozidlo splatila dne 4. 2. 2012 a hned následující den je panu M. prodala.

33. Dne 5. 6. 2015 byla se žalobkyní projednána zpráva o daňové kontrole, na základě které vydal správce daně dne 10. 6. 2015 výše popsaný dodatečný platební výměr č. j. 1553668/15/2502- 50524-505858, proti němuž podala žalobkyně odvolání, o kterém žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. Posouzení věci soudem 34. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

35. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

36. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že správce daně neprovedl všechny jí navrhované důkazy, aniž tento postup řádně odůvodnil. Této námitce soud nepřisvědčil. Žalobkyně totiž neuvedla, jaké konkrétní navržené důkazy správce daně neprovedl, a soudu ani z obsahu správního spisu není zřejmé, o jaké důkazy se mělo jednat. K námitce žalobkyně, že správce daně nezdůvodnil svůj závěr o nekonkrétnosti výpovědi svědka M. a nevěrohodnosti svědka H., soud připomíná, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (zde rozhodnutí správce daně) a rozhodnutí odvolacího orgánu (zde žalobou napadené rozhodnutí žalovaného) tvoří dohromady jeden celek a případné nedostatky rozhodnutí vydaného v prvním stupni mohou být napraveny v rozhodnutí o odvolání. Nekonkrétnost svědecké výpovědi svědka M. žalovaný popsal v odstavci 49 napadeného rozhodnutí, kde poukázal na to, že svědek M. sice potvrdil svou účast s jednatelem K. na schůzce s dodavatelem vozidla, nicméně nevěděl, kdo to byl, a neznal ani podrobnosti ohledně platby, kterou mezi sebou dodavatel vozidla a J. K. vyřizovali. Tato konstatování žalovaného přitom logicky svědčí pro závěr, že výpověď svědka M. byla nekonkrétní. Tento závěr tudíž byl dostatečně odůvodněn. K otázce nevěrohodnosti svědka H. se žalovaný podrobně vyjádřil v odstavcích 51 až 53 napadeného rozhodnutí a toto odůvodnění považuje soud za dostačující.

37. Pokud žalobkyně ve vztahu k odstavci 57 napadeného rozhodnutí namítala, že žalovaný nijak nezdůvodnil svůj názor, že vystavení faktury (č. 2011168701 dne 19. 3. 2011 německým plátcem DPH S. K., pozn. soudu) neprokázalo, že došlo k plnění smlouvy a k prodeji vozidla, a navíc není zřejmé, jak jinak by žalovaný chtěl dané skutečnosti prokázat, pokud mu nevyhovuje ani daňový doklad a výslech svědků, soud zdůrazňuje, že žalobou napadené rozhodnutí tvoří jeden celek a každý jeho odstavec je nutné vnímat v kontextu všech ostatních, nikoli izolovaně, jak to činí žalobkyně. Závěr žalovaného, že předmětná faktura deklaruje prodej vozidla S. K. společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o., ovšem neprokazuje, že skutečně došlo k plnění tak, jak je deklarováno a že společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o. následně vozidlo prodala právě žalobkyni, považuje soud za dostatečně zdůvodněný, a to v kontextu odstavců 10 až 12 a 15 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný vysvětlil, že v případě pochybností daňový doklad nepostačuje k prokázání toho, že k uskutečnění zdanitelného plnění opravdu došlo. Dovětek žalovaného, že předmětná faktura neprokazuje, že společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o. prodala vozidlo žalobkyni, žádné bližší zdůvodnění nevyžaduje, neboť vychází ze zásad formální logiky, kdy dříve vyhotovená listina týkající se určité skutečnosti nemůže dokládat jinou skutečnost, která nastala později. Podle názoru soudu nebylo povinností žalovaného v napadeném rozhodnutí vysvětlovat, jak jinak by žalobkyně mohla požadované skutečnosti prokázat, neboť volba vhodných důkazních prostředků byla výhradně na žalobkyni, kterou podle názoru žalovaného, na němž je založeno napadené rozhodnutí, tížilo důkazní břemeno. Soud tedy uzavírá, že namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí neshledal.

38. Ve vztahu k dalším žalobním námitkám považuje soud za nezbytné připomenout základní principy dokazování v daňovém řízení. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně. Při správě daní se neuplatňuje zásada vyhledávací tak jako zejména v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně musí své břemeno unést. Správce daně je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto ustanovení má správce daně povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, přičemž pokud správce daně zjistí některou okolnost zpochybňující údaje uvedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 92 odst. 3 a 4 daňového řádu), resp. v průběhu daňové kontroly předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení [§ 86 odst. 3 písm. c) daňového řádu]. Daňový subjekt tedy musí prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl, a správce daně tak může rozhodnout v jeho neprospěch.

39. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby je jeho hospodaření průkazné, nebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení náležitě prokázal. Důkazní prostředky zde budou spíše pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví. Z hlediska unesení důkazního břemene je tak nerozhodné, jaký počet či jaký druh účetních a jiných dokladů či evidencí byl předložen, neboť určujícím je pouze jejich obsah. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 8 Afs 62/2013-37, v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 12/2003-277, publ. pod č. 666/2005 Sb. NSS, všechny tyto rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). Povinností ani cílem správce daně tedy rozhodně není vyhledávat za daňový subjekt všechny možnosti, jimiž by tomuto subjektu daňovou povinnost snížil.

40. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů. Nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo ji tvrdí. Na rozdíl od jiných druhů řízení sice není věcí svobodné vůle daňového subjektu, zda určité skutečnosti ve vyměřovacím řízení uvede, či nikoliv, neboť ho v něm stíhá povinnost tvrzení v podobě podání daňového přiznání, nicméně uvedená zásada je v modifikované podobě zachována i ve vyměřovacím řízení, jelikož také v něm se důkazní břemeno vztahuje pouze k prokázání skutečností vážících se k daňovému subjektu, který je uvedl v daňovém přiznání nebo je byl v něm povinen uvést. Jen daňový subjekt má totiž podrobné poznatky o veškeré své činnosti, příjmech a výdajích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, publ. pod č. 113/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný na www.usoud.cz).

41. Soud dále připomíná, že daňové řízení je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004-125, dostupný na www.nssoud.cz). Prokazování nároku na odpočet daně je primárně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro stanovení DPH či uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006-107, dostupném na www.nssoud.cz, ve kterém uvedl: „Prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění.“ 42. Daň či nárok na odpočet DPH totiž nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění jakožto předmětu daně (srov. § 2 zákona o DPH). Zákonný nárok na daň či její odpočet je podmíněn formálním vykázáním zdanitelného plnění se všemi náležitostmi, ale nikdy nemůže být přiznán v případě nevyvrácení pochybností o faktickém uskutečnění plnění. Zákon tedy nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Jiný závěr by popíral smysl a účel zákona. Shodný názor vyslovil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 9 Afs 204/2007-72, dostupném na www.nssoud.cz.

43. Výše uvedené závěry mají svůj odraz rovněž v judikatuře Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, dostupném na www.usoud.cz, vyslovil, že „… důkaz daňovým dokladem … je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.“ Proto nemůže být jen samotné doložení po formální stránce bezvadného daňového dokladu dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být v prvé řadě fakticky podložen existujícím zdanitelným plněním.

44. V projednávané věci měl správce daně pochybnosti o tom, že byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na odpočet DPH v souvislosti s nákupem předmětného vozidla. Tyto pochybnosti odůvodnil správce daně tím, že žalobkyně podala přihlášku k registraci uvedeného vozidla do registru silničních vozidel dne 23. 8. 2011, tj. dříve, než vozidlo pořídila (4. 2. 2012), přičemž již na přihlášce byla deklarována jako vlastník. Tyto pochybnosti shledal soud naprosto oprávněnými, neboť žalobkyně navzdory výzvě k prokázání skutečností ze dne 17. 1. 2014 nijak nedoložila, co ji opravňovalo k tomu, aby dne 23. 8. 2011 přihlásila předmětné vozidlo do registru silničních vozidel jako jeho vlastník.

45. Z jednotlivých provedených důkazů pak vyplynuly další pochybnosti. Část těchto pochybností se vztahovala k evidenční a technické prohlídce předmětného vozidla, které předcházely zápisu žalobkyně jako vlastníka tohoto vozidla do registru silničních vozidel. V této souvislosti soud připomíná, že pokud jednatel žalobkyně a svědkové M. H., A. R. a B. S. hovořili o evidenční či technické prohlídce předmětného vozidla vztahující se k jeho zakoupení žalobkyní, vždy se muselo jednat výhradně o události ze srpna 2011, neboť evidenční a technická prohlídka byly podmínkou zápisu žalobkyně jako vlastníka daného vozidla v registru silničních vozidel a tomuto zápisu, jenž se uskutečnil dne 23. 8. 2011, předcházely. Při žalobkyní tvrzeném zakoupení téhož vozidla v únoru 2012 již evidenční ani technická prohlídka nebyly potřeba, neboť další zápis do registru silničních vozidel prováděn nebyl. Byť tedy všechny uvedené osoby vypovídaly o stejných prohlídkách předmětného vozidla, v podstatných okolnostech se navzájem rozcházely a v určitých ohledech nebyly v souladu ani s listinnými důkazy. Z listin vyplynulo, že o evidenční kontrolu předmětného vozidla a o jeho technickou prohlídku před registrací ve dnech 11. a 12. 8. 2011 požádala společnost CAORLE INVEST s. r. o., která je dokonce v protokolu o měření emisí uvedena jako provozovatel předmětného vozidla, a v žádosti ze dne 12. 8. 2011 o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla, týkající se předmětného vozidla, figuruje jako žadatelka B. S., která v pozici svědkyně uvedla, že ji o vyřízení všech těchto kroků požádal jednatel žalobkyně J. K., jenž to ovšem popřel. Další pochybnost plyne z toho, že svědkyně B. S. neznala A. R. ani společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o., byť tato společnost měla být podle tvrzení žalobkyně vlastníkem předmětného vozidla v době, kdy B. S. vyřizovala zmíněné evidenční a technické prohlídky.

46. Tyto prohlídky ovšem podle svého tvrzení realizoval svědek M. H., a to minimálně v jednom případě s A. R., o němž svědek H. v dané souvislosti uvedl, že spolu čtyři hodiny jezdili v autě a A. R. v době technické prohlídky i přihlášení vozidla čekal venku. Svědek A. R. naopak popřel, že by s někým jel na evidenční (technickou) prohlídku a přihlásit předmětné vozidlo do registru. Z těchto zjištění podle názoru soudu jednoznačně vyplývají zásadní pochybnosti o tom, jak to ve skutečnosti v srpnu 2011 proběhlo, přičemž za nezpochybnitelné lze považovat pouze to, že žalobkyně byla zapsána v registru vozidel jako vlastník předmětného vozidla a že prohlídky realizovala společnost CAORLE INVEST s. r. o., o jejíž roli v dané obchodní transakci se žalobkyně, její jednatel ani žádný ze svědků vyjma B. S. vůbec nezmínili. Minimálně tvrzení svědka M. H. navíc byla v tomto ohledu významně zpochybněna, což nemůže zvrátit ani poukaz žalobkyně na časový odstup mezi svědeckou výpovědí a popisovanými událostmi, ani dodatečné vysvětlení žalobkyně, že nebylo dohodnuto, že svědek vše provede sám a osobně, tudíž si k tomu mohl přibrat někoho s potřebnými zkušenostmi, neboť toto vysvětlení neodpovídá vlastní výpovědi svědka.

47. Nesrovnalosti vyvstaly i v souvislosti s tím, že již dne 2. 2. 2012 předmětným vozidlem disponoval M. M., kterému toto vozidlo žalobkyně prodala až dne 5. 2. 2012 poté, kdy je dne 4. 2. 2012 nabyla od společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o. Tím je zpochybněno jak tvrzení žalobkyně, že teprve dne 4. 2. 2012 po doplacení kupní ceny vozidla obdržela klíče od vozidla, do té doby zamčeného a umístěného na jejím dvoře, tak i tvrzení A. R., že k předání vozidla došlo dne 4. 2. 2012. K odstranění těchto pochybností podle názoru soudu nepřispělo ani to, že jednatel žalobkyně nebyl při jednání dne 24. 4. 2015 schopen na předmětný rozpor jakkoli reagovat a své ničím nepodložené vysvětlení, jež nekorespondovalo s výpovědí svědka A. R., poskytl správci daně až v písemném podání ze dne 7. 5. 2015. Navíc A. R. se neshodoval se žalobkyní ani v otázce místa předání, když tvrdil, že k němu došlo v Teplicích, a pochyboval o tom, že by v roce 2011 nebo 2012 byl v Bílině v sídle žalobkyně, kde podle žalobkyně v únoru 2012 došlo k předání a odstavení vozidla a k zaplacení přinejmenším první i poslední splátky kupní ceny.

48. Nemalé pochybnosti vzbuzuje i to, že jak při nákupu, tak při prodeji předmětného vozidla byla kupní cena placena v hotovosti ve splátkách. V případě prodeje vozidla M. M. se navíc rozcházejí informace o datech splátek (1. až 3. 2. 2012 podle dokladů předložených žalobkyní, resp. 5. až 7. 2. 2012 podle informací od svědka M., který si je ovšem ověřil ve svých dokladech), reálný způsob placení neodpovídá sjednanému (mělo být placeno bezhotovostně) a vycházeje z předložených příjmových pokladních dokladů lze konstatovat, že celá kupní cena byla žalobkyni zaplacena ještě před vystavením faktury, ve které ovšem žádné zálohové platby nejsou zohledněny.

49. V neposlední řadě považuje soud za podstatný zdroj pochybností o tom, zda skutečně k přijetí zdanitelného plnění na straně žalobkyně došlo tak, jak bylo deklarováno na daňovém dokladu, skutečnost, že společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o. koupila vozidlo od S. K. (AUTO- KLEINERT), kterému je následně zpátky prodal M. M., údajně se ziskem cca 1 000 Eur.

50. I po provedeném dokazování v daňovém řízení tak přetrvaly pochybnosti o tom, zda žalobkyně skutečně koupila předmětné vozidlo právě od společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o. a kdy se tak stalo. Žalobkyně má sice pravdu v tom, že zápis v registru silničních vozidel má toliko evidenční charakter, nicméně podle názoru soudu nelze přehlížet fakt, že se žalobkyně přinejmenším v den provedení zápisu v registru (23. 8. 2011) chovala jako vlastník předmětného vozidla, za kterého se v žádosti o zápis označila. Samotný zápis žalobkyně jako vlastníka předmětného vozidla v registru silničních vozidel tak nasvědčuje tomu, že se žalobkyně před tímto aktem vlastníkem předmětného vozidla stala, a to např. na základě ústně uzavřené kupní smlouvy. Indicií o uzavření kupní smlouvy před zápisem do registru silničních vozidel je také to, že žalobkyně poté, jak sama uvádí, reklamovala závadu na vozidle u jeho dodavatele, tedy uplatnila právo z odpovědnosti za vady, které se na zboží při jeho koupi vyskytovaly. Pokud se žalobkyně stala vlastníkem předmětného vozidla již v srpnu 2011, nemohla se – aniž by vozidlo v mezidobí prodala, což nikdo netvrdil – stát jeho vlastníkem v únoru 2012. Za neprokázané považuje soud také tvrzení žalobkyně, že kupní smlouva byla uzavřena ústně až v únoru 2012, když v srpnu 2011 byl proveden pouze přepis. Soud zdůrazňuje, že žalobkyně navzdory řádně formulované a zcela jednoznačné výzvě správce daně ze dne 17. 1. 2014 nedoložila, co ji opravňovalo k tomu být v srpnu 2011 zapsána do registru silničních vozidel jako vlastník předmětného vozidla. Žalobkyně tedy nevyvrátila pochybnost správce daně, že se vlastníkem vozidla stala již v srpnu 2011, resp. neprokázala, že se skutkový děj odehrál podle jejích tvrzení. V tomto smyslu pak z provedeného zápisu v registru silničních vozidel plynou zásadní pochybnosti, na které daňové orgány oprávněně poukazovaly.

51. Výše popsané pochybnosti správce daně tedy soud shledal důvodnými, jednoznačně a srozumitelně formulovanými, logickými a rovněž řádně prokázanými. Správce daně tak unesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, když prokázal existenci důvodných pochybností o správnosti, věrohodnosti a průkaznosti evidence vedené žalobkyní. Prokázáním těchto pochybností přešlo důkazní břemeno na žalobkyni, která tak byl povinna prokázat svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání, resp. v dalších podáních, tj. že byly splněny podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH ve smyslu § 72 a § 73 zákona o DPH. To znamená, že bylo povinností žalobkyně prokázat, že v souvislosti s nákupem předmětného vozidla skutečně přijala zdanitelné plnění od společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o. tak, jak je uvedeno na příslušném daňovém dokladu, a že se tato obchodní transakce uskutečnila v 1. čtvrtletí roku 2012. To ovšem žalobkyně neprokázala, tedy své důkazní břemeno neunesla, a správce daně byl proto oprávněn rozhodnout v její neprospěch.

52. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že prokázala uzavření kupní smlouvy v únoru 2012. Tato kupní smlouva měla být podle jejího tvrzení uzavřena ústně, což podstatně zhoršilo důkazní situaci žalobkyně. Podle názoru soudu se jí nepodařilo prokázat ani základní obsah dané smlouvy, zejména pokud jde o datum a místo předání předmětného vozidla, ani to, kdo konkrétně při údajném uzavření této kupní smlouvy za jednotlivé smluvní strany jednal. Svědek A. R. totiž uvedl, že jednatele žalobkyně J. K. osobně nezná a nikdy se s ním nesetkal, zatímco žalobkyně a její jednatel trvali na tom, že o uzavření kupní smlouvy spolu jednali právě J. K. a A. R. Pochybnosti vyvstaly také ohledně žalobkyní tvrzené listiny, na kterou žalobkyně údajně potvrdila převzetí vozidla, neboť svědek A. R. existenci jakéhokoli dokladu o předání vozidla zcela vyloučil. Na základě těchto zjištění a s přihlédnutím k dalším výše popsaným pochybnostem a rozporům má soud za to, že žalobkyně rozhodně uzavření kupní smlouvy v únoru 2012 neprokázala. Za této situace nelze daňovým orgánům vytýkat, že nevycházely ze skutečného obsahu právních jednání nebo jiných skutečností rozhodných pro správu daní, neboť žalobkyni se skutečný obsah dotčených jednání nepodařilo prokázat.

53. K námitce žalobkyně, že správce daně nevycházel z provedených důkazů a zkonstruoval si vlastní skutkový děj, který neměl oporu v provedeném dokazování, soud zdůrazňuje, že úkolem správce daně bylo prokázat existenci pochybností, což se mu zcela jednoznačně podařilo. Podle názoru soudu daňové orgány řádně a plně v souladu s daňovým řádem vycházely z jednotlivých provedených důkazů, které hodnotily izolovaně i ve vzájemných souvislostech a na jejichž základě dospěly ke zcela správným závěrům. Rozhodně však nekonstruovaly vlastní skutkový děj, nýbrž k nevůli žalobkyně toliko neakceptovaly její verzi skutkového děje, kterou ovšem žalobkyně neprokázala, byť na ní leželo důkazní břemeno. V provedeném hodnocení důkazů pak soud rozhodně neshledal žádnou libovůli (svévoli) daňových orgánů.

54. Soud nepřisvědčil ani názoru žalobkyně, že daňové orgány nepřihlížely ke všemu, co při správě daně vyšlo najevo, neboť správce daně i žalovaný vzali v potaz veškerá skutková zjištění. Soud dodává, že tato povinnost daňových orgánů, vyplývající z § 8 odst. 1 daňového řádu, nemá sloužit k tomu, aby kompenzovala případnou nedostatečnou aktivitu daňového subjektu z hlediska unesení jeho důkazního břemene nebo aby pomáhala daňovému subjektu v důkazní nouzi. Podle názoru soudu se právě žalobkyně sama svým postupem dostala do důkazní nouze, neboť kupní smlouvu na nákup předmětného vozidla neuzavřela písemně a nedisponovala ani předávacím protokolem. Soud nezpochybňuje právo každého daňového subjektu (tedy i žalobkyně) jednat v obchodních vztazích neformálně, smlouvy uzavírat ústně, předání prodávaných věcí nepotvrzovat písemně, apod. Žalobkyně by si však měla uvědomit, že takovýto přístup pro ni může mít významné dopady v rámci daňových řízení, neboť bez relevantních listin pro ni bude velmi obtížné prokázat skutečnosti podstatné pro řádné stanovení daně. Přesně to se odehrálo i v právě projednávané věci, kdy žalobkyně nedisponovala písemnou kupní smlouvou ani předávacím protokolem k předmětnému vozidlu a uzavření ústní kupní smlouvy se jí v důsledku významných rozporů mezi výpověďmi jednotlivých svědků nepodařilo prokázat. Nastalá situace však jde výhradně a jen k tíži žalobkyně.

55. Pokud žalobkyně namítá, že daňové řízení bylo vedeno formálně, bez snahy zjistit skutečný stav věci a skutečný obsah kupní smlouvy, soud konstatuje, že postup daňových orgánů byl plně v souladu s daňovým řádem a z pohledu žalobkyně skutečný stav věci, resp. obsah kupní smlouvy, se nepodařilo prokázat pouze z toho důvodu, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno. Soud nemůže žalobkyni přisvědčit ani v její námitce, že výslechy svědků nebyly provedeny řádně, a připomíná, že žalobkyně předně měla možnost se výslechů všech svědků osobně účastnit, klást svědkům otázky, a tím případně mohla kompenzovat domnělou nedostatečnost aktivity správce daně při odstraňování nejasností. Žalobkyně zároveň měla možnost vedení jednotlivých výslechů zpochybňovat již v jejich průběhu, což ovšem neučinila. Ani v žalobě pak žalobkyně nijak nekonkretizovala, z jakého důvodu se domnívala, že výslechy nebyly provedeny řádně, ani kterých výslechů se to mělo týkat. Soud proto jednotlivé protokoly o výsleších svědků prověřil toliko v obecné rovině a neshledal žádné pochybení, a to ani z hlediska formulace otázek pro jednotlivé svědky. K námitce žalobkyně zpochybňující závěr o nekonkrétnosti výpovědi svědka M. M. soud dodává, že z této svědecké výpovědi skutečně nevyplynula žádná konkrétní zjištění, která by byla způsobilá vyvrátit pochybnosti správce daně či prokázat, že k přijetí zdanitelného plnění spočívajícího v nákupu předmětného vozidla žalobkyní došlo v únoru 2012 (a nikoli v srpnu 2011), neboť svědek ani nenaznačil, že by při schůzce mezi J. K. a dodavatelem vozidla, které se účastnil, došlo k uzavření kupní smlouvy, resp. výslovně konstatoval, že nevěděl, co oni dva mezi sebou mají, a vozidlo koupil od žalobkyně, protože viděl technický průkaz, ve kterém byla uvedena jako vlastník. Soud také nepřehlédl to, že svědek M. M. vypověděl, že vozidlo převzal dne 7. 2. 2012 poté, kdy zaplatil poslední splátku, ovšem nijak se nezmínil o tom, že již dne 2. 2. 2012 tímto vozidlem disponoval, neboť s ním absolvoval evidenční kontrolu.

56. Žalobkyně rovněž nespecifikovala, jaké nejasnosti měla na mysli, pokud tvrdila, že se žalovaný nesnažil o odstranění nejasností. Soud proto ani v tomto případě nemohl provést konkrétní posouzení dané námitky a toliko obecně uvádí, že žádné takové nejasnosti neshledal. Odstraňování nejasností, resp. vyvracení prokázaných pochybností navíc bylo úkolem žalobkyně, na kterou přešlo důkazní břemeno, jež však neunesla. Tvrzení žalobkyně, že na předmětné nejasnosti (myšleno patrně pochybnosti) žalovaný poukázal až v napadeném rozhodnutí, považuje soud za nepravdivé, neboť jednotlivé pochybnosti byly řádně popsány nejprve ve výzvě k prokázání skutečností ze dne 17. 1. 2014 a následně také v seznámení s výsledkem kontrolního zjištění a ve zprávě o daňové kontrole.

57. Soud zásadně nesouhlasí s názorem žalobkyně, že správce daně (potažmo žalovaný) vůči ní postupoval šikanózně a v rozporu se zásadou šetřit práva a právem chráněné zájem daňových subjektů a co nejméně je zatěžovat. Toto tvrzení totiž nemá žádnou oporu v obsahu daňového spisu. Soud naopak podotýká, že správce daně žalobkyni řádně vyzval k prokázání skutečností, sdělil jí své pochybnosti a poskytl jí potřebná poučení. Domnělé šikanování ze strany daňových orgánů není podle názoru soudu ničím jiným než řádným uplatňováním výše vysvětleného rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení za situace, kdy toto důkazní břemeno přešlo na žalobkyni, která se vlastním přičiněním (neopatrností či nedůsledností při sjednávání obchodních transakcí) ocitla v důkazní nouzi. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že jakkoli podrobným popisem toho, jak se podle jejího přesvědčení nákup předmětného vozidla odehrál, může své důkazní břemeno unést. Zmíněný popis totiž představuje toliko tvrzení, které však žalobkyně neprokázala. K prokázání tvrzení žalobkyně pak rozhodně nepostačoval výslech svědka A. R., který neodstranil pochybnosti daňových orgánů, nýbrž naopak vyvolal pochybnosti další. Žalovaný v odstavci 43 napadeného rozhodnutí zcela správně upozornil na zásadní rozpor mezi tvrzeními jednatele žalobkyně J. K., který uvedl, že A. R. viděl přinejmenším u předání vozidla v srpnu 2011 a ve čtyřech po sobě jdoucích dnech od 1. do 4. 2. 2012 při úhradě splátek kupní ceny, a výpovědí svědka A. R., který při výslechu dne 11. 6. 2014 přítomného J. K. nepoznal a konstatoval, že se s ním nikdy nesetkal. Žalovaný současně poukázal na to, že J. K. se proti tomuto svědkovu sdělení na místě neohradil a svědka se pouze zeptal na to, zda v autě svítila kontrolka a kde přebíral peníze. Soud se proto plně ztotožňuje se závěrem žalovaného, že k prokázání skutečného přijetí zdanitelného plnění v souladu s předloženým daňovým dokladem by svědek musel alespoň rámcově popsat skutkový děj, který by se shodoval s tvrzením jednatele žalobkyně J. K., jenž měl být druhou stranou deklarované obchodní transakce. To se však nestalo. V tomto ohledu proto nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že by výpověď uvedeného svědka samotná nebo ve spojení s dalšími provedenými důkazy postačovala k prokázání toho, že žalobkyně zdanitelné plnění v podobě nákupu předmětného vozidla přijala tak, jak bylo deklarováno na předložené faktuře, tj. dne 4. 2. 2012.

58. K poznámce žalobkyně, že správce daně měl požadovat plnění DPH od jejího dodavatele, který podle svědka A. R. tuto daňovou povinnost nesplnil, soud dodává, že otázka přiznání a uhrazení DPH ze strany dodavatele žalobkyně je pro toto řízení naprosto irelevantní, neboť nemá žádný vliv na to, že žalobkyně neprokázala jí tvrzený nárok na odpočet DPH, a proto jí daňové orgány tento odpočet zcela oprávněně nepřiznaly. Ze stejného důvodu hodnotí soud jako irelevantní argumenty žalobkyně, že jí nelze klást k tíži postup německého plátce při deklaraci prodeje vozidla, neboť o tom nemohla vědět, a že v době koupě vozidla nevěděla, od koho a za jakou cenu je koupil její dodavatel. Ani tyto argumenty totiž nic nemění na tom, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno. Rovněž naprosto bezpředmětné je tvrzení žalobkyně, že v daňovém řízení postupovala aktivně a vstřícně k daňovým orgánům a že neporušila žádné své povinnosti, neboť předmětné vozidlo řádně převzala, zaplatila a následně při prodeji řádně uhradila příslušnou daň. Ani tyto skutečnosti nejsou způsobilé jakkoli změnit závěr, že žalobkyně v projednávané věci neprokázala vznik nároku na odpočet DPH.

59. Podle názoru soudu nelze žalobkyni přisvědčit v jejím tvrzení, že pochybnost zmíněná v odstavci 3 napadeného rozhodnutí, tj. podání přihlášky k registraci vozidla Nissan dne 23. 8. 2011, tedy dříve, než žalobkyně podle faktury ze dne 4. 2. 2012 toto vozidlo pořídila, byla provedenými důkazy rozumně vysvětlena a odstraněna. Jak již soud uvedl, žalobkyně sice předložila vlastní popis skutkového děje, avšak svá tvrzení neprokázala a správcem daně zřetelně a jednoznačně formulované pochybnosti neodstranila. Soud dodává, že daňové orgány ani soud nevnímaly zápis v registru silničních vozidel jako důkaz o vlastnictví předmětného vozidla, nýbrž toliko jako zdroj významných pochybností, které se ještě dále umocnily v průběhu dokazování v daňovém řízení.

60. K námitkám žalobkyně reagujícím na odstavce 14, 15, 16 a 20 napadeného rozhodnutí soud předesílá, že tyto odstavce byly zařazeny do části odůvodnění nadepsané: „Z hlediska právní stránky věci je dle odvolacího orgánu pro případ podstatné:“, která podrobně popisovala rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení. Žalovaný v odstavcích 14, 15 a 16 pouze zmínil příklady skutečností, které mohou odůvodňovat pochybnosti správce daně o věrohodnosti předložených dokladů, a to včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 31. 7. 2013, č. j. 9 Afs 57/2012-26), aniž by tvrdil, že některá z těchto modelových situací nastala i v projednávané věci. Jednalo se toliko o vymezení širšího právního rámce, z něhož žalovaný vycházel při vlastním posouzení projednávané věci obsaženém v navazujících částech odůvodnění. V odstavci 14 žalovaný zároveň upozornil na to, že pochybnosti lze vyvrátit tím, že je uskutečnění zdanitelného plnění v souladu s daňovým dokladem prokázáno jinými důkazními prostředky. S ohledem na skutečnost, že žalobkyni se nepodařilo vyvrátit pochybnosti správce daně, považuje soud za irelevantní její tvrzení, že se správcem daně spolupracovala, vysvětlovala a navrhovala důkazy, stejně tak jako její tvrzení, že dodavatel předmětného vozidla nebyl nekontaktní a sám přiznal, že prodej vozidla neuvedl v daňovém přiznání. Žalobkyně navíc závěry daňových orgánů překrucuje, pokud tvrdí, že správce daně pochyboval o tom, že plnění uskutečnila jiná osoba než dodavatel uvedený na daňovém dokladu, a že měl tuto pochybnost prokázat. Podle názoru soudu spočívala nejvýznamnější pochybnost daňových orgánů (kterou soud rovněž sdílí) v tom, kdy žalobkyně předmětné vozidlo koupila, zda to bylo již v srpnu 2011, nebo až v únoru 2012, nikoli v tom, zda toto vozidlo koupila od společnosti RADICAL PRODUCTION s. r. o. Pokud žalobkyně v této souvislosti namítá, že nikdo jiný než dodavatel nebyl před nákupem daného vozidla žalobkyní jeho vlastníkem, soud podotýká, že toto tvrzení nic nevypovídá o tom, kdy k dané obchodní transakci došlo, a ani nevysvětluje roli společnosti CAORLE INVEST s. r. o., která se označovala za provozovatele vozidla v době bezprostředně předcházející zápisu žalobkyně jako vlastníka předmětného vozidla do registru silničních vozidel. Totéž platí i ve vztahu k argumentu, že německý dodavatel předmětného vozidla musí vědět, komu toto vozidlo v Německu prodal, což také doložil. Prokázání skutečnosti, že společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o. koupila předmětné vozidlo dne 19. 3. 2011 od německého dodavatele AUTO – KLEINERT S. K., nemá žádnou vypovídací hodnotu, pokud jde o další osud tohoto vozidla a zejména o přesný okamžik, kdy došlo k jeho prodeji žalobkyni.

61. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že se svědci ve svých výpovědích nerozcházeli v otázkách zásadních pro posouzení uskutečnění plnění a že se správce daně chytal drobností, které lze vysvětlit značným časovým odstupem mezi prodejem vozidla a vedením daňového řízení. Jak již soud podrobně popsal v odstavcích 44 až 48 tohoto rozsudku, mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi existovaly podstatné rozpory a některé svědecké výpovědi navíc byly v přímém rozporu s předloženými listinami. Jeden z těchto rozporů zpochybňuje i tvrzení žalobkyně, že byla dostatečně obezřetná a ověřila si totožnost zástupce dodavatele, který jí přivezl vozidlo, neboť žalobkyně uvedla, že za ni měl v daném okamžiku jednat J. K. a zástupcem dodavatele měl být A. R., který ovšem při své svědecké výpovědi konstatoval, že J. K. nezná a nikdy se s ním osobně nesetkal. Zrovna tento rozpor pak jistě nelze považovat za drobnost, ani vysvětlit pouhým časovým odstupem. Soud dodává, že samotné ověření totožnosti zástupce dodavatele, ověření registrace dodavatele jako plátce DPH a ověření, že dodavatel disponoval doklady k vozidlu, nic nevypovídají o tom, kdy konkrétně žalobkyně předmětné vozidlo koupila, což ovšem byla klíčová skutečnost z hlediska stanovení data uskutečnění zdanitelného plnění a vzniku nároku na odpočet DPH.

62. Pokud žalobkyně ve vztahu k odstavci 61 napadeného rozhodnutí namítala, že jde o konstrukci, kterou lze krok po kroku vyvrátit, soud podotýká, že tento žalobní bod nezahrnuje žádný konkrétní argument, který žalobkyni k danému závěru vedl. V předmětném odstavci odůvodnění žalovaný vysvětlil, že žalobkyně v souvislosti s registrací vozidla musela vědět, že ačkoli kupovala ojeté vozidlo od tuzemské obchodní společnosti, toto vozidlo nebylo v České republice evidováno v registru vozidel a mělo původ v Německu. Žalobkyně proto v souvislosti s nárokovaným odpočtem DPH měla přijmout taková opatření, aby byla schopna prokázat přijetí plnění od deklarovaného dodavatele. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně se nechovala obezřetně, neboť neuzavřela písemnou kupní smlouvu a kupní cenu hradila v hotovosti. Podle žalovaného žalobkyně věděla či vědět měla, že obchodní transakci provázejí nesrovnalosti v osobě dodavatele a nemůže se ani dovolávat dobré víry, neboť nepřijala žádná standardní opatření pro to, aby se do této situace nedostala. Tuto argumentaci žalovaného považuje soud za logickou, neboť žalobkyně si skutečně musela být vědoma toho, že kupovala vozidlo původem z Německa a byla v České republice zapsána jako jeho první vlastník, tudíž její jednání (neuzavření písemné kupní smlouvy, placení kupní ceny v hotovosti) nelze považovat za dostatečně obezřetné z hlediska důkazní situace při pozdějším prokazování daňově relevantních skutečností.

63. K tvrzení žalobkyně, že v odstavci 69 napadeného rozhodnutí žalovaný popisoval skutečnosti, které jí v době koupě předmětného vozidla nemohly být známy, soud konstatuje, že uvedený odstavec obsahuje řadu okolností, které žalobkyni v únoru 2012 známy byly nebo alespoň být měly (společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o. nebyla evidována jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel; jako první vlastník byla evidována žalobkyně; o evidenční prohlídku a měření emisí vozidla žádala společnost CAORLE INVEST s. r. o. jednající prostřednictvím B. S.; žalobkyně byla jako vlastník vozidla uvedena v registru silničních vozidel od srpna 2011, deklarovala přijetí zdanitelného plnění dne 4. 2. 2012 a obratem dne 5. 2. 2012 vozidlo prodala M. M.), a tyto okolnosti jsou doplněny o logické úvahy žalovaného (vystavení daňových dokladů S. K. nedokládá, že dodavatel RADICAL PRODUCTION s. r. o. následně prodal vozidlo právě žalobkyni, první registrace vozidla v České republice přímo na žalobkyni neprokazuje zakoupení vozidla od RADICAL PRODUCTION s. r. o. – spíše naopak, prodej vozidla M. M. neprokazuje jeho zakoupení od RADICAL PRODUCTION s. r. o.). Žalovaný podle názoru soudu nepochybil, pokud tyto své úvahy vyplývající ze skutečností, jež žalobkyně musela v rozhodné době znát, doplnil o další okolnosti, které žalobkyně v době tvrzeného nákupu vozidla v únoru 2012 znát nemusela, nicméně které celý případ dokreslují a z nichž pramení další podstatné pochybnosti (M. M. již dne 10. 2. 2012 prodal vozidlo zpět S. K., kterého už dlouho osobně znal a od kterého totéž vozidlo na počátku koupila společnost RADICAL PRODUCTION s. r. o.; M. H., který pomáhal žalobkyni s nákupem vozidla, zajistil u S. K. doklady o obchodní ransakci mezi ním a společností RADICAL PRODUCTION s. r. o., což by bez užších vazeb mezi M. H. a S. K. nebylo možné). Samotná skutečnost, že žalobkyně tyto okolnosti v době deklarované (a neprokázané) koupě předmětného vozidla v únoru 2012 neznala, nemá podle názoru soudu žádný vliv na to, že nevyvrátila pochybnosti správce daně a neprokázala, že dne 4. 2. 2012 přijala zdanitelné plnění tak, jak bylo deklarováno na faktuře od dodavatele RADICAL PRODUCTION s. r. o.

64. Subjektivní přesvědčení žalobkyně, že se celý případ nemohl odehrát jinak, než ona sama tvrdila, nepovažuje soud za jakkoli významné, neboť je nutno bezvýhradně trvat na tom, že samotné tvrzení, jež nebylo prokázáno, rozhodně nemůže být základem pro stanovení daně. Soud nesdílí názor žalobkyně, že by dokazování v projednávané věci či argumentace daňových orgánů vedly k absurdnímu cíli (žalobkyně ostatně ani nevysvětlila, co tím myslela, pozn. soudu). Námitka žalobkyně, že argumentace formální pravdou představuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť u prokazování plnění formálním dokladem žalovaný tuto zásadu nepoužil, zatímco k prosazení absurdního závěru ano (žalobkyně ani zde nekonkretizovala, co tím měla na mysli, pozn. soudu), podle názoru soudu svědčí o tom, že žalobkyně nepochopila rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení ani žalovaným citovanou judikaturu. Soud proto opakuje, že pokud daňový subjekt prokazuje nárok na nadměrný odpočet DPH formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006-107, dostupný na www.nssoud.cz). To znamená, že v případě řádným postupem zpochybněného daňového dokladu nelze uplatnit zásadu formální pravdy, a jak se mylně domnívá žalobkyně, vycházet z toho, že prokazuje deklarované skutečnosti. Přesně tato situace nastala i v projednávané věci, kdy správce daně jednoznačně formuloval a prokázal své pochybnosti, jak bylo vysvětleno výše, a žalobkyně proto byla povinna prokázat existenci zdanitelného plnění jinými důkazními prostředky, což se jí nepodařilo.

65. Soud k tomu dodává, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „[s]právce daně není povinen prokázat, že se obchodní transakce neuskutečnila tak, jak to tvrdí daňový subjekt, či prokázat na místo daňového subjektu, jak se transakce uskutečnila“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 102/2012-54, dostupný na www.nssoud.cz). Důkazní břemeno tedy tížilo výhradně žalobkyni, a veškeré její námitky o různých verzích skutkového děje a o tom, že by pochybnosti daňových orgánů měly vycházet z jiné, existující, pravděpodobnější a jimi prokázané verze skutkového děje, uvedené v replice k vyjádření žalovaného, jsou proto zcela nedůvodné. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005-72, dostupného na www.nssoud.cz, pak platí, že pokud daňový subjekt v daňovém řízení neprokáže jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem na § 92 odst. 5 daňového řádu dovozovat, že tyto skutečnosti byl za daňový subjekt povinen prokazovat správce daně a že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění a je nezákonné jen z toho důvodu, že to správce daně neučinil. To podle názoru zdejšího soudu znamená, že daňové orgány nebyly povinny jakkoli suplovat neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně a byly oprávněny rozhodnout v její neprospěch.

66. Lze tedy uzavřít, že soud nezjistil namítaná porušení daňového řádu, a to ani pokud jde o blíže nekonkretizovaná porušení § 3, § 5 a § 86 tohoto zákona a domnělé pochybení správce daně údajně spočívající v tom, že se neřídil zásadou posuzovat každý úkon jednotlivě. Toto tvrzení ostatně žalobkyně nijak neupřesnila, proto se jím soud nemohl podrobněji zabývat. Daňové orgány neporušily žádné zásady správního řízení ani zásady logiky a rozhodly plně v souladu se zjištěným skutkovým stavem i s příslušnými ustanoveními zákona o DPH.

67. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

68. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení