15 C 10/2025 - 106

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem JUDr. Markem Jurášem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 122 920,34 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 116 354 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 566,34 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 201,32 Kč, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 59 923,59 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši[Anonymizováno]1 745,50 Kč od 4. 7. 2024 do 23. 9. 2024, úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 61 523,59 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 8 711,48 Kč, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 59 640,75 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 751,53 Kč od 4. 7. 2024 do 23. 9. 2024, úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 61 396,75 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 970 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa], [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 9. 2024 domáhá se žalobkyně, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 61 396,75 Kč odpovídající zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, smluvních úroků, jakož i dalšího příslušenství a sankcí, to vše dle smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 24. 8. 2023 (dále jen „První smlouva“). Dále se žalobkyně touž žalobou domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 61 523,59 Kč odpovídající zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, smluvních úroků, jakož i dalšího příslušenství a sankcí, to vše dle smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 22. 1. 2024 s (dále jen „Druhá smlouva“). Žalobkyně tvrdila, že První smlouva byla uzavřena prostřednictvím [Anonymizováno] [Anonymizováno], webového rozhraní žalobkyně, jenž je obdobou internetového bankovnictví provozovaného žalobkyní. Žalovaný zažádal na webových stránkách žalobkyně o poskytnutí úvěru, tak že si zvolil částku úvěru, poté byl žalovaný vyzván k zadání svých osobních údajů, jakož i údajů o svých rodinných a majetkových poměrech. Následně si žalovaný zvolil své přihlašovací jméno a heslo pro další přihlašování. žalovaný nahrál na toto rozhraní kopii osobního dokladu, což žalobkyně vyžaduje pro ztotožnění žadatelů o úvěr a není možné bez toho smlouvu s žalobkyní uzavřít. Žalovanému se poté zobrazil návrh smlouvy, obsahem již byly údaje o žalovaném, jak je zadal při vyplnění registrace. Žalovaný projevil kliknutím na internetové stránce souhlas s takto zobrazenou smlouvou a na základě toho mu byla na telefonní číslo [tel. číslo], které žalovaný uvedl při registraci, zaslána SMS zpráva obsahující kód [Anonymizováno], a to dne 24. 8. 2023 v [Anonymizováno]:[Anonymizováno] hod. Tímto kódem byla smlouva podepsána, jak je kód uveden v kolonce Podpis klienta na smlouvě. Podpis smlouvy byl žalovaným proveden z IP adresy [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. Žalobkyně dále tvrdila, že Druhá smlouva byla uzavřena také prostřednictvím [Anonymizováno] [Anonymizováno], webového rozhraní žalobkyně, jenž je obdobou internetového bankovnictví provozovaného žalobkyní. Žalovaný zažádal na webových stránkách žalobkyně o poskytnutí úvěru, tak že si zvolil částku úvěru, poté byl žalovaný vyzván k zadání svých osobních údajů, jakož i údajů o svých rodinných a majetkových poměrech. Následně si žalovaný zvolil své přihlašovací jméno a heslo pro další přihlašování. žalovaný nahrál na toto rozhraní kopii osobního dokladu, což žalobkyně vyžaduje pro ztotožnění žadatelů o úvěr a není možné bez toho smlouvu s žalobkyní uzavřít. Žalovanému se poté zobrazil návrh smlouvy, obsahem již byly údaje o žalovaném, jak je zadal při vyplnění registrace. Žalovaný projevil kliknutím na internetové stránce souhlas s takto zobrazenou smlouvou a na základě toho mu byla na telefonní číslo [tel. číslo], které žalovaný uvedl při registraci, zaslána SMS zpráva obsahující kód [Anonymizováno], a to dne 22. 1. 2024 v [Anonymizováno]:[Anonymizováno] hod. Tímto kódem byla smlouva podepsána, jak je kód uveden v kolonce Podpis klienta na smlouvě. Podpis smlouvy byl žalovaným proveden z IP adresy [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný byl v souladu s První i Druhou smlouvou a podle úvěrových podmínek oprávněn požádat o poskytnutí úvěru opakovaně prostřednictvím kreditní karty, vždy však maximálně do výši sjednaného úvěru u obou smluv vždy 60 000 Kč. Žalobkyně tedy byla povinna poskytnout úvěr i opakovaně, vždy však v souhrnu do této nejvýše přípustné částky. Žalovaný se přitom zavázal – pokračuje žalobkyně – poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené v První smlouvě na 4 % z aktuální dlužné částky a v Druhé smlouvě na 2,19 % z výše sjednaného úvěrového rámce. U obou smluv byla splatnost ujednána tak, že splátka zahrnující jistinu úvěru i úroky je měsíčně splatná vždy 20. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla částka úvěru načerpána, přičemž první splátka byla splatná do 20. měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání. Žalobkyně poskytla úvěr na základě obou smluv žalovanému postupně vždy na jeho účet č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba]. takto: na základě První smlouvy dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka], celkem tedy poskytla žalobkyně úvěr ve výši 65 000 Kč; a na základě Druhé smlouvy dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka], celkem tedy poskytla žalobkyně úvěru ve výši 61 000 Kč. Žalovaný naproti tomu zaplatil žalobkyni na poskytnutý úvěr z První smlouvy sjednané splátky úvěru pouze takto: dne [datum], [datum], [datum] a [datum] vždy částku [částka]; následně dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. Žalovaný zaplatil žalobkyni na poskytnutý úvěr z Druhé smlouvy sjednané splátky úvěru pouze takto: dne [datum] částku [částka]. Žalovaný celkem podle První smlouvy na poskytnutý úvěr uhradil částku 8 335 Kč, což bylo rozpočítáno na jistinu a úroky. Žalovaný celkem podle Druhé smlouvy na poskytnutý úvěr uhradil částku 1 331 Kč, což bylo rozpočítáno na jistinu a úroky. Žalovaný porušil povinnost splácet poskytnutý úvěr ve sjednaných splátkách ve sjednané době, a tak žalobkyně využila svého oprávnění sjednaného v [Anonymizováno].[Anonymizováno]. úvěrových podmínek k První smlouvě, tedy možnost uplatnit splatnost celého zůstatku jistiny úvěru najednou a požadovat jeho okamžité zaplacení. Žalovaný porušil povinnost splácet poskytnutý úvěr ve sjednaných splátkách ve sjednané době, a tak žalobkyně využila svého oprávnění sjednaného v[Anonymizováno][Anonymizováno].[Anonymizováno]. úvěrových podmínek k Druhé smlouvě, tedy možnost uplatnit splatnost celého zůstatku jistiny úvěru najednou a požadovat jeho okamžité zaplacení. Ke splnění povinnosti žalobkyně prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením obou smluv tvrdila žalobkyně (skutková tvrzení v příloze návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), že je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany žalovaného. Vyhodnocení údajů provádí automatizovaný systém. Zohledňuje se schopnost žalovaného splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje, rodinné postavení, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Skutečné výdaje uvedené žalovaným v potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Využívány jsou úvěrové registry SOLUS a NRKI, žalobkyně provádí lustraci CEE a ISIR. Z registrů jsou shromažďovány informace, jako je např. existence závazků, jejich výše, historická platební morálka žalovaného.

2. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný.

3. Soud nařídil ve věci jednání, při kterém provedl dokazování k prokázání k tvrzení žalobkyně, že prověřila řádně úvěruschopnost žalovaného a dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Z První smlouvy, tedy smlouvy nazvané jako [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] č.: [hodnota] soud zjistil, že jako datum jejího uzavření je uvedeno 24. 8. 2023, stranami jsou žalobkyně a žalovaný, odkazuje na průkaz totožnosti č. [hodnota], k žalovanému jsou uvedeny údaje – [Anonymizováno], počet vyživovaných dětí [Anonymizováno], vzdělání [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], bydlení v [Anonymizováno], zdroj příjmu zaměstnanec s čistým měsíčním příjem [částka], bez vedlejšího příjmu, příjem ostatních členů domácnosti [částka], výdaje na bydlení ve výši [částka], výše splátek všech úvěrů [částka] a ostatní výdaje [částka]. Zaměstnavatel je uveden [Anonymizováno], [adresa], počátek zaměstnání žalovaného od [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Výše úvěrového rámce 10 000 Kč, úroková sazba měsíčně 2,19 %, výše měsíční splátky 4 %. Z Druhé smlouvy, tedy smlouvy nazvané jako [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno] č.: [hodnota] soud zjistil, že jako datum jejího uzavření je uvedeno 22. 1. 2024, stranami jsou žalobkyně a žalovaný, odkazuje na průkaz totožnosti č. [hodnota], k žalovanému jsou uvedeny údaje – [Anonymizováno], počet vyživovaných dětí [Anonymizováno], vzdělání [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], bydlení v [Anonymizováno], zdroj příjmu zaměstnanec s čistým měsíčním příjem [částka], bez vedlejšího příjmu, příjem ostatních členů domácnosti [částka], výdaje na bydlení ve výši [částka], výše splátek všech úvěrů [částka] a ostatní výdaje [částka]. Zaměstnavatel je uveden [Anonymizováno], [adresa], počátek zaměstnání žalovaného od [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Výše úvěrového rámce 60 000 Kč, úroková sazba roční 15,90 %, výše měsíční splátky 2,185 % z úvěrového rámce tedy 1 311 Kč. Takto zjištěné údaje odpovídají obsahu dvou písemností, které dále žalobkyně předložila, a to Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik, protože původcem obou písemností je žalobkyně, soud je posuzoval nikoli jako důkaz, ale jako skutková tvrzení o obsahu údajů zadaných žalovaným v žádosti o úvěr, tedy jde o údaje obsahu smlouvy. Z výpisu z účtu u [právnická osoba]. pro účet č. [č. účtu] za dobu od [datum] do [datum], soud zjistil, že jsou zde evidovány pouze pohyby dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Příchozí úhrada od [jméno FO] ve výši [částka] a ve výši [částka], dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Příchozí úhrada od [právnická osoba] ve výši [částka] a [částka], dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Příchozí úhrada od [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] ve výši [částka], dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Odchozí úhrada pro [jméno FO] [částka] – celkový rozdíl mezi příchozími a odchozími platba byl [částka]; za dobu od [datum] do [datum] soud zjistil, že jsou zde evidovány pouze pohyby dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Příchozí úhrada od [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] ve výši [částka], dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Odchozí úhrada [jméno FO] ve výši [částka], dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Příchozí úhrada dne [částka], dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Odchozí úhrada pro [jméno FO] [částka] a [částka] – výdaje převýšily příjmy za tuto dobu výdaje převýšily příjmy o [částka]; za dobu od [datum] do [datum] soud zjistil, že jsou zde evidovány pouze pohyby dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Příchozí úhrada od [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] ve výši [částka], dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Odchozí úhrada pro [jméno FO] ve výši [částka] ještě více než činí mzda, dne [Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno]. Příchozí úhrada od [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve výši [částka], dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Odchozí úhrada pro [jméno FO] [částka] – výdaje převýšily příjmy za tuto dobu výdaje převýšily příjmy o [částka]. Z fotografie lícové strany občanského průkazu soud zjistil, že jde o občanský průkaz žalovaného č. [hodnota] a z fotografie rubové strany občanského průkazu, soud zjistil, že jde o občanský průkaz pro rodné číslo [RČ]. Z úvěrových podmínek č. [Anonymizováno] a úvěrových podmínek č. [Anonymizováno] soud zjistil, že jde o všeobecné obchodní podmínky žalobkyně pro poskytování úvěrů, v čl. [Anonymizováno].[Anonymizováno]. je ujednáno, že úvěrový rámec poskytnutý klientovi může být v průběhu trvání závazku z úvěru k žádosti klienta navýšen.

4. Žalobkyně ke skutkovým zjištěním a provedenému dokazování uvedla, že úvěrový rámec První smlouvy byl sjednán na 10 000 Kč, ale v souladu s bodem [Anonymizováno].[Anonymizováno] úvěrových podmínek, mohl žalovaný požádat o navýšení tohoto rámce, k čemuž také došlo. Žalovaný celkem tedy čerpal úvěr dne [datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka], [datum] – [částka], tedy [částka]. Žalovaný při kontraktačním procesu doložil svou totožnost prostřednictvím aplikace žalobkyně kopii svého občanského průkazu, ale zjevně po uzavření První smlouvy žalovaný vyměnil nebo ztratil tento občanský průkaz. Na Druhé smlouvě uvedený občanský průkaz č. [hodnota] není žalobkyně u jednání schopna předložit. Ke snížení nákladů na bydlení z původních [částka] na První smlouvě na [částka] na druhé smlouvě uvedla žalobkyně, že se domnívá, že jde o souvislost se změnou bydliště, která také z obou smluv vyplývá. K rozdílnosti tvrzení žalobkyně o výši uvedených splátek na jiné úvěry žalovaným a tvrzením žalobkyně, že žádné jiné úvěry v rámci prověřování úvěruschopnosti nezjistila, uvedla žalobkyně, že pokud jde o žalovaným tvrzenou výše splátek úvěrů [částka] v První smlouvě a následně tvrzenou výši těchto úvěrů [částka] v Druhé smlouvě, žalobkyně tvrdila, že při prověření historie úvěrů žalovaného v dostupných úvěrových registrech nezjistila, že by měl žalovaný jiný úvěr než u žalobkyně, žalobkyně se domnívá, že těmito úvěry jsou zatížení jiní členové domácnosti žalovaného, nikoli sám žalovaný, přesto je tento žalobkyni uvedl. Rozdíl údajů o počátku zaměstnání žalovaného považuje žalobkyně za překlep učiněný žalovaným při druhé žádosti o úvěr. Pokud jde o zjištěnou skutečnost, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru v období 3 po sobě jdoucích měsíců vždy celou vyplacenou mzdu zaměstnavatelem okamžitě posílá na účet [jméno FO], v některých případech i v částce vyšší, než činí mzda, žalobkyně tvrdila, že jí nepřísluší dopodrobna zkoumat, proč tak žalovaný jako žadatel o úvěr činí.

5. Žalobkyně u jednání setrvala na svých skutkových tvrzeních, jak byla uvedena v žalobě a jejím písemném doplnění. Soud poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/163 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.), aby neúplná tvrzení o tom, jak konkrétně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr prověřila, zejména, jaké výdaje na životní potřeby, výši výživného na [Anonymizováno] [Anonymizováno] žalovaného, příjem manželky nebo partnerky (spolužijící osoby) a aby tvrdila, co zjistila z existence závazků, jejich výše, historické platební morálky žalovaného z úvěrových registrů SOLUS a NRKI a jaké skutečnosti zjistila z evidence CEE a ISIR. Žalobkyně byla poučena na následek nevyhovění této výzvě spočívající v neúspěchu ve věci. Žalobkyně shrnula, že odkazuje na svá dosud uvedená skutková tvrzení, která považuje za úplná a již je nebude tvrdit jinak nebo doplňovat. Žalobkyně výslovně uvedla, že důkazy k částkám výdajů žalovaného prokazující jejich výši [částka] a [částka] uvedenou žalovaným označovat nebude, tyto výdaje pouze tvrdí, má za to, že vzhledem k výši úvěru a principu přiměřenosti je v souladu s řádným prověřením úvěruschopnosti, pokud vychází jen z tvrzení klienta a těmto věří, pokud nepovažuje tyto údaje za podhodnocené nebo nadhodnocené. Žalobkyně považuje tvrzení klienta za objektivní spoléhajíc na trestní odpovědnost klienta.

6. Soud provedl dále dokazování písemnostmi, ze kterých neučinil žádná skutková zjištění rozhodná pro věc, a to z výzvy ke splacení celého úvěru ze [datum] ke smlouvě č. [hodnota], výzva ke splacení celého úvěru ze dne [datum] ke smlouvě č. [hodnota], podacího archu [právnická osoba]. ze dne [datum], úvěrová zprávy (nedatováno na č. l. 69), úvěrové zprávy (nedatováno na č. l. 81), podacího arch [právnická osoba]. ze dne [datum], předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum], ostatní písemnosti spisu považoval soud za skutková tvrzení žalobkyně, když se jednalo o písemnosti, jejichž je žalobkyně původcem, obsahují údaje o úvěru a žalovaném, aniž by byly jakkoli žalovaným potvrzeny.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 8. 2024 (dále jen „z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli; podle § 7 odst. 1, písm. g) a § 9 z. s. ú. je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka; podle § 86 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy; podle § 86 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. dle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem; podle § 104 z. s. ú. vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu […]; podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat; podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná; podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 mimo jiné uvedl, že „[…]již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad)… Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)[…].“ 8. Soud posoudil učiněná skutková zjištění podle rozhodné právní úpravy. Žalobkyně a žalovaný sjednali a uzavřeli v případě První i Druhé smlouvy písemnou smlouvu o úvěru elektronickými prostředky komunikace na dálku, kdy podpis žalovaného na této smlouvě byl nahrazen elektronickými prostředky (dále jen „Smlouva“). Ke ztotožnění osoby žalovaného došlo při elektronické komunikaci prostřednictvím aplikace v internetovém prostředí žalobkyně a komunikace přes SMS po telefonu, o čemž soud nemá důvod pochybovat, když žalobkyně měla k dispozici občanský průkaz a výpisy z účtu žalovaného vedené u banky. Soud tedy nejprve dospěl k závěru, že žalobkyně jako právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr, a žalovaný jako spotřebitel uzavřeli písemnou smlouvu jako dvoustranné právní jednání; Smlouva tedy vznikla. Jde přitom o smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť jejími stranami jsou právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr, a spotřebitel, žalobkyně ani jinou skutečnost o postavení žalovaného v tomto právním poměru netvrdila, a tato skutečnost vyplývá z jejího tvrzení v žalobě, pokud jde o ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr, a také zejména přímo z obsahu této smlouvy, která sama prohlašuje, že jde o sjednání spotřebitelského úvěru. Na základě obsahu Smlouvy soud též dospěl k závěru, že smlouva je smlouvou o poskytnutí úvěru.

9. Soud posuzoval, zda je smlouva o úvěru platná a založila práva a povinnosti žalobkyně a žalovaného, a tedy práva, jichž se žalobkyně žalobou domáhá. Soud zjistil skutkový stav dále tak, že žalobkyně skutečně poskytla žalovanému částku 65 000 Kč dle První smlouvy a 61 000 Kč dle Druhé smlouvy a žalobkyně žalobou následně uplatňuje kromě vrácení části této částky také smluvní úrok z úvěru, poplatek za upomínky, právo na než měla založit smlouva o úvěru, a úrok z prodlení. Základní podmínkou platnosti smlouvy o úvěru, která je spotřebitelskou smlouvou, je, že poskytovatel úvěru jej poskytl spotřebiteli, (až) pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; v opačném případě, pokud zde důvodné pochybnosti jsou, resp. je má poskytovatel mít, a přesto je úvěr spotřebiteli poskytnut, je úvěrová smlouva neplatná. Soud tedy posuzoval, zda žalobkyně poskytla shora označené peněžní prostředky jako úvěr nemaje pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr, resp. zda zde alespoň objektivně nebyly takové pochybnosti. Ke splnění povinnosti žalobkyně ověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr uvedla žalobkyně v žalobě standardní floskule o prověření této schopnosti na základě údajů poskytnutých žalovaným jako klientem, údajů veřejně dostupných databází, zejména bankovních a nebankovních registrů (§ 20z zákona o ochraně spotřebitele) a insolvenčního rejstříku. Soud předesílá, že smyslu a účelu právní úpravy § 86 z. s. ú. odpovídá pouze výklad, kdy schopnost spotřebitele splácet úvěr je hodnocena na základě konkrétních a objektivních údajů o druhu, zdrojích a výši příjmů, majetku a naproti tomu výdajích spotřebitele v době před uzavřením smlouvy o úvěru v obvyklém chodu věcí, tedy stavu pohybu peněžních prostředků v určitém čase, jak je lze i následně očekávat (příjmy a výdaje a jejich původ a důvod, jiný majetek). Pouze na základě takového údaje může poskytovatel úvěru mít reálnější představu o tom, zda bude spotřebitel schopen splácet úvěr. Absence údaje o osobě spotřebitele v registrech, rejstřících a databázích může být až sekundárním podkladem (srov. § 86 odst. 1 z. s. ú.: „a pokud je to nezbytné“). Podstatu právní úpravy povinnosti poskytovatele prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr a obsah této povinnosti je třeba hledat ve smyslu právní úpravy úvěru jako institutu dočasného poskytnutí peněžních prostředků. Podstatou je, že jde o poskytnutí osobě, která nemá takové prostředky najednou k dispozici (včetně nutnosti logisticky své zdroje umístit jinam), je však schopna je v budoucnu postupně nashromáždit (ušetřit). Úvěr tedy slouží k tomu, aby se překlenul časový prostor mezi potřebou použití prostředků a jejich nashromážděním. Z logiky věci tak vyplývá, že úvěr má být poskytnut pouze takovému spotřebiteli (ostatně obecně ekonomicky i podnikateli), který je výhledově schopen našetřit masu prostředků odpovídajících úvěru, který je po poskytnutí ihned spotřebován (použit), nebo alespoň očekává uvolnění alokovaných prostředků v době sjednávání splatnosti daného úvěru. Tato schopnost musí vyplývat z jeho dosavadních příjmových a jiných majetkových poměrů v porovnání s jeho výdaji, jak zcela jasně právní úprava § 86 odst. 2 z. s. ú. vymezuje: „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele“. Pokud tedy poskytovatel úvěru zjistí, že zde dle obvyklého chodu věcí není dostatečná hladina příjmů a disponibilních či termínovaných prostředků spotřebitele, ze kterých lze očekávat placení sjednávaných splátek úvěru pro uvažovanou budoucí dobu nebo celého úvěru najednou (tedy ono našetření), a to právě vedle jeho jiných výdajů, pak nevyskytnutí osoby spotřebitele, např. v insolvenčním rejstříku, je již bezpředmětné; naopak pokud zde z objektivních údajů o hladině příjmů po zohlednění výdajů a očekávaných nových splátek úvěru vyplývá schopnost splátky splácet (nebo uhradit najednou celý úvěru), pak samozřejmě teprve absence výskytu osoby spotřebitele v registrech dlužníků či insolvenčním rejstříku má další význam, neboť potvrdí, že tyto prostředky spotřebitele nejsou určeny k hrazení jiných, dřívějších dluhů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru tedy splní povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet uvažovaný úvěr pouze tehdy, pokud ověří v odpovídajícím rozsahu, že spotřebitel má dostatečné příjmy ve vztahu k výdajům, aby měl i po navýšení výdajů o splátky úvěru v dané době dostatek prostředků z příjmů pro jejich hrazení. Nejpodstatnější je ovšem skutečnost, zda jsou příjmy relativně trvalé, zaručené a periodické, pocházejí z ustáleného ekonomického zdroje, nikoli z náhody (hry a sázky) nebo dočasného zdroje (jiné úvěry a půjčky). A pokud poskytovatel takto nezjišťuje poměry vůbec nebo nedostatečně, má tedy ex lege důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet úvěr, a pak nemůže úvěr poskytnout, poskytne-li jej i přesto, činí tak na základě neplatné smlouvy o úvěru (§ 87 z. s. ú.).

10. V poměrech předmětné věci tedy soud posuzoval, zda z obsahu písemností předložených k tvrzení žalobkyně, vyplývá, že poskytla úvěr žalovanému nemaje důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr, resp. jej poskytla alespoň za objektivního stavu schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z údajů o jeho měsíčních příjmech za 3 měsíce, žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného vedeného u banky. Z těchto výpisů bylo zjištěno, že žalovaný má pravidelnou mzdu od zaměstnavatele [Anonymizováno]. Současně však bylo zjištěno, že pohyby na účtech žalovaného za tuto dobu tvoří právě jen tato mzdy a její bezprostřední odeslání na účet jiné fyzické osoby. Žalobkyně tvrdila, že neověřovala, kdo je touto osobou příjemce celé mzdy žalovaného, zda jde o [Anonymizováno], a ani neověřovala u žalovaného, proč je celá jeho mzda, jako jediný žalobkyní zjištěný stálý příjem, a tedy zdroj splátek potenciálního úvěru, odesílán bezprostředně po jeho obdržení této osobě. Jiné pohyby na účtu jsou jen v jednotkách a řádech několik set korun. Měsíční bilance je přitom záporná, vyjma jednoho měsíce. Pokud pak jde o výdaje, žalobkyně přímo tvrdila, že tvrzení žalovaného o výši výdajů na bydlení, životních nákladech a příjmech spolužijících osob (příjmy domácnosti) dále neprovařovala. Žalobkyně tvrdila, že považuje údaje uvedené žalovaným při sjednávání úvěru za dostatečné bez dalšího ověření, protože vychází z toho, že vzhledem k výši úvěru je přiměřené spoléhat se na údaje jednostranně prezentované žalovaným, nad kterým visí hrozba trestní odpovědnosti. Soud má za to, že tuto logiku je třeba odmítnout, protože v takovém případě předpokladu, že nikdo neporušuje normy trestního práva by nemusely tedy ani existovat trestní soudy. Navíc o přiměřenosti výše úvěru se vhledem k okolnostem daného případu uvažovat ani nedá. Žalovaný načerpal úvěr z obou smluv ve výši 126 000 Kč, zatímco jeho doložený příjem je [částka] čistého. Bez zohlednění výše výdajů skutečným prokázáním, nelze o nějaké přiměřenosti výše splátky, kterou žalobkyně tvrdila ve výši 979 Kč měsíčně a 1 311 Kč uvažovat. Výše příjmů a výše sjednaného rámce úvěru a výše jeho příjmu budí přinejmenším pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Tyto pochybnosti měla žalobkyně rozptýlit získáním doložených výdajů, žalovaný tvrdil jako způsob bydlení [Anonymizováno] a náklady [částka], což při příjmu [částka] je jistě neúměrné, a to i v případě Druhé smlouvy u částky 6 000 Kč, když k oběma smlouvám žalovaný současně uvedl, že má [Anonymizováno] [Anonymizováno]. K tomu přistupuje i zcela fabulované vysvětlení žalobkyně o tom, že ačkoli žalovaný uvedl, že má výdaje na splátky úvěrů u jiných poskytovatelů, než je žalobkyně, ve výši [částka], resp. [částka], musel tím myslet úvěry jiných členů domácnosti. O potřebě tvrdit všechny tyto okolnosti na straně příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti a jejich zohlednění v tomto procesu, byla žalobkyně poučena, a to podrobně a zcela konkrétně, jak má tvrdit, přitom byla žalobkyně poučena o následcích nesplnění této výzvy. Žalobkyně však netvrdila ani po takovém poučení ničeho a jen odkázala na svá předchozí písemná podání.

11. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud přitom ve své rozhodovací činnosti potvrdily, že na poskytovatele úvěru jsou kladeny zvýšené nároky na kvalitu činnosti směřující k ověření schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Zásada odborné péče při jednání poskytovatelů, kterou obecně zakotvuje § 75 z. s. ú., pak znamená v poměrech této činnosti, že poskytovatel se nespokojí jen se základním seznámením se s údaji od spotřebitele, ale ověří a nechá si objektivně doložit skutečnosti rozhodné pro závěr o tom, zda je spotřebitel v konkrétních poměrech schopen splácet úvěr. Poskytovatel úvěru, má-li jeho jednání být neseno odbornou péčí, musí každý jednotlivý případ posuzovat podle konkrétních poměrů, a to právě se shora vyloženou logikou a podle smyslu institutu úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 – 42 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně musela mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet uvažovaný úvěr, když nebylo zřejmé, jako skutečné výdaje tedy žalovaný měsíčně kromě uvažovaného úvěru má platit. Nicméně bez doložení pravidelných výdajů jde u příjmů vždy o otázku hypotetickou a automaticky tak vzbuzující pochybnost o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Jinými slovy, smyslem posouzení úvěruschopnosti sice není posoudit „ochotu“ splácet úvěr, ale toliko schopnost jej splácet, avšak objektivně zde musí být alespoň prostředky pro realizaci vůle splácet (alespoň je očekávat), to však lze jistěji ověřit jen z dokladů o obojím, jak příjmech, tak výdajích. Pokud za těchto pochybností přesto žalobkyně úvěr žalovanému poskytla, pak je podle § 87 z. s. ú. nutno smlouvu o úvěru považovat na neplatné právní jednání. Soud přitom na základě žalobkyní předložených podkladů má sám pochybnosti o schopnosti žalovaného od počátku splácet úvěru, když neuhradil žalovaný ničeho na smluvený úrok, nadto je zřejmé, že žalovaný se soustavně oddává hazardním hrám a získává prostředky od jiných poskytovatelů úvěrů a půjček, což žalobkyně sama dotvrdila. Tedy nebylo ani prokázáno, že by objektivně žalovaný schopen splácet byl, tedy bez ohledu na nedostatečné posouzení jeho úvěruschopnosti žalobkyní.

12. Soud tedy dospěl na základě skutkového zjištění o způsobu ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr, že v daném případě žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Z tvrzení a předložených podkladů žalobkyní jasně vyplývá, že neměla a ani nepožadovala dostatečné informace o možnostech žalovaného úvěr splácet. Soud sice přijal tvrzení žalobkyně o tom, že tedy žalovaný splatil uvedené splátky, nicméně žalobkyně sama tvrdila, že pouze čtyři první splátky zaplatil řádně, poté načerpal v rozestupu pouhých dvou týdnů částky dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka]. To je přitom významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, neboť úvěrový rámec byl sjednán na 10 000 Kč, které původně načerpal žalovaný, a vzhledem k § 86 odst. 1 z. s. ú. byla i v tuto chvíli žalobkyně před tímto navýšeným čerpáním povinna opětovně prověřit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však setrvala na „důvěře“ v údaje jednostranně uvedené žalovaným, přestože se tímto novým čerpání výše splátky měsíčně zvýšila na 1 754 Kč a po dalším čerpání dne [datum] ve výši [částka], dokonce na částku 2 665 Kč, kteroužto splátku již zaplatil žalovaný jen jednu. K tomu přistupuje skutečnost, že dne 22. 1. 2024 byla uzavřena Druhá smlouva a žalovaný načerpal dne [datum] částku 60 000 Kč, tedy během dvou dnů ze dvou různých smluv načerpal celkem 70 000 Kč a obě splátky celkem činily měsíčně 3 976 Kč (na Druhou smlouvu splátka 1311 Kč). Na obě splátky poté zaplatil žalovaný jen jeden měsíc. Tedy ani následné chování žalovaného není dokladem o tom, že byl schopen objektivně splácet úvěr, když tak činil jen po dobu čtyř měsíců po načerpání 10 000 Kč a po jedné splátce po načerpání z obou smluv. To je pro soud s ohledem na ostatní skutková zjištění zcela nedostatečnou skutečností, na které soud nemůže založit závěr, že žalovaný objektivně byl schopen úvěr splácet. Za tohoto stavu, který vyplývá z tvrzení žalobkyně a jí předložených písemností, tak podle § 86 odst. 1 z. s. ú. nemohla žalobkyně poskytnout spotřebitelský úvěr žalovanému, protože zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, resp. splatit. Soud tedy podle § 87 z. s. ú. posoudil smlouvu o úvěru jako neplatné právní jednání, kdy neplatnost je absolutní pro rozpor nejen se zákonem, ale i s dobrými mravy podle § 588 o. z., k čemuž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy i bez námitky neplatnosti, kterou by vznesl žalovaný. Jelikož je smlouva neplatná, nezaložila práva a povinnosti stran v ní vymezené, žalovanému tedy nevznikla povinnost platit žalobkyni smluvní úroky a jiné sjednané peněžní povinnosti.

13. Protože soud uzavřel, že nároky uplatněné žalobkyní nemohou být dány z důvodu uzavřené Smlouvy o úvěru, bylo na místě, aby posoudil, zda jsou nároky nebo některý z nich dán z jiného právního důvodu. V případech, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, tak jako v tomto případě, je spotřebitel dle § 87 z. s. ú. povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Tato právní úprava odpovídá úpravě § 2991 a § 2993 o. z. o bezdůvodném obohacení, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytovateli úvěru pouze to, oč se skutečně obohatil. Obohacením je zde tedy pouze takové plnění, o které se reálně zvýšil majetek spotřebitele nebo plněním poskytovatele snížily jeho dluhy. Nároky žalobkyně tak mohou odpovídat pouze právu na vydání bezdůvodného obohacení, kterým může být jen skutečně poskytnuté peněžité plnění, nikoli smluvní úrok, smluvní pokuty a poplatky za sjednání úvěru či platby jiné. Výše plnění, které má žalovaný v takovém případě poskytnout, a jeho splatnost, je speciálně upravena v § 87 odst. 1, věty třetí, z. s. ú., podle kterého v případě, že není řádně posouzena úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému skutečně částku 126 000 Kč, vzhledem k neplatnosti obou smluv o úvěru mu ji tedy poskytla bez právního důvodu a žalovaný se o tuto částku reálně obohatil. Žalovaný je tedy povinen vydat obohacení získané na úkor žalobkyně, v rozsahu, které dosud nevrátil. Žalobkyně sama tvrdila, že jí bylo na splátkách zaplaceno celkem 9 646 Kč ([částka] + [částka]), to soud zohlednil v celém rozsahu jako vrácení bezdůvodného obohacení v původní výši 126 000 Kč, proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni zbytek ve výši 116 354 Kč jako povinnost v bodě I. výroku tohoto rozsudku.

14. Žalovaný je povinen v souladu s § 87 odst. 1, věta třetí, z. s. ú. vrátit bezdůvodné obohacení ve lhůtě přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 odst. 1, věta třetí, z. s. ú. je speciálním ustanovením ohledně splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána, jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení. Uvedené je podrobně rozvedeno též ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na který soud v plném rozsahu odkazuje. Jestliže spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, a dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. K tomu dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023: „Slova ,v době přiměřené jeho možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet. (viz Důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87).“ Soud tedy v části výroku pod bodem II. tohoto rozsudku zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení do zaplacení v celém rozsahu.

15. Žalobkyně navrhovala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částky zůstatku úvěru po započtení jen části splátek, a to 61 523,59 Kč a 61 396,75 Kč, celkem 122 920,34 Kč, soud přiznal na jistině jako oprávněnou částku zbývajícího bezdůvodného obohacení 116 354 Kč. Soud proto zamítl žalobu v rozsahu nároku na zaplacení částky 6 566,34 Kč, neboť tuto již žalovaný jako bezdůvodné obohacení zaplatit. Soud dále zamítl žalobu v části nároku na kapitalizovaný smluvní úrok a i jeho procentem požadovanou výši do zaplacení, jakož i nárok na úroky z prodlení. Žalobu v této části povinnosti žalovaného soud ve výroku v části pod bodem II. zamítl, protože právo na zaplacení žalobkyni nevzniklo, když smlouva o úvěru je neplatná a nevyvolává tak žádné právní účinky.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná pouze z části, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné části. Náklady řízení žalobkyně určil soud podle § 137 o. s. ř. a sestávají z náhrady soudního poplatku tížící žalobkyni ve výši 4 918 Kč, a dále z náhrady odměny za zastupování právního zástupce podle § 137 odst. 2 o. s. ř., kterou soud určil podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), z tarifní hodnoty 122 920,34 Kč částkou 6 020 Kč za každý z těchto 5 úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby (včetně jejího doplnění) a účasti jednání soudu dne [datum] a dne [datum] , celkem 30 100 Kč a k tomu dále 3 x 300 Kč náhrada hotových výdajů právního zástupce podle § 13 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (podle čl. II. vyhlášky č. 258/2024 Sb.), a 2 x 450 Kč ve znění označené novely, tedy ve výši celkem 1 800 Kč, a dále z náhrady za daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce žalobkyně plátcem dle § 137 odst. 3 o. s. ř., ve výši 21 % celkem 38 599 Kč, což spolu s náhradou soudního poplatku činí celkem částku 43 517 Kč, kterýžto nárok na náhradu nákladů řízení by žalobkyni svědčil při plném úspěchu ve věci. Soud však musel při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit, že žalobkyně nebyla částečně úspěšná, pokud jde o částku 56 890,74 Kč (na jistině, poplatku a úrocích smluvních a z prodlení kapitalizovaných ke dni 8. 9. 2025). Úspěch ve věci musí soud posuzovat ve vztahu k celému předmětu řízení, jímž je i uplatněné příslušenství. Soud se tedy musel vypořádat i s neúspěchem žalobkyně ohledně této části nároku (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně tedy celkově uplatňovala ke dni rozhodnutí soudu jako předmět řízení částku 173 244,74 Kč (jistina + kapitalizované úroky smluvní a z prodlení); úspěšná byla žalobkyně v rozsahu 116 354 Kč, což představuje ve vztahu k celku úspěch 67,2 %; naproti tomu úspěch neměla žalobkyně v částce 56 890,74 Kč, což představuje ve vztahu k celku neúspěch 32,8 %. Dle § 142 odst. 2 o. s. ř. má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, protože měla žalobkyně v dané věci úspěch jen v rozsahu 67,2 %, je od něj třeba odečíst úspěch žalovaného, tj. neúspěch žalobkyně, ve výši 32,8 %, když výsledným poměrem je 34,4 % úspěch a tomu odpovídající část nákladů řízení oproti plnému úspěchu, tedy z 43 517 Kč, částka 14 969,85 Kč, zaokrouhleno 14 970 Kč.

Poučení