15 C 102/2021- 318

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou ve věci Žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., [příjmení], sídlem [adresa], [část obce] proti; žalovanému: ; Česká republika – Ministerstvo vnitra, [IČO], sídlem [adresa žalované], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o náhradu škody dle zákona č. 240/2000 Sb., takto:

Výrok

I. Žaloba se co do zaplacení částky 4 097 527,31 Kč zamítá.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému částku 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 24. 5. 2021 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplati žalobci částku 4 229 485,92 Kč. Žalobce uvedl, že je, resp. byl provozovatelem zařízení určeného pro ubytovací služby hotelového typu provozovaného na adrese [adresa žalobkyně]. Podnikatelskou činností žalobce je provozování ubytovacích služeb, které bylo Usnesením vlády ČR [číslo] to s účinností od 16. 3. 2020 zakázáno, resp. téměř výhradně zakázáno s přihlédnutím ke znění usnesením vlády ČR [číslo]. Dne 23. 3. 2020 vydala vláda ČR usnesení [číslo] kterým zrušila usnesení [číslo] [číslo]. Zároveň bylo Ministerstvem zdravotnictví vydáno mimořádné opatření [číslo jednací], které fakticky převzalo omezení obsažená ve vládních usneseních a prodloužilo je do 1. 4. 2020, potažmo následně do 11. 4. 2020. Tato opatření Ministerstva zdravotnictví ČR bla následně zrušena a vláda přijala usnesení [číslo] které nadále téměř výhradně zakazovalo možnost poskytování ubytovacích služeb v ČR. od 25. 5. 2020 bylo možno obnovit činnost a znovu nabízet ubytovací služby v rozsahu obdobném jako před 16. 3. 2020. Žalobce byl nucen v důsledku jednání vlády ČR a Ministerstva zdravotnictví ČR přerušit provoz ubytovacího zařízení na dobu od 16. 3. 2020 do 25. 5. 2020. Provoz ubytovacího zařízení nebylo možné z ekonomických důvodů po odpadnutí omezení, tedy po 25. 5. 2020 obnovit. Žalobci v příčinné souvislosti s opatřením státu zavedeným podle zákona č. 240/2000 Sb. vznikla jak skutečná škoda, tak ušlý zisk, když po tuto dobu nemohl podnikat a provozovat ubytovací zařízení. Žalobci vznikla škoda spočívající v tom, že vydal následující částky jakožto tzv. udržovací náklady svého podnikání: za měsíc březen náklady na elektrickou energii, vodné a stočné, služby spojené s provozem nemovitosti, ve které je umístěno ubytovací zařízení – 12 050,50 Kč, náklady na služby dodavatelů veškerých služeb, zejména pak dodavateli účetnictví, vedení rezervační agendy, telekomunikačních a informačních služeb 68 171,82 Kč a nájem 254 100 Kč; za měsíc duben náklady na elektrickou energii, vodné a stočné, služby spojené s provozem nemovitosti, ve které je umístěno ubytovací zařízení – 25 822,50 Kč, náklady za služby dodavatelů veškerých služeb, zejména pak dodavateli služeb účetnictví, vedení rezervační agendy, telekomunikačních a informačních služeb 47 755 Kč a nájem 394 873,82 Kč; za měsíc květen náklady na elektrickou energii, vodné a stočné, služby spojené s provozem nemovitosti, ve které je umístěno ubytovací zařízení – 21 518,75 Kč, náklady za služby dodavatelů veškerých služeb, zejména pak dodavateli služeb účetnictví, vedení rezervační agendy, telekomunikačních a informačních služeb 40 729 Kč a nájem 394 873,82 Kč. K měsíci červnu došlo k ukončení všech pracovněprávních vztahů se zaměstnanci v souvislosti s přerušením provozu ubytovacího zařízení na dobu od 16. 3. 2020 do 25. 5. 2020. Zaměstnancům bylo celkově vyplaceno odstupné ve výši 550 706 Kč. Dále žalobci ušel zisk z důvodu nutného zrušení všech pobytů v relevantním období, a to: za měsíc březen byly zrušeny rezervace pobytů v celkové ceně 21 435,21 EUR a 61 793 Kč, průměrný kurs ČNB EUR – CZK v měsíci březnu 2020 činil 26, 575 Kč, celkově tak byly zrušeny pobyty v hodnotě 631 433,71 Kč; za měsíc duben byly zrušeny rezervace pobytů v celkové ceně 52 881,62 EUR a 85 341 Kč, průměrný kurs ČNB EUR – CZK v měsíci dubnu 2020 činil 26, 263 Kč, celkově tak byly zrušeny pobyty v hodnotě 1 527 052,61 Kč; za měsíc květen byly zrušeny rezervace pobytů v celkové ceně 9 476,25 EUR, průměrný kurs ČNB EUR – CZK v měsíci květnu 2020 činil 27, 268 Kč, celkově tak byly zrušeny pobyty v hodnotě 258 398,39 Kč žalobce svůj nárok uplatnil výzvami ze dne 16. 9. 2020 z procesní opatrnosti u úřadu vlády ČR, jakožto orgánu, který vydával rozhodnutí dle zákona č. 240/2000 Sb., u Ministerstva zdravotnictví i u Ministerstva vnitra, které řídí a koordinuje činnosti dle krizového zákona. Úřad vlády a Ministerstvo zdravotnictví žalobci sdělily, že orgánem jednajícím za stát ve věci uplatnění nároku na náhradu škody je žalovaný, a proto mu výzvu postoupily. Žalovaný sdělením ze dne 14. 1. 2021 shledal nárok žalobce za nedůvodný. Žalobce uvedl, že v souvislosti s krizovými opatřeními mu vznikla skutečná škoda ve výši 1 812 601,21 Kč a dále mu vznikla škoda ve výši 2 416 884,71 Kč ve formě ušlého zisku. Za tuto škodu v souhrnné výši 4 229 485,92 Kč odpovídá dle § 36 krizového zákona žalovaný jakožto zástupce státu, když předpoklady pro vznik odpovědnosti jsou dány. Žalobce dále uvedl, že chtěl využít kompenzačních programů, které Česká republika prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu či Ministerstva pro místní rozvoj (Covid – ubytování) poskytovala, ale toto nebylo možné s pohledem na nastavení podmínek kompenzačních programů. Žalobce nesplňoval podmínky pro přiznání státní podpory. Pokud by žalobce podmínky splňoval, nemusel by podávat žalobu. Jedná se o případ, když žalobce tzv. propadl sítem pomoci a byl nucen z ekonomických důvodů svoji činnost přerušit.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. srpna 2021, č.j. 15 C 102/2021-75 byl žalobce vyzván, aby doplnil žalobu tak, že rozvede uplatňované nároky včetně jejich výše, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jejich jednoznačnou individualizaci, tedy vymezí předmět řízení po skutkové stránce k jednotlivým nárokům, tedy je třeba přesně vyčíslit výši škody, která měla žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními vydanými vládou a jaká škoda měla žalobci vzniknout v důsledku mimořádných opatření vydaných Ministerstvem zdravotnictví ČR, a to včetně uvedení rozhodného období a označení právních aktů státu tak, aby soud mohl posoudit svoji místní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci k jednotlivým nárokům.

3. Žalobce podáním ze dne 13. 9. 2021 žalobu doplnil tak, že uplatňuje nárok na náhradu škody a ušlého zisku za období od 16. 3. 2020 do 25. 5. 2020 v celkové výši 4 229 485,92 Kč, když nárok žalobce uplatňuje na základě ustanovení § 36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ krizový zákon“). Zároveň vzal žalobu částečně zpět, a to co do částky 131 958,61 Kč.

4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. května 2022, č.j. 15 C 102/2021-87 bylo řízení co do částky 131 958,61 Kč zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne 2. 6. 2022.

5. Žalovaný k žalobě uvedl, že nárok žalobce neuznává, a to z těchto důvodů. Žalovaný poukázal na ustanovení § 36 odst. 5 krizového zákona a uvedl, že přinejmenším co do výš 1 666 324,59 Kč již nárok žalobce zanikl. Dále žalovaný uvedl, že ustanovení § 36 krizového zákona svým účelem navazuje na princip tzv. zvláštní oběti, jehož podstatou je poskytnutí náhrady jednotlivci za nucené individuální obětování jeho konkrétního právního statku ve prospěch celku (společnosti). Účelem § 36 krizového zákona nemůže být založení odpovědnosti státu za ztráty vzniklé v důsledku těch krizových opatření, které mají povahu obecného právního předpisu. [příjmení] opatření mají povahu právních předpisů a nároky žalobce jsou již jen z tohoto důvodu v celém rozsahu vyloučeny. Dle § 36 krizového zákona lze požadovat náhradu pouze věcné škody a tento pojem nezahrnuje žádný z tvrzených nároků vznesený žalobcem v tomto řízení, když se nejedná o ztrátu, zničení nebo odcizení věci. Žalobcem tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Žalobce si způsobil tvrzenou škodu přinejmenším zčásti sám, když krizová opatření připouštěla prodej například tzv. výdejním okénkem umožňujícím podnikatelům pokračovat v jejich činnosti. Žalobce neuvádí, že by takovou možnost využil. Žalovaný uvedl, že stát neodpovídá v režimu § 36 krizového zákona za krizová opatření s povahou právních předpisů, když krizová opatření uváděná žalobcem jsou obsahově právními předpisy, dále žalovaný uvedl, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu tvrzené škody nekoresponduje s vymezením věcné škody dle § 36 krizového zákona v jejím úzkém pojetí, mezi žalobcem uplatněnou škodou a krizovými opatřeními není příčinná souvislost a žalobce si způsobil tvrzenou škodu alespoň částečně sám, čímž byl naplněn liberační důvod dle § 36 krizového zákona, když krizová opatření žalobci nezakazovala jiné možnosti podnikání, pokud budou s nimi v souladu, žalobce tudíž mohl využít například možnosti okénkového prodeje.

6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobce vyplývá, že předmětem jeho podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, hostinská činnost a prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin. Z Výpisu z veřejné části Živnostenského rejstříku soud zjistil, že předmětem podnikání žalobce je hostinská činnost, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona – obory činnosti zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod a maloobchod, ubytovací služby, výroba, obchod a služby jinde nezařazené -, prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin. Provozování oboru činnosti ubytovací služby bylo zahájeno dne 8. 7. 2005 na adrese [adresa]. Z listiny Informace o pozemku soud zjistil, že vlastnické právo k pozemku parcelní [číslo] katastrální území Smíchov, obec Praha, číslo [list vlastnictví], jehož součástí je stavba, bytový dům [adresa], ulice [ulice], [ulice], [ulice], [ulice], svědčí [právnická osoba] [anonymizováno] a.s., [ulice a číslo], [část obce], [PSČ] [obec a číslo]. Z listiny Dodatek [číslo] ke smlouvě o nájmu č. NN [číslo] ze dne 28. 7. 2020 soud zjistil, že tento dodatek byl uzavřen mezi pronajímatelem [právnická osoba], [IČO] a nájemcem – žalobcem, předmětem tohoto dodatku byla jednorázová sleva na nájemném od 1. 4. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 30% z čistého nájemného. Z vyjádření Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 1. 2021 soud zjistil, že Ministerstvo vnitra ČR sdělilo žalobci, že na jím uplatněný nárok na finanční plnění nedopadá ustanovení § 36 krizového zákona a žalovaný tak není povinen požadované plnění žalobci poskytnout. Z výzev ze dne 16. 9. 2020 soud zjistil, že se žalobce obrátil na Úřad vlády ČR, na Ministerstvo zdravotnictví ČR a na Ministerstvo vnitra ČR o náhradu škody způsobenou krizovými opatřeními dle § 36 krizového zákona. Z tabulek předložených žalobcem soud zjistil, jaké rezervace byly klienty zrušeny za období od 13. 3. 2020 do 24. 5. 2020 a dále zjistil, kolik záloh a v jaké výši muselo být vráceno klientům.

7. Soud neprovedl důkaz rezervačním formulářem [příjmení] hotelu, servisní smlouvou ze dne 17. 5. 2006, objednávkou s termínem dodání 29. 12. 2016, licenční smlouvou ze dne 9. 8. 2019 s přílohami [číslo] – 4, mandátní smlouvou ze dne 28. 5. 2009, dvěma stránkami z webu [webová adresa], dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 6. 2020 s [jméno] [příjmení], Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 6. 2020 s janou [příjmení], Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 6. 2020 s [jméno] hartlem, Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 6. 2020 s Tom,ášem [příjmení], Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 6. 2020 s [jméno] [příjmení], Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 6. 2020 s Bc. [jméno] [příjmení], Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 6. 2020 s [jméno] [jméno], Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 6. 2020 s [jméno] [příjmení], licenční smlouvou ze dne 25. 10. 2018 s přílohami [číslo] dodatkem k licenční smlouvě ze dne 18. 3. 2019, protokolem o převzetí přístupového klíče k programu [příjmení] [jméno] a převzetí programu [příjmení] [jméno] (nedatováno), smlouvou o dílu a o udělení licence k jeho užití ze dne 30. 10. 2018, reklamní smlouvou ze dne 2. 9. 2019, všeobecnými smluvními podmínkami [právnická osoba], spol. s r.o., přílohou [číslo] ke smlouvě ze dne 2. 9. 2019, objednávkou realizace a provozování reklamních ploch ze dne 2. 9. 2019, smlouvou o správě a zajištění servisu výpočetní techniky ze dne 1. 3. 2007 s přílohami, ceníkem správy a servisu IT platného pro rok 2007, mzdovými listy [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], jany [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Bc. [jméno] [příjmení], Bc. [jméno] [jméno], smlouvou o nájmu ze dne 12. 12. 2017, rámcovou dohodou o podmínkách poskytování služeb elektronických komunikací ze dne 28. 8. 2012, smlouvou o spolupráci ze dne 1. 6. 2005, smlouvou ze dne 25. 10. 2016, výpisem z účtu u Komerční banky [číslo] přílohou k účetní závěrce žalobce ke dni 31. 12. 2020, a to vše pro nadbytečnost.

8. Soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, že žalobce svůj nárok uplatnil opožděně a dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná.

9. Podle § 36 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ krizový zákon“) nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

10. Žalobce požaduje náhradu škody ve formě skutečné škody a ušlého zisku za období od 16. 3. 2020 do 25. 5. 2020. Účetní období pro rok 2020 skončilo 30. 6. 2021 a následně bylo uzavřeno účetnictví za toto období a byla sestavena účetní závěrka. Vědomí o škodě musí zahrnovat i vědomí o výši škody. Pokud žalobce u žalovaného uplatnil nárok na náhradu škody dne 16. 9. 2020, učinil tak v šestiměsíční prekluzívní lhůtě podle § 36 odst. 5 krizového zákona.

11. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

12. Usnesením vlády České republiky ze dne 12. března 2020, [číslo] vláda vyhlásila nouzový stav od 14.00 hodin dne 12. března 2020 na dobu 30 dnů.

13. Usnesením vlády České republiky ze dne 12. března 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda s účinností ode dne 13. března 2020 od 06:00 hod. zakázala divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky, trhy a veletrhy, vzdělávací akce, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 30 osob, a to do odvolání tohoto mimořádného opatření. S účinností ode dne 13. března 2020 od 20:00 hodin vláda zakázala přítomnost veřejnosti v čase mezi 20:00 hodin a 06:00 hodin v provozovnách stravovacích služeb. S účinností ode dne 13. března 2020 od 06:00 hodin vláda zakázala činnost provozoven stravovacích služeb, umístěných v rámci nákupních center s prodejní plochou přesahující 5 000 m2. S účinností ode dne 13. března 2020 od 6:00 hodin vláda zakázala přítomnost v provozovnách poskytovatelů některých služeb – posilovny, přírodní a umělá koupaliště, solária, sauny, wellness služby, hudební a společenské kluby, zábavní zařízení, veřejné knihovny a galerie.

14. Usnesením vlády České republiky ze dne 14. března 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaný jako SARS CoV-2 na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda s účinností ode dne 14. března 2020 od 06:00 hod. do dne 24. března 2020 do 6:00 hod. zakázala maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách s výjimkou prodejen uvedených v bodu 1. Usnesení, s účinností ode dne 14. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 do 6:00 hodin vláda zakázala přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost (například zaměstnanecké stravování, stravování poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, vězeňských zařízení); tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (například provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny), který může probíhat bez časového omezení. S účinností od dne 14. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 do 6:00 hodin vláda zakázala činnost provozoven stravovacích služeb, umístěných v rámci nákupních center s prodejní plochou přesahující 5 000 m2. S účinností ode dne 14. března 2020 od 6:00 hodin vláda zakázala provoz heren a kasin podle zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů.

15. Usnesením vlády České republiky ze dne 23. března 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. březnaí 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda vzala na vědomí mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. [obec a číslo], č.j. MZDR 12746/2020-1, kterým byl prodloužen zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb a některých dalších činností až na výjimky, a to na dobu do dne 1. dubna 2020 do 6:00 hodin a nařídila, že po dobu trvání nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, mimo jiné není třeba provádět u zaměstnanců periodické lékařské prohlídky a prodloužila se platnost povolení k zaměstnání a povolení a víz k pobytu vydaných do dne vyhlášení tohoto opatření na dobu do 60 dnů po skončení nouzového stavu.

16. Usnesením vlády České republiky ze dne 30. dubna 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. c) a e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda s účinností ode dne 11. května 2020 od 00:00 hod. zakázala přítomnost veřejnost v provozovnách stravovacích služeb s výjimkou uvedenou v bodu I. písm. a) usnesení, zakázala prodej v provozovnách stravovacích služeb umístěných v rámci nákupních center s prodejní plochou přesahující 5 000 m2, zakázala provoz taxislužby, s výjimkou taxislužby rozvážející potraviny nebo osob s oprávněním řidiče taxislužby, zakázala přítomnost veřejnosti ve vnitřních bazénech a saunách, zakázala prohlídky vnitřních prostor v hradech a zámcích, zakázala prodej ubytovacích služeb s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovnách, lázeňských zařízeních (pro účely poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče) a školských ubytovacích zařízeních; tento zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb uvedených v bodu I. písm. f) usnesení. Dále vláda nařídila pravidla pro provoz zařízení uvedených v bodu II tohoto usnesení.

17. Usnesením vlády České republiky ze dne 23. dubna 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. c) a e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda s účinností ode dne 27. dubna 2020 od 00:00 hodin zakázala mimo jiné maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách s výjimkou uvedenou v bodu I písm,. a) tohoto usnesení, pokud prodej uvedeného zboží nebo služby představuje převážnou část činnosti dané provozovny, dále vláda zakázala přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost (například zaměstnanecké stravování, stravováníé poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, ve vězeňských zařízeních); tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (například provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny); dále vláda zakázala prodej v provozovnách stravovacích služeb umístěných v rámci nákupních center s prodejní plochou přesahující 5 000 m2; dále vláda zakázala prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovnách, lázeňských zařízení a školských ubytovacích zařízení; tento zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám za účelem výkonu povolání, podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti, cizincům do doby opuštění České republiky a cizincům s pracovním povolením na území České republiky, osobám, kterým nařídil orgán ochrany veřejného zdraví karanténu a osobám ohroženým domácím násilím.

18. Usnesením vlády České republiky ze dne 23. dubna 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. c) a e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda s účinností ode dne 24. dubna 2020 od 00:00 hod. do 27. dubna 2020 do 00:00 hod. zakázala maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách s výjimkami uvedenými v bodu I., písm. a) usnesení, dále zakázala přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování, stravování poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, ve vězeňských zařízeních); tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem neboprodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny), dále vláda zakázala prodej v provozovnách stravovacích služeb, umístěných v rámci nákupních center s prodejní plochou přesahující 5 000 m2, dále vláda zakázala provoz heren a kasin, dále zakázala provoz taxislužby, s výjimkou taxislužby rozvážející potraviny nebo osob s oprávněním řidiče taxislužby, dále zakázala přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů služeb – vnitřních sportoviš´t včetně vnitřních bazénů, dále vláda zakázala prodej ubytovacích služeb s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovnách, lázeňských zařízeních a školských ubytovacích zařízení; tento zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb uvedených v bodu I. písm. g) usnesení. Dále vláda nařídila, že zákaz maloobchodního prodeje podle čl. I písm. a) usnesení se nevztahuje na činnosti uvedené v bodu II písm. a) až c) usnesení. Dále vláda nařídila pravidla pro provoz zařízení uvedených v bodu III usnesení.

19. Usnesením vlády České republiky ze dne 16. března 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda nařídila, že zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, stanovený v bodě I usnesení vlády ze dne 14. [obec a číslo], [číslo] vyhlášeném pod [číslo] 2020 Sb., se dále nevztahuje na prodej textilního materiálu a textilní galanterie a servis výpočetní a telekomunikační techniky, audio a video přijímačů, spotřební elektroniky, přístrojů a dalších výrobků pro domácnosti.

20. Usnesením vlády České republiky ze dne 15. března 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda nařídila, že po dobu trvání nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády [číslo] ze dne 12. března 2020 není mimo jiné u zaměstnanců potřeba provádět periodické lékařské prohlídky a platnost povolení k zaměstnání a povolení a víz k pobytu vydaných do dne vyhlášení tohoto opatření se prodlužuje na dobu do 60 dnů po skončení nouzového stavu. Dále vláda nařídila, že zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, stanovený v bodě I usnesení vlády ze dne 14. [obec a číslo] [číslo] vyhlášeném pod [číslo] 2020 Sb. Se nevztahuje na služby uvedené v bodu II. usnesení. Dále vláda nařídila pravidla pro prodej nebaleného pečiva. Dále vláda nařídila, že zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách stanovený v bodě I usnesení vlády ze dne 14. [obec a číslo] [číslo] vyhlášeném pod [číslo] 2020 Sb., se nevztahuje na činnosti, které nejsou živností podle živnostenského zákona. Dále vláda zakázala s účinností ode dne 16. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovnách, lázeňských zařízeních podle bodu II/7 a školských ubytovacích zařízeních. Dále vláda zakázala s účinností ode dne 16. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 provoz autoškol. Dále vláda zakázala s účinností ode dne 16. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 provoz taxislužby, s výjimkou taxislužby rozvážející potraviny nebo osob s oprávněním řidiče taxislužby. Dále vláda zakázala s účinností ode dne 16. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 provoz samoobslužných prádelen a čistíren. Dále vláda zakázala s účinností ode dne 16. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 přítomnost veřejnosti v prodejnách stavebnin, stavebních výrobků a hobby marketů. Dále vláda zakázala s účinností ode dne 16. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů služeb – vnitřní i venkovní sportoviště. Dále vláda zakázala s účinností ode dne 16. března 2020 od 6:00 hodin do dne 24. března 2020 platnosti nařízení, kterým obec vymezuje oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy.

21. Usnesením vlády České republiky ze dne 15. března 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. c) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda s účinností ode dne 16. března 2020 od 00:00 hod. do dne 24. března 2020 do 6:00 hod. zakázala volný pohyb osob na území České republiky s výjimkami uvedenými v bodu I písm. a) až j) usnesení, dále vláda nařídila osobám pobývajícím na území České republiky omezit pohyb na veřejně dostupných místech na dobu nezbytně nutnou a pobývat v místě svého bydliště s výjimkou případů uvedených v bodu I písm. a) až i) usnesení a doporučila provozovatelům veřejných služeb (například obchody, nákupní centra, pošty), aby v prostorách svých provozoven a prostorách využívaných k přístupu do provozoven vytvořili podmínky pro dodržování odstupu mezi osobami alespoň 2 metry a zajistili zvýšená hygienická opatření (zejména dezinfekci).

22. Usnesením vlády České republiky ze dne 16. března 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda nařídila, že zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, stanovený v bodě I usnesení vlády ze dne 14. [obec a číslo] [číslo] vyhlášeném pod [číslo] 2020 Sb., se dále nevztahuje na prodej textilního materiálu a textilní galanterie a na servis výpočetní a telekomunikační techniky, audio a video přijímačů, spotřební elektroniky, přístrojů a dalších výrobků pro domácnosti.

23. Usnesením vlády České republiky ze dne 16. března 2020 [číslo] o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda nařídila, že zákaz prodeje ubytovacích služeb, stanovený v bodě V/1 usnesení vlády ze dne 15. [obec a číslo] [číslo] vyhlášeném pod [číslo] 2020 Sb., se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb cizincům do doby opuštění území České republiky a cizincům s pracovním povolením na území České republiky. Na cizince takto pobývajícího na území České republiky se vztahují stejná omezení pohybu a další krizová opatření, jako na občany České republiky.

24. Za období, které je předmětem žaloby, bylo výše uvedenými usneseními vlády České republiky zakázáno poskytovat ubytovací služby a jejich prodej, stravovací služby, provozovat posilovny, wellness služby, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, byla zakázána přítomnost veřejnosti ve vnitřních bazénech a saunách, byl zakázán maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů služeb – vnitřních sportovišť včetně vnitřních bazénů, od 16. 3. 2020 do 24. 3. 2020 byl zakázán volný pohyb osob na území celé České republiky.

25. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobce vyplývá, že předmětem podnikání žalobce je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, hostinská činnost a prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin. Z Výpisu z veřejné části Živnostenského rejstříku soud vyplývá, že předmětem podnikání žalobce je hostinská činnost, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona – obory činnosti zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod a maloobchod, ubytovací služby, výroba, obchod a služby jinde nezařazené -, prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin. Provozování oboru činnosti ubytovací služby bylo zahájeno dne 8. 7. 2005 na adrese [adresa]. Na většinu z těchto oborů podnikání žalobce dopadla výše uvedená usnesení vlády a žalobce tak musel svoji činnost zcela nebo částečně omezit.

26. Podle § 36 krizového zákona stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.

27. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce tak, že stát neodpovídá za žalobcem uplatněnou škodu ze žádného právního důvodu.

28. Žalobce opírá svůj tvrzený nárok na náhradu škody o ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona s tím, že mu škoda byla způsobena opatřeními vydanými nařízeními vlády, která mimo jiné zakazovala poskytovat ubytovací služby a jejich prodej, stravovací služby, byl zakázán maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů služeb – vnitřních sportovišť včetně vnitřních bazénů, od 16. 3. 2020 do 24. 3. 2020 byl zakázán volný pohyb osob na území celé České republiky. Opatření platila ve svém souhrnu od 13. 3. 2020 do května 2020 (zákazy účinné od 11. 5. 2020 byly uvedeny v usnesení vlády České republiky [číslo] ze dne 30. dubna 2020 o přijetí krizového opatření) na základě nouzového stavu vyhlášeného dne 12. března 2020 usnesením vlády České republiky [číslo]. Ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona však v daném případě není právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu.

29. Předně je nutno zabývat se povahou opatření vydaných vládou České republiky. K usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu se Ústavní soud (Pl. ÚS 8/20) vyjádřil tak, že toto usnesení není opatřením obecné povahy, neboť„ Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, neboť vyhlášení samotné pro ně není závazným aktem, který by jim ukládal, měnil či rušil konkrétní práva a povinnosti jakožto adresátům stojícím vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána.“. Z těchto důvodů nelze usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu považovat ani za jiný právní předpis ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky nebo § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu je ad hoc rozhodnutí, neboť:„ týká se individuálního případu mimořádné situace a neobsahuje žádné opakovatelné pravidlo. Samotné rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu rovněž nemá právně normativní obsah, v důsledku čehož neplní funkci právního předpisu.“. Ústavní soud označuje usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu za„ akt vládní“, který podléhá kontrole demokraticky zvoleného orgánu, a to Poslaneckou sněmovnou. Ústavní soud dále (Pl. ÚS 7/2020) dospěl k závěru, že usnesení vlády České republiky ze dne 23. 3. 2020, [číslo] (kterým byla nařízena opatření obdobně jako v projednávané věci), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že dle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané dle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu bylo zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Dle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhově určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu s čl. 87 odst. 1 písm. b) ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu“.

30. Soud se ztotožnil s právní argumentací žalovaného zejména v tom, že citované ustanovení § 36 krizového zákona nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž se stanoví právní povinnosti. Lze souhlasit se žalovaným, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (Nejvyššího soudu ČR či Ústavního soudu). Lze dále souhlasit se žalovaným i v té části jeho argumentace, že v intenci ustanovení § 36 krizového zákona stát odpovídá (toliko) za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis, jak jej předestřel žalovaný ve svém vyjádření. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona. Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitého okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalovaného dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.

31. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobcem uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu, tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), či dokonce zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; tyto právní normy na daný vztah rovněž nedopadají a jejich použití je vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto speciálního právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Konečně soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního – zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobci přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Jak vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, je možnost zásahu normativního právního aktu do Úmluvou zaručených práv, nicméně, jak vyplývá například z rozhodnutí [příjmení] proti Spojenému království [číslo] je potřeba vyřešit dvě otázky, a to, zda bylo zacházeno rozdílně s osobami v podobném nebo obdobném postavení a zda je takovéto zacházení odůvodněné. Soud má za to, že v daném případě, zejména v konkrétní fázi vzniklé krize, která představuje žalované období, kdy zcela nepochybně docházelo ke ztrátám na životech a zahlcení zdravotnických zařízení, byla učiněna opatření, která mohla podstatným způsobem omezit šíření infekce a zabránit vzniku rozsáhlých škod na životech a zdraví. Opatření zasáhla téměř veškeré provozování služeb s výjimkami těch nejnutnějších pro zachování alespoň základních potřeb občanů této země. Ostatně tato skutečnost je zjevná i z rozsahu povolených výjimek (prodej potravin, pohonných hmot, paliv, hygienického zboží, kosmetiky a jiného drogistického zboží, lékárny, výdejny a prodejny zdravotnických prostředků, prodejny malých domácích zvířat, krmiva a dalších potřeb pro zvířata, brýlí, kontaktních čoček a souvisejícího zboží, novin a časopisů apod.). Výše uvedenými opatřeními byl například uložen zákaz koncertů, poutí, kongresů, vzdělávacích akci a zkoušek v prezenční formě, veletrhů, provozu heren a kasin, provozu a používání umělých koupališť, návštěv zoologických zahrad a botanických zahrad, návštěv a prohlídek muzeí, galerií výstavních prostor, hradů a zámků apod., prodej ubytovacích služeb, přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, provoz vnitřních i vnějších sportovišť, provoz vnitřních bazénů a saun apod.. Z tohoto úhlu pohledu není provozování objektu s ubytovacími a stravovacími službami, po relativně krátkou dobu zcela jistě potřebou nezbytnou pro fungování státu a jeho občanů. Nelze než opět odkázat na shora uvedené, tedy že je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu, což je daný případ.

32. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když ve věci úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč. Tato částka se dle § 151 odst. 3 o.s.ř. sestává ze 6 paušálních náhrad po 300 Kč (vyjádření k žalobě ze dne 29. 7. 2022, účast na jednání před soudem dne 26. 10. 2022, 19. 12. 2022 a 15. 2. 2013, stanovisko žalovaného ke smírnému vyřešení věci ze dne 7. 12. 2022 učiněné k výzvě soudu a vyjádření žalovaného ze dne 13. 2. 2023 učiněné k výzvě soudu), když žalovaný sice byl v řízení zastoupen advokátem, nicméně náhradu nákladů řízení účtoval, jako kdyby zastoupen nebyl, neboť se jedná o ústřední orgán státní správy, který jinak disponuje odbornými pracovníky s právnickým vzděláním.

33. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem, když pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal zákonné důvody.