15 C 107/2017 - 413

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci žalobkyně:[Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému:[Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 1/1] zastoupený advokátem JUDr. [Anonymizováno]. sídlem [Adresa zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 472 174 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 472 174 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 472 174 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 76 375 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně v žalobě došlé soudu dne 20. 4. 2017 po žalovaném požadovala zaplacení částky 472 174 Kč s příslušenstvím, neboť s ním uzavřela dne 7. 10. 2012 ústní smlouvu o půjčce, na základě které půjčila s [jméno FO] žalovanému celkem 944 348 Kč. Půjčka byla poskytnuta žalovanému na úhradu jeho dluhů, které byly vymáhány exekučním úřadem [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. [spisová značka]. Jednotlivé části půjčky byly přímo zaslány na účet exekutorského úřadu č. [č. účtu], VS: [var. symbol], a to tak že částka 250 348 Kč byla zaslána dne 8. 10. 2012, částka 100 000 Kč byla zaslána dne 22. 10. 2012, částka 100 000 Kč byla zaslána dne 19. 11. 2012, částka 200 000 Kč byla zaslána dne 7. 10. 2012, částka 46 000 Kč byla zaslána dne 16. 1. 2013, částka 32 000 Kč byla zaslána dne 25. 3. 2013, částka 26 000 Kč byla zaslána dne 20. 5. 2013, částka 100 000 byla zaslána dne 5. 6. 2013, částka 20 000 Kč byla zaslána dne 30. 5. 2013, částka 30 000 Kč byla zaslána dne 30. 5. 2013, částka 30 000 Kč byla zaslána dne 16. 8. 2013 a částka 10 000 Kč byla zaslána dne 30. 10. 2013. Žalobkyně v té době byla s [jméno FO] ve společné domácnosti jako druh a družka. Účet, ze kterého byly jednotlivé částky půjčky poskytnuty, byl účtem společným, oba na něj měli přístup. Byly na něj zasílány jejich mzdy a hradily z něj celkově veškeré své záležitosti. Na poskytnutí půjčky se podíleli rovným dílem. Splatnost půjčky dle ústní smlouvy o půjčce byla stanovena ke dni 30. 6. 2015 s ohledem na tehdejší finanční situaci žalovaného, nebo bylo dohodnuto, že žalovaný na žalobkyni přepíše polovinu svého domu. Žalovaný po datu splatnosti půjčky neuhradil nic i přes výzvu k úhradě.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že je pravdou, že žalobkyně, nikoliv [jméno FO], plnila na úhradu závazku žalovaného v exekučním řízení vedeném [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem, Exekutorský úřad [adresa] [Anonymizováno]. 2 z 12 plateb evidovaných v žalobě zaplatil exekutorovi v hotovosti on osobně a ze svého. Jde o částku 100 000 Kč ze dne 22. 10. 2012 a ze dne 5. 6. 2013. Jednu tuto částku zaplatil ze svých úspor a druhou částku si vypůjčil od své družky [jméno FO]. [adresa] s ní šel zaplatit v hotovosti. Dle žalovaného v říjnu 2012 se žalobkyně ocitla v tísnivé bytové situaci, kvůli dluhům ji hrozilo, že v exekuci přijde o bydlení ve svém rodinném domě v [Anonymizováno], a tak se domluvili, že jí, [jméno FO] a 2 dětem poskytne bydlení ve svém domě v 3 pokojovém bytě. Nebudou povinni platit žádné nájemné ani úhrady za služby, což bude platit žalovaný. Žalobkyně za žalovaného zaplatí několik splátek exekutorovi. Jak dlouho by mělo bezplatné bydlení trvat a kolik by v součtu měly činit částky exekutorovi dohodnuto nebylo. Žalobkyně s dcerou [jméno FO] a synem [jméno FO] bydleli v rodinném době od října 2012 do 6. 3. 2015, kdy se žalobkyně s dcerou odstěhovali, resp. do 3. 9. 2015, kdy se odstěhoval [jméno FO] se synem. Zpět se nenastěhovali, a z toho důvodu žalovaný pronajal byt od 15. 5. 2016 [jméno FO] za nájemné 20 000 Kč měsíčně. V říjnu 2012 měl žalovaný povinnost splácet překlenovací úvěr ze stavebního spoření u stavební spořitelny [právnická osoba]. a od června 2012 splácel 5 140 Kč měsíčně. Dále platil inkaso 7 585 Kč, jeho čistá mzda činila asi 21 000 Kč. Nebyl proto schopen si pořídit půjčku či úvěr. Není tedy možné, že by se s žalobkyní dohodli na smlouvě o půjčce na částku 944 348 Kč s povinností dluh splatit do 30. 6. 2015. Kdyby žalovaný předmětný byt pronajal třetí osobě za obvyklou cenu, měl by finanční prostředky na splátky pro exekutora. Tvrzení žalobkyně, že platby poskytla ze společného účtu s [jméno FO], každý jednou polovinou, je dle žalovaného účelové. V upomínce bylo uvedeno, že jednotlivé části půjčky byly zasílány z účtu žalobkyně. Tento účet patřil výlučně jí. Platby byly poskytovány jejím jménem. [jméno FO] žádnou půjčku žalovanému neposkytl ani za žalovaného ničeho neplnil. Žalovaný trvá na zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Nejedná se o smlouvu půjčce, nemůže jít ani o inominátní smlouvu dle § 51 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tehdy účinném znění (dále jen „občanský zákoník”). Žalobkyně plnila za žalovaného, to co měl plnit on sám a má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši poskytnutého plnění. Před podáním žaloby dne 20. 4. 2017 uplynulo více než dva roky od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení na její úkor. To se dozvídala současně s placením splátek exekutorovi v období od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013. Dluh je podle § 107 občanského zákoníku promlčen.

3. Ve své replice žalobkyně namítla, že námitka promlčení vznesená žalovaným, je v rozporu s dobrými mravy, neboť se snažila pomoci otci a žalobu proti němu podala už 5. 10. 2015, když již bylo zřejmé, že jí otec dobrovolně nic nevrátí. Vyhověla žádosti svého otce a ve snaze mu pomoci v jeho tíživé životní situaci prodala svůj rodinný dům a platila za něho v rámci exekuce částku ve výši téměř 1 000 000 Kč, avšak následně otec vyslovil svůj nesouhlas s jejím bydlením v jeho domě, zrušil dceři trvalý pobyt v tomto domě, a dcera se následně domáhá soudní žalobou vrácení poskytnutých finančních prostředků. Promlčecí doba se stavěla podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 5. 10. 2015. Do běhu promlčecí doby by vzhledem k dobrým mravům nešlo započítat období placení exekučně vymáhaného dluhu od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013, stejně jako období, kdy u žalovaného bydlela, neboť pokud by v té době proti němu podala předmětnou žalobu, učinila by tak v rozporu s dobrými mravy, když by tím rozvrátila v té době harmonické rodinné vztahy. S ohledem na vzájemně dobré vztahy ji tehdy nenapadlo uzavírat o předmětných pohledávkách písemné dohody a bylo pro ni přirozené, že pomohla žalovanému jako svému otci a zároveň i to, že se nastěhovala s rodinou do volné bytové jednotky v domě a provedla její nezbytné opravy a rekonstrukci. Žalovaný žalobkyni před poskytnutím předmětné půjčky slíbil, že jí prostředky vrátí. Nikterak však žalobkyni nikdy nepřesvědčoval, aby předmětnou žalobu proti němu nepodávala, vůbec se o tom nebavili.

4. Žalovaný doplnil, že žalobkyni v březnu 2015 z domu nevyhodil on, ale byl to [jméno FO], kdo ji z domu brutálně vyhodil za užití hrubého násilí a nebyl to žalovaný, kdo by jakkoli zavinil otálení žalobkyně s podáním žaloby a s včasným uplatněním relevantních žalobních tvrzení. Tvrzení o stavění promlčecí doby v důsledku návrhu žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu z 5. 10. 2015 neobstojí, neboť tento návrh byl pravomocně odmítnut pro vady a Ústavní soud ČR již v nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II.ÚS 182/01 dovodil, že zákonná podmínka řádného pokračování v řízení dle § 112 občanského zákoníku by nebyla splněna, kdyby žalobce vadnou žalobu neopravil či nedoplnil, což umožňuje pro tuto věc uzavřít, že podáním neurčitého a neprojednatelného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyla splněna zákonná podmínka řádného pokračování v řízení dle § 112 občanského zákoníku, a proto podáním takového návrhu nedošlo ke stavení promlčecí doby. V bytě nacházejícím se v domě žalovaného sice opravdu žalovaná bydlela, ovšem během této doby hradila žalovanému nájemné i náklady na služby spojené s užíváním bytu.

5. O nároku [jméno FO] bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019 č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2020 č. j. [spisová značka].

6. Soud vzal za prokázáno z výslechu účastníků, jakožto i z výpisu z osobního účtu žalobkyně od [právnická osoba] č. účtu [č. účtu] a ze zprávy z Exekutorského úřadu [adresa] [Anonymizováno], exekutora [jméno FO] ze spisu č.j. [spisová značka], že účet exekutora na který šly platby ze strany povinného [jméno FO], byl [tel. číslo][Anonymizováno], VS: [var. symbol]. Dále z doplňující zprávy exekutora o tom, že platby uvedené v žalobě byly připsány na exekuční účet shora uvedený a plátcem byla žalobkyně, a to včetně 2 plateb 100 000 Kč ze dne 23. 10. 2012 a 6. 6. 2013, což je v souladu se shora uvedeným výpisem z účtu. Bylo tedy jednoznačně prokázáno, že platby uvedené v žalobě celkem ve výši 944 348 Kč byly postupně poskytnuty z účtu žalobkyně, což i účastníci potvrdili. Ze sdělení soudního exekutora (č. l. 53 až 54) se podává, že částky zaslané žalobkyní byly připsány na účet soudního exekutora následovně: částka 250 348 Kč dne 9. 10. 2012, částka 200 000 Kč dne 18. 10. 2012, částka 100 000 Kč dne 23. 10. 2012, částka 100 000 Kč dne 20. 11. 2012, částka 46 000 Kč dne 17. 1. 2013, částka 32 000 Kč dne 26. 3. 2013, částka 26 000 Kč dne 21. 5. 2013, částka 20 000 Kč dne 31. 5. 2013, částka 30 000 Kč dne 31. 5. 2013, částka 100 000 Kč dne 6. 6. 2013, částka 30 000 Kč dne 19. 8. 2013 a částka 10 000 Kč dne 30. 10. 2013. Rovněž bylo prokázáno shodnými tvrzeními účastníků dle § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”), že žalobkyně, [jméno FO] a dvě děti bydleli v nemovitosti žalovaného, v 3 pokojovém bytě, v samostatné části nemovitosti, která je ve vlastnictví žalovaného, a to od října 2012. Žalobkyně s dcerou do 6. 3. 2015 a [jméno FO] se synem do 3. 9. 2016, toto je nesporné. Důvodem odchodu byly konflikty mezi žalobkyní a [jméno FO]. Tyto skutečnosti byly prokázány výslechy svědků v průběhu řízení [jméno FO] - známé žalovaného, [jméno FO] - dcery žalobkyně, [jméno FO] - známé [jméno FO], [jméno FO] - matky žalobkyně a bývalé manželky žalovaného, i výslechem účastníků, ovšem otázka jaká smlouva byla mezi účastníky uzavřena, jestli uhrazené částky shora uvedené v exekuci měly být nájemným za užíváním nemovitosti, jistinou půjčky, či jiným plněním, tato otázka nebyla v průběhu řízení prokázána. Co se týče nájemné smlouvy, pak dle § 686 občanského zákoníku tato musí mít podstatné náležitosti, a to označení předmětu, rozsahu užívání výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu, tyto náležitosti v žádném případě nebyly splněny. Není zřejmé, jaká část z poskytnuté částky v exekuci byla nájemným. Je nutno poukázat na ustanovení § 37 občanského zákoníku s tím, že právní úkon musí být učiněn mezi jiným určitě a srozumitelně jinak je neplatný, jde o absolutní neplatnost, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, přičemž v tomto případě nebylo prokázáno, že by byl uzavřen nějaký právní úkon v určité srozumitelné formě mezi účastníky. Pouze je prokázáno, že byly poskytnuty splátky v exekučním řízení shora uvedeném. Žalovaný dlužil v exekuci platbu dle spisu Městského soudu v Brně zn. [spisová značka], ve kterém došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a zaplacení náhrady mezi bývalou spoluvlastnicí předmětné nemovitosti [jméno FO] a žalovaným. Dle pravomocného rozsudku ze dne 5. 6. 2012, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2012, byl žalovaný tehdejší žalobkyni povinen zaplatit na vyrovnání částku 2 700 000 Kč, ta tato pohledávka byla vymáhána v exekučním řízení. Na tuto pohledávku byly zaplaceny částky uvedené v tomto řízení ze strany žalobkyně z jejího účtu. Ze zprávy [právnická osoba]. ze dne 21. 11. 2018 se podává, že osobní účet č. [č. účtu] byl veden na jméno [jméno FO], nar. [datum], která byla jedinou disponující osobou k tomuto účtu jako majitelka účtu. [jméno FO], nar. [datum] neměl k výše uvedenému účtu zřízeno dispoziční právo ani na jeho jméno nebyla vydána platební karta. Pokud žalovaný namítal, že žalobkyně měla problémy s bydlením, a z toho důvodu ho žádala, aby mohla v jeho nemovitosti bydlet, pak bylo rovněž provedeno dokazování k této otázce ohledně jejího domu v [Anonymizováno]. Byla předložena jak kupní smlouva z roku 2012 s kupní cenou 1 200 000 Kč uzavřená s manželi Smažákovými a výpis z katastru nemovitostí ohledně vlastnictví předmětné nemovitosti ze strany žalobkyně, ze kterých se podává tehdejší vlastnické právo žalobkyně k tomuto domu, přičemž nebylo prokázáno, že by žalobkyně musela tuto nemovitost vyklidit. Nemovitost byla prodávána prostřednictvím realitní kanceláře. Rovněž nebylo prokázáno, jakou částku vynaložila žalobkyně na opravu předmětné nemovitosti, ve které s [jméno FO] a s dvěma dětmi bydleli po shora uvedenou dobu. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] navíc vyplynulo, že jí žalobkyně říkala, že měli slíbené, že když si část domu opraví, potom na ní bude převedené spoluvlastnické právo k domu, což ovšem nevázalo převod části domu na peníze zaslané exekutorovi, ale na provedené opravy domu. Svědkyně [jméno FO] vypověděla, že je informována, že se žalobkyně se žalovaným domluvila, že mu půjčí na jeho dluhy a za to na ni měl žalovaný přepsat domu, svědkyně ale nevěděla, kolik mu žalobkyně půjčila, svědkyni bylo v dané době roku 2012 cca 12 až 13 let, není moc pravděpodobné, že by si po takové době v lednu 2018 pamatovala něco ohledně poskytnutých peněz z roku 2012, nic bližšího svědkyně nevěděla a její výpověď je také v rozporu s tím, co uvedla svědkyně [jméno FO], jenž vypověděla, že žalobkyně se s [jméno FO] hádala o to, že by žalovaný měl peníze vrátit, že [jméno FO] říkal žalobkyni, že by se žalovaným měla být uzavřena nějaká smlouva a že žalovaný zvažoval převedení části nemovitosti na [jméno FO] (což zase ukazuje, že účastníci dohodu o půjčce neměli, neprokazuje to nic o tom, že by si měla žalobkyně peníze odbydlet a debata se vedla o návrhu, že se část domu převede na [jméno FO], nikoli na žalobkyni). V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5. 10. 2015 vedeného u Městského soudu v Brně pod sp.zn. [Anonymizováno], jak se z něho podává, žalobkyně odvíjela splatnost půjčky od výzvy ze 3. 9. 2015, zaslanou jejím zástupcem žalovanému s tím, aby zaplatil do 15. 9. 2015 a o nějaké dohodě o splatnosti k 30. 6. 2015 ničeho neuváděla. Ostatně toto dokazování již nebylo nutné v tomto řízení, neboť žalovaný namítl promlčení předmětné pohledávky.

7. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů se řídí právní poměry vzniklé před dnem nebytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva povinnosti z nich vzniklé včetně práv a povinnosti z porušení smluv uzavřených přede dnem nabití účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy.

8. Dle ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

9. Podle § 451 a násl. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bezprávního důvodu plněním neplatného právního úkonu nebo plněním správního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

10. Podle 454 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatil i ten za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

11. Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

12. Podle § 100 občanského zákoníku se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

13. Podle § 101 občanského zákoníku pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak je promlčecí doba 3letá, běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

14. Podle § 107 odst. 1-3 občanského zákoníku právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

15. Je zřejmé, že platby byly poskytovány do exekučního řízení v období od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013 a předmětná žaloba byla u soudu podána dne 20. 4. 2017. Jednoznačně tedy došlo k promlčení každé jednotlivé platby z titulu bezdůvodného obohacení, té poslední dne 30. 10. 2015, kdy byla připsána na exekutorský účet. Žalobkyně věděla od zaslání každé částky za žalovaného exekutorovi, že plnila za žalovaného, co ten měl po právu plnit sám, tj. věděla, že na její úkor došlo žalovaným k bezdůvodnému obohacení, běžela jí od připsání každé částky na účet soudního exekutora dvouletá subjektivní promlčecí doba a tříletá objektivní promlčecí doba, přičemž nárok byl promlčen již uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (obsah spisu nepotvrzuje, že by se měl žalovaný obohacovat úmyslně). Jestliže byl návrh ve věci podán až 20. 4. 2017, uplynuly tak promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení ve všech případech výrazně před tímto datem. To stejné by v podstatě platilo i o verzi o ústní smlouvě o půjčce bez dohodnuté doby splatnosti, tj. na výzvu dle § 563 občanského zákoníku, kdy i v případě zaslání poslední částky, tj. 10 000 Kč, dne 30.10.2013, by žalobkyně mohla následující den vyzvat žalovaného k plnění a tím vyvolat splatnost k 2. 11. 2013, od níž by se odvíjela tříletá promlčecí doba dle § 101 občanského zákoníku. Nebylo v průběhu řízení prokázáno, zda, příp. jaká smlouva mezi účastníky byla uzavřena, bylo pouze zřejmé, že žalobkyně hradila předmětné splátky. Další námitka ze strany žalobkyně byla ta, že jí žalovaný sliboval, že nemovitost bude vlastnit, ovšem toto tvrzení nebylo rovněž prokázáno. Pokud žalobkyně namítala, že došlo k přerušení promlčecí doby, vzhledem k tomu, že žaloba byla podávána poprvé dne 5. 10. 2015 byl dohledán spis sp. zn. [Anonymizováno] Městského soudu v Brně, kde žalobkyně a [jméno FO] podali návrh na zaplacení částky 944 348 Kč s příslušenstvím, došlý soudu dne 5. 10. 2015. Tento návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl odmítnut, jak se podává z usnesení ze dne 22. 12. 2016. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně dne 24. 2. 2017, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2017 s tím, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu neměl potřebné náležitosti, byl nesrozumitelný, neurčitý, navrhovaný petit nebyl vykonatelný, jak je z tohoto usnesení zřejmé. V tomto je nutno poukázat na znění § 112 občanského zákoníku s tím, že promlčecí doba se staví v případě, že věřitel v promlčecí době právo u soudu uplatní a v zahájeném řízení řádně pokračuje. Ze shora uvedeného rozkazního řízení bylo prokázáno, že nebylo řádně pokračováno v řízení, kde neměl ani návrh náležitosti potřebné k vydání elektronického platebního rozkazu. Přitom do shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně dle poučení bylo možno podat dovolání a k tomuto ze strany žalobkyně nedošlo. Řízení ohledně návrhu žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu, týkajícího se žalované částky 944 348 Kč ze dne 5. 10. 2015 a vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. [Anonymizováno] žalobkyni promlčecí dobu nezastavilo, neboť v řízení řádně nepokračovala, jak požaduje § 112 občanský zákoník. V souladu se soudní praxí i ustálenými komentáři (viz například komentář k § 112 občanského zákoníku k občanskému zákoníku v edici Velkých komentářů nakladatelství Beck, autorů Prof. [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a kolektivu). Předpokladem stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení, a tedy spojené s neukončením promlčecí doby je, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. Jestliže proto věřitel v zahájeném řízení u soudu nebo u jiného orgánu řádně nepokračuje, skončí promlčecí doba bez ohledu na to, že právo již bylo uplatněno, přičemž promlčení v takových případech běží i po dobu řízení. V řízení pokračuje účastník řízení řádně tehdy, jestliže svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení, takže toto řízení může skončit rozhodnutím ve věci, resp. soudním smírem, tj. meritorním ukončením řízení. Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, který se souhlasem soudu vezme žalobu zpět právě tak jako ten, který nepodá návrh na pokračování přerušeného řízení či ten, jemuž je žaloba odmítnuta pro vady. Návrh žalobkyně ze dne 5. 10. 2015 byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č.j. EPR [Anonymizováno]-8, odmítnut pro vady, a toto usnesení bylo posléze potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2017, č.j. [spisová značka] (právní moc dne 15. 3. 2017), takže řízení neskončilo rozhodnutím ve věci. Judikatura zmiňovaná žalobkyní na věc nedopadá, dopadá na jiné situace, když na závěry o nepřerušení běhu promlčecí doby dopadá právě výše uvedený komentář.

16. Námitce žalobkyně, že promlčecí doba jí neběžela od října 2012, kdy se do domu žalovaného s dětmi a tehdejším druhem nastěhovala a kdy začala za žalovaného platit jeho dluh vymáhaný v exekuci na účet soudního exekutora, až do 29. 4. 2015, kdy se při ústním jednání před Magistrátem města Brna dozvěděla, že žalovaný s jejím bydlením v jeho domě nesouhlasí a že jí hodlá zrušit trvalý pobyt, k čemuž skutečně došlo (jak z obsahu spisu vyplývá), přisvědčit nelze, neboť žalovaným tvrzená dohoda o bezplatném bydlení výměnou za uhrazení dluhů žalovaného vymáhaného v exekuci v řízení prokázána nebyla, resp. žalobkyně existenci takové dohody výslovně popřela, jak z obsahu spisu vyplývá, a trvala na tom, že s žalovaným uzavřela ústní smlouvu o půjčce částky 944 348 Kč.

17. Z uvedeného důvodu v tomto případě nedošlo ke stavení promlčecí lhůty a předmětná práva žalobkyně jsou promlčena. S ohledem na skutečnost, kdy zjištění ohledně právního titulu předmětných práv – bezdůvodné obohacení, i zjištění, že tato práva byla promlčena, byla přezkoumána odvolacím i dovolacím soudem, kdy tyto soudy dospěly ke stejným závěrům, přičemž podepsaný soud je jejich právním názorem vázán, omezil se soud v této části pouze na konstatování výše uvedeného a v dalším soud odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho rozsudku ze dne 23. 2. 2021 v projednávané věci.

18. Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

19. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a judikatura Ústavního soudu dovodila, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 444/2018, a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 581/06). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

20. Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. žalobkyní odkazovaný nález Ústavního soudu 28 Cdo 3573/2020 ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 21/2010). V již citovaném nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 Ústavní soud dovodil, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1174/2004).

21. Žalobkyně spatřovala rozpor námitky promlčení s dobrými mravy ve skutečnosti, kdy „dcera vyhoví žádosti svého otce a ve snaze mu pomoci v jeho tíživé životní situaci (exekuce na jeho dům) prodá svůj rodinný dům, nastěhuje se do domu svého otce (samozřejmě s jeho souhlasem) a za svého otce zaplatí v průběhu roku v rámci exekuce částku ve výši téměř 1 000 000 Kč, avšak následně otec vysloví svůj nesouhlas s jejím bydlením v jeho domě a zruší dceři trvalý pobyt v tomto domě, a dcera se následně domáhá soudní žalobou vrácení finančních prostředků, které za otce zaplatila v exekuci vedené na jeho majetek, avšak otec v tomto řízení uplatní námitku promlčení uplatněného nároku s tím, že jde o jeho bezdůvodné obohacení, které se u každé platby zaplacené v exekuci promlčelo dva roky od jejího poukázání na účet exekutora.”, a dále ve skutečnosti, by bylo nemravné, kdyby svůj nárok vůči žalovanému uplatnila v době jeho exekuce nebo v době, kdy u něho bydlela.

22. S ohledem na shora citované závěry Nejvyššího soudu soud neshledal, že by námitka promlčení, vznesená žalovaným, měla být v rozporu s dobrými mravy, když z provedeného dokazování a obsahu spisu nic takového nelze dovodit. Námitka promlčení slouží k zajištění právní jistoty, tj. po uplynutí promlčecích lhůt je dlužník oprávněn ji vznést, a to i ve vztahu mezi nejbližšími příbuznými. Námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy pouze v případě, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny kumulativně a v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno. V projednávané věci bylo prokázáno, že uplynutí promlčecích lhůt zavinila pouze žalobkyně, která nebyla v tomto směru dostatečně bdělá, když si nepohlídala běh lhůt a zřejmě si ani tyto lhůty příliš nevyjasnila, a dále pak jí jde k tíži skutečnost, že v důsledku vadného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu se jí daným řízením žádné lhůty nestavěly. Žalobkyně výslovně popřela, že by ji žalovaný jakkoliv ubezpečoval, že peníze vrátí později, ať ona prozatím žádnou žalobu nepodává a ta by mu vyšla vstříc, coby svému otci, když uvedla, že se o tomto s žalovaným nikdy nebavila. Zavinění na zmeškání promlčecích lhůt tedy nelze vyvozovat z nečestného jednání dlužníka, když bylo prokázáno, že z domu žalovaného žalobkyně odešla pro chování [jméno FO], nikoliv žalovaného, a že případné darování podílu na domě nebylo spojováno s předmětným plněním, když soud výpovědi žalobkyně jako účelové v tomto ohledu neuvěřil, neboť tato byla v rozporu s výpovědí svědkyně [jméno FO] a [jméno FO]. Promeškání promlčecích lhůt nevychází ani z objektivních okolností, které nebyly ani tvrzeny, ale ani ze slušnosti, čestnosti nebo poctivosti žalobkyně, když tato na předmětné pohledávky rezignovala, před uplynutím promlčecích lhůt (třeba i za trvání exekuce žalovaného, či když u něho bydlela) se ani nesnažila s žalovaným dohodnout na splatnosti pohledávek, příp. na jejich uznání co do důvodu a výše. Takový požadavek věřitele ani ve vztahu mezi příbuznými nikdo za nemravný považovat nemůže. Soud rovněž nevidí důvod, proč by měla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy po dobu, po kterou žalobkyně peníze exekutorovi posílala, ale stejně to nic nemění na tom, že i kdyby dvouletá subjektivní promlčecí doba a tříletá objektivní promlčecí doba běžely až od 30. 10. 2013, kdy žalobkyně zaplatila poslední částku 10 000 Kč, došlo by k promlčení k 30. 10. 2015, resp. ke 30. 10. 2016, tj. výrazně dříve, než byla žaloba 20. 4. 2017 podána. V námitce promlčení soud nespatřuje snahu žalovaného primárně žalobkyni šikanovat, či ji způsobovat škodu, ale pouze ochránit svůj majetek. Pokud žalobkyně namítala rozpor námitky promlčení s dobrými mravy proto, že předmětnými pohledávkami pomáhala otci v jeho exekuci, aby nemusel prodat svůj dům a prodala ona ten svůj, tyto skutečnosti samy o sobě nemají na soulad námitky promlčení s dobrými mravy žádný vliv, když se jedná o okolnosti a důvody, ze kterých je dovozován vznik uplatněného nároku, nikoliv o okolnosti, za kterých byla námitka promlčení uplatněna. S ohledem na uvedené soud uznal námitku žalovaného ohledně promlčení předmětného práva za souladnou s dobrými mravy, kdy za daných okolností převážila ochrana právní jistoty účastníků, a žalobu žalobkyně zamítl, což ovšem s poukazem na ustanovení § 2997 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů žalovanému nebrání předmět bezdůvodného obohacení žalobkyni dobrovolně vydat.

23. Ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud vycházel z názoru soudu odvolacího, kterým se cítí být vázán, přestože jeho rozhodnutí bylo soudem dovolacím zrušeno, nicméně dovolací soud úvahy soudu odvolacího nikterak nezpochybnil. Výrok o nákladech řízení tedy vychází z § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř., kdy důvody hodné zvláštního zřetele podle, kterých nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, spočívají v tom, že žalobkyně výrazně žalovanému pomohla od jeho tehdejších dluhů a tyto za něj v předmětném rozsahu zaplatila. Jedna věc je, že účastníci nebyli na ničem ohledně peněz dohodnuti (alespoň se to neprokázalo) a že soud neshledává důvod odpírat žalovanému uplatnění námitky promlčení, jestliže žalobkyně dlouho váhala s podáním žaloby a předchozí žaloba měla vady, a druhou věcí je to, že soud vnímá, že žalobkyně svému otci opravdu finančně pomohla a možná jej poskytnutím peněz zbavila značných a vlekoucích se problémů (žalovaný dle spisu neměl žádné výhrady k tomu, že za něj žalobkyně jeho dluhy platí). Za dané situace vnímá soud jako spravedlivé, aby si žalovaný alespoň částečně náklady řízení nesl ze svého (vzhledem k předmětu sporu a značnému množství úkonů by náklady byly značně vysoké). Uvedené už neplatí pro řízení před soudem odvolacím, dovolacím a následně pro další řízení před soudem prvního stupně, když při podání návrhu byla situace odlišná, protože žalobkyně nemohla vědět, jestli žalovaný námitku promlčení vznese, ani to, co z dokazování vyplyne, ovšem za situace, kdy po vznesení námitky promlčení, z výsledků řízení u soudu I. stupně a obsáhlého provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně není schopna žádnou dohodu účastníků o půjčce spolehlivě prokázat, se již měla dalšímu řízení vyhnout, protože bylo vysoce pravděpodobné, že svoji verzi neprosadí. Jestliže se žalobkyně rozhodla jít do rizika dalšího řízení, není důvod odpírat úspěšnému žalovanému náhradu nákladů dalšího řízení, sestávající z odměny za právní zastoupení za 6 úkonů (vyjádření k odvolání, účast zástupce u jednání odvolacího soudu, vyjádření k dovolání ze dne 3. 11. 2020, vyjádření ze dne 25. 5. 2021, účast při jednání soudu dne 23. 9. 2021 a účast při jednání soudu dne 19. 9. 2023) po 10 220 Kč dle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 advokátního tarifu, počítané z částky 472 174 Kč, k čemuž náleží 6 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH ve výši 13 255 Kč, tj. částka 76 375 Kč, když zástupce žalovaného je plátcem DPH. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna uhradit žalovanému ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř., dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalovaného.

Poučení