15 C 148/2025 - 54

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Bukovskou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] 1 o zaplacení [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši [právnická osoba] % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a se smluvní pokutou v částce [částka], zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že pohledávka vznikla na základě Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] distančním způsobem na adrese www.flexifin.cz (dále jen „smlouva“) na základě, které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše [částka] s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne [datum] a konec kreditového rámce měl nastat dne [datum]. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované, když při ověřování úvěruschopnosti nejprve zjistila celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Tyto informace žalovaná sdělila žalobkyni. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka – spotřebitele, konkrétně do databází vedených společností [Anonymizováno] [právnická osoba], která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku a ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od dlužníka získaných prostřednictvím licence AISP – Account Information [právnická osoba] (Poskytovatel služby informování o platebním účtu), kdy na základě souhlasu žalované poskytuje třetí strana (banka či jiná finanční instituce) informace o platebním účtu a transakcích, které jsou vykonané na účtech žalované. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila [částka], která umožňuje bezproblémové splácení úvěru ve výši poskytnuté žalované. Žalobkyně dále provedla lustraci dokladu předloženého dlužníkem v databázi neplatných dokladů [právnická osoba]. Úvěr byl žalované vyplácen na její bankovní účet č. [č. účtu] prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobkyně, a to dne [datum] v částce [částka], dne [datum] v částce [částka], dne [datum] v částce [částka], dne [datum] v částce [částka], dne [datum] v částce [částka], dne [datum] v částce [částka], dne [datum] v částce [částka] a dne [datum] v částce [částka], celkem tedy žalovaná čerpala [částka]. Žalovaná si při sjednávání smlouvy zvolila službu-informační SMS servis za poplatek ve výši [částka]. Žalovaná splatila dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. Žalovaná tak celkem uhradila [částka], z toho [částka] započteno na jistinu a [částka] započteno na smluvní úrok, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokutu. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek., proto jí žalobkyně smlouvu vypověděla. Žalovaná má nesplacený dluh v celkové výši [částka], přičemž částka se skládá z jistiny [částka], poplatku za vyplacení tranší úvěru [částka], smluvního úroku [částka] a poplatku za službu „Informační SMS servis“ ve výši [částka]. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru, ohledně které se žalovaná dostala do prodlení ([datum] do [datum]), která celkem činí [částka]. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne [datum].

2. Ve věci byl dne [datum] vydán elektronický platební rozkaz č. j. EPR [č. účtu]-7. Proti platebnímu rozkazu podala žalovaná dne [datum] včasný odpor, v němž uvedla, že nárok uplatněný v žalobě neuznává. Žalovaná nesouhlasí s výpočtem pohledávky včetně příslušenství a považuje denní úrok za neplatné ujednání. Namítá neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání její úvěruschopnosti, když žalobkyně nezkoumala, zda má žalovaná další úvěry, v době podpisu předmětné úvěrové smlouvy se dostala s manželem do dluhové spirály a splátky předchozích úvěrů chtěli řešit braním dalších úvěrů. V případě přiznání jakéhokoli nároku žalobkyni požádala o možnost splatit svůj dluh ve splátkách s ohledem na její stav, kdy očekává narození třetího dítěte v [Anonymizováno]

3. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne [datum] souhlasila s tím, aby bylo plnění rozloženo do přiměřených splátek, pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení žalované. Z jednání dne [datum] se žalobkyně i její zástupce omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Žalovaná se z jednání omluvila s tím, že navrhla odročení jednání z důvodu podaného insolvenčního návrhu, kdy předpokládala rozhodnutí o úpadku, což by mělo za následek přerušení řízení. Soud náhledem do insolvenčního rejstříku zjistil, že insolvenční řízení je ve stavu před rozhodnutím o úpadku, proto žádost o odročení nebyla shledána důvodnou. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalované úvěr až do výše [částka], žalovaná se zavázala zaplatit poskytnutou částku s úrokem ve výši 0,883 % denně, datum splatnosti první splátky je [datum], datum splatnosti úvěru je [datum] a celková výše poplatku za vyplacení tranše činí 1,99 % z čerpané částky. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, dále Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů. Přílohou smlouvy byl také příklad splácení v denních splátkách. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla se žalovanou uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu s ověřením pomocí BankID, přičemž z vyjádření žalované vyplývá, že předmětnou úvěrovou smlouvu se žalobkyní žalovaná uzavřela.

5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že celkově ve společné domácnosti hospodaří [Anonymizováno] osoby,[Anonymizováno][Anonymizováno] z nich mají příjem. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí [částka]. Pravidelné měsíční výdaje na půjčky [částka], na bydlení [částka], další nezbytné výdaje [částka], ostatní zbytné výdaje [částka], rezerva pro výdaje činí [částka]. Čistý měsíční příjem uvedený žalovanou činí [částka], vypočítané minimální výdaje [částka] a disponibilní příjem [částka].

6. Z listiny označené jako Identifikované příjmy, bylo zjištěno, že příjem „byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce“, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: [částka].

7. Z výpisu z běžného účtu žalované od [datum] do [datum] poskytnutého systémem Kontomatik soud zjistil, že za poslední měsíce před žádostí o úvěr byly žalované na její bankovní účet připsány pravidelné platby z ČSSZ – [Anonymizováno] cca ve výši [částka]. Další jednotlivé příjmové platby byly nepravidelné s poznámkou [Jméno žalované].

8. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo prokázáno, že žalobkyně na účet žalované č. [č. účtu] zaslala v 8 platbách částku v celkové výši [částka] (dne [datum] částku ve výši [částka], dne [datum] částku ve výši [částka] a poté ještě [částka], dne [datum] částku ve výši [částka] a poté [částka], dne [datum] částku ve výši [částka], dne [datum] částku ve výši [částka] a téhož dne ještě částku ve výši [částka]).

9. Dopisem ze dne [datum] bylo žalované oznámeno vypovědění smlouvy o půjčce, dále jí byla oznámena splatnost celého dluhu ve výši [částka] s výzvou k zaplacení dluhu.

10. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě celého dluhu ve výši [částka] nejpozději do 3 dnů ode dne doručení, zásilka byla téhož dne odeslána doporučeně prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (viz podací lístek – dopis online).

11. Z ostatních provedených důkazů nebyly zjištěny žádné skutečnosti rozhodné pro projednávanou věc.

12. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

13. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné žádat o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyně dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti „nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno“), jak to v tomto případě učinila žalobkyně, neboť podle § 41a o. s. ř. není možné přihlížet k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky. Takový postup soudu by také představoval porušení zásady rovnosti účastníků.

14. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 uvedeného zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec první). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec druhý). Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

17. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

18. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

19. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne [datum], Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33.

20. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 21. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

22. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

23. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

24. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

25. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

26. Ohledně splnění povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovanou, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti vycházela (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti), že jde o osobu, která žije ve společné domácnosti s dalšími třemi osobami resp. že celkově ve společné domácnosti hospodaří [Anonymizováno] osoby, z nichž [Anonymizováno] mají příjem (o jaké jde osoby, se již nic neuvádí). Z blíže neoznačeného zdroje má průměrný čistý měsíční příjem [částka], na bydlení vydává částku [částka] měsíčně, půjčky [částka] a má další nezbytné výdaje [částka] měsíčně, ostatní zbytné výdaje [částka], rezerva pro výdaje činí [částka]. I pro případ, že by soud skutečně mohl považovat za řádně „ověřenou“ výši příjmu žalované (z listiny předložené žalobkyní rozhodně takový úsudek bez dalšího nelze učinit), pak nelze pominout, že na základě shora uvedených naprosto kusých informací si rozhodně nelze učinit reálnou představu o konkrétní životní a majetkové (finanční) situaci žalované jako žadatele o úvěr. Dle výpisu z účtu, který měla mít žalobkyně k dispozici vyplývá, že žalovaná byla toho času na „mateřské dovolené“ a pobírala z ČSSZ [Anonymizováno] ve výši cca [částka], což je v rozporu s ověřeným měsíčním příjmem žalované [částka] (zjištěným žalobkyní). Soud má dále za to, že žalobkyně zcela rezignovala na zjištění výdajové stránky na straně žalované, ohledně nákladů (schopnost splácet úvěr je též otázkou životního stylu žadatele o úvěr a je ovlivněna výší jeho reálných výdajů), tedy jaké jsou její výdaje související se zajišťováním životních potřeb, především bydlení, jídlo, péče o dítě apod. (například výše plateb za bydlení [částka], ale i za ostatní výdaje [částka] měsíčně). I takto nedostatečné informace si navíc žalobkyně zjevně nijak neověřovala, nevyžádala si od žalované jakékoliv podklady, které by osvědčovaly její reálné výdaje. Žalobkyně navíc tvrdila, že úvěruschopnost žalované zkoumala i prostřednictvím registrů, k tomu však žádný důkaz nedoložila. Lze tedy shrnout, že se poskytovatel úvěru spokojil s údaji předestřenými žadatelkou ve spojení s údaji o ověření čistého měsíčního příjmu ve výši [částka], aniž by tyto byly řádným způsobem dokladovány či ověřovány. Ze strany poskytovatele úvěru nebylo po žalované zjevně vyžadováno doložení jakýchkoli podkladů, na jejichž základě by bylo možné objektivně posoudit její schopnost úvěr splácet, jinak řečeno s odbornou péčí nebyla prověřena úvěruschopnost žalované. Soud považuje za potřebné zdůraznit, že povinnost poskytovatele úvěru využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), je sice při posuzování otázky úvěruschopnosti podstatná a významná, ale až v rámci jejich porovnání se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud má být zachován smysl a účel zákonné úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení spotřebitele a dále základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat (takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod.). Tomuto požadavku poskytovatel úvěru v daném případě nedostál.

27. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

28. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalované poskytla plnění ve výši [částka], je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalované proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaná tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnila, uložil jí ji soud rozsudkem po odečtení platby žalované ve výši [částka].

29. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

30. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovanou prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], a to do 3 dnů od doručení výzvy. Dle podacího archu žalobkyně přípis odeslala dne [datum]. Soud za podpůrného využití § 573 o. z. vzal za prokázané, že zásilka byla žalované doručena dne [datum], lhůta pro zaplacení tak uplynula dne [datum]. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data (výrok I.).

31. V celé zůstávající části soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (II. výrok), neboť z absolutně neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti; nárok žalobkyně na úhradu poplatku (za poskytnutí úvěru), či poplatků za volitelné služby, které měly být předmětnou úvěrovou smlouvou sjednány, je neoprávněný, pročež v tomto rozsahu se žalovaná nemohla dostat ani do prodlení s jejich zaplacením, stejně jako v případě příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení za dobu předcházející shora uvedenému počátku prodlení žalované.

32. Soud závěrem doplňuje, že se nezabýval návrhem žalované na úhradu dlužné částky formou splátek, neboť žalovaná se nedostavila k jednání, pro její absenci tak nemohly být zkoumány její majetkové poměry, které by odůvodňovaly stanovení jiné lhůty ve smyslu § 160 o. s. ř. Žalovaná ostatně ani nenavrhla výši jednotlivých splátek.

33. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 44,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,21 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 27,79 %). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Poučení