15 C 169/2022 - 169

Rubrum

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Cvachovou ve věci žalobkyní: a) [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] b) [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] c) [Jméno zainteresované společnosti 2/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 2/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 2/0] všechny zastoupeny advokátem [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 2/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované společnosti 3/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 3/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 3/0] 2. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 3/0] žaloba podle části V. o.s.ř. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhají, aby rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], bylo nahrazeno tak, že 1. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 65 579 961,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14.3.2016 do zaplacení alternativně žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 54 198 315,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14.3.2016 do zaplacení 2. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 6 132 520,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14.3.2016 do zaplacení alternativně žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 5 068 198,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14.3.2016 do zaplacení 3. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni c) částku 82 706,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14.3.2016 do zaplacení alternativně žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni c) částku 68 352,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14.3.2016 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně a), b), c) jsou povinny zaplatit žalované 1) společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 4 079 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně a), b), c) jsou povinny zaplatit žalované 2) společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 19 592 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalované 2).

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], byl zamítl návrh žalobkyň o zaplacení částek specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku. Proti rozhodnutí ERÚ byl podán rozklad, o kterém Rada ERÚ rozhodla svým rozhodnutím ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], tak, že rozklad zamítla a rozhodnutí potvrdila. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení, když žalobkyně hradily žalované 1) v období od 1.1.2013 do 30.9.2013 složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (příspěvek POZE). Uvedená povinnost však dle žalobkyň nebyla zákonem uložena.

2. Spor mezi účastníky souvisí s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, kdy však (dle názoru žalobkyň) zákon č. 165/2012 Sb. nestanovil ve vztahu ke které elektřině má být příspěvek POZE vybírán. Nestanovil ani subjekty, od nichž by měl být příspěvek POZE vybírán. Protože byl příspěvek POZE konstruován jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, je logické, že měl být vybírán jen z elektřiny, která byla předmětem přenosu nebo distribuce elektřiny. Žalovaná 1) ale účtovala příspěvek POZE též ve vztahu k elektřině, která předmětem distribuce nebyla. Šlo o elektřinu vyrobenou ve výrobnách elektřiny: Elektrárny žalobkyně a), [právnická osoba], Teplárna [adresa] a Elektrárna [adresa], která byla v relevantním období spotřebovávána bez využití distribuční a přenosové soustavy. Žalobkyně příspěvek POZE v předmětném období uhradily a touto žalobou se domáhají jejího vrácení. Nárok uplatňují i vůči žalované 2), které žalovaná 1) dle svého vlastního vyjádření příspěvek POZE uhrazený žalobkyněmi odvedla. Žalobkyně poukazují na to, že až do 26.8.2019 zastávaly ERÚ i obecné soudy ve své rozhodovací činnosti právní názor, že příspěvek POZE z lokální spotřeby v předmětném období neměl být vybírán. Tuto praxi změnil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2019, sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně s uvedeným rozhodnutím nesouhlasí a zdůrazňují, že příspěvek POZE přesto, že je formálně označen jako složka ceny za distribuci elektřiny, je ve skutečnosti (materiálně) daní. Jedná se totiž o zákonnou povinnost, nenávratnou platbu a rovněž neekvivalentnost plnění je v rozhodnutí Nejvyššího soudu výslovně zmíněna. Podstatné dle žalobkyň je, že příjem z příspěvků POZE je určen pro úhradu celospolečenské spotřeby (ochrana klimatu a životního prostředí). Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, což v daném případě není splněno.

3. Žalovaná 1) navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalovaná 1) je provozovatelem regionální distribuční soustavy, žalobkyně jsou provozovatelkami výroben, ve kterých dochází rovněž k lokální spotřebě elektřiny. Žalovaná 1) se žalobkyněmi uzavřela smlouvy o distribuci elektřiny a v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 jim vystavovala faktury, kdy součástí uhrazených částek byla rovněž úhrada příspěvku POZE vztahující se k elektřině vyrobené ve výrobně a spotřebované tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití regionální distribuční soustavy. Přesto, že žalovaná 1) měla v rozhodném období uzavřené se všemi žalobkyněmi smlouvy o distribuci, má za to, že právním titulem pro výběr příspěvku POZE je již samotný zákon 165/2012 Sb. Příspěvek POZE není zákonem vázán na objem elektřiny, která by byla předmětem distribuce, nejde o formu protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem. Žalovaná 1) poukázala na smysl a účel právní úpravy, kdy tímto je zajištění dostatku finančních prostředků na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Za těchto okolností by bylo nedůvodné a zjevně diskriminační, pokud by lokální spotřeba výrobců měla být z povinnosti podílet se na systému financování výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vyjmuta. I v období předcházejícím rozhodnému období byl příspěvek na POZE vybírán i z lokální spotřeby výrobců. Z důvodové zprávy k novele zákona č. 165/2012 Sb. neplyne, že by měl zákonodárce v úmyslu jakkoliv zvýhodnit některé z odběratelů elektřiny na úkor jiných. Výklad žalobkyň by přitom k takto nedůvodnému zvýhodnění určitých subjektů na úkor ostatních vedl. Žalovaná 1) poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a rovněž na další rozhodnutí soudu, např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30.6.2022, sp. zn. [spisová značka]. K argumentaci žalobkyň, že příspěvek POZE má povahu daně, je třeba dle žalované 1) uvést, že příspěvek POZE není a již z definice nemůže být daní či poplatkem. Nejvyšší soud uvádí, že příspěvek POZE se pouze do jisté míry podobá daním. Příspěvek POZE však na rozdíl od daně není vybírán ve prospěch veřejné korporace, není příjmem veřejného rozpočtu. Žalovaná 1) je akciovou společností, tedy typicky soukromá právním subjektem, stejně tak žalovaná 2). Žalovaná 1) dále namítla nedostatek své pasivní legitimace, kdy veškeré vybrané prostředky byla povinna odvést ve prospěch operátora trhu.

4. Žalovaná 2) navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že podstatou sporu mezi účastníky je posouzení otázky, zda žalovaná 1), jako provozovatel distribuční soustavy v rozhodném období měla vůči žalobkyním právo na zaplacení příspěvku POZE. Poukázala na další relevantní právní úpravu, mimo jiné na vyhlášku č. 149/2009 Sb. Z právní úpravy vyplývá, že ERÚ v rámci kalkulace složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a potřeby prostředků pro výplatu podpory POZE zohlednil v rámci výpočtů rovněž vlastní spotřebu výrobců. Žalovaná 2) poukázala také na výkladové stanovisko ERÚ č. 2/2013. Příspěvek POZE není cenou – finančním plněním za službu poskytovanou žalovanou 1), ale platbou na úhradu příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů začleněnou dle názoru žalované 2) neorganicky do ceny za distribuci jako její složka. Tyto prostředky jsou složkou ceny za distribuci pouze zdánlivě, jedná se ve skutečnosti o regulovanou platbu, kterou si nemůže provozovatel distribuční či přenosové soustavy ponechat na rozdíl od úhrady ostatních složek ceny za přenos elektřiny tvořících proti plnění jako peněžitý ekvivalent za skutečně poskytovanou službu. Právo požadovat uvedenou složku ceny vzniká na základě zákona č. 165/2012 Sb. nikoliv na smluvní bázi. Povinnost platby příspěvku POZE je stanovena zcela obecně. Tento zákon žádný v úvahu přicházející okruh subjektů spotřebovávající elektřinu z její platby nevyloučil. Povinnost platby příspěvku POZE je zákonem stanovena zcela bezvýjimečně. Žalovaná 2) je přesvědčena, že v situaci, kdy je podporou výroby elektřiny možné čerpat i za lokální spotřebu výrobců neexistuje důvod, pro který by se subjekty, u nichž k lokální spotřebě dochází, neměli na financování systému podpory spolupodílet. Tyto subjekty totiž svoji lokální spotřebou nenaplňují účel podpory o nic víc než ti, kdo vyrobenou elektřinu dodávají ke spotřebě prostřednictvím distribuční soustavy. Dle žalované 2) v současné době již existuje ustálená judikatura obecných soudů k předmětné otázce, na kterou odkazuje.

5. Energetický regulační úřad se vyjádřil k projednávanému sporu a uvedl následující. V projednávaném případě se jedná o spor mezi žalobkyněmi jako výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů a žalovanou 1) jako provozovatelkou distribuční soustavy, alternativně žalovanou 2) jako operátorem trhu. ERÚ odkazuje na obsah odůvodnění svých rozhodnutí a znovu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. ERÚ převzal právní názor uvedeného rozsudku, který aplikoval při rozhodování projednávaného případu. V případě sporu mezi provozovatelem distribuční soustavy a výrobci zohlednil zejména závěr Nejvyššího soudu, že provozovatel distribuční soustavy nemá povinnost hradit příspěvek POZE z vlastních zdrojů, ale má touto povinností zatížit právě konečného spotřebitele elektřiny, jímž žalobkyně v projednávaném případě byly. Platbou příspěvku POZE jsou zatíženi všichni spotřebitelé elektrické energie bez ohledu na jejich původ. ERÚ má za to, že při posuzování dané věci postupoval v souladu se zákonem a zejména současnou judikaturou.

6. Předmětem řízení je přezkoumání rozhodnutí ERÚ z [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], podle části V. o.s.ř.

7. Rozhodnutím ERÚ z [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], byl zamítnut návrh žalobkyní, kdy ERÚ dospěl k následujícím závěrům. Předmětem sporu je oprávněnost účtování příspěvku POZE ve vtahu k elektřině, kterou žalobkyně v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 dle svého tvrzení neměli hradit. Právní úprava totiž neobsahovala povinnost výrobců elektřiny odvádět příspěvek POZE ve vztahu k lokální spotřebě elektřiny. ERÚ poukazuje na právní úpravu účinnou v rozhodném období a závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku sp. zn. [spisová značka]. Zatímco cena za distribuci je dle názoru Nejvyššího soudu kategorií smluvní, příspěvek POZE je zcela jiné povahy, jde o povinnost veřejnoprávní povahy nikoli o protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem. Uvedený rozsudek lze na projednávaný případ plně aplikovat, neboť byl vysloven právní závěr, že platbou příspěvku POZE jsou zatíženi všichni spotřebitelé elektrické energie, a to včetně lokálních výrobců. Nejvyšší soud se tak vyjádřil nejen k povinnosti provozovatele distribuční soustavy, nýbrž i k povinnostem jiných účastníků trhu. ERÚ si je vědom své předchozí ustálené rozhodovací praxe, nicméně respektuje závěry prezentované Nejvyšším soudem a uzavírá, že žalobkyně byly povinny hradit příspěvek POZE též ve vztahu k tzv. vlastní spotřebě. Ve vztahu k žalované 2) je třeba uplatnit stejný závěr, ovšem je třeba zohlednit, že zde se nepodařilo prokázat existenci bezprostředního obohacení žalované 2). Je nutné primárně zohlednit skutečnost, že u žalované 2) se nemůže jednat o osobu obohacenou, protože mezi ní a žalobkyněmi nevznikly v minulosti skutečnosti zakládající existenci aktivní či pasivní věcné legitimace. Žalovaná 2) nebyla bezprostředním příjemcem majetkových hodnot ze strany žalobkyň.

8. Proti tomuto rozhodnutí podaly žalobkyně rozklad, o němž bylo rozhodnuto Rozhodnutím Rady ERÚ ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Rozhodnutí ERÚ bylo potvrzeno, Rada ERÚ konstatovala, že dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a byly v něm přezkoumatelným a dostatečným způsobem vyjádřeny důvody rozhodnutí. Rada ERÚ v současné době nemůže pominout rozsudek Nejvyššího soudu [spisová značka], kdy tento soud dospěl k závěru, že je dána povinnost výrobců elektřiny hradit provozovateli distribuční soustavy v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 příspěvek POZE též z lokální spotřeby výrobců. Rozsudek Nejvyššího soudu znamenal překonání dosavadní rozhodovací praxe. Rada neshledala důvodným ani možným se závěry Nejvyššího soudu polemizovat. Rada proto uzavřela, že žalovaná 1) se v souvislosti s vybíráním příspěvku POZE v rozhodném období na úkor žalobkyň bezdůvodně neobohatila, proto žalobkyním nárok na vrácení požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení vůči žalované 1) ani vůči žalované 2), nevznikl.

9. Žaloba byla podána ve stanovené lhůtě 2 měsíců dle § 247 odst. 1 o.s.ř.

10. Podle § 250e odst. 2 o.s.ř., soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.

11. Soud vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, přičemž skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení věci jsou mezi účastníky nesporné: [Anonymizovaný odstavec]

13. Předmětem sporu je oprávněnost vyúčtování příspěvku POZE žalovanou 1) žalobkyním, a to ve vztahu k tvrzené vlastní spotřebě elektřiny žalobkyně v období od 1.1.2013 do 1.10.2013.

14. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny služby distribuční soustavy a složku ceny služby přenosové soustavy na podporu elektřiny ve výši, v jaké je povinen ji vyúčtovat provozovatel regionální distribuční soustavy nebo provozovatel přenosové soustavy podle § 28a a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny služby distribuční soustavy a složky ceny služby přenosové soustavy na podporu elektřiny mezi operátorem trhu a provozovatelem přenosové soustavy a provozovatelem regionální distribuční soustavy a mezi provozovateli distribučních soustav stanoví prováděcí právní předpis.

15. Podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném do 1.10.2013, operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

16. Podle § 28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném do 1.10.2013, při stanovení cen pro následující kalendářní rok podle právního předpisu, který upravuje způsob regulace cen v energetických odvětvích a postupy pro regulaci cen, Úřad bere v úvahu rozdíly mezi skutečně vynaloženými náklady a příjmy spojenými s podporou elektřiny a provozní podporou tepla za uplynulý kalendářní rok.

17. Otázku, zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka].

18. Nejvyšší soud zde konstatoval, že povinnost hradit operátorovi trhu finanční prostředky tvořené složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou zákon č. 180/2005 Sb. ukládal provozovatelům regionálních distribučních soustav, neměly v režimu tohoto zákona nést tyto subjekty z vlastních prostředků. Z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci, a byli to tedy odběratelé elektřiny jako příjemci služeb distribuce elektřiny, kdo prostřednictvím této složky ceny přidružené k ceně za distribuci nesl náklady na financování podpory elektřiny. K obdobnému závěru pro účely řešení sporu o pravomoc dospěl již zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 45/2017. Hradil-li pak provozovatel regionální distribuční soustavy tyto náklady z výnosu „složky ceny“, byl rozsah jeho povinnosti odvozen od rozsahu dílčích platebních povinností účastníků trhu s elektřinou, kteří hradí příslušnou složku ceny za distribuci, a objem finančních prostředků, které byl povinen předat operátorovi trhu, odvisel od objemu prostředků, které byl oprávněn a povinen účtovat jiným účastníkům trhu s elektřinou. S posouzením rozsahu jeho povinnosti vůči operátorovi trhu se tedy nutně pojí vymezení rozsahu povinností ostatních účastníků trhu s elektřinou platit uvedenou složku ceny provozovateli regionální distribuční soustavy.

19. Nejvyšší soud dále konstatoval, že povinnost k úhradě složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny nebyla v zákoně č. 165/2012 Sb. explicitně vztažena ani k jakékoliv jiné kategorii spotřeby elektřiny, resp. nebyla výslovně uložena vůbec žádným subjektům, a přesto o její existenci nemůže být pochyb. [adresa] bylo úmyslem zákonodárce vytvořit takový systém financování výroby elektřiny, ve kterém by nikomu nebyla stanovena povinnost do něho přispívat. Absence výslovné úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Okruh spotřeby, kterou zákon zatěžuje touto povinností, dovodit výkladem za užití standardních výkladových metod lze, a při tomto výkladu je třeba respektovat zákonem stanovený mechanismus „výběru“ příspěvků na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny.

20. Dle závěrů Nejvyššího soudu skutečnost, že zákon č. 165/2012 Sb. ukotvil platbu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny jako složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, nelze přeceňovat a dovozovat z ní samotné bez dalšího tak dalekosáhlé důsledky. Pojetí této platby jako složky ceny za přenos a ceny za distribuci je jen legislativní konstrukce se zvláštním veřejnoprávním účelem, zvolená zjevně ve vazbě na to, že to byl právě provozovatel přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav, kdo byl v systému pověřen vybíráním příspěvku na podporu elektřiny a jeho odvodem operátorovi trhu, a bylo shledáno technicky proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek povinnými subjekty placen v rámci ceny za přenos a ceny za distribuci, respektive spolu s touto cenou.

21. Zatímco cena za distribuci je kategorií smluvní, ve svém základu soukromoprávní (jde o peněžní protiplnění za použití sítí, rezervování kapacity a překročení rezervované kapacity), příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, jenž je podle zákonné konstrukce „složkou“ této ceny, je zcela jiné povahy. Není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost jej platit nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny (v tomto směru se příspěvek skutečně do jisté míry podobá dani). Legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného než určení mechanismu (cesty) jejího výběru. Cena za distribuci tu měla ve vztahu k platbám na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci jakéhosi nosiče; k hrazení příspěvku na náklady docházelo prostřednictvím ceny za přenos a ceny za distribuci, resp. odběratelé elektřiny nesli náklady na financování podpory prostřednictvím k cenám distribuce přidružené složky ceny.

22. Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněného pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. Vždy je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Je nepřijatelný takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona.

23. Při výkladu zákona č. 165/2012 Sb. za účelem posouzení, zda z něho vyplývala příslušná povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy, je nezbytné vzít v potaz též (a především) účel a smysl tohoto zákona.

24. Účelem zákona č. 165/2012 Sb. je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů [§ 1 odst. 2 písm. a) a b)], ve vazbě na účel směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, kterou tento zákon implementoval do českého právního řádu. Takto vymezenému účelu zákona vyhovuje, a je zároveň souladný s hodnotami, na kterých je založen právní řád materiálního právního státu, pouze takový výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí.

25. Smysluplný je právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod.

26. Nejvyšší soud poukázal též na historický výklad, kdy historický kontext právní úpravy, zejména v návaznosti na signalizovaný záměr zákonodárce o kontinuitu, případně naopak o diskontinuitu s předchozí úpravou, může být jedním z vodítek pro náležitý výklad, jakkoliv jistě nepůjde o vodítko výlučné. I zde jde o argumentaci použitelnou pouze podpůrně. Nelze však zcela pominout, že navázal-li zákonodárce na schéma předchozí úpravy ohledně příspěvku na úhradu nákladů na podporu elektřiny (stanovení plateb skrze složku ceny za přenos a ceny za distribuci), deklaroval-li, že v nové úpravě jsou z důvodu kontinuity zachovány některé principy úpravy předchozí, a následně popsal, v čem spočívají změny (začlenění operátora trhu do systému, zavedení podpory výroby tepla z obnovitelných zdrojů, přesměrování podpory z formy výkupních cen do formy zelených bonusů atd.), ale změnu rozsahu spotřeby zatížené příspěvkem nezmínil, lze důvodně vycházet z toho, že právě též v řešení této otázky jde o onu signalizovanou kontinuitu.

27. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.

28. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není ojedinělé, odkazuje na něj též např. další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] z 29.4.2020, kde bylo konstatováno nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud tento v rozporu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu konstatoval, že provozovatel regionální distribuční soustavy nebyl v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 oprávněn zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny také vlastní spotřebu výrobců, připojených k distribuční soustavě.

29. Soud neshledal důvod se v projednávané věci od uvedeného právního názoru odchýlit.

30. Řešená problematika byla původně upravena zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů, kde § 6a stanovil, že vícenáklady provozovatele přenosové nebo regionální distribuční soustavy spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů mají být pokryty jednak složkou ceny za přenos nebo distribuci elektřiny (tj. příspěvkem POZE), jednak dotací ze státního rozpočtu.

31. Zákon č. 180/2005 Sb. byl od 1.1.2013 nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie.

32. Podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném do 1.10.2013, operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

33. Srovnáním obou úprav lze dospět k závěru, že v období do 31.12.2012 vyplácel podporu a měl nárok na úhradu příspěvku POZE přímo provozovatel distribuční soustavy, v rozhodném období vyplácel podporu a měl nárok na úhradu příspěvku POZE operátor trhu a to prostřednictvím provozovatele regionální distribuční nebo přenosové soustavy, který měl povinnost příspěvek POZE pro operátora trhu vybrat. Obě právní úpravy odkazují na vyhlášku č. 140/2009 Sb., o regulaci cen. Právní úprava od 2.10.2013 pak výslovně zavádí adresáty povinnosti úhrady příspěvku POZE.

34. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. je zřejmé, že operátorovi trhu vzniká právo na úhradu příspěvku POZE. Tyto náklady hradí provozovatel distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy.

35. Uvedené ustanovení nicméně v rozhodném období nestanoví výslovně okruh adresátů povinnosti hradit příspěvek POZE, okruh subjektů povinných hradit příspěvek POZE nebyl zákonem v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 výslovně definován. 36. [právnická osoba] s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu je však třeba dospět k závěru, že neexistuje racionální důvod činit rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy. Jiný výklad by zakládal nespravedlivou diskriminaci mezi spotřebiteli elektřiny.

37. Je třeba zvážit účel právní úpravy a otázku, jaká je funkce interpretovaného ustanovení, proč je v zákoně obsaženo a co se jím sleduje. Soud zde vychází z toho, že účel uvedeného zákona je nepochybný – ochrana klimatu a ochrana životního prostředí, podpora a využití obnovitelných zdrojů a zvyšování podílu obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny. Nástrojem je pak získání peněžních prostředků pro následnou podporu. Zákazníci ve smyslu uvedeného zákona jsou recipienty uvedené podpory a není důvod pro úpravu, podle níž by náklady nesli pouze někteří ze zákazníků, když i ostatní využívají v plném rozsahu výhod podpory.

38. Česká republika podporuje výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to mimo jiné formou finančních plnění, která jsou vyplácena výrobcům elektřiny za vyrobenou a účelně spotřebovanou elektřinu, případně elektřinu dodanou do elektrizační soustavy. K plnění uvedeného závazku je nutné zajištění odpovídajících finančních prostředků.

39. Ostatně i z důvodové zprávy vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo dosavadní úpravu financování převzít a zachovat stávající stav. Z důvodové zprávy neplyne, že by zákonodárce chtěl při přijetí zákona 165/2012 Sb. okruh adresátů povinnosti hradit příspěvek POZE snižovat. Neexistoval legitimní důvod omezit okruh osob povinných podílet se na financování podpory.

40. Pokud žalobkyně namítala, že žalovaná byla oprávněna účtovat příspěvek POZE pouze za poskytnutou službu distribuce elektřiny, soud k této námitce uvádí, že Nejvyšší soud jednoznačně dovodil, že povinnost hradit příspěvek POZE vyplývá přímo ze zákona a že se jedná o povinnost veřejnoprávní povahy. Nejedná se o protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem. Zákon zvolil legislativní konstrukci, kdy příspěvek POZE je složkou ceny za přenos a ceny za distribuci, jedná se však pouze o mechanismus výběru.

41. Nelze ovšem přisvědčit námitce žalobkyň, že příspěvek POZE je v podstatě (materiálně) daní. V tomto smyslu se soud zcela ztotožňuje s argumentací žalovaných. Plnění není příjmem veřejných rozpočtů, žalovaná 1) i žalovaná 2) jsou akciovou společností, tedy typicky soukromoprávním subjektem. Je tedy zjevné, že příspěvek POZE není a nemůže být daní, neboť nenaplňuje její nezbytný znak.

42. Soud neshledal protiústavnost rozsudku Nejvyššího soudu [spisová značka], Nejvyšší soud se ve svém rozsudku přesvědčivě vypořádal s tím, jaký výklad relevantní právní úpravy může z hlediska ústavní konformity obstát.

43. Například v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 138/06 tento uvedl, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu. Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý.

44. Naopak právě výklad žalobkyň by byl ve svém důsledku protiústavní, neboť by založil nespravedlivou diskriminaci mezi spotřebiteli elektřiny. Podporu výroby elektřiny je možné čerpat i za vlastní spotřebu a neexistuje proto důvod, pro který by se subjekty, u nichž k vlastní spotřebě dochází, neměly na financování systému podpory spolupodílet.

45. Lze tedy uzavřít, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 nelze právní nárok na účtování úhrady POZE spojovat pouze s elektřinou, u níž je přítomna složka distribuce elektřiny, ale vztahuje se též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.

46. S ohledem na shora uvedené jsou tak závěry ERÚ zcela správné a soud v souladu s § 250i o.s.ř. žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.

47. S ohledem na závěr, že příspěvek POZE byl hrazen zcela v souladu s právními předpisy, považuje soud za nadbytečné řešit otázku pasivní legitimace. Žalobkyně byly povinny hradit příspěvek POZE též ve vztahu k elektřiny, která nebyla předmětem distribuce, nemohlo se tedy jednat o bezdůvodné obohacení ani ve vztahu k žalované 1) ani ve vztahu k žalované 2).

48. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované byly ve věci zcela úspěšné.

49. Náklady řízení žalované 1) tvoří 4 paušální náhrady po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a náhrada cestovních výdajů ve výši 2 879 Kč (při 425,60 km za cestu [adresa] a zpět, sazbě náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,20 Kč podle § 1 vyhlášky 467/2022 Sb. Sb., průměrné spotřebě 3,8 l na 100 km a ceně pohonných hmot 41,20 Kč dle § 4 vyhlášky 467/2022 Sb.).

50. Náklady řízení žalované 2) tvoří mimosmluvní odměna ve výši 12 400 Kč (4 úkony právní služby, kdy odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 100 Kč), 4 paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada za promeškaný čas ve výši 800 Kč (8 půlhodin strávených cestou [adresa] a zpět podle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhrada cestovních výdajů ve výši 1 792 Kč (při 240 km za cestu [adresa] a zpět, sazbě náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,20 Kč podle § 1 vyhlášky 467/2022 Sb. Sb., průměrné spotřebě 5,5 l na 100 km a ceně pohonných hmot 41,20 Kč dle § 4 vyhlášky 467/2022 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 2 je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu i náhrada této daně ve výši 21% ze součtu odměny a hotových výdajů. Povinnost žalobkyň zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalované 2) vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení