15 C 207/2018-162

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Ondřejem Růžičkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupená JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o zaplacení 400 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 400 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 400 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23 958 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit státu České republice náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. dubna 2019, č. j. 15 C 207/2018 - 93 vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost žalobkyni zaplatit částku 400.000 Kč s příslušenstvím, jako nárok na smluvní pokutu. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. ledna 2020, č. j. 62 Co 351/2019-93, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit částku 20.000 Kč spolu s úrokem z prodlení. Obě tato rozhodnutí byla postupně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2023, č. j. 23 Cdo 1491/2020 -114, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2023, č. j. 62 Co 351/2019 -123 a věc tak byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

2. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] domáhá po žalované zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne [datum] uzavřeli účastníci mezi sebou uznání dluhu a dohodu o splátkách, kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobci dlužnou jistinu ve výši 400 910,77 Kč a její příslušenství v podobě úroků z prodlení a náklady právního vymáhání. Celá dlužná částka, to znamená jistina plus příslušenství, měla být uhrazena ve splátkách do [datum]. V uvedené lhůtě však žalovaný nezaplatil náhradu nákladů právního vymáhání ve výši 7 913,40 Kč, v důsledku tohoto žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč, kterou bylo smluvně zajištěno řádné a včasné splácení každé splátky uvedené ve shora uvedené dohodě. Dne [datum] potom žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dluhu, ten však tak neučinil. Žalobce se dále vyjádřil k tomu, že i kdyby byla smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, toto nemůže založit neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, k tomuto odkazuje na ustanovení § 2051 OZ, které dává soudu moderační právo k výši smluvní pokuty, sjednaná pokuta však není nepřiměřeně vysoká, není na místě porovnávat jak to činí žalovaný výši smluvní pokuty s výší částky, ohledně níž byl žalovaný v prodlení, protože smluvní pokuta byla sjednána jako zajišťovací instrument k celému dluhu žalovaného, nikoliv jen k jeho dílčí části, smluvní pokuta zajišťovala celý dluh 409 734,94 Kč. Celkový dluh se sestával z několika dílčích dluhů, ohledně nichž byl žalovaný v dlouhém prodlení, i v době bezprostředně předcházející podpisu uznání dluhu byl žalovaný v nevalné finanční kondici, žádal po žalobci umožnění splátkového kalendáře, neboť nebyl schopen hradit včas a řádně. Žalobce akceptoval posunutí splatnosti všech uznáním dotčených dluhů žalovaného, tedy mu prominul veškeré úroky z prodlení, žalobce procházel v době podpisu uznání reorganizací, která trvá dosud, přičemž nároky věřitelů byly a jsou naplňovány výlučně z příjmů žalobce z realizovaných obchodních případů, u nichž byla sjednána odložená splatnost ceny. Proto věřitelský výbor i insolvenční správce trvali na tom, aby všechny splatné neuhrazené zástavky, mezi něž patřily právě i dílčí dluhy žalovaného pojaté do uznání, byly bezodkladně vymáhány a souhlasil s jejich postupným splácením pouze za předpokladu kvalitního zajištění náhrady. Žalovaný tyto okolnosti znal a chápal, proto také uznání obsahující i tuto výši smluvní pokuty akceptoval, uznání podepsal a nerozporoval. Nově k výzvě soudu ze dne 5. dubna 2023, č. j. 15 C 207/2018-128, aby doplnil tvrzení ohledně funkce smluvní pokuty, tj. k jaké funkci smluvní pokuty směřovala vůle stran, a navrhly důkazy k prokázání tvrzení ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2023, č. j. 23 Cdo 1491/2020 -114, žalobce uvedl, že smluvní pokuta zajišťovala celý původní dluh ve výši 409 734,94 Kč. Celkový dluh se sestával z několika dílčích dluhů, ohledně nichž byl žalovaný v prodlení někdy až dva roky. Žalovaný požadoval splátkový kalendář a žalobce mu umožnil posunutí splatnosti všech dluhů a prominul mu úroky z prodlení. Žalobce procházel reorganizací a věřitelský výbor a insolvenční správce trvali na vymáhání pohledávek a souhlasili s jejich postupným splácením pouze za předpokladu kvalitního zajištění úhrady.

3. Žalovaný k věci samé uvedl, že je nesporné, že dne [datum] žalovaný uznal písemně dluh vůči žalobci ve výši 400 910,77 Kč, a dohodl se s ním na úhradě 200 000 Kč měsíčně k 25. dni v měsíci počínaje červnem roku 2016, splátka za měsíc srpen se měla sestávat z úhrady zbytku jistiny ve výši 910,77 Kč a nákladů právního vymáhání ve výši 7 913,40 Kč, účastníci si pro případ prodlení s úhradou kterékoliv ze splátek sjednaly, že splatným se stane celý dluh, dále bylo ujednáno, že nebude-li do 14 dnů ode dne splatnosti celý dluh uhrazen, je dlužník, tj. žalovaný, povinen vedle dlužné jistiny a příslušenství uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč. Žalovaný včas a řádně uhradil dlužnou částku ve výši 400 910,77 Kč, administrativním nedopatřením opomenul dát příkaz i k úhradě nákladů právního zastoupení, žalobce jej však nijak neupozornil, a dne [datum], tedy více než dva roky poté, co mělo k zaplacení dojít, jej vyzval k zaplacení částky 7 913 Kč, tak i smluvní pokuty ve výši 400 000 Kč. Žalovaný okamžitě zaplatil sjednané náklady, smluvní pokutu však odmítl hradit, neboť má za to, že byla sjednána k zajištění dluhu samotného, nikoliv těchto nákladů. Především však žalovaný namítá zcela zjevnou nepřiměřenost sjednané smluvní pokuty, již v případě neuhrazení celého dluhu je prakticky okamžité zdvojnásobení dlužné částky sankcí, zdaleka přesahující spravedlivé a přiměřené utvrzení povinnosti žalovaného. V okamžiku, kdy by se utvrzenou pokutu ve výši 400 000 Kč měla vztahovat na povinnost k úhradě částky 7 913 Kč, je tato nepřiměřenost do očí bijící. Utvrzený dluh totiž přesahuje více než padesátinásobně. Je otázkou, zda takové ujednání lze vůbec považovat za platné pro zcela flagrantní rozpor s dobrými mravy. Pokud by soud za platné považoval, nepochybně je na místě takovou nepřiměřenou smluvní pokutu snížit, a to až na samotnou dolní mez, odpovídající škodě, která žalobci v souvislosti s tímto pochybením vznikla, žalovaný má za to, že ve skutečnosti ke škodě nedošlo, pokud by snad na straně žalobce v souvislosti s pozdní úhradou nákladů právního vymáhání nějaké další náklady, které by za škodu bylo možné považovat, vznikly, největší podíl na jejich vzniku by měl žalobce sám vzhledem k liknavému přístupu k nárokům. Po dobu více než dvou let nijak nedával žalovanému najevo, že nebylo uhrazeno vše a že na tomto uhrazení trvá. Žalovaný zaplatil částku 400 000 Kč dle dohody, pouze opomenul uhradit sjednané náklady. Je zcela absurdní, že z vysoce nepřiměřené smluvní pokuty, kterou uplatňuje dva roky po porušení povinnosti, navíc žádá zákonný úrok z prodlení. Nově k výzvě soudu ze dne 5. dubna 2023, č. j. 15 C 207/2018-128, aby doplnil tvrzení ohledně funkce smluvní pokuty, tj. k jaké funkci smluvní pokuty směřovala vůle stran, a navrhly důkazy k prokázání tvrzení ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2023, č. j. 23 Cdo 1491/2020 -114, že uznávací projev vůle obsažený v Dohodě uvádí, že žalovaná uznává do důvodu svůj dluh vůči věřiteli ve výši Jistiny s příslušenstvím, tj. uznává co do specifikovaného důvodu a specifikované výše pouze Jistinu. Pokud jde o příslušenství, které, jak správně dříve uvedl soud prvního stupně, může být podle § 513 občanského zákoníku tvořeno úroky, úroky z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky, tj. zásadně na základě třech rozdílných právních důvodů, nelze obecný odkaz na„ příslušenství“ k Jistině považovat za platné uznání Nákladů právního zastoupení. Jejich důvod ani výše totiž v první větě Dohody, která je svou povahou uznávacím projevem vůle podle § 2053 občanského zá koníku, v této části týkající se uznání stanovena není. Tento nedostatek pak nelze překlenout ani odkazem na druhý odstavec Dohody, neboť tento je zcela zjevně svou povahou dohodou o splátkách, tj. času plnění, a nikoliv zajišťovacím institutem v podobě uznání. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR však uznáním jistiny nedochází automaticky k uznání příslušenství. Pokud jde tedy o samotný účel (či funkci) smluvní pokuty, žalována již v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že účelem smluvní pokuty nebylo zajištění úhrady Nákladů právního zastoupení, ale pouze Jistiny dluhu, tj. že úmyslem smluvních stran nebylo zajistit úhradu pohledávky ve výši cca 7 tisíc korun smluvní pokutou ve výši 400.000, - Kč. Pokud by snad soud dospěl k tomu, že by se měla smluvní pokuta vztahovat také na prodlení s úhradou Nákladů řízení (qoud non), bylo by sjednání smluvní pokuty ve výši 400.000 Kč pro prodlení s částkou 7 tisíc korun z cela excesivní, a zejména to s ohledem na (finanční) poměry smluvních stran. S ohledem na citované je tedy podstatné, že žalovaná, jak už dříve uvedla, (i) opomněla uhradit Náklady právního zastoupení v důsledku administrativní chyby a (ii) tyto uhradila žalobkyni ihned v návaznosti na její výzvu. V návaznosti na uvedené žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že smluvní pokuta má či měla funkci sankční:„ budou-li strany chtít dát jednoznačně najevo pro případ budoucího zkoumání soudem, že jejich sjednaná smluvní pokuta má sankční charakter, nikoli funkci úhradovou, zdůrazní tuto povahu ve smlouvě. Podle důvodů rozhodnutí (bod 66) totiž v prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Strany tak zřejmě budou volit např. zdůraznění, že sjednávají„ sankční smluvní pokutu“. Příp. zvolí jinou formulaci, která nebude vyvolávat výkladové pochybnosti.“ Žalovaná má tedy za to, že funkce smluvní pokuty mohla být nanejvýš paušalizační, s tím, že žalobkyni nemohla vzniknout prodlením s úhradou Nákladů řízení žádná škoda, jelikož se v poměrech celkového dluhu jedná o zanedbatelnou částku.

4. Mezi účastníky bylo nesporné a soud má za prokázané z listiny uznání dluhu a dohody o splátkách, že mezi účastníky byla ke dni [datum] podepsána dohoda o uznání dluhu a dohoda o splátkách s tím, že dlužník, tj. žalovaný, uznal dluh co do částky 400 910,77 Kč s příslušenstvím, dále se žalovaný zavázal uhradit dluh ve splátkách 200 000 Kč měsíčně, splatný vždy do 25. dne měsíce počínaje červnem 2016, splátka za měsíc srpen 2016 se bude sestávat ze zbytku jistiny, tj. 910,77 Kč a nákladů právního vymáhání ve výši 7 913,40 Kč, prodlením delším než tři dny s úhradou kterékoliv jedné ze splátek nastává splatnost celého dluhu, nebude-li v takovém případě uhrazen celý zbylý dluh do 14 dnů ode dne splatnosti celého dluhu, je dlužník vedle dlužné jistiny a příslušenství povinen uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč. Dále má soud za prokázané z přípisu ze dne [datum] a poštovního podacího archu, že k tomuto dni byl žalovaný ze strany žalobce vyzván k úhradě částky 7 913,40 Kč a částky 400 000 Kč jako smluvní pokuty. Dále z e-mailové korespondence z května roku 2016 má soud za prokázané, že mezi účastníky bylo jednáno právě o možnosti dohody o uznání dluhu a placení ve splátkách, a to včetně splátkového kalendáře.

5. Soud se zabýval funkcí sjednané smluvní pokuty a z výpovědi svědkyně [příjmení] má za prokázané, že společnost [právnická osoba] spolupracovala [právnická osoba] [obec] spol. s r.o. na zakázkách stavebního charakteru, byly vystaveny faktury ze strany [jméno] na [právnická osoba] jako zadavatele a z některých těch faktur bylo zadrženo zádržné, které je splatné po uplynutí záruční doby, popřípadě dokončení díla, zádržné v té výši, která pak byla uvedena ve splátkovém kalendáři, nebylo ze strany společnosti [právnická osoba] uhrazeno. Společnost, vzhledem k tomu, že měla problémy s cash flow ze strany [právnická osoba] [obec], byla vyzváni k úhradě toho zádržného. Vzhledem k finanční situaci jednatel společnosti a majitel požádal o vypracování splátkového kalendáře, který byl s právním zástupcem [právnická osoba] [obec] navržen, včetně smluvní pokuty, která v podstatě byla podmínkou toho uzavření splátkové kalendáře.

6. Z výpovědi zástupce žalobce [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že [právnická osoba] [obec] v roce 2014 podala návrh na insolvenční řízení formou reorganizace, v roce 2015 byla reorganizace schválená a probíhala reorganizace až do roku 2021. V rámci reorganizace byly vymáhány veškeré pohledávky, které ve společnosti existovaly, včetně zádržných. V roce 2016 oslovili společnost [právnická osoba], z jejíž strany došlo k požadavku na sjednání splátkového kalendáře, což po dohodě se správcem konkurzní podstaty a s předsedou věřitelského výboru obvykle nepovolovali. Vzhledem k tomu, že Interserve byl velice seriózní klient v minulosti, speciálně bylo povoleno sjednat splátkový kalendář s tím ale, že musí být významně zajištěn a to zhruba 100 procent jistiny, že bude zajišťovací smluvní pokuta, na základě toho byl splátkový kalendář sjednán. Výše smluvní pokuty byla tak vysoká, jenom proto, že jinak by vůbec splátkový kalendář nevznikl, nebylo by povoleno splácení a bylo by přistoupeno k soudnímu řízení. Žalovaná na výběr vlastně ohledně výše smluvní pokuty neměla, protože jinak by insolvenční správce ani věřitelský výbor nedal souhlas se sjednáním splátkového kalendáře. Takže od začátku to bylo prezentováno jako jediná možnost.

7. Dle ust. § 2051 NOZ nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta k náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

8. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu jednání mezi účastníky, a to tedy tak, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dohoda o uznání dluhu a dohoda o splátkách dne [datum]. Mezi účastníky bylo domluveno, že částka 400 910,77 Kč bude splacena ve splátkách počínaje červnem roku 2016, kdy každá splátka měla být 200 000 Kč, poslední splátka za srpen 2016 byla ve výši 910,77 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 7 913,40 Kč. Dále mezi účastníky bylo sjednáno, že bude-li žalovaný v prodlení, a to do 14 dnů ode dne splatnosti dluhu, je dlužník vedle dlužné částky jistiny a příslušenství povinen uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že částka 400 910,77 Kč byla uhrazena včas, nebyla však uhrazena částka 7 913,40 Kč, tato byla uhrazena až k výzvě žalobce po [datum]. Soud má tak tedy za prokázané a mezi účastníky nebylo sporu v tom, že žalovaný žalobci neuhradil částku 7 913,40 Kč dle dohody o splátkách a uznání dluhu, a to ani do 14 dnů od [datum], ale tato byla uhrazena právě až v roce 2018.

9. Ze strany žalovaného byla jednak vznesená námitka neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu s dobrými mravy, k tomuto soud odkazuje právě na ustanovení § 2051 NOZ s tím, že z tohoto ustanovení lze v prvé řadě dovodit, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat neplatnost příslušného ustanovení o smluvní pokutě z důvodu porušení dobrých mravů, ale může být pouze důvodem pro použití moderačního oprávnění soudu. Za dané situace se soud nezabýval neplatností tohoto ujednání, tak jak byla vznášena ze strany žalovaného, ale zabýval se právě skutečností namítanou taktéž ve vyjádření žalovaného, a to skutečností, že se jedná o smluvní pokutu, která je nepřiměřeně vysoká a žádal tedy po soudu, aby tuto výši snížil vzhledem ke všem okolnostem případu. Jednalo se o smluvní pokutu, která byla stanovena pevnou částkou, která zhruba odpovídala výši takto zajištěného dluhu, s tím tedy, že i dle konstantní judikatury by měl soud posuzovat, nakolik se jedná o přiměřenost zohledněnou při poměru mezi hodnotou zajištěné povinnosti a výší smluvní pokuty s tím, že k tomuto soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1105/2003, moderační právo není závislé na mechanickém posouzení výše smluvní pokuty, je nutné zkoumat důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a okolnosti, které sjednání smluvní pokuty provázely. Dle konstantní judikatury o nepřiměřenosti smluvní pokuty mohou logicky upínat toliko k okolnostem, které byly dány v okamžiku sjednání smluvní pokuty, skutečnost, zda byla smluvní pokuta sjednána v nepřiměřené výši proto nelze zkoumat prizmatem skutečnosti, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši, ať už přiměřeně nebo nepřiměřeně sjednána, není možné při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty rozhodné posouzení důvodu, které způsobuje, že dlužník byl v prodlení s plněním tvrzeného dluhu nebo přihlédnutí k okolnostem, za nichž k prodlení dlužníka došlo, případně ke skutečnostem, které přispěly nebo jinak ovlivnily dobu trvání dlužníka s plněním utvrzované povinnosti. Soud však analogicky k tomuto uvádí, že tím základem bylo, že žalobce měl vůči žalovanému pohledávku ve výši přesahující cca 400 000 Kč, s tím, že právě smluvní pokuta odpovídala cca výši pohledávky, kterou žalobce za žalovaným měl, tedy částky 400 000 Kč. Soud má za to, že byť nemůže tedy přihlížet k okolnostem, které způsobily, že dlužník byl v prodlení s plněním utvrzeného dluhu nebo přihlédnutím k okolnostem, za nichž k prodlení dlužníka došlo nebo k okolnostem, které přispěly nebo ovlivnily dobu trvání prodlení dlužníka uvedené povinnosti, je však nutné přihlížet k celkovému významu nebo k celkovému pojetí takto upravené smluvní pokuty, kdy se jednalo právě o to, že to byl žalovaný jako dlužník, který byl v prodlení s hrazením svých závazků, a to někdy až dvouletém, s tím, že právě v rámci narovnání vztahů mezi účastníky došlo k uzavření uznání dluhu a dohodě o splátkách. Jednalo se tedy o nový právní vztah mezi účastníky, který měl narovnat jejich vztahy mezi dlužníkem a věřitelem, takže tedy vznikl vztah nový, na základě kterého žalovaný se jako dlužník zavázal uhradit svůj dluh 400 910,77 Kč víceméně ve dvou měsících, to znamená, že částku 400 000 Kč měl uhradit v cca 60 dnech od června roku 2016, což se dle tvrzení účastníků fakticky stalo. [příjmení] 400 000 Kč byla uhrazena za červen a červenec roku 2016, dále i dle jejich ujednání měla být v srpnu zaplacena pouze částka 910,77 Kč a dále potom náhrada nákladů řízení ve výši 7 913,40 Kč. Právě tato částka však zaplacena nebyla, jednalo se však o částku, která se nevztahovala k původnímu celkovému dluhu nebo která nebyla zahrnuta v původním dluhu 400 910,77 Kč, o jejíž vypořádání a narovnání mezi účastníky prvotně právě uzavřením dohody o uznání dluhu a dohody o splátkách fakticky šlo, ale jednalo se o částku, která byla přidružená k této částce, jako částka, kterou se žalovaný zavázal zaplatit žalobci jako náhradu za právní služby, jako náhrady vymáhání shora uvedených dluhů. Jednalo se tedy o částku, která fakticky nebyla součástí prvotního závazku, která nebyla součástí prvotních dluhů žalovaného vůči žalobci, ale částku přidruženou k uvedené dohodě o uznání dluhu a o splátkách. Uznáním dluhu došlo právě ze strany žalovaného pouze co do výše 400 910,77 Kč s příslušenstvím a právě toto uznání dluhu fakticky také založilo tento právní titul k jeho eventuálnímu vymáhání ze strany žalobce vůči žalovanému.

10. Soud vycházel z konkrétního ujednání, tak jak toto vyplývá právě přímo z předložené dohody o uznání dluhu a dohody o splátkách, kdy je nutné jasně rozlišovat, co bylo uznáním dluhu, a co uvedeným dluhem nebylo a co vlastně, jaké konkrétní produkty byly zajištěné pod tou uvedenou smluvní pokutou. Kompletní citace uvedené dohody o uznání dluhu je, že dlužník tímto co do shora označeného důvodu uznává svůj dluh vůči věřiteli ve výši 400 910,77 Kč s příslušenstvím, dlužník se zavazuje uhradit dluh na účet věřitele ve splátkách po 200 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne měsíce, počínaje červnem 2016, splátka za měsíc srpen 2016 se bude sestávat ze zbytku jistiny 910,77 Kč a nákladů právního vymáhání ve výši 7 913,40 Kč. Věřitel takto sjednanou novou splatnost dluhu akceptuje. Co se tedy týká listiny nazvané uznání dluhu, zde je nutné poukázat na skutečnost, že byť byla uznána pouze částka 400 910,77 Kč, tato byla uznána včetně příslušenství. Soud k tomuto potom odkazuje i na standardní ustanovení § 513 NOZ (Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním) občanského zákoníku s tím, že právě i náklady na právní zastoupení a náklady na vymáhání částek jsou potom také příslušenstvím jistiny (napsat, najít §), z tohoto důvodu potom soud dospěl k závěru, že právě i částka 7 913,40 Kč, která představovala náhradu nákladů právního vymáhání je příslušenstvím jistiny ve výši 400 910,77 Kč a jako taková tedy tato částka plně spadá do celkového uznání dluhu v listině týkající se právě dohody o uznání dluhu. Stejně tak potom samotná listina, dohoda o uznání dluhu a dohoda o splátkách, jasně potom stanoví, jakým způsobem tyto částky mají být spláceny, a to tedy včetně částky příslušenství, tedy i částky 7 913,40 Kč. Uvedený závěr soudu byl potvrzen i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2020, č. j. 62 Co 351/2019-93, když ten konstatoval, že„ Ujednání o tom, že splátky jsou splatné k 25. dni v měsíci počínaje červnem 2016 se vztahuje nejen k částce 400 000 Kč, ale i ke splátce za srpen s tím, že tato sestává ze zbytku jistiny 910,77 Kč a nákladů právního vymáhání 7 913,40 Kč. Úvahy žalovaného o tom, že částka 7 913,40 Kč dosud není splatná a bylo třeba postupovat podle § 1958 odst. 2 o. z., tak jsou zcela nepřípadné. Pokud pak žalovaný uznal dluh ve výši 400 910,77 Kč„ s příslušenstvím“, je třeba tímto příslušenstvím ve smyslu § 513 o. z. rozumět též náklady právního vymáhání ve výši 7 913,40 Kč, neboť spadají do definice příslušenství v tomto zákonném ustanovení provedené. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že tato částka byla uhrazena až po lhůtě splatnosti.

11. Za dané situace se tedy soud zabýval skutečností, zdali je na místě přiznat žalobci požadovanou smluvní pokutu za pozdní úhradu dluhu ve výši 7 913,40 Kč představující náklady řízení, či má dojít k zamítnutí nároku nebo k moderaci výše smluvní pokuty.

12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, č. j. 31 Cdo 2273/2022-162 uvedl, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě. Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. Pro postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z. nutné rozlišit jednotlivé kroky. V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. [příjmení] soud mohl posoudit (ne) přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci, nebo výlučně funkci sankční, případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační.

13. Jak je shora uvedeno, žalobce i žalovaný byl vyzván k doplnění tvrzení ohledně funkce sjednané smluvní pokuty. Žalobce pak uvedl, že se jednalo funkci sankční. Žalovaná uvedla, že funkce smluvní pokuty mohla být nanejvýš paušalizační, s tím, že žalobkyni nemohla vzniknout prodlením s úhradou Nákladů řízení žádná škoda, jelikož se v poměrech celkového dluhu jedná o zanedbatelnou částku.

14. Soud tak dospěl k závěru, že původně měla smluvní pokuta funkci sankční, když smluvní pokuta ve výši 400 000 Kč byla sjednána pro případ jakéhokoliv prodlení s celkovou sumou 400 910,77 Kč s příslušenstvím a to vzhledem k účelu smluvní pokuty, kterým je nejen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, ale zároveň k sankčnímu charakteru, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Žalovaný byl po dobu několika let v prodlení se splácením několika dluhů vůči žalobci, následně byla nalezena dohoda mezi účastníky, kterou byla zakotvena povinnost žalované uhradit dluh v poskytnuté lhůtě v dojednané upravené výši. Právě původní chování žalované, spočívající v neplnění závazků vůči žalobci včas, ve sjednané lhůtě bylo motivací žalobce pro sjednání mimo jiné také sankčního charakteru smluvní pokuty. V následně dohodnuté době byl takto nově odsouhlasený závazek žalované ve výši celé jistiny splacen a tím byla dle závěrů soudu sankční funkce smluvní pokuty naplněna. Nesplacená zůstala částka náhrady nákladů řízení o sjednání uvedeného„ nového celkového závazku“. Byť se ujednaná smluvní pokuta týkala také této části závazku, funkce smluvní pokuty již byla paušalizační. V tomto směru pak závisí úvahy soudu na výši závazku, který měl v této druhé fázi smluvní pokutou jako paušalizovanou náhradou škody kryt. Skutečnost, že došlo ke změně charakteru smluvní pokuty pak vyplývá i chování žalobce. Žalovaný naplnil dohodu o splátkovém kalendáři jistiny, ze strany žalobce po dobu cca 2 let nedošlo k žádné výtce nebo upozornění, že není uhrazeno příslušenství. Pakliže, jak vyplývá i z výpovědi zástupce žalobce, bylo primárním zájmem žalobce, zajištění úhrady dluhu ve výši cca 400 000 Kč, a tento byl uhrazen, a ohledně příslušenství ve výši 7 913,40 Kč, po dobu dvou let neučinil žalobce žádný úkon k jejímu vymožení, potom soud dospěl k závěru ohledně změny charakteru smluvní pokuty.

15. Soud se tak zabýval možnou moderací výše smluvní pokuty a předně uvádí, že Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. ledna 2020, č. j. 62 Co 351/2019-93, změnil původní rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že k návrhu žalovaného tuto smluvní pokutu snížil na částku 20 000 Kč, kdy smluvní pokuta v této činí zhruba dvojapůlnásobek dlužné částky, nicméně lze ji považovat za adekvátní charakteru a významu porušené povinnosti a tedy i za přiměřenou všem okolnostem. Tento soud pak, v situaci, kdy se zásadně k výzvě soudu nezměnila zjištění a tvrzení, které měl odvolací soud ke svému rozhodnutí o moderaci smluvní pokuty na částku 20 000Kč, taktéž dospěl k závěru, že vzhledem paušalizační funkci smluvní pokuty ohledně částky 7 913,40 Kč, je částka 20 000 Kč, částkou adekvátní škodě. Soud přihlédl zejména k tvrzením žalobce o důvodech celkové situace a jejího řešení, tj. k restruktualizaci společnosti žalobce a postoji věřitelského výboru i insolvenčního správce a dospěl k závěru, že právě původním požadavkem bylo uhrazení jistiny jako zásadního dluhu žalované. Ohledně částky 7 913,40 Kč již soud názor žalobce o nutnosti rychlého narovnání mezi účastníky nesdílí, když k požadavku na její úhradu byl žalovaný vyzván cca po dvou letech od data splatnosti. [příjmení] 20 000Kč je tak přiměřená všem okolnostem případu a není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

16. Soud nicméně z procesního hlediska žalobu zamítl jako celek, když mezi účastníky bylo nesporné, že částka 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení byla žalovanou již uhrazena a nebyla ze strany žalobce po zrušení rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu ČR vydána zpět. K tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, dle něhož„ Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Poskytl-li žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. 2) Zjistí-li soud, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. 3) Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. 4) Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 osř a to tak, že v řízení sice byl z větší části úspěšný žalovaný, nicméně žalobce byl úspěšný co do základu, když v daném případě odvolací soud výši smluvní pokuty pouze snížil na základě své úvahy. Je tak na místě podle § 1 42 o dst. 3 o. s. ř. přiznat náhradu nákladů řízení žalobci, a to v plné výši, neboť výše plnění závisela pouze na úvaze soudu. Tyto sestávají z nákladů právního zastoupení za řízení před soudy obou stupňů a to z úkonů právní služby po 1 900 Kč, kdy soud vycházel z tarifní hodnoty 20 000 Kč podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. A to za 9 úkonů právní služby á 1 900 Kč přežalobní výzva, příprava převzetí zastoupení, podání žaloby, 1x účast na jednání, vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu, podání dovolání, vyjádření, a účast na jednání soudu dne [datum] a náhrada za 9 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 této vyhlášky, včetně náhrady za DPH 21 % Náklady řízení jsou splatné k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.). Z nichž však již částka 15 972 Kč, byla žalovaným uhrazena.

18. Žalobce byl od soudních poplatků osvobozen a podle § 2 odst. 3 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb. tak poplatková povinnost přechází na žalovaného, a to z přiznané částky. Výše soudního poplatku je tak dána položkou 1 odst. 1 písm. a) sazebníku poplatků, který tvoří k citovanému zákonu přílohu. Soud tak, dospěl k závěru, že výše soudního poplatku činí 1000 Kč, který byl již ze strany žalované nicméně ČR uhrazen.

Poučení