15 C 238/2021 - 80

Rubrum

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Cvachovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno].[Anonymizováno]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] žaloba dle části páté o.s.ř. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 26 445 638,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 20.2.2017 do zaplacení s tím, že tímto rozsudkem se nahrazují v plném rozsahu rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 18 695 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], byl zamítl návrh navrhovatele (zde žalobkyně), aby odpůrci (zde žalované) byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši 26 445 638,65 Kč s příslušenstvím. Proti rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o kterém Rada ERÚ rozhodla svým rozhodnutím ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], tak, že rozklad zamítla a rozhodnutí potvrdila.

2. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, když žalobkyně hradila žalované v období od 2.10.2013 do 31.12.2013 cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny ve výši 583 Kč/MWh. Žalobkyně uvedla, že dne 17.5.2012 byla mezi žalovanou jako provozovatelem distribuční soustavy pro elektřinu a žalobkyní jako zákazníkem uzavřena smlouva o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí č. [Anonymizováno]_[Anonymizováno]_[Anonymizováno]. V období od 2.10.2013 do 31.12.2013 žalovaná v rámci své činnosti účtovala svým zákazníkům cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (příspěvek POZE), přičemž dne 2.10.2013 nabyl účinnosti zákon č. 310/2013 Sb., kterým došlo k novelizaci § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. Počínaje tímto dnem tak podle tohoto ustanovení platilo, že Úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny maximálně ve výši 495 Kč/MWh. Maximální možná cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny tak byla limitována nepřekročitelnou částkou 495 Kč/MWh. ERÚ však v rozporu s tímto limitem ponechal i v období od 2.10.2013 v účinnosti dosavadní cenové rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 ze dne 30.11.2012, které stanovilo cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny ve výši 583 Kč/MWh. Dle žalobkyně je tedy cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny ve výši 583 Kč/MWh v příkrém rozporu se zákonem a nebyla tak platně stanovena. Zdůrazňuje, že účinnost ustanovení limitujícího výši ceny nastala již ke dni 2.10.2013 a nikoliv až ke dni 1.1.2014. Neexistoval jediný důvod pro odložení účinnosti novely. Žalobkyně poukázala na to, že zákon č. 310/2013 Sb. pro některá svá ustanovení stanovil delší legisvakanční lhůty. Je nepochybné, že záměrem zákonodárce bylo limitovat maximální výši ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny okamžitě od okamžiku jejího zavedení do právního řádu tedy hned od 2.10.2013. Dle žalobkyně ze složky ceny za distribuci elektřiny, která měla soukromoprávní charakter, se stal poplatek veřejnoprávní povahy. V takové situaci nebylo možné pokračovat v účtování podle dosavadních podzákonných předpisů, protože ty od 2.10.2013 nebyly vůbec aplikovatelné. Neexistoval totiž jediný relevantní právní důvod, pro který by bylo možné ponechat cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny ve výši přesahující 495 Kč/MWh. Žalovaná proto nebyla oprávněna k této neúčinné a neaplikovatelné části cenového rozhodnutí 2012 vůbec přihlížet. Přesto žalovaná žalobkyni v období od 1.10.2013 do 31.12.2013 vystavila celkem tři faktury, v nichž cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny překračovala limit 495 Kč/MWh. Jednalo se o fakturu č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalobkyně se dále vyjádřila k otázce pasivní legitimace žalované, neboť žalovaná již v předchozím řízení namítala nedostatek své pasivní legitimace. Zdůraznila, že dle ustálené judikatury povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, komu bylo bez právního důvodu plněno, tedy nikoliv osobě, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tedy adresát tohoto plnění.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že skutkový stav je mezi účastníky nesporný; žalobkyně je provozovatelem lokální distribuční soustavy, žalovaná je provozovatelem regionální distribuční soustavy. Mezi účastníky byla dne 17.5.2012 uzavřena smlouva o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí č. [Anonymizováno]_[Anonymizováno]_[Anonymizováno]. Žalovaná vystavila žalobkyni faktury č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], které byly v celém rozsahu uhrazeny. Výše příspěvku POZE byla stanovena cenovým rozhodnutím 5/2012 v částce 583 Kč/MWh, kdy tato cena byla stanovena pro celý kalendářní rok a zákon č. 165/2012, ani jiný právní předpis nestanovil pro rozhodné období výši odlišnou. Pokud ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 ve znění účinném od 2.10.2013 stanovilo, že Úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny maximálně ve výši 495 Kč/MWh, tak z kontextu právní úpravy vyplývá, že uvedená limitace se měla poprvé uplatnit až při stanovení ceny pro rok 2014. Předmětné ustanovení stanoví závazný pokyn pro ERÚ, jak má postupovat při cenové regulaci, nikoliv samotnou regulovanou cenu. Úmysl zákonodárce a smysl přijaté právní úpravy je jednoznačně vyjádřen rovněž v důvodové zprávě k novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb. Důvodová zpráva výslovně hovoří o budoucí výši ceny, o ceně elektřiny na následující rok a popisuje roční periodicitu stanovení výše příspěvku POZE. Z důvodové zprávy jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce přijmout závazný pokyn pro ERÚ, jak do budoucna postupovat při vydávání cenových rozhodnutí. Žalovaná se dále vyjádřila k charakteru příspěvku POZE, kdy dle jejího názoru i před účinností novely měla povinnost úhrady příspěvku POZE povahu veřejnoprávní, neboť povinnost k jeho úhradě vyplývala přímo ze zákona. K této otázce poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, v němž Nejvyšší soud výslovně dovodil kontinuitu právní úpravy hrazení příspěvku POZE před 1.1.2013, v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 i po něm. Žalovaná zdůraznila obsah a účel ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., kdy již ze samotného jazykového znění je zjevné, že zákon nestanovení výši příspěvku POZE; výši ceny na úhradu nákladů s podporou elektřiny i nadále stanoví ERÚ. Nově však zákonodárce stanovil, že napříště má ERÚ stanovit tuto cenu maximálně ve výši 495 Kč/MWh. V kontextu ostatních ustanovení zákona č. 165/2012 Sb., jakož i navazujících prováděcích předpisů, je přitom zcela jednoznačné, že toto omezení maximální jednotkové ceny má ERÚ zohlednit v rámci pravidelného každoročního stanovení cen, které stanoví vždy pro kalendářní rok. Skutečnost, že obsahem tohoto zákonného ustavení je pokyn ERÚ, jak postupovat napříště je přitom ze samotného znění ustanovení a jeho kontextu s ostatními zákonnými ustaveními naprosto zjevná. Uvedený výklad pak beze zbytku koresponduje i s výkladem teleologickým. Novelizované znění § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. nestanovilo práva a povinnosti jednotlivým účastníkům trhu s elektřinou, a co do úpravy jejich práv a povinností tak nemohlo vyloučit aplikaci cenového rozhodnutí 5/2012. Žalovaná dále vznesla námitku nedostatku pasivní věcné legitimace. Částka, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá, nemůže být bezdůvodným obohacením na straně žalované, neboť ji v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. žalobkyně postoupila operátorovi trhu a část tvořící daň z přidané hodnoty odvedla do státního rozpočtu. Žalovaná způsobem předvídaným zákonem odeslala platbu příspěvku POZE operátorovi trhu, jakožto osobě oprávněné – skutečnému adresátovi vybraného příspěvku POZE. Žalovaná totiž představuje pouhého prostředníka mezi žalobkyní a operátorem trhu, kdy uvedený příspěvek POZE žalovaná pouze vybrala a odvedla operátorovi trhu. Pokud jde o částku odpovídající DPH, i zde je žalovaná pouze prostředníkem platby daně, která je příjmem státního rozpočtu. Je tedy zřejmé, že není naplněn základní předpoklad nutný pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení, kterým je získání majetkového prospěchu na straně žalované.

4. Energetický regulační úřad se vyjádřil k projednávanému sporu a uvedl následující. Podstata sporu spočívá v tomto případě ve výkladu § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném od 2.10.2013. Citované ustanovení dle ERÚ nezakotvilo konkrétní výši příspěvku POZE, nýbrž adresovalo povinnost stanovení této ceny ERÚ. Z materiálního hlediska k žádné změně úpravy ohledně složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (s výjimkou jejího budoucího zastropování) od 2.10.2013 nedošlo. Není pochyb o kontinuitě obou právních úprav. ERÚ stanovuje ceny pro následující kalendářní rok, tj. v roční periodicitě, přičemž má za tímto účelem zohlednit rozdíly mezi skutečně vynaloženými náklady a příjmy spojenými s podporou elektřiny a provozní podporu tepla za uplynulý kalendářní rok. Maximální částka příspěvku POZE mohla být tudíž zohledněna teprve při nejbližším stanovení jeho výše, v posuzovaném případě do 30.11.2013 s účinností od 1.1.2014.

5. Předmětem řízení je přezkoumání rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]-[Anonymizováno], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], podle části V. o.s.ř.

6. Rozhodnutím ERÚ ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], byl zamítnut návrh žalobkyně, aby žalovaná byla povinna vydat bezdůvodné obohacení ve výši 26 445 638,65 Kč s příslušenstvím. ERÚ v tomto rozhodnutí uvedl, že v otázce výše zákonné povinnosti k platbě ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny vycházel především z pravomocně ukončených správních řízení vedených pod sp. zn. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] a sp. zn. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], kdy nevidí důvod se odchýlit od stávající rozhodovací praxe. Pro posouzení nároku je nutno aplikovat právní úpravu provedenou novelou č. 310/2013 Sb. V rámci této změny právní úpravy došlo mj. k vymezení ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, včetně stanovení její maximální výše do 495 Kč/MWh, a k rozsahu spotřeby elektřiny zpoplatněné cenou na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Dle ERÚ zákon stanovil maximální hranici ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, ovšem současně je zřejmé, že určení její konkrétní výše bylo ponecháno na Energetickém regulačním úřadu. Toto ustanovení samo o sobě nestanovilo žalobkyni určitou povinnost, tedy povinnost ke hrazení nákladů spojených s podporou elektřiny ve výši 495 Kč/MWh. Zmíněné ustanovení pouze vymezilo určitou nepřekročitelnou hranici s tím, že konkrétní výše měla být upravena Energetickým regulačním úřadem, avšak nikoli k účinnosti zákona č. 310/2013 Sb. Při úpravě ceny totiž musel ERÚ zohlednit další pravidla zákona č. 16/2012 Sb., které umožňovaly změnu cenového rozhodnutí ke dni 1.1.2014. Vydat nové cenové rozhodnutí s účinností ode dne 2.10.2013 by bylo obtížné s ohledem na ustanovení § 28 odst. 7 zákona č. 165/2012 Sb., dle kterého musí být zohledněn rozdíl mezi náklady a příjmy spojenými s podporou za uplynulý kalendářní rok. Dle ERÚ je jediným adresátem předmětného ustanovení pouze tento orgán, přičemž z něj nevyplývala žádná práva či povinnosti výrobcům nebo provozovatelům distribučních soustav. Novelizované ustanovení samo o sobě nestanovilo subjektivní povinnost přímo ve výši 495 Kč/MWh, nýbrž ERÚ byla toliko uložena povinnost stanovit předmětnou cenu s tím, že limitní výše má být 495 Kč/MWh. ERÚ rovněž poukázal na důvodovou zprávu zákona č. 310/2013 Sb.

7. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Rady ERÚ ze dne [datum] č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] tak, že rozklad žalobkyně byl zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rada ERÚ shodně konstatovala, že sporný je především výklad § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., kdy rovněž Rada ERÚ odkazuje na právní názor zaujatý v obdobných sporných řízeních. Citované ustanovení nezakotvilo konkrétní výši příspěvku POZE, která by mohla být bez dalšího uplatňována v soukromoprávních vztazích, nýbrž adresovalo povinnost stanovení této ceny Energetickému regulačnímu úřadu. Formulace předmětného ustanovení je taková, že z jazykového vyjádření jednoznačně plyne, že výši příspěvku POZE stanoví nikoli samotný zákon ale ERÚ. Rada dále uvedla, že z materiálního hlediska nedošlo k žádné změně úpravy ohledně složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, jedná se stále o tutéž platbu. Jednalo se toliko o terminologickou změnu, samotná právní povaha nedoznala žádných změn. Rada proto uzavřela, že žalovaná se v souvislosti s vybíráním příspěvku POZE v období od 2.10.2013 do 31.12.2013 žádným způsobem neobohatila, žalobkyni proto nárok na vrácení požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení nevznikl.

8. Žaloba byla podána ve stanovené lhůtě 2 měsíců dle § 247 odst. 1 o.s.ř.

9. Podle § 250e odst. 2 o.s.ř., soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.

10. Soud vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, přičemž skutečnosti rozhodné pro posouzení věci jsou mezi účastníky nesporné:

11. Žalovaná je provozovatelem regionální distribuční soustavy. Dne 17.5.2012 byla mezi žalobkyní jako výrobcem a žalovanou jako provozovatelem distribuční soustavy uzavřena smlouva o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí č. [Anonymizováno]_[Anonymizováno]_[Anonymizováno]. Žalovaná za období od 2.10.2013 do 31.12.2013 vystavila žalobkyni faktury č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], které byly žalobkyní uhrazeny. Součástí uhrazených částek je příspěvek POZE.

12. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 26 445 638,65 Kč za období od 2.10.2013 do 31.12.2013, kdy jádrem sporu je přípustná výše jednotkové ceny příspěvku POZE.

13. Podle § 28 odst. 4 zákona 165/2012 Sb., ve znění účinném od 2.10.2013, cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny hradí a) zákazník za množství elektřiny jím spotřebované, b) výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny jím spotřebované včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy, c) provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy za ostatní spotřebu, s výjimkou množství elektřiny spotřebované pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren, spotřebované zákazníkem v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy, spotřebované pro technologickou vlastní spotřebu elektřiny a spotřebované pro pokrytí ztrát v přenosové a distribuční soustavě.

14. Povinnost žalobkyně hradit příspěvek POZE v období od 2.10.2013 do 31.12.2013 tedy vyplývala přímo z § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb. Toto ustanovení dopadá na žalobkyni již ode dne 2.10.2013, kdy nabylo účinnosti, neboť vymezilo jak adresáty povinnosti, tak i předmět povinnosti.

15. Cenovým rozhodnutím č. 5/2012 byla stanovena jednotková cena příspěvku ve výši 583 Kč/MWh pro rok 2013.

16. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném od 2.10.2013, stanovilo, že úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny maximálně ve výši 495 Kč/MWh. Cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny stanovuje Úřad podle zákona o cenách.

17. Cenu tedy stanoví ERÚ (což jednoznačně vyplývá z citovaného ustavení), přičemž při stanovení cen je povinen postupovat podle právního předpisu a to regulační vyhlášky č. 140/2009 Sb.

18. Podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 140/2009 Sb., ve znění účinném v rozhodném období II., pro účely této vyhlášky se rozumí regulovaným rokem kalendářní rok, pro který jsou Úřadem regulovány ceny, 19. Podle § 4 odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb., ve znění účinném v rozhodném období II., Úřad stanoví ceny do 30. listopadu kalendářního roku předcházejícího regulovaný rok, a to s účinností od 1. ledna regulovaného roku. V případě regulace cen způsobem věcného usměrňování cen stanoví Úřad podmínky pro sjednání cen do 30. listopadu kalendářního roku předcházejícího kalendářní rok, pro který jsou podmínky pro sjednání cen stanoveny, a to s účinností od 1. ledna tohoto roku. Pokud Úřad reguluje ceny s jinou účinností než od 1. ledna regulovaného roku, stanoví ceny nebo podmínky pro sjednávání cen nejméně 30 kalendářních dnů před dnem jejich účinností.

20. Soud se zcela ztotožňuje s argumentací ERÚ a ostatně i žalované, že ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinné v předmětném období, nezakotvilo konkrétní výši příspěvku POZE, která by mohla být bez dalšího uplatňovaná v soukromoprávních vztazích, povinnost stanovená v tomto ustanovení je adresovaná ERÚ. Skutečným adresátem právní normy je nepochybně ERÚ, jazykové vyjádření ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 5/2012 Sb. je dle názoru soudu zcela jednoznačné („úřad stanoví…“).

21. Předmětné ustanovení zákona zakotvilo materiální podmínku, že ERÚ při stanovení výše příspěvku POZE podle zákona o cenách nesmí překročit částku 495 Kč/MWh, nikoliv však od účinnosti předmětného ustanovení, ale až při stanovení cen pro další kalendářní rok.

22. V tomto směru soud zdůrazňuje rovněž znění § 28 odst. 7 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném v předmětném období, podle něhož při stanovení cen pro následující kalendářní rok podle právního předpisu, který upravuje způsob regulace cen v energetických odvětvích a postupy pro regulaci cen, Úřad bere v úvahu rozdíly mezi skutečně vynaloženými náklady a příjmy spojenými s podporou elektřiny a provozní podporou tepla za uplynulý kalendářní rok. I z uvedeného ustavení je zřejmé, že ERÚ stanoví ceny vždy pro kalendářní rok a nelze si zcela představit, jakým způsobem by stanovoval ceny v říjnu, když má povinnost vzít v úvahu rozdíly mezi skutečně vynaloženými náklady a příjmy spojenými s podporou elektřiny a provozní podporou tepla za uplynulý kalendářní rok.

23. Na uvedeném závěru nemění nic ani účinnost předmětného ustanovení od 2.10.2013, která byla stanovena na dobu předcházející okamžiku, kdy ERÚ stanovuje novou výši příspěvku POZE na další kalendářní rok. Cenové rozhodnutí se vydává vždy do 30.11. předcházejícího roku. Ustanovení muselo být účinné v době, kdy ERÚ novou výši příspěvku POZE stanovoval tak, aby maximální výši mohl zohlednit hned v nejblíže následujícím procesu stavení příspěvku POZE (tedy v tomto případě pro rok 2014).

24. Uvedený závěr se ostatně odráží i v důvodové zprávě k zákonu č. 310/2013 Sb., v níž se mimo jiné uvádí: „Účinnost zákona je ve většině bodů navržena dnem jeho vyhlášení. Důvodem pro tento termín je potřeba zastavit podporu pro nové zdroje, která vyplývá ze záměru vlády omezit další nárůst nákladů státního rozpočtu souvisejících s financováním podpory elektřiny a tepla. Zároveň je s ohledem na konstrukci stanovení výše podpory a výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a tepla na další rok třeba předsunout účinnost některých ustanovení tak, aby se nová právní úprava odrazila v cenových rozhodnutích ERÚ vydaných v listopadu 2013 na rok 2014.“ 25. Rovněž dle vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu k termínu uplatňování snížené výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny se snížená výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 310/2013 Sb., má uplatňovat až od 1.1.2014 tak, jak Ministerstvo průmyslu a obchodu uvádělo jako předkladatel zákona č. 310/2013 Sb. Tento názor je v souladu s odůvodněním k návrhu zákona a tedy představou Ministerstva průmyslu a obchodu jako předkladatele zákona.

26. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo stanovit maximální jednotkovou cenu ve výši 495 Kč/MWh, kterou má ERÚ uplatnit v příštím cenovém rozhodnutí pro rok 2014 a to v listopadu 2013, kdy bude toto cenové rozhodnutí vydávat.

27. Výše příspěvku POZE je tedy stanovena vždy pro celý regulovaný rok a to cenovým rozhodnutím ERÚ vydaným nejpozději do 30.11. předcházejícího roku. Limitace podle § 28 zákona č. 165/2012 se tedy mohla uplatnit až při stanovení výše příspěvku POZE pro rok 2014.

28. Na základě uvedeného je tak nutno dospět k závěru, že na konci roku 2013 platila právní úprava, která nadále stanovila táž pravidla postupu pro stanovení příspěvku POZE. Regulovaným rokem je nadále kalendářní rok, výše příspěvku má být stanovena koncem předchozího roku s účinností od 1. 1. regulovaného roku. Vláda stanoví nařízením ve lhůtě do 31. 10. předchozího roku výši dotace ze státního rozpočtu, ERÚ se zohledněním údajů o skutečně vynaložených nákladech a příjmech za předchozí rok vypočte výši příspěvku POZE pro následující rok. Výši příspěvku musí ERÚ stanovit a cenové rozhodnutí vydat nejpozději do 30. 11. běžného roku a to pro rok následující. Změna po 2. 10. 2013 nastala pouze ohledně omezení příspěvku maximální částkou 495 Kč/MWh. ERÚ v souladu se zákonným zmocněním vydal 28. 11. 2013 cenové rozhodnutí 5/2013 pro regulovaný rok 2014 v částce 495 Kč/MWh.

29. S ohledem na shora uvedené jsou tak závěry ERÚ zcela správné a soud v souladu s § 250i o.s.ř. žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.

30. V důsledku shora uvedeného právního závěru se soud nezabýval dalšími argumenty žalované, zejména námitkou nedostatku pasivní legitimace. K námitce ohledně nedostatku pasivní legitimace soud uvádí pouze následující. Žalovaná v řízení zpochybňovala svou pasivní legitimaci s poukazem na skutečnost, že nebyla povinna hradit úhradu POZE operátorovi trhu ze svých vlastních prostředků, ale z prostředků vybraných od jiných subjektů a veškeré takto vybrané prostředky, které od žalobkyně (i dalších subjektů) žalovaná obdržela jako úhradu POZE, obratem odvedla operátorovi trhu. Žalovaná proto s poukazem na výběr judikatury dovozovala, že žalobkyně musí požadavek na vrácení vydaného plnění (příspěvku POZE) uplatnit u subjektu, který má současně předmětné plnění ve své dispozici, kdy žalovaná dovozovala, že tímto subjektem je operátor trhu.

31. Ustanovení § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stanovilo, že ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

32. Soud se shoduje s argumentací žalované, že pokud by výběr úhrad POZE nebyl v rozhodném období v rozsahu nárokovaném žalobkyní ze strany žalované oprávněný, tak v situaci, kdy je z právní úpravy jednoznačně odvoditelný konečný adresát těchto úhrad (společnost [právnická osoba].), není možné považovat žalovanou za subjekt, který by se přijetím takových úhrad POZE obohatil, ovšem pouze za předpokladu, že by žalovaná prokázala, že skutečně jí přijaté platby úhrad POZE byly v rozsahu nárokovaném žalobkyní k vrácení poukázány operátorovi trhu s elektřinou, resp. státu v případě příslušné DPH.

33. Vzhledem k zaujatému právnímu názoru však soud další dokazování v tomto směru neprováděl.

34. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná byla ve věci zcela úspěšná. Náklady řízení žalované tvoří tedy mimosmluvní odměna ve výši 13 950 Kč (4,5 úkonu právní služby, kdy odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 100 Kč), 5 paušálních částek náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vzhledem k tomu, že zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty i náhrada této daně ve výši 21% ze součtu odměny a hotových výdajů. Povinnost žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalované vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř.