15 C 261/2018-201

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa svědka, svědka, žalované, žalované a žalobkyně] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa svědka, svědka, žalované, žalované a žalobkyně] o: žaloba na uložení povinnosti zdržet se nepříjemného obtěžování takto:

Výrok

I. Žalované jsou povinny zdržet se obtěžování žalobkyně nadměrným štěkotem svých psů, a to ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalovaných domáhá uložení povinnosti zdržet se obtěžování žalobkyně nadměrným pronikáním zápachu, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, u soudu podanou dne 4.12.2018, domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování žalobkyně nadměrným štěkotem svých psů a pronikáním zápachu, s tím, že žalované jsou vlastníky nemovitostí a to pozemku st. p. [číslo] jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa] a pozemku p.p. [číslo] v obci a [katastrální uzemí], které bezprostředně sousedí s jejími nemovitostmi a to pozemkem st. p. [číslo] jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], pozemkem st. p. [číslo] jehož součástí je stavba garáže a pozemkem p.p. [číslo] vše rovněž v obci a [katastrální uzemí]. Uvedla, že žalované již celou řadu let na svém pozemku provozují chovnou stanici psů, přičemž počet chovaných psů činí v průměru 15 – 20 zvířat, hluk a zápach pocházející z chodu psů žalovaných proniká na pozemek žalobkyně a to i do vnitřních prostor domu a dosahuje takové intenzity, že významně snižuje komfort rodinného bydlení žalobkyně. Žalované mohou nepochybně přijmout vhodná opatření k tomu, aby k rušení docházelo co nejméně, alespoň v noční době, kdy je rušivý hluk pociťován zvlášť intenzivně, žalované neučinily žádné opatření, aby žalobkyně nebyla rušena ze spánku nadměrným štěkotem psů a nebyla obtěžována nepříjemným a naprosto zbytečným zápachem, jehož původ dovozuje z nedostatečného úklidu psích výkalů. Má za to, že hluk, jehož zdrojem je štěkot psů žalovaných a zápach pronikající na sousední pozemky dosahuje vyšší míry, než je obvyklé v obytných oblastech, přičemž tato vyšší míra je způsobena především tím, že žalované chovají psy v množství, které není v obytných zónách zcela obvyklé. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a každý vlastník je tak nejen oprávněn, ale také povinen vykonávat své vlastnické právo tj. předmět svého vlastnictví užívat nebo požívat, popřípadě s tím nakládat takovým způsobem, aby v důsledku toho nezasahoval do vlastnického práva jiných vlastníků či je při výkonu jejich práv neúměrně nerušil. V průběhu řízení žalobkyně uvedla, že by za odpovídající řešení považovala přemístění kotců z druhé strany domu, toto by považovala za dostatečné řešení sporu mezi účastníky.

2. Žalované s žalobou nesouhlasily, nesouhlasily s přemístěním kotců, uvedly, že v nemovitosti žijí již 26 let a po celou tuto dobu vlastní chovatelskou stanici psů, nikdy v minulosti nebyla na jejich činnost vznesena ze strany spoluobčanů žádná stížnost. Žalobkyně informovaly o existenci chovatelské stanice, žalobkyně řekla, že to ví a nevyslovila proti tomu žádné námitky, po dokončení stavby žalobkyní došlo k obratu, nejprve je žalobkyně připravila o vodovodní přípojku a uzavřela jim přípoj pitné vody a začala docházet na Obecní úřad se stížnostmi na štěkání psů, hluk, zápach, padání listí na její pozemek apod., podávala stížnost na Okresní hygienickou stanici, Krajskou veterinární správu, na policii, Stavební odbor [státní instituce] [anonymizováno] [obec]. Všechny kontroly, které u žalovaných proběhly, nezjistily žádné závady. Uvedly, že psi nejsou tak hluční a to jak ve dne, tak v noci, pokud ovšem nejsou záměrně drážděni pískáním, používáním megafonu, lezením na plot a lámáním větví jejich keřů, ke zvýšenému štěkání dochází pouze v ranním a večerním krmení, tj. dvakrát denně 10 – 15 minut. Hygieně a péči o psy je věnována dostatečně velká pozornost, chovají psy na nejvyšší úrovni, jejich jedinci dosahují na domácích i zahraničních výstavách těch nejvyšších titulů.

3. Usnesením ze dne 17.9.2020 nebyla dle ust. § 95 odst.2 o.s.ř. nepřipustil změnu žaloby spočívající v tom, že žalobkyně vůči žalovaným požaduje vydání alternativního petitu, kdyby soud posoudil závod jako úředně schválený a hluk jako nepřekračující míru přiměřenou poměrům, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nemateriální újmy ve výši 1 000 000 Kč.

4. Z přípisu právního zástupce žalobkyně ze dne 8.7.2016 včetně dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalované k odstranění závadného stavu, související se štěkotem a zápachem psů žalovaných, výzva byla doručena žalované 11.7.2016.

5. Z přípisu ze dne 26.7.2016 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že nemá v úmyslu měnit umístění kotců psů.

6. Z výpisu z katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, [katastrální pracoviště] ze dne 11.7.2016 vyplynulo, že žalobkyně je evidována jako vlastnice nemovitostí: pozemku st. p. [číslo] zastavená plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [obec], [adresa], rod. dům, pozemku st. p [číslo], zastavená plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čp./če., garáž, a pozemku p [číslo], zahrada, vše zapsáno na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí].

7. Z nahlížení do katastru nemovitostí ze dne 6.6.2017 se podává, že vlastníkem nemovitosti na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] je [celé jméno žalované].

8. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku ke dni 6.6.2017 bylo zjištěno, že [celé jméno žalované], [datum narození], je evidována jako OSVČ s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona s oborem činnosti chov zvířat a jejich výcvik (s výjimkou živočišné výroby) a to od 22.9.2010 na dobu neurčitou.

9. Z protokolu o kontrolním zjištění ze dne 22.1.2013 [číslo jednací] [číslo] bylo zjištěno, že Krajská veterinární správa pro Ústecký kraj, inspektorát [obec] provedla kontrolu první žalované [IČO] dle zákona č. 552/1991 Sb. o státní kontrole a podle zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 166/1999 Sb. o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů v [obec a číslo], jednalo se o neplánovou kontrolu, kdy byla kontrolována zvířata a činnost se zvířaty v chovu, byl zjištěn volný chov 5 ks australských ovčáků a 5 ks tibetských španělů s tím, že chov je částečně doma v interiéru a částečně na dvorku domu s kotci, kotce jsou čtyři o rozměrech tři jsou 2 x 4 metry a jeden 3 x 3,5 metrů, mají betonovou podlahu a jsou zastřešeny, velikost dvorku je 80 m2, v interiéru mají psi k dispozici místnost 3 x 6 metrů s dlažbou, nikde nebyly zjištěny zbytky trusu, zoohygiena na dobré úrovni, kontrolovaní psi byli ve výborném výživném stavu bez známek onemocnění, byly předloženy doklady s platnou vakcinací proti vzteklině pro všechny psy, uvedeným zjištěním nebyl porušen zákon č. 265/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání.

10. Z přípisu Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, hygiena obecná a komunální, [územní pracoviště] [anonymizováno] [obec] ze dne 26.6.2013 vyplynulo, že na základě podnětu žalobkyně bylo provedeno dne 28.5.2013 místní šetření za účelem doplnění a ověření žalobkyní sdělených informací, během šetření nebyl zaznamenán žádný rušivý projev třech psů umístěných v kotcích na sousedním pozemku, v chovné stanici bylo celkem 14 psů, v kotcích za domem tři australští ovčáci, v bytě další dva australští ovčáci a devět tibetských španělů, po dobu šetření nebyl zaznamenán žádný štěkot, ačkoliv psi registrovali přítomnost cizí osoby. Krajská hygienická stanice uzavřela, že informace uváděné žalobkyní v jejím podnětu se neprokázaly, stávající stav je způsoben narušenými vzájemnými sousedskými vztahy, jejich řešení je třeba hledat jinou formou, zjištěné skutečnosti nespadají do kompetencí řešených orgánem ochrany veřejného zdraví.

11. Z přípisu [stát. instituce] ze dne 4.2.2019 bylo zjištěno ke stížnosti na žalovanou, že za rok funkce starostky [územní celek] neeviduje starostka [titul]. [jméno] [příjmení] na Obecním úřadě písemnou ani ústní stížnost na paní [celé jméno žalované], majitelku psí chovné stanice, pouze jednou si byl na úřadě stěžovat pan [příjmení] na psí štěkot, ze své vlastní zkušenosti jako obyvatelka obce může potvrdit, že psi více štěkají pouze v době krmení.

12. Z vyjádření ze dne 1.2.2019 bylo zjištěno, že občané [obec]: [celé jméno svědka], [jméno] [příjmení], [celé jméno svědka], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] mladší, podepsali prohlášení ve kterém bylo uvedeno, že paní [celé jméno žalované] celou řadu let provozuje u svého domu chovnou stanici pejsků, kdy tuto provozovala dávno dříve než se žalobkyně rozhodla do [obec] přistěhovat a stavět si zde rodinný dům, [obec] jsou poměrně malou obcí, kdy obydlená část vesnice je víceméně v okolí návsi, kde bydlí jak žalované, tak žalobkyně a téměř u každého domu mají jeho obyvatelé psa z důvodu zabezpečení svého majetku, o psy žalovaných je dobře postaráno, zakládá se na pravdě, že by psi paní [celé jméno žalované] svým štěkotem nějak výrazně rušili své okolí, což se nedá říct o žalobkyni nebo o jejím příteli, kteří opakovaně i přes výtku od Obecního úřadu ruší klid v obci používáním megafonu, ze kterého směrem k domu žalovaných pouští různé zvuky nebo volají„ [celé jméno žalované] uklidněte si ty psy“, tvrzení o nesnesitelném zápachu se nezakládá na pravdě, nic takového v okolí není cítit. Žádný takový zápach nikdy necítili.

13. Z výpisu z katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, [katastrální pracoviště] ze dne 21.2.2019 bylo zjištěno, že jako vlastník nemovitostí, pozemků st. [adresa], zastavená plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], rod. dům, a pozemku p [číslo], zahrada, evidovaných na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí] je 1. žalovaná, a to na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 6.7.1992 a kupní smlouvy ze dne 14.7.1993 s právními účinky vkladu ke dni 6.10.1993.

14. Z výpisu z katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, [katastrální pracoviště] [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí] bylo zjištěno, že jako vlastník zde citovaných nemovitostí je vedena žalobkyně a to na základě kupní smlouvy ze dne 14.11.2008 s právními účinky vkladu práva ke dni 14.11.2008 a ohlášení vlastníka pozemku vlastníka stavby ze dne 30.5.2012 a 11.12.2013.

15. Ze zprávy Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje se sídlem v [obec] ze dne 3.4.2019 čj. [číslo jednací] [číslo] bylo zjištěno, že v roce 2013 byl Krajskou hygienickou stanicí řešen podnět na nadměrnou hlukovou zátěž z chovné stanice žalovaných, bylo provedeno místní šetření za účelem doplnění a ověření sdělených informací stěžovatelkou vzhledem k tomu, že se uváděné informace z podnětu neprokázaly a že zjištěný stav byl způsobem narušenými vzájemnými sousedskými vztahy, jejichž řešení bylo potřeba řešit jinou formou, byl podnět považován za uzavřený, zjištěné skutečnosti nespadaly do kompetencí řešených orgánem ochrany veřejného zdraví, Krajská hygienická stanice neschvalovala provoz závodu nebo podobného zařízení (chovné stanice) žalovaným.

16. Ze zprávy Státní veterinární správy Krajské veterinární správy pro Ústecký kraj ze dne 10.4.2019 bylo zjištěno, že Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Ústecký kraj neschvalovala žalovaným žádný provoz ani chovatelskou stanici psů, chovatelské stanice psů případně jiné podobné chovy zájmových zvířat jsou dozorovým místem Krajské veterinární správy pouze v případě podnětu na podezření z týrání zvířat nebo porušení veterinárního zákona u žalovaných Krajská veterinární zpráva v posledních třech letech kontrolu neprováděla. Mezinárodně chráněný název chovatelské stanice psů přiděluje a registruje Českomoravská kynologická unie.

17. Ze zprávy Českomoravské kynologické unie ze dne 18.4.2019 vyplynulo, že 1. žalovaná není v evidenci Českomoravské kynologické unie, 2. žalovaná je evidovanou chovatelkou Českomoravské kynologické unie s mezinárodně schváleným názvem chovatelské stanice [právnická osoba] [příjmení], tato chovatelská stanice je registrována [anonymizováno] od 13.7.1995. Českomoravská kynologická unie je pouze registrátorem názvů chovatelských stanic a zastřešuje kynologii pro své členy v mezinárodní organizaci FCI, kde jsou také názvy chovatelských stanic schvalovány a evidovány. Chov v rámci Českomoravské kynologické unie se řídí normativy Českomoravské kynologické unie, v kompetenci Českomoravské kynologické unie není udělování povolení k fyzickému zřízení chovatelského zařízení a jeho provozu, toto obvykle řeší místní obecní vyhlášky, dále jsou chovatelé povinni dodržovat státní legislativu týkající se chovu a držení zvířat v plném rozsahu.

18. Z předložených fotografií a video záznamů předložených žalobkyní se podává umístění kotců na pozemku žalovaných pozorováno z pozemku žalobkyně a chování a štěkot psů v době pořizování záznamů, výkaly psů na pozemku žalovaných.

19. Z dokladu o registraci mezinárodně chráněné chovatelské stanice psů ze dne 17.7.1995 bylo zjištěno, že Českomoravská kynologická unie eviduje mezinárodně chráněnou chovatelskou stanici [právnická osoba] [příjmení] pod registračním [číslo].

20. Z živnostenského listu první žalované ze dne 2. 5. 2001 bylo zjištěno, že první žalovaná podniká pod identifikačním [číslo] s předmětem podnikání chov domácích zoologických zvířat a poskytování souvisejících služeb, a péče o přechodně svěřené psy, od 9. 9. 1998 na dobu neurčitou. Z výpisu živnostenského rejstříku [stát. instituce] ze dne 2. 4. 2019 bylo zjištěno, že první žalovaná je evidována v živnostenském rejstříku jako osoba samostatně výdělečně činná s identifikačním [číslo] s předmětem podnikání výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona v oboru činnosti chov zvířat a jejich výcvik (s výjimkou živočišné výroby), velkoobchod a maloobchod, a to od 26.5.1997 na dobu neurčitou. Druhá žalovaná je evidována v živnostenském rejstříku jako osoba samostatně výdělečně činná s identifikačním [číslo] s předmětem podnikání výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona v oboru činnosti chov zvířat a jejich výcvik (s výjimkou živočišné výroby), a to od 22.9.2010 na dobu neurčitou.

21. Z vyjádření Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 29.4.2019 včetně žádosti žalované ze dne 15.4.2019 bylo zjištěno, že na základě žádosti žalované provedla Krajská hygienická stanice Ústeckého kraje, že řešení problému mezi účastníky spadá do roviny občanskoprávního sporu, do kterého není hygienická stanice kompetentní zasahovat, citovala ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů s tím, že hlukem se rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož imisní hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis, za hluk se nepovažuje zvuk působený hlasovým projevem fyzické osoby nejde-li o součást veřejné produkce hudby v budově, hlasovým projevem zvířete, zvuk z produkce hudby provozované ve venkovním prostoru, zvuk z akustického výstražného nebo varovného signálu souvisejícího s bezpečnostním opatřením, zvuk působený přelivem povrchové vody přes vodní dílo sloužící k nakládání s vodami, zvuk působení v přímé souvislosti s činností související se záchranou lidského života, zdraví nebo majetku, řešením mimořádné události, přípravou jejího řešení nebo provádění bezpečnostní akci nebo mimořádné vojenské akce, s tím, že hlasové projevy zvířat se nepovažují za hluk a tudíž se v návaznosti na prováděcí předpis nařízení vlády č. 272/2011 Sb. o ochranně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací neřeší.

22. Ze sdělení Stavebního úřadu [stát. instituce] ze dne 30.3.2015 bylo zjištěno, že na pozemku rodinného domu st. p [číslo] v [katastrální uzemí] se nachází stavba přístřešku (kotec pro psy) o velikosti 6,07 x 4,0 metrů, výšky 2,0 metrů, provedené z nosné trubkové konstrukce výšky 2,0 metrů, opláštění z kari sítě, zastřešení tvořené dřevěným podbitím s krytinou z asfaltové lepenky, rozdělení přístřešku na 2/3 + 1/3, umístění od hranice pozemku cca 4,0 metrů, stavba přístřešku splňuje požadavky § 79 odst. 2, písm. o stavebního zákona, k této stavbě se nevyžaduje vydání rozhodnutí o umístění stavby, ani územní souhlas a lze užívat bez opatření stavebního úřadu, na stavbu přístřešku navazuje ohraničený výběh, bez propojení na stavbu přístřešku, provedený z nosné trubkové konstrukce výšky 2,0 metrů, opláštění z kari sítě, bez podlahy a zastřešení, ohraničený výběh se dle § 2 stavebního zákona nepovažuje za stavbu.

23. Soud ve věci provedl místní šetření, při kterém bylo shlédnuto umístění kotců na pozemku žalovaných i v souvislosti směrem umístění k pozemku žalobkyně, počet psů chovaných žalovanými a štěkot těchto psů, místní šetření bylo zaznamenáno na nosiči DVD, když z místního šetření byl pořízen videozáznam. Při místním šetření bylo zjištěno, že malí psi (Tibetští španělé) jsou umístěni uvnitř domu druhé žalované, v místnosti, která má okno zaměřené do dvora za domem od silnice, větší psi (Australští ovčáci) jsou umístěni v kotcích, které se nacházejí na dvoře za domem, od silnice kryty domem, a v otevřeném prostoru směrem k domu žalobkyně, ve kterém se nacházejí jako ochranná bariera pouze přírodní keře. Při místním šetření nebyl cítit zápach, ani na zemi nebyly exkrementy.

24. Svědek [celé jméno svědka], občan [obec] uvedl, že [územní celek] má 205 trvale bydlících obyvatel jedná se o vesnici, každá druhá domácnost zde má psa. V domácnosti psa mají. V obci bydlí ve vzdálenosti od žalobkyně zhruba 20 – 30 metrů přes malou náves, žalované bydlí hned vedle žalobkyně, je to od svědka vzdálené asi 30 metrů. Chov psů žalovaných nijak nevnímá, respektive ví, že psy chovají, slyší štěkat psy v celé vesnici. Psy žalované, slyší štěkat maximálně dvě až tři minuty, když je chodí krmit, to je někdy kolem 18 hodiny odpoledne, a ráno jejich štěkání vnímá stejně jako štěkání normálních ostatních psů. Neví, kolik přesně žalované mají psů, ale jiná chovná stanice v obci není. Pokud mají psy ostatní obyvatelé obce, tak mají tak jeden až dva psy, to je ve vsi normální počet. Ví o tom, že mezi účastníky jsou spory, žalobkyně si pořídila megafon a stále vyvolávala jméno žalované megafonem i v noci, tím rušila noční klid a bylo evidentní, že se jednalo o psy, to se nedalo přeslechnout. Sám to slyšel několikrát, upozorňovali na to i obec, dále jsme to neřešili. Byly použity nějaké zvuky jako siréna, pískání. Pokud zaznamenal zvukové záznamy, bylo to ve smyslu, ať si paní [celé jméno žalované] zklidní psy a podobně, to bylo loni, letos zaznamenal párkrát vyvolání megafonem. Zápach v souvislosti s chovem psů žalovaných nevnímal, zápach ve vesnici je běžný, například sousedi mají ovce, zápach tedy v obci vnímá, ale nikoliv od žalovaných. Ve vsi lidé chovají ovce, koně, psy, slepice, kachny, holuby. V okolí bydliště účastníků, kde bydlí i svědek, tzv. na náměstíčku, tam se chovají psi, koně, holubi, slepice, ovce, husy apod. V domácnosti svědka mají slepice, psy, husy, ovce chovají od nich do 20 metrů. Kočky tam též běhají. Nikdo v obci si na zápach od žalovaných či na hluk mimo žalobkyně neztěžoval. Do obce se stěhoval v roce 2005, to už věděl, že tam žalované chovají psy.

25. Svědek [celé jméno svědka], občan [obec], uvedl, že žalované měly psy vždy, nikdy v tomto směru s nimi nebyly žádné problémy, každý v obci má psy. Žalované mají chovnou stanici, neví o tom, že by někdy rušily hlukem či zápachem v obci. Problémy začaly, až když se přistěhovala žalobkyně. Vše začalo tím, že paní [celé jméno žalované] brala vodu přes pozemek žalobkyně, bylo to věcné břemeno na pozemku. Žalobkyně přišla za žalovanou, aby vodu přepsala na ni, že se budou navzájem vyrovnávat a když se to přepsalo na žalobkyni, tak uzavřela kohoutek a žalovaná byla bez vody, obec se postarala o to, aby se jí udělala voda do domu, v té době byl svědek místostarostou obce. Poté začaly výstupy kvůli štěkání, žalobkyně chodila na zastupitelstvo obce. Žalobkyně běhala v noční košili kolem plotu a psy provokovala. Mezi účastníky jsou i další spory, kdy žalobkyně chtěla odkoupit od žalovaných kus zahrady na bazén, stalo se, že žalobkyně hlásila hlásnou troubou, ať si žalované zklidní psy, ještě více tím psy provokovala, potom se v obci rozštěkali všichni psi. Štěkot psů patří k obci. Svědek se přistěhoval do obce v roce 2005, bydlí přes náves, zhruba 40 – 50 metrů od účastnic, nevnímá hluk či zápach od žalovaných, psi žalovaných trvají jen v době při krmení jinak ne, vedle ještě [příjmení] mají dva psy a ti štěkají více, krmení je zhruba v délce 5 – 10 minut ráno a večer, zápach nijak nevnímá, v obci jsou převážně psi, ale jsou tam i ovce, koně, kousek od svědka vedle sousedi mají ovce, také od nich nějaký zápach jde, ale nevadí mu to, dříve měl v obci každý nějaká zvířata, kozy apod.. V okolí účastnic chovají berany, ovce, slepice, i svědek má slepice, holuby, králíka, psa německého ovčáka. Vedle žalobkyně bydlí [příjmení], ti mají dva psy, kteří jsou přímo vedle zdi žalobkyně. Naproti starší [příjmení] mají také dva psy, vedle svědka sousedi psů mají více, dá se říci, že čtyři. V obci více méně hodně lidí chová psy, ale chovná stanice tam už kromě žalovaných není. Stávalo se, že žalobkyně a její manžel křičeli z megafonu, až se rozštěkali psi v celé vsi. Křičela„ paní [celé jméno žalované] ztište si ty psy, my vás také nerušíme“. Viděl, že žalobkyně vyběhla v noční košili na stranu k [příjmení], v tu ránu se psi [příjmení] rozštěkali. Křik žalobkyně z megafonu byl často, dá se říci tak dvakrát či třikrát týdne, to však bylo loni, letos toto neslyšel. Žalobkyni viděl běhat v noční košili na stranu k [příjmení], v době kdy dělal místostarostu obce, někdy mezi lety 2009 – 2013. Jiné zvuky neslyšel, ani pískání nebo něco takového.

26. Svědek [příjmení] [příjmení], manžel žalobkyně, vypověděl, že psi žalovaných štěkají, budí je v noci, nenechají je spát, je tam smrad, na sezení venku se nedá ani sedět, ale hlavně je psi budí, dá se říci, že i třikrát za noc. V obci bydlí asi 7 let, když se do obce stěhovali, tak u žalovaných nějací psi byli, nevěděli, že to je chovná stanice, byli tam jen tři psi a ti štěkali pouze při krmení, jinak byl klid. Nyní psi štěkají i na povel, přibyli tam i malí psi, kteří jsou vevnitř v místnosti, které dříve žalované pouštěly ven, malí psi venku neběhají, jen když je žalované pustí ven na dvorek vyvenčit, je jich asi 10. Běhají venku brzo ráno asi hodinku, velcí psi jsou zavření v kotcích na dvoře, po dvoře pobíhá jen jeden velký pes, na zahradě už psi neběhají. Potvrdil, že s manželkou dříve křičeli megafonem, nijak na to však žalované nereagovaly. Když to zapískalo, tak se psi zklidnili, takto křičeli přes den nebo navečer loni a předloni. Někdy takto megafonem křičeli každý den, někdy dvakrát za den, někdy jednou za týden. Křičeli„ paní [celé jméno žalované] ztište si ty psy“, reakce na to byla taková, že ze strany žalovaných padly nějaké nadávky, někdy to pomohlo, někdy ne. Kromě megafonu například pískal na prsty, když zapískal, tak se ozvalo„ drž hubu“, reakce žalovaných byla i sprostými nadávkami, letos už nic takového neprovozují a nepoužívají, protože to nemělo smysl. V [obec] lidé chovají psy, ovce a podobně, v bezprostředním okolí žalobkyně a jejího manžela chovají sousedé [příjmení] dva psy, naproti mají také dva psy, v uličce lidé mají také psy, ale jejich štěkot k nim nejde. Štěkot psů žalovaných se však odráží k žalobkyni a jejímu manželovi, proto to neslyší lidé na návsi, nebo minimálně, tam ten štěkot nejde. Řešením situace by bylo, kdyby žalované daly psy někam jinam, tak aby se štěkot odrážel jinam. Potvrdil, že v minulosti měli nějaké spory se žalovanými kvůli vodě.

27. První žalovaná uvedla, že tibetské španěly mají v bytě, dva roky již je vůbec ven nepouští, jen jednu fenku ráno a večer vyvenčit na malé přední části, jedná se o fenku ovčáka, která žije s žalovanými v bytě. Uvedla, že když psi první žalovanou hodně rozčílí, tak na ně hodně zakřičí„ drž hubu“, ale jedná se o křik na psa, takto nekřičela na svědka, manžela žalobkyně.

28. Druhá žalovaná uvedla, že se do obce stěhovaly v roce 1992 spolu asi s 12 psy, již v té době provozovaly chovnou stanici, zpočátku toto žalobkyni nevadilo, až postupem času, původně psy pouštěly i po celé ploše dvorku, posléze jen na přední část zahrady, posléze zrušily i výběh pro psy, přestaly psy pouštět na zahrádku, psi štěkají jen půl či tři čtvrtě minuty, pak přestanou, jen jedna fenka se chodí ven venčit a to ráno v 8 hodin a to na 10 minut a večer na 10 minut, posunuly čas krmení kvůli stížnostem žalobkyně, při krmení asi 5 – 8 minut psi štěkají a dělají velký randál, vysadily túje, aby to chránilo hluk, toto však žalobkyni vadilo a tak kvůli nim túje pokácely. Bohužel se stane, že občas psi zaštěkají, protože je žalobkyně dráždí. Když se žalobkyně přestěhovala s manželem, tak v kotcích venku bylo pět až sedm velkých psů, nyní tam jsou tři, kotce jsou situovány tak, že jsou umístěny dva metry k druhým sousedům, k žalobkyni je to zhruba tak 8 metrů. Žalobkyni vadili i přesahující větve, každý ústupek je pro žalobkyni málo.

29. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že když se nastěhovali, tak u žalovaných byli pouze dva velcí psi, kteří maximálně během krmení zaštěkali 5 – 10 minut, nevěděli, že žalované provozují chovnou stanici, psy venčily směrem dopředu, proto si i dům umístili více dozadu, nyní tam jsou psi jiní, žalované mají uvnitř malé psy, které slyší občas přes otevřené okno, na pozemku žalovaných byly výkaly od psů. Potvrdila, že dříve užívali na ztišení psů megafon, psy žalovaných jinak nedráždí. Megafon použili i v současné době, jednou od minulého jednání, neboť se manžel potřeboval vyspat, psi žalovaných štěkají celý den, začnou štěkat psi vevnitř, přidají se psi venku nebo začnou štěkat psi venku, přidají se psi vevnitř, manžel si tak nemohl odpočinout. Ve vesnici jsou i jiní psi, z druhé strany mají sousedy, ti mají dva velké psy, ale jejich štěkot žalobkyni neruší, ve vesnici má psy spousta lidí, ale ti psi štěkají jen na podnět, avšak psi žalovaných štěkají stále. Ve vesnici lidé nechovají psy ve větším počtu, většinou po jednom, pár domácností má například dva psy, ale o těch ani v podstatě neví. Jsou tam nějaké slepice, kočky. Uvedla, že se žalovanými v podstatě ani jiné spory nemají, dříve měli spor kvůli vodě, když nikde nebylo zakresleno věcné břemeno vody žalovaných, žalované od nich měly odečet s tím, že si to do roka uvedou do pořádku, což se nestalo a tak řekla žalovaným, že jestli si neztiší psy, že jim vodu odpojí a tak jim vodu uzavřela a žalované si musely vodu zařídit jinak. Dříve psi běhali i po zahradě vzadu, na této zahradě již nyní neběhají, na dvorku před zahradou se psi objevují, psi žalovaných jsou hluční natolik, že si musí občas sbalit a odjet z domu, manžel bere prášky na spaní, všem návštěvám štěkot psů vadí, venkovní sezení mají zkolaudované proti oknu, kde žalované mají velké psy i okna od obývacího pokoje, kuchyň a ložnice mají situované proti kotcům, psi jim štěkají do oken u ložnice. Dříve žalované psy venčily vpředu, což žalobkyni nevadilo, co se týče megafonu, pak uvedla, že jej užili celkem asi 6x.

30. První žalovaná uvedla, že odsouhlasili žalobkyni stavbu domu i garáže, garáž poté žalobkyně s manželem vystavěla jinde.

31. Ze znaleckého posudku [státní instituce] [anonymizována čtyři slova] [obec], národní referenční laboratoř pro komunální hluk ze dne 14.8.2020 včetně protokolu [číslo] o měření hluku v mimopracovním prostředí vyplynulo, že měření na adrese žalobkyně bylo provedeno v době od 3.7.2020 do 10.7.2020 v času měření 22:22 až 8:31 s tím, že při obhlídce lokality 21.6.2020 nedošlo k dohodě o modelovém měření se žalovanou, měření proto bylo provedeno bez možnosti přesné lokalizace štěkajících psů, měření bylo provedeno 3. a 4.7. v noční době a při ranním krmení psů, protože psi v tuto noc neštěkali tak hlasitě, bylo měření v noční době prováděno pravidelně celý týden a měření v celé denní době bylo provedeno dne 9.7.2020. Měřeným zdrojem byl hluk z chovatelské stanice psů tři psi v krytých kotcích, plemeno australský ovčák, psi ve výběhu plemeno tibetský španěl, štěňata chovaná uvnitř rodinného domu se na hlukové situaci v noci nepodílí. Hluk byl charakterizován jako vysoce impulzní, charakteristika provozu v denní i noční době, hluk na pozadí byl tvořen běžným ruchem v obci s vyloučením silniční, železniční a letecké dopravy a hlasových projevů lidí a zvířat včetně psů v obci mimo chovatelskou stanici, zbytkový hluk byl určen k vyloučení specifických zdrojů hluku v pozadí. S tím, že zvolený způsob a časový interval měření jsou dostatečně reprezentativní pro určení stávající hlukové situace z provozu chovatelské stanice psů, v průběhu měření byly zachyceny všechny typické hlukové situace související s měřeným zdrojem a zbytkovým hlukem. Ve znaleckém posudku byly charakterizované použité veličiny, jednotky a zkratky, charakterizovány meteorologické podmínky, podmínky měření a výsledky měření, včetně grafického zpracování. Závěrem znaleckého posudku bylo, že obecně lze konstatovat, že hluk volně umístněných psů je výrazně větší a impulzivnější než zvuk okolí včetně jiných zvířat a proto žalobcům vadí, zatímco zvuk jiných zvířat a psů umístněných uvnitř rodinného domu žalovaných při zavřených oknech je menší nebo méně impulzivní a proto žalobcům nevadí. Hlasové projevy zvířat nelze omezit, je však možné přijmout protihluková opatření, např. kotce uzavřít a zvýšit jejich neprozvučnost, psy v noční době umístit do jiného objektu s dostatečnou neprozvučností, chovatelskou stanici psů nelze považovat za běžnou situaci, pes například na hlídání objektu je běžnou situací v zástavbě vesnického typu, omezování chovu jednotlivých psů, výše uvedenými kritérii se nejeví jako rozumné, je však vhodné zohlednit plemeno psa, hlasitost štěkání, vzdálenost od nejbližší obytné zástavby a chovatelské možnosti (umístění psa, aktivní pohyb psa). Závěrem znaleckého posudku bylo, že ve srovnání s hygienickým limitem hluku upraveným § 12 nařízení vlády č. 272/2011 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací ve znění pozdějších předpisů byl tento hygienický limit v denní době přeměřený 3. a 4. 7., 8. – 9.7., 9. – 10.7 překročen, v noční době při měření ze 3. na 4.7.. 4. – 5.7., 5. – 6.7., 6. – 7.7., 7. – 8.7., 8. – 9.7., 9. – 10.7 překročen ve všech případech. Výsledné hodnoty hluku z chovatelské stanice psů překračují hygienický limit v chráněném venkovním prostoru staveb pro denní dobu, výsledné hodnocené hodnoty hluku z chovatelské stanice psů překračují hygienický limit v chráněném venkovním prostoru staveb pro noční dobu.

32. Znalec při své výpovědi znalce stvrdil závěry ve věci vypracovaného znaleckého posudku, podrobně objasnil jakým způsobem bylo prováděno měření a osvětlil výsledky měření a použité metody měření, při vypracování znaleckého posudku vycházel z provedeného měření a postupoval z metodického návodu, měřící zařízení bylo umístěno před ložnicí žalobkyně na venkovním prostoru dle zadání soudu, k námitkám žalovaných uvedl, že byl použit systém měření, který nemohl být ovlivňován, odpovídající měření je měření v noci po dobu 7 dnů, umožňuje to přesnější měření hladiny zvuku, krmení je nehlučnější za den, maximálně by to bylo o tři decibely více, kdy by se provedlo měření večerního krmení. Nemyslí si, že když bylo prováděno měření, že by někdo psy ovlivňoval, v záznamu byly nějaké prvky ze strany žalovaných k utišení psů, ale to je normální situace, kdy vydává člověk pokyn k utišení psů. Znalec sám psy nedráždil ani na ně neviděl. Není pravdou, že by žalovaným říkal, že si psy vydráždí, jeho představou bylo, že by použil metodu, při které by použil více měřáků zvuku, jeden by byl v určité vzdálenosti od kotce a druhý by byl umístěn tam, kde bylo dle zadání soudu, tedy znalec by měřil hluk více měřáky a poté by se zjistilo odlišnost hluku u kotců a odlišnost u měření u domu žalobkyně, což by bylo přesnější, respektive více odpovídající situaci, ale na tomto se se žalovanými nedohodli. Znalec uzavřel, že psi nebylo možno nějak ovlivňovat, slyšel zvukový záznam a hlasové ovlivnění by z tohoto zvukového záznamu bylo slyšet.

33. Podle ustanovení § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

34. Podle ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.

35. Ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. řeší konflikt mezi výkonem vlastnického práva umožněným pravomocným rozhodnutím o schválení provozu závodu či podobného zařízení na straně jedné a právem vlastníka nebýt rušen (obtěžován imisemi - § 1013 odst. 1 o. z.) na straně druhé. Minimální podmínkou pro aplikaci § 1013 odst. 2 je, že imise je důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí (zpravidla na životní prostředí). – viz. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.3.2017 sp. zn. 22 Cdo 4847/2016. Tedy v případě, jestliže v řízení o úředním schválení provozu, ze kterého imise postupují, by měla žalobkyně postavení účastníka řízení, respektive měla možnost uplatnit námitky proti provozu, pak – s výjimkou případů, kdy imise ohrožují její základní právo zejména na život a zdraví jí nepřísluší negatorní žaloba domáhající se zákazu rušení, ale jen žaloba podle § 1013 odst. 2 o.z., měla by tedy právo na náhradu újmy způsobené imisí v penězích. V tomto směru by nebylo podstatné, zda a s jakým výsledkem by svá práva v „ úředním řízení“ uplatnila. V takovém případě by bylo třeba chránit nabyté právo provozovatele závodu nebo jiného obdobného zařízení, toto se však v daném případě nestalo. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by při schvalování chovatelské stanice psů žalovaných bylo prováděno řízení, ve kterém by měly jiné osoby kromě žalovaných možnost uplatnit námitky proti provozu. Tam, kde veřejnoprávní předpisy umožňující„ úředně“ schválit provoz, umožňují účast„ sousedů“ nebo„ vlastníků sousedních pozemků“, je tím zpravidla třeba rozumět nejen ty, jejichž pozemky mají společnou hranici s pozemkem závodu či provozovatele, ale podle okolností i osoby vzdálenější (viz. nález Ústavního soudu ze dne 22.3.2020 sp. zn. Pl.ÚS19/99. Pokud však v konkrétním případě vlastník sousední nemovitosti neměl možnost vyjádřit se k účinkům zamýšleného provozu v úředním řízení (například může jít o provoz úředně schválený v době, kdy předpisy neumožňovaly účast sousedů) bude věc třeba v zásadě posoudit podle § 1013 odst. 1 o. z. Nebylo by však možno vyloučit, že i taková emise by mohla být posouzena jako privilegovaná, v tomto případě je třeba střet dvou práv – práva provozovat na základě úředního schválení závod či jiné podobné zařízení proti právu na ochranu proti imisím – podrobit testu proporcionality a o tom, zda jde o privilegovanou imisi rozhodnout podle jeho výsledku. Bylo na žalovaných, aby tvrdily a prokázaly výjimečné okolnosti, které takovýto postup budou umožňovat. V tomto případě soud provedl třístupňový test proporcionality spočívající v testu vhodnosti v odpovědi na otázku, zda-li institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). V tomto směru soud dospěl k závěru, že institut omezující právo žalovaných chovat psy v chovatelské stanici [právnická osoba] [příjmení] je schopen dosáhnout cíle ochrany základního práva žalobkyně na ochranu svého zdraví a ochranu před rušením imisí ve formě štěkotu psa. V testu potřebnosti, tj. porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, dospěl soud k závěru, že jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícím se základních práv a svobod, dosáhnout stejného cíle než ochranou dle ustanovení § 1013 o. z. nelze. V testu poměřování, tj. v porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv dospěl soud k závěru, že práva účastníků řízení jsou rovnocenná. I negatorní žalobě proti obtěžování privilegovanou imisí by bylo možno vyhovět, pokud by bylo možno imisi zamezit technickým nebo organizačním opatřením, které žalované neúměrně nezatíží a lze je po nich spravedlivě žádat. Soud tak dospěl k závěru, že je na místě neaplikovat na místě ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. a postupoval dle ustanovení § 1013 odst. 1 o.z. Nad rámec výše uvedeného soud podotýká, že i kdyby dospěl k závěru, že je na místě užít ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. při obtěžování privilegovanou emisí, pak by i v takovém případě bylo možno negatorní žalobě vyhovět, neboť dle názoru soudu je možno imisi zamezit technickým nebo organizačním opatřením, které žalované neúměrně nezatíží a lze je po nich spravedlivě žádat, a to například (jak se podává ze závěrů ve věci provedeného znaleckého posudku) bylo by možno situaci řešit uzavřením kotců a zvýšením jejich neprozvučnosti či psy v noční době umístit do jiného objektu s dostatečnou neprozvučností.

36. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníků řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Posouzení míry hluku je otázkou natolik odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Důkaz znaleckým posudkem včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit podle § 132 o. s. ř., tedy podle zásady volného hodnocení důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2016 sp. zn. 22 Cdo 3799/2015).

37. Obtěžování vlastníka sousedního pozemku je právně významné jen v případě, že je nad míru přiměřenou poměrům, zatímco pokud by v důsledku emise došlo k vážnému ohrožení výkonu práva, je otázka míry přiměřené poměrů bez významu. Rozdíl mezi ohrožením výkonu práva a obtěžováním jiného spočívá v tom, že ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného subjektu anebo dokonce jejich existence; obtěžování vlastního výkonu práva nebrání, ale činí jej obtížným nebo nepříjemným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.11.2008 sp. zn. 22 Cdo 3601/2018).

38. Domáhá-li se žalobkyně jako vlastník nemovitosti ochrany proti hluku, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalované jsou povinny zdržet se obtěžování žalobkyně hlukem z (v žalobě uvedeného) pozemku žalovaných (případně i z jiné věci patřící žalovaným), pronikajícím na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobkyně. Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (případně že jde o vážné ohrožení výkonu jejího práva), žalobě vyhoví; v odůvodnění rozsudku vyloží míru obtěžování, která je v dané věci přiměřená poměrům a míru obtěžování v dané věci zjištěnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2007 sp. zn. 22 Cdo 2296/2006).

39. Stanovení toho, zda je o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování překračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2016 sp. zn. 22 Cdo 3797/2016). Zákonné ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu.

40. Z provedeného dokazování vyplynulo, zejména z výpisů z katastru nemovitostí, a nebylo ani mezi účastníky sporným, že žalobkyně a první žalovaná jsou vlastnicemi sousedních nemovitostí v obci [obec]. V nemovitosti první žalované žijí obě žalované, na nemovitosti první žalované chovají obě žalované psy, kdy provozují chovnou stanici [právnická osoba] [příjmení]. Ohledně chovné stanice je sice u Českomoravské kynologické unie registrována pouze druhá žalovaná, ale obě žalované chovají psy společně, když obě žalované jsou držitelkami živnostenského oprávnění s oborem činnosti chov zvířat a jejich výcvik (s výjimkou živočišné výroby). Chovná stanice je na nemovitosti první žalované provozována s jejím souhlasem. Soud tak dospěl k závěru, že pasivně legitimovány jsou ve věci obě žalované.

41. Jak vyplynulo z výpovědi slyšených svědků, zejména [celé jméno svědka] a [celé jméno svědka], [územní celek] je malou obcí, ve které lidé chovají zvířectvo jako koně, psy, kočky, slepice, husy apod., Co se týče chovu psů, pak běžně je zde pes chován v počtu jednoho až dvou kusů (výjimečně čtyři kusy), kromě žalovaných však v obci není provozována jiná chovná stanice psů.

42. Co se týče skutkových zjištění ohledně míry obtěžování v dané věci, pak z místního šetření vyplynulo, že Tibetští španělé jsou umístěni v domě, v místnosti s oknem směrem do dvora za domem směrem od silnice, větší psi (Australští ovčáci) jsou umístěni v kotcích na dvoře za domem směrem od silnice, kdy mezi silnicí (místní komunikací) a dvorem stojí dům, kotce jsou chráněny domem, dvůr je však od pozemku a domu žalobkyně chráněn jen zasazenými porosty (tújemi). Tedy ostatní sousedé nevnímají štěkot psů žalovaných jako obtěžující, nad míru přiměřenou poměrům, jak vyplynulo i z výpovědi svědků [celé jméno svědka] a [celé jméno svědka], právě s ohledem na umístění psů žalovaných. S ohledem na umístění psů (zejména kotců větších psů na dvoře za domem) žalovaných jsou to právě žalobkyně a její manžel, kteří vnímají štěkot psů jako obtěžující. Směrem ke dvoru žalovaných má žalobkyně umístěnu terasu a okno do ložnice. Stavbu domu prováděla žalobkyně se souhlasem žalovaných, jak vypověděly i samotné žalované, nelze tedy přičítat k tíži žalobkyně, jakým směrem má umístěno okno z ložnice apod. Jak uvedl ve své svědecké výpovědi manžel žalobkyně, štěkot psů je budí ze spaní, i třikrát za noc, nemohou sedět ve venkovním sezení, štěkot psů žalovaných se odráží od domu druhé žalované směrem k domu žalobkyně. Hluk vydávaný psy žalovaných nezapadá automaticky do koloritu venkova a obce Píšťany, byť kromě žalobkyně a jejího manžela není ostatními občany takto intenzivně vnímán. V tomto směru nelze odhlédnout od situace, že kotce psů, ve kterých jsou psi umístěni, a kteří vydávají relevantní zvukový projev, jsou umístěny za domem žalovaných v otevřeném prostoru ve směru k domu žalobkyně, a ostatní budovy ve vsi jsou umístěny v intravilánu obce, kdy hluk vydávaný štěkotem psů žalovaných je kryt domem žalobkyně a ostatní zástavbou, kdy k ostatním občanům obce neproniká tento hluk a ostatní občané obce vnímají tento hluk jako hluk ostatních psů či hluk jako zapadající do koloritu venkova. Pouze žalobkyně a její manžel s ohledem na stavební umístnění domu vnímají tento hluk ve vyšší míře, s ohledem na akustiku tohoto hluku. V tomto směru nelze odhlédnout od toho, že dům žalobkyně byl vystavěn v souladu se stavebně právními předpisy a jak uvedla ve své výpovědi první žalovaná, se souhlasem žalovaných.

43. Problematiku hluku řeší zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 30 odst.2 cit. zákona se hlukem rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož imisní hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Za hluk se nepovažuje mimo jiné zvuk působený hlasovým projevem zvířete. Podle ust. § 30 odst.3 věta první cit. zákona se chráněným venkovním prostorem rozumí nezastavěné pozemky, které jsou užívány k rekreaci, lázeňské léčebně rehabilitační péči a výuce, s výjimkou lesních a zemědělských pozemků a venkovních pracovišť. Limity hluku stanoví veřejné právo v hygienických předpisech, zde v nařízení vlády č. 272/20011 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů (§ 12)

44. Posouzení míry hluku je otázkou odbornou, k níž soud nemá dostatek odborných znalostí, v tomto směru se nelze obejít bez znaleckého posudku či odborného vyjádření. V tomto směru, byť ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., podle něhož se za hluk nepovažuje zvuk působený hlasovým projevem zvířete, neznamená, že by intenzita hluku nemohla být změřena, intenzita hluku vyjádřená v decibelech jakož to logaritmická veličina byla ve věci zkoumána. Skutečnost, že v oblasti veřejného práva se za hluk nepovažuje zvuk způsobený hlasovým projevem zvířete, v tomto směru není podstatná. Podstatné je pouze to, že zvuk vydávaný zvířaty je měřitelnou veličinou, která je způsobilou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., a po zjištění míry přiměřené poměrům a míry obtěžování v dané věci je třeba oboje porovnat.

45. Jak vyplynulo z ve věci provedeného znaleckého posudku, ve srovnání s hygienickým limitem hluku upraveným § 12 nařízení vlády č. 272/2011 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, byl tento hygienický limit v denní době při měření 3. a 4. 7., 8. – 9.7., 9. – 10.7 překročen, v noční době při měření ze 3. na 4.7.. 4. – 5.7., 5. – 6.7., 6. – 7.7., 7. – 8.7., 8. – 9.7., 9. – 10.7 překročen ve všech případech. Výsledné hodnoty hluku z chovatelské stanice psů překračují hygienický limit v chráněném venkovním prostoru staveb pro denní i noční dobu, tedy míra hluku štěkotu psů žalovaných překračuje hygienické limity stanovené pro mimopracovní prostředí.

46. V případě štěkání psa lze uvažovat o obtěžování v míře nepřiměřené místním poměrům tehdy, pokud vytí a štěkot psů bude výrazným způsobem překračovat míru rušení, kterou lze očekávat a kterou je nutno tolerovat u psa nebo psů chovaných na zahradě, potažmo v obci, kde majitelé nemovitostí zpravidla psy chovají, a pokud štěkot a vytí už nebude možno považovat pouze za přirozený životní projev psa, ale už za exces. To by dopadalo na situaci, kdyby žalované chovaly psy v počtu odpovídajícím koloritu obce, v daném případě však počet psů chovaných žalovanými dalece převyšuje počet psů odpovídající místním poměrům. Obtěžování v míře nepřiměřené místním poměrům by bylo dáno, pokud by výrazně překračovalo míru rušení, kterou lze očekávat a kterou je nutno tolerovat u psů chovaných na zahradě, resp. v obci, kde majitelé nemovitostí zpravidla psy chovají, za míru nepřiměřenou místním poměrům jistě nelze považovat běžné přirozené projevy psa. V daném případě však, jak vyplynulo z dokazování, psi, které žalované chovají, nejsou obyčejnými psy pohybujícími se po zahradě, ale jedná se o chovnou stanici, v době rozhodování soudu chovaly v domě 12 Tibetských španělů a venku v kotcích tři Australské ovčáky. Při takovém množství psů nelze štěkot zaměnit s jinými běžně se vyskytujícími psy na zahradách přilehlých domů. Jak vyplynulo z provedeného znaleckého posudku, pak k hlasitým zvukovým projevům psů docházelo opakovaně. V obci není provozována jiná chovatelská stanice psů, a jak vyplynulo ze znaleckého posudku a výpovědi znalce, znalec ve svém posudku zohlednil pouze hluk pocházející ze štěkotu psů žalovaných. Ostatní sousedy štěkot neruší, s ohledem na umístění kotců na dvoře za domem, jak bylo zjištěno i při místním šetření.

47. V případě, kdy by za specifickou reakci psů na osobu žalobkyně a jejího manžela byla odpovědná sama žalobkyně (manžel žalobkyně) tím, že by psi dráždili křikem z megafonu, či jiným způsobem, pak by dospěl soud k závěru, že psí štěkot nepředstavuje nedovolenou imisi. Avšak toto z dokazování nevyplynulo, když bylo prokázáno, že psi zvýšeně štěkají při krmení (jak uvedly i samy žalované), a křik z megafonu žalobkyní či jejím manželem byl reakcí na zvýšený štěkot psů za účelem snížení tohoto štěkotu (jak vyplynulo z výpovědi manžela žalobkyně). Je evidentní, že vztahy mezi účastnicemi jsou velice napjaté, a otázka štěkotu psů je jen jedním ze sporů mezi účastnicemi, vyvrcholením napjatých vztahů, které žalované subjektivně pociťují tak, že stále žalobkyni ustupují a dále již ustupovat nechtějí. V tomto řízení soud neřeší jiné spory mezi účastníky, například co se týče odpojení vody, přesah větví či spad na sousední pozemek, a v řízení nebylo prokázáno, že by za napjaté vztahy mezi účastnicemi mohla výlučně žalobkyně (bez ohledu na to, kdo stál na počátku sporných vztahů mezi účastnicemi).

48. Jedná se o klidnou lokalitu určenou pro bydlení, uvnitř obce, v zastavěné části obce, kde zahrady tvoří klidovou zónu. Hluk ze štěkotu psů je vnímán s ohledem na jeho charakter a intenzitu vnímán zvlášť rušivě, a to zejména v nočních hodinách. Konkrétní hladina akustického hluku štěkotu psů žalovaných není obvyklá v obdobných lokalitách co do intenzity a ve vztahu k účelu, k jakému účastníci pozemky využívají, když žalobkyně pozemek užívá k trvalému bydlení a soustavně se v nemovitosti zdržuje a odpočívá, jedná se o lokalitu se zástavbou užívanou k trvalému bydlení.

49. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, když i měřený hluk štěkotu psů žalovaných překračoval hygienické limity hluku upravené nařízením o ochraně zdraví pro chráněný venkovní prostor stavby, dospěl soud k závěru, že štěkot psů žalovaných není přiměřený místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání nemovitosti žalobkyně, a má za to, že v daném případě je třeba dát přednost právu žalobkyně na ochranu proti imisím před právem žalovaných na chov psů v chovné stanici, a proto žalobě jako důvodné vyhověl co do požadavku žalobkyně na uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování žalobkyně nadměrným štěkotem svých psů (výrok I. rozsudku).

50. Co se týče tvrzeného pronikání zápachu, pak nelze než konstatovat, že se žalobkyni nepodařilo i přes poučení soudu unést důkazní břemeno, že by žalované nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžovaly žalobkyni pronikáním zápachu; pouze soudu předložila několik kusů fotografií psích exkrementů, avšak z těchto nebylo možno zjistit, zda a v jaké intenzitě tyto exkrementy zápach vydávají. Pronikání zápachu nebylo zjištěno ani jinými ve věci provedenými důkazy, při provedeném místním šetření nebyly na nemovitosti první žalované exkrementy zjištěny, zápach nebyl cítit. Žalobkyně byla též upozorněna na to, že kdyby mělo dojít ke měření zápachu, tak by musely být přesně definovány konkrétní chemikálie, které by měly být změřeny, jinak v tomto směru nelze dokazování měřením provést. Ani z výslechu slyšených svědků nevyplynulo, že by byl cítit od žalovaných zápach neodpovídající koloritu obce, navíc svědci potvrdili, že v obci je chováno více zvířat, nejen psi, ale i koně, ovce, slepice, husy či jiné zvířectvo. Nelze než konstatovat, že v tomto směru nedospěl soud k závěru, že by žalované obtěžovaly žalobkyni nad míru přiměřenou poměrům pronikáním zápachu. S ohledem na výše uvedené byla v tomto směru žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok ad II.).

51. Co se týče výroku o náhradě nákladů řízení, pak nutno vyjít z toho, že předmětem řízení byly dva požadavky žalobkyně, a to uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování žalobkyně nadměrným štěkotem svých psů a na uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování žalobkyně pronikáním zápachu. Podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

52. Žalobkyně byla úspěšná co do požadavku na uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování žalobkyně nadměrným štěkotem svých psů a žalované byly úspěšné v části týkající se požadavku žalobkyně na uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování žalobkyně pronikáním zápachu. Soud nastalou situaci hodnotí jako úspěch žalobkyně a úspěch žalovaných ve srovnatelném poměru, a proto ve smyslu ust. § 142 vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

53. Podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. by měl stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V řízení vznikly náklady zálohované státem ve formě znalečného v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku, kterým byl měřen hluk ze štěkotu psů žalovaných, tedy v té části řízení, ve které byla úspěšná žalobkyně, a ve smyslu ust. § 148 odst.1 o. s. ř. by tak na žalovaných ležela povinnost tyto náklady státu uhradit. Soud však dospěl k závěru, že u žalovaných jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, když první žalovaná pobírá starobní důchod ve výši něco přes 10 700 Kč měsíčně, druhá žalovaná pracuje na zkrácený úvazek s příjmem kolem 5 až 6 000 Kč měsíčně, jiný příjem nemají, společně hospodaří, náklady spojené s bydlením činí asi 8 500 Kč měsíčně. Soud proto žalovaným neuložil povinnost nahradit státu státem zálohované náklady řízení.

54. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 ost.1 o.s.ř., když soud s ohledem na charakter uložené povinnosti lhůtu jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku považuje odpovídající ke splnění povinnosti uložené žalovaným.

55. Na žalovaných bude, aby si samy zvolily opatření, jimž zamezí dalšímu obtěžování žalobkyně nadměrným štěkotem svých psů, případně ohrožování výkonu jejích práv. Zda žalované zvolily dostačující opatření, by soud zkoumal v řízení o výkon rozhodnutí, a to při rozhodnutí o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, nikoli ve stadiu jeho nařizování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1960/2009).

Poučení