15 C 294/2021-51

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Flanderky a přísedících JUDr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 300 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 35 574 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala zaplacení částky 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Podanou žalobu odůvodnila zejména tím, že s žalovanou uzavřela dne [datum] pracovní smlouvu, a současně s ní byla uzavřena rovněž dohoda o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty. Žalovaná žalobkyni způsobila škodu ve výši 300 000 Kč, když od zákazníka, [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o., [IČO], převzala dvě zálohové platby, a to dne [datum] platbu ve výši 150 000 Kč (příjmový pokladní doklad [číslo], účel platby: Příjem zálohy) a dne [datum] platbu ve výši 150 000 Kč (příjmový pokladní doklad [číslo], účel platby: Příjem zálohy). Žalovaná dne [datum] vystavila výdajový pokladní doklad [číslo] na částku 300 000 Kč, jehož příjemcem byla společnost [právnická osoba], v poznámce bylo uvedeno, že se jedná o vrácení zálohy. Tím došlo k odepsání částky z pokladny žalobkyně, ale hotovost nebyla nikomu předána. Žalovaná až dne [datum] požádala jinou zaměstnankyni žalobkyně o vypořádání zakázky [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o. tak, že byl vystaven výdajový doklad na částku 300 000 Kč, kterým byly vráceny přijaté zálohy. Přijatá hotovost ve výši 300 000 Kč tedy nebyla vložena do pokladny žalobkyně a jednáním žalované byla žalobkyni způsobena škoda ve výši 300 000 Kč. Žalovaná uzavřela se žalobkyní dohodu o hmotné odpovědnosti, je tedy odpovědná za schodek na finančních prostředcích žalobkyně. Po zjištění schodku na finančních prostředcích v pokladně vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě schodku nejpozději do 30. 10. 2020 a společně s výzvou jí dne 16. 9. 2020 zaslala rovněž návrh dohody o uznání a vyrovnání dluhu, který žalovaná odmítla. Žalovaná rovněž dluh neuhradila ani přes zaslání předžalobní výzvy k plnění dne 18. 11. 2020.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla, aby byla v plném rozsahu zamítnuta. Na svoji obranu uvedla, že si není vědoma toho, že by podepsala s žalobkyní dohodu o hmotné odpovědnosti, pokladna jí nikdy nebyla předána, nikdy nebyla vyhodnocována inventurou a do pokladny měl přístup každý zaměstnanec. Žalobkyně v rozhodné době nikdy neřešila, že by v pokladně byl schodek, za který by žalovaná nebo jiný zaměstnanec odpovídali. Pokud jde o pokladní doklady, které žalobkyně označuje v žalobě, žalovaná byla dne [datum] požádána o přípravu příjmového pokladního dokladu na platbu v hotovosti od zákazníka ve výši 300 000 Kč. S ohledem a omezení hotovostních plateb připravila příjmové pokladní doklady ve dvou po sobě jdoucích dnech na 2 × 150 000 Kč. Po zadání platby do systému ji již nebylo možné žádným způsobem zrušit, a vzhledem k tomu, že zákazník s penězi nepřišel, vystavila žalovaná výdajový pokladní doklad na částku 300 000 Kč, kterým zrušila zadané příjmové doklady. Ačkoliv si již nepamatuje, zda byl vystaven dříve výdejový pokladní doklad či příjmové pokladní doklady, jednalo se toliko o účetní transakce, které neproběhly. Pokud jde o vystavení dokladu dne [datum], žalovaná byla vedoucím [jméno] [příjmení] požádána o vystavení takového dokladu za účelem zrušení přijaté zálohy vzhledem k výše uvedeným dokladům. Jelikož žalovaná pracovala v jiném účetním programu a neměla v tu chvíli vědomost o tom, že příjmové doklady již byly zrušeny výdajovým dokladem, požádala kolegyni, aby dle pokynů vedoucího vystavila výdajový doklad. Nejednalo se o žádné zakrývání čehokoli a nemůže odpovídat za schodek pokladny ve výši 300 000 Kč. Ohledně nároku uplatněného žalobou vnesla žalovaná rovněž námitku promlčení, neboť pokud mělo dle žalobních tvrzení ke vzniku škody dojít nevložením přijatých prostředků do pokladny ve dnech [anonymizováno] a [datum], je nárok – i pokud by byl důvodný – již promlčen.

3. Posléze žalobkyně změnila svá tvrzení tak, že nejprve byl vystaven výdajový pokladní doklad [číslo] kterým žalobkyně vydala z pokladny hotovost ve výši 300 000 Kč. K jeho vystavení došlo dne [datum] v [údaj o čase] hodin. Následně byl dne [datum] v [údaj o čase] hodin vystaven příjmový pokladní doklad [číslo] na částku 150 000 Kč a dne [datum] v [údaj o čase] hodin byl vystaven příjmový pokladní doklad [číslo] na částku 150 000 Kč. K vznesené námitce promlčení žalobkyně uvedla, že tuto neakceptuje, neboť k počátku běhu promlčecí lhůty dle obecné úpravy v občanském zákoníku jsou nutné subjektivní okolnosti na straně poškozeného, tedy žalobkyně, když tyto subjektivní okolnosti spočívají ve vědomosti o škodě a osobě povinné k její náhradě. Žalovaná se jednání, kterým žalobkyni způsobila škodu ve výši 300 000 Kč, dopustila až dne [datum], vědomost o tomto jednání získala žalobkyně až poté, co uzavřela účetní knihy za předmětné období, nárok žalobkyně tedy promlčen není.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná byla v roce [rok] i v roce [rok] zaměstnankyní žalobkyně a že žalovaná vystavila příjmový pokladní doklad [číslo], příjmový pokladní doklad [číslo] a vystavila výdajový pokladní doklad [číslo].

5. Sporným tak zůstalo především to, zda žalovaná přijala od [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o. dvě hotovostní platby ve výši 2 × 150 000 Kč, a zda a jakým konkrétním způsobem mělo dojít ke vzniku škody na majetku žalobkyně.

6. K výzvě soudu dané žalobkyni při jednání dne [datum] ve vztahu k uvedení konkrétního tvrzení, v čem spočívá vznik škody, žalobkyně doplnila, že pochybení žalované spatřuje ve vystavení výdajového pokladního dokladu v [anonymizováno] [rok], kdy žalovaná vydala částku 300 000 Kč neznámo komu. Právě ve vydání této částky spočívá vznik škody na straně žalobkyně, přičemž ale tato skutečnost vyšla najevo až ze zprávy auditora, zpracované v roce [rok], a nemohla se o ní dovědět dříve, proto nemohlo dříve dojít k počátku běhu promlčecí lhůty. K výzvě rovněž doplnila, že žalobkyně vede účetnictví, k čemuž má vlastní interní účetní a zároveň má auditora, který pravidelně provádí audity. Inventarizace pokladny se dělá každý den. S měsíci [anonymizováno] [rok] pravděpodobně chyběly peníze v pokladně.

7. Soud má z provedených listinných důkazů dále za prokázané následující skutečnosti: Dne [datum] vystavila žalovaná jako zaměstnanec žalobkyně výdajový pokladní doklad [číslo] na částku ve výši 300 000 Kč pro společnost [právnická osoba], v poznámce je vyznačeno„ Vrácení zálohy“, tento doklad byl uložen do systému žalobkyně dne [datum] v [údaj o čase] hodin (prokázáno výdajovým pokladním dokladem [číslo] snímkem obrazovky z účetního systému žalobkyně). Dne [datum] vystavila žalovaná jako zaměstnanec žalobkyně příjmový pokladní doklad [číslo] na částku ve výši 150 000 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o., jako účel dokladu je vyznačeno„ Příjem zálohy“, tento doklad byl uložen do systému žalobkyně dne [datum] v [údaj o čase] hodin (prokázáno příjmovým pokladním dokladem [číslo] snímkem obrazovky z účetního systému žalobkyně). Dne [datum] vystavila žalovaná jako zaměstnanec žalobkyně příjmový pokladní doklad [číslo] na částku ve výši 150 000 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o., jako účel dokladu je vyznačeno„ Příjem zálohy“, tento doklad byl uložen do systému žalobkyně dne [datum] v [údaj o čase] hodin (prokázáno příjmovým pokladním dokladem [číslo] snímkem obrazovky z účetního systému žalobkyně). Dne [datum] v [údaj o čase] hod. vystavila [jméno] [příjmení] jako zaměstnanec žalobkyně výdajový pokladní doklad [číslo] na částku ve výši 300 000 Kč pro společnost [právnická osoba], jako účel dokladu je vyznačeno„ Vrácení Záloh [číslo], [číslo]“ (prokázáno výdajovým pokladním dokladem [číslo] snímkem obrazovky z účetního systému žalobkyně). Dne 16. 9. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení částky 300 000 Kč jako částky převzaté od odběratele a nepředené do pokladny žalobkyně, zároveň bylo žalované navrhnuto uzavření dohody o uznání a vyrovnání závazku spočívající mj. v tom, že pokud žalovaná závazek uzná a zaplatí jej ve 2 splátkách po 150 000 Kč, nebudou proti ní uplatněny žádné sankce ani příslušenství z pohledávky (prokázáno výzvou k úhradě škody vč. návrhu dohody o uznání a vyrovnání závazku z 16. 9. 2020). Dne 18. 11. 2020 vyzvala žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně žalovanou k zaplacení částky 300 000 Kč, a to do 15 dnů od doručení této výzvy (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 18. 11. 2020), výzva byla žalované doručena dne 20. 11. 2020 (prokázáno podací stvrzenkou a informacemi k zásilce [anonymizováno]). Žalovaná požadavek žalobkyně odmítla a vyloučila neoprávněné nakládání s penězi v pokladně (prokázáno vyjádřením k předžalobní upomínce).

8. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a toho, co učinili nesporným, vycházel soud z následujícího závěru o skutkovém stavu věci; Žalovaná jako zaměstnanec žalobkyně dne [datum] vystavila výdajový pokladní doklad [číslo] na částku 300 000 Kč pro společnost [právnická osoba], v poznámce je vyznačeno„ Vrácení zálohy“, tento doklad byl uložen do systému žalobkyně dne [datum] v [údaj o čase] hodin. Dne [datum] vystavila žalovaná příjmový pokladní doklad [číslo] na částku 150 000 Kč – přijetí zálohy od [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o., tento doklad byl uložen do systému žalobkyně dne [datum] v [údaj o čase] hodin a dne [datum] vystavila žalovaná příjmový pokladní doklad [číslo] na částku 150 000 Kč – přijetí zálohy od [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o., tento doklad byl uložen do systému žalobkyně dne [datum] v [údaj o čase] hodin. Dne [datum] vystavila za žalobkyni [jméno] [příjmení] výdajový pokladní doklad na částku 300 000 Kč na vrácení záloh [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o. k dokladům [číslo]. Žalobkyně následně žalovanou dne 16. 9. 2020 vyzvala k zaplacení částky 300 000 Kč, kdy tuto výzvu odůvodnila tím, že uvedená částka nebyla předána do pokladny žalobkyně a nebyla zaúčtována jako příjem od odběratele.

9. V tomto směru soud uvádí, že výše provedené důkazy v podstatných okolnostech vzájemně korespondují, na sebe ve vzájemné souvislosti navazují, rovněž navazují na skutečnosti, které účastníci učinili nesporné a souhrnně vedou k závěru o skutkovém stavu výše uvedenému. Provedené důkazy soud považuje za věrohodné, kdy ani žádný z účastníků proti shora uvedeným provedeným důkazům neměl žádných námitek či připomínek.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ustanovení § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ zákoník práce“) se pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle § 252 odst. 1 zákoníku práce, byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen "dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty"), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na těchto hodnotách. Podle § 259 zákoníku práce, zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu vzniklou schodkem na svěřených hodnotách nebo způsobenou ztrátou svěřených věcí, je povinen nahradit tuto škodu v plné výši. Podle § 333 zákoníku práce, doba počíná prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby; to platí také v případě, kdy je uplynutím doby podmíněn vznik nebo zánik práva.

11. Vztah zákoníku práce k občanskému zákoníku, je vztahem vybudovaným na principu subsidiarity. Občanský zákoník se na pracovněprávní vztahy použije tehdy, pokud neupravuje konkrétní právní vztahy zvláštním způsobem zákoník práce a použití občanského zákoníku není zákoníkem práce výslovně vyloučeno. Podle občanského zákoníku se proto bude řídit mj. počítání lhůt (počítání dob se řídí zvláštním ustanovením § 333 zákoníku práce), jakož i promlčení. Platí, že i v případě aplikace občanského zákoníku je třeba jeho ustanovení vždy aplikovat v souladu se zásadami pracovněprávních vztahů (srov. [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno]. Pracovní poměr. Vybraná ustanovení zákoníku práce. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 85.)

12. Podle § 609 zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. Podle § 610 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Podle § 629 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu. Podle § 636 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Podle § 636 odst. 2 o. z. byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

13. Podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006, jestliže je v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým. Je-li tedy vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. V daném případě se soud v souladu s tímto usnesením nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou žalovaná řádně v řízení uplatnila.

14. Podstata promlčení spočívá v tom, že jakmile se nějaké právo po určitou zákonem stanovenou dobu nevykoná nebo neuplatní u soudu, nelze se ho po uplynutí této doby s úspěchem soudně domoci. Promlčením právo (na rozdíl od prekluze) nezaniká, ale nárok (tj. vynutitelnost práva státními orgány) se stává podmíněným. Účelem promlčení je odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv. Uplyne-li marně promlčecí lhůta, závisí další osud vymáhaného nároku na vůli povinného účastníka, zda námitku promlčení uplatní či nikoliv. Namítne-li povinný účastník promlčení a jeho námitka je důvodná, má to za následek, že soud nemůže promlčený nárok přiznat; soud proto z tohoto důvodu žalobu zamítne. Nárok oprávněného účastníka sice nadále trvá, ale stává se prostřednictvím soudu nevymahatelným.

15. U práva z nároku na náhradu škody je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí lhůta, a to subjektivní, která je tříletá (§ 629 odst. 1 o. z.), a objektivní desetiletá, resp. u úmyslného jednání patnáctiletá (§ 636 odst. 1 a 2 o. z.). Jejich počátek je stanoven odlišně a vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh některé z nich, právo na náhradu škody se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí lhůtu. Promlčení práva na náhradu škody je z toho důvodu nutné vždy poměřovat oběma uvedenými lhůtami. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.

16. Pro počátek objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 636 odst. 1 o. z. je rozhodující okamžik, kdy škoda skutečně (fakticky) vznikla. Jinak řečeno, začátek běhu objektivní promlčecí lhůty se vztahuje k samotnému vzniku škody nebo újmy, nikoliv k události, ze které škoda vznikla, a nikoliv k vědomosti poškozeného o škodě nebo újmě. Aby bylo možno uvažovat o promlčení práva, musí toto právo nejprve vzniknout. V daném případě škoda spočívající ve vzniku schodku na majetku žalované nastává již samotným odejmutím finančních prostředků ze sféry žalobkyně, zde tedy žalobou tvrzeným vyplacením finančních prostředků, resp. jejich nevložením do pokladny žalobkyně dne [datum]; tento okamžik je rozhodný pro počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. S ohledem na okamžik podání žaloby, tj. dne [datum] je zřejmé, že objektivní promlčení lhůta byla zachována a z tohoto pohledu byla žaloba podána včas.

17. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, jde-li o nárok na náhradu škody, není rozhodné, kdy věřitel vyzval dlužníka k plnění, nýbrž kdy nabyl vědomost o tom, že mu byla způsobena škoda a kdo ji způsobil; dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích, a není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. i nadále použitelný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). Rozhodující tedy je, kdy oprávněný o takových skutkových okolnostech získal vědomost, nikoliv však, zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí totiž na tom, zda a kdy si oprávněný opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat.

18. Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., které upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, navazuje na § 619 o. z., což znamená, že dikce "měl a mohl" se uplatní i při jeho výkladu. Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 91/2020 civ.). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby.

19. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, dále jen "Soubor", nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010).

20. Žalobkyně v řízení uváděla, že se o skutečnostech významných pro zjištění vzniku škody mohla dovědět nejdříve ze zprávy auditora v roce [rok], a až od tohoto data dovozovala počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, její tvrzení nicméně soud neshledal důvodným a s jejím právním názorem se nemohl ztotožnit.

21. V daném případě nelze přehlédnout, že žalobkyně je podnikající právnickou osobou, a zákon ji ukládá povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, tedy mj. s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Zároveň je zřejmé, že auditorská zpráva je u žalobkyně vyhotovována každoročně (což plyne mj. z údajů v obchodním rejstříku a žalobkyně tuto skutečnost potvrdila i při jednání) a není tak zřejmé, z jakého důvodu by se žalobkyně měla o skutečnostech významných pro uplatnění práva na náhradu škody dovědět až ze zprávy v roce [rok], a nikoli již v letech [rok] nebo [rok] – není zřejmé, proč by měl auditor nesrovnalost v účetnictví společnosti odhalit až s takto výrazným zpožděním. Vedle toho je nasnadě, že žalobkyně je povinna pravidelně podávat daňová přiznání zpracovávat účetní závěrku. V rámci daňových přiznání uvádí stav pokladny, účetní doklady, kdy pokud přiznání k dani z příjmu právnických osob podává prostřednictvím daňového poradce, je lhůta pro jeho podání nejpozději do 6 měsíců po uplynutí zdaňovacího období v případě podání daňového tvrzení prostřednictvím poradce (§ 136 odst. 1, odst. 2 písm. b) bod 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád), tj. do 30. 6. kalendářního roku následujícího po uplynulém zdaňovacím období. Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě při vynaložení péče řádného hospodáře a obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti se žalobkyně objektivně o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty měla a mohla dozvědět dříve, než z jí uváděné zprávy auditora z roku [rok]. Tato předpokládaná vědomost nastala dříve, než vědomost skutečná, a proto je rozhodná pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.

22. S ohledem na to, co je uvedeno, vzhledem k okolnostem případu a povaze tvrzeného jednání, jímž měla být žalobkyni způsobena škoda, nejpozději do [datum], tedy do uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání z předchozího roku, mohlo a mělo být žalobkyni známo to, jaký je skutečný stav pokladny a jaký je skutečný stav zboží na skladě nebo stav vyřizovaných zakázek, neboť pokud došlo k vystavení výdajového pokladního dokladu a následně k vystavení příjmového pokladního dokladu, který by měl zakrýt vydání takové částky, musela by se taková nesrovnalost promítnout buď ve stavu finančních prostředků v pokladně nebo ve stavu zboží na skladě a jedná se o nesoulad, který měla žalobkyně při vynaložení obvyklé míry pečlivosti a opatrnosti zjistit nejpozději v okamžiku podání daňového přiznání a nejpozději od 1. 7. 2016 tedy začala plynout subjektivní promlčecí lhůta, neboť od uvedeného data o skutečnostech nezbytných pro uplatnění práva na náhradu škody u soudu (tj. o výši vzniklé škody a osobě škůdce) vědět měla a mohla. Soud v tomto směru ponechává stranou, že žalobkyně dle svého tvrzení pravidelně každodenně provádí inventarizaci pokladny a dané skutečnosti zřejmě mohla zjistit již dříve, a z toho důvodu vychází soud z nejzazšího okamžiku, ke kterému se žalobkyně objektivně o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvědět měla a mohla. Subjektivní promlčecí lhůta tak uplynula nejpozději dne 1. 7. 2019.

23. Protože byla žaloba podána až dne 2. 8. 2021, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, je nárok žalobkyně promlčen. Žalovaná přitom v řízení před soudem řádně vznesla námitku promlčení, pročež soud žalobu – aniž by se zabýval důvodností nároku samého – z důvodu promlčení uplatněného nároku zamítl.

24. S ohledem na důvodnost vznesené námitky promlčení bylo nadbytečné zabývat se nárokem samým, proto ačkoliv žalovaná zpochybňovala svůj podpis na dohodě o hmotné odpovědnosti, datované dne [datum], nebylo třeba dále zkoumat, zda žalovaná tuto dohodu skutečně podepsala či nikoliv, a z toho důvodu zamítl soud pro nadbytečnost také veškeré další důkazní návrhy, které by se týkaly nároku samého, tedy návrh na výslech svědkyň - zaměstnankyň žalobkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], dále návrh na výslech jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení], rovněž znalecký posudek z oboru písmoznalectví, pracovní smlouvu a účetnictví k zakázce [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 574 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 300 000 Kč sestávající z částky 9 500 Kč -) za převzetí a přípravu zastoupení vč. první porady s klientem (podle plné moci ze dne 21. 11. 2020) dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., -) za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis vyjádření k žalobě ze dne 18. 11. 2021) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., -) za účast na jednání soudu dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 400 Kč ve výši 6 174 Kč (když advokát žalované je u registrován jako plátce daně z přidané hodnoty). Náhrada nákladů je splatná podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované.

26. Pro úplnost soud dodává, že dále již neshledal, že by zde byl další úkon právní služby, za který by zástupci žalované náležela odměna, paušální náhrada hotových výdajů, náhrada cestovného nebo náhrada za ztrátu času. Úspěšný účastník totiž nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Přitom platí, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Soud nemůže rezignovat na zkoumání účelnosti jednotlivých úkonů provedených advokátem, odvíjí-li se výše odměny a hotových výdajů takového zástupce právě od počtu provedených úkonů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou vždy účelné jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Pouhé uvedení některého úkonu právní služby v § 11 advokátního tarifu tedy nutně neznamená povinnost soudu vždy přiznat odměnu za takový úkon vykonaný advokátem procesně úspěšného účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 273/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017). Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12). Co se týče vyjádření k předžalobní upomínce, soud neshledal, že by se jednalo o samostatný úkon právní služby, za který by zástupci žalované náležela odměna, když toto vyjádření bylo realizováno v předsoudní fázi sporu a na rozdíl od předžalobní výzvy k plnění, jejíž zaslání (žalobcem) zákon vyžaduje pro vznik práva na náhradu nákladů řízení (§ 142a odst. 1 o. s. ř.), tak v předsoudní fázi řízení žádná takováto aktivita od žalovaného vyžadována není.