15 C 296/2024 - 35

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Janou Špotovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 149 800 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 149 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 5. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá na žalované zaplacení částky 149 800 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. U žalobce proběhla ze strany příslušného správce daně daňová kontrola (daňové řízení) mimo jiné na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 08-12/2009, 1-12/2010, 1-12/2011, která byla zahájena dne 10. 9. 2012 oznámením o zahájení daňové kontroly č.j. [Anonymizováno], o čemž se správce daně výslovně zmiňuje ve zprávě o daňové kontrole ze dne 24. 6. 2014, č.j. [Anonymizováno]. Tato kontrola trvala téměř 11 let, kdy posledním úkonem (rozhodnutím) ve věci je usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2023, které bylo žalobci doručeno dne 4. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 1768/23, kterým byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta. Správce daně v průběhu daňového řízení neuznal žalobcem uplatněný nárok na odpočet daně z daňových dokladů vystavených společností [právnická osoba], DIČ: [DIČ] (dále jen „[Anonymizováno]“), která měla pro žalobce zajistit realizaci reklamy v rámci sportovních a společenských akcí souvisejících s motoristickým sportem formou polepů na zúčastněných závodních vozidlech, a upravil odpočet daně podle § 78 ZDPH. Na základě zprávy o daňové kontrole vydal správce daně dne 1. 7. 2014 dodatečné platební výměry, jimiž žalobci doměřil DPH za předmětná zdaňovací období a sdělil povinnost uhradit penále z doměřené daně. Proti dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání, která Odvolací finanční ředitelství (dále jen „OFŘ“) zamítlo rozhodnutími ze dne 26. 8. 2015 (č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno]). Žalobce nejprve podal proti těmto rozhodnutím žaloby, které Krajský soud v Brně zamítl rozsudky ze dne 31. 7. 2017 (č. j. [spisová značka], č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka]). Poté podal žalobce proti všem těmto rozsudkům Krajského soudu v Brně kasační stížnosti, přičemž Nejvyšší správní soud všechny tyto rozsudky svými rozsudky ze dne 14. 3. 2018, (č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka]), a ze dne 16. 5. 2018, (č. j. [spisová značka]), zrušil, a to včetně správních rozhodnutí OFŘ o odvoláních a věci vrátil správci daně k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že žalobce unesl důkazní břemeno stran, neboť prokázal, že deklarovaná zdanitelná plnění v podobě reklamy přijal od deklarovaného dodavatele CARENEX. V navazujícím daňovém řízení před správcem daně, které bylo předmětem shora uvedené ústavní stížnosti, pak OFŘ (po posouzení důkazů provedených v rámci řízení před prvostupňovým správcem daně a důkazů provedených v rámci odvolacího řízení) uzavřelo, že žalobce byl účasten transakcí zasažených podvodem na DPH, o čemž vědět měl a mohl. OFŘ proto vydalo dne 19. 12. 2018 rozhodnutí č. j. [Anonymizováno], kterým odvolání žalobce zamítlo podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a potvrdilo příslušná napadená prvoinstanční rozhodnutí správce daně. Na základě rozsudků Nejvyššího správního soudu z roku 2018 provedlo OFŘ s odstupem více jak šesti let od zahájení daňové kontroly opět změnu právního názoru. Žalobce se proti poslednímu rozhodnutí OFŘ rozhodl podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, kterou Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. [spisová značka]. Podle názoru krajského soudu žalobce nemohl být v dobré víře, že se neúčastní podvodu na DPH. Žalobce podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 27.4.2023, č. j. [spisová značka] s odůvodněním, že podle něj bylo dostatečně prokázáno, že v řetězci chybí daň a žalobce se snaží vylákat daňovou výhodu (odpočet daně, která v předcházejících článcích chybí). [právnická osoba], že zjištěné skutečnosti ve svém souhrnu odpovídají míře pravděpodobnosti, kterou je nutné vyžadovat pro úsudek o existenci podvodu na DPH. Proti tomuto rozsudku podal žalobce ústavní stížnost, ve které namítal odepření práva na soudní ochranu a rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud o ní rozhodl svým usnesením ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. [Anonymizováno] tak, že ji odmítl. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 4. 9. 2023. Podáním ze dne 4. 3. 2024 žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci (správce daně), kdy přípisem ze dne 2. 9. 2024 byl nárok žalobce ze strany žalovaného odmítnut.

2. Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že jí vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení, které ve svém souhrnu trvalo bezmála 11 let. Žalobce musel po celou tuto dobu vynaložit nemalé finanční prostředky na obranu proti rozhodnutím správce daně, ale též proti rozhodnutím soudů. Zároveň do celého řízení musel prostřednictvím svých jednatelů vložit velké množství energie, které jej brzdilo v jejím dalším podnikání, přičemž jeho jednatelé byli v průběhu celého předmětného období nadměrně psychicky zatíženi, což se negativně podepsalo na jejich zdraví a rodinném životě. Uvedené daňové řízení trvající téměř 11 let bylo abnormální zátěží žalobce, který musel omezit investice a plánování v rámci svého podnikání, neboť v souladu s péčí řádného hospodáře musel alokovat rezervy na úhradě doměřené daně a na právní zastoupení, přičemž za normálních okolností by tato aktiva mohl bez dalšího pro své podnikání využít. Žalobce tak po celou dobu uvedeného řízení byl v nejistotě ohledně výsledku řízení, ve které byl v jejím průběhu udržován, a to například změnou právního názoru správce daně po vydání kasačních rozsudků Nejvyššího správního soudu v roce 2018. Mimo omezení možnosti plánování se nemajetková újma dále projevila zásahem do pověsti žalobce (např. zveřejňováním rozhodnutí s jeho identifikací), rozkolem ve vedení a rovněž i úzkostí fyzických osob ve vedení společnosti. Délka řízení činila 10 let, 11 měsíců a 25 dní, tudíž základní částka se pohybuje ve výši 135 000 Kč za deset let řízení plus 1 250 Kč za každý další měsíc a 42 Kč za každý den řízení, tj. 14 800 Kč. Celková základní částka tak činí 149 800 Kč. Tuto částku žalobce snižuje o 40 %, neboť věc byla projednávána ve 4 stupních, ale na druhou stranu ji zvyšuje o 40 %, neboť věc měla pro žalobce velký význam, neboť výsledek tohoto řízení mohl mít zásadní vliv na jeho následující fungování a existenci. Výsledná částka náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobce touto žalobou uplatňuje, činí 149 800 Kč.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě shrnula skutkový stav daňového i soudního řízení a poukázala na to, že soudní přezkum představoval v daném případě podstatnou část celého řízení, kdy první soudní řízení správní trvalo téměř tři roky, druhé soudní řízení správní trvalo přes čtyři roky. Dále se žalovaná vyjádřila k jednotlivým kritériím rozhodným pro posouzení přiměřenosti délky řízení. K celkové délce řízení žalovaná uvedla, že co do průběhu prvostupňového řízení, především pak samotné daňové kontroly, tento nelze mít za problematický. Správce daně plynule a v relativně pravidelných intervalech činil dílčí úkony postupně směřující ke zjištění rozhodného skutkového stavu pro účely formulace závěru o správné výši daňové povinnosti za prověřovaná zdaňovací období, přičemž tyto jednotlivé úkony nedělila jakákoli období souvislé nečinnosti. Naopak to byla žalobkyně, která svým počínáním průběh prvostupňového řízení prodlužovala, když opakovaně neposkytovala součinnost v potřebném rozsahu a ve stanovených lhůtách v souvislosti s výzvami správce daně k prokázání skutečností. V rámci kritéria složitosti řízení žalovaná uvedla, že složitost posuzovaného řízení lze mít za nadstandardní. Předmět posuzovaného řízení nelze vnímat jako triviální, neboť za účelem stanovení daně za příslušná zdaňovací období bylo potřeba zmapovat rozhodný skutkový stav, a to rovněž prostřednictvím realizace místního šetření, výslechů svědků a opakovaných ústních jednání. Za účelem rozhodnutí bylo nutné též provádět velmi rozsáhlé dokazování, v němž bylo nezbytné prověřovat průběh velkého množství obchodních případů a doložit velké množství důkazních prostředků, což dokládá samotný rozsah zprávy o daňové kontrole. Stejně tak byla věc nadstandardně složitá po stránce právní, a to jak co do hmotněprávního posouzení, tak co do procesního průběhu, a to na obou stupních daňového řízení. Společně s daňovou kontrolou na DPH probíhala i daňová kontrola na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2009, 2010 a 2011 a daňová kontrola na dani silniční za zdaňovací období let 2009, 2010 a 2011. Kontrola byla prováděna stejnými správci daně, jelikož některá řízení byla pro vymezená zdaňovací období, pro totožná zjištění a dokazování, shodná. Celkovou délku řízení zcela jistě ovlivnil i fakt, že bylo nutné objasnit konkrétní otázky důležité pro správné doměření jak DPH, tak i daně z příjmů právnických osob. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly neposkytovala správci daně dostatečnou součinnost ve stanovených lhůtách, což mělo negativní vliv na její délku. V průběhu daňového řízení žalobkyně ani jednou nevyužila institut ochrany před nečinností ani jinak nepoukazovala na nedostatky plynulosti vedení daného řízení či jeho celkové délky. Pokud jde o jednání příslušných orgánů finanční správy, pak lze konstatovat, že správce daně i OFŘ postupovali v souladu se zákonem stanovenými procesními postupy. Jednotlivé úkony byly činěny ve lhůtách přiměřených povaze daného řízení nebo konkrétního úkonu. Celé (jednotné) řízení pak probíhalo dohromady na 5 stupních (Finanční úřad pro Zlínský kraj, OFŘ, Krajský soud v Brně, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud). Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že řízení před OFŘ a správními soudy probíhalo dvakrát.

4. Dále se žalovaná vyjádřila k otázce významu předmětu řízení pro žalobkyni. Daňové řízení jako takové nespadá do pomyslné množiny privilegovaných řízení s presumovaným vysokým významem jejich předmětu pro účastníky (řízení ve věcech trestních, opatrovnické, pracovně právní spory, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života). V posuzované věci se nejedná o žádnou z okolností, jež by v obecné rovině svědčily o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni. Podle názoru žalované mělo řízení pro žalobkyni naopak nepatrný význam, a to z důvodu její vědomé účasti na obchodních transakcích stižených podvodem na DPH. Nárok na odpočet DPH nebyl orgány finanční správy uznán na základě toho, že plnění, z něhož nárokovala odpočet DPH, bylo v rámci předcházejících článků, které podmiňovaly poskytnutí plnění žalobkyni, zasaženo podvodem na DPH. V daňovém řízení bylo totiž prokázáno, že k uplatnění tohoto nároku došlo podvodně a s ohledem na prokázaný skutkový stav, tj. situaci ostatních článků řetězce, u ostatních článků řetězce existuje praktická nemožnost výběru DPH. Žalobkyně tudíž nemohla být v dobré víře, že se neúčastní podvodu na DPH. Žalobkyně, její jednatel [jméno FO] a další osoby, které se podílely na šetřených obchodních transakcích za předmětná zdaňovací období, byli pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa], ze dne 29. 4. 2021, č. j. [spisová značka], uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník). Uvedeného trestného činu se tyto osoby měly dopustit tak, že se po vzájemné předchozí domluvě s úmyslem zkrátit DPH a daň z příjmů fyzických a právnických osob za zdaňovací období let 2009 až 2012 podílely na neoprávněném uplatňování daňových nákladů a nároků na odpočet DPH na vstupu, a to na základě faktur za reklamní služby, které daňovým subjektům měly zajistit mj. obchodní společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba]. Uvedené jednání přitom odsouzení činili za účelem obohacení se na úkor České republiky. Trestní rozsudky se týkají mj. plnění, která jsou řešena v nyní posuzovaném případě. Tvrzená nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení tak spočívala prakticky pouze v tom, zda správce daně její podvodné jednání odhalí, či nikoliv. V tomto ohledu je nutné vycházet ze zásady, dle které nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání. Daňová kontrola vůči žalobkyni byla zahájena v důsledku její účasti na transakcích stižených podvodem na DPH. Domáhá-li se žalobkyně náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ve kterém bylo zjištěno její protiprávní jednání, jedná se o okolnost vyvracející vznik nemajetkové újmy. Žalovaná ve sdělení o projednání nároku ze dne 2. 9. 2024 konstatovala, že vzhledem k celkové době řízení v trvání téměř 11 let došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a žalobkyni se omluvila. S ohledem na zcela zanedbatelný význam řízení pro žalobkyni, když její nejistota ohledně výsledku spočívala výhradně v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, považuje žalovaná poskytnuté zadostiučinění ve formě omluvy za dostatečné, aniž by bylo poskytnuto odškodnění finanční.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům.

6. U žalobkyně proběhla ze strany správce daně daňová kontrola mimo jiné na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 08-12/2009, 1-12/2010, 1-12/2011, která byla zahájena dne 10. 9. 2012 oznámením o zahájení daňové kontroly č.j. [Anonymizováno] (zpráva o daňové kontrole ze dne 24. 6. 2014, č.j. [Anonymizováno]). Na základě zprávy o daňové kontrole vydal správce daně dne 1. 7. 2014 dodatečné platební výměry, jimiž žalobkyni doměřil DPH za předmětná zdaňovací období a sdělil povinnost uhradit penále z doměřené daně. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, která Odvolací finanční ředitelství (dále jen „OFŘ“) zamítlo rozhodnutími ze dne 26. 8. 2015 (rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 8. 2015, č.j. [Anonymizováno], rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 8. 2015, č. j. [Anonymizováno], rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 8. 2015, č. j. [Anonymizováno]). Žalobkyně podala proti těmto rozhodnutím žaloby, které Krajský soud v Brně zamítl rozsudky ze dne 31. 7. 2017 (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č.j. [spisová značka], rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č. j. [spisová značka], rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č. j. [spisová značka]). Následně podala žalobkyně proti všem těmto rozsudkům kasační stížnosti, přičemž Nejvyšší správní soud všechny tyto rozsudky zrušil, a to včetně správních rozhodnutí OFŘ o odvoláních, a věci vrátil správci daně k dalšímu řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. [spisová značka]). V navazujícím daňovém řízení před správcem daně pak OFŘ uzavřelo, že žalobkyně byla účastna transakcí zasažených podvodem na DPH, o čemž vědět měla a mohla. OFŘ proto vydalo dne 19. 12. 2018 rozhodnutí č. j. [Anonymizováno], kterým odvolání žalobce zamítlo podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a potvrdilo příslušná napadená prvoinstanční rozhodnutí správce daně (rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 12. 2018, č. j. [Anonymizováno]). Žalobkyně proti rozhodnutí OFŘ podala žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. [spisová značka], v němž soud uvedl, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že se neúčastní podvodu na DPH (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2021, č. j. [spisová značka]). Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. [spisová značka] (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2023, č. j. [spisová značka]). Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl svým usnesením ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. [Anonymizováno] tak, že ji odmítl. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 4. 9. 2023. (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. [Anonymizováno] vč. dodejky). Podáním ze dne 4. 3. 2024 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci u žalované (uplatnění nároku ze dne 4. 3. 2024, včetně doručenky datové zprávy). Přípisem ze dne 2. 9. 2024 byl nárok žalobkyně na poskytnutí peněžitého zadostiučinění ze strany žalované odmítnut, kdy žalovaná konstatovala, že vzhledem k celkové době řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a žalobkyni se omluvila (sdělení o výsledku projednání žádosti o odškodnění ze dne 2. 9. 2024).

7. Žalobkyně, její jednatel [jméno FO] a další osoby, které se podílely na šetřených obchodních transakcích za předmětná zdaňovací období, byli pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa], ze dne 29. 4. 2021, č. j. [spisová značka], uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb. Uvedeného trestného činu se tyto osoby měly dopustit tak, že se po vzájemné předchozí domluvě s úmyslem zkrátit DPH a daň z příjmů fyzických a právnických osob za zdaňovací období let 2009 až 2012 podílely na neoprávněném uplatňování daňových nákladů a nároků na odpočet DPH na vstupu, a to na základě faktur za reklamní služby, které daňovým subjektům měly zajistit mj. obchodní společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba]. (rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. [spisová značka] ze dne 3. 10. 2019, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. [spisová značka] ze dne 19. 1. 2022)

8. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené. Svá skutková zjištění soud opřel o shora uvedené listinné důkazy. Další dokazování soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé, a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

9. Po právní stránce posoudil soud danou věc následovně.

10. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdškZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odstave 3 téhož ustanovení stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

11. Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) OdškZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

12. Podle ust. § 5 OdškZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle ust. § 13 odst. 1 OdškZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odstavce 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle ust. § 14 odst. 3 OdškZ uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 14 odst. 1 se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

15. Podle ust. § 31a odst. 1 OdškZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Předmětem věci v tomto řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 149 800 Kč jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce daňového a navazujícího soudního řízení. Předmětné daňové řízení bylo zahájeno dne 10. 9. 2012 zahájením daňové kontroly a pravomocně skončeno bylo dne 4. 9. 2023 (doručení usnesení Ústavního soudu, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta). Celková délka řízení před správními a soudními orgány činila 10 let 11 měsíců a 25 dnů.

17. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda posuzované správní řízení splňuje kritéria aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je nutno vztáhnout na veškerá správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (srov. nález Ústavního soudu nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20). Pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu již nadále dle Nejvyššího soudu nebude při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení namístě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, která do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. [spisová značka], vzhledem k citovanému nálezu Ústavního soudu při posuzování, zda daňové řízení včetně daňové kontroly je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, dospěl k závěru, že tomu tak je. Daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Daňová kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a žalobci tak svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

18. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Právní úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení je upravena v zákoně č. 82/1998 Sb. (ust. § 13, § 22 a § 31a). Touto právní úpravou se podrobně zabývá Stanovisko Cpjn, včetně posouzení celkové doby řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdškZ v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož podává i výklad ustanovení § 31a OdškZ. Stanovisko lze aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny (viz NS ČR sp. zn. [spisová značka]).

19. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že namítané řízení je nutno posoudit jako řízení, na jehož přiměřenou délku svědčilo žalobkyni právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

20. Podmínka předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu byla splněna a žaloba byla podána u soudu včas.

21. Vzhledem k tomu, že skutkový stav a průběh správního řízení i navazujícího soudního řízení byl mezi účastníky nesporný, bylo předmětem řízení především právní posouzení nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu.

22. Po provedeném dokazování je soud toho názoru, že celková délka řízení (10 let 11 měsíců a 25 dnů) je zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Podle Stanoviska Cpjn se nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, kterou žalobkyně tvrdila, v případě řízení, na která dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje a netřeba ji prokazovat.

23. Při stanovení kompenzace přihlédl soud ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdškZ, a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Soud se předně zabýval kritériem významu předmětu řízení pro žalobkyni. Soud jej zohlednil s vědomím, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdškZ], tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. I případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č.j. [spisová značka]).

24. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně se vědomě účastnila obchodních transakcí stižených podvodem na DPH. Nárok na odpočet DPH nebyl orgány finanční správy uznán na základě toho, že plnění, z něhož nárokovala odpočet DPH, bylo v rámci předcházejících článků, které podmiňovaly poskytnutí plnění žalobkyni, zasaženo podvodem na DPH. V daňovém řízení bylo prokázáno, že k uplatnění tohoto nároku došlo podvodně. Žalobkyně nemohla být v dobré víře, že se neúčastní podvodu na DPH. Žalobkyně byla přitom rovněž uznána vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., kterého se měla dopustit tak, že se s úmyslem zkrátit DPH a daň z příjmů fyzických a právnických osob za zdaňovací období let 2009 až 2012 podílela na neoprávněném uplatňování daňových nákladů a nároků na odpočet DPH na vstupu.

25. V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud uvedl, že „[z]a určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.“ Tento závěr lze analogicky s ohledem zapojení žalobkyně do podvodného jednání, jak uvedeno výše, vztáhnout i na toto řízení, přestože se nejedná o řízení trestní, ale je zde prokázán nepoctivý úmysl žalobkyně, jehož důsledkem bylo zahájení předmětného daňového řízení. Skutečnost, že nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení spočívala toliko v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen či nikoli, činí význam takového řízení pro žalobkyni přinejmenším nepatrným, nevyvrací-li zcela vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.

26. Posuzované řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně, a proto její nejistota ohledně výsledku řízení spočívala pouze v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro žalobkyni nepatrným. Soud shledal, že okolnost, že nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení byla omezena na to, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl, zcela zásadním způsobem snižuje kritérium významu řízení pro žalobkyni. Soud má za to, že je v dané věci nepřípustné, aby žalobkyně prostřednictvím nároku na satisfakci za nepřiměřenou délku řízení těžila ze svého deliktního jednání.

27. V rámci předběžného projednání nároku bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a omluvy. Soud se proto zabýval otázkou, zda je toto zadostiučinění s ohledem na všechny okolnosti případu přiměřené, či zda je namístě žalobkyni přiznat rovněž zadostiučinění ve formě peněžitého plnění. Jak soud konstatoval výše, daňové řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, avšak význam pro žalobkyni byl nepatrný, a proto by se konstatování porušení práva a omluva jeví jako dostatečné a přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu na straně žalobkyně. Soud má za to, že žalobkyně již byla dostatečně odškodněna, a proto nárok žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku daňového řízení je zcela uspokojen a vypořádán. Soud s ohledem na uvedené rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a žalobu v plném rozsahu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o.s.ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze 3 úkonů (vyjádření žalované k žalobě, příprava na jednání, účast na jednání dne 19. 3. 2025) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

29. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení