15 C 299/2020- 78

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou ve věci žalobkyně [celé jméno žalobkyně], [datum narození], bytem [adresa žalobkyně], právně zastoupené [titul] [jméno] [příjmení], advokátem, sídlem [adresa], proti žalovanému [žalovaná] [anonymizováno] [stát. instituce], sídlem [adresa žalované], o zaplacení 187 500 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 82 500 Kč jako náhradu [anonymizováno] újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 26. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Co do částky 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 26. 3. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 25 944 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

Žalobou doručenou tomuto soudu dne 22. 4. 2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud stanovil žalovanému (původně Česká republika – Ministerstvo financí) povinnost zaplatit žalobkyni coby náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zadostiučinění v penězích ve výši 187 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 26. 3. 2020 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2020, č.j. [číslo jednací], vyslovil Obvodní soud pro Prahu 1 svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu místně příslušnému. Usnesení nabylo právní moci dne 12. 11. 2020 Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že dle ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je příslušná jednat organizační složka státu, kterou je Ministerstvo vnitra, v jehož působnosti probíhala daná správní řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě ze dne 18. 5. 2021 uvedl, že v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích řízení podle ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., když nebyly dodrženy zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Délka řízení před Městským soudem v Praze a před Nejvyšším správním soudem byla přiměřená. Celkovou dobu řízení, tj. řízení ve věcech služebního poměru a řízení soudní, nelze považovat za tak nepřiměřeně dlouhou, aby vzniklo právo žalobkyně na zadostiučinění v penězích. Žalovaný proto navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalobkyně i žalovaný k důkazu předložili doklady – listiny, které také soud v rámci dokazování k důkazu provedl. Jedná se o správní spis [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] sp. zn. [spisová značka] [číslo] a správní spisy Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky sp. zn. [spisová značka] [číslo] [číslo] a sp. zn. [spisová značka] [číslo] [rok]. Dále se jedná o spis Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka]. Takto bylo zjištěno, že žalobkyně byla od roku 2001 ve služebním poměru příslušnice [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] na služebním místě vrchní komisařka specialistka v oblasti majetkové správy na Úseku integrovaného záchranného systému a operačního řízení, odboru služeb, oddělení strojní a technické služby. Dne [datum] bylo s žalobkyní zahájeno řízení o propuštění ze služebního poměru, o čemž byla vyrozuměna sdělením ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] o propuštění žalobkyně ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2003 Sb. Dne 24. 5. 2013 podala žalobkyně proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru odvolání ke generálnímu řediteli [organizace] [anonymizována dvě slova] [země], které mu bylo doručeno dne 27. 5. 2013. Rozhodnutím generálního ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [země] [číslo jednací] ze dne 29. 7. 2013 bylo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Dne 4. 10. 2013 podala žalobkyně proti rozhodnutí generálního ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [země] o propuštění ze služebního poměru [číslo jednací] ze dne 29. 7. 2013 žalobu k Městskému soudu v Praze Městský soud v Praze nařídil jednání na den 20. 4. 2017 a na tomto jednání byl vyhlášen rozsudek č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 4. 2017, kterým byla žaloba zamítnuta. Dne 1. 6. 2017 podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu Nejvyšší správní soud usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 8. 2017 řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. [ústavní nález] bylo zrušeno ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. uplynutím dne 30. 6. 2019 pro rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 2 a čl. 44 Listiny základních práv a svobod. Usnesením Nejvyššího správního soudu č.j. [číslo jednací] ze dne 25. 9. 2018 bylo rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení a rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. [číslo jednací] ze dne 24. 10. 2018 byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 4. 2017 i rozhodnutí generálního ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [země] o propuštění ze služebního poměru [číslo jednací] ze dne 29. 7. 2013 a věc vrátil generálnímu řediteli [organizace] [anonymizována dvě slova] [země] k dalšímu řízení. Dne 21. 3. 2019 bylo vydáno rozhodnutí generálního ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [země] [číslo jednací], jímž bylo zrušeno rozhodnutí ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] o propuštění ze služebního poměru. Rozhodnutím ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] ze dne 5. 4. 2019 byla žalobkyně ustanovena na její původní služební místo. Usnesením ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] ze dne 29. 4. 2019, bylo zastaveno řízení o propuštění ze služebního poměru, neboť odpadl jeho důvod. O vydání usnesení byla žalobkyně vyrozuměna dopisem [číslo jednací] ze dne 29. 4. 2019, který jí byl doručen dne 5. 5. 2019. Rozhodnutím ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] ze dne 3. 5. 2019 byl žalobkyni přiznán doplatek předpokládaného hrubého výdělku v celkové výši 3 087 755 Kč za období od 18. 5. 2013 do 4. 4. 2019. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen„ Listina“), státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na skutečnost, zda vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem škoda, poskytuje se přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samostatné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k [anonymizováno] újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Žalobkyní uplatňovaný nárok na náhradu [anonymizováno] újmy způsobené nesprávným úředním postupem spadá v celém rozsahu do působnosti zákona č. 82/1998 Sb., a to nejen co do jeho části, která se týká řízení před soudy, ale i v části, kdy byla žalobkyni způsobena nemajetková újma nesprávným úředním postupem v rámci řízení před služebními orgány. Podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka], jestliže se žalobci domáhají náhrady [anonymizováno] újmy, která jim měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, případně přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jejich nároku posoudit podle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. V projednávané věci šlo o odpovědnost za průběh samotného správního řízení, případně i navazujícího řízení před správními soudy, spočívající v jeho nepřiměřené délce, tedy o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem, byť jsou jimi příslušník bezpečnostního sboru a služební funkcionář a předmětem řízení jsou práva a povinnosti vyplývající ze služebního poměru. Jestliže se žalobci domáhají náhrady [anonymizováno] újmy, která jim měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, případně přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jejich nároku posoudit podle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Podle usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 19. 6. 2019, č.j. Konf 13/2018-19, pokud jde o druhou část žalobcem uplatněného nároku na náhradu [anonymizováno] újmy – újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení, zde není důvod odchylovat se od ustálené judikatury civilních soudů, dle které jsou k projednání a rozhodování takových sporů povolány soudy v občanském soudním řízení, bez ohledu na to, v jakém řízení mělo k tvrzeným průtahům, případně nepřiměřené délce řízení dojít. Je-li nárok na náhradu [anonymizováno] újmy opřen o tvrzené průtahy ve správním řízení, případně o nepřiměřenou délku správního i soudního řízení v jejich souhrnu, jde o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem. Žalobce zde přitom tvrdí porušení nikoli hmotného práva, jako v případě újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím, ale porušení procesních práv spočívajících v neprojednání jeho věci bez průtahů, respektive v přiměřené době. Tato práva jsou společná všem účastníkům správních či soudních řízení bez ohledu na povahu nároku, o kterém je v nich rozhodováno. Skutečnost, že jde o nárok plynoucí ze služebního poměru, zde nehraje roli. Jinak řečeno, i osoba ve služebním poměru má právo na projednání věci bez průtahů, případně právo na projednání věci v přiměřené lhůtě jako součást práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen„ Úmluva“). V případě žalobkyně bylo řízení vedeno postupně před správními (služebními) orgány a následně před soudy. Pro účely přiměřenosti jeho délky je ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nutno na něj hledět jako na řízení jediné. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. [spisová značka], skutková samostatnost nároku na odškodnění [anonymizováno] újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a nároků na odškodnění [anonymizováno] újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku jak předchozího, tak i navazujícího soudního řízení, proto neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Naopak v případech, kdy bude žalobou podle části páté o.s.ř., popřípadě ve správním soudnictví napadeno rozhodnutí správního orgánu vydané v řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny podléhá, lze závěr o jednotě řízení a (jediném) nároku na odškodnění [anonymizováno] újmy vzniklé porušením práva účastníka správního (a navazujícího soudního) řízení na projednání (jediné) věci v přiměřené lhůtě jako správný akceptovat. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky například i v usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. [spisová značka] lze garanci práva na přiměřenou (celkovou) délku řízení spatřovat toliko u těch správních řízení, které svým předmětem spadají do aplikačního rámce čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu Nejvyšší soud České republiky stanovil, a to s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) tři kumulativní podmínky a to: 1) jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu, 3) je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Čtvrtou podmínku doplnil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka], a to, že pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají jen ta správní řízení, jejichž absolvování je podmínkou pro přístup k soudu, tedy na něž navazuje soudní přezkum. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. [ústavní nález], právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje i na správní řízení, a to bez vazby na navazující soudní řízení. Otázkou aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve věcech služebního poměru se v minulosti zabýval i ESLP. V rámci rozsudku ve věci Pellegrin proti Francii ze dne 8. 12. 1999, stížnost [číslo] ESLP konstatoval, že garance plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze na řízení ve věcech služebního poměru použít, a to ani v případě, že spor mezi těmito zaměstnanci a státem vyvolává otázky ekonomického rázu. Tento postoj by zásadně přehodnocen v rámci rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Vilho Eskelinen a další proti Finsku ze dne 19. 4. 2007, stížnost [číslo] odst. 62, v němž ESLP formuloval právní názor, že řízení ve věcech služebního poměru do aplikačního rámce čl. 6 odst. 1 Úmluvy v zásadě spadají, a to z pohledu autonomní (na vnitrostátním právu a terminologii nezávislé) interpretace Úmluvy co„ občanská práva nebo závazky“, s výjimkou situací, v nichž vnitrostátní zákonodárce výslovně vyloučí tyto otázky ze soudního přezkumu a zároveň prokáže objektivní zdůvodnitelný (legitimní) zájem na tomto vyloučení. Podle rozsudku ESLP ve věci Fiume proti Itálii ze dne 30. 6. 2009, stížnost [číslo] odst. 33 až 37, byla působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy konstatována v případě řízení o povýšení celního úředníka. Podle rozsudku ESLP ve věci Cudak proti Litvě ze dne 23. 3. 2010, stížnost [číslo] odst. 42 až 47, záruky plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadají na spor týkající se kompenzace za ukončení služebního poměru administrativního pracovníka Polského velvyslanectví v Litvě. Závěr o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl přijat i Městským soudem v Praze v rámci obdobné věci, a to v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č.j. [číslo jednací]. S ohledem na výše uvedenou judikaturu je nutno pro posouzení přiměřenosti délky řízení hledět na toto řízení jako na řízení jediné, které trvalo 6 let a pro účely posouzení žalobkyní uplatňovaného nároku je nutno plně aplikovat závěry vyplývající ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS]. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakládá nárok na přiměřené zadostiučinění k náhradě vzniku [anonymizováno] újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk či odškodnitelná újma na zdraví). Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud České republiky ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS], uveřejněném pod [spisová značka], k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srovnej bod V. uvedeného Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, když poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku [anonymizováno] újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé majetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé [anonymizováno] újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. [spisová značka]). Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno) a nárok na její odškodnění je zcela nezávislý na tom, že vznikne škoda, tj. újma, jak ji chápal zákon před novelou č. 160/2006 Sb. v návaznosti na vymezení škody tehdy platným a účinným občanským zákoníkem. Náhrada [anonymizováno] újmy je za současného právního stavu jen náhradou; nelze ji chápat jako prostředek s „ trestajícím účinkem“, tedy více, než jen kompenzaci (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. [ústavní nález]). Platí ovšem, že dotčená osoba není povinna výši morální újmy prokazovat (srovnej bod 68 rozsudku ELSP ve věci stížnosti [číslo] [příjmení] proti České republice, dostupné z: [webová adresa] [číslo]). Ze shora citovaného Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS], uveřejněném pod [spisová značka], současně plyne, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč až 1.667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud České republiky přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud České republiky pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (respektive prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500 Kč až 10.000 Kč). V řízení bylo prokázáno, že řízení od okamžiku vydání rozhodnutí ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] o propuštění žalobkyně ze služebního poměru, do vydání usnesení ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] ze dne 29. 4. 2019 o zastavení řízení o propuštění, resp. do dne 5. 5. 2019, kdy bylo žalobkyni toto usnesení doručeno, tedy trvalo 6 let. Toto období je nutno pro účely náhrady [anonymizováno] újmy způsobené nesprávným úředním postupem vnímat jako jeden celek. Dne [datum] zahájil ředitel [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru pro porušení ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Dne [datum] byla žalobkyně rozhodnutím ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] č. [číslo] [číslo] propuštěna ze služebního poměru. Dne 24. 5. 2013 podala žalobkyně odvolání, které bylo řediteli [organizace] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] dne 27. 5. 2013. Podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. je odvolací orgán povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů od dne jeho podání. Podle tohoto ustanovení tak odvolací orgán byl povinen rozhodnout nejpozději do 22. 8. 2013. Rozhodnutím generálního ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [země] [číslo jednací] ze dne 29. 7. 2013 bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalobkyni bylo doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu dne 12. 9. 2013, tedy 21. den po uplynutí lhůty uvedené v § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. Dne 4. 10. 2013 podala žalobkyně proti rozhodnutí generálního ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [země] o propuštění ze služebního poměru [číslo jednací] ze dne 29. 7. 2013 žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud nařídil jednání až na den 20. 4. 2017 a téhož dne vyhlásil rozsudek. Vznikl tak neodůvodněný průtah v trvání 3 let a 9 měsíců. Dne 1. 6. 2017 podala žalobkyně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 8. 2017 přerušil řízení a předložil věc ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Ústavní soud nálezem sp. zn. [ústavní nález] ze dne 11. 9. 2018 ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. zrušil. Nejvyšší správní soud na základě usnesení č.j. [číslo jednací] ze dne 25. 9. 2018 pokračoval v přerušeném řízení a rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne 24. 10. 2018 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí odvolacího služebního orgánu a věc vrátil odvolacímu služebnímu orgánu k dalšímu řízení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dne 30. 10. 2018. Od 31. 10. 2018 počala podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. běžet 90-ti denní lhůta pro vydání nového rozhodnutí o odvolání. Konec této lhůty připadl na 29. 1. 2019. Rozhodnutím generálního ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [země] [číslo jednací] ze dne 21. 3. 2019 bylo rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy č. [číslo] [číslo] ze dne [datum], zrušeno a věc byla vrácena řediteli [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] k novému projednání. Rozhodnutí doručované žalobkyni bylo uloženo na poště dne 25. 3. 2019, žalobkyně si ho vyzvedla dne 4. 4. 2019. Podle § 176 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. povinnost rozhodnutí doručit je splněna, jestliže účastník písemnost převezme nebo jestliže byla zásilka držitelem poštovní licence, zvláštní poštovní licence nebo jiným provozovatelem poštovních služeb vrácena odesílajícímu služebnímu funkcionáři jako nedoručitelná a účastník svým jednání nebo opomenutím doručení zásilky zmařil. Účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže účastník odmítne zásilku přijmout. Ve smyslu výše uvedeného ustanovení tak rozhodnutí odvolacího služebního orgánu bylo žalobkyni doručeno dne 4. 4. 2019, tedy 65 dnů po uplynutí zákonné lhůty uvedené v ustanovení § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. Dne 29. 4. 2019 bylo usnesením ředitele [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] [číslo jednací] zastaveno podle § 66 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ SŘ“) řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru, neboť odpadl jeho důvod. Podle § 66 odst. 2 SŘ řízení vedené z moci úřední správní orgán usnesením zastaví, jestliže zjistí, že u některého správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo zahájeno řízení v téže věci, nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká. Toto usnesení se pouze poznamená do spisu. Podle § 76 odst. 2 SŘ se o usnesení, které se pouze poznamenává do spisu, účastníci vhodným způsobem vyrozumí, takové usnesení nabývá právní moci poznamenáním do spisu. Dopisem [číslo jednací] ze dne 3. 5. 2019 vyrozuměl ředitel [organizace] [anonymizována dvě slova] [územní celek] žalobkyni o vydání usnesení o zastavení řízení. Tento dopis byl žalobkyni doručen dne 6. 5. 2019. Z výše uvedeného časového přehledu vyplývá, že služební orgány I. a II. stupně i Městský soud v Praze porušily právo žalobkyně na vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě. Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky, například z rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], vyplývá, že ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu (ale i příslušnému ústřednímu správnímu orgánu, který nárok posuzuje v rámci předběžného projednání nároku), aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností a posoudil, jaká satisfakce by mohla kompenzovat utrpěnou újmu. Nejvyšší soud České republiky ve výše uvedeném rozsudku mimo jiné uvedl:„ Omluva je uznávaným satisfakčním právním prostředkem ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby, její přiznání záleží vždy na posouzení obsahu i formy příslušné omluvy, stejně jako okolností, za nichž byla učiněna (viz. například zde využitelný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. [spisová značka]).“. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. [ústavní nález] dovodil, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle zákona č. 82/1998 Sb. může mít podobu buď morální satisfakce, nebo materiální (peněžní) satisfakce, ta připadá přitom v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené majetkové újmě adekvátní. Jednou z forem morální satisfakce, kterou uvádí přímo ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je konstatování, že došlo k porušení práva; vedle toho přicházejí v úvahu i jiné formy, mezi něž bezpochyby dle Ústavního soudu lze přiřadit i omluvu. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. [spisová značka], v otázce významu omluvy jako satisfakčního prostředku výslovně neuvedeného v § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, vedle nároku na zadostiučinění v penězích zdůrazňuje, že obě tyto kategorie zadostiučinění sledují cíl zákona přiměřeně, tj. s ohledem na okolnosti konkrétního případu odpovídajícím, postačujícím a zároveň účinným způsobem zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a tak naplněn hlavní cíl, má podle ní poskytnout právě této morální formě zadostiučinění přednost (jde tedy o primární způsob zadostiučinění). Přiměřenost morální formy zadostiučinění znamená, že tato forma zadostiučinění je k nápravě [anonymizováno] újmy, která neoprávněným zásahem vznikla, podle okolností každého konkrétního případu již postačující a tím i účinná. Zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až po té, kdy se morální zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím a tím i neúčinným (v poměrech odpovědnosti za náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Tento právní názor vyjádřil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka]. Při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 [stanovisko NS], které v podstatě obsahuje stejné zásady pro rozhodování o přiměřeném zadostiučinění, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Evropský soud vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřené délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto směru v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva, a v tomto řízení bylo prokázáno, že došlo k nepřiměřené délce správního řízení. Obecně lze říci, že správní řízení i řízení ve věcech služebního poměru, je zákonem lhůtováno právě proto, aby bylo rozhodováno v kratších lhůtách, než je očekávatelné například v soudním řízení. U žalobkyně se jednalo o řízení ve věci ukončení jejího služebního poměru a přezkoumání tohoto rozhodnutí. Soud spatřuje žalobkyni způsobenou nemateriální újmu v průtazích v řízení, které trvalo celkem 6 let. Žalobkyně se na délce řízení podílela jen tím, že opakovaně podávala opravné prostředky, a jejímu nároku bylo nakonec vyhověno. Důvodnost postupu žalobkyně potvrzuje i to, že služební orgán po 6 letech řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru zastavil, neboť odpadl jeho důvod. Nemateriální újmu, kterou žalobkyně v příčinné souvislosti s jednáním, resp. nečinností služebního orgánu I. a II. stupně a Městského soudu v Praze utrpěla, spatřuje soud jednak v nepřiměřené délce řízení a v neustále narůstající frustraci žalobkyně. Navíc žalobkyně utrpěla i nemateriální újmu týkající se jeho rodinného a osobního života, když musela vynakládat čas, energii a určité finanční prostředky na opravné prostředky, což by mohla jinak využít ve prospěch rodiny či osobního života. Soud se zde ztotožnil s obsahem účastnického výslechu žalobkyně. Dále soud zvažoval další zákonná hlediska uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když dospěl k závěru, se že nejednalo o složitou věc, která by opravňovala délku řízení v trvání 6 let, z toho 3 roky a 9 měsíců trvání řízení před Městským soudem v Praze. Ve věci nebylo vedeno rozsáhlé a složité dokazování, bylo rozhodováno na základě spisového materiálu nevelkého obsahu. Rovněž Městský soud v Praze, který jediné jednání ve věci nařídil až 3 roky a 9 měsíců po nápadu věci, když od nápadu věci pouze zaslal žalovanému k vyjádření žalobu a následně žalobkyni zaslal vyjádření žalovaného k podání repliky (jak vyplývá ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]), vyhlásil v rámci tohoto jednání rozsudek ve věci, aniž by potřeboval doplňovat dokazování. Vzhledem k trvající délce řízení soud dospěl k závěru, že postupem služebního orgánu I. a II. stupně a Městského soudu v Praze bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces tím, že rozhodnutí nebyla vydána v zákonné lhůtě, v případě soudu v přiměřené lhůtě. Délka řízení byla mnohonásobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat. Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nestačí konstatování porušení práva, ale v daném případě je na místě žalobkyni poskytnout zadostiučinění v penězích. Jestliže tedy řízení trvalo 6 let, trvalo řízení mnohem déle, než bylo očekávatelné, přičemž služební orgány I. a II. stupně a Městský soud v Praze neměly žádný podstatný argument odůvodňující potřebu takto dlouhého řízení, a žalobkyni tak přísluší s ohledem na výše uvedené Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 [stanovisko NS] 82 500 Kč (15.000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč x 4 další roky řízení). Soud použil dolní hranici dolního intervalu, kterou zvýšil o 10%, když přihlédl k tomu, že v důsledku nezákonného propuštění přišla žalobkyně o možnost výkonu služby, která byla zdrojem obživy jak pro žalobkyni, tak pro její rodinu. Žalobkyně nemohla realizovat v rámci bezpečnostního sboru očekávaný kariérní postup, který by znamenal i zvýšení služebního příjmu, což by mělo vliv i na budoucí výsluhové nároky. Na druhou stranu soud zcela nevyhověl požadavku žalobkyně na vyšší částku za nemajetkovou újmu, když žalobkyně požadovala částku 187 500 Kč, neboť v době, kdy byla žalobkyně nezákonně propuštěna ze služebního poměru, žalobkyně rozhodně nouzí netrpěla a nebyla vyřazena z veřejného života, když se věnovala politické činnosti. Od roku 2014 do současnosti je zastupitelskou Městského obvodu [obec] [část obce] a zastupitelkou města Ústí nad Labem, za což pobírá odměnu 4 000 Kč až 5 000 Kč měsíčně, od února do začátku listopadu 2021 byla náměstkyní primátora s odměnou před 80 000 Kč měsíčně, od podzimu 2016 do listopadu 2018 byla starostkou Městského obvodu ústí nad Labem Střekov, když od podzimu 2016 do března 2017 pobírala odměnu 800 Kč měsíčně a od března 2017 do listopadu 2018 pobírala odměnu cca 50 000 Kč měsíčně. Navíc jí byl příjem za dobu, kdy byla žalobkyně nezákonně propuštěna ze služebního poměru, služebním orgánem doplacen služební příjem, a to v částce 3 087 755 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 82 500 Kč, a protože se s tímto peněžním plněním žalovaný vůči žalobkyni ocitl v prodlení, soud žalobkyni přiznal v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok na úrok z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku požadovaného zadostiučinění v penězích, tedy co do částky 105 000 Kč s příslušenstvím, soud žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, jak je rozvedeno výše. Proto soud vycházel při určování náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty úkonu 50.000 Kč, dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí odměna za 1 úkon právní služby 3.100 Kč. Žalobkyni byla přiznána odměna za právní zastoupení žalobce advokátem za 4 úkony právní služby po 3.100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání před soudem dne 19. 11. 2021 a dne 3. 12. 2021). Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 1 200 Kč za 4 úkony právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání před soudem dne 19. 11. 2021 a dne 3. 12. 2021). Dále byla žalobkyni přiznána náhrada cestovních výdajů podle § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v celkové výši 5 068 Kč, za cestu právního zástupce žalobce k jednání soudu z Brna do Prahy a zpět ve dnech 19. 11. 2021 a 3. 12. 2021 osobním automobilem tovární značky Toyota Auris, [registrační značka], při vzdálenosti 414 km za jednu cestu z Brna do Prahy a zpět a průměrné spotřebě 6,46 litrů na 100 km benzínu natural 95. Dále byla žalobkyni přiznána náhrada za promeškaný čas podle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 000 Kč za 20 započatých půlhodin po 100 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce je plátcem DPH, přiznal soud žalobkyni podle § 137 odst. 3 o.s.ř. náhradu za 21% DPH ve výši 3 276 Kč. Žalobkyni byla též přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč Celkem tedy byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 25 944 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za 1/2 úkonu právní služby – účast na vyhlášení rozsudku, když žalobkyně a její právní zástupce se z účasti na vyhlášení rozsudku dne 8. 12. 2021 písemně omluvili a k vyhlášení rozsudku dne 13. 12. 2021 se nedostavili. Lhůtu splatnosti stanovil soud podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem o.s.ř., když pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal zákonné důvody. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je v řízení zastoupena advokátem, uložil soud žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení