15 C 386/2023 - 246

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Barborou Hněvkovskou jako samosoudkyní ve věci žalobkyni: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 507 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala úhrady úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 507 000 Kč od 14. 4. 2022 do 11. 12. 2023, zamítá.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku ve výši 507 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 507 000 Kč od 12. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na nákladech řízení - soudnímu poplatku částku ve výši 25 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 11. 2023 domáhá uhrazení částky 507 000 Kč. Uvedla, že dne 6. 12. 2012 byla v rámci trestního řízení vedeného u policejního orgánu pod sp. zn. OKFK- 250-259/TČ-2002011 (po podání obžaloby u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 16/2016) provedena v sídle žalované Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování domovní prohlídka nemovitosti, jejímž vlastníkem byla žalovaná a při níž došlo k zajištění finančních prostředků v údajné výši 2 083 320 Kč a dále finančních prostředků ve výši 2 400 EUR. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 49 T 10/2016-13395, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 2 To 22/2019 (správně 3 To 22/2019), shora uvedené zajištěné finanční prostředky nepostihl žádným trestem ani ochranným opatřením. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016 bylo rozhodnuto tak, že se žalované vrací finanční prostředky ve výši 2 083 320 Kč a 2 400 EUR, a na základě tohoto rozhodnutí žalobkyně dne 12. 11. 2020 vyplatila ve prospěch žalované mimo jiné částku 2 083 320 Kč na účet právní zástupkyně žalované v souladu s její žádostí ze dne 11. 10. 2020. V průběhu vykonávacího řízení v prosinci 2021 žalobkyně zjistila, že na jejím depozitním účtu, z něhož byly v souladu s rozhodnutími vydanými v trestním řízení vyplaceny finanční prostředky, se nenachází finanční částka, která měla být vrácena jiné zúčastněné osobě. Žalobkyně se proto obrátila na Vrchní státní zastupitelství v Praze se žádostí o provedení prověrky, na jejímž základě, resp. na základě prověrky, kterou následně provedla Národní centrála proti organizovanému zločinu, bylo zjištěno, že v případě žalované došlo v rámci zajištění finančních prostředků k početní chybě, když součet zajištěných bankovek původně uváděný ve výši 2 083 320 Kč byl ve skutečnosti toliko ve výši 1 576 320 Kč. Tato skutečnost vyplývá z přípisu Národní centrály proti organizovanému zločinu, ze dne 21. 1. 2022, čj. NCOZ-2821/ČJ-2020-412302. Orgán činný v přípravném řízení trestním se tak dopustil početní chyby, která zůstala neodhalena státnímu zástupci i soudu, žalované však musela být tato nesprávnost od počátku zřejmá. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 49 T 10/2016 — 15137, bylo proto rozhodnuto o opravě jiné zřejmé nesprávnosti, k níž došlo ve vyhotovení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, nesprávně uvedenou výší finančních prostředků 2 083 320 Kč, na správnou výši 1 576 320 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 3 To 17/2022, bylo však usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, čj. 49 T 10/2016 - 15137, ke stížnosti žalované coby zúčastněné osoby s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 trestního řádu, zrušeno. Dne 8. 9. 2022 podal Ministr spravedlnosti ČR v souladu s ustanovením § 266 odst. 1 trestního řádu v neprospěch žalované stížnost pro porušení zákona ze dne 6. 9. 2022, kterou směřoval proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, na jehož základě vyplatil Městský soud v Praze žalované finanční prostředky ve výši 2 083 320 Kč a ve výši 2 400 EUR. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, č. j. 3 Tz 110/2022-15228, bylo ke stížnosti pro porušení zákona rozhodnuto tak, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, došlo dle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu ve prospěch žalované (zúčastněné osoby [právnická osoba]) k porušení zákona. Tím, že žalované byla dne 12. 10. 2020 vyplacena dle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, částka 2 083 320 Kč, ačkoli v rámci trestního řízení jí byla fakticky odňata toliko částka 1 576 320 Kč, došlo ve prospěch žalované nejen k porušení zákona, jak již rozhodl shora uvedeným rozsudkem ke stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud, ale též k jejímu bezdůvodnému obohacení o částku 507 000 Kč představující rozdíl mezi vrácenou a fakticky odňatou částkou. Žalovaná, ač jí faktická výše odňatých finančních prostředků musela být známa již z obsahu protokolu o domovní prohlídce ze dne 6. 12. 2012, č. j. OKFK-250-259/T4- 2002011-251202, provedené Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, odmítla neoprávněně vyplacenou částku 507 000 Kč k výzvě žalobkyně vrátit s odůvodněním, že k vyplacení částky 2 083 320 KČ došlo na základě pravomocného usnesení, v souladu s pravomocným rozsudkem. Žalobkyně v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, požaduje též úrok z prodlení z žalované částky ode dne 14. 4. 2022, v návaznosti na marné uplynutí lhůty k plnění dle výzvy žalobkyně ze dne 6. 4. 2022, do zaplacení, a to ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, tedy 11,75%.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalovaná nikdy nebyla obviněna ze spáchání trestné činnosti. Veškeré finanční prostředky, které byly žalované zabaveny při domovní prohlídce, pocházely z legální podnikatelské činnosti, což žalovaná tvrdila a prokazovala od začátku a nikdy také nebyl prokázán opak. Zajištění finančních prostředků bylo nezákonné. Žalovaná po rozhodnutí soudu žádala mnohokrát a marně o vrácení nezákonně zadržených finančních prostředků. Ze žaloby pak vyplývá, že finanční prostředky byly zadržovány úmyslně, neboť žalobkyně tvrdí, že žádost byla podána až dne 11. 10. 2020. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti. O vrácení finančních prostředků bylo žádáno již dne 10. 12. 2018, 22. 2. 2019 a 7. 9. 2020, vždy bez jakékoli odezvy. Ostatně výzva ze dne 11. 10. 2020 o marnosti počínání žalované a zlovolné nečinnosti žalobkyně jasně hovoří. Po vydání rozhodnutí o vrácení finančních prostředků pak byla žalovaná nucena žádat žalobkyni o odstranění nečinnosti ještě jednou, a to přípisem ze dne 29. 10. 2020. Žalované nelze vyčítat, že se řídila pravomocnými rozhodnutími soudu a vůbec rozhodnutími a podáními orgánů činných v trestním řízení. Částka, která byla žalované soudem vyplacena, je uváděna jednak v samotné obžalobě, která byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze pod č.j. 7VZV 16/2012-4465, jednak také v pravomocném a vykonatelném rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 49T 10/2016 ze dne 19. 7. 2018 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 To 22/2019 ze dne 13. 12. 2019. Pokud chce stát jako žalobce vytýkat žalované, že nepředpokládala, že státní zástupce a soudy se dopustí takových pochybení, k jakému mělo dle tvrzení žaloby dojít v tomto případě, pak ale vyzývá žalovanou, aby zcela rezignovala na důvěru v soudy a justici vůbec. Stát zadržoval nezákonně finanční prostředky, které náležely prokazatelně žalované. Dle tvrzení žalobce se má jednat o částku 1 576 320 Kč. Tyto finanční prostředky byly zadržovány od 6. 12. 2012 do 12. 11. 2020. Přičemž ode dne 19. 7. 2018 již byly tyto prostředky zadržovány vědomě úmyslně v rozporu se zákonem. Dle konstantní judikatury se má v těchto případech vydávat i příslušenství neoprávněně zabraných finančních prostředků – tedy zákonný úrok z prodlení. V tomto případě by se jednalo za celé období o částku ve výši 938 990 Kč. Částka ve výši 507 000 Kč je tedy splněním části dluhu státu vůči žalované z důvodu vzniku majetkové újmy, který byl žalované vydán a na který měla a má žalovaná nárok. Žalovaná namítá, že přípis ze dne 6. 4. 2022 je dotazem na žalovanou, zda vrátí finanční prostředky, nikoli výzvou k jejich vydání. K tomu žalovaná jasně uvedla, že nemá žádný právní podklad pro vrácení finančních prostředků. Tvrzení soudu nebylo ničím podloženo. Soud pouze v příkrém rozporu se zákonem vydal nicotné opravné usnesení č. j. 49T 10/2016 ze dne 25. 1. 2022, které bylo ke stížnosti žalované zrušeno. Tento přípis nesplňuje náležitosti ve smyslu ust. § 142a odst. 1 o.s.ř., natož aby v něm byla stanovena žalobkyní tvrzená lhůta, od které počítá požadované příslušenství. Žalovaná z důvodu nejvyšší právní opatrnosti vůči nároku žalobkyně započítává svůj oprávněný nárok ve výši 507 000 Kč, jakožto náhradu újmy způsobené nezákonným odnětím finančních prostředků, a to včetně k tomu přináležejícímu příslušenství až do výše požadavku žalobkyně. Z výše uvedených argumentů vyplývá, že se žalovaná nemohla obohatit na úkor žalobkyně, neboť žalované bylo poskytnuto plnění, na které měla prokazatelně zákonný nárok, tedy ze strany žalobkyně byl plněn dluh ve smyslu ust. § 2992 odst. 1 o. z..

3. Žalobkyně k vyjádření žalované uvedla, že obrana žalované primárně spočívá v uplatnění procesní kompenzační námitky do výše žalované částky. Žalobkyně předně poukazuje na to, že pohledávka, kterou žalovaná míní započíst je nejen nejistá, ale též neurčitá, a není proto způsobilá k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z.. Podle ustálené judikatury je nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3235/2021). Z vyjádření žalované především není jednoznačné, z jakého titulu měla její pohledávka ve výši 507 000 Kč vzniknout, když na jednu stranu uvádí, že jde o částečnou úhradu zákonného úroku z prodlení, který celkem činí 938 990 Kč, na druhou stranu pak tvrdí, že částka 507 000 Kč odpovídá jejímu nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným odnětím finančních prostředků včetně příslušenství. K argumentaci ohledně tvrzeného nároku na zákonný úrok z prodlení žalobkyně uvádí, že při vrácení zajištěných finančních prostředků postupem podle § 80 t. ř. osobě, které byly finanční prostředky odňaty, takový nárok nenáleží, neboť trestní řád ho v souvislosti s navrácením zajištěných finančních prostředků neupravuje. Povinnost státu vrátit zajištěné finanční prostředky není závazkem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů, ale jde o povinnost veřejnoprávní, neboť plyne přímo z trestního řádu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1757/2014 vztahující se svou povahou k obdobné povinnosti státu vrátit složenou peněžitou kauci). Podle ustálené judikatury vzniká u prodlení se splněním veřejnoprávní povinnosti povinnost hradit úrok z prodlení jen tehdy, jestliže tak stanoví právní předpis (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1269/2004, který se zabýval nárokem na úroky z prodlení v případě prodlení s vyplacením částečného invalidního důchodu, a rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 3 Ans 4/2013, ve kterém Nejvyšší správní soud učinil obdobný závěr ve vztahu k úrokům z prodlení s vyplácením výsluhového příspěvku, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 4 Ads 111/2010, ve kterém Nejvyšší správní soud totéž konstatoval ve vztahu k výplatě invalidního důchodu). Jestliže povinnost hradit úrok z prodlení z vrácených zajištěných finančních prostředků neupravuje trestní řád ani jiný zvláštní předpis, pak nárok na jeho výplatu žalované dle citované judikatury nemohl vzniknout a nemůže být tedy předmětem započtení. Nad rámec výše uvedeného žalobkyně podotýká, že při vyčíslení celkové výše úroku z prodlení žalovaná nikterak neobjasnila, z jaké částky a v jaké procentuální výši úrok z prodlení vyčíslila, jakého dne měl nastat počátek a konec prodlení žalobkyně a čím, jakou událostí, měl být počátek prodlení žalobkyně určen. Již samotné vyčíslení tvrzeného úroku z prodlení je tedy neurčité. Neurčitá pak je i tvrzená pohledávka žalované na náhradu újmy způsobené údajně nezákonným odnětím finančních prostředků zahrnující též příslušenství. Žalovaná předně netvrdí ani žádným způsobem nedokládá, že byly splněny předpoklady odpovědnosti žalobkyně za tvrzenou újmu, zejména neuvádí, v čem spatřuje nezákonnost zajištění finančních prostředků, v čem spočívá újma, která jí měla v důsledku postupu žalobkyně vzniknout, a taktéž nespecifikuje příslušenství ani jeho výši. Pouze bez bližšího odůvodnění uvádí, že její oprávněný nárok má dosahovat výše 507 000 Kč. Současně pokud žalovaná dovozuje svůj nárok na náhradu újmy z nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu žalobkyně ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpSk“], pak žalobkyně kromě výše zmíněné neurčitosti namítá, že není příslušnou organizační složkou, která by byla oprávněna za stát ve věci potenciálního nároku žalované jednat a nelze proti ní z tohoto důvodu směřovat procesní námitku započtení. Takovouto organizační složkou státu by bylo podle § 6 odst. 2 písm. a) OdpSk Ministerstvo spravedlnosti. Tomuto žalobkyně není ani povinována věc postoupit se zachováním účinků uplatnění nároku, pokud postoupení podle § 14 odst. 2 OdpSk se předpokládá jen mezi úřady vymezenými v § 6 OdpSk, mezi něž žalobkyně zahrnuta není. Namítá-li dále žalovaná, že se řídila pravomocnými rozhodnutími soudu, pak žalobkyně opakuje, že si navzdory pravomocným rozhodnutím v trestním řízení musela být vědoma vzniku bezdůvodného obohacení na své straně, když tato skutečnost byla zřejmá již z protokolu o domovní prohlídce ze dne 6. 12. 2012, č. j. OKFK-250-259/T4-2002011-251202, a nepochybně následně i z výzvy žalobkyně ze dne 6. 4. 2022, v níž byla informována o vzniku bezdůvodného obohacení. V návaznosti na tuto výzvu pak žalovaná přípisem ze dne 11. 5. 2022 oznámila, že bezdůvodné obohacení nevydá, dokud jí tato povinnost nebude uložena pravomocným rozhodnutím soudu, aniž by však jeho samotnou existenci rozporovala. Námitka, že výzva ze dne 6. 4. 2022 nemá náležitosti podle § 142a o. s. ř. je obsoletní, neboť judikaturou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013) bylo opakovaně dovoženo, že výzvy dle § 142a o. s. ř. není před podáním žaloby nezbytně třeba, pokud ani po doručení žaloby a prokazatelném seznámení se s jejím obsahem žalovaný bezdůvodné obohacení nevydá, jako tomu bylo i v tomto případě a jak ostatně žalovaná avizovala ještě před samotným zahájením řízení (v odpovědi ze dne 11. 5. 2022). Pro úplnost žalobkyně doplňuje, že povinnost určit ve výzvě lhůtu k plnění není dána, na takovéto případy pamatuje § 1958 odst. 2 o. z., v němž je stanovena povinnost dlužníka plnit při absenci lhůty k plnění bez zbytečného odkladu. Pokud jde o námitku žalované, že o vrácení zajištěných finančních prostředků žádala opakovaně ve dnech 10. 12. 2018, 22. 2. 2019 a 7. 9. 2020, pak žalobkyně tuto skutečnost nerozporuje, avšak doplňuje, že první dvě výzvy byly žalovanou učiněny ještě před pravomocným skončením věci, k němuž došlo vyhlášením rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 22/2019 dne 13. 12. 2019. K samotnému vrácení prostředků pak došlo v návaznosti na výzvu ze dne 11. 10. 2020 následující pouhý cca 1 měsíc po výzvě ze dne 7. 9. 2020. Uvedené je však bez významu k předmětnému řízení, neboť, jak již bylo řečeno, žalobkyně není organizační složkou státu, jež by byla pasivně věcně legitimována k uplatnění a vymáhání jakýchkoliv nároků dle zák. č. 82/1998 Sb., což není žalovanou respektováno. S ohledem na shora uvedené považuje žalobkyně argumentaci žalované za zcela bezpředmětou ve vztahu k projednávané věci, a to včetně její procesní námitky započtení, která je současně nezpůsobilou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a navrhuje žalobě vyhovět.

4. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Návrh žalované na připojení trestního spisu 49 T 10/2016, a z tohoto spisu návrh na provedení důkazu upomínkami žalované na vrácení zajištěných peněz, soud pro nadbytečnost zamítl, neboť provedení těchto důkazů by nemělo vliv na rozhodnutí soudu. Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ust. § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), účastníci řízení další důkazy po poučení soudem nenavrhovali, když soud měl na základě provedených důkazů dostatek podkladů pro své rozhodnutí.

5. V řízení byl prokázán následující skutkový stav:

6. Dne 6. 12. 2012 byla Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování při domovní prohlídce na adrese [adresa] zajištěna hotovost ve výši 1 576 320 Kč a 2 400 EUR. Domovní prohlídce byl přítomen pan [jméno FO], který výslovně uvedl, že byl fyzicky nápomocen při sčítání finanční hotovosti a Protokol o domovní prohlídce na každé straně podepsal (prokázáno Protokolem o domovní prohlídce ze dne 6. 12. 2012na č. l. 163 – 168 spisu).

7. V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, bylo mimo jiné v odst. 1199 konstatováno, že nebyly postiženy ani finanční prostředky zajištěné při domovní prohlídce v domě č. p. 143/15 v [adresa] ve výši 2 083 320 Kč a 2 400 EUR. Ačkoliv soud nemá pochybnosti, že tyto prostory byly užívány pro schůzky obžalovaných, plánování a realizaci trestné činnosti, je z dokazování zřejmé, že krácení DPH na dovozu PHM nebylo jedinou aktivitou obž. [Anonymizováno] a jeho zeťů. Soud má za to, že existuje důvodná pochybnost, zda předmětné finanční prostředky souvisely s řešenou trestnou činností, nebo s obchodováním s automobily. Vzhledem ke skutečnosti, že podstatná část uvedených prostředků byla roztříděna do obálek, které byly označeny jednotlivými automobily, lze se dle soudu přiklonit k závěru, že zadržená hotovost byla určena k obchodu s automobily a není ji na místě postihnout v souvislosti se zkrácením DPH na dovozu PHM. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve svém rozhodnutí ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, toto stanovisko Městského soudu v Praze ohledně zajištěných peněžních prostředků nijak nezměnil (prokázáno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016 na č. l. 3-115 spisu a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019 na č. l. na č. l. 116–162 spisu).

8. Právní zástupkyně žalované [Jméno advokátky] zaslala žalobci dopis ze dne 11. 10. 2020 ke sp. zn. 49 T 10/2016, ve kterém žádala o vrácení zajištěných finančních prostředků při domovní prohlídce dne 6. 12. 2012 ve výši 2 083 320 Kč a 2 400 EUR (prokázáno dopisem ze dne 11. 10. 2020 a plnou mocí právní zástupkyně žalované Mgr. [jméno FO] ze dne 8. 10. 2020 na č. l. 169 - 170 spisu).

9. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016 bylo rozhodnuto o vrácení finančních prostředků žalované ve výši 2 083 320 Kč a 2 400 EUR. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 10. 2020 (prokázáno Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2016 ze dne 16. 10. 2020 na č. l. 171 spisu).

10. Z výpisu z účtu vedeného u České národní banky bylo zjištěno, že žalované byla dne 12. 11. 2020 vyplacena částka 2 083 320 Kč jako tr. depozitum u sp. zn. 49 T 10/2016 (prokázáno Výpisem z účtu u ČNB ze dne 12. 11. 2020 na č.l. 172 spisu).

11. Ze sdělení Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 1. 2022 vyplývá, že v průběhu domovní prohlídky na adrese [adresa] byly zajištěny finanční prostředky ve výši 1 576 320 Kč a 2 400 EUR. Zajištěná hotovost byla vložena na bankovní účet Policie ČR vedený u ČNB (prokázáno sdělením Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 1. 2022 na č. l. 173 spisu).

12. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 49 T 10/2016 byla opravena zřejmá nesprávnost, a to nesprávně uvedená výše finančních prostředků v bodu 1) 2 083 320 Kč, k níž došlo ve vyhotovení usnesení sp. zn. 49 T 10/2016 ze dne 16. 10. 2020 a jeho opisech, na správný údaj 1 576 320 Kč (prokázáno Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2016 ze dne 25. 1. 2022 na č.l. 175 spisu).

13. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 3 To 17/2022 bylo rozhodnuto u zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 49 T 10/2016 s tím, že údajná početní chyba nelze v daném řízení zhojit vydáním opravného usnesení, ale lze napravit jen v řízení o odvolání či stížnosti nebo o stížnosti pro porušení zákona. Sdělil, že pakliže Městský soud v Praze dospěje k závěru, že policejním orgánem bylo zúčastněné osobě v přípravném řízení odňato skutečně pouze 1 576 320 Kč, nezbyde než zmíněnou početní chybu řešit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (prokázáno Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 3 To 17/2022).

14. Dne 6. 4. 2022 zaslala předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v řízení 49 T 10/2016 žalované žádost o sdělení, zda žalovaná vrátí prostředky, o které se obohatila na úkor jiného, než bude ze strany Městského soudu v Praze přistoupeno k dalším krokům. Sdělila, že na základě její stížnosti bylo zrušeno usnesení o opravě ze dne 25. 1. 2022, které bylo snahou napravit stav, kdy žalované bylo prokazatelně vráceno více peněz, než jí bylo v přípravném řízení odňato, a to v důsledku chyby při sčítání hotovostních prostředků zajištěných při prohlídce (prokázáno přípisem předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v řízení 49 T 10/2016 ze dne 6. 4. 2022 s potvrzením o doručení žalované dne 6. 4. 2022 na č. l. 176 spisu).

15. K tomuto přípisu sdělila právní zástupkyně žalované, že peněžní prostředky, které společnost přijala, byly vráceny na základě pravomocného usnesení a v souladu s pravomocným rozsudkem. V tuto chvíli neexistuje žádné jiné rozhodnutí, které by odůvodnilo požadavek na vrácení finančních prostředků soudu zpět. Jednatel společnosti má povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, pro vrácení tak vysoké částky musí mít řádný podklad. Žalovaná tedy nemůže v současnosti poukázat tyto finanční prostředky na základě prostého přípisu soudu či kopií protokolů policejního orgánu, ale k vydání musí mít k dispozici pravomocné rozhodnutí soudu. Ubezpečila soud, že žalovaná nemá v úmyslu, v případě pravomocného rozhodnutí soudu o povinnosti vydat tuto částku, činit jakékoli obstrukce, a je připravena učinit maximum možného pro jejich vrácení. (prokázáno dopisem právní zástupkyně žalované na č.l. 177 spisu).

16. Dne 6. 9. 2022 podal ministr spravedlnosti JUDr. [právnická osoba] stížnost pro porušení zákona proti usnesení předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, pravomocnému dne 23. 10. 2020 (prokázáno Stížností pro porušení zákona ze dne 6. 9. 2022 na č. l. 178 - 179 spisu).

17. Rozsudkem Nejvyššího soudu v Brně ze dne 7. 12. 2022 č. j. 3 Tz 110/2022-15228 bylo rozhodnuto tak, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016 pod bodem 1) byl porušen zákon v ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu ve prospěch zúčastněné osoby [právnická osoba], IČO [IČO žalované], se sídlem [adresa]. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přestože shledal porušení zákona, připadá v posuzované věci v úvahu pouze vyslovení tzv. akademického výroku. Jeho vyslovení je však odůvodněno jiným důležitým zájmem, a to aby byly zpět do majetku soudu vráceny finanční prostředky, které byly bez právního důvodu vyplaceny zúčastněné osobě. Výrok Nejvyššího soudu v praxi může mít následně podstatný vliv na související rozhodnutí v řízení ve věcech občanskoprávních (prokázáno Rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 7. 12. 2022 č. j. 3 Tz 110/2022-15228 na č. l. 180 – 181 spisu).

18. Soud dalšími důkazy řízení nedoplňoval, provedené důkazy považoval za věrohodné a dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro řádné rozhodnutí ve věci. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je převážně důvodná. Jako nedůvodnou soud shledal žalobu pouze v části týkající se příslušenství uplatněného nároku.

19. Podle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu.

22. Podle § 1959 písm. e) o. z. neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu pěti dnů.

23. Podle ust. § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odst. 2 tohoto ustanovení započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

24. Podle ust. § 1987 odst. 1 o. z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

25. Soud se nejprve zabýval námitkou pravomoci zdejšího soudu, uplatněnou žalovanou. Podle § 7 o. z. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle NSS Konf 132/2005-7 = 955/2006 Sb. má civilní soud vždy pravomoc k rozhodnutí o žalobě, která je svým označením i obsahem žalobou z bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně v daném řízení domáhá vydání bezdůvodného obohacení, je zdejší soud pravomocný takový spor rozhodovat. Soud se neztotožňuje s tvrzením žalované, že by vydáním rozhodnutí v této věci měnil pravomocné a vykonatelné rozhodnutí vydané v trestním řízení Městským soudem v Praze a že jedinou možností, jak zhojit nezákonné rozhodnutí je podání žaloby na obnovu řízení v předmětné trestní věci. V tomto soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, č. j. 3 Tz 110/2022 -15228, který vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016 pod bodem 1) byl porušen zákon v ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu ve prospěch zúčastněné osoby – žalované. Přestože Nejvyšší soud shledal porušení zákona, připadá v posuzované věci v úvahu pouze vyslovení tzv. akademického výroku. Jeho vyslovení je však odůvodněno jiným důležitým zájmem, a to aby byly zpět do majetku soudu vráceny finanční prostředky, které byly vyplaceny bez právního důvodu zúčastněné osobě. Výrok Nejvyššího soudu může mít v praxi následně vliv na související rozhodnutí v řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud tak v podstatě sdělil, že jedinou možností, jak se domoci vrácení finančních prostředků, které byly zaslány žalované bez právního důvodu, je uplatnění nároku v občanskoprávním řízení, což žalobkyně učinila. Žalobou na obnovu řízení v trestním řízení, by se žalobkyně změny chybného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016 s ohledem na přesná specifika takového řízení, stejně nedomohla. Obnovu řízení lze povolit pouze, skončilo-li trestní stíhání vedené proti určité osobě pravomocným rozsudkem soudu (ať již odsuzujícím, nebo zprošťujícím), pravomocným trestním příkazem, pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání včetně schválení narovnání, (§ 278 odst. 1), pravomocným usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání, pravomocným usnesením o postoupení věci jinému orgánu (§ 278 odst. 2 trestního řádu). O žádné takové rozhodnutí se však v daném případě nejedná. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. O takový případ se v dané věci také nejedná. Chybné rozhodnutí soudu ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016 nijak do pravomocného rozsudku soudu ze dne 19. 7. 2018 sp. z. 49 T 10/2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019 nezasáhlo a ani rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení nijak tento rozsudek nezmění. Podáním stížnosti pro porušení zákona tak byly vyčerpány v trestním řízení veškeré možnosti, jak se nápravy chybného pravomocného rozhodnutí domoci. V tomto soud odkazuje též na poslední odstavec usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 3 To 17/2022, který konstatoval, že pakliže Městský soud v Praze dospěje k závěru, že policejním orgánem bylo zúčastněné osobě v přípravném řízení odňato skutečně pouze 1 576 320 Kč, nezbyde než zmíněnou početní chybu řešit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona.

26. V řízení bylo mezi účastníky nesporné, že žalované jako zúčastněné osobě byla na účet zaslána částka ve výši 2 083 320 Kč. Listinnými důkazy, zejména Protokolem o domovní prohlídce, bylo prokázáno, že žalované byly při provádění domovní prohlídky odňaty finanční prostředky ve výši 1 576 320 Kč. [jméno FO] jako tehdejší jednatel žalované byl domovní prohlídce přítomen a sám byl fyzicky nápomocen při sčítání finanční hotovosti. Od 12. 11. 2020, kdy byla na účet společnosti zaslána částka 2 083 320 Kč, tak věděl, že společnosti bylo zasláno o 507 000 Kč více, než jí bylo při domovní prohlídce odňato. Od této chvíle tak věděl, že se společnost bez právního důvodu bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně. Peněžní prostředky však až do rozhodnutí soudu v této věci žalovaná nevrátila. Proto soud rozhodl o povinnosti žalované bezdůvodné obohacení vrátit, jak je ve výroku II. tohoto rozhodnutí uvedeno.

27. V průběhu řízení (dne 2. 1. 2024) vznesla žalovaná kompenzační námitku v souladu s ust. § 98 o.s.ř. jako obranu proti návrhu. Započetla na nárok žalobkyně částku 507 000 Kč jakožto náhradu újmy způsobené nezákonným odnětím finančních prostředků, a to včetně k tomu přináležejícímu příslušenství, které spočetla na celkovou částku 938 990 Kč. V tomto řízení se však domáhala započtení pouze do výše žalované částky. K tomu soud především uvádí, že žalobkyně se námitkou započtení v podstatě domáhá náhrady škody za nesprávný úřední postup, pokud tvrdí, že jí byly zajištěné finanční prostředky odňaty nezákonně a byly zadržovány nepřiměřeně dlouhou dobu. V takovém případě se však měla domáhat svého nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávném úředním postupem, a to u organizační složky státu, kterou je [právnická osoba] podle § 6 odst. 2 písm a) tohoto zákona a nikoli soud. Podle § 14 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený však pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (§15 odst. 2. zák. č. 82/1998 Sb.) Žalovaná však soudu nijak neprokázala, že by se náhrady škody za nesprávný úřední postup domáhala nejprve u [právnická osoba]. Soud tak má za to, že tento přesně daný postup, stanovený zákonem č. 82/1998 Sb., nelze obcházet námitkou započtení v jiném řízení, aniž by byl před tím uplatněn u příslušné organizační složky státu. Pohledávku žalované k započtení tak nebylo možno uplatnit v tomto řízení u soudu. Soud k námitce započtení dále dodává, že při vracení zajištěných finančních prostředků v trestním řízení postupem podle § 80 trestního řádu, osobě, které byly finanční prostředky odňaty, nárok na úroky z prodlení nenáleží, neboť takovýto nárok nevyplývá z trestního řádu ani žádného jiného právního předpisu. V tomto se soud ztotožňuje s názorem žalobkyně, neboť povinnost státu vrátit odňaté finanční prostředky při domovní prohlídce není závazkem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1757/2014), ale veřejnoprávním, neboť plyne z trestního řádu. U prodlení se splněním veřejnoprávní povinnosti vzniká povinnost hradit úrok z prodlení jen tehdy, jestliže tak stanoví právní předpis. Jestliže povinnost hradit úrok z prodlení ze zajištěných finančních prostředků neupravuje trestní řád ani jiný zvláštní předpis, pak nárok na jeho výplatu žalované nemohl vzniknout. Z výše uvedených důvodů soud zamítl i návrh žalované na provedení důkazu výzvami k vrácení zajištěných peněz z trestního spisu 49 T 10/2016, neboť jejich provedení bylo z důvodů shora uvedeného právního posouzení námitky započtení nadbytečné. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že žalovaná při uplatnění námitky započtení ani neuvedla, jak k této částce došla, od kdy do kdy měla být žalobkyně v prodlení s vrácením finančních prostředků, z jaké částky a konkrétně za jaké časové období žalovaná příslušenství počítala. Z tohoto důvodu se započítávaná částka též jeví jako nejasná a neurčitá a bylo by tak možné i v případě oprávněnosti takového nároku konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky, jak má na mysli § 1987 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.10.2018, sp.zn. 28 Cdo 5711/2017). Ze všech výše uvedených důvodů soud posoudil kompenzační námitku žalované za nedůvodnou.

28. O příslušenství bylo rozhodnuto podle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení je splatné k výzvě oprávněného. Soud má za to, že přípis předsedkyně senátu v řízení 49 T 10/2016 ze dne 6. 4. 2022 nemůže splňovat výzvu k plnění podle § 142a o.s.ř., neboť v tomto přípise není uvedena částka, kterou by měla žalovaná uhradit ani lhůta k plnění, není učiněna žalobkyní, ale jedná se o žádost o sdělení, zda žalovaná vrátí prostředky, o které se obohatila na úkor jiného, kterou žalované zaslala předsedkyně senátu v trestním řízení. Absence předžalobní výzvy by však neměla být důvodem pro odepření náhrady nákladů řízení, pokud dlužník (žalovaná) nezaplatil dlužnou částku ani po doručení žaloby. Pokud žalovaná nebyla ochotna existující dluh zaplatit ani po doručení žaloby, není dán důvod sankcionovat žalobkyni za neodeslání předžalobní výzvy (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2620/2014 nebo sp. zn. 29 Cdo 1154/2014). Soud tak přiznal žalobkyni úrok z prodlení v souladu s § 1958 odst. 2 o. z ve spojení s § 1959 písm. e) o. z. šestým dnem následujícím po doručení žaloby žalované (6. 12. 2023), tj. od 12. 12. 2023. Z výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhala úroku z prodlení ve výši 11, 75% ročně z částky 507 000 Kč od 14. 4. 2022 do 11. 12. 2023.

29. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal podmínky pro její prodloužení.

30. O povinnosti žalované uhradit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 soudní poplatek ve výši 25 350 Kč rozhodl soud podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZoSP“), neboť žalobkyně je dle § 11 odst. 2 písm. a) ZoSP od poplatku osvobozena. Samotná výše soudního poplatku pak byla určena podle Položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku poplatků.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení o zaplacení částky 507 000 Kč zcela úspěšná. Procesně úspěšné žalobkyni proto přiznal náhradu nákladů řízení podle § 1 odst. 1 a 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., které jsou tvořeny 7 úkony po 300 Kč (podání žaloby, písemné podání ze dne 14. 5. 2024 a ze dne 30. 9. 2024, 2x příprava účasti na jednání, účast na jednání dne 24. 5. 2024, 14. 5. 2025 (7 x 300 Kč) v celkové výši 2 100 Kč.