15 C 39/2020-50

Rubrum

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené [titul] [jméno] [příjmení], [IČO] advokátem sídlem tamtéž proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 12 910,06 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 9 600 Kč.

II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 3 210,06 Kč a částky 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 3 210,06 Kč za období od 17. prosince 2019 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 2 358 Kč.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 10. června 2020, na zaplacení částky 12 910,06 Kč, představující podle žalobkyně pohledávku složenou z nedoplatku vyúčtování ceny odebrané elektřiny a souvisejících služeb v částce 3 210,06 Kč a nezaplacených smluvních pokut v částkách 100 Kč a 9 600 Kč. Podle žalobních tvrzení dodávala žalobkyně na základě smlouvy účastnic o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne [datum] žalované elektřinu pro potřeby domácnost do odběrného místa na adrese [ulice a číslo] v [obec] a žalovaná elektřinu podle smlouvy odebírala. Ve smlouvě byla cena elektřiny určena ceníkem žalobkyně a splatnost vyúčtování ve faktuře za příslušné zdaňovací období. Takto žalobkyně dne [datum] vyúčtovala fakturou [variabilní symbol] částku 10 713,49 Kč za 2,104 MWh elektřiny odebrané v době od [datum] [anonymizováno] do [datum], od níž byly odečteny žalovanou zaplacené zálohy v částce 7 503,43 Kč. Nezaplacena pak zůstala právě částka 3 210,06 Kč. Uvedená faktura měla být zaslána žalované poštou na sjednanou korespondenční adresu. Zřejmě stejnou smlouvou měly účastnice sjednat také právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v částce 100 Kč za každé prodlení žalované s platbou převyšující dobu 10 dnů. Protože žalovaná nezaplatila výše zmíněný nedoplatek cen poskytnutých služeb, vyúčtovala jí žalobkyně smluvní pokutu 100 Kč za toto prodlení, a to vyúčtováním ze dne [datum]. Splatnost tohoto vyúčtování byla podle obchodních podmínek, jež byly součástí sjednané smlouvy, nejméně sedm dní od data vystavení vyúčtování. Ve stejné smlouvě pak účastnice sjednaly právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty 400 Kč za každý měsíc v období od ukončení dodávky do konce trvání smlouvy, při opakovaném porušení platební povinnosti žalovanou. Tím, že žalovaná nezaplatila zálohy za měsíce [měsíc] a [měsíc] [rok], porušila své platební povinnosti ze smlouvy. Žalobkyně proto dne [datum] ukončila dodávky elektřiny v důsledku uvedeného porušení platebních povinností. Jelikož smlouva byla sjednána na dobu 30 měsíců od [datum], byla smluvní pokuta počítána za 24 měsíců v celkové částce 9 600 Kč. Tato smluvní pokuta pak měla být žalované vyúčtována vyúčtováním ze dne [datum], splatným do [datum]. Žalovaná tyto částky žalobkyni nezaplatila, přestože k tomu byla dále vyzvána písemnou výzvou ze dne 29. ledna 2020, zaslanou doporučeně ve stejný den na sjednanou doručovací adresu žalované. Stejnou žalobou se pak žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení podle výroku II., aniž by žalobu v této části blíže vysvětlila.

2. První jednání ve věci bylo nařízení na den 5. května 2021. K němu se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupce žalobkyně. Na tomto jednání nalézací soud vyhlásil rozsudek, jímž žalobu zamítl. Ve vztahu k ceně služeb energií došlo k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene, neboť žalobkyně neoznačila žádný důkaz, kterým by bylo možné prokázat (zjistit) tvrzené množství dodané komodity a tedy poskytnutého rozsahu služeb. Žaloba na placení přinejmenším části žalovaného úroku z prodlení nemohla být důvodná také proto, že žalobkyně neoznačila důkaz, jímž by bylo možné prokázat doručení vyúčtování a výzvy k placení žalované v době před splatností příslušného účetního dokladu žalobkyně (hmotněprávní výzvy k placení). Protože žalobkyně netvrdila, že by mezi účastnicemi byla sjednána povinnost žalované platit žalobkyni zálohy ceny poskytovaných služeb, byla zamítnuta také žaloba na placení smluvní pokuty 9 600 Kč, požadované žalobkyní právě v souvislosti s porušením této (údajné) povinnosti. A protože nebylo zjištěno porušení povinnosti žalované zaplatit cenu služeb dodávek energií, byla zamítnuta i žaloba na placení smluvní pokuty 100 Kč, která měla splnění této povinnosti utvrzovat.

3. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího) ze dne 29. září 2021, čj. 11 Co 143/2021-40, a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku byly v podstatě jen procesní důvody, tedy vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a pro nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost a nedostatek důvodů podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“).

4. Procesní vady spatřoval odvolací soud v tom, že procesní postup soudu prvého stupně nebyl v původním řízení příliš logický a jeho vyústěním bylo nepředvídatelné, tedy překvapivé rozhodnutí o podané žalobě. Z postupu soudu prvého stupně totiž bylo možno dovozovat, že neměl pochybnosti o uplatněném nároku a dokonce mohl dovozovat, že žalovaná tento nárok uznala. Soud prvého stupně se však s důsledky svého procesní postupu nijak nevypořádal a nevysvětlil, z jakého důvodu nakonec považoval nárok žalobkyně za nedůvodný, resp. neprokázaný, nevydal rozsudek pro uznání ani rozsudek pro zmeškání. Z postupu, který zvolil, bylo možno dovozovat, že doposud předložená tvrzení a důkazy měly postačovat pro to, aby bylo žalobě vyhověno. Rovněž nesprávný byl závěr soudu prvého stupně o tom, že pokud se žalobkyně neúčastnila jednání ve věci, vzdala se práva na poučení dle § 118a OSŘ. Pakliže soud prvého stupně při nařízeném jednání dospěl k závěru, že některá skutková tvrzení žalobkyně nebyla prokázána, neměl ve věci vynést konečné rozhodnutí ve věci samé, ale měl jednání odročit a trvat na tom, aby se žalobkyně buď k jednání dostavila, aby jí mohlo být poskytnuto poučení podle 118a OSŘ, nebo mohl žalobkyni písemně vyzvat k tomu, aby tvrzení, která byla dle soudu prvého stupně dosud neúplná či neprokázaná, resp. absentují důkazy, mohla žalobkyně doplnit tak, aby měla možnost dostát svým procesním povinnostem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je poučení podle § 118a OSŘ svým obsahem adresnou výzvou účastníku k doplnění konkrétních tvrzení nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. Proto je v těchto případech nutné, aby z protokolu o jednání bylo jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku i s poučením o následcích při nesplnění této výzvy, a jakým způsobem účastník na tuto výzvu reagoval. Odvolacímu soudu proto nezbývá, než konstatovat, že žalobkyni se řádného poučení nedostalo, když tato ani nepředpokládala, že by takové poučení mohlo ze strany soudu prvého stupně zaznít, a že soud následně žalobu zamítne s odůvodněním, že žalobkyně svá tvrzení neprokázala. Takový postup však není akceptovatelný, neboť je procesně vadný. Zamítnutí žaloby totiž vždy musí předcházet řádné poučení o nutnosti splnit povinnost tvrzení i důkazní, jak má na mysli § 118a odst. 1 a 3 OSŘ. Z tohoto důvodu, kdy řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezbylo odvolacímu soudu nic jiného, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

5. Vady týkající se nepřezkoumatelnosti, resp. nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů byly zjevně totožné, neboť jiné nebyly odvolacím soudem vytknuty. Odvolací soud totiž uložil nalézacímu soud„ jen“ to, aby v dalším řízení postupoval procesně předvídatelně tak, aby se žalobkyni případně dostalo patřičného poučení dle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ (lze i před nařízením jednání v písemné formě). Pokud jde o právní hodnocení věci a jednotlivé závěry, bylo nalézacímu soudu uloženo, aby se vypořádal s argumentací žalobkyně v odvolání, včetně připojených rozhodnutí odvolacích soudů, na něž také odkazovala. Své závěry pak nalézací soud náležitě odůvodní.

6. Tento právní závěr a jeho podrobné vysvětlení byly pro nalézací soud závazné (§ 226 odst. 1 OSŘ), a proto se jím nalézací soud v dalším řízení řídil. Protože žalobkyně, resp. její (pod) zástupkyně se k dalšímu jednání před soudem již dostavila, nebylo nutné řešit, v jakém rozsahu bude případně nezbytné poučovat žalobkyni podle § 118a OSŘ mimo nařízené jednání (v této souvislosti viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, ale z mnoha také rozsudek Krajského soud v Plzni ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014) a bylo také odklizeno nebezpečí zacyklení řízení v případě, kdy by se žalobkyně k jednání setrvale nedostavovala.

7. Nalézací soud přisvědčuje argumentaci žalobkyně uvedené v jejím odvolání v tom, že z jejích skutkových tvrzení uplatněných již v žalobě nepřímo vyplývalo, že mezi účastnicemi došlo k ujednání o povinnosti žalované platit zálohy. Jde o odůvodnění žaloby na zaplacení smluvní pokuty 9 600 Kč. Soud proto z tohoto tvrzení v dalším řízení vycházel, neboť byla uplatněna před koncem prvního jednání ve věci ve smyslu § 118b odst. 1 OSŘ.

8. Pro vysvětlení dalšího postupu – nařízení jednání ve věci – je zjevně nezbytné uvést jeho důvody, byť jde o procesní notoriety, které nebyly ani žalobkyní v odvolání nijak napadány. Odvolací soud totiž také právě v tom (nevysvětlení) spařoval procesní vady, resp. možná právě onu nepřezkoumatelnost či nedostatek důvodů rozhodnutí.

9. Předně je nutné účastnicím (a zřejmě i odvolacímu soudu) sdělit, že podle rozvrhu práce zdejšího soudu není věc, zahájená podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, přidělena konkrétnímu soudci do jeho oddělení, nýbrž„ jen“ vyššímu soudnímu úředníku. Ten tedy nečiní procesní úkony z pověření soudce a podle jeho pokynů (viz § 4 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů), nýbrž zcela samostatně, možná dokonce v praxi vázán pokyny správy soudu. Teprve pokud dojde ke zrušení rozkazního rozhodnutí (typicky v případě jeho nedoručení do vlastních rukou žalovaného), anebo takové rozhodnutí vůbec není vydáno, je věc rejstříkově převedena a přidělena soudci. Přestože soudní procesní předpisy neznají institut nicotnosti rozhodnutí (na rozdíl od správního procesu), nelze jistě po soudci požadovat, aby byl vázán právním názorem vyššího soudního úředníka, který neprováděl úkony podle jeho pověření, a vycházel proto kupříkladu z toho, že uplatněná žalobní tvrzení lze podřadit pod příslušnou hmotněprávní normu (a žaloba je tedy v tomto směru perfektní) a proto nelze již odstraňovat vady žaloby, vyzývat k doplnění tvrzení apod. I obecně (tedy nejen v důsledku nesprávného přidělování věcí) platí, že vydání (nejen elektronického) platebního rozkazu takové důsledky mít nemůže a žalobce tak nemůže spoléhat na to, že jeho žalobě bude již proto vyhověno (viz také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115 EC 564/2011, nebo rozsudek stejného soudu ze dne 13. září 2016, čj. 25 Co 246/2016-66, ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 19/2015).

10. V této souvislosti je zjevně třeba si také vyjasnit rozdíl podmínek pro vyhovění žalobě rozkazním rozhodnutím a skončení věci rozsudkem po dokazování. Zatímco u rozhodnutí rozkazního typu postačuje úplnost žalobních (skutkových) tvrzení, u (obecného) rozsudku je nutné vždy také příslušné skutkové zjištění, k němuž soud dospěje zpravidla po dokazování, nebo na základě shodných skutkových tvrzení účastníků. Jestliže tedy o žalobě již nemůže být rozhodnuto rozkazem, je nutné naopak očekávat, že dojde k dokazování. Vydání elektronického platebního rozkazu o rozsahu dokazování či kvalitě a úplnosti důkazních návrhů pochopitelně nic nevypovídat nemůže. I z tohoto pohledu tedy žalobkyně nemohla být překvapena, pokud došlo k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene.

11. V další fázi řízení byla žalovaná vyzvána postupem podle § 114a odst. 2 písm. a) OSŘ k tomu, aby se vyjádřila k podané žalobě. Tuto výzvu spolu se žalobou žalovaná převzala dne 17. srpna 2020. Protože byla procesně pasivní, uložil jí soud podle § 114b odst. 1 OSŘ, aby vyjádření k žalobě učinila kvalifikovaně. Soud však již nezjistil, že bylo toto rozhodnutí žalované doručeno do vlastních rukou podle 114b odst. 4 OSŘ (jak je ze spisu zřejmé) tak, aby mohly nastat procesní následky předvídané v § 114b odst. 5 OSŘ. Proto nalézací soud nemohl o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť mu nebylo ani známo, že by žalovaná uznala žalovaný nárok jinak.

12. O žalobě nebylo možné rozhodnout ani rozsudkem pro zmeškání. Ustanovení § 153b odst. 1 OSŘ totiž jako jednu z podmínek stanoví, že návrh na vydání kontumačního rozsudku může činit jen žalobce který se dostavil k prvnímu jednání ve věci. V této věci ovšem žalobkyně nenavrhovala vydání takového rozhodnutí, ani se prvního jednání neúčastnila.

13. Vzhledem k těmto okolnostem a vzhledem k tomu, že výzva k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez jednání byla činěna jen vůči žalované (a žalobkyně se s ní zjevně neseznámila), nepředpokládal nalézací soud, že by jeho postup měl být pro žalobkyni překvapivý. Překvapivost rozhodnutí v tomto dalším řízení pro žalobkyni pak lze zcela jistě vyloučit poté, co se žalobkyně seznámila se všemi důvody, na nichž nalézací soud postavil své původní rozhodnutí. Důvody tohoto rozhodnutí (v jeho zamítavé části) totiž jsou totožné.

14. Na dalším jednání konaném dne 17. května tr. tedy nalézací soud poučil žalobkyni o již dříve (ve zrušeném rozsudku) vytknutých nedostatcích důkazních návrhů a vyzval ji k jejich doplnění s poučením o procesních následcích nesplnění této výzvy.

15. Ohledně nedostatku zjištění k rozsahu poskytnutých služeb žalobkyně žádný nový důkazní návrh neměla. Požádala pouze o poskytnutí lhůty pro jeho učinění. Této žádosti soud nevyhověl, neboť důkazní nouze byla žalobkyni prezentována v dostatečném předstihu a nebylo proto možné dovodit existenci mimořádných důvodů ve smyslu § 118b OSŘ pro další prodlužování řízení. Stejně jako v předchozím řízení tedy nalézací soud po dokazování nezjistil, že by žalobkyně poskytla žalované služby v jakémkoli rozsahu. To, že žalovaná vyúčtování nenapadla námitkami, nezbavuje žalobkyni povinnosti tvrzený rozsah plnění prokázat. Žádný právní předpis totiž takovou sankci (či vznik povinnosti prokázat opak) pro odběratele energetické komodity nestanoví. Samotné vyúčtování ceny služeb jejich poskytovatelem fakturou, tedy soukromoprávní listinou, pochopitelně z podstaty věci rozsah služeb prokázat nemůže (ohledně významu důkazního prostředku obdobného charakteru a rozložení důkazního břemene v obdobném závazku viz závěry vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2016, čj. 25 Co 246/2016 - 66, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 19/2015).

16. Žalobkyní (v této souvislosti) předestřené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (na něž v odvolání poukazovala) nemůže na výše uvedeném závěru nic změnit. Formálně nemohou právní závěry jiného, než instančně nadřízeného soudu, zavazovat soud v této věci. Krajský soud v Ostravě instančně nadřízeným soudem není, a proto může být zajímavý jen argumentační význam odůvodnění jeho rozhodnutí. Ani o vázanosti podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb. totiž nezle uvažovat, neboť 1. zde nejde o rozdílnost hmoněprávního posouzení, nýbrž důkazní hodnoty, tedy procesních skutečností a 2. existuje řada rozhodnutí nejen nalézacího soudu, jež obdobnou věc řešila stejně, jako nalézací soud nyní. Sjednocení tedy lze zjevně provést jen postupem podle § 32 a 36 zákona č. 6/2002 Sb. Ani argumentačně se však se závěry Krajského soudu v Ostravě nelze ztotožnit, byť podle něj vycházejí z části současné právní doktríny. Zásada o tom, že pokud žalovaná strana nepopírá skutkové přednesy žalobce, soud bez dalšího žalobě vyhoví, je totiž v přímém rozporu nejen se zákonem (viz § 79 odst. 1, § 101 odst. 1, § 120 a násl. v hlavě o dokazování, § 153 odst. 1 a § 172 a násl. a contrario OSŘ, ale také s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (viz rozhodnutí citovaná v odůvodnění původního rozsudku).

17. Ohledně tvrzení o sjednání povinnosti žalované platit žalobkyni zálohy soud z písemné smlouvy účastnic zjistil tuto tvrzenou skutečnost. Soud také ze stejného důkazního prostředku zjistil, že došlo k ujednání o povinnosti žalované platit žalované smluvní pokuty.

18. Nakonec ohledně doručení výzvy k placení žalovaných pohledávek soud nezjistil, že by se dostaly do dispozice žalované dříve, než žaloba, tedy dne 17. srpna 2020. Žalobkyně označila důkaz pouze k prokázání doručení, resp. odeslání předžalobní výzvy ze dne 29. ledna 2020. Tvrzení v tomto směru se týkalo zjevně jen práva na náhradu nákladů řízení a výzva proto jen dokládala procesní skutečnost. Soud se přesto s obsahem předžalobní výzvy seznámil při dokazování (byť výzva k důkazu, resp. k prokázání konkrétního skutkového tvrzení označena nebyla), neboť podle usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2015, čj. 10 Co 341/2015-301, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 12 C 68/2013, má soud povinnost vždy přihlédnout k tomu, co vyjde v průběhu řízení najevo (§ 132 o.s.ř.) a nemůže před zjištěnými skutečnostmi zavírat oči. Z předžalobní výzvy bylo zřejmé, že neobsahuje způsob určení výše, ani uvedení důvodu uplatnění smluvní pokuty v částce 9 600 Kč. Z výzvy k placení by však mělo být zřejmé, za jaké období (podle jednotlivých měsíců) je pokuta žádána tak, aby žalovaná mohla rozeznat, zda je nárok oprávněný, či nikoli a zda svou povinnost dobrovolně splní. Proto se jistě nejedná o výzvu k plnění, na jejímž základě by žalovaná byla povinna smluvní pokutu žalobkyni platit. Lze však souhlasit s žalobkyní v tom, že tyto požadavky splnila samotná žaloba, kterou proto lze považovat za hmotněprávní výzvu k plnění ve smyslu § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). A protože v této věci žalovaná žalobu převzala, došlo tím také k hmotněprávním účinkům doručení této výzvy ve smyslu cit. ustanovení.

19. Při hodnocení právní povinnosti tedy lze uzavřít, že pokud nebylo zjištěno poskytnutí služeb, jejichž vyúčtovanou cenu měla žalovaná podle smlouvy teprve poté platit, nelze žalobě na zaplacení částky 3 210 Kč vyhovět pro neunesení důkazního břemene a žaloby byla v tomto rozsahu zamítnuta výrokem II.

20. Pokud nebylo zjištěno porušení smluvní povinnosti platit účtovanou cenu služeb, nemohla vzniknout ani povinnost žalované platit žalobkyni smluvní pokutu 100 Kč, utvrzující právě tuto povinnost, ale ani platit úrok z prodlení z ceny služeb, neboť ten je další sankcí za porušení stejné platební povinnosti. Pro neunesení důkazního břemene tedy byla žaloba na placení těchto pohledávek zamítnuta stejným výrokem.

21. Naopak při zjištění sjednání povinnosti žalované platit zálohy, nezavinit zkrácení sjednané doby odběratelského vztahu se žalobkyní a naopak nedostatku tvrzení žalované o placení žalobkyní naříkaných záloh, je zjevně důvodná žaloba na placení smluvní pokuty 9 600 Kč. Protože žalovaná neplnila sjednané povinnosti, svědčí žalobkyni právo na placení této žalované smluvní pokuty podle § 2048 OZ.

22. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částce 9 600 Kč. Žalovaná byla procesně úspěšná ohledně částek v součtu 3 310,06 Kč a příslušenství kapitalizovaného v den vyhlášení tohoto rozsudku v částce 783,61 Kč, celkem tedy v částce 3 993,67 Kč. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení 13 593,67 Kč činí ~ 71 % a poměr procesního úspěchu žalované ~ 29 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru ~ 42 %.

23. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu svého zástupce po 1 620 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a písemném podání ve věci – sepisu žaloby a odměnu zástupce žalobkyně v nespecifikované výši za sepis odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a za účast na jednání před soudem. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za uváděné úkony právní služby po 300 Kč a náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazované odměny a výdajů svého zástupce.

24. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na: Soudní poplatek v částce 800 Kč. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, část občanskoprávní a obchodní, podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci a 2. sepis žaloby) po 300 Kč podle § 14b ve spojení s § 11 advokátního tarifu a za dva úkony právní služby (3. sepis odvolání a 4. účast na jednání) po 1 620 Kč podle § 7 ve spojení s § 11 advokátního tarifu; tedy v celkové výši 3 840 Kč. Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za jednotlivé zohledněné úkony právní služby, a to ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu v částce po 100 Kč za převzatí věci a sepis žaloby a po 300 Kč za ostatní úkony; tedy celkem 800 Kč. Tato náhrada přísluší žalobkyni také podle závěrů Nejvyššího soudu České republiky, obsažených tentokráte například v jeho usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001. Náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; zaokrouhleno podle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

25. Celkem se jedná o částku 5 615 Kč. Žalovaná je tak povinna nahradit žalobkyni z těchto nákladů částku 2 358 Kč (poměr ~ 42 %). O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.