15 C 392/2020 - 281

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro uznání cizího rozhodnutí takto:

Výrok

I. Rozhodnutí odvolacího soudu v Dubaji č. [sp. zn.] ze dne 11. 06. 2014 se uznává pro účely jeho použití na území České republiky.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 99 413, 34 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne 23. 12. 2020 se navrhovatel domáhal uznání ve výroku I. citovaného rozhodnutí s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 30. 4. 2008 investiční smlouvu, na základě které se navrhovatel zavázal poskytnout odpůrci peněžitou částku na dokončení nemovitostního developerského projektu a odpůrce se zavázal, že poskytnutou částku navýšenou o výnos vrátí navrhovateli, případně na navrhovatele převede vlastnické právo k 5 nemovitým jednotkám, pokud nebude schopen dodržet svůj peněžitý závazek, což odpůrce nesplnil. Rozhodnutím Soudu prvního stupně v Dubaji ze dne 11. 2. 2014 č. [sp. zn.] bylo odpůrci uloženo zaplatit navrhovateli částku 3.649.934,30 AED společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% p.a. od 15. 5. 2013 do zaplacení a uhradit náklady řízení. Odvolací soud v Dubaji dne 11. 6. 2014 vyhlásil rozsudek, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zákonného úroku z prodlení, v ostatním pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále jen „Rozhodnutí“). Dovolání odpůrce ke Kasačnímu soudu bylo pod č. [sp. zn.] zamítnuto. V případě Rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatel domáhá, tak jde o pravomocné soudní rozhodnutí, podléhající výkonu rozhodnutí či exekuci, neboť se jedná o konečné rozhodnutí ve věci. Zároveň navrhovatel uvedl, že není schopen soudu doložit písemné potvrzení, že toto Rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné, neboť taková potvrzení soudy či jiné orgány státní správy Spojených Arabských Emirátů nevydávají. Navrhovatel, vědom si ust. § 16 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), vzhledem k tomu, že chce vést pro účely uspokojení své pohledávky exekuci, nikoliv výkon rozhodnutí, tak má právní zájem na uznání cizího rozhodnutí samostatným rozhodnutím vnitrostátního soudu. K návrhu připojil ověřené kopie uvedených rozhodnutí, opatřené superlegalizační doložkou velvyslanectví České republiky Abu Dhabi, včetně úředního překladu do českého jazyka.

2. Odpůrce s návrhem nesouhlasil s tím, že jej nepovažuje za důvodný, když dle jeho právního názoru, je Rozhodnutí v České republice neuznatelné a nevykonatelné, a to s poukazem na ust. § 15 odst. 1 písm. f) ZMPS, dle kterého platí, že pokud v dalších ustanoveních tohoto zákona není stanoveno jinak, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti státnímu občanu České republiky nebo české právnické osobě, kdy dle zjištění odpůrce nejsou rozhodnutí cizích států, včetně soudů České republiky, ve Spojených arabských emirátech uznatelná a vykonatelná. Mezi Českou republikou a Spojenými arabskými emiráty rovněž neexistuje, pro účely uznávání rozhodnutí, žádná mezinárodní smlouva.

3. Soud poprvé ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 10. 2021 č. j. 15 C 392/2020-60 tak, že zamítl návrh na určení, že rozhodnutí odvolacího soudu v Dubaji č. [sp. zn.] ze dne 11. 6. 2014 se uznává pro účely jeho použití na území České republiky (dále jen „ČR“) a navrhovateli uložil povinnost zaplatit odpůrci náhradu nákladů řízení ve výši 4 356 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatel sice tvrdil a prokazoval potvrzením Velvyslanectví ČR v Abú Dhabí ze dne 9. 10. 2021 č.j. [sp. zn.] pravomoc a vykonatelnost předmětného rozhodnutí, avšak soud návrhu na uznání Rozhodnutí vyhovět nemohl, neboť Ministerstvo spravedlnosti ČR sdělilo, že mezi SAE a ČR nebyla uzavřena žádná dvoustranná smlouva o právní pomoci, která by zajišťovala vzájemnost v uznávání a výkonu rozsudků obecných soudů v občanskoprávních věcech. Taková vzájemnost by byla dána pouze v případě, že by šlo o rozhodčí nález vydaný podle Newyorské úmluvy o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (vyhl. č. 79/1959 Sb.). Není tak zaručena vzájemnost vyžadovaná v § 15 odst. 1 písm. f) zákona o mezinárodním právu soukromém („dále jen ZMPS“) v případě, kdy cizí rozhodnutí směřuje proti státnímu občanu ČR nebo české právnické osobě, kterou žalovaná je.

4. Ke včasnému odvolání navrhovatele odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že se v dané věci skutečně nelze opírat o Newyorskou úmluvu týkající se uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Dále souhlasil i s námitkou, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí použil toliko první odstavec vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR, a sice že mezi SAE a ČR nebyla uzavřena žádná dvoustranná smlouva o právní pomoci, která by zajišťovala vzájemnost v uznávání a výkonu rozsudků obecných soudů v občanskoprávních věcech. Ministerstvo však zároveň ve druhém odstavci uvedlo, že český soud může rozhodnutí v soukromoprávních věcech uznat (a vykonat) za podmínek stanovených v ustanoveních hlavy III zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Samozřejmostí by mělo být vyšší ověření (nestačí apostila) veřejných listin vydaných orgány SAE; tedy poslední ověření pro účely použití rozsudku v ČR vydá Český zastupitelský úřad v Abú Dhabí, nebo Zastupitelský úřad Spojených arabských emirátů s konzulární působností pro ČR a nato Ministerstvo zahraničních věcí. Soud prvního stupně tudíž tento důkaz zhodnotil nesprávně a neúplně. Přitom v § 15 odst. 1 ZPMS jsou pod písmeny a) až f) dispozitivně formulovány výjimky z uznání pravomocných cizích rozhodnutí, z čehož lze výkladem dovodit, že obecně se taková rozhodnutí v ČR uznávají a vykonávají. Dle § 15 odst. 1 písm. f) pak nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže není zaručena vzájemnost, která se nevyžaduje v případě, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti státnímu občanu ČR nebo české právnické osobě. V přezkoumávané věci však rozhodnutí směřuje proti právnické osobě sídlící v ČR, proto se vzájemnost vyžaduje, a je třeba k této otázce provést další dokazování. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že ke zjišťování vzájemnosti neprovedl žádné další důkazy a nezjistil tak řádně skutkový stav. Ke sdělení ministerstva dle § 13 ZMPS lze přihlédnout pouze jako k jednomu z důkazních prostředků, závěry ministerstva však soud není nikterak vázán. Navíc, jak výše uvedeno, ze sdělení nedostatek vzájemnosti ani neplyne. Není-li v přezkoumávané věci vzájemnost zaručena mezinárodní smlouvou, bylo by možno dovodit ji z vnitrostátního práva dotčeného cizího státu nebo praxe jeho orgánů. Tímto se však soud prvního stupně vůbec nezabýval. Odvolací soud pak závěrem uložil soudu prvního stupně, aby provedl důkazy navržené účastníky, případně je sám z úřední povinnosti obstaral, neboť jde o otázku procesních podmínek (výkonu rozhodnutí), přihlédl přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně listin předložených navrhovatelem po vyhlášení napadeného rozsudku, přičemž měl vycházet též z judikatury Nejvyššího soudu, například z rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, v němž je otázka uznání cizích rozhodnutí a vzájemnosti podrobně rozebrána.

5. Soud prvního stupně se dle pokynu odvolacího soudu pokusil získat vnitrostátní právní úpravu uznávání a výkonu rozhodnutí cizích soudů ve Spojených arabských emirátech. Velvyslanectví ČR v Abu Dhabi k žádosti o právní pomoc sdělilo, že na opakované výzvy velvyslanectví nebylo možné od emirátské strany získat vnitrostátní právní úpravy uznání a výkonu rozhodnutí cizích soudů ve Spojených arabských emirátech. Na doporučení Ministerstva spravedlnosti ČR pak soud, za účelem posouzení vzájemnosti a zjištění definice právní moci rozhodnutí soudů Spojených arabských emirátů, zaslal dožádání adresované příslušným justičním orgánům Spojených arabských emirátů. Bohužel přes opakované urgence ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR, nebylo příslušnými justičními orgány SAE reagováno.

6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti i důkaznímu návrhu navrhovatele učiněného v rámci odvolacího řízení byl soudem osloven JUDr. PhDr. [jméno FO], Ph.D., znalec z oboru Právní vztahy v cizině, právo arabských zemí, islámské právo, který, s ohledem na ukončení své znalecké činnosti, ve věci podal odborné stanovisko. Z tohoto odborného stanoviska, se kterým účastníci vyjádřili souhlas, vyplývá, že ve Spojených arabských emirátech (dále jen „SAE“) se vymahatelnost práva řídí především Ústavou, federálními zákony a předpisy, jakož i zásadami občanského práva, jimiž se země řídí, což ovlivňuje i vykonatelnost cizích soudních rozhodnutí. Smlouvy jsou v SAE obecně vymahatelné, pokud nejsou v rozporu s veřejným pořádkem nebo dobrými mravy. Od smluvních stran se v SAE očekává, že budou dodržovat dohodnuté podmínky, a jejich porušení může vést k žalobě u soudu v SAE. V případech, kdy jsou zapojeny zahraniční smluvní strany, soudy SAE obecně vykonávají mezinárodní dohody a zahraniční soudní rozsudky za předpokladu, že jsou splněny právní požadavky na vzájemnost a slučitelnost s právními předpisy SAE. Rozsudky soudů SAE jsou považovány za závazné a jejich výkon je zavedeným postupem. Výkon cizích soudních rozhodnutí je možný za splnění určitých podmínek, a to za podmínky, že neporušují veřejný pořádek SAE nebo islámské zásady a dále, že cizí soud musí být ze země, která má se SAE uzavřenou dvoustrannou dohodu nebo je signatářem téže mnohostranné dohody o vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí. Klíčovým faktorem vymahatelnosti zákonů, soudních rozhodnutí a smluv v SAE je soulad se zásadami veřejného pořádku a islámské morálky. Pokud jde o reciprocitu a slučitelnost s právními předpisy SAE k vykonatelnosti cizích soudních rozhodnutí a právní sílu cizích právních předpisů, platí v SAE určité klíčové právní zásady a požadavky. Tyto požadavky jsou součástí výše naznačeného právního rámce SAE pro uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí a zajišťují jejich soulad s právním systémem SAE. Jedná se o následující požadavky: - reciprocita: je jedním z klíčových požadavků, aby SAE mohly uznávat a vykonávat cizí soudní rozhodnutí. Tato zásada znamená, že SAE vykonají rozhodnutí cizího soudu, pokud je cizí země ochotna za podobných podmínek uznat a vykonat rozhodnutí soudu SAE. Tato zásada v podstatě zajišťuje, že zahraniční právní systémy uplatňují na rozhodnutí soudu SAE stejný režim jako soud SAE na svá rozhodnutí. Podmínkou zavedení reciprocity je, že cizí stát musí mít se SAE uzavřenou dvoustrannou dohodu nebo být signatářem téže mnohostranné dohody o vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí. Pokud smluvní rámec neexistuje, soudy SAE obecně zkoumají praktickou reciprocitu, tj. zda zahraniční jurisdikce pravidelně uznává rozsudky SAE v praxi. Pokud cizí stát odmítá uznávat rozsudky SAE u svých soudů, může být obtížné dosáhnout výkonu rozsudku z tohoto státu v SAE, - kompatibilita se zákony SAE: i když je požadavek vzájemnosti splněn, musí být zahraniční soudní rozhodnutí v souladu s právními předpisy SAE, zejména pokud jde o veřejný pořádek a islámské zásady (právo šaría). Soudy SAE nevykonají zahraniční soudní rozhodnutí, pokud porušuje veřejný pořádek nebo morálku země, která je často v souladu se šaríatskými právními zásadami. Pojem veřejného pořádku je vykládán široce a může zahrnovat několik aspektů. V rozporu s islámskými zásadami je jakékoli rozhodnutí, které je v rozporu se zásadami práva šaría – například rozhodnutí týkající se úroků (ribá), hazardních her nebo otázek veřejné morálky – bude pravděpodobně odmítnuto vykonat. V rozporu s veřejným pořádkem SAE je cizí rozhodnutí, pokud je v rozporu se sociální, hospodářskou politikou nebo právním vědomím SAE, pak není vykonatelné. Například soudní rozhodnutí založená na zákonech, které diskriminují jednotlivce na základě národnosti, náboženství nebo pohlaví, mohou být odmítnuta, protože taková rozhodnutí by mohla být považována za rozporná se zákony nebo Ústavou SAE.

7. Aby mohlo být cizí soudní rozhodnutí v SAE vykonáno, musí být konečné a definitivní a nesmí být v zemi původu předmětem dalšího odvolání nebo revize, musí být vydané příslušným soudem (zahraniční soud musí mít pravomoc rozhodovat v dané věci na základě mezinárodně uznávaných standardů příslušnosti), musí být v souladu se zásadami přirozené spravedlnosti a řádného procesu, včetně práva obou stran předložit svou věc, nesmí být v rozporu se svrchovaností SAE, národní bezpečností nebo ústavní integritou státu. SAE se řídí zásadou vzájemnosti, což znamená, že cizí soudní rozhodnutí vykonají pouze v případě, že země, v níž bylo rozhodnutí vydáno, má se SAE uzavřenou reciproční dohodu či v praxi uznávat a vykonávat soudní rozhodnutí soudů SAE. Uznávání a výkon cizích rozhodnutí ve SAE upravuje článek 235 občanského soudního řádu SAE (federální zákon č. 11 z roku 1992), dle kterého je cizí rozhodnutí je v SAE vykonatelné, pokud splňuje následující podmínky: soud, který vydal rozhodnutí, musel mít ve věci příslušný, rozhodnutí nesmí být v rozporu s veřejným pořádkem nebo morálkou Spojených arabských emirátů, mezi Spojenými arabskými emiráty a zemí, v níž bylo rozhodnutí vydáno, musí existovat reciprocita, což znamená, že cizí země musí umožnit výkon rozhodnutí SAE a rozhodnutí musí být pravomocné a v cizí zemi se proti němu nelze odvolat.

8. Znalec byl za účelem stvrzení svých závěrů učiněných v jeho odborném vyjádření rovněž vyslechnut, kdy zopakoval, že v případě že neexistuje ať již bilaterální smluvní základ, nebo příslušnost signatářští v nějaké mezinárodní úmluvě v dané věci, jichž by byly obě strany signatáři, potom soudy vycházejí ze zásady reciprocity, tedy pokud předmětný stát uznává jejich rozhodnutí, rozhodnutí jejich soudů, tak i ony jsou ochotny uznat rozhodnutí daného státu. Toto rozhodnutí samozřejmě musí splňovat podmínky, které uvedl ve svém odborném vyjádření, tedy toto rozhodnutí musí být vydáno příslušným orgánem, dané cizí rozhodnutí nesmí být v rozporu s veřejným pořádkem nebo dobrými mravy SAE a rozhodnutí musí být konečné. Dále znalec potvrdil, že soudy SAE nevyznačují právní moc, respektive nevydávají žádné potvrzení o tom, že jejich rozhodnutí je v právní moci. Pokud je rozhodnutí konečné a nelze se proti němu nějakým způsobem odvolat vnitrostátně, tak tímto okamžikem, tedy rozhodnutím poslední instance, rozhodnutí nabylo právní moci a je tedy vykonatelné. Dále znalec potvrdil že rozhodnutí soudu SAE, které prošlo jak 1 tak 2 stupněm soudní soustavy a následně bylo kasačním soudem ponecháno beze změny, když došlo k zamítnutí či odmítnutí kasace, tak jako je tomu v dané věci, má podle právního řádu SAE ty vlastnosti, které české právo spojuje s nabitím právní moci.

9. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: účastníci uzavřeli dne 30. 4. 2008 investiční smlouvu, na základě, které se navrhovatel zavázal poskytnout odpůrci peněžitou částku na dokončení nemovitostního developerského projektu a odpůrce se zavázal, že poskytnutou částku navýšenou o výnos vrátí navrhovateli, případně na navrhovatele převede vlastnické právo k 5 nemovitým jednotkám, pokud nebude schopen dodržet svůj peněžitý závazek, což odpůrce nesplnil. Rozhodnutím Soudu prvního stupně v Dubaji ze dne 11. 2. 2014 č. 2013/982 bylo odpůrci uloženo zaplatit navrhovateli částku 3.649.934,30 AED společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% p. a. od 15. 5. 2013 do zaplacení a uhradit náklady řízení. Odvolací soud v Dubaji dne 11. 6. 2014 vyhlásil rozsudek, kterým změnil rozsudek Soudu prvního stupně ohledně zákonného úroku z prodlení, v ostatním pak rozsudek Soudu prvního stupně potvrdil (dále jen „Rozhodnutí“). Dovolání odpůrce ke Kasačnímu soudu bylo pod č. [sp. zn.] zamítnuto. Rozhodnutí Odvolacího soudu v Dubaji č. [sp. zn.] ze dne 11. 6. 2014 je rozhodnutím konečným a definitivním, které již nelze napadnout odvoláním. Potvrzení, prokazující nabytí právní moci a vykonatelnosti svých rozhodnutí soudy ani jiné orgány státní či veřejné správy v SAE nevydávají. Mezi SAE a ČR nebyla uzavřena žádná dvoustranná smlouva o právní pomoci, která by zajišťovala vzájemnost v uznávání a výkonu rozsudků obecných soudů v občanskoprávních věcech. Uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí (upravené na území SAE upraveno v článku 235 federálního zákona č. 11 z roku 1992, občanským soudním řádem), je na území SAE za předpokladu vzájemnosti.

10. Po právní stránce soud vycházel z následujících zákonných ustanovení: Dle ust. § 14 ZMPS rozhodnutí soudů cizího státu a rozhodnutí úřadů cizího státu o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v České republice soudy, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné listiny v těchto věcech (dále jen ,,cizí rozhodnutí“) mají v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány veřejné moci.

11. Dle ust. § 15 odst.1 písm. f) ZMPS pokud v dalších ustanoveních tohoto zákona není stanoveno jinak, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti státnímu občanu České republiky nebo české právnické osobě.

12. Dle ust. § 16 odst. 1 ZMPS uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto, přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně. Po jeho pravomocném ukončení nebo po marném uplynutí uvedené lhůty se v přerušeném řízení pokračuje. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo znání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat.

13. V daném případě se navrhovatel domáhal uznání a výkonu rozhodnutí Odvolacího soudu v Dubaji č. [sp. zn.] ze dne 11. 6. 2014. Po doplnění dokazování odborným vyjádřením JUDr. PhDr. [jméno FO], Ph.D., a jeho následným výslechem, dospěl soud k závěru, že návrh na uznání výše uvedeného rozhodnutí byl podán důvodně, proto soud rozhodl, jak je ve výroku I. uvedeno. V projednávaném případě odpůrce s návrhem nesouhlasil, namítal, že Rozhodnutí nelze na území ČR uznat a vykonat, a to jednak pro nedostatek vzájemnosti, a jednak proto, že Rozhodnutí není pravomocné, tedy že nemá znaky, který právní řád ČR s právní mocí rozhodnutí spojuje, přičemž dle § 14 ZMPS rozhodnutí soudů cizího státu a rozhodnutí úřadů cizího státu o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v ČR soudy, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné listiny v těchto věcech, mají v ČR účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány veřejné moci. V průběhu řízení však byly tyto sporné otázky vyřešeny, když JUDr. PhDr. [jméno FO], Ph.D., podrobně popsal a vysvětlil, jak je uvedeno v odst. 6-8, zda a za jakých podmínek je mezi ČR a SAE zaručena vzájemnost a rovněž tak, kdy je rozhodnutí soudů SAE konečné a definitivní, a tedy dle českého právního řádu pravomocné. Podmínkou nabytí právní moci rozhodnutí soudu SAE je, že se jedná o rozhodnutí konečné a definitivní, což rozhodnutí, jehož uznání a výkonu na území ČR se navrhovatel domáhá, splňuje. Tyto závěry znalce zcela korespondují i s navrhovatelem předloženým vyjádřením advokáta [jméno FO] ze dne 15. 11. 2021, který stejně jako znalec uzavřel, že výkon cizích soudních rozhodnutí se v SAE řídí článkem 235 federálního zákona č. 11 z roku 1992, občanským soudním řádem a dle něho je rozhodnutí českého soudu ve SAE vykonatelné za stejných podmínek jako stanoví právní řád ČR. Rovněž z dokazování vyplynulo, že soudy, ani jiné orgány státní či veřejné správy ve SAE nevydávají potvrzení, které by výslovně stanovilo, že předmětné rozhodnutí nabylo právní moci a je vykonatelné, když tuto skutečnost potvrdilo i Velvyslanectví ČR v Abu Dahabi.

14. Ohledně odpůrcem namítaného nedostatku vzájemnosti stanovené v § 15 odst. 1 písm. f) ZMPS soud uzavírá, že tato je ve vztahu k SAE dána. Jak již bylo shora uvedeno v odborném vyjádření [jméno FO], i ve vyjádření advokáta [jméno FO] ze dne 15. 11. 2021, soudy SAE vycházejí ze zásady reciprocity, tedy pokud předmětný stát uznává rozhodnutí jejich soudů, tak i ony jsou ochotny uznat rozhodnutí daného státu. Při posuzování otázky vzájemné reciprocity soud vycházel z právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, dle kterého není nutno, aby cizí stát již v minulosti nějaký reciproční akt učinil (uznal české rozhodnutí), nýbrž postačí, že jeho právní úprava je taková, že by podle všeho k recipročnímu aktu (např. uznání rozhodnutí), pokud by o jeho provedení bylo v dotčeném státě žádáno, došlo. I když zákon výslovně nestanoví, že podmínka vzájemnosti bude považována za splněnou (vzájemnost se bude považovat za zaručenou) také tehdy, když cizí stát všeobecně přiznává cizím rozsudkům vykonatelnost za podmínky vzájemnosti – mělo by být stejným způsobem vykládáno i ustanovení § 15 uvedeného (nyní účinného a tedy, viz výše, i ustanovení § 64 písm. e/ předchozího) zákona. Pokud by bylo nutno považovat vzájemnost za zaručenou jen tehdy, jestliže by cizí stát české rozhodnutí buď již někdy uznal, nebo je uznával bez požadavku vzájemnosti, vedlo by to k absurdní situaci, kdy dva státy (v daném případě ČR a SAE) požadující navzájem vzájemnost by nepovažovaly tuto vzájemnost za zaručenou a cizí rozhodnutí by tak paradoxně nemohlo být uznáno. S ohledem na vnitrostátní právní úpravu SAE platí, že rozhodnutí českých soudů jsou na území SAE uznatelná a vykonatelná, proto je s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyšší soudu třeba uzavřít, že podmínka vzájemnosti dle ustanovení § 15 odst. 1 písm. f) ZMPS je v daném případě splněná.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 99.413,34 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků v částce 4.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), zvýšená na trojnásobek dle ust. § 12 odst. 1 a. t., ve znění účinném do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty ve výši 10.000 Kč sestávající z částky 4.500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 4.500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 27. 7. 2021, z částky 4.500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 13. 9. 2021, z částky 4.500 Kč za odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. a z částky 4.500 Kč za účast na jednání odvolacího soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 17. 3. 2022, dále z odměny stanovené dle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty ve výši 30.000 Kč sestávající z částky 2 x 6.900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 19. 2. 2025 a ze dne 2. 9. 2025, z částky 2 x 6.900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 22. 7. 2025 a dne 7. 10. 2025 včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč a čtyř po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., cestovní náhrada podle § 13 a. t. v celkové částce 4.325 Kč, náhrada za promeškaný čas za 8 půlhodin po 100 Kč (cesta ke KS v Plzni a zpět) a 20 půlhodin po 100 Kč za cestu k jednání OS Karlovy Vary celkem 3.800 Kč dle § 14 a. t., náklady na překlad listin vč. DPH ve výši 20.968,09 Kč dle § 13 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 12.920,25 Kč.

Poučení