15 C 40/2019-166

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem [titul] Romanem Flanderkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví takto:

Výrok

I. Podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitým věcem; -) pozemku parcelní [číslo] ostatní plocha -) pozemku parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa]; rodinný dům vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Liberec, se zrušuje.

II. Do výlučného vlastnictví žalobkyně se přikazují nemovité věci; -) pozemek parcelní [číslo] ostatní plocha -) pozemek parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa]; rodinný dům vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Liberec.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na vypořádání spoluvlastnických podílů částku 820 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyni se vrací nespotřebovaná část zaplacené zálohy na náklady důkazu ve výši 966,50 Kč prostřednictvím ČR – Okresního soudu v Liberci. V. [příjmení] z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem a to k pozemku parcelní [číslo] ostatní plocha, a pozemku parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa]; rodinný dům, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Liberec (dále jen„ Nemovité věci“), které navrhovala přikázat do jejího výlučného vlastnictví s tím, že žalované uhradí vypořádací podíl ve výši 516 666 Kč. Podanou žalobu odůvodnila zejména tím, že vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti k Nemovitým věcem, žalovaná vlastní podíl o velikosti ideální jedné třetiny. Žalobkyně v Nemovitých věcech dlouhodobě žije, provádí jejich správu a údržbu, žalovaná se na uvedeném nepodílí a má zajištěné vlastní bydlení. Pokusy o smírné vypořádání spoluvlastnictví nebyly úspěšné, žalovaná vypořádání spoluvlastnictví nepovažovala za aktuální. Vypořádací podíl odpovídá jedné třetině odhadní ceny Nemovitých věcí, která byla stanovena na částku 1 550 000 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě písemně vyjádřila tak, že má též zájem na tom, aby bylo spoluvlastnictví k Nemovitým věcem zrušeno a vypořádáno, snahu o jeho vypořádání ale mařila žalobkyně tím, že neumožnila do Nemovitých věcí přístup znalci, který měl Nemovité věci ocenit, stanovit jejich aktuální obvyklou cenu a případně se vyjádřit k poskytnutí náhrady za užívání Nemovitých věcí nad rámec spoluvlastnického podílu ze strany žalobkyně, neboť odhadní cenu dle znaleckého posudku naposledy z roku 2014, z něhož vycházela žalobkyně, nepovažuje žalovaná s ohledem na vývoj cen na trhu nemovitostí za aktuální. Žalovaná se domáhala přístupu do Nemovitých věcí, což žalobkyně odmítala, stejně tak odmítala návrh žalované na to, že by Nemovité věci připadly žalované, a ta vyplatila žalobkyni vypořádací podíl. Žalovaná si opatřila znalecký posudek, v němž znalec hodnotil obvyklou cenu Nemovitých věcí na základě jejich vnější obhlídky (neboť žalobkyní jí přístup do Nemovitých věcí neumožnila) na částku 2 810 000 Kč, žalobkyně tedy navrhla, aby soud přikázal Nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobkyně s tím, že žalobkyně žalované uhradí vypořádací podíl ve výši 936 666,67 Kč, tedy ve výši jedné třetiny obvyklé ceny dle posudku jejího zpracovatele. Závěrem žalovaná poukázala na to, že žalobkyně užívá Nemovité věci vědomě nad rámec svého spoluvlastnického podílu, tímto jednáním se bezdůvodně obohacuje na úkor žalované, a pokud žalobkyně prezentuje ochotu vyplatit žalované vypořádací podíl, měla by prokázat, že takovými finančními prostředky, které by k úhradě podílu potřebovala, skutečně disponuje.

3. S ohledem na to, že strany vzájemně rozporovaly zejména obvyklou cenu nemovitostí, soud za účelem přípravy věci tak, aby ji bylo možno rozhodnout na prvním jednání, usnesením ze dne 16. 1. 2020, č. j. 15 C 40/2019-81, ustanovil znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí [celé jméno znalce] za účelem podání znaleckého posudku. Úkolem znalce bylo stanovit současnou obvyklou cenu Nemovitých věcí, stanovit současnou obvyklou hodnotu spoluvlastnických podílů každého z účastníků na Nemovitých věcech a vyjádřit se k ocenění Nemovitých věcí podle znaleckého posudku [číslo] předloženého žalovanou.

4. Mezi účastnicemi byly nesporné téměř všechny rozhodné skutečnosti, když účastnice učinily při prvním jednání ve věci nesporným, že jsou spoluvlastnicemi Nemovitých věcí, které jsou předmětem tohoto řízení s tím, že výše spoluvlastnického podílu žalobkyně činí 2/3 a výše spoluvlastnického podílu žalované činí 1/3, dále učinily nesporným, že Nemovité věci v současné době užívá žalobkyně, že reálné rozdělení Nemovitých věcí není dobře možné, že žalobkyně má vůli a je připravena nabýt společnou věc do výlučného vlastnictví za přiměřenou náhradu – mezi účastnicemi byla nesporná i schopnost žalobkyně zaplatit žalované přiměřenou náhradu – a že Nemovité věci mají připadnout do výlučného vlastnictví žalobkyně, účastnice nesporovaly ani výši vypořádacího podílu, stanoveného na základě obvyklé ceny podle znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce.

5. Z provedených listinných důkazů má soud dále za prokázané následující skutečnosti: Žalobkyně a žalovaná jsou skutečně spoluvlastnicemi Nemovitých věcí, které jsou předmětem tohoto řízení, výše jejich spoluvlastnických podílů odpovídá nesporným skutečnostem (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí katastrálního území Liberec, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, na listu vlastnictví [číslo]). Před podáním žaloby jednaly účastnice o vypořádání Nemovitých věcí, kdy mj., žalovaná požadovala provést prohlídku Nemovitých věcí za účasti znalce (prokázáno výzvou k poskytnutí přístupu k nemovité věci ze dne 3. 7. 2019), dopisem ze dne 13. 9. 2019 byla žalovaná vyzvána k tomu, aby přistoupila na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodou (prokázáno dopisem ze dne 13. 9. 2019). Současná obvyklá hodnota Nemovitých věcí činí 2 460 000 Kč, což znamená, že hodnota spoluvlastnického podílu žalobkyně je 1 640 000 Kč a spoluvlastnický podíl žalované má hodnotu 820 000 Kč (prokázáno znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí zpracovatele [celé jméno znalce] [číslo]).

6. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a s přihlédnutím ke všemu, co uvedli účastníci a toho, co učinili nesporným, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci; Žalobkyně a žalovaná jsou spoluvlastnicemi reálně nedělitelných Nemovitých věcí, které jsou předmětem vypořádání, podíl žalobkyně je 2/3, podíl žalované činí 1/3, a ani jedna z účastnic nechce v podílovém spoluvlastnictví setrvat. Nemovité věci užívá žalobkyně, která je požaduje přikázat do svého výlučného vlastnictví. Ta je také ochotna a schopna žalovanou ze spoluvlastnictví vyplatit, hodnota spoluvlastnického podílu žalované je 820 000 Kč.

7. V tomto směru soud uvádí, že výše provedené důkazy v podstatných okolnostech vzájemně korespondují, na sebe ve vzájemné souvislosti navazují, rovněž navazují na skutečnosti, které účastníce učinily nesporné, a souhrnně vedou k závěru o skutkovém stavu výše uvedenému. Pokud jde o znalecký posudek [celé jméno znalce] pak v rámci hodnocení důkazů soud uvádí, že znalecký posudek (§ 125, 127 o.s.ř.) soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o.s.ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o.s.ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017). V daném případě zpracovaný znalecký posudek [celé jméno znalce] veškeré zde uvedené požadavky splňuje. Jako takový vytváří pro soud náležitě a logicky odůvodněný, dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný závěr znalce o ceně Nemovitých věcí, včetně ocenění spoluvlastnických podílů každé z účastnic.

8. Soud pro nadbytečnost zamítl návrhy na doplnění dokazování znaleckými posudky k ceně Nemovitých věcí, a to konkrétně posudky [číslo] [rok], [číslo] [rok] a [číslo] když jednak účastnice učinily cenu stanovenou znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce za nespornou, dále nutno uvést, že znalecké posudky [číslo] [rok] a [číslo] [rok], které se také zabývaly cenou Nemovitých věcí, byly zpracovány dne 27. 11. 2013, resp. dne 20. 9. 2014. S ohledem na skutečnost, že pro řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je podstatná současná obvyklá cena Nemovitých věcí, je zřejmé, že s ohledem na stáří uvedených znaleckých posudků tyto nejsou aktuální, a proto z nich není možné v rámci předmětného řízení vycházet. Pokud jde o znalecký posudek předložený žalovanou, a to sice posudek [titul] [příjmení] [číslo] zabýval se jeho hodnocením soudem ustanovený znalec, kdy z posudku [celé jméno znalce] je zřejmé, že ani z tohoto posudku není možné vycházet, když znalec [titul] [příjmení] oceňoval Nemovité věci bez možnosti provedení místního šetření interiéru rodinného domu [adresa], pročež musel vycházet z informací sdělených ob jednatele ocenění. Pro nadbytečnost byly zamítnuty i další navrhované důkazy (zejm. obsah komunikace mezi účastnicemi řízení), neboť tyto důkazy měly prokazovat buď další skutečnosti, které byly mezi stranami nespornými, případně měly odůvodňovat, jakým způsobem jednaly účastnice o vypořádání spoluvlastnictví před podáním žaloby, což však je nadbytečné a provádění těchto důkazů by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť by z nich nemohly být zjištěny žádné okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ustanovení § 1115 odst. 1 zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky. Podle § 1140 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

10. Výčet způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem je v občanském zákoníku taxativní. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně dovodil ve věcech rozhodovaných podle obč. zák. (§ 142 odst. 1) závaznost pořadí tam uvedených způsobů při vypořádání prováděném soudem, které vyplývá jasně ze znění zákona (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004). Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, neboť se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (srov. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, a ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008). Podle zákonem uvedené posloupnosti způsobů vypořádání je tedy soud povinen postupovat a nemůže jednotlivé způsoby libovolně upřednostňovat. Tento závěr vyplývající z dosavadní judikatury se uplatní i v poměrech nové právní úpravy podle o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1/2018, ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018). K závaznosti zákonného pořadí vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem v podmínkách právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se přiklání i odborná literatura:„ Přikázání věci jako další způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví přichází do úvahy až tehdy, není-li rozdělení věci dobře možné. Jestliže by byly dány podmínky pro rozdělení věci, není možno postupovat přikázáním věci do vlastnictví některého ze spoluvlastníků, a to ani tehdy, pokud by pro takový postup obecně byly splněny předpoklady (srov. Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 607 - 623).

11. V daném řízení zrušení spoluvlastnictví k výše vymezeným Nemovitým věcem požadovala jak žalobkyně, tak žalovaná, která s takovým způsobem (bez dalšího) souhlasila. Soud tedy v souladu s postoji obou stran a při absenci (potenciálních) překážek vymezených v § 1154 a § 1156 o. z., které by tomu snad mohly bránit, rozhodl o zrušení spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k Nemovitým věcem.

12. Protože soud rozhodl o zrušení spoluvlastnictví účastnic, pak v souladu s ust. § 1143 věty druhé o. z. bylo nutno rozhodnout rovněž o způsobu vypořádání spoluvlastnictví. V daném případě tvoří Nemovité věci pozemek, jehož součástí je rodinný dům a dále přilehlý pozemek se způsobem využití ostatní komunikace. Platí, že reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Stavbu lze reálně dělit zpravidla jen vertikálně. Vertikální rozdělení budovy v zásadě předpokládá existenci společné zdi, která slouží oběma budovám; ty tak nadále zůstávají určitým způsobem spojeny, to však soudu nebrání samo o sobě rozdělení stavby mezi spoluvlastníky. V daném případě soud vycházel jak z charakteru stavby, kdy se jedná o rodinný dům, tak ze shodného prohlášení účastnic, že reálně rozdělení Nemovitých věcí není dobře možné. Z toho důvodu se dále zabýval další možností vypořádání spoluvlastnictví, a to přikázání věci za přiměřenou náhradu jednomu ze spoluvlastníků. Přikázání věci do vlastnictví některého ze spoluvlastníků je podmíněno naplněním předpokladů, mezi které patří mj. to, že spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, s tímto postupem souhlasí. Tento požadavek odráží fakt, že jen velmi obtížně by byl naplněn funkční, ekonomický a užitný cíl věci, byla-li by přikázána tomu ze spoluvlastníků, který o ni zájem nemá. Dalším předpokladem je hledisko kredibility (solventnosti) účastníka k „ vyplacení“ spoluvlastnického podílu, a to jak z hlediska samotné schopnosti náhradu zaplatit, tak i z hlediska jejího včasného poskytnutí. Hledisko solventnosti se v judikatuře prof ve dvojí podobě, jednak jako samotná podmínka pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků (rozsudek NS 22 Cdo 1346/2002, nález ÚS III. ÚS 687/04) a jednak také jako jedna z okolností, k nimž je nutno při vypořádání přihlížet při posouzení toho, komu má být věc přikázána (např. při rovnocenných kritériích může být rozhodujícím pro přikázání věci objektivní schopnost náhradu poskytnout z hlediska dispozice volnými finančními prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním a použitím dříve ve srovnání se spoluvlastníkem druhým, ačkoli i ten by podmínku solventnosti k poskytnutí náhrady obecně splňoval). Smyslem požadavku solventnosti je dosáhnout toho, aby každý ze spoluvlastníků obdržel majetkovou hodnotu odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu a zamezilo se tomu, že spoluvlastník, jemuž byla přiznána náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně. V poměrech projednávané věci je mezi účastnicemi nesporné, že žalobkyně, která Nemovité věci užívá, má vůli a je připravena nabýt Nemovité věci do svého výlučného vlastnictví, rovněž je nesporná solventnost žalobkyně. Za těchto okolností soud přikázal Nemovité věci do vlastnictví žalobkyně, kdy ostatně i skutečnost, že k Nemovité věci mají být přikázány žalobkyni, nebyla mezi účastnicemi spornou.

13. Podle ustálené rozhodovací praxe má výše náhrady základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceně v daném místě a čase v době rozhodování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru)). Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv ceny, za niž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3789/2018. Výše přiměřené náhrady byla určena znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce a vychází z podílu celkové ceny Nemovitých věcí, tedy z částky 2 460 000 Kč, pročež spoluvlastnický podíl žalované má hodnotu 820 000 Kč. I v tomto případě nebyla tato otázka mezi účastnicemi spornou.

14. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic řízení k pozemku parcelní [číslo] ostatní plocha a k pozemku parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa]; rodinný dům, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Liberec, tyto Nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil žalobkyni, aby na vypořádání spoluvlastnických podílů zaplatila žalované částku 820 000 Kč.

15. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví není možné opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). V daném případě lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonná pro peněžité plnění, když sama žalobkyně uvedla prostřednictvím svého zástupce, že je schopna žalované vyplatit vypořádací podíl ve lhůtě 3 dnů.

16. Žalobkyně v průběhu řízení složila dne 23. 1. 2020 na účet soudu částku 7 000 Kč, jako zálohu na náklady důkazu – znaleckého posudku. V řízení bylo z této celkové částky na náklady užito toliko 6 033,50 Kč, když ustanovenému znalci [celé jméno znalce] bylo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 11. 2020, č. j. 15 C 40/2019-141 přiznáno znalečné právě ve výši 6 033,50 Kč, které mu bylo proplaceno dne 15. 2. 2021. Proto soud rozhodl, že zbývající nespotřebovaná část zálohy bude po právní moci tohoto rozsudku žalobkyni vrácena.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje iudicium duplex, řízení může být zahájeno na návrh kteréhokoli ze spoluvlastníků, přitom všichni spoluvlastníci mají v řízení postavení žalobce i žalovaného nehledě na to, kdo žalobu podal. Předchozí judikatorní praxe zpravidla při rozhodování o nákladech řízení vycházela z toho, že pokud všichni spoluvlastníci souhlasí se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví, je třeba procesní úspěch posuzovat podle toho, jak soud rozhodl o otázce, která byla mezi účastníky sporná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2767/2017). Tento přístup byl ale překonán nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, z něhož se podává, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vnímat perspektivou základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Vlastnické právo zahrnuje také právo přestat být vlastníkem (věc opustit, zcizit); v případě podílového spoluvlastnictví se pak specificky uplatňuje zásada, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen setrvávat ve spoluvlastnictví (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 174/05 ze dne 12. 4. 2006). Pro případ, že se pak sami spoluvlastníci nedohodnou na oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení a vypořádání celého spoluvlastnictví, má každý z nich právo obrátit se na soud s návrhem na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Z uvedené zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, a tedy účast spoluvlastníka nelze vynucovat proti jeho vůli, přitom vyplývá rovněž to, že žádného ze spoluvlastníků nelze bez dalšího sankcionovat za to, že spoluvlastnictví má být zrušeno a vypořádáno, respektive za to, že by u soudu podán návrh na jeho zrušení a vypořádání. Spoluvlastníci pak ani nemohou plně ovlivnit konečné rozhodnutí soudu o tom, jak bude podílové spoluvlastnictví vypořádáno, neboť soud je v tomto směru vázán zákonným pořadím jednotlivých způsobů vypořádání. Dle citovaného nálezu se tedy zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Za takové zvláštní důvody nelze považovat nevstřícný postup žalobkyně vůči žalované (a vice versa) v rámci snahy o zjištění ceny nemovitosti znalcem, kterého si sjednala žalovaná, když právě určitá míra neshod mezi jednotlivými spoluvlastníky je zpravidla samotným důvodem, proč spoluvlastníci nejsou schopni dosáhnout dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví a proč podávají žalobní návrh k soudu. Nesprávným, protože příliš formalistickým a mechanickým, vycházením z úspěchu či neúspěchu v řešení otázky, která byla mezi účastníky sporná, by soud zcela opomíjel specifický charakter řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; nota bene v situaci, kdy posouzení sporných skutečností často závisí na zodpovězení odborných otázek, překračujících znalosti a povědomí stran sporu. Výroky ad IV. a V., podle nichž se žalobkyni vrací nespotřebovaná část zaplacené zálohy na náklady důkazu (znaleckého posudku) a žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení, pak spravedlivě reflektují i to, že to byla žalobkyně, kdo návrh podal, a proto jí šla k tíži povinnost k úhradě soudního poplatku a povinnost k úhradě části nákladů na pořízení znaleckého posudku (kdy s ohledem na to, že znalci byla přiznána nižší odměna, než kolik činila žalobkyní složená záloha, žalobkyně tyto náklady nesla v plné výši a soud jí zbytek zálohy vrátil), když dle odstavce 26. odůvodnění citovaného nálezu je úkolem soudů přinášet účastníkům pokud možno spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi, což platí tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Pokud tedy bylo o nákladech řízení za situace, kdy soudní poplatek i náklady v souvislosti s ustanovením znalce plně uhradila žalobkyně, rozhodnuto tak, že žádná z účastnic nárok na náhradu nemá, nejedná se o rozhodnutí, které by kteroukoli z účastnic nedůvodně zatěžovalo nad rámec toho, co od nich lze rozumně požadovat – tedy uhrazení jejich vlastních nákladů spojených s právním zastoupením – a které by mohla některá z účastnic důvodně považovat za nespravedlivé.

Poučení