15 C 421/2022- 85

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Kláry Obrtlíkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupena JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokátkou sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupen Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2022, č. j. 15 C 421/2022 - 49 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 12 066,42 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 6 776 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného jí žalovaným dopisem ze dne 17. 8. 2022 pro včasné nevyplacení rozdílu mezi zaměstnavatelem provedenými srážkami ze mzdy zaměstnancem a skutečně zaměstnavatelem odeslanou částkou na účet exekutora v exekučním řízení č. j. [spisová značka] ve výši 6 063 Kč. Žalobkyně poukazovala na to, že usnesení o zrušení exekučního příkazu srážkami ze mzdy žalovaného ze dne 14. 6. 2022, bylo žalobkyni doručeno dne 20. 6. 2022, nabylo právní moci dne 20. 6. 2022, avšak oznámení Exekutorského úřadu [okres] ze dne 1. 8. 2022 o tom, že usnesení o zrušení exekučního příkazu nabylo právní moci, bylo doručeno žalobkyni až dne 5. 8. 2022. Teprve od tohoto okamžiku mohl žalobce z titulu zaměstnavatele žalovaného ukončit svou povinnost srážet a deponovat finanční prostředky ze mzdy žalovaného a vyplatit již deponovanou částku 6 063 Kč k rukám žalovaného. Fakticky mohla být uvedená částka vyplacena nejdříve v měsíci srpnu 2022. Žalovanému byla tato částka poukázána dne 29. 8. 2022. Kromě toho má žalobkyně za to, že ani v případě, že by uvedenou částku skutečně nevyplatila žalovanému včas, nejednalo by se o důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť by šlo toliko o důsledek chyby či jiné zřejmé nesprávnosti, což, odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, nelze bez dalšího spojovat s nepříznivými důsledky pro zaměstnavatele, aniž by zaměstnavateli byla poskytnuta reálná možnost věc napravit.

2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 17. 8. 2022 a doručené žalobkyni datovou schránkou dne 18. 8. 2022, je neplatné (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení 13 823 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

3. Soud prvního stupně konstatoval, že v řízení šlo především o posouzení toho, kdy nastala povinnost žalobkyně vyplatit žalovanému rozdíl mezi žalobkyní provedenými srážkami ze mzdy a skutečně odeslanou částkou na účet exekutora v ukončeném exekučním řízení. Dospěl k závěru, že zaměstnavatel, tj. žalobkyně, měla tuto povinnost již poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí exekutora ze dne 14. 6. 2022 o zrušení exekučního příkazu srážkami ze mzdy, což se stalo dne 20. 6. 2022 a téhož dne nabylo právní moci. Podle soudu prvního stupně tak žalobkyně měla ukončit srážení a deponování finančních prostředků ze mzdy žalovaného a vyplatit žalovanému již deponovanou částku 6 063 Kč a měla tak učinit v červenci 2022, spolu s výplatou mzdy za červen 2022. Poukázal na to, že navíc bylo v srpnu chybně vyplaceno žalovanému pouze 6 000 Kč, namísto 6 063 Kč a částka 63 Kč byla uhrazena až po podání žaloby. Žalovaný tak měl právo s žalobkyní okamžitě zrušit pracovní poměr.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že dospěl-li k závěru, že k výplatě sražené a deponované části mzdy žalovaného mělo dojít již poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí exekutora o zrušení exekučního příkazu ze dne 14. 6. 2022, nijak se nevypořádal s námitkou žalobkyně, že ani v případě, že by skutečně uvedenou náhradu nevyplatil žalovanému včas, nejednalo by se o důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3676/2010 či rozsudku sp. zn. 21 Cdo 298/2013. Dále namítala, že odkazoval-li soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 20 Cdo 248/2022, jednalo se o rozhodnutí, v němž byla řešena právně složitá otázka, přičemž uvedené rozhodnutí bylo vydáno teprve půl roku před tím, že tuto otázku musela řešit žalobkyně a vzhledem k nejednotnosti výkladu této problematiky tak postupovala v dobré víře, že jedná v souladu se zákonem. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání žalobkyně nepovažuje za důvodné, když soud prvního stupně po řádně provedeném dokazování, úplně a správně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po právní stránce. Navrhoval potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyni byla dne 18. 8. 2022 doručena do datové schránky datová zpráva od žalovaného obsahující listinu datovanou 17. 8. 2022, nazvanou„ Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem“ jíž žalovaný žalobkyni s odkazem na ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, oznámil, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 11. 2021 z toho důvodu, že mu do dne okamžitého zrušení pracovního poměru„ nebyl vyplacen rozdíl mezi zaměstnavatelem provedenými srážkami ze mzdy zaměstnance a skutečně zaměstnavatelem odeslanou částkou na účet exekutora v ukončeném exekučním řízení č. 108 EX 03326/21 ve výši 6 063 Kč“.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 19. 8. 2022, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 511/2021 Sb., část (dále jen„ zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§ 141 odst. 1).

10. Podle ustanovení § 59 zákoníku práce zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.

11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

12. Soud prvního stupně sice v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nezmínil, jak posoudil otázku zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, a dále dvouměsíční lhůty podle ustanovení § 59 zákoníku práce k okamžitému zrušení pracovního poměru, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že obě tyto prekluzivní lhůty hodnotil jako dodržené.

13. K tomu odvolací soud dodává, že pokud jde o lhůtu k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalovaného měl podle okamžitého zrušení pracovního poměru skončit dnem jeho doručení, tj. 18. 8. 2022, a žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 17. 10. 2022, stalo se tak před uplynutím uvedené lhůty. Vzhledem k tomu, že podstatou sporu bylo, mimo jiné, kdy nastala splatnost deponované části mzdy žalovaného, zda tomu bylo již v červenci či až v srpnu 2022, přičemž poslední část deponované mzdy byla žalovanému vyplacena až po podání žaloby, lze uzavřít, že okamžité zrušení pracovního poměru nebylo žalovaným provedeno opožděně, tj. po uplynutí lhůty dle § 59 zákoníku práce.

14. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2021. Přípisem ze dne 28. 1. 2022 soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřadu [okres], vyrozuměl žalobkyni, že v rámci exekuce na majetek povinného [celé jméno žalovaného] (v projednávané věci žalovaného) vedené exekutorem pod sp. zn. 108 EX [číslo] byl vydán exekuční příkaz ze dne 15. 12. 2021, č. j. 108 EX [číslo] – 029, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2021, doložka provedení exekuce nastala dne 15. 1. 2022 a byla zapsána do rejstříku zahájených exekucí. Žalobkyně byla vyzvána, aby případné deponované finanční prostředky uhradila na označený účet soudního exekutora pod uvedeným variabilním symbolem. V dubnu a květnu 2022 byla mezi žalobkyní a Exekutorským úřadem [okres] vedena korespondence týkající se zaslání deponovaných srážek ze mzdy žalovaného na účet exekutora. Usnesením ze dne 14. 6. 2022, č. j. 108 EX [číslo] – 141, soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres], rozhodl o zrušení exekučního příkazu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 108 EX [číslo] – 029, srážkami ze mzdy, na kterou měl povinný [celé jméno žalovaného], nárok vůči žalobkyni s tím, že exekuce vedená proti povinnému, tj. žalovanému, byla uhrazena; toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 20. 6. 2022. Vyrozuměním ze dne 1. 8. 2022, doručeným žalobkyni do datové schránky dne 5. 8. 2022, soudní exekutor žalobkyni vyrozuměl, že usnesení o zrušení exekučního příkazu č. j. 108 EX [číslo] – 141, nabylo právní moci dne 20. 6. 2022. Žalobkyně z deponovaných srážek ze mzdy povinného ve výši 6 063 Kč žalované poukázala 6 000 Kč dne 29. 8. 2022 a zbývajících 63 Kč dne 17. 10. 2022.

15. Z uvedeného je zřejmé, že za daného skutkového stavu, o němž v zásadě nebylo mezi účastníky sporu, jsou pro posouzení věci hlavními spornými otázkami jednak, kdy nastala splatnost žalobkyní na příkaz exekutora deponované části mzdy žalovaného ve výši 6 063 Kč a dále zda lze z okolností, za nichž došlo k výplatě této částky až po právním jednání žalovaného, přezkum jehož platnosti je předmětem tohoto řízení, dovodit, že k okamžitému zrušení pracovního poměru nebyl důvod.

16. Podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce, mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

17. Podle ustanovení § 146 písm. a) zákoníku práce, srážky ze mzdy smějí být provedeny jen v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem 18. Podle ustanovení § 147 odst. 2 zákoníku práce, výkon rozhodnutí (exekuce) nařízených nebo vedených soudem, soudním exekutorem, správcem daně, orgánem správního úřadu, jiného státního orgánu nebo orgánu územního samosprávného celku se řídí zvláštním právním předpisem.

19. Podle ustanovení § 276 občanského soudního řádu srážky ze mzdy lze provádět jen do výše výkonem rozhodnutí vymáhané pohledávky s příslušenstvím.

20. Podle ustanovení § 284 odst. 1 občanského soudního řádu plátce mzdy přestane provádět srážky, jakmile je pohledávka oprávněného uspokojena.

21. Zaměstnavatel je povinen platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (srov. § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce), z nichž může provádět srážky pouze z důvodů v zákoně taxativně vymezených (§ 146 zákoníku práce). Jedním z nich jsou i srážky na základě soudním exekutorem vedené exekuce podle pravidel upravených zejména v ustanovení § 276 – 302 o. s. ř. Jakmile je pohledávka oprávněného uspokojena, resp. jakmile se plátce mzdy o této skutečnosti dozví, je povinen přestat s prováděním srážek (§ 284 odst. 1 o. s. ř.), neboť od tohoto okamžiku přestává platit výjimka z povinnosti zaměstnavatele platit zaměstnanci mzdu v plné výši, a pokud má zaměstnavatel v držení nějakou strženou část zaměstnancovy mzdy, kterou neodeslal dle dřívějších pokynů soudního exekutora, měl by ji zaměstnanci neprodleně vyplatit. Je třeba poukázat na to, že tato zaměstnavatelem deponovaná částka je částí mzdy zaměstnance za již dříve vykonanou práci, která by mu byla, nebýt exekučním příkazem nařízených srážek, zpravidla již vyplacena. Obvykle půjde o část zaměstnancovy mzdy za předchozí kalendářní měsíc, která je splatná do konce měsíce následujícího (§ 141 odst. 1 zákoníku práce), tzn. do konce měsíce, kdy se zaměstnavatel dozví o tom, že exekucí vymáhaná pohledávka byla uspokojena.

22. Zákon výslovně neupravuje, v kterém okamžiku se zaměstnavatel dozví o tom, že pohledávka, na kterou prováděl srážky ze zaměstnancovy mzdy, byla uspokojena, ale lze dovodit, že by tuto informaci měl nabýt buď porovnáním výše vymáhané pohledávky se souhrnem všech srážek ze mzdy, které dosud provedl a odeslal, nebo od toho, kdo mu provádění srážek uložil.

23. V projednávané věci se tak stalo v okamžiku, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení soudního exekutora ze dne 14. 6. 2022 o zrušení exekučního příkazu srážkami ze mzdy žalovaného, tzn. 20. 6. 2022. Od tohoto dne žalobkyně věděla, že exekucí vymáhaná pohledávka byla uspokojena a měla provést kroky k vyplacení zbývající zadržované části mzdy žalovanému. Vyčkávání na informaci o nabytí právní moci usnesení ze dne 14. 6. 2022 nemělo žádné opodstatnění, neboť usnesení obsahovalo poučení o nepřípustnosti opravného prostředku, a bylo tudíž zřejmé, že zůstane beze změny a nabyde právní moci, jakmile bude všem zúčastněným doručeno. Z uvedeného vyplývá, že byla-li částka 6 063 Kč srážkou ze mzdy za květen 2022, byla splatná do konce června 2022. Deset dnů ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že důvod pro další zadržování provedené srážky odpadl, se pak jeví dostatečnou dobou, aby k výplatě této částky žalovanému přistoupila. Žalobkyně to však neudělala, a to nejen do konce června, ale zadržovanou částku žalovanému nevyplatila ani spolu se mzdou za červen, tj. do konce července 2022.

24. Odpověď na první ze shora nastíněných otázek je tedy zřejmá – v době okamžitého zrušení pracovního poměru byla část mzdy žalovaného ve výši 6 063 Kč více než 15 dnů po splatnosti.

25. Argumentace žalobkyně, že ani v takovém případě nebyl naplněn dostatečný důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, není důvodná. Žalobkyně se v tomto směru odvolává na judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce je dán zejména tehdy, nevyplatil-li zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti proto, že není schopen plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící úpadek) není schopen uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců a rovněž tehdy jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši, ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Naproti tomu deklarovala, že institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4042/2010, který byl uveřejněn pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, roč. 2012), a ani právním prostředkem, prostřednictvím kterého by bylo možné postihovat zaměstnavatele za chyby, omyly nebo jiné zřejmé nesprávnosti při výpočtu nebo výplatě mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu, jestliže zaměstnavatel zjištěnou nesprávnost v přiměřené době odstranil a bez zbytečného odkladu zjednal nápravu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3676/2010, který byl uveřejněn pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Žalobkyně, podle svého mínění, postupovala v dobré víře, že jedná v souladu se zákonem a neznajíc závěry jen půl roku staré judikatury, na níž odkazoval soud prvního stupně.

26. Odvolací soud předně nepovažuje soudem prvního stupně odkazované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 20 Cdo 248/2022 (všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách [webová adresa] vydané v exekuční věci a závěry v něm vyslovené za natolik zásadní, aby samo o sobě bylo schopno nějak zvrátit případné jiným směrem se ubírající úvahy soudu v projednávané pracovněprávní věci. Dovozuje-li pak žalobkyně svou dobrou víru o své přesvědčení, že nemůže deponovanou částku žalovanému vyplatit dříve, než bude exekutorem (oficiálně) vyrozuměna o nabytí právní moci usnesení ze dne 14. 6. 2022, potom tomuto jejímu tvrzení neodpovídá ani její následné jednání. Uvedenému přesvědčení by odpovídalo, pokud by žalobkyně deponovanou částku (celou) žalovanému vyplatila či poukázala bezodkladně poté, co jí bylo doručeno vyrozumění o tom, že usnesení soudního exekutora ze dne 14. 6. 2022 nabylo právní moci (již před téměř dvěma měsíci), což se stalo dne 5. 8. 2022. Žalobkyně namísto toho s výplatou dále otálela a k okamžité výplatě nepřistoupila ani bezprostředně poté, co od žalovaného dne 19. 8. 2022 obdržela okamžité zrušení pracovního poměru. Nejprve dne 23. 8. 2022 sepsala a 26. 8. 2023 odeslala žalobci svůj nesouhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru a teprve dne 29. 8. 2023 dochází k odeslání částky 6 000 Kč (!) žalovanému a zbývajících 63 Kč je poukázáno dokonce až v den podání žaloby (17. 10. 2023). Je zcela evidentní, že ze strany žalobkyně nešlo o důsledek žádné chyby, omylu nebo jiné zřejmé nesprávnosti při výpočtu nebo výplatě mzdy, ale spíš liknavosti nebo přímo neochoty žalovanému, s jehož prací byla dlouhodobě nespokojena, něco vyplácet. Rovněž zřejmé je i to, že žalobkyně nápravu nezjednala bez zbytečného odkladu, ale až po dalším několikadenním (a v případě posledního doplatku dokonce dvouměsíčním) zdráhání.

27. Protože soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru o naplnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.

28. Pokud jde o závislý výrok II., o nákladech řízení, soud prvního stupně sice správně své rozhodnutí o náhradě nákladů odvozoval z úspěchu žalovaného ve věci, odvolací soud se však neztotožňuje s tím, jak stanovil výši této náhrady.

29. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

30. Soud prvního stupně přiznal žalovanému náhradu za jeho zastoupení advokátem sestávající z odměny za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření, účast na jednání soudu) po 2 500 Kč, paušální náhrady hotových výloh při třech úkonech právní služby po 300 Kč, paušální náhrady za ztrátu času, a to osmi půlhodin po 100 Kč, cestovného zástupce osobním automobilem při cestě z [obec] do [obec] a zpět celkem 316 km a 21 % daně z přidané hodnoty, celkem 13 823 Kč Odvolací soud nicméně neshledává účelnými (přiměřenými) náklady na cestu z [obec] do [obec] a zpět, o délce celkem 316 km.

31. Volba advokáta z jiného (vzdálenějšího kraje) za situace, že žalovaný bydlí v okrese [obec], ani nešlo o spor nějakým způsobem mimořádně náročný či komplikovaný, což by mohlo takto zvláštní volbu advokáta stavět do jiného světla, se nejeví přiměřenou a důvodnou. V takovém případě měl soud aplikovat výkladové ustanovení § 2 o. s. ř., podle něhož soudy dbají mimo jiné na to, aby práv nebylo zneužíváno na úkor fyzických a právnických osob. Každopádně prostředky vynaložené žalovaným na přesun advokáta přes celou republiku v situaci, kdy nejen v [obec], ale především ve (oproti [obec]) výrazně bližší [obec] působí tisíce advokátů, které mohl oslovit, nebyly potřebnými k účelnému bránění jeho práv, jak to má na mysli § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12) Navíc i advokátní kancelář, jejíž služby si žalovaný vybral, má pobočku v [obec]. Za této situace je namístě náhradu cestovních nákladů zástupce žalovaného zredukovat na částku odpovídající cestě [obec] – [obec] a zpět.

32. Účelně náklady žalovaného vynaložené na zastupování advokátem tedy sestávaly z odměny za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření, účast na jednání soudu) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), d) g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)), paušální náhrady hotových výloh při třech úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), paušální náhrady za ztrátu času, a to šesti půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovného právního zástupce při cestě z [obec] do [obec] a zpět celkem 130 km osobním automobilem, [registrační značka], s průměrnou spotřebou motorové nafty 5,9 l [číslo] km, při ceně paliva 47,10 Kč dle a základní sazby náhrady 4,70 Kč/km (vyhláška č. 237/2022 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění), celkem cestovné 972,25 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 2 094,17 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celkem 12 066,42 Kč.

33. Odvolací soud proto podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok II. napadeného rozsudku ve výši přiznané náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada vzniklých nákladů spočívajících v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 2 500 Kč, z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 176 Kč. Pro neúčelnost nebyla přiznána náhrada (odměna, režijní paušál a DPH) za účtovaný úkon právní služby – porada s klientem dne 20. 1. 2023 v trvání 1:15 hodiny.

35. Odvolací soud neupírá žalovanému právo radit se se svým zástupcem třeba i několik hodin každý den, avšak z hlediska zkoumání účelnosti takových porad při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba posoudit objektivní potřebu (nutnost) takových porad a jejich přínos pro další vedení řízení. A pokud taková objektivní nutnost z ničeho (z obsahu spisu) nevyplývá (např. potřeba vyhovět výzvě soudu na doplnění skutkových tvrzení, reagovat na zásadní vyjádření protistrany obsahující významná skutková tvrzení, poradit se o dalším postupu v řízení ve světle nových důkazů apod.), nelze těmto (opakovaným) poradám bez dalšího takovou účelnost přiznat. V projednávané věci nepředstavovaly skutkové okolnosti zásadní jádro sporu mezi účastníky, když spornými byly především otázky právní. Proto i odvolání žalobkyně a vyjádření sepsané zástupcem žalovaného představuje zejména polemiku o správnosti právního posouzení, přiléhavosti odkazované judikatury, její výklad. Tedy otázky výhradně právní, k nimž žalovaný, jako právní laik, navíc ve fázi odvolacího řízení, sotva mohl přispět nějakou pro řízení zásadní informací. A bylo-li smyslem této„ právní porady“ informovat žalovaného o podaném odvolání a o tom, co to pro něj, jako účastníka znamená, pokládá odvolací soud za tímto účelem vynaložený čas více než jedné hodiny za neúměrný, neúčelně promrhaný, budící dojem snahy o účelové navýšení požadované náhrady nákladů na účet neúspěšné protistrany.

Poučení