15 C 67/2022-53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Ondřejem Růžičkou, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o omluvu a zaplacení 30 000 s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaný je povinen do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku zaslat žalobci omluvu tohoto znění: Rozhodnutím Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka] bylo nezákonně zasaženo do práv pana [celé jméno žalobce]. Za tyto zásahy se Ministerstvo spravedlnosti panu [celé jméno žalobce] tímto omlouvá, se zamítá.

II. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% p.a. od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhá po žalované finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč a omluvy jakožto odškodnění nemajetkové újmy, která byla u žalobce vyvolána vydáním nezákonného rozhodnutí a to rozhodnutím Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka], o jehož nezákonnosti rozhodlo v přezkumném řízení Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č.j.: [spisová značka] (doručeno [datum rozhodnutí]). Závažnost vzniklé újmy je určována skutečností, že rozhodnutí krajského úřadu nutilo žalobce pod hrozbou dalších sankcí podat oznámení do Centrálního registru ohledně velmi citlivých osobních údajů žalobce, které se přímo dotýkaly jeho osobnostních ústavně zaručených práv (práva na informační sebeurčení) dle čl. 7 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), v čemž ostatně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Plošným zveřejňováním podaných oznámení, které bylo vynucováno rozhodnutím krajského úřadu, tedy docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí, když předmětné informace jsou velmi citlivého soukromého charakteru, o jejichž plošném zveřejnění by měl rozhodovat primárně pouze žalobce. Jinými slovy postupem ze strany veřejné moci při vymáhání povinností, které na straně žalobce vedly k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, tedy přímo se dotýkaly jeho osobnostních ústavně zaručených práv, tj. právo na respekt k soukromému a rodinnému životu, vč. práva na informační sebeurčení dle čl. 7 a čl. 10 odst. 3 Listiny, dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čemž ostatně odkazuje žalobce na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobce tvrdí, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla újma nemajetkové povahy, spočívající zejména v nejistotě o jeho ústavně zaručených právech, jež byly vyprázdněny zákonnými ustanoveními doslova ústavněprávní maximy negující, a ačkoli se žalobce nevzdal v ochraně svých ústavně zaručených práv, jeho důvěra v právní řád s přímo aplikovatelnými ústavně zaručenými právy však byla donucujícími správními rozhodnutími podlomena a tuto újmu hodnotí žalobce jako rozpornou s požadavky čl. 36 Listiny a dále čl. 6 Úmluvy. Nezákonným rozhodnutím došlo v této naznačené souvislosti také k narušení žalobcova rodinného a soukromého života, když žalobce i se svými blízkými velmi citelně nesl, že jeho opravným prostředkům nepřikládaly příslušné orgány státní správy přiléhavý význam, tedy aby jim vyhověly. Jelikož žalobce byl a je osobou veřejně činnou mělo samozřejmě autoritativní zjištění o jeho údajném porušování zákona na něj významně vyšší vliv než na běžného občana, pociťoval žalobce oprávněné obavy a nejistotu, úzkost s dopadem na jeho psychický stav. Tento (následně zjištěný) nezákonný tlak měl významný vliv na jeho soukromý život, stavy nejistoty a obav z dopadů autoritativního zjištění nezákonnosti jeho postupu na jeho nejbližší okolí i veřejnost v obci. O jeho problémech ohledně naplňování pravidel střetu zájmů se na obecním úřadu vědělo a i jeho spolupracovníci i kolegové z okolních obcí se jej dotazovali na to, jak jeho postup obstál z pohledu práva. Žalobce sám tedy pociťoval rovněž významné obavy o svou veřejnou pověst, důstojnost a čest a dodržování práva, kteréžto hodnoty si žalobce zásadně považuje jakožto osoba netrestaná a bezúhonná. Je třeba také dodat, že ministerstvo pravidelně všechny komunální politiky, kteří odmítali své majetkové přiznání do příslušného registru zanést, když stejně jako žalobce zásadně namítali, že taková přiznání nemůže státní moc jen tak bez dalšího„ vystavovat bez jakékoli ochrany“ poskytnutých citlivých osobních údajů, nahlašovalo příslušným orgánům k dalšímu sankčnímu postihu dle zákona o střetu zájmů. Ostatně se tak stalo i žalobci, který pod tíhou dalších postihů se takovým rizikům podvolil a další majetková přiznání postupem dle zákona o střetu zájmů poskytl, když tento další nátlak pokládá za zvlášť významnou újmu na svých právech svobodného občana s dopadem na práva jemu garantovaná čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. nález ÚS sp.zn. Pl. ÚS 24/10). Pokud by správní orgány a následně i správní soud adekvátně rozeznaly míru narušení jeho ústavně zaručených práv a nevydaly by předmětná nezákonná rozhodnutí, k narušení jeho ústavně zaručených práv by v další fázi nedošlo a žalobce by pak pod tíhou těchto nezákonných rozhodnutí neposkytl majetková přiznání a také nečelil další nátlakové kampani ze strany žalovaného. Nebýt totiž tohoto nezákonného rozhodnutí, později zrušeného právě pro nezákonnost, žalobce by svá majetková přiznání žalovanému neposkytl, neboť dlouhodobě nesouhlasil se způsobem nakládání s nimi na jeho straně (plošné a přímé zveřejňování bez jakékoli ochrany podaných přiznání a v nich obsažených údajů). Všechny shora uvedené újmy měly dopad na celkovou osobní integritu žalobce, jeho důstojnost i dopad na něj jakožto osobu veřejně činnou, tedy újmu v jeho profesním životě, ale i osobu nacházející se v rámci svých rodinných vazeb. Rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka] bylo jakožto nezákonné zrušeno až rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum rozhodnutí], č.j [spisová značka] (doručeno dne [datum rozhodnutí]) a v jeho souvislosti je na místě přiznat žalobci zadostiučinění. Dokládá totiž, jak úporný tlak na žalobce veřejná moc uskutečnila, aby jej přinutila oznámení do CRO učinit, než státní správu do„ kolejí“ demokratického právního státu vrátila rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Jelikož v mezidobí nebylo rozhodnuto o žalobě žalobce ke Krajskému soudu v Praze, podal žalobce příslušná oznámení žalovanému k zanesení do CRO. Až teprve následným postupem žalovaného, který teprve v listopadu 2020 CRO uzavřel k přímému plošnému zveřejňování podaných oznámení, došlo k ochraně jeho ústavně zaručených práv. Žalobce podtrhuje, že vykonává veřejnou funkci v menší obci nad rámec své pracovní doby, tj. ve svém volném čase a ve snaze podle svých schopností rozvíjet svou obec, a to již několikáté volební období. Namísto ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jeho právům, veřejná moc reprezentovaná žalovaným rozhodla, že žalobce„ bude nutit k majetkovému striptýzu“ ohledně skutečností osobní (citlivé, soukromé) povahy s následným plošným zveřejněním jejích majetkových a osobních poměrů všem k dispozici. Závažnost vzniklé újmy dále zvyšuje nepochybně fakt, že se žalovaný k jeho návrhu v zákonem stanovené lhůtě vůbec nevyjádřil. Nečinnost žalovaného se musí promítnout do úvahy o výši odškodnění, pročež svůj návrh pokládá žalobce za zcela po právu. Žalobce tedy uzavírá, že docházelo k porušování (dokonce) jeho ústavně zaručených práv, Ministerstvo bylo opakovaně vyzýváno Sdružením místních samospráv ČR, aby vzalo při svém rozhodování v úvahu váhu těchto ústavně zaručených práv a ukončilo protiústavní zásahy do práv komunálních politiků dle zákona o střetu zájmů (viz Dopis předsedy SMS ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ministryni spravedlnosti - přílohou), k porušování práv žalobce docházelo soustavně až do listopadu 2020, tj. k protiprávnímu plošnému zveřejnění osobních (citlivých) údajů jakožto protiprávnímu stavu docházelo kontinuálně až do [datum], přístup k citlivým informacím o žalobci byl realizován Ministerstvem na jednom místě prostřednictvím datové sítě a systému CRO, stejně tak tyto informace byly dostupné komukoli bez jakékoli identifikace osoby s nimi se seznamujícími a bez jakékoli kontroly nad dalším šířením či užíváním informací, žalobce trvale žije v menší obci, jeho známost v dané obci je dána už již výkonem jeho funkce v samosprávě obce, tudíž je dána jednoznačná jeho identifikovatelnost (o žádné anonymitě s ohledem na výkon veřejné funkce nemůže být ani řeči), žalobce pociťoval negativní dopad zveřejňovaných informací z jeho soukromí, nad to zvýrazněný tím, že k zásahu docházelo ze strany veřejné moci, závažnost vzniklé újmy však byla výrazně zvýšena i tím, že oznámení podaná podle tohoto zákona žalovaný plošně zveřejňoval, což dále zvyšuje intenzitu porušení jeho ústavně zaručeného právo na respekt k jeho soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o jeho soukromí, ale i privátních informacích o třetích osobách (o osobách blízkých) s tím, že tyto informace tak následně„ volně pluly světem internetu“ či být na hranici legality či již za ní (zne) užívány dalšími osobami. Na jednání soudu dne [datum] žalobce upřesnil, že požaduje zákonný úrok z prodlení ode dne [datum] a dále konkretizoval, že požaduje náhradu nemajetkové újmy pouze z titulu nezákonného rozhodnutí.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne [datum]. Konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, zrekapitulovala průběh správního řízení i řízení před správním soudem a uvedla, že žalobce byl již před podáním žaloby odškodněn na základě stanoviska ze [datum], a to tak, že žalovaná se žalobci za vydání nezákonného rozhodnutí omluvila a konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí. Žalovaná namítla, že tvrzení žalobce o nemajetkové újmě nejsou dostatečně konkrétní tak, aby tato odůvodňovala přiznání odškodnění finančního. Dále uvedla, že z Centrálního registru oznámení vyplývá, že v něm je zaregistrováno pouze jedno oznámení žalobce.

3. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za zjištěné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované uplatnil dne [datum].

4. Soud má za prokázanou existenci nezákonného rozhodnutí, kterým je Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka], o jehož nezákonnosti rozhodlo v přezkumném řízení Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č.j.: [spisová značka], z nějž má soud za prokázaný celý průběh namítaného řízení včetně závěrů o nezákonnosti rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka].

5. Z rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka] má soud za prokázané, že původní rozhodnutí Městského úřadu Nýřany ze dne [datum], čj. OOaS – [spisová značka], kterým žalobci byl uložen správní trest pokuty ve výši 1000 Kč, byl změněno na trest napomenutí a to za nepodání vstupního oznámení za rok 2018.

6. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze [datum] soud zjistil, že žalovaná žalobci poskytla po lhůtě pro předběžné projednání nároku, konkrétně dne [datum], nefinanční zadostiučinění za vydání předmětného nezákonného rozhodnutí ve formě omluvy a konstatování porušení práva. Uvedené žalovaný nijak nesporoval.

7. Z výpisu z centrálního registru majetkových oznámení soud zjistil, že žalobce podal průběžné oznámení o svém majetku za období [datum] – [datum] dne [datum]. Soud k uvedenému uvádí, že to byl sám žalobce, kdo sám podal uvedené oznámení již dne [datum], zatímco o uložení trestu ve výši 1000 Kč rozhodl městský úřad v Nýřanech až dne [datum] a Krajský úřad [příjmení] kraje až dne [datum]. Soud nedospěl k závěru, že by žalobce v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí byl nucen podat oznámení o svém majetku, když k tomuto došlo již dobrovolně před vydání odsuzujících rozhodnutí.

8. Soud zamítl návrh na provedení důkazu účastnickým výslechem žalobce a manželky žalobce. Důvodem byla skutečnost, že žalobce tvrdil skutečnosti, které se podávaly, resp. byly soudem zjištěny již z důkazů listinných - a to jak pokud jde o samotný fakt uložení pokuty za nepodání předmětných oznámení, změněné na napomenutí tak i to, že žalobce tímto hájil své ústavně zaručené právo na informační sebeurčení za situace, kdy bylo do centrálního registru oznámení v dané době možno nahlížet anonymně; i bez provedení soud může vycházet ze samotných žalobních objektivně seznatelných tvrzení, že žalobce se cítil vydáním nezákonného rozhodnutí v tomto směru dotčen, neboť oznámení nepodal právě ve snaze svá ústavně zaručená práva chránit.

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

10. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu s tím, že v podrobnostech soud odkazuje na výše uvedené. Žalobce působil jakožto starosta obce Hromnice. Žalobce nepodal vstupní majetkové oznámení v souvislosti se vznikem této veřejné funkce do [datum] a nesplnil povinnost podat průběžné majetkové oznámení dle zákona o střetu zájmů za rok 2018. Žalobci byla uložena za nesplnění této oznamovací povinnosti rozhodnutím Městského úřadu Nýřany ze dne [datum], čj. OOaS – [spisová značka], kterým žalobci byl uložen správní trest pokuty ve výši 1000 Kč a tato byla změněna na napomenutí rozhodnutím Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka] O jeho nezákonnosti rozhodlo v přezkumném řízení Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č.j.: [spisová značka]. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím za vydání nezákonného rozhodnutí ve správním řízení. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve formě omluvy a konstatování porušení práva (stanoviskem ze dne [datum]; předběžně uplatněno dne [datum]).

11. Žalobce vymezil odpovědnostní titul tak, že se svých nároků domáhá pouze z titulu vydání nezákonného rozhodnutí, za které považuje rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka]

12. Soud z důvodu zakotvení jistoty o předmětu řízení podotýká, že žalobce se nedomáhá újmy za to, že Ministerstvo spravedlnosti zveřejňovalo majetkové údaje obsažené v Centrálním registru způsobem, který byl protiústavní.

13. Mezi účastníky bylo nesporné a soud dospěl po provedeném dokazování ke shodnému závěru, že v namítaném řízení došlo v rámci správního řízení vedeného vůči žalobci pro porušení povinností dle § 12 zákona č. 156/2006 Sb., o střetu zájmů, týkajícího se (trojího) nesplnění povinnosti podat oznámení o majetku a oznámení o příjmech a závazcích, k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru kanceláře ředitele, ze dne [datum rozhodnutí], čj. PK- [spisová značka], o jehož nezákonnosti rozhodlo v přezkumném řízení Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č.j.: [spisová značka]. Soud dospěl k závěru o existenci odpovědnostního titulu ve formě nezákonného rozhodnutí, neboť rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nabylo právní moci a následně bylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti. Zrušující rozhodnutí jsou totiž založena na nezákonnosti uloženého trestu napomenutí, konkrétně odůvodněné judikatorními závěry přijatými Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], dle nichž závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupnění oznámení v CEO brání správním orgánům sankcionovat porušení povinnosti podat majetkové oznámení.

14. Soud se zabýval formou a výší zadostučinění, které je schopné tvrzenou nemajetkovou újmu plně reparovat, a zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy věci, z délky řízení a následků způsobených řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

15. Obecně k požadavkům na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí dle ust. § 7 a 8 zákona 82/98 Sb., lze konstatovat, že dle konstantní judikatury forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Povahou věci se má na mysli zejména závažnost celého řízení, zde konkrétně činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou postihu a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny).

16. V posouzeném případě byla žalobci nejprve nepravomocně uložena pokuta ve výši 1 000 Kč za přestupek spočívající v nepodání majetkového oznámení dle zákona o střetu zájmů a následně tato byla změněna na napomenutí. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že se jedná o porušení povinnosti, které objektivně společností není vnímáno nikterak zásadně negativně, jako je tomu například u nezákonného trestního stíhání, kdy jsou poškození nedůvodně obviněni ze spáchání trestného činu, tedy kdy jde o neoprávněné obvinění z jednání společensky mnohem významněji odsuzovaného. Rovněž samotná sankce tedy napomenutí, která byla žalobci uložena, měla povahu symbolickou a nemohla objektivně vést ke zvýšenému odsouzení žalobce, či k jeho vyšším obavám. Tedy ani povaha přestupkového řízení, v rámci kterého byla žalobci nezákonně pokuta uložena a došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, ani samotná forma uloženého trestu nejsou důvodem pro přiznání finančního zadostiučinění. Délka řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného řízení, zde vydání nezákonného rozhodnutí, trval. Délka zásahu trvala od [datum] do [datum], tedy dobu přesahující cca 9 měsíců. Soud uzavírá, že ani pouze pro délku trvání účinků nezákonného rozhodnutí nelze dospět k závěru o nutnosti poskytnout odškodnění finanční.

17. Následky způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady nezákonného rozhodnutí do osobnosti člověka – např. morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného, narušení profesní, soukromé, rodinné, zdravotní, popř. i jiné sféry života - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být vydáním nezákonného rozhodnutí narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Soud v tomto ohledu vyšel obecně z judikatury dovolacího soudu týkající se nezákonných rozhodnutí vydaných v rámci trestních řízení, neboť proti žalobci bylo vedeno sice řízení přestupkové, tedy řízení o porušení povinnosti méně závažné, než je tomu u činnosti trestněprávně relevantní, avšak co do principu postupu při odškodění se jedná o situaci obdobnou – konkrétně byla žalobci nezákonně uložena sankce za přestupek, tedy protiprávní jednání definované jako jiná, méně závažná kategorie deliktu. Soud proto respektoval judikatorní závěry přijaté pro odškodňování újmy vyvolané vydáním nezákonných rozhodnutí, a vyšel z pravidel pro odškodňování nezákonných rozhodnutí vydaných v trestních řízeních, kde tamní poškození byli nedůvodně vystaveni stíhání či odsouzení za činy, které společnost kvalifikuje jakožto ještě společensky závažnější.

18. Obecně lze říci, že i každé nezákonné rozhodnutí vydané v rámci přestupkového řízení negativně ovlivňuje osobní sféry poškozeného a zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze stvrzeno zrušením onoho nezákonného rozhodnutí (k tomu srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 590/08). Nelze však pouze z těchto skutečností samotných, automaticky a bez dalšího dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.

19. Žalobce po stránce skutkových tvrzení tvrdil, že nezákonné rozhodnutí jej nutilo pod hrozbou dalších sankcí podat oznámení do Centrálního registru. Dále, že plošným zveřejňováním podaných oznámení docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho ústavních práv, zejména práva na soukromí a informační sebeurčení. Dále, že se cítil dotčen tím, že nezákonné rozhodnutí po něm vynucuje porušování jeho ústavně garantovaných práv, a dále žalobce v obecné rovině tvrdil, že vydáním nezákonného rozhodnutí u něj nastal stav nejistoty o jeho ústavně zaručených právech, které byly vyprázdněny zákonnými ustanoveními doslova ústavně právní maximy negující, a dále, že došlo k podlomení jeho důvěry v právní řád. V obecné rovině pak žalobce tvrdil, že došlo k zásahům do jeho rodinného a soukromého života, že újmu špatně snášely i jeho osoby blízké, že byl vystaven stavu nejistoty, úzkostem a jiným dopadům do psychického stavu a že o uložení pokuty věděli jeho spolupracovníci i kolegové z okolních obcí a že tím byla narušena jeho pověst, důstojnost a čest a dodržování práva, kteréž to hodnoty zásadně považuje jako osoba netrestaná. Na jednání soudu dne [datum] právní zástupce žalobce v zásadě zopakoval žalobní tvrzení, že„ obec Hromnice, kde žalobce od roku 2018 vykonává veřejnou funkci starosty a kde v předchozím volebním období zastával pozici radního, čítá pouze [číslo] obyvatel, jde tedy o malou obec, kde se každý s každým dobře zná, a kde se rychle šíří drby v místních hospodách. Obzvláště jsou místními občany monitorováni čelní představitelé obce, a pokud se o nich zjistí nějaký drb typu spáchání přestupku v intencích zákona o střetu zájmů, nenechají na dotyčném nic suchou. Celá obec o tom hned ví, přitom nikoho už nezajímá skutečný důvod spáchaného přestupku. Žalobce vstoupil do práce ve vedení obce dobrovolně se snahou, že něco v této obci zlepší a bez ohledu na čas se tomuto intenzivně věnoval. Je přitom potřeba zdůraznit, že obecně známý fakt, že v dnešní době nechce komunální politiku téměř nikdo dělat a že je velmi obtížné do komunální politiky dostat schopné lidi. [obec] toho, aby byl žalobce v pozici starosty obce veřejně uznáván, že se dobrovolně angažuje ve vedení obce a že dělá něco pro místní občany, byla jeho pověst a čest jakožto osoby netrestané a bezúhonné veřejně pošramocena tím, že byl ze strany Krajského úřadu [příjmení] kraje křivě nařčen ze spáchání přestupku proti zákonu o střetu zájmů, proto byl žalobce velmi zklamán, že byl za svou práci obviněn a pokutován. Žalobce a jeho kolegové z obce o tom diskutovali, přičemž se shodli na názoru, že nevidí rozdíl mezi zastupitelem starostou a radním, ale povinnost odhalit svůj majetek má někdo“, když však ani tato doplňující tvrzení nevedla soud k závěrům o vzniku tak závažné újmy, aby bylo na místě nahradit ji v penězích.

20. Žalobce, učinil oznámení o svém majetku již ke dni [datum], tedy před vydání jakýchkoli správních rozhodnutí, ve kterým mu byl uložen trest za jejich nepodání. Učinil tak dobrovolně v souladu s tehdy platnými právními předpisy, tedy nikoliv na nátlak vyvolaný nezákonným rozhodnutím.

21. Pokud jde o žalobcem tvrzené zásahy v tom směru, že se jej dotýkalo, že jsou zveřejňovány údaje o majetku veřejných funkcionářů v Centrálním registru způsobem, který je rozporný s ústavně garantovanými právy, pak v tomto směru soud uzavírá, že se nejedná rozsah, který mohl být u žalobce vyvolán v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Mohlo by se jednat o zásah vyvolaný čistě tím, že existovala zákonná úprava, která byla protiústavní, a ohledně které Ústavní soud o její protiústavnosti rozhodl v únoru 2020 s odložením účinků derogačního nálezu k [datum]. Tvrzení o této újmě však nebylo pro toto řízení relevantní, neboť žalobce v tomto řízení újmu dovozoval jen z vydání nezákonného rozhodnutí, nikoli z toho, že žalovaná postupovala, pokud jde o zveřejňování údajů, způsobem, který žalobce považuje za protiústavní. Soud tak uzavírá, že pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, má pouze za prokázané v obecné rovině, že žalobce se cítil dotčen tím, že majetkové oznámení dle zákona o střetu zájmů nepodával z důvodu, že chtěl chránit své ústavně zaručené právo na informační sebeurčení a soukromí v tom směru, že nesouhlasil s plošným anonymním zveřejňováním těchto údajů v Centrálním registru, a že se tak cítil dotčený tím, že pro tuto ochranu svých ústavně garantovaných práv je sankcionován nezákonně uloženou pokutou.

22. Ve zbytku pak má soud pouze za zjištěné, že žalobce toto z tohoto důvodu negativně vnímal a nebylo důvodu nevěřit obecnému tvrzení žalobce, že o uložení toto pokuty věděla i jeho rodina i jeho pracovní okolí.

23. Pokud jde o zvláštní okolnosti, které je třeba v případě odškodnění újmy vyvolané na straně žalobce vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí, pak soud odkazuje na následující.

24. Zákonem [číslo] Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ Zákonem [číslo] 2018 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů se podává, že tento byl vyhlášen dne [datum] a že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne [datum]. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. [příjmení] účinky svého nálezu a postup obecných soudů v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

25. Nad shora uvedené soud poukazuje na skutečnost, že žalobci bylo známo, což se podává z jeho argumentace a zejména z odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje ze dne [datum], kterou se bránil proti uložené pokutě ať už v rámci svých odvolání, či v rámci správní žaloby, že Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 nezrušil povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu, neboť tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl, ale že Ústavní soud shledal protiústavní to, že v rozporu s právem na informační sebeurčení je veřejnosti umožněn nelimitovaný přístup k těmto údajům. Tedy žalobci muselo být známo, že je i nadále povinen oznámení podávat a že Ústavní soud zrušil pouze část zákona o střetu zájmů týkající se formy zpřístupnění majetkových údajů, a to s odkladem do [datum]. Tedy žalobci bylo známo, že jeho oznamovací povinnost nadále trvá a že jeho obavy o anonymním limitovaném přístupu veřejnosti k jeho majetkovým poměrům budou ukončeny nejpozději [datum]. Zásadní je tato skutečnost zejména pro časové vnímání újmy ze strany žalobce, kdy nezákonné rozhodnutí bylo vydáno [datum] a již [datum] došlo ke zrušení zákona o střetu zájmů v části, kterou žalobce považoval za protiústavní a kvůli níž oznámení nepodal. Vědomost žalobce o účincích tohoto derogačního nálezu tak rovněž snižuje význam jeho tvrzení obecně o újmě u něj nezákonným rozhodnutím vyvolané.

26. Nejvyšší soud v rozhodnutí [spisová značka] uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“. Soud má tyto obecné závěry, v tomto konkrétním případě, za plně aplikovatelné i pro případ odškodnění za újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení přestupkovém.

27. S ohledem na všechna výše uvedená kritéria, tedy soud z důvodu uvedených výše uzavírá, že jak povaha vydaného nezákonného rozhodnutí vč. povahy řízení, ve kterém bylo vydáno, tak délka zásahu, po kterou účinky vydaného nezákonného rozhodnutí trvaly, tak zejména pouze obecně prokázané či tvrzené zásahy žalobce v osobnostní sféře žalobce, jakož i další zvláštní okolnosti, vedou soud jednoznačně k závěru, že dostačujícím zadostiučiněním ve vztahu k žalobci za újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí je odškodnění nefinanční.

28. Soud dospěl k tomuto závěru porovnáním s následujícími relevantními rozhodnutími.

29. Soud dále vyšel z případu řešeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka]. Tamní poškozený byl nezákonně stíhán pro spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečin legalizace výnosů z trestné činnosti. Tedy bylo ve vztahu k němu vydáno nezákonné rozhodnutí ve formě usnesení o zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání vůči tamnímu poškozenému trvalo jeden rok a deset měsíců a hrozil mu trest odnětí svobody až pět let. Tamní poškozený prokázal pouze obecné zásahy do osobního, rodinného a pracovního života, k bližší konkretizaci těchto zásahů nedošlo. Obecně byl poškozený zasažen tím, že se musel účastnit nezákonného trestního stíhání a dostavovat se k výslechům. Jako dostačující forma zadostiučinění byla shledána soudem forma nefinanční ve formě konstatování nezákonnosti rozhodnutí. I tento případ odůvodňuje přiznání nefinančního odškodnění ve vztahu k žalobci zdejšímu. Rovněž žalobce zdejší prokázal zásahy do osobnostní sféry, resp. tyto dotvrdil pouze na úrovni obecné (pokud jde o zásahy do soukromí, osobního či rodinného či pracovního života). Rovněž žalobce stejně jako tamní poškozený byl primárně postižen tím, že byl vůbec nezákonnému rozhodnutí vystaven; tamní poškozený byl zasažen na svých ústavně garantovaných právech tím, že byl stíhán z jiného než zákonného důvodu, což je plně srovnatelné s tím, že žalobce se cítil dotčen tím, že je mu upíráno právo na ochranu jeho ústavně garantovaného práva na informační sebeurčení (je za toto uložena sankce). U žalobce trvaly zásahy výrazně kratší dobu než u poškozeného, kde zásahy trvaly o jeden rok a pět měsíců délce. Tamní poškozený byl svou povahou činnosti, pro kterou byl stíhán, vystaven vyšší míře společenského odsouzení než tomu bylo u žalobce, kterému byl nezákonně uložen trest za přestupek. Lze tak konstatovat, že zásahy v osobnostní sféře u obou poškozených byly obdobné, naproti tomu u žalobce soud shledává nižší míru újmy vyvolané povahou rozhodnutí, které vůči němu bylo vydáno i délkou trvání těchto zásahů. Rovněž toto rozhodnutí tak odůvodňuje, aby i žalobci bylo přiznáno odškodnění nefinanční.

30. Dále soud poukazuje na řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. V tamním případě bylo vůči poškozenému vydáno nezákonné rozhodnutí ve formě usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zpronevěry a toto trestní stíhání trvalo vůči tamnímu poškozenému jeden rok a dva měsíce a hrozila mu sazba trestu odnětí svobody až osm let. U tamního poškozeného byly shledány zásahy spočívající ve stavu nejistoty a stresu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí a s tamním poškozeným přestali komunikovat rodiče jeho přítelkyně a rovněž byl vystaven dotazům okolí ohledně trestního stíhání. Zbývající zásahy v osobnostní sféře tamní poškozený neprokázal. Tamnímu poškozenému bylo poskytnuto nefinanční odškodnění ve formě konstatování porušení práva. Tento případ je s případem žalobce porovnatelným, neboť i u žalobce zdejšího byly prokázány pouze obecné zásahy do osobnostní sféry žalobce - spočívající ve stavu nejistoty či stresu, jiné konkrétní zásahy žalobce netvrdil. U zdejšího žalobce došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na informační sebeurčení, resp. pro snahu toto chránit byl nezákonně sankcionován; stejně tak tamní poškozený byl postižen na svých ústavně garantovaných právech tím, že bylo porušeno jeho právo nebýt stíhán z jiného, než ze zákonného důvodu. Délka trvání zásahu u tamního poškozeného byla delší, a to o více než osm měsíců, a rovněž povaha trestního řízení ve srovnání s řízením přestupkovým je zásahem zásadnějším, než je tomu u žalobce. Jelikož tamnímu poškozenému bylo jakožto dostačující zadostiučinění přiznáno odškodnění nefinanční, pak toto porovnání s tímto případem ve vztahu k žalobci odůvodňuje, že i pro žalobce je morální odškodnění plně dostačující (obdobné zásahy; dokonce kratší délka trvání zásahu a méně závažná povaha řízení u žalobce).

31. Soud po té provedl porovnání také s případem řešeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Tamní poškozený byl stíhán po dobu jednoho roku a dvou měsíců pro zločin podvodu dle § 209 odst. 4 trestního zákoníku a hrozil mu trest odnětí svobody až 8 let. Tamní poškozený byl na své osobnostní sféře zasažen tím, že o trestním stíhání věděla celá široká rodina, rodinní příslušníci svědčili v rámci nezákonně vedeného trestního řízení a rodina poškozeného byla ekonomicky závislá na příjmech poškozeného, které se ocitli v důsledku trestního stíhání v ohrožení. Tamnímu poškozenému hrozilo, že bude nucen uhradit škodu až ve výši 1 500 000 Kč, což jej výrazně stresovalo v situaci, kdy na něm byli ekonomicky závislí jak jeho manželka, tak tři potomci. U tamního poškozeného byly prokázány deprese, strach o budoucnost sebe a své rodiny a jejich ekonomické zajištění. Újmu u tamního poškozeného zvyšovalo to, že byl bývalým policistou, tedy v tomto směru došlo k zásadnímu zásahu do jeho dobré pověsti a cti. Ve vztahu k tamnímu poškozenému shledaly soudy dostatečným zadostiučiněním finanční zadostiučinění ve výši 25 000 Kč. Soud zvolil porovnání s tímto případem proto, aby bylo zřejmým, že žalobcem nárokovaná částka 30 000 Kč na odškodnění nemajetkové újmy za vydání zdejšího nezákonného rozhodnutí neodpovídá porovnávaným případům. Jak je patrné z tohoto případu, tamní poškozený byl výrazně zasažen na svém rodinném životě a cti a důstojnosti a hrozil mu trest odnětí svobody až osm let; přičemž i povaha trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, a délka trvání, která byla o devět měsíců delší, způsobila tamnímu poškozenému zásahy výrazně větší. Tamnímu poškozenému bylo přitom přiznáno zadostiučinění ve výši 25 000 Kč, a jelikož všechna tato kritéria u tamního poškozeného, tj. jak délka trvání zásahů, tak povaha činnosti, pro kterou byl stíhán, tak zejména rozsáhlé zásahy v osobnostní sféře jsou s žalobcem neporovnatelnými, pak i toto vede soud k závěru, že žalobci se nemá dostat zadostiučinění finančního, ale pouze ve formě konstatování porušení práva či omluvy.

32. V neposlední řadě soud poukazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 čj. [číslo jednací], kdy ve shodně takřka formulářové žalobě, taktéž žalobci nebylo přiznáno peněžité zadostiučinění, ale pouze forma konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvy, jíž se žalobci dostalo ze strany žalované.

33. Žalobce podal žalobu dne [datum], přičemž nefinančního odškodnění ve formě konstatování porušení práva a omluvy se žalobci dostalo po podáním žaloby na základě stanoviska ze [datum], a žalobce ani v uvedeném rozsahu požadavku na přiznání zadostiučinění ve formě omluvy nevzal žalobu v tomto rozsahu zpět, pak soud žalobu žalobce v celém rozsahu zamítl. Soud dospěl k závěru, že forma omluvy a konstatace vydání nezákonného rozhodnutí ve spojení s celým odůvodněním, tak jak je zachyceno právě ve stanovisku žalované ze dne [datum], jsou významově totožné s požadavkem žalobce na zaslání omluvy. Soud tak dospěl k závěru, že formy písemné omluvy se již žalobci dostalo stanoviskem žalované ze dne [datum] a žaloba tak v době vyhlášení rozsudku v tomto nároku je již nedůvodná.

34. V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení, a to ve výši 1x režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. za písemné vyjádření k žalobě. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.