15 C 76/2019-142

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Ondřejem Růžičkou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem [adresa] o [částka], takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku ve výši [částka], se zamítá.

II. Konstatuje se, že postupem Okresního soudu Praha –západ, jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne [datum] ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 344/2009, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a podle čl.10 LZPS také do práva na nezasahování do soukromého a rodinného života.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu [datum] domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425, byl žalobce shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 zákona 140/61 trestního zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ust. § 201 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákona. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Rozsudek nabyl právní moci [datum]. Poškozený nastoupil dne [datum] k výkonu trestu odnětí svobody z důvodu podání mimořádného opravného prostředku usnesením Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 7 To 169/2012-23 dne 16. 2. 2012 byl trest odnětí svobody poškozenému přerušen do [datum]. Následně poškozený opětovně nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody. Dne [datum] bylo vyhlášeno rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii a bylo rozhodnuto tak, že na poškozeného se vztahuje článek III. odst. 1 rozhodnutí o amnestii, v souladu s tím byl poškozený dne [datum] propuštěn z výkonu trestu. Dne [datum] Okresním soudem Praha západ poškozenému bylo doručeno sdělení prezidenta republiky ze dne 12. 9. 2017 ČKPR [číslo] 2017, kterým bylo konstatováno, že poškozený měl porušit podmínky čl. III odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, a byla mu doručena výzva k nastoupení trestu, sp. zn. 1 T 344/2009, 5. 10. 2017. Poškozený nastoupil výkon trestu odnětí svobody dne [datum]. Nálezem Ústavního soudu čj. Pl. ÚS 36/17 ze dne [datum] bylo rozhodnuto, že postupem Okresního soudu Praha západ, jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne [datum], bylo porušeno základní lidské právo stěžovatele, a z výkonu trestu odnětí svobody byl poškozený propuštěn [datum]. V důsledku nesprávného úředního postupu vykonal žalobce trest odnětí svobody v délce 212 dní. Žalobce žádá částku [částka] za každý měsíc nezákonného výkonu trestu odnětí svobody. Soud potom dále propočítal, že žalobce požaduje částku [částka] za jeden den omezení osobní svobody. K poučení dle ust. § 118 a odst. 1a 3 osř na jednání soudu ve věci konaném dne [datum] žalobce doplnil žalobu tak, že v případě, že by bylo o porušení podmínek amnestie rozhodováno zákonným způsobem tak, jak jej popsal Ústavní soud v [příjmení], žalobce by měl být nejdříve předvolán k veřejnému zasedání u soudu I. Stupně a následně by měl, v případě že by nebyl s rozhodnutím soudu I. stupně spokojen, možnost podat opravný prostředek. Teprve poté, co by rozhodnutí nabylo právní moci, přičemž o rozhodnutí by žalobce věděl s dostatečným předstihem, by žalobce obdržel výzvu k nástupu trestu se lhůtou pro nástup. V rámci takto zákonného postupu by žalobce měl dostatek času k tomu, aby se připravil k nástupu do výkonu trestu (uspořádal si vlastní věci, rozloučil se s rodinou, absolvoval návštěvy lékařů, zejména zubaře atp.). V důsledku nesprávného úředního postupu však nebylo vedeno žádné řízení. O údajné přeměně se žalobce dozvěděl až z výzvy k nástupu soudu, která byla žalobci doručena dne [datum], v níž byla stanovena lhůta k nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce do 15 dnů. To vše navíc probíhalo v době, kdy matka žalobce měla závažné zdravotní problémy. Měl by vykonat trest odnětí svobody v celkové délce přesahující 12 měsíců. Vykonáním tohoto trestu by věc pro žalobce skončila. Pokud by proběhlo řádné řízení (předpokládaná délka minimálně 4 měsíce – viz výše), pravděpodobný nástup k výkonu by byl nařízen nikoliv v říjnu 2017, ale pravděpodobně v březnu 2018. I pokud by žalobce vykonal celý trest, což je nepravděpodobné (viz níže), z výkonu trestu by byl propuštěn nejpozději na přelomu března a dubna 2019. Tím by pro něj celá záležitost byla uzavřena. Ve skutečnosti však žalobci byl nařízen výkon trestu již v říjnu 2017, část trestu vykonal od [datum] do [datum], následně byl propuštěn na dobu cca jednoho roku na svobodu a od [datum] do [datum] vykonával další část trestu. [příjmení] trestu v délce 44 dní mu byl přeměněn na trest domácího vězení. Celá záležitost trvala nikoliv 12 měsíců, jak v nejhorším případě dle zákona trvat měla, ale celkem více než dva roky. Už to samo o sobě představuje zcela neodůvodněné útrapy a stres, kdy po prvním propuštění žalobce po dobu jednoho roku nevěděl, jaký bude jeho další osud, kdy a zda se bude muset do výkonu trestu vrátit, apod. V daném případě nelze opominou kontext předmětného nezákonného úředního postupu s předchozím průběhem výkonu trestu. V důsledku opakovaných chyb orgánů činných v trestním řízení, kdy předmětný nesprávný úřední postup je třetím pochybením v řadě, žalobce vykonává trest odnětí svobody v původní délce 20 měsíců uložený mu za trestný čin spáchaný před více než 10 lety rozsudkem vydaným před takřka 9 lety. Tato celková doba je zcela nepřiměřená, trest tak zcela postrádá svůj smysl, a právě v důsledku předmětného nesprávného úředního postupu došlo k dalšímu citelnému, avšak nezákonnému navýšení této doby. Pokud by 9 let trvalo civilní vykonávací řízení v důsledku opakovaných pochybení soudu, měl by žalobce nárok na značné odškodnění za průtahy v řízení. I tuto skutečnost by měl dle názoru žalobce soud při svém rozhodování vzít v úvahu. Pokud by žalobce nastoupil na základě zákonného rozhodnutí do výkonu trestu pouze jednou, tak by absolvoval pouze jednou nepříjemná omezení v souvislosti nástupem do výkonu trestu – nezbytný pobyt na tzv. nástupním oddělení, kde se čeká na zařazení do příslušné skupiny a následně je již vykonáván řádný trest odnětí svobody. V nástupním oddělení je každý vězeň omezen na svých právech, na rozdíl od dalšího výkonu trestu nemá nárok na návštěvy, žádné balíčky, je omezen v pohybu, nesmí v cele mít televizi, rádio ani další obdobné věci k ukrácení času, je omezen na přístupu k volnočasovým aktivitám, sportu, vycházkám na dvoře, teplým sprchám, dále nemůže pracovat, nemůže obdržet kladné hodnocení věznice (pochvalu), dokonce je omezen i v přístupu k lékařské péči a podobně. Nástupní oddělení je koncipováno jako krátkodobé, kdy by v něm vězeň standardně strávit týden, maximálně dva, neboť režim v něm neodpovídá zákonným podmínkám pro výkon trestu. Tomu též odpovídá velikost cel, kdy většinu času žalobce strávil na cele pro osm lidí, kdy ostatní vězni po cca týdnu byly řádně zařazeni a odešli nahrazeni jinými. Tím byl žalobce omezen ve vytváření alespoň základních sociálních kontaktů a vazeb. Žalobce byl též omezen na telefonickém kontaktu s osobami vně věznice, kdy jeho kontakty byly omezeny na předem schválené osoby z nejbližší rodiny, nikomu jinému nesměl ani volat, návštěvy kohokoliv byly zcela vyloučeny. Režim v nástupní oddělení je výrazně striktnější a více omezující než ve vazbě nebo v nejpřísnějších typech věznice. Žalobce přitom měl vykonávat trest odnětí svobody v nejmírnějším typu věznice. Nejenže žalobce tato omezení musel absolvovat dvakrát, ale dokonce po druhém nástupu do výkonu nebyl již vůbec přeřazen na adekvátní oddělení a na nástupním oddělení vykonal celý trest, od [datum] do [datum]. To bylo spojeno s výraznými duševními útrapami, které by nevznikly, pokud by nedošlo ke shora popsanému nesprávnému úřednímu postupu. Pokud by žalobce vykonával trest najednou, měl by výrazně větší šanci na podmíněné propuštění či přeměnu trestu v trest domácího vězení, a to výrazně dříve, než tomu bylo v důsledku výkonu trestu ve dvou částech. Teprve po výkonu více než 7 měsíců trestu věznice provádí kladné hodnocení vězňů včetně pochval, které je jednou z podmínek pro podmíněné propuštění (PP) nebo přeměnu trestu v trest domácího vězení. Další z pomocných kritérií pro hodnocení, zda PP nebo přeměnu povolit je, zda vězeň pracoval. Dosáhnout pracovního zařazení je však možno také až po výkonu trestu po několik měsíců, obvykle minimálně 5 – 6. Pracovní zařazení pak umožňuje vězňům mimo jiné splácet náhradu škody z trestného činu, přičemž toto bývá jedna ze základních podmínek pro povolení PP nebo přeměnu. O všechny tyto možnosti však žalobce byl nesprávným úředním připraven, proto byl také neúspěšný při první žádosti o PP a přeměna mu byla povolena až 44 dnů před vykonáním celého trestu. Pokud by žalobce vykonával trest řádně najednou, nikoliv nadvakrát, nedošlo by k dalšímu narušení jeho sociálních a rodinných vazeb na svobodě. Takto v průběhu posledních 9 let střídavě trávil čas na svobodě a ve vězení (tam 4x), což mu výrazně komplikovalo a po dlouho dobu znemožňovalo získat řádné zaměstnání, vytvořit si sociální a rodinné vazby a tyto udržovat. Svým kamarádům může žalovaný jen těžko vysvětlit, že 4x vykonává ten samý trest v délce 20 měsíců po neuvěřitelnou dobu 9 let. Tímto tvrzením se pro své známé stává nevěrohodným. V důsledku výkonu trestu nadvakrát dále žalobce nemohl trávit se členy své rodiny jejich jmeniny a narozeniny (k čemuž by výkonem trestu najednou nedošlo) a přišel i o další pro rodinu významné události. Nemohl ani být podporou své nemocné matce, což se ve svém důsledku projevilo nejen na jeho vztahu s ní, ale též na psychickém stavu matky v průběhu její léčby a rekonvalescence.

2. Žalovaný k věci učinil nesporným uplatnění nároku. K věci samé uvedl, že nárok neuznává, a to v situaci, kdy rozsudkem Okresního soudu pro Prahu západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425 byl odsouzen k úhrnnému trestu mimo jiné odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Dne [datum] byla vyhlášena amnestie prezidenta republiky, na jejímž základě byl žalobce propuštěn, následně na výzvu soudu opětovně nastoupil na výkon trestu dne [datum], a to z důvodu porušení podmínky amnestie. Nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ze dne [datum] bylo rozhodnuto tak, že došlo k porušení práva žalobce a následně byl žalobce z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn a následně Okresní soud Praha západ za respektování právního názoru Ústavního soudu dne 30. 7. 2018 pod č. j. 1 T 344/2009-651 ve veřejném zasedání rozhodl tak, že žalobce vykoná zbytek uloženého nepodmíněného trestu, když bylo prokázáno, že žalobce byl ve stanovené době po zahlazení dvakrát soudně trestán. Ke stížnosti žalobce proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 10 To 312/2018-667 shora uvedené rozhodnutí potvrdil. V posuzovaném případě žalovaná sporuje, že by došlo k nezákonnému výkonu trestu odnětí svobody, když v následném řízení u Okresního soudu Praha západ vyšlo najevo, že žalobce ve stanovené době po zahlazení porušil podmínky amnestie a bylo rozhodnuto o tom, že vykoná i zbytek uloženého nepodmíněného trestu.

3. Soud má za prokázaný průběh řízení ze spisu Okresního soudu Praha západ, sp. zn. 1 T 344/2009, a to shodně s popisem průběhu řízení účastníky, kdy rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425 byl žalobce odsouzen k úhrnnému trestu, mimo jiné i trestu odnětí svobody, v trvání 20 měsíců. Dne [datum] byla vyhlášena amnestie prezidenta republiky, na jejímž základě byl žalobce propuštěn. Následně bylo rozhodnuto o tom, že žalobce porušil podmínky amnestie a do výkonu trestu nastoupil dne [datum]. Potom byl vyhlášen nález Ústavního soudu čj. Pl. ÚS 36/17 dne [datum], kdy bylo konstatováno porušení práva žalobce na osobní svobodu a žalobce byl opětovně z výkonu trestu propuštěn dne [datum]. Avšak ze strany Okresního soudu Praha západ proběhlo veřejné zasedání dne [datum], a bylo vyhlášeno usnesení č. j. 1 T 344/2009-651, ve kterém bylo rozhodnuto tak, že žalobce vykoná i zbytek uloženého nepodmíněného trestu, který mu byl uložen právě rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425, když bylo prokázáno, že žalobce byl ve stanovené době po zahlazení dvakrát soudně trestán. Žalobce následně podal stížnost proti tomuto usnesení a Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 10 To 312/2018-667 uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal ústavní stížnost, která následně byla zamítnuta. Následně bylo rozhodnuto o přeměně výkonu trestu na 44 dnů výkonu trestu domácího vězení.

4. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 PP6/2018 má soud za prokázané, že dne [datum] žalobce požádal v souvislosti v posuzovaným výkonu trestu odnětí svobody, o podmíněné propuštění s odůvodněním, že k uvedenému datu žádosti již vykonal cca trestu odnětí svobody. Obvodní soud pro Prahu 6 pod čj. 2 PP 6/2018 ze dne 5.12.2018 rozhodl tak, že žalobce byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svody, avšak usnesením Městského soudu v Praze čj. 6 To 27/2019 – 114 ze dne 25.1.2019 bylo uvedené rozhodnutí změněno, a žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že ze 3 zákonných podmínek byla splněna pouze podmínka časová, další dvě a to polepšení se v době výkonu trestu a předpoklad budoucího řádného vedení života, když hodnocení z výkonu trestu je průměrné a odsouzený se dopouštěl opakovaně trestné činnosti i v době, kdy mu bylo uděleno dobrodiní amnestie etc.

5. Ze zprávy Vazební věznice Praha Ruzyně, ze dne [datum] soud za prokázaný průběh výkonu trestu odnětí svobody tak, že do výkonu trestu odnětí svobody nastoupil sám z občanského života dne [datum] do Vazební věznice Praha - Ruzyně. Trest z rozsudku [příjmení] [okres], ze dne 14.4.2011, č.j. 1T 344/2009, pro § [číslo] ([číslo] Sb), § 201/1,2 b tr.z. ([číslo] Sb), v trvání 167 dnů (zbytek po přerušení trestu -rozhodnutí o dovolání odsouzeného usnesením NS ČR a porušení podmíněné amnestii prezidenta republiky ze dne [datum]), se zařazením do věznice s ostrahou. Počátek trestu dne [datum] v 15,25 hod. Konec trestu [datum] v 15.25 hod. Po stanovení zdravotní klasifikace a stupně zabezpečení, byl výše jmenovaný zařazen do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Chování a vystupování odsouzeného bylo na požadované úrovni. Své základní povinnosti si plnil. Pořádek ve svých osobních i svěřených věcech si udržoval. Ve volném čase se věnoval četbě, společenským hrám a drobným úklidovým činnostem. Příkazy a nařízení zaměstnanců Vězeňské služby ČR plnil. Pravidelný telefonický i korespondenční kontakt udržoval s rodinou (matkou, otcem a bratrem). Po dobu ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl odměněn ani kázeňsky trestán. Pro krátkost ve výkonu trestu nelze objektivně hodnotit a naplňování účelu výkonu trestu komplexně posoudit. Dne [datum] byla podána žádost o [příjmení] [obec a číslo] čj. 16Nt 2815/2019 o přeměnu výkonu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení. Dne [datum] byl z příkazu MS [obec], č.j. 61To 449/2019 propuštěn do domácího vězení. Z rozsudku [příjmení] [okres], č.j. 1T 344/20009 zbývalo vykonat 40 dní. Při propuštění uvedl adresu pobytu [ulice a číslo], [PSČ] [obec].

6. Z účastnické výslechu žalobce a svědecké výpovědi svědkyně [příjmení], matky žalobce má soud za prokázané, že žalobce před 11 lety způsobil dopravní nehodu, avšak nikdo nečekal, že trest, který mu byl uložen v délce 20 měsíců, bude vykonávat dalších 10 let. Přerušování a nástupy do výkonu trestu odnětí svobody působili jak žalobci tak celé jeho rodině potíže. Žalobce musel opakovaně vysvětlovat situaci v práci, došlo k rozchodu s partnerkou a stažení ze společenského života. V době nástupů do výkonu trestu došlo ke zhoršení onemocnění jeho matky a v době kdy jí měl být oporou, vykonával trest odnětí svobody. Následně mu nevěřili ani kamarádi s tím, že i v místě bydliště se zhoršila jak reputace žalobci, tak i rodině. Šířily se zde pomluvy, co zase žalobce udělal, když už jde počtvrté do vězení. Nikdo nechtěl věřit tomu, že se jedná stále o jeden trest, za který jde počtvrté do výkonu trestu odnětí svobody. Onemocnění svědkyně má soud za prokázané z lékařských zpráv.

7. Dle ust. § 1 zákona 82/1998 Sb. (dále jen zákona) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle ust. § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Dle ust. § 5 písm. a) zákona stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení. Dle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle ust. § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

8. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

9. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení vedeného u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 1 T 344/2009.

10. K právnímu hodnocení soud uvádí, že v případě žalobce se jedná o odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu, tak jak jej konstatoval plenární nález Ústavního soudu, spočívající v nevydání rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody žalobce. Bylo konstatováno plenárním nálezem Ústavního soudu, že bylo zasaženo do práv, osobnostních práv žalobce v tom směru, že byl zbaven osobní svobody nezákonným způsobem, bez zákonného rozhodnutí. Plénum Ústavního soudu dovodilo, že písemnost zaslaná Kanceláří prezidenta republiky Okresnímu soudu Praha západ, není rozhodnutím, ergo nelze se dovolat jeho zrušení a nezákonnosti. Jediným odpovědnostním titulem je tak nesprávný úřední postup, který je možný nazvat„ NErozhodnutím“. Právě na základě NErozhodnutí nařídil soud výkon tretsu odnětí svobody, což opět není rozhodnutím, které by bylo možné napadnout, takže nesprávný úřední postup spočívá v tom, že žalobce byl uvězněn bez toho, aniž by o tom rozhodl soud, tak jak vyžaduje trestní řád.

11. Co se týká právního posouzení, dospěl tento soud k závěru, že žalobce vykonal formálně nezákonný trest odnětí svobody, a to v období od [datum] do [datum] v délce 212 dnů, když nezákonnost tohoto výkonu trestu v tomto předmětném období byla definována nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ze dne [datum], neboť shora uvedeným postupem došlo k porušení Listiny základních práv a svobod a zejména tím bylo porušeno právo žalobce na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

12. Proto, aby tento soud však mohl přiznat náhradu škody nebo nemajetkové újmy dle zákona 82/98 Sb., musí být zároveň splněny všechny tři podmínky, a to vznik a existence odpovědnostního titulu, vznik a existence škody nebo nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi porušením práva žalobce a vznikem uvedené škody nebo nemajetkové újmy. Jak bylo shora uvedeno, soud dospěl k závěru, že ve věci je dán formálně odpovědnostní titul, na základě kterého by se žalobce fakticky mohl domáhat náhrady nemajetkové újmy, a to za porušení základního lidského práva ochrany osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

13. Pro úvahu soudu o vzniku nemajetkové újmy a formy jejího odškodnění soud uvádí, že je nutné chápat výkon trestu žalobce v širších souvislostech, když Okresní soud Praha západ v intencích rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ze dne [datum] rozhodl v souladu s právními předpisy České republiky, ve veřejném zasedání a vyhlásil usnesení dne 30. 7. 2018, č. j. 1 T 344/2009-651 tak, že žalobce zbytek uloženého nepodmíněného trestu má povinnost vykonat. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 10 To 312/2018-667 stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl a rozhodnutí o povinnosti výkonu zbytku uloženého nepodmíněného trestu potvrdil.

14. Za dané situace tak je ze strany orgánů státu, v tomto případě Okresního soudu Praha západ a Krajského soudu v Praze rozhodnuto a jasně definováno, že to je žalobce, který má povinnost podřídit se výkonu spravedlnosti tak, jak je jí stát nadán a tak jak je mu toto umožněno i v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Rozhodnutí o výkonu zbytku trestu odnětí svobody tak bylo vydáno v souladu se zákonem a toto rozhodnutí fakticky nabylo právní moci. Je to žalobce, kdo byl povinen celý, Okresním soudem Praha západ v rozsudku čj. 1 T 344/2009-425 ze dne 14. 4. 2011, mu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, fakticky vykonat.

15. Žalobce tak sice na základě„ nezákonného NErozhodnutí“ vykonal tento trest odnětí svobody v době od [datum] do [datum], v délce 212 dnů bez zákonného podkladu, je tak možné možné TOTO KONKRÉTNÍ OBDOBÍ shledat jako zbavení osobní svobody, které je v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, avšak nutné přihlédnout právě k situaci, kdy dalším, již zákonným rozhodnutím Okresního soudu Praha západ bylo žalobci uloženo, aby celý trest odnětí svobody fakticky vykonal.

16. Žalobci tak v souvislosti s tímto nezákonným zbavením osobní svobody od [datum] do [datum] logicky nemohla vzniknout nemajetková újma, neboť shora uvedený trest je definován jako celek již v prvním rozsudku Okresního soudu pro Prahu západ ze dne 14. 4. 2011 pod č. j. 1 T 344/2009-425, a to v trvání 20 měsíců. Jedná se o trest který, jako celek, má žalobce povinnost vykonat celý.

17. Po podání žaloby, žalobce nastoupil trest výkonu odnětí svobody dne [datum] pro zbytek výkonu trestu v délce 167 dnů. Již vykonaný trest mu byl započten do celkového výkonu trestu odnětí svobody.

18. Zároveň v době výkonu„ nezákonného trestu„ Obvodní soud pro Prahu 6 pod čj. 2 PP 6/2018 ze dne 5.12.2018 rozhodl tak, že žalobce byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svody, avšak usnesením Městského soudu v Praze čj. 6 To 27/2019 – 114 ze dne 25.1.2019 bylo uvedené rozhodnutí změněno, a žádost byla zamítnuta.

19. Dne [datum] byla podána žádost o [příjmení] [obec a číslo] čj. 16Nt 2815/2019 o přeměnu výkonu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení. Dne [datum] byl z příkazu MS [obec], č.j. 61To 449/2019 propuštěn do domácího vězení. Z rozsudku [příjmení] [okres], č.j. 1T 344/20009 zbývalo vykonat 40 dní.

20. V době podání této žaloby ještě nebyl výkon trestu odnětí svobody zcela dořešen, nicméně v průběhu řízení již situace ohledně výkonu trestu žalobce byla dořešena.

21. Co do základu tak nelze hovořit o tom, že žalobce by byl zbaven osobní svobody nad rámec délky trestu, který mu byl uložen. Žalobce jej v součtu vykonal v přesně stanovené délce, tak jak mu byla uložena pravomocným rozsudkem.

22. Pochybením, které lze přičítat státu je pouze situace, že trest odnětí svobody v délce 212 dnů byl vykonán jindy, než tomu mělo být, neboť byl vykonán na základě„ NErozhodnutí soudu“.

23. Při shora uvedené úvaze tak žalobci nevznikla žádná nemajetková újma, neboť povinnost výkonu trestu a tím pádem i zákonného a legálního zbavení osobní svobody narovnává toto pochybení státu a žalobce nebude o dalších 212 dní zbaven osobní svobody nad rámec trestu odnětí svobody [částka] měsíců.

24. Soud dospěl k závěru, že jediným možným odškodněním nemajetkové újmy není odškodnění samotného nezákonného zbavení osobní svobody a tím i zásahu do čl. 8 Listiny základních práv a svobod, ale právě pouze újma vzniklá kvalitativním rozdílem mezi výkonem trestu odnětí svobody na základě nesprávného úředního postupu v porovnání se stavem, kdyby bylo bývalo nesprávného úředního postupu nebylo.

25. Právě k němu žalobce doplnil svá tvrzení že pokud by žalobce nastoupil na základě zákonného rozhodnutí do výkonu trestu pouze jednou, tak by absolvoval pouze jednou nepříjemná omezení v souvislosti nástupem do výkonu trestu – nezbytný pobyt na tzv. nástupním oddělení, kde se čeká na zařazení do příslušné skupiny a následně je již vykonáván řádný trest odnětí svobody. Počátek výkonu trestu je spojen s vyšší mírou stresu i vyššími nároky ze strany věznice. Režim v nástupní oddělení je výrazně striktnější a více omezující než ve vazbě nebo v nejpřísnějších typech věznice. Kdy lze v tomto směru se žalobcem souhlasit.

26. Ovšem k tvrzení žalobce, že pokud by žalobce vykonával trest najednou, měl by výrazně větší šanci na podmíněné propuštění či přeměnu trestu v trest domácího vězení, soud uvádí, že je nutné poukázat na skutečnost, že žalobci podmíněné propuštění nebylo povoleno zejména z důvodu jeho opakované trestné činnosti, když bylo konstatováno, že ze 3 zákonných podmínek byla splněna pouze podmínka časová, další dvě a to polepšení se v době výkonu trestu a předpoklad budoucího řádného vedení života, když hodnocení z výkonu trestu je průměrné a odsouzený se dopouštěl opakovaně trestné činnosti i v době, kdy mu bylo uděleno dobrodiní amnestie. O této hypotetické situaci soud rozhodoval neshledal naplnění podmínek zejména z důvodu chování žalobce na svobodě. Soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí nebo postupů soudů ve věci samé. Tento soud pouze konstatuje a vychází z již vydaných rozhodnutí.

27. K dalšímu tvrzení, že pokud by žalobce vykonával trest řádně najednou, nikoliv navícekrát, nedošlo by k dalšímu narušení jeho sociálních a rodinných vazeb na svobodě. Takto v průběhu posledních 9 let střídavě trávil čas na svobodě a ve vězení (tam 4x), což mu výrazně komplikovalo a po dlouho dobu znemožňovalo získat řádné zaměstnání, vytvořit si sociální a rodinné vazby a tyto udržovat. Svým kamarádům může žalovaný jen těžko vysvětlit, že 4x vykonává ten samý trest v délce 20 měsíců po neuvěřitelnou dobu 9 let. Tímto tvrzením se pro své známé stává nevěrohodným. V důsledku výkonu trestu nadvakrát dále žalobce nemohl trávit se členy své rodiny jejich jmeniny a narozeniny (k čemuž by výkonem trestu najednou nedošlo) a přišel i o další pro rodinu významné události. Nemohl ani být podporou své nemocné matce, což se ve svém důsledku projevilo nejen na jeho vztahu s ní, ale též na psychickém stavu matky v průběhu její léčby a rekonvalescence. Soud k uvedenému uvádí, že tomto směru lze shledat zásah do sociální, rodinné i pracovní sféry žalobce, avšak o uvedené by významné okamžiky v rodině by v obecné rovině přišel i výkonem trestu v jedné linii. Nelze však opět odhlédnout od skutečnosti, že žalobce spáchal trestný čin, za tento byl pravomocně odsouzen a poté trestnou činnost ještě opakoval. Nelze tak hovořit u osoby žalobce o osobě bezúhonné, která by vedla řádný život, která by se chovala v souladu s pravidly morálky a právními předpisy. Nad rámec shora uvedeného soud potom ještě odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 914/2011, a to v tom směru, že toto rozhodnutí jasně definuje rozmezí, ve kterých by se měly pohybovat částky za odškodnění za jeden den nezákonného výkonu trestu odnětí svobody, je to částka 500 – [částka] za jeden den takovéhoto omezení osobní svobody, žalobce jak je shora uvedeno, požaduje částku přesahující [částka] za jeden den, což je částka naprosto nepřiměřená. Dále soud uvádí, že k přeměně shora uvedeného rozhodnutí potom došlo z toho důvodu, že žalobce v době podmíněné amnestie byl dvakrát pravomocně odsouzen za další trestnou činnost a jen těžko lze tak hovořit o tom, že by žalobce vedl bezúhonný život. I vedení bezúhonného života, trestní minulost žalobce, je potom také dalším hlediskem, ke kterému by soud eventuálně přihlížel při stanovení odškodnění za zbavení osobní svobody v rámci nezákonného výkonu trestu odnětí svobody. Byl to pouze žalobce, kdo byl odsouzen za trestnou činnost k trestu odnětí svobody, byl účasten amnestie prezidenta republiky. Následně porušil podmínku řádného vedení života spácháním dalšího trestného činu a pouze z tohoto důvodu byl povinen dovykonat zbytek uloženého mu trestu odnětí svobody. Nebyly to orgány státu, kdo by u samotného dovykonání trestu pochybily, ale pouze žalobce nerespektováním podmínek amnestie. Žalobce vykonal trest odnětí svobody podle pravomocného rozhodnutí. Jediným pochybením státu bylo nedodržení formálního postupu při nástupu do výkonu trestu, když však dle názoru soudu toto nevedlo ke vzniku nemajetkové újmy v rozsahu nad odškodnění konstatováním porušení práva.

28. Soud tak na základě shora uvedených úvah dospěl k závěru, že i dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] Nejvyšší soud (v publikované právní větě) per analogiam konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Soud dospěl k závěru, že žalobci bylo výkonem trestu odnětí svobody bez zákonného podkladu zasaženo do jeho základních lidských práv a to tak, že postupem Okresního soudu Praha –západ, jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne [datum] ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 344/2009, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Soud nicméně dospěl k závěru, že vzhledem k osobě žalobce, jeho trestní minulosti a skutečnosti, že žalobce vykonal pouze trest, který mu byl pravomocně ze jeho trestnou činnost uložen, je dostačující formou nápravy konstatování porušení práv shora uvedených podle čl.10 LZPS také do práva na nezasahování do soukromého a rodinného života.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 osř. Žalobce byl co do základu úspěšný. Soud mu přiznal náhradu nákladů řízení za 5 úkonů právní služby á [částka] dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015); jen v tomto rozsahu lze totiž vynaložené náklady považovat za účelně vynaložené. Tarifní hodnotou je tu proto nikoli částka [částka] (určená soudem prvního stupně podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ AT v návaznosti na to, že žalobce se svou žalobou domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu), nýbrž částka [částka] podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. d) AT, neboť žalobce se v konečném důsledku účinně domohl toliko nepeněžité satisfakce (a pouze v tomto rozsahu mohou být jím vynaložené náklady považovány za účelné). Odměna za jeden úkon proto činí nikoli [částka], nýbrž toliko [částka]. Dále je třeba s ohledem na účelnost posoudit též jednotlivé v řízení učiněné úkony. Z tohoto pohledu pak odvolací soud dospěl k závěru, že za účelné lze považovat pouze ty úkony, které předchází okamžiku, kdy se žalobci předmětné satisfakce (konstatování) dostalo. Je totiž zřejmé, že veškeré následně činěné úkony nevedly (nemohly vést) k tomuto již dosaženému zadostiučinění a žádné jiné (další či vyšší) zadostiučinění žalobci přiznáno nebylo; tyto pozdější úkony proto z pohledu dosažené (nepeněžité) satisfakce účelnými nejsou. (...) ” a to převzetí zastoupení, podání žaloby, doplnění, 2x účast na jednání, 5x300 Kč režijní paušál a DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši [částka].

Poučení