15 C 79/2025 - 23

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem JUDr. Markem Jurášem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 21 288 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 288 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 6. 2025 domáhala se žalobkyně, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 288 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že je právní nástupkyní společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO], která uzavřela s žalovanou dne 12. 12. 2024 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla tato společnost jako právní předchůdkyně žalobkyně úvěr žalované ve výši 10 000 Kč dne 14. 5. 2024 na účet žalované č. [č. účtu]. Žalovaná byla povinna tuto částku splácet, dostala se však do prodlení a právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila celý úvěr i s příslušenstvím za splatný najednou upomínkou ze dne 7. 12. 2024, celkem je žalovaná v prodlení se zaplacením jistiny 10 000 Kč a smluvního úroku kapitalizovaného na výši 11 288 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena prostředky komunikace na dálku, když žalovaná vyplnila své osobní údaje při registraci na internetové stránce [Anonymizováno], vyplnila telefonní číslo [tel. číslo] e-mail, následně byl zaslán na telefonní číslo [tel. číslo] verifikační SMS kód nezbytný k podpisu smlouvy a zadáním tohoto kódu do příslušného místa ve formuláři vyjádřila žalovaná souhlas s uzavřením smlouvy. Totožnost žalované při uzavírání smlouvy byla ověřena poskytnutím kopie občanského průkazu žalované, tím však žalobkyně nedisponuje. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila schopnost žalované splácet úvěr tak, že nahlédl do dlužnických registrů SOLUS, z.s.p.o., CNCB – Czech NonBanking Credit Bureau, z.s.p.o. a CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s. Úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024.

2. Žalovaná byla v řízení zcela nečinná.

3. Soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených písemných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasila a soud měl za to, že žalovaná s tímto postupem rovněž souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Soud vycházel při posouzení věci pouze z listinných a písemných důkazů předložených žalobkyní. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem soud zjistil, že byla uzavřena dne 12. 12. 2024 a upravuje práva a povinností stran z jednotlivých následujících smluv o postoupení pohledávek; z Dodatku č. 1 z téhož dne soud zjistil, že je uzavřen mezi týmiž stranami a upravuje úplatu za postoupení. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 1. 2025 soud zjistil, že je adresováno žalované jako sdělení, že došlo k postoupení pohledávky dle smlouvy: 2782, ve výši 17 042 Kč právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou na žalobkyni. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru [Anonymizováno] č. [hodnota] soud zjistil, že jde o smlouvu mezi stranami právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, datum je 14. 5. 2024, chybí podpisy vlastnoruční, předmětem je spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, minimální výše měsíční splátky je 2 144 Kč, úroková sazba je 200 % ročně a je počítán denně z výše skutečně načerpaného úvěru a úvěr je poskytnut na dobu neurčitou, účet žalované je zde uveden [č. účtu]. Z výpisu z běžného účtu [právnická osoba] soud zjistil, že dne 14. 5. 2024 byla poukázána platba 10 000 Kč pod var. sym.: [Anonymizováno] na účet č. [č. účtu]. Ze sdělení [právnická osoba]. ze dne 5. 9. 2025 soud zjistil, že na účet č. [č. účtu] byla připsána částka 10 000 Kč v době 14. 5. 2025 a účet byl v této době veden pro žalovanou. Z Výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 15. 1. 2025 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně adresuje žalované výzvu k plnění 17 042 Kč odpovídající jistině úvěru 10 000 Kč a příslušenství; z podacího lístku č. [Anonymizováno] soud zjistil, že dne 15. 1. 2025 odeslal právní zástupce žalobkyně zásilku žalované. Z písemnosti označené jako Poslední možnost dohody na úhradě ze dne 7. 12. 2024 soud zjistil, že žalované je adresováno oznámení o zesplatnění všech práv ze smlouvy č. [hodnota], jistina 10 000 Kč, smluvní úrok 11 288 Kč, smluvní pokuta 73 Kč, poplatky za upomínku 50 Kč. Soud neučinil žádné skutkové zjištění z písemnosti Obchodní podmínky [Anonymizováno] pro produkt [Anonymizováno].

5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném do 31. 8. 2024, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli; podle § 7 odst. 1, písm. g) a § 9 z. s. ú. je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka; podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy; podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem; podle § 104 z. s. ú. vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu […]; podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat; podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby; podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná; podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Soud hodnotil písemnosti poskytnuté žalobkyní podle své úvahy, a to každou jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, když neměl pochybnosti o pravosti a správnosti písemností, proti nimž nebylo žalovanou ničeho namítáno; přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedla žalobkyně, a došel k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná sjednaly a uzavřely písemnou smlouvu elektronickými prostředky komunikace na dálku, kdy podpis žalované na této smlouvě byl nahrazen elektronickými prostředky. Ke ztotožnění osoby žalované došlo prostřednictvím účtu vedeného pro žalovanou [právnická osoba]., i když žalobkyně nebyla schopna prokázat, že měla k dispozici občanský průkaz žalované v době uzavření smlouvy, má soud na základě údaje o osobě, pro kterou účet označená banka vedla, žalovanou za ztotožněnou. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů (výpis z obchodního rejstříku dostupný na justice.cz) a žalovaná jako spotřebitel uzavřely písemnou smlouvu jako dvoustranné právní jednání. Jde přitom o smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť jejími stranami jsou podnikatel a spotřebitel, žalobkyně ani jinou skutečnost o postavení žalované v tomto právním poměru netvrdila, a tato skutečnost vyplývá přímo z obsahu této smlouvy, která sama prohlašuje, že jde o sjednání spotřebitelského úvěru. Na základě obsahu smlouvy soud též dospěl k závěru, že smlouva je smlouvou o poskytnutí úvěru. Soud posuzoval, zda je smlouva o úvěru platná a založila práva a povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně a žalované, a tedy práva, jichž se žalobkyně žalobou domáhá. Soud zjistil skutkový stav dále tak, že právní předchůdkyně žalobkyně skutečně poskytla žalované částku 10 000 Kč jako úvěr dle smlouvy o úvěru a žalobkyně žalobou následně uplatňuje kromě vrácení části této částky také smluvní úrok, smluvní pokutu a jiné poplatky, právo na než měla založit smlouva o úvěru. Základní podmínkou platnosti smlouvy o úvěru, která je spotřebitelskou smlouvou, je, že poskytovatel úvěru jej poskytl spotřebiteli, (až) pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; v opačném případě, pokud zde důvodné pochybnosti jsou, resp. je má poskytovatel mít, a přesto je úvěr spotřebiteli poskytnut, je úvěrová smlouva neplatná. Soud tedy posuzoval, zda právní předchůdkyně žalobkyně poskytla shora označené peněžní prostředky jako úvěr nemaje pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr, resp. zda zde alespoň objektivně nebyly takové pochybnosti. Ke splnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně ověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr uvedla žalobkyně v žalobě standardní floskule o prověření této schopnosti na základě nahlédnutí do veřejně dostupných databází, zejména bankovních a nebankovních registrů a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně však současně přímo uvádí, že výstupy výsledků takového nahlédnutí do registrů nemá k dispozici. Soud nadto uvádí, že považuje za jediný podklad způsobilý podat skutečné údaje o schopnosti žalované jako spotřebitele splácet úvěr, který odpovídá smyslu shora citované právní úpravy § 86 z. s. ú., pracovní smlouvu, výplatní pásky, daňové přiznání u podnikatele a zejména výpisy z účtu spotřebitele, který žádá o úvěr, za dobu bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru, jakož i doklady o placení nájmu nebo jiných nákladů na bydlení, posouzení osob žijících ve společné domácnost se spotřebitelem apod. Pouze z objektivních údajů o obvyklém chodu věcí, tedy stavu pohybu peněžních prostředků (příjmy a výdaje a jejich původ a důvod), totiž může poskytovatel mít reálnější představu o tom, zda bude spotřebitel schopen splácet úvěr; absence údaje o jeho osobě v registrech, rejstřících a databázích může být až sekundárním podkladem (srov. § 86 odst. 1 z. s. ú.: „a pokud je to nezbytné“). Podstatu právní úpravy povinnosti poskytovatele prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr je třeba hledat ve smyslu právní úpravy úvěru jako institutu dočasného poskytnutí peněžních prostředků. Podstatou je, že jde o poskytnutí osobě, která nemá takové prostředky najednou k dispozici, je však schopna je v budoucnu postupně nashromáždit (ušetřit). Úvěr tedy slouží k tomu, aby se překlenul časový prostor mezi potřebou použití prostředků a jejich nashromážděním. Z logiky věci tak vyplývá, že úvěr má být poskytnut pouze takovému spotřebiteli (ostatně obecně ekonomicky i podnikateli), který je výhledově schopen našetřit masu prostředků odpovídajících úvěru, který je po poskytnutí ihned spotřebován (použit). Tato schopnost musí vyplývat z jeho dosavadních příjmových a jiných majetkových poměrů v porovnání s jeho výdaji, jak zcela jasně právní úprava § 86 odst. 2 z. s. ú. vymezuje: „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele“. Pokud tedy poskytovatel úvěru zjistí, že zde dle obvyklého chodu věcí není dostatečná hladina příjmů a disponibilních prostředků spotřebitele, ze kterých lze očekávat placení sjednávaných splátek úvěru pro uvažovanou budoucí dobu (tedy ono našetření), a to právě vedle jeho jiných výdajů, pak nevyskytnutí osoby spotřebitele, např. v insolvenčním rejstříku, je již bezpředmětné; naopak pokud zde z objektivních údajů o hladině příjmů po zohlednění výdajů a očekávaných nových splátek úvěru vyplývá schopnost splátky splácet, pak samozřejmě teprve absence výskytu osoby spotřebitele v registrech dlužníků či insolvenčním rejstříku má další význam, neboť potvrdí, že tyto prostředky spotřebitele nejsou určeny k hrazení jiných, dřívějších dluhů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru tedy splní povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet uvažovaný úvěr pouze tehdy, pokud ověří v odpovídajícím rozsahu, že spotřebitel má dostatečné příjmy ve vztahu k výdajům, aby měl i po navýšení výdajů o splátky úvěru v dané době dostatek prostředků z příjmů pro jejich hrazení. A pokud poskytovatel takto nezjišťuje poměry vůbec nebo nedostatečně, má tedy ex lege důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet úvěr, a pak nemůže úvěr poskytnout, poskytne-li jej i přesto, činí tak na základě neplatné smlouvy o úvěru (§ 87 z. s. ú.). V poměrech předmětné věci tedy soud posuzoval, zda z obsahu písemností předložených k tvrzení žalobkyně, vyplývá, že poskytla úvěr žalované nemaje důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr, resp. jej poskytla alespoň za objektivního stavu schopnosti žalované úvěr splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Žalobkyně předně netvrdila, že by v rámci prověřování schopnosti žalované splácet úvěr vyžádala právní předchůdkyně žalobkyně od žalované vyúčtování mzdy žalované za měsíce předcházející uzavření smlouvy o úvěru, pracovní smlouvu nebo jiné doklady o zdrojích příjmů a zejména jejich pravidelnosti a zaručenosti. Naopak žalobkyně přímo uvádí, že schopnost žalované splácet úvěr posuzovala pouze nahlédnutím do registrů. Pokud jde o posouzení a doložení výdajů, o těch netvrdila žalobkyně ničeho. Soud uzavírá, že za tohoto stavu, který sama žalobkyně tvrdí, nedostála své povinnosti z § 86 u. s. ú. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud přitom ve své rozhodovací činnosti potvrdily, že na poskytovatele úvěru jsou kladeny zvýšené nároky na kvalitu činnosti směřující k ověření schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Zásada odborné péče při jednání poskytovatelů, kterou obecně zakotvuje § 75 z. s. ú., pak znamená v poměrech této činnosti, že poskytovatel se nespokojí jen se základním seznámením s údaji od spotřebitele, ale ověří a nechá si objektivně doložit skutečnosti rozhodné pro závěr o tom, zda je spotřebitel v konkrétních poměrech schopen splácet úvěr. Poskytovatel úvěru, má-li jeho jednání být neseno odbornou péčí, musí každý jednotlivý případ posuzovat podle konkrétních poměrů, a to právě se shora vyloženou logikou a podle smyslu institutu úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 – 42 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

7. Soud tedy dospěl na základě skutkového zjištění o způsobu ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr, že v daném případě právní předchůdkyně žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalované před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z tvrzení a předložených podkladů žalobkyní jasně vyplývá, že neměla a ani nepožadovala dostatečné informace o možnostech žalované úvěr splácet. Na uvedeném nemění nic ani relativně nízká výše poskytnutého úvěru, stále platí, že jakékoli poskytnutí peněžních prostředků může proběhnout pouze proti zjištěným údajům o schopnosti je splatit. Za tohoto stavu, který vyplývá z tvrzení žalobkyně a jí předložených písemností, tak dle § 86 odst. 1 z. s. ú. nemohla právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout spotřebitelský úvěr žalované, protože zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud tedy dle § 87 z. s. ú. posoudil smlouvu o úvěru jako neplatné právní jednání, kdy neplatnost je absolutní pro rozpor nejen se zákonem, ale i s dobrými mravy dle § 588 o. z., k čemuž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy i bez námitky neplatnosti, kterou by vznesla žalovaná. Jelikož je smlouva neplatná, nezaložila práva a povinnosti stran v ní vymezené, žalované tedy nevznikla povinnost platit žalobkyni smluvní úroky.

8. Protože soud uzavřel, že nároky uplatněné žalobkyní nemohou být dány z důvodu uzavřené smlouvy o úvěru, bylo na místě, aby posoudil, zda jsou nároky nebo některý z nich dán z jiného právního důvodu. V případech, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, tak jako v tomto případě, je spotřebitel dle § 87 z. s. ú. povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Tato právní úprava odpovídá úpravě § 2991 a § 2993 o. z. o bezdůvodném obohacení, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytovateli úvěru pouze to, oč se skutečně obohatil. Obohacením je zde tedy pouze takové plnění, o které se reálně zvýšil majetek spotřebitele nebo plněním poskytovatele snížily jeho dluhy. Nároky žalobkyně tak mohou odpovídat pouze právu na vydání bezdůvodného obohacení, kterým může být jen skutečně poskytnuté peněžité plnění, nikoli smluvní pokuta a poplatky za náklady za vymáhání. Výše plnění, které má žalovaná v takovém případě poskytnout, a jeho splatnost, je speciálně upravena v § 87 odst. 1, věty třetí, z. s. ú., podle kterého v případě, že není řádně posouzena úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované skutečně částku 10 000 Kč, vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru jí tedy poskytla bez právního důvodu a žalovaná se o tuto částku reálně obohatila. Žalovaná je tedy povinna vydat obohacení získané na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, kteréžto jako povinnost uložil soud žalované zaplatit v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Soud nemá pochybnosti o tom, že práva právní předchůdkyně žalobkyně byla na žalobkyni účinně postoupena. Žalobkyně navrhovala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 11 288 Kč, což je částka smluvního úroku, a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení, tedy práva dovozená při platné smlouvě o úvěru. Žalobu v této části uplatněné povinnosti žalované pak soud ve výroku v části pod bodem II. zamítl, protože právo na jejich zaplacení nevzniklo, když smlouva o úvěru je neplatná a nevyvolává tak žádné právní účinky.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 mimo jiné uvedl, že „[…]již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad)… Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad) […]“ Žalovaná je povinna v souladu s § 87 odst. 1, věta třetí, z. s. ú. vrátit bezdůvodné obohacení ve lhůtě přiměřené jejím možnostem. Uvedené ustanovení je speciálním ustanovením ohledně splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána, jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení. Jestliže spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, a dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud tedy v části výroku pod bodem II. tohoto rozsudku zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně uplatňovala ke dni vyhlášení rozsudku dne 12. 12. 2025 celkem částku 21 288 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný z výše 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024, ve výši 1 292,24 Kč, celkem tak bylo uplatněno 22 580,24 Kč [úspěch ve věci musí soud posuzovat ve vztahu k celému předmětu řízení, jímž je i uplatněné příslušenství. Soud se tedy musel vypořádat i s neúspěchem žalobkyně ohledně této části nároku (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015)]. Žalobkyně byla úspěšná v části 10 000 Kč a žalovaná v části zamítnutí žaloby ve výši 12 580,24 Kč. Žalovaná byla úspěšná ve větším rozsahu než žalobkyně, avšak žalované řádné náklady řízení nevznikly, když byla zcela pasivní. Žalobkyni pak právo na náhradu nákladů řízení nesvědčí, když byla úspěšná v nižším rozsahu než žalovaná.

11. O lhůtách k plnění rozhodl soud dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.

Poučení