15 C 91/2025 - 44

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem JUDr. Markem Jurášem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 24 730 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 730 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 715,20 Kč tyto k rukám právního zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky se sídlem [Adresa advokátky], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného u zdejšího soudu dne 3. 3. 2025 domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 31. 8. 2024 do zaplacení; částku 3 280 Kč a částka 1 450 Kč. Nárok odůvodnila žalobkyně tím, že uzavřela s žalovanou dne 28. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to 10 000 Kč dne 28. 5. 2024 a 10 000 Kč dne 4. 6. 2024. Žalovaná byla povinna poskytnutý úvěr zaplatit spolu se smluvním úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobkyně zesplatnila úvěr dne 30. 8. 2024, a to z důvodu prodlení žalované se splácením úvěru. Částka 3 280 Kč odpovídá nároku žalobkyně na smluvní pokutu, která byla sjednána v čl. 6 smlouvy ve výši 0,1 % denně z aktuálně dlužné částky, za dobu od 31. 8. 2024 do 10. 2. 2025. Částka 1 450 Kč odpovídá nákladům žalobkyně spojeným s uplatněním pohledávky sjednanými paušálně ve smlouvě. Žalovaná dne 28. 5. 2024 provedla registraci do klientské zóny na internetových stránkách. Smlouva o úvěru byla uzavřena pomocí elektronické komunikace na dálku, bez současné přítomnosti žalobkyně a žalované. Žalovaná požádala žalobkyni o úvěr vyplněním svých osobních údajů, zadáním výše a jiných parametrů úvěru, potvrdila seznámení se s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně na zadané telefonní číslo [tel. číslo] žalované čtyřmístný SMS kód, který žalovaná zadala na internetu, čímž potvrdila souhlas se zněním smlouvy. Žalobkyně uvedla, že povinnost prověřit schopnost žalované splácet úvěr splnila tím, že zjistila příjmy žalované ve výši 44 000 Kč a výdaje ve výši 13 000 Kč. Žalobkyně nahlédla do veřejných databází a ověřila přítomnost údajů o osobě žalované v bankovních a nebankovních registrech v Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných občanských průkazů. Systém automaticky vyhodnocuje údaje o příjmech a výdajích. Žalobkyně tedy výslovně uvedla, že posouzení úvěruschopnosti je založeno na výstupu automatizovaného systému, který hodnotí jednotlivé položky na bankovním výpisu tak, že identifikuje všechny příjmy (mzdu, dávky, ale i jiné pravidelné platby, případně i vklady na bankovní účet) a výdaje (náklady na ubytování, dopravu, splátky půjček, spoření, pojištění a výdaje na volný čas). Pouze v případě, že systém identifikuje zvýšené riziko, je prováděna manuální kontrola pracovníkem. Žalobkyně proto neuvádí jednotlivé částky z výpisu z účtů žalované, které pro ni byly rozhodné při přijetí závěru, že žalovaná je schopna poskytovaný úvěr splácet.

2. Žalovaná byla v řízení zcela nečinná.

3. Soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených písemných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasila a soud měl za to, že žalovaná s tímto postupem rovněž souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Soud vycházel při posouzení věci pouze z listinných a písemných důkazů předložených žalobkyní. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní (pod firmou [právnická osoba]) a žalovanou soud zjistil, že tato smlouva není podepsána viditelným podpisem žalované; jejím předmětem je celková výše úvěru 10 000 Kč, doba trvání úvěru je na dobu neurčitou, měsíční úroková míra je 40 %, forma splátek je sjednána jako jedenkrát měsíčně; bankovní účet žalované je uveden [IBAN] a bankovní účet žalobkyně [č. účtu]. Z dodatku o navýšení úvěrového limitu soud zjistil, že je uzavřen mezi týmiž osobami jako smlouva o spotřebitelském úvěru, celková výše úvěru je 20 000 Kč, úroková míra 40 % měsíčně, čísla účtů žalované i žalobkyně jsou shodná jako na smlouvě o úvěru. Je zde potvrzeno, že byla vyčerpána po uzavření smlouvy částka 10 000 Kč. Ani na tomto dodatku není viditelný podpis žalované. Z Potvrzení o provedené platbě ze dne 28. 5. 2020 soud zjistil, že byla vyplacena částka 10 000 Kč na účet č. [č. účtu]. Z Potvrzení o provedené platbě ze dne 4. 6. 2020 soud zjistil, že byla vyplacena částka 10 000 Kč na účet č. [č. účtu]. Z potvrzení o schválení úvěru soud zjistil, že není adresováno konkrétní osobě, ale je zde uvedeno, že byla uzavřena smlouva o úvěru dne 28. 5. 2024 pro úvěr ve výši 10 000 Kč, minimální splátka má být 4 065,57 Kč, termín splatnosti první platby je 28. 6. 2024 na bankovní účet, který je shodný jako na smlouvě o spotřebitelském úvěru a jejím dodatku. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 12. 2024, soud zjistil, že je adresována žalované, odesílatelem je právní zástupkyně žalobkyně. [Jméno advokátky], obsahem je výzva k zaplacení dlužné částky 24 416,39 Kč odpovídající jistině 20 000 Kč podle smlouvy uzavřené dne 25. 8. 2024 (poznámka soudu, zde se zjevně jedná o písařskou chybu, má být správně 28. 5. 2024). Z podacího archu České pošty, s. p. soud zjistil, že je zde uvedena žalovaná jako adresát zásilky [Anonymizováno] dne 20. 12. 2024. Ze Sazebníku poplatků soud zjistil, že je nepodepsán, jsou v něm uvedeny náklady na vymáhání vždy za počet dní prodlení. Z fotografie lícové i rubové strany řidičského průkazu soud zjistil, že jde o řidičský průkaz žalované platný do 3. 12. 2025. Z Výzvy před zesplatněním půjčky ze dne 26. 7. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzývá žalovanou k úhradě dluhu nejpozději do 29. 7. 2024 ve výši 8 663,11 Kč. Z fotografie lícové i rubové strany občanského průkazu č. [hodnota] soud zjistil, že jde o občanský průkaz žalované platný do 1. 9. 2025. Z Oznámení o zeplatnění zápůjčky ze dne 30. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzývá žalovanou k zaplacení částky 46 634,75 Kč. Z důkazu výpisem ze systému Kontomatik – příjmy a výdaje (příloha podání žalobkyně ze dne 15. 9. 2025) soud zjistil, že pro číslo účtu, které odpovídá účtu uvedeného ve smlouvě o spotřebitelském úvěru jako účet žalované jsou uvedeny platby s popisy týkající se žalované od 27. 5. 2024 do 1. 3. 2024, u každé platby je uvedeno, kde platba proběhla, u jaké osoby a částka se znaménkem minus jako provedená platba nebo bez znaménka, jako příjem na tento účet; například 22. 3. 2024 je připsán úvěr od společnosti [Anonymizováno]. ve výši 13 000 Kč, dne 11. 3. 2024 příchozí platba 15 000 Kč od [jméno FO], tentýž den odchozí platba 14 000 Kč, dne 13. 3. 2024 příchozí platba 38 139 Kč od [právnická osoba]., dne 22. 3. 2024 příchozí platba 13 000 Kč od [Anonymizováno], dne 30. 3. 2024 příchozí platba 4 000 Kč od společnosti [právnická osoba]., dne 5. 4. 2024 příchozí platba 10 000 Kč od společnosti [právnická osoba], dne 11. 4. 2024 příchozí platba od [právnická osoba]. ve výši 38 864 Kč, dne 13. 4. 2024 odchozí platba ve výši 26 508,33 Kč, dvě příchozí platby ve výši 5 000 Kč od [jméno FO] a [jméno FO], dne 20. 4. 2024 příchozí půjčka 16 000 Kč od [Anonymizováno] o., dne 3. 5. 2024 příchozí platba 15 000 Kč od [Anonymizováno] označená jako čerpání, dne 13. 5. 2024 příchozí platba od [právnická osoba]. ve výši 40 059 Kč, následující den 14. 5. 2024 příchozí platba 15 000 Kč od [Anonymizováno].

5. Soud neprováděl důkaz písemností označenou jako proces žádosti o úvěr, protože jde o skutková tvrzení žalobkyně k tomu, jak probíhá uzavření smlouvy o úvěru a posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Přehledem vyplacených částek, protože tento není vystaven jiným subjektem, ale žalobkyní, jde tedy opět o skutková tvrzení žalobkyně ohledně poskytnutých plateb, které byly zjištěny již z potvrzení společnosti ThePay, a.s. o provedených platbách. Soud dále neprováděl důkaz výpisem interního systému ověřované databáze jde opět o skutková tvrzení žalobkyně, neboť původcem není jiná osoba. Soud neprováděl důkaz písemností Potvrzení o odeslání oznámení o zesplatnění, neboť je předloženo ve formátu výstupu systému žalobkyně, jde tedy o skutkové tvrzení. Soud neprováděl ze stejného důvodu výpisem SMS a tabulkou Financial data.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném do 31. 8. 2024, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli; podle § 7 odst. 1, písm. g) a § 9 z. s. ú. je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka; podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy; podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem; podle § 104 z. s. ú. vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu […]; podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat; podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby; podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

7. Soud hodnotil písemnosti poskytnuté žalobkyní podle své úvahy, a to každou jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, když neměl pochybnosti o pravosti a správnosti písemností, proti nimž nebylo žalovanou ničeho namítáno; přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedla žalobkyně, a došel k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaná sjednaly a uzavřely písemnou smlouvu elektronickými prostředky komunikace na dálku, kdy podpis žalované na této smlouvě byl nahrazen elektronickými prostředky. Ke ztotožnění osoby žalované došlo při elektronické komunikaci prostřednictvím aplikace v zařízení žalované, o čemž soud nemá důvod pochybovat, když žalovaná poskytla žalobkyni kopie svých dvou osobních dokladů a umožnila ji získat údaje z účtu vedeného pro žalovanou. Na základě smlouvy poskytla následně žalobkyně dne 28. 5. 2024 a 4. 6. 2024 peněžní prostředky ve výši celkem 20 000 Kč žalované na účet č. [č. účtu]. Soud nejprve dospěl k závěru, že žalobkyně jako nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů (výpis z obchodního rejstříku dostupný na justice.cz) a žalovaná jako spotřebitel uzavřely písemnou smlouvu jako dvoustranné právní jednání. Jde přitom o smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť jejími stranami jsou podnikatel a spotřebitel, žalobkyně ani jinou skutečnost o postavení žalované v tomto právním poměru netvrdila, a tato skutečnost vyplývá z jejího tvrzení v žalobě, pokud jde o ověření schopnosti žalované splácet úvěr, a také zejména přímo z obsahu této smlouvy, která sama prohlašuje, že jde o sjednání spotřebitelského úvěru. Na základě obsahu smlouvy soud též dospěl k závěru, že smlouva je smlouvou o poskytnutí úvěru. Soud posuzoval, zda je smlouva o úvěru platná a založila práva a povinnosti žalobkyně a žalované, a tedy práva, jichž se žalobkyně žalobou domáhá. Soud zjistil skutkový stav dále tak, že žalobkyně skutečně poskytla žalované částku 20 000 Kč jako úvěr dle smlouvy o úvěru a žalobkyně žalobou následně uplatňuje kromě vrácení části této částky také smluvní pokutu a jiné poplatky, právo na než měla založit smlouva o úvěru. Základní podmínkou platnosti smlouvy o úvěru, která je spotřebitelskou smlouvou, je, že poskytovatel úvěru jej poskytl spotřebiteli, (až) pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; v opačném případě, pokud zde důvodné pochybnosti jsou, resp. je má poskytovatel mít, a přesto je úvěr spotřebiteli poskytnut, je úvěrová smlouva neplatná. Soud tedy posuzoval, zda žalobkyně poskytla shora označené peněžní prostředky jako úvěr nemaje pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr, resp. zda zde alespoň objektivně nebyly takové pochybnosti. Ke splnění povinnosti žalobkyně ověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr uvedla žalobkyně v žalobě standardní floskule o prověření této schopnosti na základě nahlédnutí do veřejně dostupných databází, zejména bankovních a nebankovních registrů a insolvenčního rejstříku. Soud považuje za jediný podklad v dané věci, který odpovídá smyslu shora citované právní úpravy § 86 z. s. ú., žalobkyní označené a předložené výpisy z účtu žalované za dobu bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru. Pouze z objektivních údajů o obvyklém chodu věcí, tedy stavu pohybu peněžních prostředků (příjmy a výdaje a jejich původ a důvod), totiž může poskytovatel mít reálnější představu o tom, zda bude spotřebitel schopen splácet úvěr; absence údaje o jeho osobě v registrech, rejstřících a databázích může být až sekundárním podkladem (srov. § 86 odst. 1 z. s. ú.: „a pokud je to nezbytné“). Podstatu právní úpravy povinnosti poskytovatele prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr je třeba hledat ve smyslu právní úpravy úvěru jako institutu dočasného poskytnutí peněžních prostředků. Podstatou je, že jde o poskytnutí osobě, která nemá takové prostředky najednou k dispozici, je však schopna je v budoucnu postupně nashromáždit (ušetřit). Úvěr tedy slouží k tomu, aby se překlenul časový prostor mezi potřebou použití prostředků a jejich nashromážděním. Z logiky věci tak vyplývá, že úvěr má být poskytnut pouze takovému spotřebiteli (ostatně obecně ekonomicky i podnikateli), který je výhledově schopen našetřit masu prostředků odpovídajících úvěru, který je po poskytnutí ihned spotřebován (použit). Tato schopnost musí vyplývat z jeho dosavadních příjmových a jiných majetkových poměrů v porovnání s jeho výdaji, jak zcela jasně právní úprava § 86 odst. 2 z. s. ú. vymezuje: „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele“. Pokud tedy poskytovatel úvěru zjistí, že zde dle obvyklého chodu věcí není dostatečná hladina příjmů a disponibilních prostředků spotřebitele, ze kterých lze očekávat placení sjednávaných splátek úvěru pro uvažovanou budoucí dobu (tedy ono našetření), a to právě vedle jeho jiných výdajů, pak nevyskytnutí osoby spotřebitele, např. v insolvenčním rejstříku, je již bezpředmětné; naopak pokud zde z objektivních údajů o hladině příjmů po zohlednění výdajů a očekávaných nových splátek úvěru vyplývá schopnost splátky splácet, pak samozřejmě teprve absence výskytu osoby spotřebitele v registrech dlužníků či insolvenčním rejstříku má další význam, neboť potvrdí, že tyto prostředky spotřebitele nejsou určeny k hrazení jiných, dřívějších dluhů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru tedy splní povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet uvažovaný úvěr pouze tehdy, pokud ověří v odpovídajícím rozsahu, že spotřebitel má dostatečné příjmy ve vztahu k výdajům, aby měl i po navýšení výdajů o splátky úvěru v dané době dostatek prostředků z příjmů pro jejich hrazení. A pokud poskytovatel takto nezjišťuje poměry vůbec nebo nedostatečně, má tedy ex lege důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet úvěr, a pak nemůže úvěr poskytnout, poskytne-li jej i přesto, činí tak na základě neplatné smlouvy o úvěru (§ 87 z. s. ú.). V poměrech předmětné věci tedy soud posuzoval, zda z obsahu písemností předložených k tvrzení žalobkyně, vyplývá, že poskytla úvěr žalované nemaje důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr, resp. jej poskytla alespoň za objektivního stavu schopnosti žalované úvěr splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Žalobkyně předně netvrdila, že by v rámci prověřování schopnosti žalované splácet úvěr vyžádala od žalované vyúčtování mzdy žalované za měsíce předcházející uzavření smlouvy o úvěru, pracovní smlouvu nebo jiné doklady o zdrojích příjmů a zejména jejich pravidelnosti a zaručenosti. Naopak žalobkyně přímo uvádí, že schopnost žalované splácet úvěr posuzovala prostřednictvím vyhodnocení automatickým zpracováním všech příjmů (kladných položek) a všech výdajů (záporných položek) o pohybech na účtu žalované v době předcházející poskytnutí úvěru. Soud zjistil z těchto položek, že žalobkyně tak zahrnula do příjmů i četné jiné úvěry a zápůjčky, které žalovaná, jak vyplývá z výpisu z účtu, velmi hojně využívala a čerpala. Žalobkyně sice měla v těchto výpisech i údaj o mzdě žalované, což odpovídá pravidelným platbám od [Anonymizováno], avšak v rámci vlastních tvrzení žalobkyně přímo vyloučila, že by hodnotila schopnost z této mzdy hradit nejen daný úvěr, ale i celou řadu ostatních úvěrů, které jsou jako načerpané shora uvedeny soudem, jak je zjistil z obsahu písemného podkladu označeného k důkazu. Obdobně to pak platí o výdajích, kdy žalobkyně tedy doznává, že nerozlišuje mezi zápornými pohyby, zda odpovídají nákladům na běžnou spotřebu nebo na zajišťování základních životních potřeb, zejména bydlení. Soud uzavírá, že za tohoto stavu, který sama žalobkyně tvrdí jako obvyklý způsob vyhodnocování schopnosti spotřebitele splácet úvěr, nedostála své povinnosti z § 86 u. s. ú. Soud na základě skutkových zjištění pak má za to, že žalovaná je přinejmenším riziková, když v krátkém časovém úseku čerpá opakovaně úvěry a zápůjčky ve výši okolo 1/3 svého příjmu, což v souhrnu představuje částky vyšší, než je tento příjem. Soud tak nemá žádnou pochybnost o tom, že žalovaná neměla v době, kdy převzala úvěr smlouvou uzavřenou s žalobkyní, dostatečné prostředky pro zajištění schopnosti splácet úvěr od žalobkyně a sama žalobkyně uplatněním jeho celé poskytnuté výše prokazuje, že jej žalovaná ani částečně nebyla schopna splácet.

8. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud přitom ve své rozhodovací činnosti potvrdily, že na poskytovatele úvěru jsou kladeny zvýšené nároky na kvalitu činnosti směřující k ověření schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Zásada odborné péče při jednání poskytovatelů, kterou obecně zakotvuje § 75 z. s. ú., pak znamená v poměrech této činnosti, že poskytovatel se nespokojí jen se základním seznámením s údaji od spotřebitele, ale ověří a nechá si objektivně doložit skutečnosti rozhodné pro závěr o tom, zda je spotřebitel v konkrétních poměrech schopen splácet úvěr. Poskytovatel úvěru, má-li jeho jednání být neseno odbornou péčí, musí každý jednotlivý případ posuzovat podle konkrétních poměrů, a to právě se shora vyloženou logikou a podle smyslu institutu úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 – 42 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně musela mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet uvažovaný úvěr, když nebylo zřejmé, jaké skutečné výdaje žalovaná měsíčně kromě uvažovaného úvěru má platit, a to za situace doložených opakovaných jiných úvěrů a zápůjček v rozsahu rovnajícím se pravidelné mzdě. Odstranění těchto pochybností mohlo poskytnout ověření a podložení pravidelných výdajů na splácení těchto jiných úvěrů a zejména na uspokojování základních životních potřeb, zejména na bydlení; bez doložení pravidelných výdajů je otázka schopnosti splácet hypotetickou a automaticky tak vzbuzující pochybnost o schopnosti žalované splácet úvěr. Jinými slovy, smyslem posouzení úvěruschopnosti sice není posoudit „ochotu“ splácet úvěr, ale toliko schopnost jej splácet, avšak objektivně zde alespoň prostředky pro realizaci vůle splácet být musí (alespoň je očekávat), to však lze jistěji ověřit jen z dokladů o obojím, jak příjmech, tak výdajích. Pokud za těchto pochybností, které jsou objektivní, musela je tedy žalobkyně mít, pokud by nevyužívala automatizovaného systému Kontomatik, přesto žalobkyně úvěr žalované poskytla, pak je podle § 87 z. s. ú. nutno smlouvu o úvěru považovat za neplatné právní jednání. Soud přitom na základě žalobkyní předložených podkladů má sám pochybnosti o schopnosti žalované od počátku splácet úvěru, když neuhradila ničeho. Tedy nebylo ani prokázáno, že by objektivně žalovaná byla schopna splácet, tedy bez ohledu na nedostatečné posouzení její úvěruschopnosti žalobkyní.

9. Soud tedy dospěl na základě skutkového zjištění o způsobu ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr, že v daném případě žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalované před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z tvrzení a předložených podkladů žalobkyní jasně vyplývá, že neměla a ani nepožadovala dostatečné informace o možnostech žalované úvěr splácet, když ze získaných podkladů se podával závěr v podstatě opačný, resp. jednoznačně se nabízejí pochybnosti o poměrech žalované. Za tohoto stavu, který vyplývá z tvrzení žalobkyně a jí předložených písemností, tak podle § 86 odst. 1 z. s. ú. nemohla žalobkyně poskytnout spotřebitelský úvěr žalované, protože zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud tedy podle § 87 z. s. ú. posoudil smlouvu o úvěru jako neplatné právní jednání, kdy neplatnost je absolutní pro rozpor nejen se zákonem, ale i s dobrými mravy podle § 588 o. z., k čemuž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy i bez námitky neplatnosti, kterou by vznesla žalovaná. Jelikož je smlouva neplatná, nezaložila práva a povinnosti stran v ní vymezené, žalované tedy nevznikla povinnost platit žalobkyni smluvní pokutu za porušen splatnosti úvěru a jiné sjednané poplatky a poplatky za upomínky.

10. Protože soud uzavřel, že nároky uplatněné žalobkyní nemohou být dány z důvodu uzavřené smlouvy o úvěru, bylo na místě, aby posoudil, zda jsou nároky nebo některý z nich dán z jiného právního důvodu. V případech, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, tak jako v tomto případě, je spotřebitel podle § 87 z. s. ú. povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Tato právní úprava odpovídá úpravě § 2991 a § 2993 o. z. o bezdůvodném obohacení, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytovateli úvěru pouze to, oč se skutečně obohatil. Obohacením je zde tedy pouze takové plnění, o které se reálně zvýšil majetek spotřebitele nebo plněním poskytovatele snížily jeho dluhy. Nároky žalobkyně tak mohou odpovídat pouze právu na vydání bezdůvodného obohacení, kterým může být jen skutečně poskytnuté peněžité plnění, nikoli smluvní pokuta a poplatky za náklady za vymáhání. Výše plnění, které má žalovaná v takovém případě poskytnout, a jeho splatnost, je speciálně upravena v § 87 odst. 1, věty třetí, z. s. ú., podle kterého v případě, že není řádně posouzena úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně poskytla žalované skutečně částku 20 000 Kč, vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru jí tedy poskytla bez právního důvodu a žalovaná se o tuto částku reálně obohatila. Žalovaná je tedy povinna vydat obohacení získané na úkor žalobkyně, kteréžto jako povinnost uložil soud žalované zaplatit v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně navrhovala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 4 730 Kč, což je částka smluvní pokuty a náhrady nákladů na vymáhání, a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení, tedy práva dovozená při platné smlouvě o úvěru. Žalobu v této části povinností žalované pak soud ve výroku v části pod bodem II. zamítl, protože právo na jejich zaplacení nevzniklo, když smlouva o úvěru je neplatná a nevyvolává tak žádné právní účinky.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 mimo jiné uvedl, že „[…]již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad)… Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad) […]“ Žalovaná je povinna v souladu s § 87 odst. 1, věta třetí, z. s. ú. vrátit bezdůvodné obohacení ve lhůtě přiměřené jejím možnostem. Uvedené ustanovení je speciálním ustanovením ohledně splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána, jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení. Jestliže spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, a dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud tedy v části výroku pod bodem II. tohoto rozsudku zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná pouze z části, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné části. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 990 Kč, a dále z náhrady odměny za zastupování právního zástupce podle § 137 odst. 2 o. s. ř., kterou soud určil podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „a. t.“], částkou 2 100 Kč za každý z těchto úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby (včetně jejího doplnění ze dne 15. 9. 2025 a 6. 10. 2025), k tomu dále 3 x 450 Kč náhrada hotových výdajů právního zástupce podle § 13 a. t., tedy ve výši celkem 1 350 Kč, celkem tedy částka odměny a náhrady hotových výdajů právního zástupce 7 650 Kč, což spolu s náhradou soudního poplatku činí celkem částku 8 640 Kč, kterýžto nárok na náhradu nákladů řízení by žalobkyni svědčil při plném úspěchu ve věci. Soud však musel při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit, že žalobkyně nebyla částečně úspěšná, pokud jde o částku 7 955,32 Kč, tedy i v rozsahu nároku na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 225,32 Kč. Úspěch ve věci musí soud posuzovat ve vztahu k celému předmětu řízení, jímž je i uplatněné příslušenství. Soud se tedy musel vypořádat i s neúspěchem žalobkyně ohledně této části nároku (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně tedy celkově uplatňovala jako předmět řízení částku 27 955,32 Kč (jistina + kapitalizované úroky z prodlení + smluvní pokuta a náhrada na vymáhání za dny prodlení); úspěšná byla žalobkyně v rozsahu 20 000 Kč, což představuje ve vztahu k celku úspěch 71,5 %; naproti tomu úspěch neměla žalobkyně v částce 7 955,32 Kč, což představuje ve vztahu k celku neúspěch 28,5 %. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, protože měla žalobkyně v dané věci úspěch jen v rozsahu 71,5 %, je od něj třeba odečíst úspěch žalované, tj. neúspěch žalobkyně, ve výši 28,5 %, když výsledným poměrem je 43 % úspěch a tomu odpovídající část nákladů řízení oproti plnému úspěchu, tedy z 8 640 Kč, částka 3 715,20 Kč.

13. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.

Poučení