15 Ca 135/2009 - 70

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobkyně: RTR – TRANSPORT A LOGISTIKA, s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Štefánikova č.p. 13, IČ: 148 68 792, zastoupené JUDr. Alicí Kubovou Bártkovou, M.E.S., advokátkou se sídlem v Praze 2, ul. Rubešova č.p. 83/10, proti žalovanému: Finanční mu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební 61, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2009, č.j. 8807/09-1700-506634, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku v částce 500,-Kč, který jí bude vrácen z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2009, č.j. 8807/09-1700-506634, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 1. 2009, č.j. 9062/09/214980506373, kterým bylo žalobkyni sděleno penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 75.304,-Kč. Zároveň žalobkyně navrhla, aby soud zrušil i prvoinstanční rozhodnutí a aby předmětná věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V obsáhlé žalobě uvedla, že na základě provedené kontroly se žalobkyně měla dopustit porušení rozpočtové kázně ve smyslu ust. § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), když žalobkyně údajně nesplnila podmínku pro poskytnutí příslušných dotací spočívající v povinnosti ve stanovených termínech předložit Úřadu práce v Ústí nad Labem jakožto poskytovateli dotací doklad o neexistujících nevyřízených závazcích vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem či formulář o vypořádání vztahu se státním rozpočtem. V návaznosti na to pak žalobkyně namítla, že v rámci příslušného správního řízení bylo zjištěno a prokázáno, že příslušné dotace byly řádně využity v souladu s účelem dotace, tedy na zřízení a udržování v dohodách o poskytnutí dotace určených pracovních míst, a že tato pracovní místa byla i zřízena a udržována řádně v souladu s podmínkami poskytnutí dotací. Smysl dotace – tedy zjevně podpora v nezaměstnanosti jistých „ohrožených skupin“ jako jsou absolventi apod. včetně plnění dalších základních povinností, které jsou vždy se zaměstnáváním osob spojeny – byl zcela bez výjimky naplněn. Dále žalobkyně namítla, že vytýkané nesplnění povinnosti předložit Úřadu práce v Ústí nad Labem jakožto poskytovateli dotací ve stanovených lhůtách doklad o neexistujících nevyřízených závazcích vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem a doklad o vypořádání se státním rozpočtem nebylo podmínkou poskytnutí dotace. Z toho důvodu proto nemohlo být zjištěno a prokázáno porušení rozpočtové kázně žalobkyní ve smyslu ust. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Dle žalobkyně vytýkané údajně nesplněné povinnosti, které navíc byly z větší části splněné, avšak s drobným zpožděním, nemají na využívání daných dotací s ohledem na její účel žádný zásadní vliv a jsou tedy povinnostmi prakticky mizivého významu a mají jen a pouze formální charakter. V rámci správního řízení přitom bylo prokázáno, že formulář o vypořádání se státním rozpočtem, který měla žalobkyně předložit v rámci Dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa – úhrada mzdových nákladů č. ULA-S-474/2003 ze dne 4. 12. 2003, žalobkyně skutečně předložila, třebaže nikoliv ve stanovené lhůtě. Žalobkyni je pak vedle pozdního zaslání formuláře o vypořádání se státním rozpočtem vytýkáno pouze to, že ve stanovených lhůtách údajně nezaslala Úřadu práce v Ústí nad Labem jakožto poskytovateli dotací doklad o neexistujících nevyřízených závazcích vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem, ačkoliv žalobkyně v průběhu řízení svou tzv. bezdlužnost vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem řádně prokázala. Vedle toho má žalobkyně za to, že žalovaný svým rozhodnutím věc nesprávně posoudil, když především zcela nesprávně vyložil pojem „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu“, čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný totiž na daný případ aplikoval takové znění zákona, které na něj z části vůbec nedopadá, když použil ust. § 3 odst. 1 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech ve znění k 30. 7. 2009, kdy vydával napadené rozhodnutí. Příslušné dotace, jichž se údajná povinnost odvodu týká, však byly zčásti, a tocelkem v částce 18.500,-Kč, poskytnuty 30. 1. 2002 a 30. 1. 2003, a proto i na posouzení otázky odvodu za údajné porušení podmínek poskytnutí takovýchto dotací je třeba aplikovat znění zákona o rozpočtových pravidlech, které bylo platné a účinné v době jejich poskytnutí. Znění ust. § 3 odst. 1 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech k 30. 1. 2003 i k 30. 1. 2002 přitom pod pojem „neoprávněné použití peněžních prostředků“ nezahrnuje také porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty, nýbrž jen a pouze výdej příslušných peněžních prostředků, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, smlouvou popř. rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace. K porušení takovéto povinnosti však nedošlo, když účel dotace – zřízení a udržování příslušných pracovních míst – byl řádně naplněn a daná pracovní místa byla zřízena a udržována řádně v souladu se stanovenými podmínkami. Na podporu správnosti svých názorů ohledně části odvodu ve výši 18.500,-Kč pak žalobkyně poukázala na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 9. 6. 2005, č.j. 59 Ca 33/2003 – 56, o tom, že neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu musí povinný užít tak, že jejich skutečné užití je zcela v rozporu s jejich určením podle smlouvy či rozhodnutí, popř. byly užity zcela zjevně nehospodárně, přičemž je nutno zkoumat, zd porušení podmínek je tak vážné, aby mohlo být hodnoceno jako neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu. Dle žalobkyně se tak žalovaný naproti tomu nemůže v předmětné věci na podporu svých názorů dovolávat závěrů obsažených v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2007, č.j. 15 Ca 203 2006 – 40, či v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008, č.j. 5 Afs 50/2007 – 101, nebo ze dne 19. 3. 2008, č.j. 9 Afs 113/2007 – 63, když tato rozhodnutí se jednak týkají výkladu zákona o rozpočtových pravidlech v takovém znění, které se ohledně části odvodu ve výši 18.500,-Kč neaplikuje, a jednak se týkají nedodržení zcela zásadních a významných podmínek poskytnutí dotace, což však není případ žalobkyně. Žalobkyně má za to, že dodržení nevýznamných povinností ohledně dohod o poskytnutí dotace ze strany žalobkyně, by mohlo případně být zjištěno jejich sankcionováním Úřadem práce v Ústí nad Labem postupem dle ust. § 8 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), na jehož základě byly předmětné dotace poskytnuty, a nikoliv však postupem dle ust § 44 zákona o rozpočtových pravidlech, jehož účel je zcela jiný. Žalovaným zvolený postup proto porušuje základní právní princip proporcionality a přiměřenosti zvoleného opatření. Nedostatky vytýkané žalobkyni nelze ve smyslu standardní judikatury vůbec zahrnout pod pojem porušení rozpočtové kázně dle ust. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, když tyto nedostatky nejsou ani výdejem, jehož provedením by byla porušena povinnost daná dohodou o poskytnutí těchto prostředků a ani porušením podmínek poskytnutí dotace v takovém rozsahu, aby byla naplněna míra potřebná pro naplnění podmínek dle citovaného ust. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Závěrem pak žalobkyně namítla, že v daném případě bylo ust. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech vykládáno správcem daně a žalovaným nepřípustně extenzivním a formalistickým způsobem, čímž prakticky z jejich strany bylo přikročeno k šikanóznímu výkonu státní moci, kterým došlo k porušení základních práv a svobod žalobkyně ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nepřípustný postup správních orgánů obou stupňů ve vztahu k žalobkyni dokládá i řada nálezů Ústavního soudu, zejména pak sp.zn. I. ÚS 1560/07, sp.zn. II. ÚS 1759/07, sp.zn. I. ÚS 643/06 či sp.zn. IV. ÚS 650/05. Z tohoto důvodu podává žalobu na rozhodnutí žalovaného, které se týká jí sděleného penále za porušení rozpočtové kázně. Žalovaný na výzvu soudu zaslal spolu se správním spisem písemné vyjádření k žalobě, ve kterém navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K věci v tomto vyjádření žalovaný uvedl, že žalobkyně obdržela v letech 2002 – 2004 od Úřadu práce v Ústí nad Labem finanční prostředky v celkové výši 130.804,-Kč, a to na základě Dohody o úhradě nákladů spojených se zajištěním odborné praxe absolventa č. ULA- A-48/2002 ze dne 26. 6. 2002, na základě Dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa – úhrada mzdových nákladů č. ULA-S-474/2003 ze dne 4. 12. 2003 částku 56.804,-Kč a na základě Dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa – úhrada mzdových nákladů č. ULA-S-505/2001 ze dne 1. 11. 2001 ve znění dohody č. ULA-S-505(1)/2001 ze dne 7. 1. 2002 částku 40.500,-Kč. V dohodách č. ULA-A-48/2002 a č. ULA-S-505(1)/2001 se přitom žalobkyně zavázala, že po dobu platnosti dohod bude vždy do 30 kalendářních dnů předkládat Úřadu práce v Ústí nad Labem doklad o tom, že nemá jako zaměstnavatel u Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem k 30. 6. a 31. 12. kalendářního roku nevyřízené závazky. A dle dohody č. ULA-S-474/2003 žalobkyně měla Úřadu práce v Ústí nad Labem předložit nejpozději do 15. 2. 2005 tiskopisy s údaji pro vypořádání vztahu se státním rozpočtem. Dále žalovaný uvedl, že předložení dokladů Úřadu práce v Ústí nad Labem prokazujících, že žalobkyně neměla závazky k Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem a tiskopisů s údaji pro vypořádání vztahu se státním rozpočtem v určených termínech byly jednoznačně podmínkami poskytnutí dotací stanovené v dotyčných dohodách. Žalobkyně sice nepoužila finanční prostředky v rozporu s jejich účelovým určením, ale nedodržení jakékoliv podmínky stanovené dotyčnými dohodami je porušením těchto dohod, kterými byly dotace přiznány. Stejně jako poskytovatel dotace se zavázal poskytovat dotaci na krytí prokazatelně vzniklých mzdových nákladů na společensky účelná pracovní místa či na zabezpečení odborné praxe absolventa, zavázala se i žalobkyně přijetím podmínek dotace předkládat požadované doklady ve stanovených termínech. Při kontrole odvodové povinnosti přitom správce daně kontroluje nejen dodržení účelu, na který byly peněžní prostředky poskytnuty, nýbrž i dodržení všech podmínek stanovených rozhodnutím. Ohledně Dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa – úhrada mzdových nákladů č. ULA-S- 505/2001 ze dne 1. 11. 2001 ve znění dohody č. ULA-S-505(1)/2001 ze dne 7. 1. 2002 žalobkyně nepředložila Úřadu práce v Ústí nad Labem do 30. 1. 2002 doklad o tom, že k 31. 12. 2001 nemá jako zaměstnavatel nevyřízené závazky k Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem, čímž dne 30. 1. 2002 porušila rozpočtovou kázeň ve výši 13.500,-Kč. Ohledně Dohody o úhradě nákladů spojených se zajištěním odborné praxe absolventa č. ULA-A-48/2002 ze dne 26. 6. 2002 žalobkyně nepředložila Úřadu práce v Ústí nad Labem do 30. 1. 2002 a do 30. 7. 2003 doklad o tom, že k 31. 12. 2002 a k 30. 6. 2003 nemá jako zaměstnavatel nevyřízené závazky k Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem závazky, čímž porušila rozpočtovou kázeň, přičemž prvně k tomu došlo dne 30. 1. 2002 ve výši 5.000,-Kč. A ohledně Dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa – úhrada mzdových nákladů č. ULA-S-474/2003 ze dne 4. 12. 2003 žalobkyně včas nepředložila Úřadu práce v Ústí nad Labem do 15. 2. 2005 doklad s údaji pro vypořádání vztahu se státním rozpočtem, čímž dne 15. 2. 2005 porušila rozpočtovou kázeň ve výši 56.804,-Kč. Vedle toho žalovaný připustil, že v žalobou napadeném rozhodnutí skutečně uvedl znění ust. § 3 odst. 1 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech ve znění platném od 1. 1. 2004, ačkoliv se na předmětnou věc vztahuje zákon o rozpočtových pravidlech ve znění účinném v době, kdy byly dotace žalobkyni přiděleny. Ve znění tohoto zákona platném do 31. 12. 2003 je sice v ust. § 3 písm. e) stanoveno, že neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, prostředků státních finančních aktiv, příspěvkových organizací, fondů organizačních složek státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu nebo Národního fondu, je jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, smlouvou, příp. rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace nebo nenávratné finanční výpomoci, avšak dle rozsudku Nejvyšího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č.j. 9 Afs 113/2007 – 63, který je zmíněn v žalobou napadeném rozhodnutí, je třeba neoprávněným výdejem rozumět vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu nejen s podmínkami vztahujícími se přímo k deklarovanému a schválenému účelu dotace, nýbrž i takové vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu s dalšími podmínkami stanovenými právním předpisem, smlouvou, příp. rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace či návratné finanční výpomoci. Dle žalovaného napadené rozhodnutí ani jemu předcházející platební výměr není v rozporu s čl. 2 odst. 2 a s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a koresponduje i s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2007, č.j. 15 Ca 203/2006 - 40 či Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008, č.j. 5 Afs 50/2007 – 101, která byla vydána v obdobných případech. Z těchto soudních rozhodnutí vyplývá, že i porušení podmínky „formálního charakteru“ znamená porušení podmínek dohody o poskytnutí dotace. Pro danou věc má tak význam skutečnost, že žalobkyně nezaslala včas doklady o bezdlužnosti či tiskopis s údaji pro vypořádání vztahu se státním rozpočtem, třebaže veškeré dotace vynaložila v souladu s jejich účelem a neohrozila účel dotace, čímž porušila podmínky stanovené v jednotlivých dohodách o poskytnutí dotace. Dle žalovaného na předmětný případ nelze vztahovat závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 9. 6. 2005, č.j. 59 Ca 33/2003 – 56, neboť v romto rozhodnutí byl učiněn výklad pojmu „neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu“ stanoveného nikoliv v zákoně o rozpočtových pravidlech, nýbrž v jiném právním předpise, a to v zákoně č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice. Závěrem žalovaný podotknul, že žalobkyní uváděné sankce dle ust. § 8 zákona o zaměstnanosti mohou být použity pouze ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí a příslušných úřadů práce. Správce daně posuzuje, zda došlo k porušení rozpočtové kázně dle zákona o rozpočtových pravidlech, přičemž není oprávněn posuzovat míru porušení rozpočtové kázně, pokud tak v mezích zákona neučiní poskytovatel dotace. V následně učiněné replice žalobkyně setrvala na všech svých žalobních námitkách, přičemž zdůraznila, že pouhé nezaslání daných dokladů včas ve stanovených termínech nenaplňuje podstatu porušení rozpočtové kázně ve smyslu ust. § 44 odst. 1 písm. b) a ust. § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. O žalobě pak soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně případné prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného dospěl k závěru, že žaloba není naprosto důvodná. Mezi účastníky řízení nebylo žádného sporu o skutkových okolnostech případu, který je ostatně řádně podchycen ve správním spise, jenž soudu předložil žalovaný. Soud tedy vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně obdržela v letech 2002 – 2004 od Úřadu práce v Ústí nad Labem finanční prostředky v celkové výši 130.804,-Kč, a to na základě Dohody o úhradě nákladů spojených se zajištěním odborné praxe absolventa č. ULA-A-48/2002 ze dne 26. 6. 2002, na základě Dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa – úhrada mzdových nákladů č. ULA-S-474/2003 ze dne 4. 12. 2003 částku 56.804,-Kč a na základě Dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa – úhrada mzdových nákladů č. ULA-S-505/2001 ze dne 1. 11. 2001 ve znění dohody č. ULA-S-505(1)/2001 ze dne 7. 1. 2002 částku 40.500,-Kč. V dohodách č. ULA-A-48/2002 a č. ULA-S-505(1)/2001 se přitom žalobkyně zavázala, že po dobu platnosti dohod bude vždy do 30 kalendářních dnů předkládat Úřadu práce v Ústí nad Labem doklad o tom, že nemá jako zaměstnavatel u Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem k 30. 6. a 31. 12. kalendářního roku nevyřízené závazky. A dle dohody č. ULA-S-474/2003 žalobkyně měla Úřadu práce v Ústí nad Labem předložit nejpozději do 15. 2. 2005 tiskopisy s údaji pro vypořádání vztahu se státním rozpočtem. Dále soud vzal za prokázané, že v souvislosti s uzavřenou dohodou č. ULA-S- 505(1)/2001 žalobkyně v lednu 2002 ve smyslu čl. II. bodu 7 dohody požadované doklady Úřadu práce v Ústí nad Labem neodeslala, když tato skutečnost prokazatelně vyplynula z výpisu odeslané pošty, kterou žalobkyně předložila správci daně v rámci prováděné kontroly poskytnutých dotačních prostředků, a sám Úřad práce v Ústí nad Labem v dopise ze dne 22. 10. 2008 odeslaném žalobkyni konstatuje, že požadované doklady mu nebyly doloženy. Toto zjištění přitom nikterak nerozporovala žalobkyně ve správním řízení ani v následném řízení před soudem. Rovněž soud vzal za prokázané, že v souvislosti s uzavřenou dohodou č. ULA-A- 48/2002 žalobkyně v lednu 2003 a červenci 2003 ve smyslu čl. II bodu 7 dohody požadované doklady Úřadu práce v Ústí nad Labem neodeslala, když tato skutečnost prokazatelně vyplynula z výpisu odeslané pošty, kterou žalobkyně předložila správci daně v rámci prováděné kontroly poskytnutých dotačních prostředků, a sám Úřad práce v Ústí nad Labem v dopise ze dne 22. 10. 2008 odeslaném žalobkyni konstatuje, že požadované doklady mu nebyly doloženy. Taktéž toto zjištění nikterak nerozporovala žalobkyně ve správním řízení ani v následném řízení před soudem. A dále soud vzal za prokázané, že v souvislosti s uzavřenou dohodou č. ULA-S- 474/2003 žalobkyně v období od 1. 1. 2005 do 15. 2. 2005 Úřadu práce v Ústí nad Labem ve smyslu čl. II bodu 8 dohody neodeslala požadované doklady, když tak žalobkyně učinila až dne 15. 7. 2005, jak prokazatelně vyplynulo z výpisu odeslané pošty, kterou žalobkyně předložila správci daně v rámci prováděné kontroly poskytnutých dotačních prostředků. Ani toto zjištění přitom nikterak nerozporovala žalobkyně ve správním řízení ani v následném řízení před soudem. Žalobkyně se žalovaným se v daném věci neshodují „toliko“ v tom, zda skutečnost, že nezaslala včas jednotlivými dohodami přesně specifikovaný doklad o bezdlužnosti či tiskopis s údaji pro vypořádání vztahu se státním rozpočtem Úřadu práce v Ústí nad Labem, naplňuje podstatu porušení rozpočtové kázně ve smyslu ust. § 44 odst. 1 písm. b) a ust. § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech ve znění do 31. 12. 2003, tj. ve znění, kdy byly žalobkyni dotyčné dotace přiděleny. Na tomto místě je třeba uvést, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí skutečně pochybil, jak namítala žalobkyně, neboť ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl znění ust. § 3 odst. 1 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech, když toto ustanovení citoval ve znění platném od 1. 1. 2004, ačkoliv se na předmětnou věc vztahuje zákon o rozpočtových pravidlech ve znění účinném do 31. 12. 2003, jak již shod konstatoval výše. Toto pochybení žalovaného však soud vyhodnotil toliko jako dílčí pochybení, které nemělo žádný vliv na konečné vyhodnocení přezkoumávaného rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti výroku o sdělení penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 75.304,-Kč. Pro vyhodnocení žaloby má tedy klíčový význam právní úprava obsažená v ust. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech ve znění do 31. 12. 2003, které definuje porušení rozpočtové kázně. Tím se rozumí „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem“. Pojem neoprávněného použití finančních prostředků je tak s ohledem na shora uvedené nutno vykládat v daném případě pouze ve smyslu ust. § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech ve znění do 31. 12. 2003, které v posuzovaném období, stanovilo, že „pro účely tohoto zákona se rozumí neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, státních finančních aktiv, příspěvkových organizací, fondů organizačních složek státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu nebo Národního fondu, jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, smlouvou, případně rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci“. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č.j. 9 Afs 113/2007 – 71, který je dostupný na www.nssoud.cz a na který zcela správně poukázal žalovaný, je přitom třeba neoprávněným použitím, resp. neoprávněným výdejem dle zákona o rozpočtových pravidlech ve znění do 31. 12. 2003, rozumět vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu nejen s podmínkami vztahujícími se přímo k deklarovanému a schválenému účelu, jak v předmětné věci namítá žalobkyně, nýbrž i takové vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu s dalšími podmínkami stanovenými právním předpisem, smlouvou, případně rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci, na základě které byla dotace příjemci poskytnuta. Soud se tak shoduje se žalovaným, že předložení dokladů Úřadu práce v Ústí nad Labem prokazujících, že žalobkyně neměla závazky k Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem a tiskopisů s údaji pro vypořádání ve vztahu se státním rozpočtem v určených termínech, jednoznačně byly podmínkami poskytnutí dotací stanovené ve 3 shora citovaných dohodách o poskytnutí dotace. Na tomto místě soud považuje za potřebné zdůraznit, že se ztotožnil s názorem žalovaného o tom, že potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2004, že v období 3 let před podáním žádosti o toto potvrzení neměla žalobkyně u tohoto subjektu žádné splatné závazky, na jehož existenci poukazovala žalobkyně v řízení před žalovaným i v řízení před soudem, neprokazuje předložení požadovaného dokladu nejpozději do 30. 1. 2002 a tedy splnění podmínky zakotvené v čl. II bodu 7 dohody č. ULA- S-505(1)/2001 nebo nejpozději do 30. 1. 2003 a do 30. 7. 2003 a tedy splnění podmínky zakotvené v čl. II bodu 7 dohody č. ULA-A-48/2002. K dohodě č. ULA-A-48/2002 soud ještě podotýká, že je sice pravdou, že Úřad práce v Ústí nad Labem ke své výzvě dne 13. 1. 2003 obdržel od žalobkyně podání, ovšem toto podání neobsahovalo doklad o tom, že žalobkyně nemá jako zaměstnavatel u Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem k 31. 12. 2002 nevyřízené závazky, když dotyčné podání obsahovalo pouze tiskopis „Hlášení zaměstnavatele“, na základě kterého byla provedena úhrada nákladů v souvislosti se zajištěnou odbornou praxí absolventky za měsíc prosinec 2002. Na základě výše uvedených skutečností tak soud dospěl ke shodným závěrům jako žalovaný, a tedy že ohledně dohody č. ULA-S-505/2001 žalobkyně dne 30. 1. 2002 porušila rozpočtovou kázeň ve výši 13.500,-Kč, dále že ohledně dohody č. ULA-A-48/2002 žalobkyně porušila rozpočtovou kázeň, přičemž prvně k tomu došlo dne 30. 1. 2002 ve výši 5.000,-Kč, a ohledně dohody č. ULA-S-474/2003 žalobkyně dne 15. 2. 2005 porušila rozpočtovou kázeň ve výši 56.804,-Kč. V předmětném případě tak faktem zůstává, že žalobkyně sice nepoužila finanční prostředky v rozporu s jejich účelovým určením, avšak nedodržení jakékoliv podmínky stanovené dotyčnými dohodami o poskytnutí dotace představují porušení těchto dohod, kterými byly jednotlivé dotace přiznány. Žalobkyně by měla mít na paměti, že při kontrole odvodové povinnosti správce daně kontroluje nejen dodržení účelu, na který byly peněžní prostředky poskytnuty, ale i dodržení všech podmínek stanovených rozhodnutím o poskytnutí dotace. Zdejší soud přitom již v minulosti konstatoval, a to v rozsudku ze dne 18. 6. 2007, č.j. 15 Ca 203/2006 – 40, že ze systematiky inkriminovaných ust. § 3 písm. e) a ust. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech vyplývá, že pokud příjemce dotace poruší některé podmínky stanovené dohodou o poskytnutí dotace, tak se jedná o porušení rozpočtové kázně, neboť pro oprávněné použití dotace nestačí pouhé splnění účelu, nýbrž je nutné splnit i další závazné podmínky, což v daném případě byly podmínky stanovené výše citovanými dohodami o poskytnutí dotace. Dále by žalobkyně měla vzít v potaz skutečnost, že na dotaci není právní nárok a její poskytnutí ze státního rozpočtu je de facto dobrou vůlí státu, která zákonitě musí být na druhé straně vyvážena přísnými podmínkami, které zavazují jejího příjemce. V tomto směru se opakovaně vyslovil i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, č.j. 5 Afs 50/2007 – 101, či v již shora citovaném rozsudku ze dne 19. 3. 2008, které jsou dostupné na www.nssoud.cz. Je pochopitelné, že příjemce dotace je povinen při nakládání s rozpočtovými prostředky dodržovat nejen zákonné podmínky, ale rovněž i podmínky stanovené ve smlouvě o poskytnutí dotace. Soud se shoduje se žalovaným, že pokud by mělo být spatřováno porušení rozpočtové kázně pouze v samotném výdeji peněžních prostředků poskytnutých k určitému účelu – v daném případě zabezpečení odborné praxe absolventa a zřízení pracovních míst pro uchazeče evidované úřadem práce a udržení pracovního místa – tak by zcela postrádaly smyslu jakékoliv další podmínky stanovené poskytovatelem, za kterých je dotace poskytnuta, a nemělo by žádného smyslu termíny k doložení požadovaných písemností v dotyčných dohodách stanovovat. V této souvislosti nelze nezmínit, že žalobkyně svým podpisem stvrdila, že s takto stanovenými podmínkami souhlasí, přičemž současně byla srozuměna s důsledky jejich porušení. Soud proto v souběžně vedeném řízení pod sp.zn. 15 Ca 136/2009 uzavřel, že ze strany žalobkyně došlo k porušení rozpočtové kázně podle ust. § 44 odst. 1 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech ve spojení s § 3 písm. e) téhož zákona a proto je povinna podle ust. § 44 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech odvést do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně ve stejné výši, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň. Proto žalovaná strana nikterak nepochybila, pokud po zjištění porušení rozpočtové kázně přikročila nejen k vydání platebního výměru, jímž byl žalobkyni uložen odvod finančních prostředků do státního rozpočtu ve výši zjištěného porušení rozpočtové kázně, nýbrž současně přikročila i k vydání platebního výměru, jímž žalobkyni sdělila penále za zjištěné porušení rozpočtové kázně, a to ve shodné výši, v jaké jí byl uložen odvod finančních prostředků. V daném případě žalovaná strana nemohla postupovat jinak, a to s ohledem na kogentní dikci ust. § 44 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech, dle které platí, že osoby, které porušily rozpočtovou kázeň, jsou zároveň povinny zaplatit mj. do státního rozpočtu penále ve výši 1 promile denně z částky, které se dotýká porušení rozpočtové kázně, nejvýše však do výše této částky. Penále se počítá ode dne, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žaloba není jakkoliv důvodná, když napadené rozhodnutí včetně platebního výměru bylo vydáno (přes dílčí pochybení žalovaného, pokud se jedná o chybné stanovení rozhodného znění zákona č. 218/2000 Sb. na předmětný případ) v souladu se zákonem, přičemž není ani v rozporu s čl. 2 odst. 2 či čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jak poukazovala žalobkyně. Proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ve výroku I. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud ve výroku II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a navíc mu ani žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. A protože žalobkyně při podání žaloby uhradila soudní poplatek ve výši 2.500,-Kč, ačkoliv v daném případě soudní poplatek dle pol. 14a bod 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, činí pouze 2.000,-Kč, soud ve výroku III. rozhodl rovněž o vrácení přeplatku na soudním poplatku v částce 500,- Kč žalobkyni, který jí bude vrácen z účtu krajského soudu v obvyklé lhůtě.

Poučení