15 Ca 230/2005 - 61

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobkyně: AJAR, spol. s r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Ve Stromkách č.p. 199/5, IČ 250 11 308, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č.p. 43, proti žalovanému: Finanční mu ředitelství v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č.p. 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2005, č.j. 12378/05-1200, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2005, č.j. 12378/05-1200, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměrů Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 7. 2004, č.j. 150843/04/214913/5503, jímž jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 772.100,-Kč a dodatečně zrušena daňová ztráta z této daně v částce 830.000,-Kč. V žalobě uvedla, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána na základě výsledků provedené daňové kontroly s tím, že žalobkyni nebyly uznány jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový zákon“), mj. tyto náklady: 1) podstatná část plateb vyplacených Ing. Václavu Jursíkovi jako mandatáři na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1997, když namísto částky 720.000,-Kč byla uznána jako daňově uznatelný náklad pouze částka 31.375,-Kč, 2) pronájem vyplývající ze smlouvy o pronájmu ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor v budově Obecního domu v Ústí nad Labem v celkové výši 2.009.232,-Kč, 3) náklady spojené s cestami do zahraničí v celkové výši 199.640,-Kč a v celkové výši 41.940,-Kč. Žalobkyně je přitom přesvědčena, že tyto náklady oprávněně uplatnila ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona, navíc když po celou dobu daňového řízení byla plně nápomocna při zjišťování relevantních skutečností, poskytovala potřebnou součinnost, na výzvy správce daně odpovídala řádně a včas, svá tvrzení a námitky měla po celou dobu neměnné a pokud jde o námitky vůči kontrolním závěrům správce daně, tak tyto námitky vznesla, jakmile byla s kontrolními závěry seznámena. Žalobkyně má za to, že v průběhu daňového řízení došlo k celé řadě porušení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to pokud se jedná o ust. § 2 odst. 1, odst. 3 věta za středníkem, ust. § 16 odst. 4 písm. c), písm. e), písm. g), ust. § 31 odst. 2, odst. 8 písm. b), odst. 9 daňového řádu. Vedle toho v daňovém řízení nebylo žalobkyni umožněno průběžně se seznamovat s výsledky daňové kontroly, přičemž správce daně své poznatky získané v průběhu daňové kontroly před žalobkyní tajil, a také správce daně žalobkyni nesděloval, zda považuje či nepovažuje důkazy jí předložené nebo navržené za dostatečné k prokázání jejího tvrzení. Dle žalobkyně i samotné projednání zprávy o daňové kontrole bylo správcem daně chápáno pouze jako nutný úkon k ukončení daňové kontroly a nikoliv jako příležitost k objasnění sporných skutečností. K neuznané podstatné části plateb, a to ve výši 688.625,-Kč, vyplacených Ing. Václavu Jursíkovi jako mandatáři na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 žalobkyně blíže uvedla, že: Správce daně hodnotí obchodní vztah mezi ní a Ing. Václavem Jursíkem jako vztah mezi osobami jinak spojenými ve smyslu ust. § 23 odst. 7 daňového zákona, aniž by ve zprávě o kontrole uvedl konkrétně, o který z pěti případů předvídaných zákonodárcem se jedná. Žalovaný pak tento obchodní vztah subsumoval pod ust. § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 daňového zákona, tj. že se jednalo o osoby, které vytvořily vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Dle žalobkyně však žalovaný nesplnil svoji povinnost ve smyslu ust. § 31 odst. 8 písm. b) daňového řádu, a tedy prokázat, že se skutečně jednalo o tuto situaci, a vedle toho tento svůj závěr ani nezdůvodnil. Správní orgány obou stupňů se sice odvolávají na ust. § 2 odst. 3, odst. 7 daňového řádu, nicméně zjištěné skutečnosti ve výsledku hodnotí vždy pouze tak, aby to bylo výhodné pro Českou republiku. Pokud správní orgány obou stupňů dotyčnou mandátní smlouvu hodnotí jako úkon zastírající skutečný vztah, nevyplývají z toho pouze pochybnosti o tom, zda její účastníci nejednali v úmyslu snížit základ daně nebo zvýšit daňové ztráty, ale také to, zda obsah skutečného závazkového vztahu není odlišný od závazkového vztahu na základě uvedené mandátní smlouvy. Správní orgány obou stupňů konstatovaly skutečnosti údajně nasvědčující tomu, že Ing. Václav Jursík je osobou vykonávající pro žalobkyni činnost, kterou lze hodnotit jako činnost ředitele, přičemž že veškerá administrativní činnost a převážná část hospodářské činnosti žalobkyně byla zajišťována činností Ing. Václava Jursíka, a to v rámci odměny sjednané v dotyčné mandátní smlouvě. Dle žalobkyně však správní orgány obou stupňů pochybily, pokud na jedné straně pominuly v mandátní smlouvě ujednání o odměně a na druhé straně naopak vycházely ze znění této smlouvy, pokud se jedná o vymezení obsahu plnění Ing. Václava Jursíka. Výsledkem tohoto rozporného hodnocení důkazů je pak absurdní závěr správních orgánů obou stupňů o tom, že roční odměna, která údajně odpovídá činnosti Ing. Václava Jursíka pro žalobkyni, a to ve výši 31.375,-Kč, nedosahuje ani zdaleka roční minimální mzdy uklízečky pracující v plném pracovním úvazku. V souvislosti s neuznanou podstatnou částí plateb vyplacenou Ing. Václavu Jursíkovi žalobkyně ještě namítla, že sice byla vyrozuměna o termínu konání ústního jednání, avšak správce daně jí nesdělil, co bude předmětem ústního jednání a kdo bude při tomto ústním jednání vyslechnut, a proto jí nebylo umožněno plně uplatnit právo klást svědkům otázky při ústním jednání. Správce daně měl tak širokou možnost se na výslech svědka při ústním jednání připravit, zatímco žalobkyně nikoliv. Tomu svědčí i fakt, že správce daně měl otázky na svědka již předepsány, takže při ústním jednání protokoloval již odpovědi svědka a případné dotazy žalobkyně. Toto znevýhodnění žalobkyně je zvláště patrné u výslechů svědků R. S. a L. T., neboť oba byli při výsleších zastupitelní všemi osobami, které vykonávají v rámci svého podnikání v Ústeckém kraji účetnictví. Výběr těchto osob k výslechu byl zcela na úvaze správce daně, přičemž správní orgány obou stupňů jejich výběr nijak nezdůvodnily. Sám správce daně by přitom naopak nepřipustil ústní jednání s výslechem svědka, aniž by předem znal jeho totožnost. K neuznaným nákladům za pronájem vyplývající ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997 ve výši 2.009.232,-Kč pak žalobkyně blíže uvedla, že: I v tomto případě sice byla vyrozuměna o termínu konání výslechu ústního jednání, avšak správce daně jí nesdělil, co bude předmětem ústního jednání a že bude při tomto ústním jednání vyslechnut O. H. Ani v tomto případě správní orgány obou stupňů neodůvodnily, proč ze všech osob působících v roce 1998 až 2000 v budově Obecního domu v Ústí nad Labem byl vybrán on a proč pouze on. Navíc výpověď tohoto svědka je poněkud neurčitá, přičemž návrh žalobkyně na výslech svědka Ing. V. M., ředitele společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., nebyl ze strany správních orgánů obou stupňů akceptován, ačkoliv tento svědek by mohl poskytnout určitější sdělení. Dále žalobkyně uvedla, že přestože správci daně předložila faktury, jimiž vyúčtovává kupujícím ceny zboží prodaného a odebraného v prostorách budovy Obecního domu v Ústí nad Labem, tak správní orgány obou stupňů nevyužily svá oprávnění vyslechnout osoby uvedené na fakturách a pouze konstatovaly, že z faktur nevyplývá, že by zboží bylo uskladněno a prodáno v budově Obecního domu v Ústí nad Labem. Jelikož žalobkyně neměla možnost uvedené osoby vyslechnout, tak předpokládala, že její povinnost prokazovat byla splněna předložením faktur a že výslech dotyčných osob případně učiní správce daně či žalovaný v rámci prověřování obsahu předložených faktur. Správce daně sice žalobkyni vyzval k prokázání sporných skutečností, avšak důkazy uvedené v odpovědích žalobkyně či které z nich vyplývají, neprovedl. Rovněž žalobkyně podotkla, že správní orgány obou stupňů zcela pomíjejí skutečnost, že žalobkyně hradila úplatu za užívání pronajímaných prostor Technicko hospodářské organizaci školských zařízení v Ústí nad Labem, v likvidaci, výlučně bankovními převody a uskutečnění těchto převodů v daňovém řízení doložila bankovními výpisy. Žalovaný pochybil, pokud nepřipustil doklady prokazující platby žalobkyně na účet Technicko hospodářské organizaci školských zařízení v Ústí nad Labem, v likvidaci, a staví na neurčité výpovědi svědka O. H., majitele firmy zajišťující ostrahu zmíněné nemovitosti, jenž neměl žádný důvod sledovat prodej zboží žalobkyně v prostorách budovy Obecního domu v Ústí nad Labem. Žalobkyně považuje za nelogické, že správní orgány neshledaly důvodným výslech Ing. V. M., ředitele společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., která měla především na starosti pozajímat prostory v uvedené budově, a namísto toho vyslýchaly O. H., majitele firmy zajišťující ostrahu zmíněné nemovitosti. Vedle toho je žalobkyni známo, že správce daně se dotazoval i dalších osob, zda prodávala zboží v uvedené budově, přičemž žalobkyně nebyla o konání těchto výslechů vyrozuměna a ani jí nebylo umožněno nahlédnout do protokolů o výsleších těchto svědků. A pokud se správce daně ve zprávě o daňové kontrole odvolává na přípis společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., který má být evidován pod č.j. 157892, tak ten dle žalobkyně v době projednávání výsledků daňové kontroly ve spise založen nebyl. A konečně k neuznaným nákladům spojených s cestou do zahraničí v celkové výši 199.640,-Kč a v celkové výši 41.940,-Kč pak žalobkyně blíže uvedla, že: Správní orgány obou stupňů v těchto dvou případech navodily situaci, kdy se má za prokázané, že žalobkyně sice měla příjmy z prodeje díla (databanka fotografií) prodávané pod obchodním názvem ALCEDO, avšak pokud jde o výdaje spojené s vyhotovením díla, z těchto byly uznány jako náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona pouze ty, které se týkají vyhotovení nosiče tohoto díla. To, že dílo má nějaký obsah a že tento obsah musel být nějakým způsobem za vynaložení určitých výdajů vytvořen, správní orgány obou stupňů pomíjejí. Žalobkyně má přitom informace, že správce daně ohledně těchto neuznaných nákladů provedl místní ohledání v cestovní kanceláři Ing. Oldřicha Linky, přičemž žalobkyni nebylo umožněno nahlédnout do protokolu o provedení tohoto místního ohledání. Žalovaný na výzvu soudu zaslal spolu se správním spisem písemné vyjádření k žalobě, ve které navrhl její zamítnutí. K věci uvedl, že navrhované důkazní prostředky byly správcem daně hodnoceny, a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, s tím, že důkazní řízení osvědčilo, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečným důkazem, o čemž byla žalobkyně seznámena. Žalobkyni rovněž nebylo upřeno právo vyjadřovat se k důkazním prostředkům opatřeným správcem daně, když během kontroly byla několikrát vyzvána, aby se ke zjištěním správce daně vyjádřila a svá tvrzení prokázala. Žalobkyni byla poskytnuta možnost ve smyslu ust. § 16 odst. 4 písm. f) daňového řádu vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě z daňové kontroly, se kterým byla seznámena, v určité lhůtě a v téže lhůtě případně navrhnout doplnění kontrolních závěrů. Tuto možnost však žalobkyně nevyužila přes dikci ust. § 31 odst. 9 a ust. § 16 daňového řádu. K neuznané podstatné části plateb, a to ve výši 688.625,-Kč, vyplacených Ing. Václavu Jursíkovi jako mandatáři na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 pak žalovaný poznamenal, že: Správcem daně bylo zjištěno, že žalobkyně s Ing. Václavem Jursíkem uzavřela mandátní smlouvu za vedení ekonomického úseku se sjednanou odměnou ve výši 60.000,-Kč měsíčně. Ing. Václav Jursík vůči třetím osobám vystupoval rovněž jako osoba pověřená k jednání za žalobkyni a také vystupoval jako likvidátor společností, se kterými jménem žalobkyně uzavřel smlouvy. Částky fakturované Ing. Václavem Jursíkem žalobkyni v rámci mandátní smlouvy či jiných smluvních vztahů byly přitom v průběhu let 1998 až 2001 žalobkyní hrazeny pouze částečně, když za uvedené období byly vyfakturovány služby ve výši 4.507.100,-Kč, zatímco proplaceno bylo pouze 977.100,-Kč. Správce daně vztah mezi Ing. Václavem Jursíkem a žalobkyní kvalifikoval jako vztah ve smyslu ust. § 23 odst. 7 daňového řádu, neboť v té době Ing. Václav Jursík u žalobkyně vykonával funkci ředitele. Proto bylo po žalobkyni požadováno, aby prokázala, že měsíční cena za služby vedení ekonomického úseku ve výši 60.000,-Kč je cena obvyklá, jaká by byla sjednána mezi nezávislými osobami. Na výzvu správce daně ze dne 10. 2. 2003 v rámci daňové kontroly žalobkyně sice uvedla, že se jedná o cenu obvyklou, protože se jedná o značně kvalifikovanou práci, s tím, že rozsah činnosti Ing. Václavu Jursíkovi zabírá přibližně 100 až 120 hodin měsíčně, což by znamenalo sazbu mezi 500 až 600,-Kč za hodinu. Žalobkyně však nepředložila, jaká byla skutečná doba činnosti Ing. Václava Jursíka v průběhu jednotlivých měsíců, ani jakou konkrétní činnost v jednotlivých měsících a v jakém rozsahu vykonával. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že částka za služby dle mandátní smlouvy ve výši 60.000,-Kč měsíčně, tj. 720.000,-Kč za rok 1999, je cenou obvyklou, stanovil proto správce daně cenu obvyklou, a to ve výši 31.375,-Kč za rok 1999, a tuto částku zahrnul do daňově uznatelných nákladů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona. Dále žalovaný uvedl, že o výsleších svědků R. S. a L. T. byla žalobkyně řádně vyrozuměna, přičemž výslechů se účastnil za žalobkyni Ing. Aleš Fousek, který se svého práva klást svědkům otázky vzdal. Tito svědci byli vyslýcháni proto, aby se správci daně podařilo stanovit cenu obvyklou, kterou žalobkyně řádně neprokázala. K neuznaným nákladům za pronájem vyplývající ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997 ve výši 2.009.232,-Kč pak žalovaný uvedl, že: Jednotlivé měsíční částky ve výši 167.436,-Kč za pronájem nebytových prostor v areálu Obecního domu v Ústí nad Labem byly zaúčtovány na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 1. 2. 1997 uzavřené mezi žalobkyní a Technicko hospodářskou organizací školských zařízení, v likvidaci, která byla posléze dodatkem č. 1 prodloužena do 31. 12. 1998. V rámci daňové kontroly správce daně výzvou ze dne 10. 2. 2003 žalobkyni vyzval, aby prokázala výši sjednaného pronájmu, přesný počet uskladněného zboží, způsob dopravy zboží k odběrateli, vyčíslení tržeb plynoucích z prodeje uskladněného zboží v pronajatých prostorách a také k prokázání nákladů na pořízení tohoto zboží. K této výzvě žalobkyně uvedla, že pronajaté prostory využívala k uskladnění květináčů zakoupených v roce 1997 s tím, že tržby z jejich prodeje v roce 1998 měly činit 1.679.631,-Kč. Dále žalobkyně toliko uvedla již ze smlouvy známou cenu za sjednaný pronájem, tj. 1.800,-Kč/m2, dále sdělila, že jistá společnost pronajímala v téže době v centru města obdobné plochy za částku 2.500,-Kč/m2 a přiložila inzerát na pronájem kancelářských prostor v centru města v cenové relaci 2.667,-Kč/m2. Správce daně měl však i nadále pochybnosti o skutečném užívání pronajatých prostor, a proto v rámci součinnosti třetích osob vyzval dne 14. 11. 2003 společnost Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., k předložení smlouvy, na základě které užívala objekt Obecní dům v Ústí nad Labem, a také k předložení smlouvy uzavřené se žalobkyní včetně veškerých písemností a dokladů. Dotyčná společnost ovšem předložila smlouvu o nájmu uzavřenou s Technicko hospodářskou organizací školských zařízení, v likvidaci, ze dne 31. 3. 1995, v níž je uvedeno, že předmětem pronájmu je dům č.p. 3188 – Obecní dům v Ústí nad Labem, dále že společnost Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., jakožto nájemce má právo pronajímat nebytové prostory třetím osobám a ponechat si veškeré nájemné a jiné úplaty, které se týkají pronajatých nemovitostí. Předmětem této smlouvy však není pronájem místností č. 621 a č. 622 v 7. NP Obecního domu v Ústí nad Labem. Dále dotyčná společnost předložila i dodatky ke smlouvě o nájmu ze dne 20. 12. 1995, ze dne 14. 4. 1997 a ze dne 27. 12. 1998 a také výpověď smlouvy o nájmu ke dni 31. 12. 1999. Vedle toho dotyčná společnost uvedla, že mezi ní a žalobkyní nebyl uzavřen žádný nájemní vztah a neexistují žádné písemnosti, které by měly být doloženy. Vedle toho správce daně výzvou ze dne 27. 6. 2003 v rámci daňové kontroly vyzval Magistrát města Ústí nad Labem, odbor správy obecního majetku, aby předložil a vysvětlil skutečnosti týkající se pronájmu Obecního domu v Ústí nad Labem. K výzvě bylo sděleno, že právo hospodaření k dotyčné budově měla Technicko hospodářská organizace školských zařízení, která uzavřela nájemní smlouvu se společností Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., s tím, že smlouva byla ukončena ke dni 31. 12. 1999 a ke dni 28. 2. 2000 byla nemovitost vyklizena. Žalobkyně nepředložila žádný důkazní prostředek, který by prokázal, jaké množství a druh zboží byl v nebytových prostorách Obecního domu skladován, když žalobkyně na tuto část výzvy správce daně nereagovala. Ta sice posléze předložila faktury, ze kterých ovšem nebylo možné jednoznačně osvědčit, že zboží bylo skladováno v nebytových prostorách Obecního domu v Ústí nad Labem. Ani jiné žádné důkazní prostředky, např. soupis zboží, stav zboží na skladě potvrzený inventurou na začátku a konci období apod. žalobkyně nepředložila. Jelikož nebylo možné prokázat užívání nebytových prostor žalobkyní v Obecním domě v Ústí nad Labem, byl správcem daně proveden výslech svědka O. H., jehož bezpečnostní agentura prováděla ostrahu Obecního domu v Ústí nad Labem. Tento svědek však pouze sdělil, že si již nevzpomíná, zda v dané nemovitosti sídlila žalobkyně, pouze si vybavil, že zde sídlil Ing. Václav Jursík, avšak již neví, zda jako fyzická či zástupce právnické osoby. Žalobkyně sice opakovaně správci daně navrhovala provést výslech svědka Ing. V. M., který v letech 1998 až 2000 byl jednatelem společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., ovšem neuváděla důvody, proč by měl být tento svědek vyslechnut ani skutečnosti, které měly být výslechem ověřeny či prokázány a osvědčeny, a proto výslech tohoto svědka proveden nebyl, což již bylo uvedeno ve zprávě z daňové kontroly a žalobkyně byla s touto skutečností seznámena. Dále žalovaný podotkl, že přípis evidovaný pod č.j. 157892 je dodatek sdělení Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003 ke sdělení ze dne 27. 6. 2003 a správce daně jej obdržel dne 21. 8. 2003. A k neuznaným nákladům spojených s cestami do zahraničí v celkové výši 199.640,- Kč a v celkové výši 41.940,- Kč pak žalovaný uvedl, že: Žalobkyní byly uhrazeny náklady na zahraniční cesty v částce 39.974,-Kč za osobu Ing. Václava Jursíka, která představovala úhradu letenky včetně letištních tax z Prahy do Nairoby a zpět, a také v částce 159.666,-Kč za 2 osoby v zahraničí pro Ing. Václava Jursíka. Tyto osoby ovšem nesplňovaly podmínky osob uvedených v ust. § 1 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovních náhradách“), neboť se nejednalo o zaměstnance v pracovním poměru, nejednalo se o členy družstva, u nichž je pracovní vztah podmínkou členství, osoby nebyly činné na základě dohod o pracích mimo pracovní poměr a nejednalo se ani o fyzické osoby dle ust. § 16 zákona o cestovních náhradách. Žalobkyně sice uváděla, že účelem zahraničních cest byla výroba grafické databanky ALCEDO fotografií, které byly pořízeny cestovní kanceláří Linka a žalobkyní ve vlastní režii, když žalobkyně provozovala činnost cestovní kanceláře spolu s cestovní kanceláří Linka, přičemž tato databanka byla prodávána jako součást služeb poskytovaných dalším provozovatelům cestovních kanceláří, avšak oprávněnost náhrad cestovních výdajů ve výši 199.640,-Kč nebylo možné uznat, protože se jednalo o cizí osoby, které nesplnily podmínky dané ust. § 1 zákona o cestovních náhradách. Vedle toho bylo zjištěno, že byly hrazeny náklady na zahraniční cesty – destinace Tenerife za osoby H. J., K. T. a I. Š., dále zajištění letenek – destinace New York pro Ing. V. J. a p. T. a také pro 4 osoby – destinace Gran Canaria, jejichž identifikace nebyla žalobkyní provedena, v celkové výši 41.940,-Kč. Navíc bylo zjištěno, že v případě cest do Tenerife a do New Yorku se jedná o cesty uskutečněné v roce 1997 a žalobkyně si je zahrnula do nákladů až v roce 1998. Závěrem žalovaný vyjádřil přesvědčení, že správní orgány obou stupňů v daňovém řízení jednaly ve smyslu ust. § 2 odst. 1 daňového řádu, důkazy náležitě hodnotily a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Žalobkyně ve výše uvedených případech neprokázala oprávněnost výdajů a jejich souvislost s uváděnými příjmy, ačkoliv k tomu byla vyzvána ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, a proto tyto výdaje jí nebyly správcem daně uznány. Při ústním jednání před soudem právní zástupce žalobkyně požadoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. K věci dodal, že z procesní opatrnosti vznáší ještě námitku prekluze s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1611/07 a sp.zn. I. ÚS 1835/07, když v daném případě zahájení daňové kontroly u žalobkyně nemůže být s ohledem na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1835/07 vyhodnoceno jako úkon ve smyslu ust. § 47 odst. 2 věta prvá daňového řádu. Dále doplnil, že žalobkyně nemůže blíže specifikovat své tvrzení o provedení místního ohledání v cestovní kanceláři Ing. Oldřicha Linky, protože tuto informaci obdržela žalobkyně zprostředkovaně od této osoby. V souvislosti s neuznanými náklady za pronájem nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem žalobkyně rovněž nemůže blíže specifikovat osoby, které měly být vyslýchány, ačkoliv žalobkyně o jejich výsleších nebyla předem vyrozuměna, protože tuto informaci získala žalobkyně jen zprostředkovaně. Pověřená pracovnice žalovaného setrvala na svých závěrech uvedených v písemném vyjádření k žalobě a navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu a provedeném ústním jednání dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V dané věci se předně soud zabýval otázkou prekluze práva doměřit žalobkyni daňovou povinnost k dani z příjmů právnických osob za rok 1999, neboť v případě zjištěné prekluze by další námitky žalobkyně ztratily na významu. Námitku marného uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daňové povinnosti k dani z příjmů fyzických osob žalobkyně uplatnila sice po uplynutí lhůty ve smyslu ust. § 71 odst. 2 věty druhá s.ř.s., ovšem Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2009, č.j. 1 Afs 145/2008-135, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1851/2009 a také na www.nssoud.cz s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp.zn. I. ÚS 1169/07, judikoval, že soud má povinnost vypořádat se s otázkou daňové prekluze nejen tehdy, pokud je namítána, nýbrž i v případě, že sám dospěje k závěru, že k prekluzi práva skutečně došlo. Námitkou prekluze se tak soud mohl v předmětné věci zabývat, i když tato námitka byla zcela zjevně uplatněna po lhůtě pro podání žaloby, když tak činil z úřední povinnosti. Prekluzi práva doměřit daň žalobkyni v projednávaném případě soud posuzoval především ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 1611/07, který byl akceptován správními soudy včetně Nejvyššího správního soudu při jejich rozhodovací činnosti a v němž oproti dosavadní konstantní judikatuře správních soudů Ústavní soud nově vyložil běh lhůt podle ust. § 47 daňového řádu, a to tak, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření nebo doměření daně, stanovená citovaným ustanovením, počíná již běžet od konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla, a nikoliv až od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Prekluzivní lhůta k doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 tak v projednávané věci počala běžet dnem 31. 12. 1999 a bez dalšího měla uplynout dnem 31. 12. 2002. Před jejím marným uplynutím ovšem správce daně provedl úkon ve smyslu ust. § 47 odst. 2 věta první daňového řádu, když u žalobkyně dne 14. 10. 2002 zahájil daňovou kontrolu předmětné daně, jak prokazatelně vyplývá z předloženého správního spisu žalovaným. V důsledku toho pak prekluzivní lhůta měla nově uplynout až dnem 31. 12. 2005. Zahájení daňové kontroly u žalobkyně vyhodnotil soud jako úkon ve smyslu ust. § 47 odst. 2 věta první daňového řádu s ohledem na fakt, že v dříve řešeném případě vedeném u soudu pod sp.zn. 15 Ca 239/2008, v němž vystupoval jako žalobce Ing. Václav Jursík, byla identicky zahájena daňová kontrola jako v nyní projednávané věci, tj. při zahájení kontroly nebyly daňovému subjektu správcem daně sděleny jakékoliv důvody či podezření, pro které je u něj zahajována kontrola, natož aby byly konkrétní, soud na základě nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008 dovodil, že nedošlo k řádnému zahájení daňové kontroly. Nejvyšší správní soud se ovšem s tímto vyhodnocením v rámci řízení o kasační stížnosti neztotožnil a polemizoval s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1835/07, což bylo důvodem pro vydání jeho zrušujícího rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č.j. 7 Afs 70/2010 – 86. S ohledem na postoj zaujatý Nejvyšším správním soudem k problematice zahajování kontrol, tak soud v tomto řízení daňovou kontrolu zahájenou u žalobkyně chápal jako úkon způsobilý prolongovat prekluzivní lhůtu k doměření daně. Jestliže k doměření daňové povinnosti žalobkyně za zdaňovací období roku 1999 došlo vydáním výše citovaného dodatečného platebního výměru dne 21. 7. 2004, který nabyl právní moci již dne 21. 9. 2005, kdy žalobkyni bylo doručeno rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jejího odvolání proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí, stalo se tak nepochybně před uplynutím prekluzivní lhůty k doměření daně, když prekluzivní lhůta končila až dnem 31. 12. 2005, jak soud již rozvedl shora. Námitku prekluze tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Další námitky žalobkyně brojily proti neuznání ze strany správce daně tří druhů nákladů specifikovaných v úvodu odůvodnění jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona. V projednávané věci šlo tedy o posouzení otázky, zda správce daně oprávněně neuznal žalobkyni dotyčné náklady za daňově uznatelné výdaje ve smyslu ust. § 31 ost. 9 daňového řádu v návaznosti na ust. § 24 daňového zákona. Z ust. § 24 odst. 1 daňového zákona vyplývá, že daňový subjekt má právo na odečet nákladů, které vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Ovšem daňový subjekt v případě pochybností správce daně musí věrohodně prokázat, že jím vynaložené částky byly skutečně poskytnuty v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. V této souvislosti je přitom nutné si uvědomit, že důkazní břemeno mezi daňovým subjektem, tj. žalobkyní, a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v ust. § 31 odst. 8 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto zákonného ustanovení má tedy mj. povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě daňový subjekt musí prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného ust. § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho neprospěch rozhodnutí. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně přitom vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů, jak vyplývá z ust. § 1 odst. 2 věty první a § 2 odst. 1 daňového řádu. 1) Ve vztahu k neuznané podstatné části plateb, a to ve výši 688.625,-Kč, vyplacených Ing. Václavu Jursíkovi jako mandatáři na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 soud předesílá, že se ztotožnil se závěrem žalovaného o tom, že žalobkyně neprokázala, že jí uváděná částka za služby Ing. Václavu Jursíkovi stanovená ve výši 60.000,-Kč za měsíc představovala obvyklou cenu, jaká by byla mezi nezávislými osobami. Výzvou ze dne 10. 2. 2003, která byla vydána ve smyslu ust. § 16, § 31 odst. 9 a § 43 daňového řádu správce daně žalobkyni sdělil, že ve smyslu ust. § 23 odst. 7 daňového zákona má pochybnosti o výši odměny Ing. Václava Jursíka za sjednané služby mandatáře. Současně žalobkyni vyzval, aby dotyčnou mandátní smlouvu ze dne 1. 1. 1997 předložila a také aby prokázala, že sjednaná odměna představuje cenu obvyklou. Na tomto místě soud podotýká, že s ohledem na okolnosti případu správce daně legitimně dospěl k dílčímu závěru, že na obchodní vztahy mezi žalobkyní a Ing. Václavem Jursíkem je třeba nahlížet jako na obchodní vztahy mezi jinak spojenými osobami, které vytvořily obchodní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty, tj. vztah ve smyslu ust. § 23 odst. 7 věta pátá daňového zákona, neboť z obsahu předloženého správního spisu, kterým korespondují i volně dostupné údaje z obchodního rejstříku vyplývá, že Ing. Václav Jursík byl v letech 1996 a 1997 jedním ze společníků žalobkyně, dále že v mnoha případech jednal jménem žalobkyně, dále že za jiné subjekty uzavíral se žalobkyní další smluvní vztahy, dále že je v příbuzenském vztahu ke Karlu Havlovi, jedinému jednateli a majoritnímu vlastníkovi žalobkyně a v neposlední řadě že částky fakturované Ing. Václavem Jursíkem žalobkyni v rámci mandátní smlouvy či jiných smluvních vztahů byly v průběhu let 1998 až 2001 žalobkyní hrazeny pouze částečně, když za uvedené období byly vyfakturovány služby ve výši 4.507.100,-Kč, zatímco proplaceno bylo pouze 977.100,-Kč. V této souvislosti je třeba podotknout, že tvrzení žalobkyně o tom, že ve zprávě o daňové kontrole správce daně neuvedl, o který z případů předvídaných zákonodárcem v ust. § 23 odst. 7 daňového zákona se jedná, se nezakládá na pravdě, když tuto skutečnost správce daně uvedl ve zprávě o daňové kontrole, která byla se žalobkyní náležitě oproti podpisu projednána dne 16. 7. 2004, a to na str.

29. Soud rovněž nesouhlasí ani s tím, že by žalovaný nesplnil svoji povinnost ve smyslu ust. § 31 odst. 8 písm. b) daňového řádu prokázat, že se skutečně jednalo o vztah mezi jinak spojenými osobami a že tento svůj závěr nezdůvodnil. Kvalifikací vztahu žalobkyně a Ing. Václava Jursíka se žalovaný ve svém rozhodnutí nepochybně zabýval, a to na str. 5 odst. 2, kde hodnotil dosavadní zjištění správce daně, přičemž předestřel, na základě čeho byl dotyčný vztah vyhodnocen jako vztah mezi jinak spojenými osobami. Poté, co žalovaná strana podloženě kvalifikovala vztah žalobkyně a Ing. Václava Jursíka jako vztah mezi jinak spojenými osobami, které vytvořily obchodní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty, tj. vztah ve smyslu ust. § 23 odst. 7 věta pátá daňového zákona, bylo jejím úkolem ještě prokázat, že sjednaná výše odměny mandatáři nepředstavuje cenu obvyklou, tj. takovou, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Žalobkyně sice k výzvě správce daně předložila dotyčnou mandátní smlouvu ze dne 1. 1. 1997, jejímž předmětem bylo vedení ekonomického úseku žalobkyně, provádění archivace, administrativní vypořádávání závazků, pohledávek, majetkoprávních vztahů a pracovněprávních vztahů žalující společnosti. Na doložení náplně konkrétní činnosti Ing. Václava Jursíka pak žalobkyně správci daně předložila ještě soupis úkonů prováděných touto osobou z pozice mandatáře v průběhu kontrolovaného zdaňovacího období. Na základě soupisu měla činnost Ing. Václava Jursíka spočívat v 11 úkonech, a to:

1. Vedení účetnictví, 2. Příprava podkladů pro přiznání k DPH, 3. Příprava podkladů pro přiznání k silniční dani, 4. Příprava podkladů k DPPO, 5. Sledování pracovněprávních vztahů, 6. Zabezpečení povinností plynoucích společnosti z obchodního zákoníku, 7. Uložení písemností společnosti v souladu se zákonem o archivnictví a zákony souvisejícími, 8. Sledování podnikatelské činnosti ve vazbě na živnostenský zákon, 9. Sledování povinností plynoucích z uzavřených smluv, 10. Prvotní vyhodnocení úkonů ve vztahu k právní agendě, 11. Zajištění podkladů pro sbírku listin vedenou obchodním rejstříkem, zajištění hlášení pro statistický úřad. K právě předestřené náplni činnosti Ing. Václava Jursíka jakožto mandatáře žalobkyně dle soupisu 11 úkonů soud uvádí, že se ztotožňuje se žalovanou stranou, že úkony 1. až 4. se týkají běžného vedení účetnictví, kdy účetní deník v roce 1999 měl rozsah 1317 řádek. Pokud se jedná o úkon 5., tak k tomu je nutno dodat, že našel svého naplnění až v roce 2001, neboť první a také jediný pracovněprávní vztah dle zjištění správce daně žalobkyně uzavřela až dne 17. 4. 2001. Pokud se jedná o úkony 6. až 11 tak k nim je třeba uvést, že je Ing. Václav Jursík vykonával nad rámec běžného vedení účetnictví. V reakci na výzvu správce daně ze dne 10. 2. 2003 žalobkyně sice tvrdila, že sjednaná odměna mandatáři představuje cenu obvyklou, jelikož se jedná o kvalifikovanou práci vyžadující osobu se znalostmi účetní a daňové problematiky, zdravotního a sociálního pojištění, pracovněprávní problematiky, obchodního zákoníku, živnostenského zákona apod., a na podporu tohoto stanoviska předestřela hodinové sazby daňových poradců, auditorů a právníků, hodinovou sazbu KPMG ČR, s.r.o., a také hodinovou sazbu účetní. Vedle toho žalobkyně předložila i inzerát z Hospodářských novin s pracovní nabídkou na pozici hlavní účetní, kde se platové ohodnocení pohybuje v rozmezí 36.000 až 50.000,-Kč měsíčně. Soud ovšem toto tvrzení žalobkyně spolu s vylíčením hodinových sazeb vyhodnotil jako nepodložené, když žalobkyně odměnu svého mandatáře srovnává s odměnami, které dosahují daňový poradci, auditoři, právníci apod., zatímco Ing. Václav Jursík není členem ani jedné komory příslušné k dotyčným činnostem a rovněž tak není pracovníkem nějaké renomované účetní firmy. Soud se shoduje se žalovanou stranou, že z účetnictví žalobkyně vyplývají pro rok 1999 naprosto běžné a nijak specifické účetní případy vyžadující zcela běžné znalosti. Pokud se jedná o předložený inzerát z Hospodářských novin, tak k němu je třeba uvést, že jej soud vyhodnotil jako neprůkazný důkazní prostředek, když ani jedno ohodnocení neodpovídá částce uváděné žalobkyní, když se týkají dosti přesné specifikace odborné účetní oblasti, když část nabídek se týká zahraniční či mezinárodní společnosti a také když z nich není zřejmé, v jaké lokalitě se inzerované místo nachází. Za daného stavu dokazování lze konstatovat, že žalobkyně ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu neunesla důkazní břemeno o tom, že sjednaná výše odměny Ing. Václavu Jursíkovi na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 2007 skutečně představuje cenu obvyklou, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a proto správci daně ve smyslu ust. § 23 odst. 1 věta první daňového zákona vzniklo oprávnění zjistit cenu obvyklou a o rozdíl mezi těmito cenami, který nebyl uspokojivě doložen žalobkyní, navýšit základ daně žalobkyně. Při stanovení ceny obvyklé – resp. ceny, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek správce daně vycházel jednak ze svědeckých výpovědí 2 nahodile vybraných účetních, a to R. S. a L. T., kteří se v Ústeckém kraji v rámci své podnikatelské činnosti zabývají zpracování účetnictví včetně podvojného účetnictví, které byly poskytnuty správci daně dne 1. 7. 2003 v přítomnosti zástupce žalobkyně, a jednak z údajů Českého statistického úřadu pro rok 1999 zachycených v publikaci za prosinec 1999 s názvem Indexy cen ostatních podnikatelských služeb v produkční sféře – průměrné ceny vybraných podnikatelských služeb. Svědek R. S. odhadl obvyklou cenu účetních prací ohledně roku 1999 v případě žalobkyně na částku 72.000,-Kč za rok. Na základě výpovědi svědkyně L. T. pak vychází jako obvyklá cena za účetní práce v roce 1999 v rozsahu obdobném, jaký měla žalobkyně v tomto roce, na celkovou částku 27.650,-Kč. A podle údajů Českého statistického úřadu obvyklá cena účetních prací v roce 1999 odpovídající případu žalobkyně dosahovala celkové částky 31.375,-Kč. Všechny tři důkazní prostředky přitom soud vyhodnotil jako věrohodné, přičemž neshledal žádné pochybení u žalované strany, pokud ta následně stanovila zjištěnou cenu, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek za zpracování účetnictví v roce 1999, dle údajů Českého statistického úřadu, tj. v celkové výši 31.375,-Kč za rok, která se blížila částce uváděné svědkyní L. T. Směrem k žalobkyni soud poznamenává, že správce daně byl oprávněn zvolit si dotyčné dva svědky při zjišťování ceny obvyklé dle své úvahy. Při tomto výběru byl toliko limitován tím, aby jím zvolení svědci byli způsobilí doložit zjišťovanou cenu obvyklou. Soud má za to, že správcem daně oslovení svědci byli vybráni vhodně, když oba svědci se profesně živí zpracováním účetnictví včetně podvojného v Ústeckém kraji, a na základě své dosavadní praxe se mohli kvalifikovaně vyjádřit k odměně, která by odpovídala zpracování účetnictví žalobkyně v daném roce. Soud je toho názoru, že správce daně s ohledem na jím provedenou volbu svědků již nemusel blíže zdůvodňovat, proč zrovna oslovil dva dotyčné svědky a nikoliv jiné. Dále soud uvádí, že se neztotožnil s tvrzením žalobkyně uváděným v souvislosti s výslechy svědků Rudolfa Schwarze a Ludmily Valentové, o tom že v daňovém řízení sice byla vyrozuměna o termínu konání ústního jednání, avšak správce daně jí nesdělil, co bude předmětem ústního jednání. Z oznámení správce daně ze dne 18. 6. 2003, které žalobkyně převzala dne 25. 6. 2003, totiž nepochybně vyplývá, že žalobkyně byla vyrozuměna o provedení svědeckých výpovědí v souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou. Správce daně přitom dle názoru soudu nezkrátil právo žalobkyně klást svědkům otázky při chystaném ústním jednání, jestliže v oznámení ze dne 18. 6. 2003 nespecifikoval jména osob, které měly být svědecky vyslýchány. Soud má za to, že pokud se žalobkyně hodlala více připravit na plánovaný výslech svědků, nic jí nebránilo v tom, aby se správce daně po doručení oznámení dotázala, kdo bude vyslýchán a k jakým záležitostem. To však žalobkyně neučinila a rovněž tak při samotných výsleších dotyčných svědků konaných dne 1. 7. 2003, při nichž byla rovněž přítomna, se nedožadovala poskytnutí časového prostoru pro přípravu případných otázek na svědky z její strany. Za tohoto stavu dokazování soud proto uzavírá, že žalovaná strana nepochybila, pokud žalobkyni neuznala část plateb ve výši 688.625,-Kč představující částku 720.000,-Kč umenšenou o zjištěnou cenu obvyklou ve výši 31.375,-Kč, která byla vyplacena Ing. Václavu Jursíkovi na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 jako daňově uznatelné výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona. 2) Ve vztahu k neuznaným nákladům za pronájem vyplývající ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997 ve výši 2.009.232,-Kč soud uvádí, že se taktéž ztotožnil se závěrem žalovaného o tom, že žalobkyně neprokázala, že se předmětné zdanitelné plnění uskutečnilo tak, jak bylo deklarováno, a že tedy se jednalo o daňově uznatelné výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že v průběhu daňové kontroly správci daně vznikly pochybnosti o tom, zda náklady za pronájem nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem mohou být uznány za náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona, když dotyčný smluvní vztah dle smlouvy ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997, která byla uzavřena mezi žalobkyní a Technicko hospodářskou organizací školských zařízení, v likvidaci, za kterou jednal Ing. Václav Jursík jakožto její likvidátor, měl skončit již dnem 31. 12. 1998. Správci daně bylo přitom z jeho úřední činnosti známo, že v době uzavírání smlouvy Ing. Václav Jursík na základě pověření jednal i jménem žalobkyně, přičemž v době uzavírání smlouvy byl i jedním z jejích společníků. V důsledku vzniklých pochybností správce daně přikročil k vydání výzvy ze dne 10. 2. 2003, která byla vydána ve smyslu ust. § 16, § 31 odst. 9 a § 43 daňového řádu, jíž žalobkyni vyzval, aby prokázala výši sjednaného pronájmu, přesný počet uskladněného zboží, způsob dopravy zboží k odběrateli, vyčíslení tržeb plynoucích z prodeje uskladněného zboží v pronajatých prostorách a také jí vyzval prokázat náklady na pořízení tohoto zboží. V reakci na tuto výzvu žalobkyně dne 24. 3. 2003 správci daně sdělila, že pronajaté prostory využívala k uskladnění květináčů zakoupených v roce 1997 s tím, že tržby z jejich prodeje v roce 1998 měly činit 1.679.631,-Kč. Dále žalobkyně toliko uvedla již ze smlouvy známou cenu za sjednaný pronájem, tj. 1.800,-Kč/m2, dále sdělila, že jistá společnost pronajímala v téže době v centru města obdobné plochy za částku 2.500,-Kč/m2 a přiložila inzerát na pronájem kancelářských prostor v centru města v cenové relaci 2.667,-Kč/m2. Tuto odpověď dle názoru soudu správce daně oprávněně vyhodnotil jako nezpůsobilou odstranit vzniklé pochybnosti o skutečném užívání pronajatých prostor, a to s ohledem na fakt, že na jedné smluvní straně vystupovala žalobkyně, s níž úzce spolupracoval Ing. Václav Jursík, a za druhou smluvní stranu jednal přímo z pozice likvidátora Ing. Václav Jursík. Proto správce daně nijak nepochybil, pokud v rámci součinnosti třetích osob dle ust. § 34 daňového řádu vyzval dne 14. 11. 2003 společnost Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., mu bylo známo, že tato společnost užívá dotyčnou nemovitost, k předložení smlouvy, na základě které užívala objekt Obecní dům v Ústí nad Labem, a také k případnému předložení smlouvy uzavřené se žalobkyní včetně veškerých písemností a dokladů. Dotyčná společnost přitom k výzvě správce daně předložila pouze smlouvu o nájmu uzavřenou s Technicko hospodářskou organizací školských zařízení ze dne 31. 3. 1995, v níž je uvedeno, že předmětem pronájmu je dům č.p. 3188 – Obecní dům v Ústí nad Labem, dále že společnost Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., jakožto nájemce má právo pronajímat nebytové prostory třetím osobám a ponechat si veškeré nájemné a jiné úplaty, které se týkají pronajatých nemovitostí, s tím, že čl. IV obsahoval výslovné ujednání o tom, že předmětem této smlouvy není pronájem místností č. 621 a č. 622 v 7. NP Obecního domu v Ústí nad Labem, které bude užívat výlučně pronajímatel, a to bezplatně. Dále dotyčná společnost předložila i dodatky ke smlouvě o nájmu ze dne 20. 12. 1995, ze dne 14. 4. 1997 a ze dne 27. 12. 1998 a také výpověď smlouvy o nájmu ke dni 31. 12. 1999. A dále dotyčná společnost prostřednictvím svého jednatele Jana Mastného v odpovědi ze dne 18. 11. 2003 uvedla, že mezi ní a žalobkyní nebyl uzavřen žádný nájemní vztah a neexistují žádné písemnosti, které by měly být doloženy. Správce daně se přitom s takto zjištěným stavem nespokojil, a proto výzvou ze dne 27. 6. 2003 činěnou s odkazem na ust. § 34 daňového řádu v rámci daňové kontroly ještě vyzval Magistrát města Ústí nad Labem, odbor správy obecního majetku, aby předložil a vysvětlil skutečnosti týkající se pronájmu Obecního domu v Ústí včetně toho, kdy byly ukončeny nájemní vztahy díky plánované rekonstrukci této nemovitosti. K výzvě správce daně magistrát v odpovědi ze dne 19. 8. 2003 sdělil, že právo hospodaření k dotyčné budově měla Technicko hospodářská organizace školských zařízení, v likvidaci, která uzavřela nájemní smlouvu se společností Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., s tím, že smlouva byla ukončena ke dni 31. 12. 1999 a ke dni 28. 2. 2000 byla nemovitost vyklizena. I tato odpověď dle názoru soudu nebyla sto odstranit vzniklé pochybnosti správce daně o skutečném užívání pronajatých prostor. Vedle toho správce daně přikročil dne 29. 9. 2003 v přítomnosti žalobkyně i k provedení svědeckého výslechu Ondřeje Holubka, jehož bezpečnostní agentura HOLM prováděla ostrahu Obecního domu v Ústí nad Labem. Soud se přitom shoduje se žalovaným, že jeho odpověď je neurčitá a neprůkazná, když tento svědek pouze sdělil, že si již nevzpomíná, zda v dané nemovitosti sídlila žalobkyně, pouze si vybavil, že zde sídlil Ing. Václav Jursík, avšak již neví, zda jako fyzická osoba či zástupce právnické osoby. Svědecký výslech této osoby soud vyhodnotil jako správnou volbu, když u této osoby s ohledem na jí vykonávanou činnost byl dán předpoklad, že bude mít povědomost o tom, kdo fakticky užíval prostory v Obecním domě v Ústí nad Labem. Soud je přitom toho názoru, že správce daně s ohledem na jím provedenou volbu svědka již nemusel blíže zdůvodňovat, proč zrovna oslovil dotyčného svědka. K rozptýlení pochybností správce daně o daňové uznatelnosti uplatněných výdajů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona nepochybně nepřispěla ani skutečnost, že žalobkyně přes výzvu správce daně ze dne 10. 2. 2003, díky které jí tížilo důkazní břemeno ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, nepředložila žádný důkazní prostředek, který by prokazoval, jaké množství a druh zboží byl v nebytových prostorách Obecního domu skladován, když žalobkyně na tuto část výzvy správce daně zprvu vůbec nereagovala a posléze sice předložila faktury k prodeji zahradnického zboží, ze kterých ovšem nebylo možné jednoznačně osvědčit, že zboží bylo skladováno právě v nebytových prostorách Obecního domu v Ústí nad Labem. Vyjma faktur, které soud rovněž vyhodnotil jako neprůkazné, žalobkyně správci daně nepředložila žádné další důkazní prostředky v podobě např. soupisu zboží, přehledu stavu zboží na skladě potvrzený inventurou na začátku a konci období atd. Dále soud uvádí, že jako neprůkazné důkazní prostředky je třeba i vyhodnotit i kopie výpisů z účtů žalobkyně obsahující záznamy o platbách na účet Technicko hospodářské organizaci školských zařízení, v likvidaci, představující údajně úhrady pronajatých prostor v roce 1999, když správce daně si ověřil v rámci součinnosti třetích osob výzvou ze dne 7. 11. 2003 u Archivu Magistrátu města Ústí nad Labem, že u Technicko hospodářské organizaci školských zařízení, v likvidaci, se toto nájemné nestalo předmětem výnosů. Na tomto místě soud poznamenává, že správce daně nepochybil, pokud za daného stavu dokazování sám neinicioval výslechy jednotlivých odběratelů z faktur předložených žalobkyní za účelem prokázání jejího tvrzení o údajném uskladnění zboží v pronajatých prostorách. Je nutné si uvědomit, že důkazní břemeno v tomto stádiu řízení tížilo dle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu právě žalobkyni, když správci daně se ve smyslu ust. § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu podařilo dokázat existenci skutečností zpochybňující tvrzení žalobkyně o fakticky realizovaném pronájmu nebytových prostor. Žalobkyni přitom nic nebránilo v tom, aby provedení výslechů jednotlivých odběratelů z faktur sama navrhla správci daně. Rovněž tak soud neshledal, že by správce daně pochybil, pokud odmítl provést výslech svědka Ing. V. M., jednoho z jednatelů společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., když od této společnosti již dostal dne 18. 11. 2003 jednoznačnou odpověď o tom, že mezi ní a žalobkyní nebyl uzavřen žádný nájemní vztah a neexistují žádné písemnosti, které by měly být doloženy. Výslech této osoby soud vyhodnotil za nadbytečný jednak s ohledem na již poskytnutou odpověď ze strany společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., a jednak s ohledem na nesporný fakt, že neuznané náklady za pronájem vyplývaly ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997, kterou žalobkyně neuzavřela se společností Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., nýbrž s Technicko hospodářskou organizací školských zařízení, v likvidaci. Dále soud uvádí, že se neztotožnil s tvrzením žalobkyně uváděným v souvislosti s výslechem svědka O. H. o tom, že v daňovém řízení sice byla vyrozuměna o termínu konání ústního jednání, avšak správce daně jí nesdělil, co bude předmětem ústního jednání. Z oznámení správce daně ze dne 29. 9. 2003, které žalobkyně převzala dne 30. 9. 2003, totiž nepochybně vyplývá, že žalobkyně byla vyrozuměna o provedení svědecké výpovědi v souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou. Správce daně přitom dle názoru soudu nezkrátil právo žalobkyně klást svědkovi otázky při chystaném ústním jednání, jestliže v oznámení ze dne 29. 9. 2003 nespecifikoval jméno osoby, která měla být svědecky vyslýchána. Soud má za to, že pokud se žalobkyně hodlala více připravit na plánovaný výslech svědka, nic jí nebránilo v tom, aby se správce daně po doručení oznámení dotázala, kdo bude vyslýchán a k jakým záležitostem. To však žalobkyně neučinila a rovněž tak při samotném výslechu dotyčného svědka konaného dne 2. 10. 2003, při němž byla rovněž přítomna, se nedožadovala poskytnutí časového prostoru pro přípravu případných otázek na svědka z její strany. Taktéž soud podotýká, že tvrzení žalobkyně o tom, že správce daně ohledně tohoto neuznaného nákladu se dotazoval i dalších osob, zda prodávala zboží v uvedené budově, přičemž žalobkyně nebyla o konání těchto výslechů vyrozuměna a ani jí nebylo umožněno nahlédnout do protokolů o výsleších těchto svědků, vyhodnotil jako ničím nepodložené tvrzení. Z obsahu předloženého správního spisu soud totiž v tomto směru toliko zjistil, což konstatoval již shora, že v rámci daňové kontroly správce daně přikročil k vydávání výzev k poskytnutí součinnosti třetích osob dle ust. § 34 daňového řádu, a to ze strany společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., ze strany Magistrátu města Ústí nad Labem, odbor správy obecního majetku, a ze strany Archivu Magistrátu města Ústí nad Labem, za účelem poskytnutí relevantních dokladů k prokázání faktického naplnění dotyčné smlouvy o pronájmu nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 1997. Na základě těchto výzev se toliko uskutečnila jednání před správcem daně, jejichž jediným účelem bylo předání požadovaných dokumentů, jak vyplývá a z protokolu ze dne 10. 11. 2003, č.j. 200627/03/214932/0287, o jednání s pracovnicí Archivu Magistrátu města Ústí nad Labem, a ze dne 13. 11. 2003, č.j. 203341/03/214932/287, o jednání s Janem Mastným, jednatelem společností Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o. S ohledem na účel těchto jednání před správcem daně má soud za to, že správce daně nemusel vyrozumívat žalobkyni předem o jejich uskutečnění, navíc když správce daně posléze jakkoliv nevycházel z doprovodných vyjádření poskytnutých při jednání se správcem daně těmito kontaktovanými osobami. Naproti tomu obsah správního spisu ani samotný průběh daňového řízení nikterak nenasvědčují tomu, že by se měly konat v souvislosti s tímto daňovým výdajem nějaké jiné svědecké výslechy, než výslech svědka O. H., a proto nemohlo dojít k upření práva žalobkyně být při tomto dokazování přítomna popř. být o něm alespoň předem vyrozuměna. Rovněž tak z obsahu správního spisu nevyplývá, že by žalobkyni nebylo umožněno nahlédnout do nějakého důkazního prostředku, konkrétně pak odpovědi od společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., ze dne 18. 11. 2003 a také odpovědi od Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, které v době projednávání výsledků daňové kontroly prý nebyly založeny ve správním spise, když tyto odpovědi má správce daně ve správním spise řádně zaevidovány pod č.j. 205050 a pod č.j. 157892, přičemž i jejich žurnalizace odpovídá průběhu daňového řízení. Pokud se však přeci jen v době projednávání výsledků zprávy o daňové kontroly ve správním spise tyto odpovědi nenacházely, tak žalobkyni nic nebránilo, aby se u správce daně domáhala v tomto směru okamžité nápravy, popř. aby si sjednala náhradní termín pro nahlížení do již zkompletovaného správního spisu. Případné pochybení ze strany správce daně v tomto směru, kterému však nenasvědčuje obsah správního spisu, který byl soudu předložen, přitom dle názoru soudu nemůže být samo o sobě důvodem k vyhovění žalobě, když obě odpovědi byly správcem daně podrobně předestřeny ve zprávě o daňové kontrole, která byla se žalobkyní řádně projednána dne 16. 7. 2004, jak již soud poznamenal výše. Soud proto uzavírá, že žalobkyně neprokázala relevantními důkazními prostředky faktické zrealizování pronájmu nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem na základě smlouvy ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997, a proto jí žalovaná strana oprávněně neuznala platby ve výši 2.009.232,-Kč jako daňově uznatelné výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona. 3) A konečně i v případě neuznaných nákladů spojených s cestami do zahraničí v celkové výši 199.640,-Kč a v celkové výši 41.940,-Kč dospěl soud ke shodnému závěru jako žalovaný, tedy že se nejedná o daňově uznatelné výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona. V průběhu daňové kontroly vyšlo prokazatelně najevo, že žalobkyní byly na základě faktury č. 5 ze dne 11. 1. 1999 uhrazeny náklady na zahraniční cestu v částce 39.974,-Kč za osobu Ing. Václava Jursíka, která představovala úhradu letenky včetně letištních tax z Prahy do Nairoby a zpět. Dále v průběhu daňové kontroly vyšlo prokazatelně najevo, že v souvislosti s fakturou č. 5 byly žalobkyní ještě na základě faktury č. 42 ze dne 24. 1. 1999 uhrazeny náklady v částce 159.666,-Kč za pobyt 2 osob v zahraničí (Ing. Václav Jursík a jeho manželka H. J.) přes společnost SAFARI TRAVEL KENYA LTD., NAIROBI KENYA, jak vyplynulo z údajů poskytnutých Ing. Oldřichem Linkou, jenž zajišťoval dotyčnou zahraniční cestu. Při ústním jednání uskutečněným dne 5. 11. 2002 v rámci daňové kontroly žalobkyně na podporu tvrzení o oprávněnosti uplatněných daňově uznatelných výdajů sice správci daně sdělila, že žalobkyně mj. provozovala činnost cestovní kanceláře, přičemž spolu s cestovní kanceláří Ing. Oldřicha Linky byla vyrobena grafická databanka fotografií ALCEDO zpracovaná v digitální podobě na CD, která byla posléze prodávána jako součást služeb dalším provozovatelům cestovních kanceláří. Dále uvedla, že dotyčná databanka fotografií byla ze strany žalobkyně pořizována ve vlastní režii s tím, že se jednalo o legální nabytí autorských práv k těmto dílům, které by jinak bylo nutné nakoupit jako službu od jiných autorů, přičemž příjmy plynoucí v přímé souvislosti s touto činností jsou řádně dokladovány fakturami. Toto poskytnuté vyjádření žalobkyně však nic nemůže změnit na závěru, že tyto cestovní výdaje v celkové výši 199.640,-Kč nelze uznat za náklad ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona s poukazem na ust. § 24 odst. 2 písm. k) téhož zákona. Již žalovaným bylo správně konstatováno, že obě osoby, tj. Ing. Václav Jursík i jeho manželka H. J., nesplňovaly podmínky osob uvedených v ust. § 1 zákona o cestovních náhradách, neboť se nejednalo o zaměstnance v pracovním poměru, nejednalo se o členy družstva, u nichž je pracovní vztah podmínkou členství, osoby nebyly činné na základě dohod o pracích mimo pracovní poměr a nejednalo se ani o fyzické osoby dle ust. § 16 zákona o cestovních náhradách. Na tomto místě je třeba uvést, že žalobkyně v průběhu soudního řízení nikterak neargumentovala a nedokládala, že by obě dotyčné osoby splňovaly podmínky osob uvedených v ust. § 1 zákona o cestovních náhradách. Ani v předloženém správním spise nelze dohledat jediný důkazní prostředek, který by prokazoval, že se při cestě dotyčných dvou osob do Keni se jednalo o pracovní cestu ve smyslu ust. § 1 zákona o cestovních náhradách. V této souvislosti nelze nezmínit, že sama žalobkyně připustila, že za pořizování fotografií Ing. Václav Jursík nefakturoval žalobkyni nějakou odměnu či náklad. Případná argumentace žalobkyně o tom, že zahraniční cesta dotyčných dvou osob byla činěna za účelem pořizování fotografií do grafické databanky ALCEDO s ohledem na její podnikatelskou aktivitu v cestovním ruchu, tak nemá relevanci. A vedle toho bylo v rámci daňové kontroly zjištěno, že žalobkyní byly hrazeny také náklady na zahraniční cesty – destinace Tenerife za osoby H. J., K. T. a I. Š., dále zajištění letenek – destinace New York pro Ing. Václava Jursíka a P. T. a také pro 4 osoby – destinace Gran Canaria, jejichž identifikace nebyla žalobkyní provedena, v celkové výši 41.940,-Kč. I ohledně těchto výdajů v celkové výši 41.940,-Kč žalovaný správně konstatoval, že všechny tyto osoby, nesplňovaly podmínky osob uvedených v ust. § 1 zákona o cestovních náhradách, neboť se nejednalo o zaměstnance v pracovním poměru, nejednalo se o členy družstva, u nichž je pracovní vztah podmínkou členství, osoby nebyly činné na základě dohod o pracích mimo pracovní poměr a nejednalo se ani o fyzické osoby dle ust. § 16 zákona o cestovních náhradách. Na tomto místě je třeba uvést, že žalobkyně v průběhu soudního řízení nikterak neargumentovala a nedokládala, že by dotyčné osoby, které podnikly zahraniční cesty, splňovaly podmínky osob uvedených v ust. § 1 zákona o cestovních náhradách. Ani v předloženém správním spise nelze dohledat jediný důkazní prostředek, který by prokazoval, že se při cestování dotyčných osob po zahraničních destinacích jednalo o pracovní cestu ve smyslu ust. § 1 zákona o cestovních náhradách. Proto ani tyto cestovní výdaje v celkové výši 41.940,-Kč nelze uznat za náklad ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona s poukazem na ust. § 24 odst. 2 písm. k) téhož zákona. Dále soud uvádí, že tvrzení žalobkyně o tom, že správce daně ohledně tohoto neuznaného nákladu provedl místní ohledání v cestovní kanceláři Ing. Oldřicha Linky, přičemž žalobkyni nebylo umožněno nahlédnout do protokolu o provedení tohoto místního ohledání, vyhodnotil jako ničím nepodložené tvrzení. Z obsahu předloženého správního spisu soud totiž v tomto směru toliko zjistil, že v rámci daňové kontroly správce daně přikročil dne 9. 7. 2003 k vydání výzvy k poskytnutí součinnosti třetích osob dle ust. § 34 daňového řádu, jíž vyzval Ing. Oldřicha Linku, který zajišťoval rozporovanou zahraniční cestu, k poskytnutí veškerých relevantních důkazních prostředků. Tuto výzvu správce daně doručil Ing. Oldřichu Linkovi téhož dne osobně do jeho provozovny a tentýž den i vyhotovil protokol, č.j. 136586/03/214932/1800, o předložení požadovaných důkazních prostředků, který tvoří nedílnou součást předloženého správního spisu. Naproti tomu obsah správního spisu ani samotný průběh daňového řízení jakkoliv nenasvědčují tomu, že by se u Ing. Oldřicha Linky mělo konat v předmětné věci nějaké místní ohledání, a proto nemohlo dojít k upření práva žalobkyně být při tomto dokazování přítomna popř. být o něm alespoň předem vyrozuměna. Rovněž tak z obsahu správního spisu nevyplývá, že by žalobkyni nebylo umožněno nahlédnout do nějakého důkazního prostředku – s ohledem na shora uvedené pravděpodobně do protokolu ze dne 9. 7. 2003, č.j. 136586/03/214932/1800, když ve správním spise není ani zmínka o tom, že by se žalobkyně toho u správce daně domáhala, popř. že by se domáhala zjednání nápravy v tomto směru u žalovaného. Závěrem soud ke všem třem druhům daňových případů poznamenává, že v předmětné věci nezjistil, že by dokazování nebylo vedeno zákonným způsobem, v souladu se základními zásadami daňového řízení a že by správce daně a žalovaný nepostupovali tak, aby zjistili skutečný stav věci a skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti co nejúplněji, popř. že by daňové řízení bylo zaměřeno tendenčně vůči žalobkyni. Navrhované důkazní prostředky byly žalovanou stranou náležitě hodnoceny, a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, s tím, že v řízení bylo osvědčeno, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečným důkazem, o čemž byla žalobkyně seznámena. Žalobkyni rovněž nebylo upřeno právo vyjadřovat se k důkazním prostředkům opatřeným správcem daně, když během kontroly byla několikrát vyzvána, aby se ke zjištěním správce daně vyjádřila a svá tvrzení prokázala. Žalobkyni byla taktéž poskytnuta možnost ve smyslu ust. § 16 odst. 4 písm. f) daňového řádu vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě z daňové kontroly, se kterým byla seznámena, v určité lhůtě a v téže lhůtě případně navrhnout doplnění kontrolních závěrů, přičemž tuto možnost žalobkyně nevyužila Předmětnou žalobu tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný se náhrady nákladů řízení výslovně vzdal a navíc mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti ani nevznikly.

Poučení