15 Co 10/2022-134

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň JUDr. Zoji Dvořákové a Mgr. Aleny Jedličkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaná: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, [IČO] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] o [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 153/2020-96, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvého stupně rozhodl tak, že žaloba na uložení povinnosti žalované, poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá MUDr. [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která MUDr. [příjmení] [příjmení] podal podle zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou. Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Výše uvedeným způsobem soud prvého stupně rozhodl o žalobě založené na tvrzení, že žalovaná vede a spravuje Centrální registr oznámení, ve kterém jsou oznámení žalobce zveřejňována. Žalobce je přesvědčen, že plošným zveřejňováním majetkových přiznání dochází k zásahu do jeho ústavně zaručených práv (čl. 7, 10 LZPS), konkrétně do ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení. Současně poukázal na Ústavní soud ČR a to na nález sp. zn. Pl ÚS 38/17 ze dne [datum], který neaproboval jako ústavně konformní režim zveřejňování údajů získaných dle zákona o střetu zájmů s tím, že preventivní funkce zpřístupnění údajů je naplněna jejich poskytováním na základě žádosti, a dále s tím, že zrušil uplynutím [datum] ustanovení § 14 b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a proto se žalobce domáhá nároku, jak výše uvedených.

3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nemohlo dojít z její strany k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odložena až do konce roku 2020. V této souvislosti zmiňovala stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS 31/10. Dále namítla, že pokud se žalobce domáhá nesprávného úředního postupu v tom směru, že došlo k přijetí protiústavní právní úpravy, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 215/2006.

4. Žalobce pak ještě doplnil, že žalovaná zveřejňovala informace až do listopadu [rok] v centrálním registru oznámení, přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobce a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobce či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů.

5. Soud prvého stupně v řadě vzal za prokázané, že žalobce dopisem ze dne [datum] doručeným žalované téhož dne prostřednictvím svého právního zástupce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody z titulu shora uvedeného nesprávného úředního postupu a požadoval zaplacení částky [částka] jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona. Dne [datum] žalovaná vydala po předběžném projednání nároku žalobce zamítavé stanovisko.

6. Soud prvého stupně při svém rozhodnutí vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, když vyšel z toho, že tento byl vyhlášen dne [datum] a že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14 b odst. 1 písm. a), b) a c) zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne [datum].

7. Soud prvého stupně dále z předžalobní výzvy na ochranu osobnosti ze dne [datum], kterou žalobce zasílal Ministerstvu spravedlnosti, zjistil, že žalobce se spolu s dalšími komunálními politiky domáhal v době po vydání derogačního nálezu Ústavního soudu toho, aby informace o jeho majetkových poměrech nebyly nadále zveřejňovány. Uvedené také bylo žádáno prostřednictvím [ulice] místních samospráv ČR.

8. Dále vyšel z toho, že z článku na serveru [webová adresa] ze dne [datum] s názvem“ Nejvyšší správní soud omezil nahlížení do Centrálního registru oznámení“, zjistil, že ke dni [datum] byl omezen Ministerstvem spravedlnosti přístup k oznámením o majetku politicky veřejným funkcionářů tak, že tento přístup již nadále není možný v neomezeném rozsahu anonymně, ale pouze na základě předchozí, individualizované žádosti s tím, že rozsah zpřístupňovaných údajů se nijak nemění.

9. Soud prvého stupně s odkazem na související ustanovení tj. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., jakož i § 2, § 5 § 13 odst. 1, 2 a § 26 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti v účinném znění, jakož i zákona č. 14/2017 Sb., který byl novelizován s účinností od [datum] zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 112/2018 Sb., dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění a omluvy za újmu, která mu měla být způsobena na jeho právech neomezených zveřejňováním oznámení a umožněním nelimitovaného anonymního přístupu k nim, a to oznámení, která jako veřejný funkcionář podává podle zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Nemajetková újma mu měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle Zákona o střetu zájmů, tedy výkoné a veřejné moci.

11. Soud prvého stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je nutné posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv dle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrana osobnosti). S odkazem na citované závěry Ústavního soudu se žalobce nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímo aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě s pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z ustanovení se rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situaci, kdy toto přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavněprávních předpisů na nárok na odškodnění žalobce a naopak je toto třeba právě posuzovat pohledem odškodňovacího zákona a jím definovaných podmínek odškodnění, včetně vymezení možných odpovědnostních titulů.

12. Při určení organizační složky, příslušné za stát jednat, soud postupoval podle § 6 odst. 2 písm. b) zák. ve spojení s § 11 odst. 5 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy [obec] socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro střet zájmů. Protože ke vzniku nemajetkové újmy mělo dojít v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti Ministerstva spravedlnosti, dokonce přímo jeho postupem, je Ministerstvo spravedlnosti i organizační složkou příslušnou za stát v soudním řízení jednat ve smyslu § 6 odst. 6 zák. a § 21 a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

13. Soud prvého stupně vyšel z toho, že žalobce se domáhá odškodnění nesprávného úředního postupu, spočívající ho v tom, že žalovaná postupovala při zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v souladu s § 14 b odst. 1, písm. a), b), c) a jak v období před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 38/17, tj. před jeho vyhlášením dne [datum], tak v době po jeho vyhlášení do [datum], když sice byla odložena účinnost tohoto derogačního nálezu do [datum], avšak bylo již zřejmým, že způsob zveřejňování takto poskytnutých informací byl shledán Ústavním soudem za nesouladný s ústavními předpisy. Žalobce rovněž výslovně potvrdil, že se nedomáhá nesprávného úředního postupu v tomto směru, že byla přijata tato zákonná úprava, která odporuje předpisům ústavním, tedy domáhá se nároku z legislativní činnosti.

14. Soud prvého stupně s odkazem i na komentářovou literaturu k zákonu [číslo] jakož i soudní i judikatury, například stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne [datum], sp. zn. Plsf [číslo], jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 9 1999, sp. zn. 2 Cdo 804/96, se nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě. A dospěl k závěru, že žalovaná ve věci ve vztahu k žalobci postupovala plně dle platné a účinné právní úpravy (nezpochybněné) a její postup tak byl řádným a nenaplňuje tak odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu.

15. Pokud jde o druhou část tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu na straně žalované, tj. konkrétně postup žalované, která zveřejňovala oznámení dle zákona o střetu zájmu v centrálním registru těchto oznámení v době od vyhlášení derogačního nálezu tj. od [datum] do [datum], když žalovaná s tímto fakticky přestala, když oznámení nadále zveřejňovala až na základě předchozí individuální žádosti, nikoliv anonymně, nelimitovaně, jako tomu bylo do té doby, pak ani v tomto postupu soud neshledal nesprávný úřední postup. Soud v tomto směru vycházel zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS 31/10, ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení, nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku. Ústavní soud přitom má možnost, za situace, kdy má za to, že derogační nález je natolik zásadním pro ochranu ústavnosti, zajistit jeho vykonatelnost ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů, což však musí výslovně do svého rozhodnutí zakotvit. Ústavní soud uzavřel, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti, hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomu doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy, jakožto protiústavní, ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, která byla založena právě na aplikaci neústavního předpisu.

16. Soud prvého stupně uzavřel, že pokud Ministerstvo spravedlnosti ve vztahu k žalobci i v době po [datum], kdy došlo k vyhlášení derogačního nálezu, nadále postupoval dle § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) Zákona o střetu zájmů a o oznámení v Centrálním registru nadále zveřejňovalo dle tohoto ustanovení v neomezeném rozsahu umožňujícím anonymní přístup, pak se jednalo o postup řádný, neboť žalovaná jakožto orgán moci výkonné, nebylo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu Pl ÚS 38/17, ještě před datem [datum], k němuž byla tato účinnost samotným Ústavním soudem zrušena. Opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu, přijatými v tomto nálezu i výše citovaném stanovisku (sp. zn. Pl ÚS – st [číslo]) a rovněž by se možnost odkladu vykonatelnosti derogačních nálezů stala nadbytečnou, pokud by orgány moci výkonné měli povinnost podle těchto nálezů postupovat ještě před datem jejich účinnosti. Nelze tedy spatřovat nesprávný úřední postup na straně Ministerstva spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu, a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak, než Ústavní soud, konkrétně ve prospěch ochrany informací veřejných funkcionářů, a to tím, že by aplikoval účinky derogačního nálezu ještě před Ústavním soudem stanovenou vykonatelností. Z těchto důvodů a dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani pokud se i v době od vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu tj. ode dne [datum] do [datum] řídil platnou a účinnou úpravou. Na tomto závěru pak nemění nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení zdejšího soudu je to, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což jak uvedeno do [datum], možné bylo. Za situace, kdy soud prvého stupně neshledal existenci nesprávného úředního postupu, o žalobě rozhodl záporně. O nákladech řízení pak rozhodl podle úspěchu ve věci.

17. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, jímž se domáhal toho, aby rozsudek soudu prvého stupně byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno. V obsáhlém odvolání mimo jiné zdůraznil, že soud prvého stupně nepostupoval správně, jestliže jeho žalobu zamítl. Akcentoval, že jeho ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno, a proto pokládá za opodstatněné, že stát za dané situace nese odpovědnost. V opačném případě dojde k vyprázdnění pojmu přímo aplikovatelných ústavně zaručených práv, jež budou napříště zjevně podřízeny zákonné úpravě, což žalobce pokládá za naprosto absurdní. Uvedená výtka míří na situaci před, ale i po vydání nálezu Ústavního soudu. Jeho žaloba není účelová a naopak zjevně i předžalobní výzva, kterou podal vůči žalované, ji vedla k tomu, že přes původní odmítnutí uzpůsobit svou praxi plošnému a přímému zveřejňování podaných oznámení i po vydání nálezu Ústavního soudu, k takovému kroku přistoupila a ještě před [datum] podaná oznámení přestala tímto způsobem automaticky zveřejňovat a naopak přístup k nim podmínila individuální žádostí. Žalobce se tak ptá, že pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak neučinila již bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Jestliže tak mohla postupovat i před [datum], tedy v listopadu 2020 tak učinit nemohla. Je nepochybné, že informace, které byly žalovanou zveřejňovány, představují velmi citlivé informace soukromého charakteru jak o čistě osobních záležitostech žalobce, tak i majetkových informací a žalobce se dovolává svých ústavně zaručených práv.

18. Žalovaná ve svém písemném vyjádření vyvracela vývody odvolání žalobce a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když ve svém vyjádření zdůraznila, že ve své pozici orgánu moci výkonné nemohla se dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmu a činila tak s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Poukázala na to dost, že soud prvého stupně zcela správně vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st [číslo] a akcentovala, že zveřejňováním oznámení o majetku žalobce v centrálním registru oznámení v době od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu do [datum] se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu, když postupovala podle tehdy platné a účinné právní úpravy a činila tak s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti.

19. Dále poukázala na to, že skutečnost, že dne [datum] tedy v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu, omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, sama o sobě nezakládá, že by žalovaná před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle zákona o střetu zájmů, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020, nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020 byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmu, který byl shledán jako ústavně souladný.

20. Dále za nesprávný považoval též názor soudu prvého stupně, že nárok na poskytnutí omluvy a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmou mu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Závěrem pak ještě poukázala na to, že nemajetková újma žalobce se nepresumuje a žalobce je povinen tvrdit a prokázat zásah do své osobnostní sféry. Žalobce však uvedl pouze:„ přímo se mě to zatím naštěstí nijak nedotklo, z toho mám velké obavy, protože s ohledem na moji lékařskou praxi by to bylo krajně nepříjemné. Ale cítím to v obecné rovině jako velmi negativní skutečnost, se kterou nesouhlasím.“. Z tvrzení žalobce tak vyplývá, že mu principiálně vadí samotné podávání oznámení dle zákona o střetu zájmu a možnost veřejnosti nahlížet do registru oznámení, které však byly Ústavním soudem shledány za souladné s ústavním pořádkem a sledující legitimní cíl. Žádné konkrétní zásahy do osobnostních sfér žalobce způsobené plošným zveřejňováním údajů z centrálního registru oznámení žalobce netvrdí.

21. Odvolací soud odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně, jakož i řízení a vydání předcházející (§ 212, § 212 a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

22. Soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. a nepochybil ani v právním posouzení věci.

23. Zákonem [číslo] Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon, mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14 b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4 s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

24. Zákonem [číslo] Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14 b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů, uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) a až o) a u členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností, oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, malé b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů Rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností, oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. g) s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů Rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

25. Nález Ústavního soudu sp. zn. PL ÚS 38/17 byl vyhlášen dne [datum], přičemž zrušil ustanovení § 14 b odst. 1 písm. a), b) a c) zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum].

26. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvého stupně, pokud jde o aplikaci zák. č. 82/1998 Sb., neboť žalobce se po žalované domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem žalované, který spočíval ve zveřejňování oznámení o majetku žalobce v centrálním registru oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, v tehdy platném a účinném znění, a to v době od [datum] (tj. od účinnosti zák. č. 14/2017 Sb.) do [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena žalovanou při výkonu státní moci, a soud prvého stupně nepochybil, jestliže věc posoudil v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmu vystupovala ve vztahu k žalobci pozici svrchovaného nositele veřejné moci, tedy při výkonu veřejnoprávní pravomocí. Nárok žalobce nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz. např rozhodnutí NS ČR sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, nálezUS sp. zn. IV ÚS 3076/20).

27. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 38/17 byl vyhlášen dne [datum], přičemž zrušil ustanovení § 14 b odst. 1 písm. a), b) a c) zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu ve znění zákona [číslo] Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, ve znění pozdějších předpisů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. Žalovaná podle obsahu spisu postupovala podle pravidel, předepsaných právními normami a nelze tak její postup považovat za nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Postup žalované odvolací soud shledává jako správný jej, a proto rozsudek soudu prvého stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, když neshledal důvod, aby se odchýlil od ustálené judikatury Městského soudu v Praze, který v obdobných věcech, a to např sp. zn. 68 Co 298/2001, sp. zn. 23 Co 319/2021, sp. zn. 58 Co 357/2021 a sp. zn. 36 Co 298/2021 rozhodoval obdobně.

28. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladu odvolacího řízení ve výši [částka], to je za 3 úkony právní služby podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

Poučení