15 Co 116/2024 - 62

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] o zaplacení částky 15 900 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 C 349/2023-18, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 900 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 8 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 184,79 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 256,65 Kč, smluvním úrokem ve výši 22,38 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 3. 2023 do 25. 7. 2023 a z částky 2 100 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud tak rozhodl o nárocích žalobkyně odůvodněných tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 29. 1. 2021 smlouvu o úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpaný úvěr spolu s úrokem v celkové výši 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost v částce 2 000 Kč a s odměnou za hotovostní inkaso splátek v částce 4 000 Kč splácet týdenními splátkami po 300 Kč po dobu 60 týdnů počínaje 5. 2. 2021 s tím, že poslední splátka měla být zaplacena dne 25. 3. 2022. Žalovaný však neplatil splátky řádně a včas, neboť uhradil pouze částku 2 100 Kč, která byla použita na úhradu úroku ve výši 1 633,31 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek v částce 466,69 Kč. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023, se tak žalobou domáhá zaplacení jistiny úvěru v částce 10 000 Kč, dlužných poplatků v částce 5 900 Kč a úrokového příslušenství. Okresní soud pak (aniž nařizoval jednání) o věci rozhodl se závěrem, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, kterou posoudil jako spotřebitelskou a dospěl dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), k závěru o její neplatnosti, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Vycházela totiž dle okresního soudu jen z ničím neověřených prohlášení žalovaného. Okresní soud pak dospěl k závěru, že žalovaný pouze v zákaznické kartě uvedl svůj příjem v částce 9 000 Kč, příjmy své partnerky včetně sociálních dávek v částce 12 848 Kč, výdaje na bydlení v částce 8 900 Kč, osobní výdaje v částce 15 000 Kč a výdaje na splácení úvěrů v částce 500 Kč, avšak tyto skutečnosti nijak nedoložil. Okresní soud pak v důsledku závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru dovodil povinnost účastníků vypořádat se v rámci režimu bezdůvodného obohacení. Žalovaný se dle okresního soudu na úkor žalobkyně obohatil o částku 7 900 Kč (jako rozdílu vyplacené jistiny úvěru v částce 10 000 Kč a dosud žalovaným zaplacené částky 2 100 Kč). Okresní soud pak také uvedl, že k zesplatnění této částky došlo ke dni 25. 7. 2023 v důsledku výzvy žalobkyně, a proto žalobkyni přiznal nárok jak na zaplacení částky 7 900 Kč, tak i úroku z prodlení z této částky za dobu od 26. 7. 2023. Nad rámec těchto částek pak okresní soud žalobu zamítl, neboť žalobkyni nelze v důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru přiznat žádné nároky vyplývající z ní.

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předně nesouhlasila s tím, že okresní soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro tento postup nebyly splněny podmínky. V případě rozhodnutí bez jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), totiž nelze rozhodnutí založit na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Okresní soud tím, že žalobkyni neposkytl poučení dle § 118a o. s. ř., ji zkrátil na jejích procesních právech. Žalobkyně pak v rámci svého odvolání doplnila skutková tvrzení týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Uvedla, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy o úvěru dotazován na informace o svých rodinných, majetkových, pracovních a příp. jiných poměrech, jak je uvedeno v kartě zákazníka ze dne 29. 1. 2021 (dále jen „karta“). Právní předchůdkyně žalobkyně žádala od žalovaného uvést informace o jeho měsíčních příjmech a výdajích, přičemž žalovaný v kartě uvedl, že je zaměstnán jako [Anonymizováno] u zaměstnavatele [jméno FO] s čistým měsíčním příjmem 9 000 Kč. Tento příjem byl ověřen na základě dohody o provedení práce a dokladů o výši příjmů za tři měsíce. Žalovaný dále v kartě zmínil státní podporu v částce 11 848 Kč, která byla ověřena rozhodnutím úřadu práce a výpisem z účtu. Další příjmy ve výši 1 000 Kč (výživné/alimenty, příjmy z pronájmu, atd.) byly ověřeny na základě sdělení žalovaného. Příjmy přítelkyně žalovaného ve výši 8 000 Kč měsíčně pak byly ověřeny dohodou o pracovní činnosti. Ověřený příjem žalovaného tak činil částku 29 848 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalovaného pak byly tvořeny výdaji na bydlení ve výši 8 000 Kč měsíčně, což bylo ověřeno nájemní smlouvou a doklady o zaplacení. Další osobní výdaje žalované (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) byly žalovaným tvrzeny ve výši 15 000 Kč měsíčně a žalovaný také pouze tvrdil a ničím nedoložil své výdaje na splácení úvěrů ve výši 500 Kč měsíčně. Celkové běžné měsíční výdaje žalovaného tak činily částku 24 400 Kč, takže žalovaný měl měsíčně použitelný výdaj v částce 5 448 Kč. Z něj byl schopen splácet měsíční splátku úvěru poskytnutého právní předchůdkyní žalobkyně. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, podle nějž je třeba posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Této povinnosti pak dle Nejvyššího soudu ve výše zmíněné souzené věci úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod.). Nelze pak odhlédnout od toho, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek (vždy), popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si byl vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III., včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. Žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, ostatně tyto nenamítali ani účastníci řízení. Po provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že okresní soud ve věci pochybil, pokud nenařídil jednání a rozhodl o věci ve smyslu § 115a o. s. ř. bez jednání. Žalobkyně totiž v žalobě neuvedla potřebná konkrétní skutková tvrzení týkající se způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že žalovaný byl v rámci zkoumání úvěruschopnosti dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány doklady vyžádanými od žalovaného, ale tyto informace a způsob jejich ověření již nijak nekonkretizovala. Okresní soud tedy měl žalobkyni buď před nařízením jednání vést formou výzvy k tomu, aby potřebné a konkrétní skutečnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti řádně tvrdila (a označila k nim důkazy), případně měl ve věci nařídit jednání a v jeho rámci měl poučit žalobkyni (pokud by se k jednání dostavila) ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrdit výše uvedené skutečnosti a označit k nim důkazy.

6. Odvolací soud však má současně za to, že toto pochybení okresního soudu bylo možno napravit v rámci odvolacího řízení. Jak totiž vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, jestliže možnost učinit procesní úkony, které účastníku nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud prvního stupně (např. tím, že o věci rozhodl bez nařízení jednání, tedy de facto v nepřítomnosti účastníka v rozporu s ustanovením § 115a o. s. ř.), poskytl účastníku odvolací soud v odvolacím řízení, dojde tím k nápravě této vady. Na toto rozhodnutí pak poukázal Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3911/2023, v němž dále uvedl, že pochybení soudu prvního stupně, který nenařídil jednání, je možno napravit i tím, že odvolací soud nařídí jednání, při němž má dostavivší se účastník možnost uplatnit svá tvrzení a navrhnout o nich důkazy. Odvolací soud tím nemůže ani porušit zásadu dvojinstančnosti řízení, která již byla vývojem legislativy i judikatury překonána. Namísto toho je, i s vědomím zásady rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.), nyní kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá.

7. Odvolací soud proto uzavírá, že okresní soud sice v průběhu prvostupňového řízení pochybil, pokud o věci rozhodl bez jednání, aniž měl ze strany žalobkyně uvedena veškerá potřebná tvrzení. Avšak s ohledem na okolnost, že žalobkyně potřebná tvrzení uvedla ve svém odvolání a doložila k nim i potřebné důkazy a odvolací soud ve věci nařídil jednání, v jehož rámci bylo provedeno dokazování, nebylo nutno tuto vadu považovat za takovou vadu, která by měla vést ke zrušení rozsudku okresního soudu ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Výše zmíněná vada totiž byla reparována v rámci odvolacího řízení.

8. Odvolací soud dále považuje za nutné uvést, že po provedení dokazování sdílí skutkové závěry uvedené okresním soudem v odstavci 4. odůvodnění jeho rozsudku a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak považoval za nutné provést dokazování Kartou zákazníka ze dne 29. 1. 2021, neboť z ní zjistil skutečnosti, které dříve okresní soud nezjistil. Odvolací soud pak rovněž doplnil dokazování o listiny označené žalobkyní v jejím odvolání (dohoda o provedení práce, tři příjmové pokladní doklady, dohoda o pracovní činnosti, rozhodnutí o příspěvku na živobytí, obrazovky mobilu s výpisem z účtu, smlouva o nájmu bytu, ústřižek poštovní poukázky a vklad na účet). Odvolací soud považoval tyto důkazy za přípustné, a to s ohledem na skutečnosti uvedené výše v souvislosti pochybením okresního soudu v rámci rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Skutečnosti zjištěné z jednotlivých důkazů pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí až níže v rámci právního hodnocení věci.

9. Odvolací soud i po provedeném dokazování sdílí právní závěr okresního soudu, že dne 29. 1. 2021 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvu o úvěru ve výši 10 000 Kč, která mu byla téhož dne v hotovosti vyplacena (jak odvolací soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 29. 1. 2021). Odvolací soud také souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalovaný tuto smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.). Okresní soud proto zcela správně dovodil, že na tuto smlouvu je nutno aplikovat i ustanovení ZoSÚ, a to zejména povinnost stanovenou v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet. Ostatně tyto závěry nezpochybňovala ani žalobkyně. Ta nesouhlasila pouze se závěrem okresního soudu, že povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného neprovedla její právní předchůdkyně řádně (s odbornou péčí) a v důsledku toho má být smlouva o úvěru absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.

10. Jak vyplývá z § 75 ZoSÚ, je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí, přičemž do této činnosti je nutno zcela zřejmě zahrnout i posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr dle § 86 ZoSÚ. Odvolací soud pak považuje odbornou péči za nejvyšší možnou úroveň péče, tedy za vyšší, než je tzv. „péče řádného hospodáře“. Žalobkyně tedy byla povinna s odbornou péčí prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 10 000 Kč, a to týdenními splátkami v částce 300 Kč (tedy zhruba v částce 1 200 Kč měsíčně) – jak odvolací soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 29. 1. 2021.

11. Odvolací soud má za to, že není jakýchkoliv pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel úvěru povinen náležitě ověřit. Přitom míra ověření je na zvážení poskytovatele úvěru, jediným kritériem je pouze to, aby bylo možno takové ověření považovat za souladné s povinností jednat s odbornou péčí. Ze samotného ustanovení § 84 odst. 1 ZoSÚ pak plyne, že před posouzením úvěruschopnosti poskytovatel úvěru spotřebiteli sdělí, jako informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli úvěru poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Je tedy zcela jasné, že i sám zákonodárce předpokládal, že poskytovatel úvěru bude vycházet nejen z údajů sdělených žadatelem o úvěr, ale že je bude i sám ověřovat.

12. V této souvislosti je vhodné připomenout, že v principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navázal ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

13. Žalobkyně tvrdila, že při prověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházela u zkoumání jeho příjmové stránky z informací, které měla k dispozici z dohody o provedení práce a ze tří příjmových pokladních dokladů. Odvolací soud pak z dohody o provedení práce zjistil, že ji uzavřel žalovaný jako zaměstnanec s [jméno FO], a to na dobu určitou od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 s odměnou ve výši 9 000 Kč měsíčně. Odvolací soud pak ze tří příjmových pokladních dokladů zjistil, že [jméno FO] vyplatil žalovanému za listopad a prosinec 2020 a leden 2021 částku 9 000 Kč jako mzdu za vykonanou práci. Současně pak žalobkyně tvrdila, že žalovaný žije ve společné domácnosti s [jméno FO], která má příjem na základě dohody o pracovní činnosti, a to ve výši 8 000 Kč čistého měsíčně. Odvolací soud pak z této dohody zjistil, že [jméno FO] měla jejím prostřednictvím sjednánu dohodu o pracovní činnosti v době od 1. 9. 2020 do 30. 6. 2021, a to na 4 hodiny denně v průběhu 5 pracovních dnů v týdnu (celkem 20 hodin týdně) s hrubou mzdou ve výši 88 Kč za hodinu. Je tak zřejmé, že [jméno FO] mohla dosáhnout průměrné mzdy ve výši 7 744 Kč hrubého měsíčně (při průměrném počtu 22 pracovních dnů v měsíci), přičemž čistá mzda nemohla být logicky v žádném případě vyšší, spíše nižší. Ohledně příjmů žalovaného pak žalobkyně dále tvrdila, že je tvoří sociální dávky v částce 11 848 Kč měsíčně, k nimž doložila rozhodnutí o příspěvku na živobytí, z něhož odvolací soud zjistil, že jím byla od 1. 1. 2021 stanovena částka příspěvku na živobytí pro [jméno FO] na částku 7 178 Kč měsíčně. Současně pak z tohoto rozhodnutí vyplynulo, že společně posuzovanou osobou spolu s [jméno FO] jsou žalovaný a dále 3 nezletilé děti zhruba ve věku 5, 8 a 10 let. Z obrazovky mobilu s výpisem z účtu pak odvolací soud zjistil, že [jméno FO] je vyplácen příspěvek na bydlení a přídavky na děti v částce 4 670 Kč měsíčně.

14. Odvolací soud tak shrnuje, že žalovaný prokázal právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru výši měsíčních příjmů své domácnosti v částce 9 000 Kč (příjem žalovaného z dohody o provedení práce), v částce 7 744 Kč hrubého (příjem [jméno FO] žijící se žalovaným ve společné domácnosti z dohody o pracovní činnosti), v částce 7 178 Kč (příspěvek na živobytí [jméno FO]) a v částce 4 670 Kč (příspěvek na bydlení a přídavky na děti vyplácené [jméno FO]). Celkem se tak jedná o částku 28 592 Kč, přičemž nebylo možno zohlednit žalovaným uváděný další příjem v částce 1 000 Kč, neboť tento příjem nebyl právní předchůdkyní žalobkyně jakkoliv ověřen.

15. Pokud se týče výdajů žalovaného, tak k nim žalobkyně uváděla, že bylo vycházeno z nákladů na bydlení v částce 8 000 Kč měsíčně dle smlouvy o nájmu bytu a ústřižku poštovní poukázky a vkladu na účet. Odvolací soud z nájemní smlouvy zjistil, že byla uzavřena dne 25. 10. 2019 a jako nájemce v ní figuruje [jméno FO] a pronajímatelem je společnost [právnická osoba], nicméně není z ní patrná výše nájemného a měsíčních záloh na služby. Z ústřižku poštovní poukázky pak odvolací soud zjistil, že dne 2. 11. 2020 zaplatila [jméno FO] společnosti [právnická osoba] částku 8 906 Kč a dne 14. 1. 2021 byla na účet této společnosti zaplacena částka 14 000 Kč.

16. Odvolací soud tak má za to, že pokud se týče výdajů domácnosti žalovaného, pak právní předchůdkyně žalovaného měla v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného k dispozici informace o výši nákladů na bydlení v částce 14 000 Kč měsíčně (za leden 2021), přičemž nemohla vycházet z částky nižší (8 906 Kč), která byla placena v předchozím období (listopad 2020).

17. Je tedy možno uzavřít, že žalobkyně sice prokázala, že její právní předchůdkyně ověřovala příjmy žalovaného (či jeho domácnosti) a také výdaje domácnosti žalovaného na bydlení. Odvolací soud tak nepovažuje za správný závěr okresního soudu o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z ničím neověřených údajů získaných pouze od žalovaného. Nicméně odvolací soud má za to, že ani na základě výše uvedených ověřených údajů nebylo možno dospět k závěru o tom, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet.

18. Z výše uvedených dokladů totiž vyplynulo, že příjem domácnosti žalovaného činí částku 28 592 Kč, spíše však částku nižší s ohledem na příjem [jméno FO] uvedený pouze v hrubém. Přitom výdaje domácnosti žalovaného činí částku 14 000 Kč na bydlení, přičemž sám žalovaný uváděl, že jeho další měsíční výdaje činí částku 15 000 Kč. Takto uvedené výdaje již přesahují příjmy domácnosti žalovaného. Přitom je nutné rovněž zohlednit, že žalovaný sám dále uváděl (a právní předchůdkyně žalobkyně je nijak neověřila) výdaje na splácení dalších úvěrů v částce 500 Kč měsíčně. Dále by nebylo možno přehlédnout, že jak vyplynulo z rozhodnutí o příspěvku na živobytí, v domácnosti žalovaného žijí kromě něj a [jméno FO] další tři nezletilé děti, jejichž výživu je nutno rovněž uspokojovat z příjmů domácnosti žalovaného. Je tak zcela zřejmé, že žalovaný (i s přihlédnutím k příjmům [jméno FO]) by nebyl schopen splácet měsíčně částku 1 200 Kč jako splátku úvěru poskytnutého právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy ze dne 29. 1. 2021.

19. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně po zjištění všech výše uvedených skutečností dospěla k závěru, že nemá pochybnosti o schopnosti žalovaného výše zmíněný úvěr splácet, nemohla dle odvolacího soudu postupovat v souladu s § 75 a § 86 ZoSÚ při zkoumání schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet s odbornou péčí. S ohledem na tento závěr je pak nutno dospět ke stejnému závěru, jako dovodil okresní soud, tedy že je nutno považovat smlouvu o úvěru uzavřenou dne 29. 1. 2021 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně dle § 87 odst. 1 ZoSÚ za absolutně neplatnou. Na předmětnou smlouvu sice dopadá ZoSÚ ve znění účinném do 28. 5. 2022, v níž formuloval § 87 ZoSÚ neplatnost z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní. Odvolací soud však souhlasí se soudem okresním, že se jedná o neplatnost absolutní (ostatně zákonodárce již § 87 s účinností od 28. 5. 2022 novelizoval zákonem č. 96/2022 Sb. a v souladu s euro-konformním výkladem neplatnost upravil jako absolutní, nicméně i před tímto datem byla tato neplatnost soudy vyšších stupňů posuzována jako neplatnost absolutní za použití euro-konformního výkladu).

20. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru tak nepřichází do úvahy jako důvodné nároky žalobkyně vyplývající ze smluvních ustanovení. Do úvahy přichází pouze nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení žalovaného. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru vyplatila žalovanému částku 10 000 Kč, došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení o tuto částku. A protože žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně dosud z této částky vrátil pouze částku 2 100 Kč, zbývá mu tak nadále vrátit poskytnutou jistinu úvěru v částce 7 900 Kč. Tedy v částce, k jejímuž zaplacení ho již zavázal okresní soud výrokem I. svého rozsudku.

21. Jak pak vyplývá z § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle názoru odvolacího soudu je pak nutno v případě, kdy o svých možnostech a majetkových poměrech žalovaný v průběhu řízení nic neuváděl, nutno vycházet ze skutečností, které vyšly najevo v průběhu řízení. Odvolací soud tak má ve shodě se soudem okresním za to, že žalovaný byl schopen vrátit žalobkyni částku 7 900 Kč do 25. 7. 2023. Pokud tedy okresní soud zavázal žalovaného k zaplacení také úroku z prodlení za dobu od 26. 7. 2023 a v sazbě 11,75 % ročně (tedy v sazbě odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), lze jeho rozhodnutí považovat i v této části za zcela korektní.

22. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak odvolací soud nemá za to, že by bylo možno žalobkyni přiznat jakoukoliv další částku nad to, co jí již přiznal výrokem I. svého rozsudku okresní soud. Odvolací soud tak považuje rozhodnutí okresního soudu ve výroku II. za zcela správné a jako takové jej v souladu s § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil. A to včetně správného výroku III. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, na jehož odůvodnění uvedené v rozsudku okresního soudu odvolací soud pro zestručnění rovněž plně odkazuje.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný, přičemž mu žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízení nevznikly.

Poučení