15 Co 118/2025 - 86

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 991 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 3. 2025, č. j. 26 C 213/2024-47, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II.: a) co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 18. 9. 2023 do zaplacení mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 18. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 78 708 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 991 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do úroku ve výši 5,99 % ročně z částky 991 000 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 62 012 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění o aktivní legitimaci žalobkyně, která uplatněné pohledávky nabyla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2024. Následně dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným byla dne 15. 3. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, tuto smlouvu posoudil okresní soud dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru. Dovodil, že předchůdkyně poskytla dle této smlouvy žalovanému jako spotřebiteli hypotéční úvěr ve výši 2 464 000 Kč, který měl žalovaný splácet ve 324 anuitních splátkách se sjednaným úrokem 1,99 % ročně (sazba fixováno do 24. 2. 2022, od 25. 2. 2022 činila úroková sazba již 5,99 % ročně). Žalovaný úvěr v celé výši vyčerpal, nehradil řádně splátky úvěru, na úvěr celkem uhradil 902 922,30 Kč. Okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy proto, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Dle okresního soudu úvěrující banka řádně nezjišťovala výši příjmu žalovaného. Vycházela z metodického vzorce, dle kterého měsíční příjem odpovídá 2 % z ročních tržeb společnosti, jejímž jediným společníkem je žalovaný. Roční příjem by tedy odpovídal 24 % z tržeb. Okresnímu soudu nebylo zřejmé, zda banka hodnotila (a případně jak) skutečnost, že v předcházejícím roce byly tržby poloviční, proč nebrala do úvahy i rok 2014, zda banka hodnotila skutečnost, že společnost v roce 2015 prakticky nedosáhla žádného zisku a zda poměr příjmu společníka a tržeb společnosti odpovídá předmětu podnikání této společnosti (nákup a prodej zbraní). Okresní soud zjistil, že výdaje žalovaného nebyly úvěrující bankou zjišťovány vůbec. Okresnímu soudu nebylo zřejmé, jak banka dospěla k částce výdajů na živobytí 11 858 Kč měsíčně, kdy žalovaný ve své žádosti žádnou částku neuvedl. Okresní soud uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla bankou řádně zjišťována.

3. Okresní soud pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ předchůdkyní žalobkyně dovodil absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a povinnost účastníků vypořádat se tak, že žalovaný je povinen vrátit dle § 87 odst. 1 ZoSÚ toliko nesplacenou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Okresní soud dovodil, že žalovaný na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru vyčerpal celkem částku 2 464 000 Kč, uhradil na úvěr celkem částku 902 922,30 Kč, a proto okresní soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 991 000 Kč, která je nižší, než-li činí rozdíl mezi čerpaným úvěrem a zaplacenou částkou (když žalobkyně se vyšší částky nedomáhala). Okresní soud dovodil, že splatnost bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru doposud nenastala, a proto žalovaný dosud v prodlení není a nemůže být zavázán ani k zaplacení úroků z prodlení. Dále uvedl, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, a proto neshledal okresní soud důvody k rozložení povinnosti žalovaného do splátek, ale zavázal jej k úhradě celé dlužné částky ve standardní lhůtě stanovené zákonem, tj. do tří dnů od právní moci rozsudku.

4. Proti tomuto rozsudku, a to v rozsahu zamítavého výroku II. a nákladového výroku III., podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil a vyhověl žalobě i v tomto rozsahu, a přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že její předchůdkyně dostatečně s odbornou péčí neprověřila před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného a následně oponovala i závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Namítala, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena řádně, když předchůdkyně žalobkyně stanovila sama výši příjmu žalovaného dle svého metodického vzorce daňového přiznání společnosti [právnická osoba], jejímž byl žalovaný jediným společníkem, kdy vyšla z daňového přiznání této společnosti. Rovněž nesouhlasila s tím, že nezjišťovala vůbec výdaje žalovaného, vycházela z výdajů uvedených žalovaným a tyto navýšila na 11 858 Kč opět za použití svého ekonomického modelu, který vychází ze statistických dat. Zdůraznila, že požadavky na zkoumání úvěruschopnosti kladené na úvěrujícího nesmí být nereálné a odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, dle něhož postačí pro stanovení výdajů použít částku životního minima. Od takto stanovených příjmů žalovaného odečetla výdaje a dospěla k závěru, že kapacita žalovaného pro splátkové zatížení je dostatečná. O správnosti závěru, že žalovaný byl zjevně schopen úvěr splácet svědčí i to, že žalovaný úvěr během prvních pár měsíců řádně splácel. Dále nesouhlasila s tím, že i kdyby byla vskutku úvěrová smlouva absolutně neplatná, že by jí nevznikl nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny. Má za to, že jí nárok vznikl již ke dni 18. 9. 2023, tj. ode dne následujícího po výzvě banky ke splacení. Dále namítala, že okresní soud nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Žalovaný naposledy uhradil splátku 25. 11. 2024 a od té doby neuhradil žalobkyni ničeho, a to ani v řádech stokorun.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, v odvolacím řízení zůstal zcela procesně pasivní.

6. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu nedostavil, ač řádně a včas obeslán, odvolací soud proto jednal v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. a výroku III., a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ty ostatně ani nikdo z účastníků řízení ani netvrdil. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, avšak pouze částečně.

8. Odvolací soud sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z provedeného dokazování, na tato odkazuje (odstavec 4, 5 a 6 odůvodnění rozsudku okresního soudu) a činí je podkladem pro své rozhodnutí.

9. Odvolací soud předně sdílí závěr okresního soudu o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, která tuto nabyla postupní smlouvou od své předchůdkyně. Odvolací soud rovněž sdílí závěr, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 15. 3. 2017 uzavřena písemná smlouva o hypotéčním úvěru na částku 2 464 000 Kč, úvěr byl poskytnut žalovanému v plné výši a žalovaný měl úvěr splácet ve 324 anuitních splátkách. Dále považuje odvolací soud za správný závěr okresního soudu, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 902 922,30 Kč.

10. Okresní soud rovněž zcela správně dovodil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z. a správně poukázal na to, že na tuto smlouvu dopadá i právní úprava ZoSÚ, tj. § 86 a § 87 ZoSÚ ve znění ke dni 15. 3. 2017 (datum uzavření smlouvy).

11. Odvolací soud rovněž sdílí závěr okresního soudu, že předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného.

12. Předně odvolací soud zdůrazňuje, že své povinnosti je žalobkyně v postavení podnikatele povinna plnit s odbornou péčí, jak stanoví § 75 ZoSÚ, přičemž odborná péče je nejvyšší možnou úrovní péče, vyšší než tzv. „péče řádného hospodáře“. Žalobkyně tedy byla povinna s odbornou péčí prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 2 464 000 Kč, který nadto měl být splácen po dobu 27 let (324 anuitních měsíčních splátek).

13. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného její předchůdkyně zkoumala tak, jak je uvedeno v protokolu o ověření úvěruschopnosti, který založila do spisu (čl. 16 spisu a čl. 41 spisu). V tomto je uvedeno, že vyšla z daňového přiznání právnické osoby [právnická osoba] pro rok 2015, kterou žalovaný vlastnil, přičemž z čistého obratu této firmy v roce 2015 ve výši 3 259 000 Kč svou metodikou stanovila výši měsíčního příjmu žalovaného 65 180 Kč. Pokud jde o výdaje, tak zjistila, že má ještě jiné dluhy z jiných úvěrů s měsíčním splátkovým zatížením 3 930 Kč a 1 920 Kč měsíčně, výdaje na živobytí stanovila a navýšila na 11 858 Kč dle ekonomického modelu, porovnala takto zjištěné příjmy a výdaje a zjistila, že žalovaný má dostatečnou rezervu pro hrazení splátek.

14. Odvolací soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu či statistické údaje o obvyklém nájemném v daném místě a čase použít jako podpůrné informace, avšak tyto statistické údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné pravidelné výdaje žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí, což je nejvyšší úroveň péče (§ 75 ZoSÚ).

15. Odvolací soud zdůrazňuje, že předpis nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat každou korunu výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost poskytovatel úvěru dostojí pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním bydlení, jako tomu bylo v tomto případě (viz žádost, v níž žalovaný tuto skutečnost bance uvedl, že žije sám v družstevním bytě), lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní smlouvou či doklady o hrazení nájemného a služeb s nájmem spojených (případně potvrzujícím lístkem o SIPO platbách apod.). Žalobkyně neměla k prověření výdajů žalovaného k dispozici žádné doklady potvrzující standardní měsíční nezbytné výdaje žalovaného. Navíc ve formuláři žalobkyně, resp. její předchůdkyně, uvedení výše nákladů na bydlení po žalovaném žádné takové údaje ani nepožadovala vyplnit a doložit. Pokud žalobkyně sama tvrdí, že výdaje na bydlení a další výdaje zjišťovala dle statistických údajů o životním minimu a ze statistických údajů o průměrných nákladech na bydlení, pak své povinnosti zjistit a prověřit výdajovou stránku poměrů žalovaného s odbornou péčí nedostála. Nelze souhlasit s žalobkyní, že by bylo jakkoliv u úvěru, který má být splácen 27 let a je poskytnut v milionové výši, pro žalobkyni nepřiměřeně zatěžující vyžádat si od žadatele doklad o výši nájemného, či nájemní smlouvu, či výpis z účtu, z něhož se podává, jakou výši nájemného a služeb za bydlení standardně měsíčně platí, z výpisů z účtu za několik měsíců před poskytnutím úvěru lze zpravidla dost dobře prověřit i výši pravidelných běžných výdajů žadatele o úvěr a opět není nikterak zatěžující tyto od žadatele vyžádat. Je nutno uvážit, že výdaje za bydlení a služby s bydlením spojené jsou zpravidla výdaje, které podstatným způsobem zatěžují výdajovou stránku poměrů žadatelů o úvěr. Nadto vycházela-li předchůdkyně žalobkyně z výdajů v celkové výši 11 858 Kč, v nichž měly být zahrnuty již i výdaje žalovaného na další splátky úvěrů ze strany žalovaného, které načerpal dříve, a to 3 930 Kč a 1 920 Kč měsíčně, pak na další živobytí měla žalovanému z částky 11 858 Kč zbýt částka 6 008 Kč (na nájemné, služby, jídlo, ošacení, dopravné, poplatky za telefony apod.). Již toto dokumentuje, že tato částka je nereálně nízká, byť může odpovídat životnímu minimu stanovenému právními předpisy za zcela jiným účelem. Tedy pokud žalobkyně vycházela z výdajů 11 858 Kč, tyto stanovila fiktivně, nejedná se o skutečně tvrzené a prověřené výdaje žalovaného, nadto je zřejmé, že tyto již tak jsou stanoveny nepřiměřeně nízké, což při odborné péči mělo žalobkyni (předchůdkyni) naopak vést k větší obezřetnosti a k tomu, aby výdaje opravdu prověřila a vyžádala si od žalovaného potřebné doklady, což je naprosto rychlý a jednoduchý způsob zjištění poměrů (výpisy z účtů za pár měsíců zpět, doklady o úhradách nájemného, služeb s nájmem spojených, telefonních poplatků apod.). Žalobkyně nedostála své povinnosti prověřit výdajovou stránku poměrů žalovaného s odbornou péčí, neboť tvrdila, že výši výdajů žalovaného posuzovala dle normativních nákladů na bydlení a dle údajů o životním minimu. Z toho plyne, že předchůdkyně vůbec neposuzovala konkrétní faktické výdaje žalovaného.

16. Odvolací soud sdílí závěry okresního soudu v tom směru, že předchůdkyně žalobkyně řádně neprověřila ani příjmy žalovaného. Žalobkyně vyšla z toho, že ročním příjmem žalovaného je 60 % z celkových tržeb firmy [Anonymizováno] za rok 2015, kterou žalovaný vlastnil jako 100 % společník. Tvrdila, že vyšla z daňového přiznání této firmy za rok 2015 a z toho, že tato firma dosáhla v roce 2015 celkem roční tržby v rozsahu 3 259 000 Kč, přičemž svým modelem výpočtu, kdy tuto částku vynásobila koeficientem 0,02 došla k částce 65 180 Kč. Odvolací soud uvádí, že není zřejmé, z jakého důvodu předchůdkyně neučinila na žalovaného dotaz, jaký má měsíční příjem s tím, nechť doloží, že mu takový příjem plyne a tento od společnosti pobírá. Pokud jde o daňové přiznání firmy [právnická osoba], z ničeho se nepodává, že by výše měsíčního přijmu žalovaného mohla činit 65 180 Kč. Rovněž z přiložených rozvah a účetních závěrek, které jsou přílohou daňového přiznání a které firma [právnická osoba] i zveřejnila ve sbírce listin obchodního rejstříku, plyne, že sice dosáhla tržeb v roce 2015 ve výši 3 259 000 Kč, avšak náklady na dosažení těchto tržeb byly 2 500 000 Kč, takže jí zůstala marže 759 000 Kč, přičemž tato částka byla dále ponížena o výdaje společnosti za rok ve výši 443 000 Kč ročně, z toho o mzdové náklady 190 000 Kč. Při výši takto uvedených mzdových nákladů je zřejmé, že pokud v tom byly zahrnuty prostředky pro žalovaného (a to nadto není ani jisté a z ničeho to neplyne), pak by jeho hrubý měsíční příjem mohl hypoteticky činit maximálně 15 833 Kč měsíčně. Nicméně podstatné je to, že daňové přiznání společnosti, byť ji vlastnil žalovaný, nic nevypovídá o tom, jaké byly v rozhodné době příjmy žalovaného. Ekonomické modely předchůdkyně, kdy stanovuje z tržby výši příjmu společníka jsou hypotetické. Nadto společnost ani žádného zisku nedosáhla, byla ve ztrátě, jak se podává z výkazu zisku a ztrát ke dni 31. 12. 2015.

17. Odvolací soud uzavírá, že již z tvrzení žalobkyně plyne, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy se žalovaným řádně nedostála své povinnosti prověřit příjmy a výdaje žalovaného, a tedy povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, porušila svou povinnost dle § 86 odst. 1 ZoSÚ.

18. Nezkoumala-li předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí řádně úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. I když § 86 odst. 1 ZoSÚ ve znění ke dni uzavření smlouvy stanovil neplatnost pouze relativní, ustálená judikatura soudů vyšších stupňů dovodila, že se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží bez námitky. Okresní soud v odstavci 7 odůvodnění rozsudku provedl rozbor toho, z jakého důvodu je nutno dovodit absolutní neplatnost smlouvy, odvolací soud tyto závěry sdílí a plně na ně odkazuje.

19. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

20. Odvolací soud uzavírá, že závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy s ohledem na shora uvedené hodnotí jako správný. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že tento závěr nemůže zvrátit ani to, že žalovaný po určitou dobu úvěr splácel, jak namítala žalobkyně v odvolání a odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. V tomto směru odkazuje odvolací soud na závěry rozsudku ESD ve věci C-755/22, který výslovně uvádí, že i přesto, že je úvěr po určitou dobu splácen, je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. Ostatně na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy, tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil. Citovaná právní úprava ZoSÚ má právě zabránit tomu, že spotřebitelé řeší neschopnost splatit jeden úvěr čerpáním dalšího úvěru.

21. Odvolací soud považuje za správný rovněž závěr okresního soudu, že žalobkyni náleží toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru, kterou okresní soud stanovil pravomocně přisouzenou částkou 991 000 Kč ve výroku I., který nabyl odděleně právní moci.

22. Odvolací soud se dále zabýval tím, kdy a zda nastala splatnost bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru.

23. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

25. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

26. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit (povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním na základě absolutně neplatného právního jednání - § 2993 o. z.). Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud má v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, za to, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí je speciální úpravou hmotněprávní splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z. (neujednají-.li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu).

27. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení se tedy odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od „doby přiměřené možnostem spotřebitele“ dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv jen od výzvy věřitele k zaplacení, jak se domnívala žalobkyně, argumentovala-li výzvou k zesplatnění úvěru, která měla dle jejího názoru vyvolat splatnost.

28. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

29. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani ze smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, že automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh z titulu bezdůvodného obohacení bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaný měl za to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu ke dni 20. 3. 2017 vrátit žalobkyni, pak bylo jeho procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nejsou) jeho konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu. Tedy bylo procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností) apod., z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo či nebylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

30. V tomto řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel od předchůdkyně na základě absolutně neplatné smlouvy dne 20. 3. 2017 prostředky ve výši 2 464 000 Kč, a proto tyto mohl žalobkyni obratem vrátit, tedy ke dni 21. 3. 2017 nastala splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud zde byly nějaké skutečnosti, pro které přesto nebylo v možnostech a schopnostech žalovaného jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu ke dni 20. 3. 2017 vrátit žalobkyni, pak bylo procesní povinností žalovaného tyto skutečnosti tvrdit a prokázat. Bylo tedy jeho povinností skutkově tvrdit jaké jsou (či nejsou) konkrétní jeho možnosti a schopnosti k vrácení dluhu, a to od okamžiku, kdy prostředky čerpal. Tedy bylo procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností) apod., z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu (potencialita). Jedná se nadto o skutečnosti, které ani nemohou být protistraně zpravidla známy.

31. O tom, že žalovaný nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jeho možnostech dluh uhradit a jaké jsou jeho konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byl žalovaný okresním či odvolacím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen, nicméně k jednání okresního a ani odvolacího soudu se nedostavil.

32. O možnostech a schopnostech žalovaného k vrácení bezdůvodného obohacení může vědět jen sám žalovaný, jedná se o jeho povinnost tvrzení a také důkazní. Skutečnost, že žalovaný ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, musí býti ve sporném řízení přičteno k tíži jen jemu a nikoliv protistraně. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaný netvrdil a neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech předmětný dluh žalobkyni vrátit nejpozději do 20. 3. 2017, dnem 21. 3. 2017 se žalovaný dostal do prodlení. Odvolací soud vázán žalobním petitem, proto přiznal žalobkyni, která se domáhala z nesplacené jistiny úroku z prodlení až od 18. 9. 2023 do zaplacení, a to v zákonně sazbě úroku z prodlení ve výši k prvnímu dni prodlení, tj. ke dni 1. 1. 2017, což odpovídá sazbě 8,05 % ročně. Odvolací soud proto změnil rozsudek okresního soudu co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 18. 9. 2023 do zaplacení a žalobě v tomto směru vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud výrok II. rozsudku okresního soudu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť žalobkyni nárok na další nároky mající základ v absolutně neplatné smlouvě nevznikl.

33. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve sporu procesně úspěšnější a vzniklo jí právo na poměrnou náhradu nákladů prvostupňového řízení. Hodnotu sporu činila celkem částka 1 361 263,67 Kč (součet žalovaných jistin a všech běžících úroků a úroků z prodlení ve výši, jež byla zkapitalizována ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, jistina 991 000 Kč, úrok 107 988,05 Kč, úrok z prodlení 262 275,62 Kč). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 991 000 Kč a co do úroku z prodlení, který v kapitalizované výši ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činil 140 754,58 Kč, celkem její procesní úspěch činil 83 % hodnoty sporu. Naopak její neúspěch činil 17 % hodnoty sporu. Žalobkyni vznikl nárok na náhradu 66 % ze všech jí účelně vzniklých nákladů prvostupňového řízení. Náklady činily celkem 119 255 Kč a sestávaly ze soudního poplatku 39 640 Kč, z odměny za pět úkonů právní služby (příprava a převzetí, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, účast u jednání dne 19. 12. 2024 a 13. 3. 2025), odměna za jeden úkon 12 300 Kč, celkem na odměně 61 500 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „advokátní tarif“), dále z náhrady hotových výdajů 4 x 300 Kč a 2 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu, celkem na náhradách 1 650 Kč, dále z náhrady za promeškaný čas v rozsahu 6 půlhodin po 150 Kč, celkem 900 Kč, dále z cestovní náhrady za cestu motorovým vozidlem k jednání soudu ve výši 1 747 Kč a z náhrady za 21% DPH ve výši 13 818 Kč. Z částky 119 255 Kč činí 66 % částku 78 708 Kč, kterou odvolací soud žalobkyni výrokem II. tohoto rozsudku přiznal na náhradě nákladů prvostupňového řízení.

34. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř., žalovaný byl v odvolacím řízení procesně úspěšnější než-li žalobkyně, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.

35. Lhůta k plnění v délce tří dnů je plně v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení