15 CO 129/2022 - 706

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň JUDr. Zoji Dvořákové a Mgr. Aleny Jedličkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu škody a nemajetkové [anonymizováno], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], opravenému usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění jen tak, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od [datum] do zaplacení, jinak se v tomto výroku, jakož i v dalších odvoláním napadených meritorních výrocích III., VI. a VII. potvrzuje; výrok IX. se opravuje tak, že částka zamítnutého požadavku činí [částka], jinak se tento výrok také potvrzuje.

II. Ve výroku XII. se rozsudek mění jen tak, že poměrná část nákladů řízení, kterou je žalobkyně povinna zaplatit Českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2, činí 78 %, jinak se tento výrok potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení před soudem I. stupně částku [částka] a na nákladech odvolacího řízení částku [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 2 (I.) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, (II.) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 8,05% p.a. úrok z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], (III.) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, (IV.) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 8,05% p.a. úrok z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], (V.) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 8,05% p.a. úrok z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], (VI.) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, (VII.) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, (VIII.) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s 8,05% p.a. úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a dále spolu s 8,05% p.a. úrokem z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], (IX.) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, (X.) zastavil řízení ohledně částky [částka], (XI.) uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 25,86 % v částce [částka] a (XII.) rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit státu České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení v rozsahu 62,93 %, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, do tří dnů od právní moci usnesení o určení výše těchto nákladů.

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala přiznání částky celkem [částka] (se zákonným úrokem z prodlení) jako náhrady škody a nemajetkové [anonymizováno], které utrpěla v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (usnesení z [datum]), které skončilo právní mocí rozsudku, jímž byla žalobkyně obžaloby zproštěna ([datum]). Žádala o náhradu ušlého zisku za období [datum] - [datum] v částce [částka], náhradu nemajetkové [anonymizováno] částkou [částka] za pobyt ve vazbě, náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení [částka] (96 úkonů po [částka] a režijní paušály), finanční satisfakci za nepřiměřenou délku trestního řízení [částka], náhradu nemajetkové [anonymizováno] způsobené nezákonným trestním stíháním [částka], a náhradu nemajetkové [anonymizováno] na [anonymizováno] – ztížení společenského uplatnění v částce [částka], když v průběhu řízení žalovaná požadavky žalobkyně částečně uspokojila, a řízení proto bylo v tomto rozsahu zastaveno ([částka] náhrada za vazbu, [částka] za nepřiměřenou délku řízení, [částka] za nezákonné stíhání a [částka] jako náhrada ztížení společenského uplatnění). Požadavky na náhradu nemajetkových újem nad rámec poskytnutého plnění považovala žalovaná za nepřiměřené, zjevně přemrštěné, a nároky na náhradu škody za neprokázané; navrhla proto, aby byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v označeném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Soud I. stupně se věci věnoval pečlivě, provedl dokazování trestním spisem (i když o průběhu trestního řízení mezi účastníky sporu nebylo) a dalšími listinnými důkazy, vyslechl žalobkyni a svědky; k posouzení nemajetkové [anonymizováno] v podobě zdravotních následků nezákonného trestního stíhání nechal vypracovat znalecký posudek. V textově rozsáhlém a obsahově precizním odůvodnění rozsudku popsal dílčí skutková zjištění podávající se z provedených důkazů i své úvahy týkající se hodnocení důkazů, jakož i právní závěry, k nimž po podřazení zjištěného skutkového stavu pod právní normy dospěl. Vzal takto za zjištěné pochybení státu ve formě nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jakož i nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky trestního řízení; zabýval se proto tvrzenými následky v majetkové a osobnostní sféře žalobkyně a vztahem příčinné souvislosti mezi nimi, se závěry, které našly výraz v částečném vyhovění žalobě a jejím částečném zamítnutí. Protože usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno [datum], soud I. stupně v souladu s ust. § 3079 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posuzoval nároky na náhradu škody a nemajetkové [anonymizováno] jako důsledků nezákonného rozhodnutí podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák.“) a prováděcích předpisů. Požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení zamítl jako nedůvodný, neboť nejen že nebyla prokázána jeho opodstatněnost (zaplacení poskytnutých právních služeb advokátu v uvedené částce), ale žalobkyně tento požadavek nedokázala blíže odůvodnit ani v rovině tvrzení (komu kdy jakou částku uhradila). Opodstatněnou neshledal ani žádost o náhradu ušlého zisku za období od [datum] do [datum] s tím, že nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání následek v podobě ušlého zisku vyvolat nemohlo, a prokázáno naopak bylo, že výpověď z pracovního poměru byla dána žalobkyni [datum], tedy ještě před zahájením trestního stíhání, a to z důvodů zjištěných při interní kontrole, přičemž žalobkyně proti této výpovědi nebrojila žalobou na neplatnost rozvázání pracovního poměru; nedoložila také, že by – nebýt pobytu ve vazbě – nastoupila od [datum] k jinému zaměstnavateli, takže nárok na náhradu ušlého zisku nebyl prokázán. Pokud jde o nepřiměřenou délku trestního řízení, soud I. stupně shledal nárok na náhradu takto vzniklé nemajetkové [anonymizováno] opodstatněným, finanční satisfakci však vyčíslil částkou odpovídající tomu, co žalovaná žalobkyni v průběhu řízení zaplatila, takže ve zbývající části ([částka]) žalobu zamítl. Náhradu nemajetkové [anonymizováno] způsobené nezákonným trestním stíháním v částce [částka], kterou žalovaná žalobkyni zaplatila, shledal přiměřenou, proto v dalším rozsahu ([částka]) žalobu zamítl. Pokud jde o náhradu nemajetkové [anonymizováno] na [anonymizováno] – ztížení společenského uplatnění, neshodu mezi představou žalobkyně o náležité satisfakci a nesouhlasným stanoviskem žalované k tomu vyřešil zadáním znaleckého posudku, podle jehož výsledků pak žalobkyni přiznal částku [částka] nad rámec již zaplacených [částka], když dospěl k závěru, že žalobkyni na náhradě ztížení společenského uplatnění náleží podle obč. zák [číslo] Sb. a vyhl. č. 440/2001 Sb. s ohledem na vyčíslení [anonymizováno] znalcem částka celkem [částka].

4. Proti zamítavým meritorním výrokům I., III., VI., VII. a IX., jakož i proti nákladovým výrokům XI. a XII., podala žalobkyně včasné odvolání, které doplnila (odůvodnila) podáním ze dne [datum] a posléze ještě replikou k vyjádření žalované. Vyjádřila nesouhlas se zamítavými rozhodnutími o žalobních požadavcích, které považuje za plně opodstatněné, a s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v tomto řízení, přestože ve čtyřech požadavcích ze šesti shledalo Ministerstvo spravedlnosti její nároky důvodnými, jakož i s tím, že projednávání její žaloby trvá téměř 5 let; v souvislosti s tím vznesla požadavek na odškodnění za jeho nepřiměřenou délku v částce [částka]. K jednotlivým zamítavým rozhodnutím o nárocích namítla následující. Pokud jde o náhradu za nepřiměřenou délku trestního řízení, poukázala zejména na frapantní porušení povinnosti soudu vyhotovit v přiměřené lhůtě rozhodnutí, když na písemné vyhotovení rozsudku, jímž byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 7 roku a hodlala se proti němu bránit odvoláním, čekala 609 dnů; kromě toho poukázala na řadu pochybení trestního soudu, ktré mu vytknul Vrchní soud ve svém rozhodnutí z [datum]. S tím vyjádřila přesvědčení, že finanční satisfakce ve výši [částka], kterou požadovala, byla plně opodstatněná, takže soud jí měl přiznat (poté, co jí žalovaná zaplatila [částka]) i zbývajících [částka]. Nesouhlasila ani se zamítnutím požadavku na úhradu dalších [částka] (k již uhrazeným [částka]) jako finanční satisfakce za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyni, jež vždy vedla spořádaný život a byla trestně bezúhonná, způsobilo nezákonné trestní stíhání, které se podepsalo zejména na jejím [anonymizováno] a společenském uplatnění. Pokud jde o náklady právního zastoupení v trestním řízení, specifikovala úkony, při nichž byla zastoupena advokátem, byla jí tedy poskytnuta právní služba, jejíž tarifní hodnota podle vyhl. č. 177/1996 Sb. činila [částka], tj. odměna advokáta [částka] za každý z 96 konkrétně označených úkonů; nesouhlasila proto s tím, že soud její požadavek na úhradu částky celkem [částka] zamítl. Trvala také na tom, že důvodným byl i její požadavek na náhradu ušlé mzdy, když zaměstnavatel jí dal výpověď [datum] a od [datum] byla umístěna do vazby, takže si během výpovědní doby nemohla hledat jiné zaměstnání a uzavřít pracovní smlouvu; vzhledem k výkonu vazby tak přišla o možnost výdělku přinejmenším po dobu umístění ve vazbě, když po propuštění z ní nastoupila do zaměstnání poté, kdy ustoupily její psychické problémy jako následek pobytu ve vazbě. Důrazně pak brojila zejména proti výroku IX., jímž byla zamítnuta žaloba v požadavku na přiznání další finanční náhrady za ztížení společenského uplatnění nad rámec částky [částka], dílem zaplacené žalovanou v průběhu řízení ([částka]), dílem přisouzené vyhovujícím výrokem rozsudku. Uvedla, že náhradu za ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o.z. jí vyčíslil k tomu kompetentní znalec [příjmení] [příjmení] částkou [částka]; uvedla, že MUDr. [anonymizováno], který byl zmíněn v odůvodnění rozsudku, je znalcem v jiných odvětvích oboru zdravotnictví, nikoli v oboru [anonymizováno], kde se projevily následky trestního stíhání žalobkyně nejvýrazněji. Především však nesouhlasila s tím, že byl nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění posouzen podle obč. zák. č. 40/1964 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 440/2001 Sb., když za rozhodný den pro posouzení nároku na náhradu této [anonymizováno] nelze považovat den zahájení trestního stíhání, ale den, kdy došlo k jeho pravomocnému skončení. Žádala proto, aby jí odvolací soud přiznal na náhradě za ztížení společenského uplatnění i zbývající částku [částka]. Kromě toho – jak již bylo výše uvedeno - namítala nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení a o nákladech státu, které dosud nebyly vyčísleny ani v písemném vyhotovení rozsudku ani v opravném usnesení k němu, a žádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů tohoto řízení. S ohledem na trvání odškodňovacího řízení téměř 5 let navrhla, aby jí byla přiznána další kompenzace za jeho nepřiměřenou délku v částce [částka]

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně poukázala na to, že žalobkyni k odškodnění nároků, které uznala jako opodstatněné, již zaplatila částky [částka] (nepřiměřená délka řízení), [částka] (nezákonné trestní stíhání), [částka] (pobyt ve vazbě) a [částka] (ztížení společenského uplatnění). Další požadavky na náhradu nemajetkové [anonymizováno] považuje za nedůvodné, m.j. s přihlédnutím k tomu, že náhrada za újmu způsobenou trestním stíháním se do značné míry prolíná s náhradou za ztížení společenského uplatnění, která byla žalobkyni poskytnuta samostatně, v částce odpovídající závěrům znaleckého posudku s navýšením o 50 %. Připomněla, že aplikace obč. zák. (nikoli o. z.) byla správná. Navrhla proto potvrzení odvoláním napadené části rozsudku a požádala o náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné jen v malé části svého požadavku, jak bude dále vysvětleno. Nepřipustil rozšíření žaloby o nově vznesený požadavek na přiznání částky [částka] jako náhrady za nepřiměřenou délku tohoto odškodňovacího řízení, neboť podle § 216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení nový nárok uplatnit nelze.

7. Soud I. stupně napadený rozsudek odůvodnil obsáhle a pečlivě včetně výkladu teoretických otázek týkajících se předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy; odvolací soud proto pro stručnost písemného vyhotovení vlastního rozhodnutí na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje, neboť se s úvahami, které soud I. stupně vedly k jeho vydání, až na výjimku týkající se výpočtu náhrady za nepřiměřenou délku trestního řízení, ztotožňuje. Vyjádří se proto již jen k odvolacím námitkám žalobkyně.

8. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že soud I. stupně nepochybil, pokud nároky na náhradu škody a nemajetkové [anonymizováno], jež měly být důsledkem nezákonného rozhodnutí, posuzoval podle občanského zákoníku a jeho prováděcích předpisů účinných do [datum]. Odvolatelka se mýlí, pokud se domnívá, že rozhodným datem není den vydání nezákonného rozhodnutí, ale datum právní moci rozhodnutí o ukončení trestního stíhání; tzv. nový občanský zákoník – zák. č. 89/2012 Sb. – v rámci přechodných ustanovení pamatuje na podobné případy speciálním ustanovením § [číslo] odst. [anonymizováno], podle něhož se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před [datum]), posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Škoda nevznikla žalobkyni rozhodnutím o skončení trestního stíhání, ale nezákonným rozhodnutím o jeho zahájení; proto je rozhodným datem určujícím právní předpis, podle něhož soud nároky na náhradu škody posuzuje, den, kdy bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, a příslušným předpisem je skutečně občanský zákoník č. 40/1964 Sb. To dopadá bez dalšího na nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, který by mohl být žalobkyni přiznán - jak správně vysvětlil soud I. stupně v odst. 55 napadeného rozsudku - jen bylo-li by prokázáno, že částku [částka] k úhradě poskytnutých právních služeb advokátu skutečně zaplatila, protože škodou podle § 442 a násl. obč. zák. se rozumí úbytek v majetkové sféře poškozeného (nestačí vznik pohledávky, jako je tomu podle aktuální úpravy o. z., podle něhož však tento nárok posuzovat nelze). Žalobkyně zaplacení úhrady advokátu nejen že neprokázala, ale v konkrétní podobě ani netvrdila. Soud I. stupně proto nepochybil, když požadavek na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím zamítl.

9. Shora zmíněné speciální přechodné ustanovení § 3079 o. z. v odstavci 2 připouští výjimku pro náhrady nemajetkové [anonymizováno] způsobené porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ([datum]) a o nichž ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nebylo rozhodnuto (bez ohledu na to, kdy bylo řízení zahájeno); o nich může soud na návrh poškozeného rozhodnout podle úpravy nového občanského zákoníku, jsou-li pro to mimořádné důvody. Z dikce této zákonné úpravy je však zřejmé, že se jedná o výjimku, kterou je nutno s ohledem na zákaz zpětné účinnosti zákona vykládat restriktivně; vodítkem k možnosti její aplikace je § 2 odst. 3 o. z., podle něhož výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. I tato expresivní formulace zákonného ustanovení zdůrazňuje výjimečnost situací, za nichž by bylo možno toto netradiční přechodné ustanovení aplikovat. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že touto úpravou měl zákonodárce na mysli především případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, kdy by měl být škůdce např. zavázán k náhradě i nemajetkové [anonymizováno] tzv. druhotné oběti; důvodová zpráva, byť jnak poměrně podrobně vysvětluje záměry zákonodárce, ani nenaznačuje úvahu, že by toto ustanovení mířilo na opuštění rozhodování o náhradách bolestného či ztížení společenského uplatnění podle vyhl. č. 440/2001 Sb., a v tomto smyslu se opakovaně vyjádřila i judikatura Nejvyššího soudu - Tato úvaha se týká speciálně nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění, jehož odškodnění se žalobkyně domáhala s odkazem na § 2958 o.z. a v odvolání soudu I. stupně vytýká, že aplikoval nesprávně obč. zák. [číslo] Sb. a vyhl. č. 440/2001 Sb. Odvolací soud však stejně jako soud I. stupně neshledává v projednávané věci mimořádné důvody pro aplikaci zmíněné výjimky, tedy právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, když princip odškodňování nároku na náhradu nemajetkové [anonymizováno] v podobě ztížení společenského uplatnění s novým občanským zákoníkem změny nedoznal, odlišná jsou pouze pravidla pro určení výše náhrady. K jejímu zjištění vedl soud I. stupně pečlivě dokazování, v jehož rámci objektivizoval zjištění o vyčíslení náhrady zvlášť zadaným znaleckým posudkem, v souladu s jehož závěry ještě navýšil náhradu o 50 % (V této souvislosti lze připomenout, že částka vyčíslená znalcem [příjmení] [příjmení] v posudku, který vypracoval na žádost advokáta žalobkyně, se jeví jako účelově nadhodnocená, když posudek byl v řízení významně zpochybněn nejen odborným stanoviskem MUDr. [anonymizováno], ale i zjištěním, že znalec [příjmení] [příjmení] zjevně neměl k dispozici všechny relevantní doklady o zdravotním stavu žalobkyně, které je zřejmé bez dalšího z jeho sdělení, že mu nebylo nic známo ani o tom, že žalobkyně trpí gynekologickou anomálií, ani o tom, že posléze otěhotněla a porodila dítě.)

10. Pokud jde o požadavek na náhradu ušlého výdělku ze zaměstnání, do něhož by byla žalobkyně (tvrzeně) nastoupila od [datum] (kdyby ovšem nebyla ve vazbě), odvolací soud konstatuje, že ani při posouzení důvodnosti tohoto nároku soud I. stupně nepochybil. Jak správně vyložil v příslušné části odůvodnění rozsudku (včetně výkladu týkajícího se vztahu příčinné souvislosti jako předpokladu odpovědnosti státu za jeho pochybení), nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nelze klást do příčinné souvislosti s tím, že žalobkyně byla v době od [datum] do [datum] bez příjmu ze zaměstnání. Z výpovědi z pracovního poměru je bez dalšího zřejmé, že jejím důvodem nebylo trestní stíhání žalobkyně, ale zjištění pocházející z interního šetření jejího zaměstnavatele; pokud si byla žalobkyně vědoma toho, že se žádného pochybení nedopustila, byla namístě zákonem předpokládaná obrana proti této výpovědi (žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru), v případě jejíž úspěšnosti by měla žalobkyně také nárok na náhradu ušlého výdělku za dobu, kdy jí bylo takto znemožněno pracovat. Odvolací argument žalobkyně, že Vrchní soud a posléze Městský soud ve svých rozhodnutích konstatovaly, že se žalobkyně nezákonného chování nedopustila, je při výše uvedeném zjištění irelevantní, neboť nebránila-li se žalobkyně výpovědi z pracovního poměru žalobou, její pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní lhůty, jako by důvodnost výpovědi uznala. (V tomto smyslu by tedy výtky žalobkyně měly směřovat vůči jejímu advokátu, který takovou žalobu včas nepodal.) Pro úspěch žalobou vzneseného nároku na náhradu výdělku, kterého by byla žalobkyně, jak tvrdila, dosahovala u jiného zaměstnavatele, by však musela tvrdit a prokázat, že by byla v rozhodném období ([datum] – [datum]) skutečně zaměstnána, a to nikoli jen teoreticky, ale s jistotou. Nárok na náhradu ušlého výdělku totiž nelze odškodnit, je-li pouhým předpokladem nebo uvažovanou možností, ale pouze tehdy, je-li prokázáno, že nebýt škodní události, poškozený by takový výdělek s jistotou měl (např. prokázaná již uzavřená dohoda o výdělečné činnosti nebo alespoň jednání, která k jejímu uzavření v nejbližší době směřovala). Žalobkyně založila tvrzený nárok na předpokladu, že by byla výdělku dosahovala, avšak nedoložila – dokonce v určitosti a s konkrétními údaji ani netvrdila – že by byla do zaměstnání (kam, na základě jakého ujednání) od [datum] skutečně nastoupila. Pak nelze než konstatovat, že nárok na náhradu ušlého výdělku skutečně neprokázala, jak správně uzavřel soud I. stupně.

11. Nárok na náhradu nemajetkové [anonymizováno] jako důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je specifický tím, že stanovení výše náhrady není jednoduché již z toho důvodu, že [anonymizováno] strádání nijak objektivně změřit nelze. Protože zákon tuto újmu nepresumuje (jako je tomu u [anonymizováno] způsobené nepřiměřenou délkou řízení), je povinností žalobce, aby její projevy tvrdil a také prokázal. Rozhodování o výši náhrady pak má být objektivizováno tím, že v případech, které jsou si v podstatných rysech podobné, by měla být přiznána náhrada srovnatelná. Soud I. stupně takto k posouzení tohoto nároku přistupoval; provedl důkazy ke zjištění, jak se újma z trestního stíhání projevovala v životě žalobkyně, jaké měla dopady na její partnerské, rodinné či přátelské vztahy, a tato svá zjištění popsal v odůvodnění rozsudku. Správně také žalobkyni vyzval, aby označila srovnatelné případy, z nichž dovozuje, že její újma by měla být odškodněna požadovanou částkou ([částka]). Protože žalobkyně tak neučinila (tuto částku jí zřejmě poradil advokát, aniž by při jejím stanovení vycházel z nějaké konkrétní judikatury, neboť na žádné takové rozhodnutí ani v žalobě, ani v průběhu řízení, neodkázal), soud I. stupně sám nalezl rozhodnutí, které bylo možno v podstatných rysech (charakter trestného činu, hrozící trestní sankce, délka trvání řízení, projevy dopadu stíhání v osobní sféře poškozeného) s věcí žalobkyně srovnat, a protože v označené věci byla poškozenému přiznána náhrada nemajetkové [anonymizováno] v částce [částka], konstatoval, že žalovanou již zaplacená částka [částka] je přiměřenou satisfakcí. V požadavku na zaplacení dalších [částka] pro tento nárok pak žalobu zamítl. Žalobkyně v odvolání trvala na tom, že její požadavek je opodstatněný, avšak ani v odvolacím řízení neoznačila žádné rozhodnutí, jímž by byla přiznána náhrada v částce [anonymizována dvě slova] Kč v případě v podstatných rysech srovnatelném s jejím. Odvolací soud v zájmu objektivity rozhodování, s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně není právně zastoupena a její přístup k judikatuře patrně není jednoduchý, dohledal ještě několik dalších soudních rozhodnutí týkajících se náhrady nemajetkové [anonymizováno] jako důsledku nezákonného trestního stíhání dříve bezúhonných osob, a doplnil dokazování sdělením jejich obsahu. Při jejich srovnání s věcí žalobkyně odvolací soud považuje za nejbližší věc satisfakce projednávané v řízení vedeném u OS pro [část Prahy] sp. zn. [spisová značka]; poškozený byl stíhán pro tr. čin podvodu ve formě pomoci, hrozil mu trest odnětí svobody 5 – 12 let, jeho trestní stíhání trvalo 9 let a 4 měsíce a mělo výrazné dopady do osobnostní sféry poškozeného, účinek tohoto zásahu byl navíc zesílen výraznou medializací věci, v níž byl jedním ze spoluobžalovaných R. [příjmení]; poškozenému byla přisouzena finanční satisfakce v částce [částka]. Ve věci sp. zn. [spisová značka] se domáhal satisfakce poškozený, který byl stíhán za tr. čin pojistného podvodu, kdy mu hrozil trest odnětí svobody na 2 – 8 let, jeho trestní stíhání však netrvalo tak dlouho, jako tomu bylo v případě žalobkyně, a ani jeho dopady do osobnostní sféry poškozeného nebyly tak výrazné; soud mu nepřiznal zadostiučinění ve finanční podobě, ale uložil žalované povinnost poškozenému se za nezákonné stíhání písemně omluvit. Pod sp. zn. [spisová značka] byl projednáván nárok poškozeného, který byl necelé dva roky na základě nezákonného rozhodnutí stíhán pro tr. čin úvěrového podvodu, kdy mu hrozil trest odnětí svobody [anonymizováno] – 5 let; s ohledem na významné projevy tr. stíhání v jeho osobním životě mu byla přiznána finanční náhrada v částce [částka]. Poškozený ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] byl stíhán pro tr. čin zpronevěry a hrozilo mu až 10 let odnětí svobody, a přestože jeho stíhání trvalo pouze dva roky, mělo vážné následky v jeho rodinném a profesním životě, za což mu byla přiznána peněžní náhrada [částka]. Pod sp. zn. [spisová značka] se jednalo o tr. čin podvodu ve spolupachatelství, poškozenému hrozil nižší trest než žalobkyni ([anonymizováno] – 5 let odnětí svobody) a stíhán byl kratší dobu (přes [anonymizováno] rok), přičemž nesl následky na [anonymizováno] i v rodinném a společenském životě; přisouzena mu byla náhrada v částce [částka]. Podobně kratší dobu ([anonymizováno] rok a 8 měsíců) byl stíhán poškozený ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], a to pro tr. čin krácení daně, kdy mu hrozilo až 10 let odnětí svobody a trpěl následky zejména v oblasti [anonymizována dvě slova]; přiznána mu byla finanční satisfakce ve výši [částka]. Ve věci žalobkyně je nutno při posuzování tohoto nároku přihlédnout k tomu, že byla stíhána vazebně a převážná část projevů [anonymizována dvě slova] způsobené trestním stíháním jde právě na vrub této skutečnosti, kdy žalobkyně jako dosud bezúhonná osoba zakládající si na své profesionalitě a profesní poctivosti byla umístěna do vazby, kde strávila téměř celý rok, stíhána za jednání, jehož se měla dopustit v zaměstnání. V souvislosti s pobytem ve vazbě se jí však již dostalo finanční satisfakce v maximální částce ([částka] za každý den), obdržela tedy toto odškodnění celkem [částka]. Vzhledem ke zjištění o částkách satisfakce poskytovaných jak ve shora zmíněné srovnatelné věci ([částka]), tak ve věcech, kdy se jednalo o stíhání za obdobnou (majetkovou) trestnou činnost, avšak stíhání a s ním spjatá nemajetková újma trvaly kratší dobu a nebyly tak intenzivní jako u žalobkyně, s přihlédnutím k již poskytnuté satisfakci v souvislosti s pobytem ve vazbě, a k dalšímu odškodnění za přetrvávající následky na [anonymizováno] žalobkyně, považuje i odvolací soud částku [částka], kterou žalovaná žalobkyni již zaplatila, za přiměřené finanční zadostiučinění. Zamítavé rozhodnutí o zbývající části žalobního požadavku proto jako věcně správné potvrdil.

12. Finanční satisfakce za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky trestního řízení je samostatným nárokem, kdy zákon vznik nemajetkové [anonymizováno] presumuje, a poškozený jej proto zvlášť prokazovat nemusí. Pokud žalovaná tento nárok žalobce relevantně nezpochybní (k čemuž v projednávané věci nedošlo), je úloha soudu jednodušší, neboť při posouzení výše náhrady vychází z principů a judikatorního základu, s nimiž již soudní praxe pracuje běžně. Takto také postupoval soud I. stupně, když s ohledem na délku trestního řízení, která výrazně překročila akceptovatelnou mez, avšak nebyla ještě extrémní, stanovil základní částku finanční satisfakce [částka] za každý rok, resp. za první dva roky, řízení. Odvolací soud se však neztotožňuje s úvahami, na jejichž základě pak soud I. stupně takto vypočtený základ korigoval ve smyslu § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Trestní řízení bylo z procesního hlediska složitější proto, že spoluobviněných (posléze spoluobžalovaných) bylo několik; s tím byla spjata zejména několikanásobná povinnost soudu vypořádávat se s procesními návrhy a opravnými prostředky stíhaných osob. To považuje odvolací soud za důvod ke 20% snížení náhrady. Soud I. stupně kromě tohoto důvodu korekce částky důvod k žádné další neshledal; zjevně však při tom zůstal stranou jeho pozornosti výrazný, v soudní praxi naprosto excesivní průtah, k němuž došlo při vyhotovení a doručování písemné podoby odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně. Jednalo se přitom o věc zcela zásadního významu, protože žalobkyně byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 7 roku a ke společné náhradě škody převyšující [anonymizována dvě slova] Kč, tedy k trestu, který by fatálně poznamenal celý její budoucí život. Tento rozsudek si žalobkyně vyslechla [datum] a na doručení jeho písemného vyhotovení čekala 609 dnů, tedy více než rok a půl; po celou tuto dobu byla nesprávným úředním postupem soudu držena v patové situaci, kdy ji tížilo vědomí tak výrazné sankce, zároveň však neměla možnost jí relevantně čelit (kromě formálního podání odvolání, s jehož úplným odůvodněním však logicky bylo nutno čekat na písemné vyhotovení rozsudku). V životě dosud bezúhonné osoby, vědomé si své neviny, musela tato skutečnost představovat mimořádné strádání nad rámec zákonem předpokládané [anonymizováno] spočívající v nejistotě o výsledku řízení, a odvolací soud tuto skutečnost, o níž ostatně nebylo sporu, považuje za důvod pro 50% zvýšení finanční satisfakce. Další pochybení trestního soudu, jimiž v odvolání argumentovala žalobkyně s odkazem na jejich kritiku Vrchním soudem, však v této souvislosti zohlednit nelze, neboť v rámci odškodňovacího řízení civilní soud nemůže přezkoumávat správnost postupu jiného soudu ve věci, jejíž nepřiměřeně dlouhé projednávání je namítáno. Výsledná částka, kterou proto odvolací soud v této věci považuje za přiměřené zadostiučinění, činí [částka] (61 250 sníženo o 20 % a zvýšeno o 50 %). Z ní již žalobkyně obdržela od žalované 55 125, k úhradě tedy zbývá [částka] Odvolací soud proto změnil zamítavý výrok I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni ještě tuto částku s požadovaným příslušenstvím (úrok z prodlení).

13. Vzhledem k výše vysvětlenému odvolací soud změnil výrok I. napadeného rozsudku, jak je uvedeno shora. Další zamítavé výroky napadené odvoláním jako věcně správné potvrdil; výrok IX. však musel nejprve opravit, protože soud I. stupně opomenul od částky [částka], která zůstala předmětem řízení, odečíst [částka], které přisoudil žalobkyni výrokem VIII. Výrokem IX. tedy mohl žalobu zamítnout již jen v rozsahu [částka]. V takto opraveném znění tedy odvolací soud jako věcně správný potvrdil i tento výrok.

14. Protože odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu I. stupně, bylo jeho povinností podle § 224 odst. 2 rozhodnout kromě otázky nákladů odvolacího řízení nově také o nákladech řízení před soudem I. stupně.

15. Soud I. stupně při rozhodování o nákladech řízení správně porovnal procesní úspěch a neúspěch podle tarifních hodnot žalobou uplatněných nároků. V tomto smyslu nepochybil (s malou výjimkou níže zmíněnou), ač mu žalobkyně odvoláním vytýká, že ona byla tím, kdo byl procesně úspěšným, protože čtyři z šesti jejích požadavků uznala žalovaná jako důvodné. Takto zjednodušeně však procesní úspěch účastníka posuzovat nelze, jestliže žalobou bylo uplatněno několik nároků, z nichž některé jsou nároky majetkovými (konkrétně vyčíslitelnými) a vedle nich jsou uplatněny nároky na náhradu nemajetkových újem. Soudní praxe s ohledem na to, že nároky na náhradu nemajetkových újem bývají zhusta vysoce nadsazené, nicméně účastník bývá považován za procesně plně úspěšného, neboť rozhodnutí o výši nároku závisí na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, dospěla k řešení, které je z pohledu určení poměru procesního úspěchu a neúspěchu jasné, spravedlivé a předvídatelné: všechny v řízení uplatněné nároky se posuzují podle jejich tarifních hodnot stanovených vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Toto rozhodovací praxi sjednocující pravidlo se promítá např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] (není tedy žádnou novinkou); novější judikatura NS ČR však sjednotila rozhodovací praxi v tomto smyslu i pro případ nemajetkové [anonymizováno] na [anonymizováno] ([spisová značka]). To soud I. stupně při stanovení procesního úspěchu a neúspěchu nerespektoval, když postupoval podle již opuštěné koncepce zohlednění toho, co bylo žalobkyni na náhradě ztížení společenského uplatnění přisouzeno.

16. Odvolací soud proto s ohledem na změnu meritorního rozhodnutí nově stanovil míru procesního úspěchu a neúspěchu takto: Žalobkyně uplatnila žalobou celkem 6 nároků, z nichž dva byly požadavkem penězi ocenitelným s tarifní hodnotou [částka] (náhrada nákladů právní služby) a [částka] (náhrada ušlého výdělku) a čtyři se týkaly náhrady nemajetkové [anonymizováno] – za nepřiměřenou délku trestního řízení, za nezákonné trestní stíhání, za pobyt ve vazbě a za ztížení společenského uplatnění, s tarifní hodnotou ve všech případech podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb. [částka] Celkem tak byly předmětem řízení nároky, součet jejichž tarifních hodnot byl [částka] (302 016 + 410 820 + 50 000 + 50 000 + 50 000 + 50 000). Žalobkyně uspěla ve čtyřech nárocích na náhradu nemajetkové [anonymizováno] (bez ohledu na to, že jí nebyly přiznány požadované částky zcela, neboť rozhodnutí záviselo na znaleckém posouzení a úvaze soudu), tj. v rozsahu tarifních hodnot 4x [částka] = [částka]. To je 22 % celkové tarifní hodnoty. Neuspěla naopak v požadavcích v rozsahu [částka] (majetkové nároky 302 016 + 410 820), tj. 78 %.

17. S ohledem na takto vypočtenou míru úspěchu a neúspěchu žaloby odvolací soud změnil výrok XII. tak, že žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 část nákladů, které vynaložil v řízení, odpovídající míře jejího neúspěchu, tj. 78 %. Není pochybením, že soud I. stupně tuto částku nevyčíslil ani v písemném vyhotovení rozsudku (jak mu vytkla žalobkyně v odvolání), neboť nic nebrání tomu, aby tak učinil samostatným usnesením; zcela jistě takto upřednostnil zájem účastníků na včasném doručení písemné podoby rozsudku, když ke stanovení nároku státu na náhradu podle § 148 odst. 1 o.s.ř. bude nutno provést revizi celého obsahu spisu (který již čítá přes 700 stran), neboť o znalečném bylo v průběhu řízení rozhodováno vícekrát.

18. Podle poměru procesního úspěchu byla – jak je výše vysvětleno – procesně úspěšnější žalovaná, která má proto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu poměrné části 56 % (rozdíl 78 % - 22 %) svých nákladů řízení před soudem I. stupně. Ty představuje částka celkem [částka] jako náhrada hotových výdajů [částka] za každý z 19 úkonů, která v řízení před soudem I. stupně žalovaná učinila; tyto úkony jsou specifikovány v odst. 66 napadeného rozsudku, na nějž proto odvolací soud odkazuje. Poměrná část 56 % k náhradě žalované činí [částka].

19. V odvolacím řízení poklesla míra úspěchu žalobkyně s ohledem na to, že jeho předmětem již nebyla náhrada nemajetkové [anonymizováno] za pobyt ve vazbě. Celkový součet tarifních hodnot nároků, o něž se jednalo v odvolacím řízení, tak byl [částka] (o [částka] méně, než tomu bylo před soudem I. stupně) a žalobkyně neuspěla v rozsahu částky [částka], tj. 83 %. Její úspěch v náhradách nemajetkových újem, kde je třeba ji považovat za zásadně úspěšnou, činil 3x [částka] = [částka] = 17 %. Žalobkyně je proto povinna nahradit žalované poměrnou část 66 % (83 – 17) jejích nákladů v odvolacím řízení. V něm učinila žalovaná pouze dva úkony – sepis vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání – za něž by jí podle vyhl. č. 254/2015 Sb. náležela paušální náhrada 2x 300 = [částka]; z toho poměrná část 66 % je [částka].

Poučení