15 Co 130/2025 - 158

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČ [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. Tomášem Kotrlíkem sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1 proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupená opatrovnicí [Jméno opatrovnice A], narozenou dne [Datum narození opatrovnice A] bytem [Adresa opatrovnice A] 2. [Anonymizováno] - [Jméno opatrovnice B], Územní pracoviště [Jméno opatrovnice C], IČ [IČO opatrovnice C] sídlem [Adresa opatrovnice C] 3. [Anonymizováno] - [Jméno opatrovnice D], IČ [IČO opatrovnice D] sídlem [Adresa opatrovnice D] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem o odvolání žalované 3. [Anonymizováno] – [Jméno žalované B] proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. listopadu 2024, č. j. 4 C 235/2022-131, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 25. března 2025, č. j. 4 C 235/2022-145 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. [hodnota] – zahrada, zapsanému na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec Tábor, v odstavci II. v části výroku o nařízení prodeje tohoto pozemku s rozdělením výtěžku mezi účastníky dle velikosti jejich spoluvlastnických podílů a v odstavci III. ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně, ve spojení s doplňujícím usnesením soudu I. stupně, se v odstavci IV. ve výroku o nákladech státu mění tak, že žalobkyně, žalovaná 1) [Jméno žalované A], žalovaná 2) [Anonymizováno] – [Jméno opatrovnice B] a žalovaná 3) [Anonymizováno] – [Jméno opatrovnice D] jsou povinni, a to každý z nich, zaplatit Česká republice – Okresnímu soudu v Táboře na nákladech řízení částku 275 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitostem: pozemku p. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, zapsané na LV č. [hodnota] pro obec a kat. úz. Tábor v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, a dále k pozemku p. č. [hodnota] – zahrada zapsanému na LV č. [hodnota] pro kat. úz. a obec Tábor v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor (odst. I.), nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky v poměru dle velikosti jejich spoluvlastnických podílů k nemovitostem (odst. II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III.).

2. Dle odůvodnění rozsudku měl soud I. stupně za prokázané (mimo jiné příslušnými listy vlastnictví), že žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ideálních 38/96 nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] pro k. ú. Tábor (pozemek p. č. [hodnota] s rodinným domem č. p. [Anonymizováno] v Táboře – dále nemovitosti č. I.) a ideálních 4/24 nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa] (pozemek p. č. [hodnota] – dále jen nemovitost č. II.), tedy je aktivně legitimována k podání žaloby, přičemž nemovitosti neužívá a nemá nadále zájem ve spoluvlastnictví setrvávat. Pokud žalovaná 3. namítla neplatnost nabývacích titulů žalobkyně z důvodu porušení zákonného předkupního práva ostatních spoluvlastníků ve smyslu § 1124 o. z., soud I. stupně zjistil, že žalobkyně nabyla své spoluvlastnické právo k nemovitostem na základě 2 kupních smluv ze dne 21. 7. 2021, tedy po účinnosti novely občanského zákoníku č. 163/2020 účinné od 1. 7. 2020. Jelikož k uzavření kupních smluv došlo více jak po 6 měsících od účinnosti této novely, prodávající (které své vlastnictví nabyly na základě usnesení soudu o dědictví) již nebyly zavázány předkupním právem k ostatním spoluvlastníkům; žalobkyně tak dle závěru soudu I. stupně nabyla své vlastnické právo na základě platných právních titulů. Dále měl soud I. stupně za prokázané, že žalovaná 1. [Jméno žalované A] (omezená ve svéprávnosti) vlastní na nemovitostech č. I. podíl o velikosti 19/48, na nemovitostech č. II. podíl o velikosti 4/24. Žalovanou 2. byla původně [jméno FO], ohledně které soud I. stupně zjistil, že dne [datum] zemřela, nezanechala žádné potomky, přičemž v souladu s § 1050 odst. 2 a § 1045 odst. 2 o. z. došlo dnem 1. 1. 2024 k přechodu majetku tohoto nedostatečně identifikovatelného vlastníka na stát. K návrhu žalobkyně dle § 107a o. s. ř. rozhodl soud I. stupně pravomocným usnesením ze dne 12. 1. 2024, č. j. 4 C 235/2022-69, o vstupu [Anonymizováno], zastoupené [právnická osoba] (dále též [Anonymizováno]), do řízení na místo dosavadní žalované 2.; žalovaná 2. je spoluvlastníkem nemovitostí č. I. s podílem 10/48 a nemovitostí č. II. s podílem 5/24. Soud I. stupně poté uzavírá, že žalované 1. a 2. jsou pasivně legitimovány ve vztahu k nemovitostem č. I. a II., nemají zájem ve spoluvlastnictví setrvávat, nemovitostí neužívají a navrhují jejich prodej. Žalovaná 3. je vlastníkem podílu ideální 11/24 pouze na nemovitosti č. II., kterou neužívá, považuje ji za reálně nedělitelnou, nemá zájem o odkoupení spoluvlastnických podílů, nicméně prodej ve veřejné dražbě odmítá s tím, že pro ni i ostatní spoluvlastníky je nevýhodný. Soud I. stupně vyšel z právní úpravy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dle § 1140 a násl. o. z. a uzavřel, že nemovitosti nejsou reálně dělitelné (s ohledem na nejednotnou spoluvlastnickou strukturu a charakter nemovitostí) a nepřichází v úvahu ani jejich přikázání některému z účastníků za přiměřenou náhradu, neboť žádný z nich o nemovitosti zájem nemá. Proto postupoval v souladu se žalobním návrhem, tedy rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví a nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky v poměru dle velikosti spoluvlastnických podílů. Jako nedůvodný zamítl důkazní návrh žalované 3. na vypracování znaleckého posudku ke zjištění obvyklé ceny nemovitosti č. II. (dle názoru žalované 3. může její zjištění vést ke změně stanoviska některého z účastníků, pakliže jim dosud není cena nemovitosti známa), neboť znalecký posudek si mohla obstarat a rozhodnout se, zda bude mít zájem na odkoupení spoluvlastnických podílů. O nákladech řízení soud rozhodl s ohledem na povahu řízení tzv. iudicium duplicis, kde se s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu náklady řízení mezi účastníky zásadně nenahrazují.

3. Doplňujícím usnesením soud I. stupně doplnil rozsudek o výrok IV. tak, že státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a to za tlumočné za překlad listin ve výši 1 100 Kč. Vyšel z toho, že žalobkyně byla ve věci úspěšná a proto jí nelze uložil povinnost nahradit náklady státu. Žalované 2. a 3. jsou dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. osvobozeny od placení soudních poplatků a proto jim povinnost k náhradě nákladů státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložit rovněž nelze. Žalovaná 1. je pak osobou omezenou ve svéprávnosti, spor nevyvolala a nebylo by spravedlivé po ní žádat náhradu nákladů řízení.

4. Rozsudek ve výrocích I. a II. ve věci samé, a to pouze ohledně nemovitosti č. II., tedy pozemku p. č. [hodnota] – [Anonymizováno] (jak bylo výslovně upřesněno při odvolacím jednání), napadla odvoláním žalovaná 3. Namítla vadu řízení spočívající v tom, že bylo jednáno se žalovanou 2. [Anonymizováno] – [Anonymizováno] jako s účastníkem řízení v době, kdy nebyla jako spoluvlastník zapsána v katastru nemovitostí, a že usnesení ze dne 12. 1. 2024, č. j. 4 C 235/2022-69 o vstupu tohoto účastníka do řízení bylo vydáno v době, kdy nebylo postaveno najisto, zda bude zapsán jako podílový spoluvlastník. Další vadou řízení je dle názoru odvolatele skutečnost, že řízení bylo společně vedeno i ve vztahu k nemovitostem č. I., které nejsou ve vlastnictví odvolatele. Okruh účastníků měl být jasně vymezen a řízení ve vztahu k nemovitosti č. II. mělo být vyčleněno k samostatnému řízení. Dále namítá, že soud I. stupně nepostupoval dle závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného v jeho zrušujícím usnesení ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 Co 50/2023-41 ohledně ztotožnění původní žalované 2. [jméno FO]. I přes zápis v katastru nemovitostí ohledně spoluvlastnictví žalované 2. [Anonymizováno] nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a napadený rozsudek je tak předčasný a nepřezkoumatelný. Nelze totiž vyloučit, že právní nástupci původní žalované 2. [jméno FO] se o svá vlastnická práva přihlásí. Opakovaně namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci i v tom směru, že nebyla zjištěna cena vypořádávaných nemovitostí, což může být rozhodné pro projevení zájmu některého ze spoluvlastníků o nemovitosti. Odvolatel proto navrhoval změnu rozsudku a zamítnutí žaloby, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně i žalovaná 2. považovaly napadený rozsudek za správný po skutkové i právní stránce a navrhly jeho potvrzení, žalovaná 2. s možností případného rozdělení nařízení prodeje samostatně ohledně nemovitostí č. I. a II. Žalovaná 1. se k odvolání výslovně nevyjádřila.

6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (v rozsahu, v jakém je rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. napadán) a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první, věta druhá písm. a) o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadených částech výroků I. a II. ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. [hodnota], a dále v závislých výrocích III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a IV. (obsaženému v doplňujícím usnesení) o náhradě nákladů státu. Byť jde o řízení, u kterého plyne z právního předpisu určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, nelze ani s ohledem na ust. § 212 věta druhá písm. c) o. s. ř. přezkoumat rozsudek soudu I. stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem č. I., ke kterým odvolateli žádné spoluvlastnické právo nenáleží. To znamená, že rozsudek soudu I. stupně v části výroků I. a II. o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem č. I. (pozemek p. č. [hodnota] s [Anonymizováno]) nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud projednal věc v nepřítomnosti žalované 1., jejíž opatrovnice se z účastni na jednání omluvila, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud předně nezjistil žádnou odvolatelem namítanou, ani jinou vadu řízení ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř., tedy takovou, pro kterou by napadené rozhodnutí nemohlo obstát. Pokud je odvolatelem namítáno, že s novou žalovanou 2. ([Anonymizováno]) bylo jednáno v době, kdy nebyla zapsána jako spoluvlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, je podstatné, že s ní jako s účastníkem řízení bylo jednáno poté, co nabylo právní moci usnesení soudu I. stupně ze dne 12: 1. 2024, č. j. 4 C 235/2022-69, kterým byl připuštěn její vstup do řízení namísto původní žalované [jméno FO]. Pokud se odvolatel domníval, že uvedené usnesení bylo vydáno chybně (předčasně), mohl jej zpochybnit podáním odvolání. K tomu nedošlo, usnesení nabylo právní moci a ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř. se stalo i závazným. Skutečnost, zda se nová žalovaná 2. stala spoluvlastníkem nemovitých věcí, byla významná pro rozhodnutí ve věci samé (z hlediska pasivní věcné legitimace), přičemž pro tuto záležitost byl rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku soudu I. stupně ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. (k tomu viz dále).

8. Vadu řízení nelze spatřovat ani v tom, že jedno řízení bylo vedeno ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem s rozdílným okruhem spoluvlastníků. Z ust. § 112 o. s. ř. plyne, že jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí (tedy jestliže spolu skutkově nesouvisí ani se netýkají týchž účastníků), může soud některou soud vyloučit k samostatnému řízení. Pakliže v daném případě vypořádávané nemovité věci (pozemek p. č. [hodnota] s rodinným domem č. p. [Anonymizováno] p. č. [hodnota]) spolu tvoří funkční celek (to nezpochybňuje ani odvolatel), zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ohledně obou nemovitostí č. I. a II. spolu skutkově souviselo a bylo tak vhodné, aby o něm bylo rozhodnuto v jediném řízení.

9. Namítá-li odvolatel, že soud I. stupně nedodržel závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem v jeho usnesení ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 Co 50/2023-41, ten byl významný toliko z hlediska jím tehdy posuzované záležitosti, tedy podmínek pro jmenování opatrovníka původní žalované 2. [jméno FO], což se s ohledem na následné zjištění soudu I. stupně o jejím úmrtí stalo bezpředmětným.

10. Odvolací soud nemůže přisvědčit ani druhému okruhu odvolacích námitek spočívajících v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, což odvolatel spatřuje v tom, že se o svá vlastnická práva mohou přihlásit právní nástupci původní žalované 2. [jméno FO] (tato námitka tedy souvisí s tím, zda se nová žalovaná 2. [Anonymizováno] skutečně stala spoluvlastníkem nemovitých věcí). K tomu odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019, podle kterého v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodováno. Při samotném určení okruhu spoluvlastníků není bez dalšího rozhodný stav zápisu v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností. Z uvedeného výkladu tedy plyne, že pokud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci je řádně vznesena námitka, že některý z účastníků řízení není vlastníkem spoluvlastnického podílu na nemovité věci, a stav zápisu v katastru nemovitostí není v souladu se skutečným stavem, je soud povinen v takovém případě předběžně vyřešit otázku, které osoby jsou spoluvlastníky vypořádávané nemovitosti. Povinnosti tvrzení i důkazní břemeno leží na tom, kdo tuto námitku vznesl.

11. Proto se soud I. stupně správně zabýval námitkou žalované 3., kterou zpochybňovala platnost kupních smluv ze dne 21. 7. 2021, na jejichž základně žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl na nemovitostech (č. I. i II.). Byť soud I. stupně v bodě 3. odůvodnění cituje nesprávné znění příslušného ust. § 1124 odst. 1 o. z. (to bylo účinné do 30. 6. 2020), správně vychází z jeho novelizace na základě zákona č. 163/2020 Sb., účinného od 1. 7. 2020, podle kterého mají ostatní spoluvlastníci po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo (se stanovenými výjimkami), bylo-li spoluvlastnictví založeno (mimo jiného) pořízením pro případ smrti. To znamená, že spoluvlastnictví jako majetkové společenství muselo být pořízením pro případ smrti založeno, neboli uvedená úprava nemíří na případy pořízení pro případ smrti, kterými došlo jen k dědění již existujícího podílu. To je i situace prodávajících dle kupních smluv z 21. 7. 2021, když dle listů vlastnictví je u každého ze spoluvlastníků uveden jiný nabývací titul (neboli spoluvlastnictví nebylo založeno pořízením pro případ smrti). Byť s jiným odůvodněním, je přesto správný konečný závěr soudu I. stupně, že předkupní právo spoluvlastníky v převodu smlouvami ze dne 21. 7. 2021 neomezovalo. K tomu odvolací soud doplňuje, že dle judikatury by se zkrácený spoluvlastník mohl domáhat jen toho, aby mu kupující za příslušnou úplatu podíl převedl, nemůže se však dovolávat relativní, tím méně absolutní neplatnosti smlouvy (srovnej NS 31 Cdo 1926/2009 – R 128/2011). To znamená, že žalobkyně je řádným spoluvlastníkem předmětných nemovitých věcí.

12. Pokud odvolatel v podaném odvolání uvádí, že není vyloučeno, aby se o svá vlastnická práva přihlásili právní nástupci původní žalované 2. [jméno FO], naznačuje tím, že by současná žalovaná 2. [Anonymizováno] nemusela být spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Nicméně žádná konkrétní tvrzení a důkazy nevznesl. Přitom soud I. stupně při prvním jednání dne 30. 4. 2024 konstatoval ve smyslu § 64 a § 65 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, a dle § 1050 odst. 2 o. z., že i když tato žalovaná není v katastru nemovitostí (v té době) zapsána na místo [jméno FO], je ve věci pasivně legitimována, neboť soud má za splněné zákonné předpoklady pro přechod vlastnického práva na tuto žalovanou, přičemž zápis do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní charakter. K této problematice odvolací soud uvádí, že podle § 1050 odst. 2 o. z. nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci pod dobu 10 let, má se za to, že ji opustil. Podle § 1045 odst. 2 o. z. opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu. Podle § 3047 o. z. je-li opuštěna nemovitá věc, počne běžet doba uvedená v § 1050 odst. 2 o. z. ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy od 1. 1. 2014. Z průběhu uvedeného jednání soudu I. stupně, na jehož závěr bylo řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno, neplyne zpochybnění přechodu vlastnického práva dle citovaných ustanovení k 1. 1. 2024 na stát, a to ani ze strany žalované 3. K tomu nedošlo ani v písemném vyjádření žalované 3. ze dne 7. 10. 2024, ani při dalším jednání soudu I. stupně dne 12. 11. 2024, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek. Zpochybnění spoluvlastnického práva současné žalované 2. teprve v odvolacím řízení by bylo v rozporu s principem neúplné apelace ve smyslu § 205a o. s. ř. a tudíž by se jím odvolací soud nemohl zabývat. Přitom takovým zpochybněním předpokladů pro přechod spoluvlastnického práva na žalovanou 2. není pouze obecný poukaz v odvolání na to, že se právní nástupci původní žalované 2. [jméno FO] mohou o svá vlastnická práva přihlásit. Proto tato odvolací argumentace na správnost rozsudku soudu I. stupně co do jeho závěru o spoluvlastnickém právu žalované 2. (zapsaném již i v katastru nemovitostí) žádný vliv nemá.

13. Důvodná pak není ani poslední odvolací námitka týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, tedy že soudem I. stupně nebyla zjištěna cena nemovitých věcí. S touto záležitostí se řádně vypořádal soud I. stupně v bodě 15. odůvodnění napadeného rozsudku s poukazem na to, že žádný ze spoluvlastníků (tedy ani odvolatel) neprojevil zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. To znamená, že se nerozhodovalo o výši vypořádacích podílů účastníků a nebylo tudíž třeba ani zjištění ceny nemovitých věcí. V obecné rovině lze souhlasit s názorem odvolatele, že s ohledem na cenu může některý ze spoluvlastníků o nemovité věci projevit zájem, nicméně v dané věci z postojů účastníků ani odvolatele neplyne, že by některý z nich projevil o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví zájem. Přitom žádnému z účastníků, tedy ani odvolateli, nic nebránilo v tom, aby si alespoň orientační cenu nemovitých věcí zjistil sám a podle toho se rozhodl, zda o jejich přikázání bude usilovat. Pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví nařízením prodejem nemovitých věcí ve veřejné dražbě zjištění obvyklé ceny potřebné nebylo. Proto soud I. stupně nepochybil, pokud žalobkyní 3. navržený znalecký posudek ke zjištění obvyklé ceny nemovitých věcí z důvodu nadbytečnosti neprováděl.

14. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že s ohledem na § 1140 odst. 1 o. z., podle kterého nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, soud I. stupně správně přistoupil ke zrušení spoluvlastnictví účastníků i ohledně nemovitosti č. II. S ohledem na právní úpravu uvedenou v § 1144 a násl. o. z. se pak zabýval jednotlivými způsoby vypořádání, přičemž dospěl k věcně správným závěrům, že nemovité věci jsou reálně nedělitelné. To se týká i samotného pozemku p. č. [hodnota], který tvoří jednak funkční celek s pozemkem p. č. [hodnota] a rodinným domem č. p. [Anonymizováno], přičemž i s ohledem na výměru pozemku p. č. [hodnota] v rozsahu [Anonymizováno] nelze dospět k závěru, že by tento pozemek byl reálně dělitelný na 4 díly, navíc o nestejné velikosti s ohledem na podíly spoluvlastníků, aniž by takovým dělením pozemek podstatně neztratil na hodnotě (§ 1144 o. z.). Jelikož nepřichází v úvahu (s ohledem na shora uvedené závěry) ani v pořadí druhý způsob vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitosti do vlastnictví některého ze spoluvlastníků, soud I. stupně přistoupil správně ke třetímu (poslednímu) způsobu vypořádání spoluvlastnictví, kterým je nařízení prodeje pozemku ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Byť nemovitosti č. I. a II. mají odlišný okruh spoluvlastníků, není v rozporu s § 1147 o. z., pokud soud I. stupně rozhodl o nařízení prodeje nemovitostí č. I. a II. jedním výrokem (a nikoliv dvěma samostatnými výroky, jak navrhovala v řízení před soudem I. stupně žalovaná 2.). To, jakým způsobem případný dražitel přistoupí k realizaci prodeje předmětných nemovitých věcí a podle jakého klíče přistoupí k rozdělení výtěžku dražby mezi spoluvlastníky dle velikosti jejich spoluvlastnických podílů, je již záležitostí vlastní realizace tohoto způsobu vypořádání. Pokud žalovaná 3. v průběhu řízení před soudem I. stupně s prodejem ve veřejné dražbě nesouhlasila z důvodu očekávání nízkého výtěžku, jednalo se pouze o obecnou argumentaci zpochybňující tento způsob vypořádání, tedy nebyly ve smyslu § 1140 odst. 2 věta druhá o. z. tvrzeny žádné konkrétní skutečnosti, že by bylo žádáno o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu či k újmě jen některého ze spoluvlastníků. Přitom nařízením prodeje nemovitých věcí ve veřejné dražbě k faktickému vypořádání spoluvlastnictví ještě nedochází a spoluvlastníci mohou se svými podíly nadále volně nakládat.

15. Ze všech shora rozvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odst. I. v části výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. [hodnota] a v odst. II. v části výroku o nařízení prodeje tohoto pozemku s rozdělením výtěžku mezi spoluvlastníky, jakož i ve věcně správném výroku III. o náhradě nákladů řízení (ve smyslu aktuální judikatury – viz níže) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

16. Podle § 221 odst. 1 o. s. ř. však odvolací soud přistoupil ke změně výroku IV. obsaženému v doplňujícím usnesení o nepřiznání práva na náhradu nákladů státu. Tomu přitom vznikly náklady za vyplacené tlumočné v částce 1 100 Kč, a to za překlad žádosti o spolupráci soudu v Německu. Nejedná se tedy o náklady spojené s tím, že by účastník řízení jednal ve své mateřštině, které platí stát (§ 141 odst. 1 o. s. ř.), ale o náklady, na jejich náhradu má stát právo podle výsledku řízení proti účastníkům řízení (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dle aktuální judikatury Ústavního soudu (srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022) v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se při rozhodování o nákladech řízení zásadně postupuje podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník nese náklady řízení sám (tedy je vycházeno ze shodného úspěchu účastníků), uplatní se tento výklad i na rozhodování o nákladech státu podle výsledku řízení ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř., neboli na hrazení nákladů státu se zásadně budou podílet všichni účastníci. Pak neobstojí argument soudu I. stupně, že žalobkyně byla zcela úspěšná a povinnost hradit náklady státu jí nelze uložit. Důvodný není ani poukaz soudu I. stupně na to, že žalované 2. a 3. jsou podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, osvobozeny od placení soudního poplatku, neboť tato skutečnost na uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení dle § 148 odst. 1 o. s. ř. žádný vliv nemá (srovnej např. Drápal, Bureš a kolektiv, Občanský soudní řád I., § 1 – 200za, komentář, 1. vydání 2009, C. H. Beck, str. 999). Pokud § 148 odst. 1 o. s. ř. uvádí, že stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, týká se to podmínek pro osvobození od soudních poplatků pro poměry účastníka řízení ve smyslu § 138 o. s. ř., což v případě žalovaných 2. a 3. nepřipadá v úvahu. Jelikož z obsahu spisu neplynou žádné majetkové poměry žalované 1., potom ani u ní (i s ohledem na nízkou výši nákladů, která je jí ukládána k úhradě) uložení povinnosti k úhradě nákladů státu nic nebrání. Proto odvolací soud změnil výrok IV. o nákladech státu tak, že každému z účastníků uložil povinnost nahradit státu 1/4 nákladů, tedy konkrétně částku 275 Kč, a to v zákonné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

17. V souladu se shora citovanou judikaturou Ústavního soudu bylo rovněž o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů této fáze řízení nemá.

Poučení