15 Co 134/2021-141

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 21 C 124/2020-82, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 C 124/2020-87, a ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2021, č. j. 21 C 124/2020-88, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 2 800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že určil, že výlučným vlastníkem bytové jednotky [číslo] vyčleněné v domě [adresa] v [obec], k.ú. [část obce], s podílem na společných částech domu [číslo], byla ke dni 14. 10. 2019 [jméno] [příjmení], narozená dne 2 15 Co 134/2021 [datum], zemřelá dne [datum], naposledy bytem [adresa]). Současně soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 19 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok II. ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2021, č. j. 21 C 124/2020-88). V neposlední řadě pak soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit České republice na náhradě nákladů státu částku ve výši 7 350 Kč (výrok III. ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 C 124/2020-87).

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalovaný. Své odvolání následně doplnil podáním ze dne 18. 6. 2021, v němž uvádí, že žalobce řádně ani netvrdil, ani neprokázal svůj právní zájem na určení vlastnictví předmětné nemovitosti matkou ke dni její smrti. Veškerá tvrzení k tomu, že má na určení právní zájem, byla činěna pouze za situace, kdy řízení bylo vedeno o žalobě na určení, že žalobce je podílovým polovičním vlastníkem předmětné nemovitosti. Žaloba však následně byla změněna, kdy nově se žalobce domáhal zcela jiného určení, tedy určení, že vlastníkem předmětné nemovitosti ke dni své smrti byla jeho matka. Podle žalovaného, pokud je rozhodováno o vlastnictví předmětné nemovitosti matkou účastníků ke dni její smrti, nemůže vyplývat právní zájem žalobce ze zápisu v katastru nemovitostí, neboť vyhovění žalobě nedojde k situaci, kdy by mohl být jako vlastník (respektive podílový spoluvlastník) zapsán v katastru nemovitostí. Že by právní zájem žalobce měl spočívat v jeho legitimním zájmu na zahrnutí nemovitosti do aktiv dědictví po zemřelé matce, jak taktéž dovodil soud I. stupně, žalobce vůbec netvrdil, a to ani před změnou žaloby, ani po její změně. Přitom při jednání dne 28. 8. 2020 došlo ke koncentraci řízení. Svá tvrzení týkající se právního zájmu na určení vlastnictví přitom ani přes poučení o koncentraci žalobce nikterak nedoplnil. Žalovaný se tak domnívá, že tvrzení žalobce ohledně jeho právního zájmu činěná před změnou žaloby, nemají relevanci za situace, kdy došlo k jejich změně a určení kterého se žalobce nově domáhá, je naprosto odlišné. Takovéhoto určení se tak žalobce dle ust. § 80 o.s.ř. nemohl domáhat a tedy bylo na místě žalobu zamítnout. Dále má žalovaný za to, že žaloba sama je v rozporu s dobrými mravy, když přitom poukazuje na to, že žalobce matku účastníků v minulosti fyzicky napadal, což má za důsledek jeho dědickou nezpůsobilost. V této souvislosti žalovaný též poukazuje na to, že nemohl procesně reagovat, pokud nedošlo k relevantní změně tvrzení z hlediska naléhavého právního zájmu. Teprve za předpokladu doplnění žalobních tvrzení, že naléhavý právní zájem směřuje k zajištění dědického práva žalobce, aby tak mohl v důsledku možného určení docílit projednání předmětné nemovité věci v dědickém řízení, by mohl žalovaný tvrdit a prokazovat dědickou nezpůsobilost žalobce, tudíž nedostatek naléhavého právního zájmu na jeho straně. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se zamítá a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Po změně právního zastoupení doplnila nová právní zástupkyně odvolání žalovaného tak, že uvedla, že žalovaný trvá na stanovisku, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že výlučným vlastníkem předmětné jednotky byla ke dni 14. 10. 2019 [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelá [datum], a žalobě tedy není možno v souladu s ust. § 80 občanského soudního řádu vyhovět. Podání žaloby žalobce obchází zákon a dědické řízení, její podání je v rozporu s dobrými mravy, porušuje zásadu pacta sunt servanda, žalobce těží ze svého přinejmenším nepoctivého jednání a v řízení je nepřípustně řešena otázka, která již byla řešena a pravomocně vyřešena ve skončeném soudním řízení, a to dědickém řízení vedeném u Městského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka]. Jak správně dovodil soud I. stupně, nemovitost nebyla zahrnuta do aktiv pozůstalosti po zůstavitelce, a to na základě schválené dohody dědiců zůstavitelky, tj. žalobce a žalovaného, o rozdělení pozůstalosti v dědickém řízení. Z usnesení Městského soudu v [obec] vydaného Mgr. [jméno] [příjmení], notářem v [obec], jako soudním komisařem dne 21. 2. 2020, č. j. [číslo jednací] v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, které bylo provedeno před soudem I. stupně jako důkaz a soud I. stupně z něj vychází ve svém právním názoru (se kterým se žalovaný neztotožňuje), vyplývá, že Městský soud 3 15 Co 134/2021 v [obec] schválil dohodu dědiců – žalobce a žalovaného – o rozdělení pozůstalosti, uzavřenou dne 13. 2. 2020 dědici se zákona v I. dědické třídě, kteří uplatnili výhradu soupisu pozůstalosti, a podle které z pozůstalosti nabyl žalobce peněžité pohledávky, majetková práva k účtu a zařízení bytu v usnesení specifikované. Žalovaný na základě této dohody z pozůstalosti nenabyl ničeho. Z uvedeného usnesení vyplývá, že soud v dědickém řízení po zůstavitelce rozhodl o nahrazení soupisu pozůstalosti prohlášením dědice o pozůstalostním majetku ve smyslu § 177 odst. 2 z.ř.s. Žalobce a žalovaný soudu dne 13. 2. 2020 předložili společné prohlášení o pozůstalostním majetku, v němž jednoznačně uvedli, co spadá do pozůstalostního majetku zůstavitelky a co nikoli. Žalobce neuvedl, že nemovitost spadá do pozůstalostního majetku, tj. žalobce potvrdil, že ke dni smrti zůstavitelky nebyla nemovitost v jejím vlastnictví. Toto společné prohlášení žalobce a žalovaný doložili Městskému soudu v [obec], který z něj vycházel ve výši zmiňovaném usnesení z 21. 2. 2020, č. j. [číslo jednací], ve kterém soud určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti zůstavitelky, výši zůstavitelčiných dluhů a jiných pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu dědictví (výrok I.), schválil dohodu žalobce a žalovaného, kdo jaký majetek z pozůstalosti nabude (výrok II.), určil odměnu notáře (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). V dědickém řízení mj. účastníci k výslovnému dotazu prohlásili, že v prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku uvedli všechny údaje o majetku a dluzích zůstavitele, které jim jsou známy, že nic o majetku a dluzích zůstavitele nezamlčeli a že souhlasí s oceněním majetku zůstavitele, uvedeném v seznamu aktiv a pasiv pozůstalosti vypracovaném na základě prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Žalovaný tedy konstatuje, že dle obsahu dohody o rozdělení pozůstalosti není předmětná nemovitost součástí pozůstalosti. Uzavření darovací smlouvy, kterou zůstavitelka darovala nemovitost žalovanému, ovlivnila obsah uzavřené dohody o rozdělení pozůstalosti. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný obdržel od zůstavitelky předmětnou nemovitost, dohodli se žalobce a žalovaný, že aktiva pozůstalosti připadnou žalobci. Pokud by nemovitost nebyla zůstavitelkou žalovanému darována, byl by obsah dohody mezi žalobcem a žalovaným jiný – nebyl by důvod, aby aktiva pozůstalosti připadla jen žalobci. Žalobce neuvádí žádný důvod, proč by uzavřená dohoda dědiců měla být neplatná. Nikdy její obsah žádným způsobem nezpochybnil. V prohlášení dědiců i dohodě dědiců žalobce zcela jednoznačně potvrdil, že ke dni smrti zůstavitelky nebyla tato vlastníkem předmětné nemovitosti. Tak učinil i přesto, respektive právě proto, že měl podrobné informace o zdravotním stavu zůstavitelky. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. [jméno] [příjmení] dne 29. 1. 2021, vyplývá, že žalobce byl za života zůstavitelky opakovaně informován zdravotnickým personálem o zdravotním stavu zůstavitelky a bylo doporučováno zvážení podání návrhu na omezení svéprávnosti zůstavitelky, což žalobce vždy odmítl. Žalobce také věděl, že zdravotní stav zůstavitelky se v posledních letech jejího života výrazně nezměnil. Pokud by tedy hypoteticky zůstavitelka nebyla v důsledku duševní poruchy právně schopná uzavřít v září 2019 darovací smlouvu, kterou darovala předmětnou nemovitost žalovanému, nebyla by z téhož důvodu také právně schopná v roce 2016 uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, na základě které se v roce 2016 zůstavitelka stala výlučným vlastníkem nemovitosti. Tedy ke dni úmrtí by zůstavitelka nebyla vlastníkem nemovitosti, i kdyby nebyla způsobilá nemovitost darovat žalovanému, respektive kdyby nebyla zůstavitelka způsobilá nemovitost darovat žalovanému, nebyla by také schopna se stát jejím vlastníkem. Žalovaný opakovaně zdůrazňuje, že si žalobce musel být vědom právních důsledků svého jednání při prohlášení o pozůstalostním majetku a uzavření dohody mezi žalobcem a žalovaným. Znovu též zdůrazňuje, že uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, žalobce (a ani žalovaný) proti němu nepodali odvolání, ani žádný mimořádný opravný prostředek, dědické řízení po zůstavitelce tak bylo pravomocně skončeno a v průběhu celého dědického řízení žalobce neuvedl, že by se domníval, že nemovitost byla ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitelky. Nebylo tedy postupováno ani dle ust. § 172 odst. 2 věty druhé z.ř.s., neboť v dědickém řízení nebyl žádný sporný majetek. 4 15 Co 134/2021 Podle žalovaného tak z výše uvedeného vyplývá, že vyhovění žalobě by bylo (mj.) v rozporu s ust. § 6 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (neboť žalobce by těžil ze svého přinejmenším nepoctivého jednání) a v rozporu s § 2 odst. 3 občanského zákoníku, dle kterého výklad a použití právních předpisů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný dále namítá, že žalobce neuvádí, na základě jakého ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních nebo občanského soudního řádu podává svou žalobu. Pro podání žaloby nejsou splněny zákonné podmínky, ani podle jednoho z těchto právních předpisů. Dle § 189 z.ř.s. se účastníci (dědického řízení) mohou domáhat svých práv žalobou, pokud se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku zůstavitele nepřihlíželo v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé nebo § 172 odst. 2 věty druhé z.ř.s. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že podmínky pro podání žaloby dle tohoto ustanovení nejsou dány, neboť v dědickém řízení nebylo nepřihlíženo k nemovitosti v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé nebo § 172 odst. 2 věty druhé z.ř.s. V dědickém řízení nebylo sporu o tom, že nemovitost nepatří do aktiv pozůstalosti, nemovitost nebyla do pozůstalosti zařazena na základě společného prohlášení žalobce a žalovaného o pozůstalostním majetku, tzn. na základě jednání samotného žalobce. Opačný výklad, tj. že žalobu lze podat, aniž by dědic spornost aktiv namítl v dědickém řízení, by vedl k absurdním situacím. Dědic, hodlající namítat spornost aktiv pozůstalosti, by mohl spekulovat, kdy je pro něj vhodnější spornost namítnout, zda v dědickém řízení nebo třeba 10 let po jeho skončení, až bude majetek zhodnocen, podat žalobu. Takový dědic by mohl uzavřít dohodu o rozdělení dědictví (která by upravovala aktiva a pasiva dědictví, na kterých by se dědicové shodli), na jejím základě nabýt majetek a pak se později, v rozporu s touto dohodou, domáhat dalších tvrzených aktiv dědictví podáním žaloby. Přesně o to se nyní pokouší žalobce, na základě dohody nabyl aktiva z pozůstalosti a v rozporu s touto dohodou se domáhá dalšího majetku. I vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu dědického řízení nebylo vlastnické právo žalovaného nijak zpochybněno, žalovaný vynaložil velké finanční prostředky (které bylo nutné si i půjčit) i mnoho pracovního úsilí (místo aby trávil tento nemalý čas s rodinou a svým malým synem), aby nemovitost zhodnotil. Aktuální hodnota nemovitosti je tak mnohem vyšší, než byla v okamžiku smrti zůstavitelky. Kdyby žalovaný věděl, že o vlastnictví nemovitosti bude veden spor, nemovitost by nezhodnocoval. Žalobce samozřejmě měl možnost uvést, že se domnívá, že nemovitost byla ve vlastnictví zůstavitelky a nikoli žalovaného, mohl tak ale učinit pouze v průběhu dědického řízení, což neučinil. Žalobcovo podání žaloby je v rozporu s § 189 odst. 1 z.ř.s. a žalobě tak není možné vyhovět. Žalovaný dále poukazuje na ust. § 189 odst. 2 z.ř.s. a uvádí, že a contrario platí, že ten, kdo byl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, tomu právní moc rozhodnutí o pozůstalosti brání v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou. Žalobce byl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, proto se práva k pozůstalosti (dle jeho názoru je nemovitost součástí pozůstalosti) nemůže domáhat žalobou. Dle názoru žalovaného nelze obcházet nesplnění podmínek k podání žaloby dle § 189 z.ř.s. podáním obecné určovací žaloby dle § 80 o.s.ř. V této souvislosti žalovaný mj. uvádí, že případné vyhovění žalobě dle § 80 o.s.ř. by nebylo samo o sobě způsobilé zjednat pevný základ pro právní vztahy procesních stran. Proto by bylo potřeba dalšího soudního řízení, neboť případné samotné konstatování, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, by nepředešlo dalšímu soudnímu řízení – bylo by nutné zahájit dědické řízení. V tomto směru odkazuje na komentářovou literaturu a též např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2553/2009 s tím, že z výše uvedeného vyplývá, že žalobce nemá na určení vlastnického práva zůstavitelky k nemovitosti naléhavý právní zájem. Kromě uvedeného žalovaný opětovně opakuje, že nedostatek naléhavého právního zájmu je dán také dědickou nezpůsobilostí žalobce dědit po zůstavitelce ve smyslu § 1481 občanského zákoníku. V tomto směru opakuje argumentaci uváděnou již před soudem I. stupně, že se žalobce vůči zůstavitelce dopustil činu 5 15 Co 134/2021 povahy úmyslného trestného činu, který byl řešen Policií České republiky, přičemž žalovaný nesouhlasí s názorem soudu I. stupně vyjádřený v bodě 11 napadeného rozsudku, že případné úvahy o limitaci nabytí dědictví po zůstavitelce z tohoto důvodu mohou mít místo až v následném dědickém řízení. Žalovaný je naopak přesvědčen, že soud I. stupně měl tuto otázku řešit jako otázku předběžnou, protože pokud by žalobce nemohl nemovitost zdědit, nemá žádný (natož naléhavý) právní zájem na tom, aby tato byla zahrnuta do aktiv pozůstalosti a žalobě tak i z tohoto důvodu není možno vyhovět. Mimo vše uvedeného žalovaný též uvádí, že je přesvědčen, že zůstavitelka byla právně způsobilá mu nemovitost darovat. Její aktuální zdravotní stav a schopnost uzavřít darovací smlouvu ověřila pracovnice Úřadu Městské části [obec] – [část obce] paní [jméno] [příjmení] [příjmení], která úředně ověřila podpis zůstavitelky na darovací smlouvě. Dle informací dostupných žalovanému před samotným ověřením dala zůstavitelce vícero kontrolních otázek k ověření jejího aktuálního stavu. Žalovaný si dovoluje ke zpochybnění závěrů provedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. [jméno] [příjmení] dne [datum] a k prokázání právní schopnosti zůstavitelky uzavřít darovací smlouvu na nemovitost ve prospěch žalovaného navrhnout výslech této zaměstnankyně Úřadu Městské části [obec] – [část obce]. K tomu žalovaný uvádí, že zdravotní stav zůstavitelky se v posledních letech jejího života výrazně nezměnil, což potvrzuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaný MUDr. [jméno] [příjmení] dne 29. 1. 2021. Pokud by hypoteticky zůstavitelka nebyla v důsledku duševní poruchy právně schopná uzavřít v září 2019 darovací smlouvu, kterou darovala nemovitost žalovanému, nebyla by z téhož důvodu také právně schopná v roce 2016 uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, na základě které se v roce 2016 zůstavitelka stala výlučným vlastníkem nemovitosti. Žalovaný dále uvádí, že pokud by soud pro rozhodnutí ve věci shledal relevantním zdravotní stav zůstavitelky, je nutné stejně, jak byla řešena jako předběžná otázka platnosti darovací smlouvy, jako předběžnou otázku řešit také platnost smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva ze dne 27. 1. 2016, na základě které se zůstavitelka měla stát výlučným vlastníkem nemovitosti. Proto by znalkyně měla zkoumat způsobilost zůstavitelky i ke dni 27. 1. 2016. S ohledem na vše uvedené žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně (ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení) tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalovanému přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a zaváže též žalobce k povinnosti nahradit náklady řízení státu.

3. K odvolání žalovaného se při jednání odvolacího soudu prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který uvedl, že má za to, že problematika dědického řízení, tak jak bylo provedeno Městským soudem v [obec], spočívala v tom, že ke dni projednání dědictví byl řešen pouze majetek, který prokazatelně patřil zůstavitelce ke dni jejího úmrtí. Podle stavu zápisu v katastru nemovitostí, předmětná bytová jednotka nebyla zapsána ve vlastnictví zůstavitelky, tudíž nemohla být předmětem pozůstalostního řízení. Proto dědické řízení skončilo dohodou účastníků o tom majetku, který byl součástí pozůstalosti. Co se týče právního zájmu, ten byl vyřešen soudem I. stupně správně. Pokud ze strany žalovaného zazněla tvrzení o tom, že se žalobce dopustil nekalého jednání vůči zůstavitelce, tak k tomuto tvrzení neoznačil žalovaný žádné důkazy. Žalobce má za to, že soud I. stupně správně vyhodnotil skutkový stav a právní stav celé věci a proto navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobou podanou u soudu I. stupně ve znění její změny (podání ze 7. 7. 2020) se žalobce domáhal určení, že [jméno] [příjmení], matka účastníků, byla ke dni své smrti, 6 15 Co 134/2021 tedy ke dni 14. 10. 2019, výlučným vlastníkem bytové jednotky [číslo] vyčleněné v domě [adresa] v [obec], k.ú. [část obce], s podílem na společných částech domu [číslo]. V této souvislosti poukazoval na to, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení s ohledem na skutečnost rozporu ohledně vlastnického práva zapsaného v katastru nemovitostí se skutečným stavem. Dále tvrdil, že pokud matka účastníků uzavřela dne 12. 9. 2019 darovací smlouvu, kterou měla být předmětná nemovitost převedena do vlastnictví žalovaného, nebyla s ohledem na svůj zdravotní stav způsobilá k provedení tohoto právního jednání, a tudíž je uvedená smlouva neplatná.

6. Podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

7. Podle ust. § 581 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen občanský zákoník) není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

8. Jde-li o námitky žalovaného, tyto brojí proti návrhu žalobce na určení vlastnického práva a koneckonců též proti rozhodnutí soudu I. stupně dvojím směrem. Jednak žalovaný namítá nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a dále též uvádí skutečnosti vztahující se k převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti, zejména ohledně způsobilosti [jméno] [příjmení] k právnímu jednání k okamžiku, kdy jej realizovala.

9. Jde-li tedy o první skupinu námitek ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu a poukazuje-li žalovaný v této souvislosti též na pozůstalostní řízení a v něm jednak na„ společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku“ (z čehož dovozuje, že neuvedením předmětné nemovitosti v „ prohlášení“ žalobce potvrdil, že nemovitost nebyla ke dni smrti zůstavitelky v jejím vlastnictví) a též na„ dohodu o rozdělení pozůstalosti“ (kdy zde poukazuje na to, že žalobce netvrdí žádný důvod neplatnosti této„ dohody“, a to přesto, že mu byl znám zdravotní stav zůstavitelky; a také to, že darovací smlouva, kterou žalovaný nabyl předmětnou nemovitost do svého vlastnictví, ovlivnila obsah uzavřené„ dohody o rozdělení pozůstalosti“) a že tedy podanou určovací žalobou žalobce obchází pozůstalostní řízení, a to v rozporu s ust. § 189 z.ř.s., z čehož dle žalovaného plyne, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, tak těmto námitkám žalovaného nelze přisvědčit.

10. V uvedených souvislostech je třeba zdůraznit, že z provedených důkazů (ohledně projednání a rozhodnutí o pozůstalosti) nevyplývá, že by se v rámci řízení o pozůstalosti žalobce výslovně vyjádřil v tom směru, že předmětná darovací smlouva byla platně uzavřena a že tedy ke dni smrti zůstavitelky (matky účastníků) nebyla předmětná nemovitost v jejím vlastnictví. K tomu lze uvést, že žalovaný vykládá jednotlivé úkony v rámci pozůstalostního řízení (zejména„ prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku“) nepřípustně extenzivním způsobem, kdy takový výklad by nutně musel vést k nemožnosti vypořádání jakéhokoliv dodatečně objeveného majetku, čemuž nelze přisvědčit, a to zejména s přihlédnutím i k ust. § 193 z.ř.s. Žalovaným předestíraný závěr, že žalobce v rámci pozůstalostního řízení potvrdil, že nemovitost ke dni smrti zůstavitelky nebyla v jejím vlastnictví, tedy z pozůstalostního řízení nevyplývá a nelze mu přisvědčit.

11. Obdobné to je i ohledně námitky ve vztahu k dohodě o rozdělení pozůstalosti (tak jak její existence vyplývá z usnesení Městského soudu v [obec] ze dne 21. 2. 2020, č. j. [číslo jednací]), kdy zde je třeba jednak konstatovat, že z uvedeného nijak nevyplývá, že by dohoda o rozdělení pozůstalosti byla uzavřena s výslovným přihlédnutím k předmětné darovací smlouvě ze dne 12. 9. 2019, ale hlavně je třeba zdůraznit, že předmětem tohoto řízení není posuzování platnosti„ dohody o rozdělení pozůstalosti“ (nejedná se o pozůstalostní řízení, ani o spor 7 15 Co 134/2021 vyvolaný pozůstalostním řízením), ale jedná se o žalobu na určení vlastnického práva zůstavitelky ke dni její smrti. Žalobce se tedy nedomáhá žalobou práva k pozůstalosti, ale určení, že ke dni smrti byla zůstavitelka vlastnicí předmětné nemovitosti, což je zcela něco jiného, neboť určení vlastnického práva ke dni smrti zůstavitelky neřeší další osud vlastnického práva k uvedené věci, když tuto záležitost vyřeší až případně pozůstalostní řízení v rámci projednání dodatečně objeveného majetku (§ 193 z.ř.s.) a uvedené určení tak automaticky neznamená, že žalobce nabude v rámci pozůstalostního řízení uvedenou nemovitost (popřípadě podíl na ní) do svého vlastnictví.

12. S ohledem na uvedené, pokud jde o námitky žalovaného ohledně pozůstalostního řízení (tzn. odkaz žalovaného na„ prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku“ a„ dohodu o rozdělení pozůstalosti“) nejedná se o relevantní námitky a nejde tedy o obcházení pozůstalostního řízení s tím, že by žaloba snad měla být podána v rozporu s ust. § 189 z.ř.s.

13. Ze stejných důvodů pak obdobně námitka žalovaného ohledně tvrzené„ dědické nezpůsobilosti“ nemá na existenci naléhavého právního zájmu vliv, když její uplatnění a řešení je případně na místě v rámci pozůstalostního řízení, a to např. včetně dodatečného projednání pozůstalosti dle § 193 z.ř.s.

14. Naplnění předpokladu naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a námitky žalovaného ohledně jeho nedostatku lze tedy uzavřít tak, že jde-li o otázku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, žalobce v daném případě tvrdí rozpor mezi skutečným stavem vlastnického práva a stavem zapsaným v katastru nemovitostí u předmětné nemovitosti (tj. bytové jednotce a podílu na společných částech domu) ke dni smrti [jméno] [příjmení]. Zde je třeba zdůraznit, že dopad tohoto určení na poměry účastníků je zřejmý – jedná se o majetek spadající do pozůstalosti po zemřelé [jméno] [příjmení], kde by měl být následně projednán. Z uvedeného je zřejmé, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení má každý z účastníků pozůstalostního řízení, tedy i žalobce. Pokud tedy soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je jeho závěr správný.

15. V případě druhé skupiny námitek žalovaného proti nároku uplatněného žalobcem, jež jsou namítány též v rámci odvolacího řízení, je třeba uvést, že původně žalovaný v této souvislosti namítal to, že matka účastníků (zůstavitelka) v době, kdy realizovala právní úkon – darovací smlouvu – tedy dne 12. 9. 2019, byla plně způsobilá k realizaci tohoto právního jednání, a tudíž uvedená darovací smlouva je podle názoru žalovaného zcela platná. [příjmení] této námitky, která zazněla již v průběhu řízení před soudem I. stupně, pak v rámci odvolacího řízení žalobce namítl též to, že pokud by soud dospěl k závěru o nezpůsobilosti [jméno] [příjmení] k předmětnému právnímu jednání ke dni 12. 9. 2019, je třeba přihlédnout k tomu, že tento její zdravotní stav byl dlouhodobě setrvalý a byl stejný i v době, kdy bylo realizováno právní jednání, na základě kterého se [jméno] [příjmení] měla stát vlastnicí předmětné bytové jednotky a podílu na společných částech domu, tedy v době převodu družstevního bytu na [jméno] [příjmení].

16. Vzhledem k tomu, že v uvedené věci má být předmětem posuzování zdravotní stav zemřelé osoby (způsobilost [jméno] [příjmení] k právnímu jednání) lze s ohledem právě na to, že tato již předemřela, zkoumat (posuzovat) její zdravotní stav a způsobilost jen s ohledem na lékařské zprávy z období jejího života (ve vztahu k relevantnímu období pro posouzení způsobilosti k právnímu jednání), které jsou k dispozici. V tomto směru lze konstatovat, že s ohledem na četné zdravotní problémy, které zůstavitelku v období poslední fáze jejího života sužovaly, je k dispozici celá řada zdravotních zpráv včetně zprávy psychiatrické nemocnice, z nichž znalkyně, která vypracovávala znalecký posudek, vycházela. S ohledem na uvedené a též s přihlédnutím k preciznosti znaleckého posudku lze ohledně závěru o způsobilosti zůstavitelky k právnímu jednání vyjít právě ze znaleckého posudku. V tomto směru ze znaleckého posudku vyplývá, že i 8 15 Co 134/2021 když již v roce 2012 bylo praktickým lékařem doporučeno vyšetření v psychiatrické ambulanci, žádné návrhy či sdělení ohledně řízení o omezení svéprávnosti nebyly indikovány. V tomto směru nevyvstávají žádné pochybnosti o možnosti [jméno] [příjmení], matky účastníků, právně jednat. Ze znaleckého posudku vyplývá, že ke změně ohledně zdravotního stavu [jméno] [příjmení] dochází od září 2016 po jejím úraze s tím, že zásadní zlom pak nastává v dubnu 2018 při první manifestaci srdečního selhávání, přičemž neschopnost úsudku a právně jednat je znalkyní stanovena od října 2018. Pokud tedy právní jednání, jímž měla být předmětná nemovitost převedena na žalovaného darovací smlouvou, bylo realizováno dne 12. 9. 2019, má odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně za to, že bylo prokázáno, že v okamžiku realizace tohoto právního jednání nebyla [jméno] [příjmení] schopna právního jednání s ohledem na její zdravotní obtíže tak, jak činí závěr soud I. stupně. Zde lze odkázat na závěry uvedené ve znaleckém posudku, tedy že zůstavitelka [jméno] [příjmení] v rozhodném období, tj. k datu 12. 9. 2019 trpěla duševní poruchou – organickou poruchou s bludy; a také duševní chorobou – demencí, s defektem intelektu s pásmu středně těžkého stupně s tím, že její mentální výkonnost byla nadto oslabena smyslovou a sociální deprivací, a celkovým tělesným diskomfortem – způsobeným dlouhodobou dušností, chronickými bolestmi, a špatným stavem výživy. Organická porucha s bludy se projevovala monotematickým zaujetím obsahu myšlení, bludnými konstrukty – centrovanými na nejbližší vztahové osoby posuzované – jmenovitě na její syny, vůči kterým se opakovaně vymezovala, a obviňovala je z iracionálních až bizarních nepřátelských jednání – zpočátku zaměřených na její majetek, později i způsobujících její tělesný diskomfort, který však měl objektivně původ v její odmítavosti k doporučeným léčebným postupům. Postupem času docházelo k systemizaci a petrifikaci těchto bludných konstruktů. Demence se v praktickém životě posuzované projevovala jejími potížemi v časově prostorové orientovanosti, v oslabení stenických osobnostních vlastností, emočními ambivalencemi a volnými ambitendencemi, a také v nepřiléhavé komunikaci s lékaři. V situacích s nárokem na rozhodování nebyla schopna svými psychickými procesy správně vyhodnocovat podněty z okolního dění – pro bludnou distorzi reality a současně deficitní kognitivní variabilitu, takže její úsudky byly chybné – podléhající prvnímu dojmu nebo nápadu, a mohla být také ovlivnitelná návodem dominantně vystupujících vztahových osob. Porucha s bludy i demence jsou psychiatrické diagnózy trvalého rázu, léčebnými prostředky ovlivnitelné jen na úrovni některých symptomů (např. redukce úzkosti nebo úprava spánku), ale v úplnosti nevyléčitelné. Posuzovaná navíc odmítala doporučené běžné léčebné postupy, a indikované léky i přes rapidní zhoršování svého zdravotního stavu neužívala. Volní a rozpoznávací schopnosti posuzované ve vztahu ke zkoumanému právnímu úkonu lze hodnotit jako podstatně snížené – blížící se vymizení, když její paranoidní konstrukty byly centrovány právě na její nejbližší vztahové osoby – na její syny; deficitní kognitivní variabilita nedostačovala pro racionální sebeřízení, a poruchy paměti blokovaly využitelnost vlastní korektivní zkušenosti.

17. S ohledem na uvedené je tedy správný právní závěr soudu I. stupně ohledně toho, že„ právní jednání [jméno] [příjmení], spočívající v uzavření darovací smlouvy z 12. 9. 2019, bylo jednáním neplatným, neboť bylo jmenovanou učiněno v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat (§ 581 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník)“.

18. Pokud v rámci odvolání žalovaný pro případ, že by soud shledal správným názor soudu I. stupně ohledně neplatnosti právního jednání – uzavření darovací smlouvy dne 12. 9. 2019 – namítal, že takto zjištěný zdravotní stav a nezpůsobilost zůstavitelky právně jednat, byl dlouhodobě setrvalý a byl tu i v době, kdy zůstavitelka předmětnou nemovitost nabyla a tudíž, že se nemohla stát její vlastnicí, je k tomu třeba uvést, že jednak je uvedená skutečnost s ohledem na koncentraci řízení uplatněna v rozporu s ust. § 205a o.s.ř., kdy je nově namítána až v rámci odvolacího řízení, a to přesto, že mohla být tato skutečnost namítána již v řízení před soudem I. stupně.

19. I přes uvedené pak odvolací soud má za to, že znalecký posudek, který byl v předmětné věci 9 15 Co 134/2021 vypracován precizně, se vztahuje k delšímu období, kdy monitoroval zdravotní stav [jméno] [příjmení] ve vztahu k možnosti jejího právního jednání. Z provedeného znaleckého posudku je tak zřejmá i odpověď na námitku (nepřípustně uplatněnou v rozporu s ust. § 205a o.s.ř.) žalovaného ohledně stavu zůstavitelky v době, kdy nabyla předmětnou nemovitost do svého vlastnictví. V tomto směru lze tedy zopakovat, že znalecký posudek v podstatě dává odpověď na obě otázky ohledně stavu [jméno] [příjmení], a to jak v době, kdy uzavřela smlouvu o převodu družstevního bytu z družstva na člena družstva (tedy do svého vlastnictví), a to 27. 1. 2016, tak v době, kdy měla být uzavřena darovací smlouva mezi zůstavitelkou a žalovaným, tedy 12. 9. 2019. Ze znaleckého posudku tedy vyplývá, že i když již v roce 2012 bylo doporučeno vyšetření na psychiatrické ambulanci, žádné návrhy či sdělení ohledně řízení o omezení svéprávnosti nebyly indikovány. V tomto směru nevyvstávají žádné pochybnosti o možnosti [jméno] [příjmení] právně jednat, kdy tento stav trvá i v lednu 2016, kdy předmětnou nemovitost [jméno] [příjmení] nabyla do svého vlastnictví na základě dohody o převodu družstevního bytu z družstva na jeho člena. Ze znaleckého posudku pak vyplývá, že ke změně ohledně zdravotního stavu [jméno] [příjmení] dochází od září 2016 po jejím úraze s tím, že zásadní zlom pak nastává v dubnu 2018 při první manifestaci srdečního selhávání, přičemž neschopnost úsudku a právně jednat je stanovena nejpozději k říjnu 2018. Pokud tedy právní jednání, jímž [jméno] [příjmení] nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti, bylo realizováno v lednu 2016, nevyplývá z provedeného dokazování (zejména pak ze znaleckého posudku) žádný důvod, který by platnost tohoto jednání zpochybňoval. Dále pak pokud darovací smlouva byla uzavřena v září 2019, bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] nebyla v daném okamžiku schopna právního jednání, tudíž uvedená darovací smlouva je neplatná a vlastnické právo tak na žalovaného nepřešlo.

20. S ohledem na vše uvedené tedy odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně je věcně správné, a proto jej dle ust. § 219 o.s.ř. (včetně rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i ve vztahu ke státu) potvrdil. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byl úspěšný žalobce, náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. V tomto směru se jedná o náklady za právní zastoupení, a to za 1 úkon právní služby po a 2 500 Kč, 1 režijní paušál po a 300 Kč; tedy celkem částka 2 800 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení