15 Co 14/2025 - 77

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 188 488,58 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 9. 2024, č. j. 12 C 206/2024-39, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I., co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 67 117,18 Kč a ve výroku II., co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 67 117,18 Kč za dobu od 24. 12. 2023 do zaplacení, a) co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 67 117,18 Kč za dobu od 24. 12. 2023 do zaplacení mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 67 117,18 Kč za dobu od 24. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) ve zbývajícím rozsahu, tj. co do úroku z prodlení ve výši 6,95 % ročně z částky 67 117,18 Kč za dobu od 24. 12. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 117,18 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 121 371,40 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 13 978,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 032,65 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 188 488,58 Kč od 24. 11. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 6,6 % ročně z částky 186 388,58 Kč od 10. 5. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění o aktivní legitimaci žalobkyně, která uplatněné pohledávky nabyla smlouvou o postoupení pohledávek. Následně dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou byla dne 7. 4. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, tuto smlouvu posoudil okresní soud dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru. Dovodil, že předchůdkyně poskytla dle této smlouvy žalované jako spotřebiteli úvěr ve výši 375 000 Kč, který měla žalovaná splácet ve splátkách po 4 277,15 Kč měsíčně se sjednaným úrokem a poplatky. Žalovaná úvěr ve výši 375 000 Kč vyčerpala, nehradila řádně splátky úvěru, na úvěr celkem uhradila 307 882,82 Kč. Okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy proto, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovanou nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Okresní soud žalobkyni vytkl, že klíčové informace, jako příjem domácnosti žalované ve výši 60 000 Kč a její výdaje ve výši 0 Kč, jak žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neprověřila. Uvedl, že pro prokázání příjmů žalované by mohlo být dostatečné předložení výpisu z jejího běžného účtu, nicméně předložené výpisy zcela zřejmě neukazují platební historii žalované, kdy jsou prakticky bez pohybu. Lze přisvědčit, že žalobkyně ověřila příjem žalované ve výši 13 521 Kč. Neověření výdajů ovšem implikuje účelovost ze strany žalobkyně snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Ze všech těchto důvodů okresní soud dovodil, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, čímž předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Okresní soud pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ předchůdkyní žalobkyně dovodil absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a povinnost účastníků vypořádat se tak, že žalovaná je povinna vrátit dle § 87 odst. 1 ZoSÚ toliko nesplacenou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Okresní soud dovodil, že žalovaná na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru vyčerpala celkem částku 370 000 Kč, uhradila na úvěr celkem částku 307 882,82 Kč, a proto okresní soud zavázal žalovanou k zaplacení rozdílu ve výši 67 117,18 Kč jako bezdůvodného obohacení v nově jím určené době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Okresní soud novou jím stanovenou hmotně právní dobu splatnosti přisouzení jistiny úvěru stanovil na třetí den od právní moci rozsudku s odůvodněním, že se účastníci na nové době splatnosti nesplacené jistiny nedohodli, a proto ji musel stanovit soud sám. Její délku stanovil v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Okresní soud dále vyložil, že při stanovení hmotně právní splatnosti dluhu přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalované, která ohledně svých platebních možností v řízení ničeho netvrdila. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť nároky měly základ v absolutně neplatné smlouvě, úroky z prodlení zamítl s ohledem na to, že splatnost přisouzeného dluhu nastane až třetí den od právní moci rozsudku, a proto se žalovaná dosud do prodlení ani nedostala.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Toto odvolání posoudil odvolací soud dle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že žalobkyně podala odvolání jak proti výroku I. rozsudku okresního soudu, a to pouze proti tam stanovené hmotněprávní lhůtě splatnosti výrokem I. přisouzené částky 67 117,18 Kč, tak i proti výroku II., a to pouze v rozsahu úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 67 117,18 Kč od 27. 9. 2024 do zaplacení. Poukázala na znění § 1970 o. z., s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na znění § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 24. 12. 2023. Namítala, že žalovaná byla vyzvána ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2024, které jí bylo odesláno dne 8. 12. 2023. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která byla žalované poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 24. 12. 2023 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky 67 117,18 Kč přisouzené jako bezdůvodné obohacení. Připomněla dále, že žalobkyně upomenula žalovanou o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 27. 2. 2024, jejíž odeslání do sféry dispozice žalované prokázala podacím lístkem České pošty, s. p. Žalovaná tak měla dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinila. K závěru okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítala, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, neboť žalovaná v řízení netvrdila a ani neprokázala, že by nebylo v jejich možnostech a schopnostech poskytnutou jistinu vrátit dříve, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese právě spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně, které jí bylo zasláno k vyjádření, nevyjádřila, v odvolacím řízení zůstala zcela procesně pasivní.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. v hmotněprávní lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 67 117,18 Kč, a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 67 117,18 Kč za dobu od 27. 9. 2024 do zaplacení. Okolnost, že žalobkyně napadla i výrok I. rozsudku okresního soudu co do hmotněprávní lhůty splatnosti, odvolací soud dovodil s ohledem na nesouhlas žalobkyně se závěrem okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu v okresním soudem nově stanovené lhůtě splatnosti třetím dnem od právní moci rozsudku. Žalobkyně tak zcela zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve shora uvedeném napadeném rozsahu, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ty ostatně ani nikdo z účastníků řízení ani netvrdil. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je z větší části důvodné.

6. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť předchůdkyně žalobkyně (úvěrující), před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou jakožto spotřebitelem řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tyto právní závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru plně sdílí. S ohledem na to, že ani sama žalobkyně tento právní závěr ve svém odvolání nikterak nenapadá, nebude odvolací soud blíže rozvádět důvody, pro které považuje závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ za správný.

7. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení (částka 67 117,18 Kč), která byla žalobkyni pravomocně přisouzena výrokem I. rozsudku okresního soudu, nebyla odvoláním napadena, a nabyla odděleně právní moci. Tuto částku je žalovaná povinna vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smluv o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávky uplatněné v tomto řízení. Žalobkyně je aktivně věcně legitimována.

8. Odvolací soud se proto zabýval posouzením, zda a kdy nastala hmotně právní splatnost částky 67 117,18 Kč, což bylo rozhodným pro učinění závěru, zda žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení, které okresní soud zamítl a jichž se žalobkyně v rámci odvolání domáhala.

9. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit. Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud plně sdílí závěr okresního soudu, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ je speciální úpravou hmotněprávní splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z., která stanoví, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny se odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od doby přiměřené možnostem spotřebitele dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv od výzvy věřitele k zaplacení. Tento závěr je ostatně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkazoval okresní soud (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

14. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

15. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani z jeho smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh ve výši nesplacené jistiny bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaná má za to, že nebylo v jejich možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy prostředky na základě absolutně neplatných smluv převzala do své dispozice, případně ani do dne výzvy věřitele k zaplacení či ani do dne rozhodnutí soudu apod., pak bylo její procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nebyly a nejsou) její konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od čerpání jistiny do dne rozhodnutí soudu. Bylo tedy její procesní povinností tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud jí zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností, a proto je bez příjmu apod.), z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu (tj. i potencialitu). Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh ve výši nesplacené jistiny vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vrácení nesplacené jistiny bude stávat splatným postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit a pokud tak neučiní, dostane se dnem následujícím do prodlení s vrácením příslušné částky. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

16. O tom, že žalovaná nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jejich možnostech dluh uhradit a jaké jsou její konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byla žalovaná okresním soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena, nicméně k jednání okresního a ani odvolacího soudu, ač byla řádně a včas předvolána, se nedostavila, přičemž poučovací povinnost se poskytuje zásadně při jednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, k němuž se přihlásil Nejvyšší soud i v pozdější judikatuře, například v usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1356/2015, či usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016).

17. Skutečnost, že žalovaná ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, se z procesního hlediska musí ve výsledku sporu projevit v neprospěch žalované, a nikoliv v neprospěch žalující strany, která o skutečných možnostech a schopnostech spotřebitele ničeho neví a nemá ani možnost zjistit. Odvolací soud odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2564/2019, v němž Nejvyšší soud vyložil, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti má za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.

18. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaná netvrdila a neprokázala, že by nebylo v jejich možnostech předmětný dluh ve výši 67 117,18 Kč žalobkyni vrátit ode dne následujícího po dni, kdy prostředky čerpala, neboť k tomuto dni tyto prokazatelně měla ve své dispozici (minimálně částku 67 117,18 Kč měla ke dni čerpání na svém účtu k dispozici) a objektivně je tedy mohla vrátit poskytovateli úvěru a zároveň netvrdila a neprokázala, že její možnosti a schopnosti za této situace vrátit dluh nebyly či byly nižší, než-li činí částka 67 117,18 Kč. Žalovaná pak v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní. Žalovaná čerpala prostředky dne 7. 4. 2017, byla tak schopna tyto čerpané prostředky z absolutně neplatné smlouvy vrátit hned 8. 4. 2017, dnem 9. 4. 2017 se dostala do prodlení se splněním tohoto peněžitého závazku vzniklého plněním na základě absolutně neplatné smlouvy. Výše úroku z prodlení ke dni 9. 4. 2017 činí 8,05 % ročně (pro výši sazby je podstatné, kdy nastal první den prodlení a nikoliv den, od něhož žalobce požaduje úrok z prodlení) dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni 9. 4. 2017. Žalobkyně se domáhala odvoláním úroku z prodlení až od 24. 12. 2023, odvolací soud proto dle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z přisouzené částky 67 117,18 Kč od 24. 12. 2023 do zaplacení tak, že přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z přisouzené částky 67 117,18 Kč od 24. 12. 2023 do zaplacení, jak ve výroku ad I. písm. a) tohoto rozsudku uvedeno. Ve zbývajícím rozsahu (úrok z prodlení ve výši 6,95 % ročně z částky 67 117,18 Kč za dobu od 24. 12. 2023 do zaplacení) rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. K argumentaci okresního soudu ohledně stanovení hmotněprávní splatnosti nesplacené jistiny na třetí den od právní moci rozsudku odvolací soud uvádí, že okresní soud nikterak neodůvodnil, z čeho dovodil, že nebylo v možnostech a schopnostech žalované dluh vrátit kdykoliv od čerpání částky do dne rozhodnutí soudu (kdy uběhlo celkem 7 let), a z čeho naopak dovodil, že třetí den od právní moci rozsudku již najednou bylo v možnostech a schopnostech žalované dluh 67 117,18 Kč vrátit, to vše za situace, kdy třídenní lhůtu okresní soud dle odůvodnění svého rozsudku zjevně nestanovil jako lhůtu pariční dle § 160 o. s. ř., ale jako novou lhůtu hmotněprávní splatnosti částky 67 117,18 Kč, a to vše rovněž za situace, kdy ohledně možností a schopností žalované dluh vrátit neučinil žádná skutková zjištění a žádné závěry. Okresní soud pouze odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž však dovolací soud řešil předestřenou právní otázku, zda se nesplacená jistina úvěru dle § 87 odst. 1 ZoSÚ stává splatnou na výzvu věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z., či zda ustanovení § 87 ZoSÚ stanoví speciální splatnost nesplacené jistiny, to vše za situace, kdy v tam posuzovaném případě odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval na splatnost právě § 1958 odst. 2 o. z. a procesně aktivní spotřebitel se v řízení bránil námitkou, že v případě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru dle § 86 odst. 1 ZoSÚ stanoví § 87 ZoSÚ speciální úpravu splatnosti nesplacené jistiny úvěru a mezi účastníky byl zjevný spor o to, kdy splatnost nesplacené jistiny nastala.

20. Odvolací soud má nadto za to, že splatnost nesplacené jistiny úvěru může nastat i bez toho, aby bylo vyvoláno soudní řízení věřitelem, neboť splatnost odvisí právě od možností a schopností spotřebitele k vrácení jistiny a jak je uvedeno výše, ta může být v čase proměnlivá, a proto může nastat situace, kdy bude v možnostech vrátit celou nesplacenou jistinu ihned najednou, ale může nastat i situace, kdy konkrétní spotřebitel z důvodů na jeho straně (jeho možnosti a schopnosti) bude moci vrátit v čase vždy jen určitou část dluhu. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je konstruováno tak, že stanoví okamžik, kdy splatnost nastává a tento váže výhradně na možnosti a schopnosti spotřebitele k vrácení dluhu, pokud na jeho straně s určitou částkou možnosti a schopnosti k jejímu vrácení jsou, a přesto tak neučiní, dostává se do prodlení a vzniká mu automaticky i povinnost platit věřiteli úroky z prodlení ohledně částky, k níž měl schopnosti a možnosti tuto vrátit, a přesto tak neučinil. Ze zákonné úpravy § 87 ZoSÚ dle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že by v případě, kdy spotřebitel ničeho nevrací a věřitel podá u soudu žalobu, musely být všechny úroky z prodlení do dne rozhodnutí soudu automaticky zamítnuty. Je vždy nutno, aby spotřebitel tvrdil a prokázal své možnosti a schopnosti vrátit nesplacenou jistinu, přičemž soud posoudí, s jakou částkou a ke kterému okamžiku se dostal do prodlení, a to právě v návaznosti na jeho prokázané schopnosti a možnosti k vrácení dluhu. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že pokud spotřebitel bude tvrdit a prokáže, že vskutku nebylo v jeho možnostech a schopnostech vrátit nesplacenou jistinu předtím, než soud o věci rozhodne, že bude nárok věřitele na úroky z prodlení zamítnut s tím, že splatnost nesplacené jistiny dosud nenastala. Následně je nutno postupovat dle § 87 odst. 2 ZoSÚ a splatnost soud určí dle pravidla stanoveného v § 87 odst. 2 ZoSÚ do budoucna, tj. opět dle možností spotřebitele a rovněž v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým majetkovým a sociálním poměrům. Okresní soud, přestože spotřebitel netvrdil své možnosti a ani sociální a majetkové poměry, stanovil splatnost dluhu na třetí den od právní moci rozsudku, aniž by odůvodnil, z čeho dovodil, že třetí den od právní moci rozsudku již bylo v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit celý.

21. Současně se změnou napadeného rozsudku byl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud povinen originárně rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalovaná byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než-li žalobkyně. Žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení již nebyla celá žalovaná částka, ale pouze ty nároky, které žalobkyně vymezila svým odvoláním. V tomto směru byl procesní úspěch žalobkyně a žalované přibližně stejný, když procesní úspěch žalobkyně představuje výrok I. písm. a) tohoto rozsudku a její procesní neúspěch výrok I. písm. b) tohoto rozsudku. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

23. Pariční lhůta k plnění v délce tří dnů je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro stanovení splátek či delší lhůty splatnosti neshledal odvolací soud žádného důvodu, tyto skutečnosti nenamítali ani účastníci řízení.

Poučení